Reformou manželského
práva jest vyvolána na povrch i tato otázka,
která při nastávající rozluce
manželského práva stává se nejvýše
akutní. Za dnešního platného práva
může žena, která provdala se na venkovskou
usedlost a která neobdržela žádného
věna aneb věna ke jmění mužovu
velmi nepatrného, žádati v případě
rozvodu, tím spíše pak rozluky manželství
rozdělení jmění, zde tedy selské
živnosti, a nemusí se spokojiti vyplacením
nabídnuté částky se strany manželovy,
byť byla sebe větší.
Z nedávné svojí
praxe znám případ, kde venkovská žena
přinesla do 60 korcového statku 8.000 K a stala
se tak spoluvlastnicí této živnosti. Za pobytu
manželova na vojně učinila nejintimnější
s místním jedním svobodným mužem
poměr, který nezůstal bez následků.
Navrátivší se muž učinil přirozeně
jen to, co učiniti musil a co by byl učinil každý,
totiž podal žalobu o rozvod z viny manželčiny.
Žalobě této bylo vyhověno a manželství
rozvedeno z viny ženiny, tedy přirozeně bez
jakéhokoli nároku na placení alimentů
se strany mužovy, jelikož však žena tato byla
spoluvlastnicí statku, žádala po rozvodu za
jeho rozdělení a jelikož dále nechtěla
za žádných okolností přijmouti
sebe větší odbytné, byl skutečně
statek tento, nalézající se skórem
120 roků v rukou téže rodiny, ve veřejné
dražbě prodán.
To jest jistě, vážení
pánové, velmi značná mezera zákona,
která hluboce zasahá do hospodářského
života venkovského lidu a která vydává
v šanc celistvost našich usedlostí a značí
nebezpečí prodeje pozemkového majetku, který
byl po celé století, po dlouhá léta
v rukou jedné a téže rodiny. Tím otřesena
jest i do značné míry hospodářská
existence takových nešťastných manželství.
Co jest manželství? Manželství
jest, vážení pánové, ethické
spojení dvou osob, spjatých vzájemnou láskou
a posvěcených vznešeným účelem,
vtěliti v život dítek věčnou
existenci svého bytí. Jen dosažením
tohoto účele jest onen veliký problém
manželského svazku rozřešen a jen tím
položen základ k rodinnému štěstí.
Život dítek jest pokračováním
života rodičů a jest oním věčným
kouzlem, které činí manželství
rájem, založeným na manželském
porozumění.
Opravdová a upřímná
láska, vzájemné a čisté porozumění
dvou duší jsou základním pilířem,
o nějž ethika manželství jest opřena,
jsou základní podmínkou, kterou řádné
manželství jest podmíněno.
Manželství za takovýchto
podmínek uzavřené jest oním jediněčným
- pevným svazkem, oním nerozlučitelným
poutem, které činí manželské
spolužití věčným na věky
a nerozlučitelným a zůstává
jím i tenkráte, kdyby zákonodárství
rozlučitelnost manželskou i připouštělo.
Tak velmi důležitá
instituce, jakou manželství skutečně
jest, žádá proto bezesporně, aby zákonná
ustanovení, kterými manželství jest
upraveno, kryla se s velikostí manželského
pojmu a odpovídala hlubokému morálnímu
a sociálnímu úkolu, jehož manželstvím
má býti dosaženo.
Jest proto po mém soudu nerozhodno,
- jak jsem si již dovolil zmíniti, - zda manželství
jest v zákoně rozlučitelné, či
nerozlučitelné. Manželství na vznešených
zásadách ethické lásky založené,
zůstává nerozlučitelným, nehledě
k tomu, zda zákon rozlučitelnost uznává
čili nic. A z tohoto nejvyššího hlediska
musíme posuzovati manželství, tento posvátný
svazek dvou osob, který zakládá jedinou,
pravou a hlubokou lásku na světě, totiž
lásku rodičů k dítkám a dítek
k rodičům. Manželství v těchto
intencích založené jest něčím
posvátným, nedotknutelným, manželství
takové jest jak v očích manželů
samotných, tak i ve veřejnosti opravdovou svátostí.
Hluboká tato morálka, tato vysoká úcta
k manželství nedopustí nikdy žádnému
z manželů, aby manželský svazek takto
založený byl uvolnitelný, anebo stal se pro
manžely institucí, jejíž existence podmíněna
jest přísným zákonem, vyslovujícím
nerozlučitelnost jeho.
Se stanoviska lidu venkovského,
jehož jsme zástupci, jest se nám tím
méně obávati, že by manželství
přijetím modernějšího zákona
bylo uvolněno, anebo že by základy jeho byly
nějakým způsobem otřeseny. Venkovský
lid je to právě, který se dívá
ve veliké většině na manželství
jako na opravdovou svátost a pojímá manželství
nanejvýš vážně.
Venkovský lid chápe,
řekl bych, nejsvědomitěji vysoké a
důležité cíle manželství
a v hlubokém přesvědčení o
svátostné povaze jeho nerozváděl manželství
ani tenkráte, když toto bylo opravdu nešťastným.
Toho důkazem nepatrné percento rozvodů na
venkově. Chceme, velectění pánové,
pro lid venkovský čisté náboženství,
chceme čisté a mravní právo manželské
a ne takové, v jakém dle Montesquieua žili
svatí panovníci francouzští z Boží
milosti. Vždyť připouštíme rozluku
jen v těch případech, kde svátostná
povaha manželství jest setřena, kde manželství
přestalo býti svátostí a stalo se
opravdovým peklem a mukou pro tu kterou nebohou oběť.
Pokud se týče obligatornosti či fakultativnosti
civilního manželství, jest vedena strana naše
touto jasnou zásadou: když svoboda, tedy svoboda ve
všem a každému! Nechť každý
má možnost uspořádati si otázku
uzavření svého sňatku tak, jak se
mu to nejlépe hodí a jak to odpovídá
jeho svědomí a přesvědčení.
Svobodu svědomí zaručil i francouzský
rozlukový zákon z 9. prosince 1905, který,
ač byl papežskou encyklikou "Wehementer nos"
z 11. února 1916 zatracen, již v první větě
prvého článku praví: Republika zajišťuje
svobodu svědomí i kultu každému. Dejme
i my plnou svobodu svědomí a přesvědčení!
Lidu nábožensky založeného,
jmenovitě lidu venkovského, který žije
z veliké části životem náboženským,
nebude a nesmí býti nijak dotčeno v jeho
náboženských cílech a v jeho čistém,
nezkaleném náboženském přesvědčení.
Na druhé straně oněm osobám, které
nevidí v církevním požehnání
svého sňatku nutnou podmínku, nechť
dána jest bez dalšího možnost upraviti
si svůj sňatek cestou civilní. Vždyť
všecky moderní státy již dávno
postavily manželské zákonodárství
svoje na pokrokové podklady.
Státy tyto, jmenovitě
čtyřdohodové, jsou nám v tak mnohém
vzorem, proč neměly by nám býti vzorem
i v otázce této? Francie již v první
svoji republice zavedla povinné manželství
občanské, které převzato bylo i v
právo napoleonské, ano i v zákonodárství
francouzské po rozluce církve od státu. Zákon,
jenž bude odhlasován, jest, velevážené
Národní shromáždění, výsledkem
kompromisu a dosaženo jím jest to, co za dnešních
poměrů dosaženo býti mohlo.
Jest zajisté opravdovým
přáním nás všech, by reformovaný
zákon nebyl zneužíván k stranickým
účelům, aby plnil svoje vznešené
poslání ku blahu republiky a aby zejména
ti nejubožejší, kterým pomoci jest nejvíce
potřebí, totiž dítky a ženy, našly
v něm ochrany a pomoci. (Výborně! Potlesk.)
Předseda: Slovo
má dále pan kol. dr. Markovič.
Posl. dr. Markovič:
Veľactené Národné shromaždenie!
Zákon, ustanovenia ktorého
o fakultatívnosti sňatku majú byť platnými
podľa návrhu podaného dodatočně
Národným shromaždením i na Slovensku,
možno považovať so stanoviska slobody pre Slovensko
za dar. Terajší zákon na Slovensku bol taký,
že jeho základom bol § 31. zákona z r.
1894. Tomuto zákonu predchádzaly veľké
boje. V týchto bojoch sa súčastnila i slovenská
národná strana, ktorá mala vo svojom programme
bod proti civilnému manželstvu. Tento bod bol diktovaný
iste i dôvodami cirkevnými. Ale boly to menovite
dôvody politické, ktoré slovenskú národnú
stranu k tomuto bodu primaly a síce bol to odpor k tomu,
že do tak dôležitého aktu, ako je manželský
sňatok, zase zasahuje maďarská vláda,
maďarský notár s červeno-bielo-zelenou
stužkou na prsách, že takto maďarský
štát dostal nový prostriedok ku svojim maďarizačným
snahám. Neskôr sa však ukázalo, že
nebezpečie, ktoré plynie z tohoto zákona,
nie je tak veľké, ako sa pôvodne zdalo.
Bod programmu slovenskej národnej
strany proti civilnému manželstvu zostal len bodom
teoretickým. Pri poslednom štylizovaní programmu
slovenskej národnej strany už úplne zmiznul.
Ovšem, ctené Národné shromaždenie,
zostal bod programu proti manželskému zákonu
bodom teoretickým i vtedy, keď do uhorského
parlamentu dostali sa ľudia, ktorí sa dnes považujú
za prívržencov takzvanej slovenskej ľudovej strany,
menovite keď sa tam dostal i môj predrečník
pán dr. Jehlička. Pán dr. Jehlička,
ačkoľvek bol v uhorskom parlamente dosť dlhú
dobu, celej tejto doby nepoužil k tomu, aby na základe
práva, ktoré má každý poslanec,
žiadal zrušenie zákona z roku 1894 resp. jeho
ustanovenie o civilnom manželstve ako i o rozluke. Možno,
že pán Jehlička nemal času k tomu, aby
také návrhy podal, poneváč, ako je
Vám iste všetkým známo, pán Jehlička
skoro zahodil mandát, ktorý mu dal slovenský
ľud a zamenil ho s professúrou, respektive docentúrou
na pešťskej maďarskej univerzite. (Rôzne
výkriky. Posl. Hlinka: Musel sa liečiť!)
Za pol roka svojho liečenia mohol si vziať dovolenú
a mohol sa do parlamentu vrátiť. (Výkriky.)
Pánovia keby som mal čas, prečítal
by som odôvodnenie, s akým pán Jehlička
sa svojho mandátu vzdal. Ak i nie pánu Jehličkovi,
iste by sa nahrnul stud do tvári pánu Hlinkovi a
jeho ostatným druhom, keby som prečítal,
s akým odôvodnením sa pán Jehlička
vzdal! Je tým divnejšie, že ten istý predstaviteľ
slovenského ľudu proti tomuto zákonu nebojoval
v uhorskom parlamente, ale bojuje proti nemu v sneme československej
republiky, proti zákonu, ktorý je práve so
stanoviska slobody pre slovenský ľud darom.
Ovšem, vážené
Národné shromaždenie, slová pána
dra Jehličku, ako rečníka za Slovensko, maly
by väčšiu váhu, keby bol dokázal,
že zavedenie zákona z r. 1894, o ktorom som sa práve
zmienil, pôsobilo nielen na Slovensku, ale i v celom Uhorsku
znemravňujúce. Štatistika však nás
poučuje o niečom inom. Roku 1900, tedy 6 rokov po
zavedení tohoto zákona, bolo v Uhorsku ženatých
a vydatých 40˙2 % celého obyvateľstva,
ale rozsobášených len 0˙1 %. V Sodome
a Gomore Uhorska, v Budapešti, dostávame dáta,
že ženatých a vydatých bolo 33˙2
%, rozsobášených i v tejto Pešti len 0˙3
% celého obyvateľstva. V Bratislave ženatých
a vydatých z 15 a viac než pätnásťročných
obyvateľov bolo 42˙6 %, rozsobášených
len 0˙3 %. Aby som sa vrátil konečne k samému
Slovensku, na Slovensku voči 807.299 ženatým
a vydatým bolo 932 rozsobášených, t.
j. 000 % celého obyvateľstva.
Tedy, vravím, boly by zajímavé
a snáď i prijateľné dôvody proti
tomuto zákonu na Slovensku, keď by sa dokázalo,
že tento zákon zapríčinil znemravnenie,
čoho však nebolo, ako som povedal, ani v Sodome a
Gomore Uhorska, v Budapešti samej.
Aby som posvietil na zásadné
rozdiely, ktoré sú medzi zákonom, ktorý
nám predkladá právny výbor, a medzi
zákonom, ktorý bol dosiaľ platným na
Slovensku, uvádzam toto:
Podľa uhorského zákona
bol povinný civilný sňatok, naproti tomu
tento zákon zavádza fakultatívne. Ďalej
v maďarskom zákone bola iná úprava podmienok
rozluky, ako v tomto zákone. Z technických dôvodov
sa podľa návrhu, ktorý bol podaný, tieto
paragrafy uhorského zákona predbežne na Slovensku
ponechávajú, poneváč by zmena týchto
paragrafov zákona vyžadovala zmenu celého komplexu
iných právnych otázok, a toto by bolo vyvolalo
predbežne snáď zbytočné komplikácie.
Konečne podržuje zákon z r. 1894 vo svojom
25. paragrafe celibát ako jedno impedimentum matrimonii,
ako jednu prekážku k uzavreniu manželstva.
Podľa pôvodného
návrhu právneho výboru tento zákon
nemal mať platnosti pre Slovensko a následkom toho
asi sa dostalo tohoto definitívneho návrhu i do
paragrafu 30, ktorý žiadame zmeniť. Pôvodný
návrh zákona znel o povinnom civilnom manželstve,
na Slovensku povinné civilné manželstvo už
bolo, tak zvláštna úprava pre Slovensko novým
zákonom bola by bývala zbytočnou. Avšak
pozdejšie podľa kompromissu bolo prijaté fakultatívne
manželstvo. Keby sa na otázku civilného manželstva
hľadelo tak, ako by sa mohlo hľadieť, totiž,
že je to čiste administratívny akt, ktorý
si štát vyhradzuje, aby na tak dôležitý
akt, ako je uzavrenie manželstva pre rôzne súkromnoprávné
a iné momenty mal direktný vliv a priamy dozor,
v tom prípade by sme museli alebo mohli prijať stanovisko,
že i u nás a všade má byť povinné
civilné manželstvo. Fakultatívne manželstvo
sa protiví do istej miery zásade, na ktorej stojíme
väčšinou v Československej republike,
totiž zásade rozdelenia cirkve od štátu,
poneváč štát tým, že pripúšťa
akt uzavretia manželstva pred cirkevnou vrchnosťou ako
akt, s ktorým v právnom živote počíta,
pripúšťa súčasne cirkev do svojho
celého právneho života a týmto je už
princíp oddelenia cirkve od štátu narušený.
Preto hovorím: ak by sme boli konzenkventní v tej
zásade, ktorú tu väčšina hlása,
tak by štát s manželstvom, uzavreným pred
cirkevnou vrchnosťou, ako vrchnosťou, s ktorou nemá
nič spoločného, nemal počítať,
a bolo by lepšie, keby pri uzavrení manželstva
boly isté formality, ku ktorým by bola kompetentná
len vrchnosť štátna.
Ale akonáhle sa z otázky
uzavrenia manželstva pred tou anebo onou vrchnosťou
spravila zásadná otázka slobody, v takom
prípade musíme prijať stanovisko fakultatívneho
manželstva civilného. Sme toho názoru, že
základom republiky krome toho, čo riekol dr Jehlička
o jednom z najdôležitejších základov,
je sloboda. A k tej patrí i sloboda náboženská,
tedy i sloboda, aby každý mohol uzavrieť svoj
sňatok tak a tam, kde to za dobré uzná, a
aby nikdo nebol vylúčený z možnosti
uzavrieť sňatok preto, že snáď nepatrí
k nejakej konkrétnej cirkvi, alebo že ho nejaká
konkrétna cirkev nechce sosobášiť.
Mne sa zdá, a tým si
vysvetľujem, že nebol so strany cirkevnej tak veľký
odpor proti fakultatívnemu manželstvu, že i cirkev
priznáva, že je lepšie, keď sa dá
niekto sobášiť civilne, ako keby musel vystúpiť
z cirkve len preto, aby sa nemusel podrobiť určitým
predpisom, alebo určitému nátlaku s jej strany.
Chcem zdôrazniť, že
týmto zákonom nezrušujú sa nijaké
náboženské práva. Nikto nikomu neodberá
práva, aby sa sosobášil cirkevne, nikto nikoho
nenúti, aby sa rozsobášil, ale každému
sa dáva sloboda, aby robil to, čo chce. Proste preto,
lebo republika a štát musí stáť
nad všetkými cirkvami a nemôže forsírovať
zásady a stanoviská ani jednej cirkvi. Tým,
keď my priznávame právo na rozluku, nepúšťame
a nezahadzujeme katolícke dogma, aby sme dali miesto neho
dogma luteránske alebo židovské, ako tu bolo
povedané. Neprijímame cirkevné dogma len
preto, aby sme dali miesto dogmatu inému, republikánskemu,
dogmatu slobody. (Výborně!)
A práve na tento moment slobody
v našom zákonodárstve, menovite v našich
cirkevno-politických, alebo kulturno-politických
zákonoch chcel by som upozorniť pri tejto príležitosti.
Poneváč práve proti tomuto momentu sa hreší
a práve na tento moment sa zabúda pri rôznych
stranníckych agitáciách. Cirkev nikto k ničomu
nenúti, jednotlivca nikto k ničomu nenúti,
nenúti bo práve tak v tomto prípade, ako
ho nenúti zákonom, ktorý sme prijali pred
nedávnom a proti ktorému tak nestydate bolo agitované
menovite na Slovensku, totiž o spaľovaní mrtvôl.
Tým, že republika pripustila, aby jednotlivec, ktorý
sa chce dať spáliť, nemusel sa dať pochovať,
nebola narušená sloboda, nebola narušená
sloboda náboženská, nebola narušená
cirkev a nebolo narušené žiadne náboženstvo,
lebo kto je verným veriacim svojej cirkvi, v ktorej sa
spaľovanie nepripúšťa, proste, ako správne
povedal kol. Juriga, sa spáliť nedá, a kto
chce horieť, nech horí! (Tak jest!)