Národní shromáždění československé 1918 – 1920

To se týče i jiného zboží různé ceny, které se dováží a prodává za ceny, které se zde oficielně stanoví. Proto se zmiňuji o tom, že souhlasím s kolegou předřečníkem, že hlavní otázka jest ne zvýšení drahotního přídavku a výpomoci, nýbrž snížení cen všech životních potřeb a vedle toho opatření všech těch potřeb, ať je to cokoliv, pomocí zaměstnavatele, to jest v tomto případě, pomocí státu, jednotlivých resortů, popřípadě, podniků státních. Mimo to jest také nutno, aby byla důvěrníky prováděna kontrola, že nejen co bylo opatřeno, nýbrž celé množství, které bylo k rozdělení ustanoveno, přijde do pravých rukou.

Ohledně dalších bodů, které jsou uvedeny ve zprávě, zmíním se jen stručně o započítání válečných let. Původně zamýšleli jsme, jak pravil kolega referent, aby formou zákonnou bylo již konečně toto bolestné théma vyřešeno, théma, které již dávno v Německém Rakousku jest usneseno a provedeno. Máme však dosti příčin žádati, aby zákonná předloha o této otázce byla ve státně-zřízeneckém výboru prozkoumána, abychom znali úmysl vlády. Neboť máme obavu, že různými vysvětleními a různými ustanoveními se znehodnotí tato výhoda. Jest nejvýš na čase, aby toto opatření, které každý čeká jako malou splátku za těžké utrpení ve válce, za dvojnásobnou práci, za ztrátu svého zdraví a za veškeré oběti, které přinesl český úřadník i národu svému tím, že hleděl v každém směru pomoci českým lidem, aby konečně tato malá splátka stala se skutkem.

Další otázkou je otázka pensistů. Pro staré pensisty budeme žádati a trvati na tom, aby stejnou měrou bylo jim měřeno, jako novopensistům. Kompromisní návrh, kde jsme mluvili o 30 korunách pro pensisty, 15 korunách pro pensistky a 5 korunách pro sirotky, kdy každý žebrák víc denně vydělá, než co měsíčně chceme dáti sirotku, to jest ovšem kompromisní původní návrh, který přirozeně padá a budeme žádati, aby staro pensistům bylo dáno plnou měrou to, co novopensistům.

Další otázky resoluční jsou tak přirozené, že netřeba jich odůvodňovati. Dovoluji si však ještě dodati toto: Tím není ovšem veškerá akce ve prospěch státních zaměstnanců skončena. Stojíme před velikými problémy, které budou musiti býti v nejbližší době řešeny: problém pragmatiky, nejen poměry právní, nýbrž i regulativ platový. Právě předložily organisace úřednické memorandum, jímž žádají, aby zaujato bylo stanovisko k návrhu na provisorní úpravu platového schematu.

Vedle toho spěchá již otázka komor úřednických, která musí býti v dohledné době vyřešena; další otázka jest jedna z nejbolestivějších: otázka válečných náhrad za veškeré škody, které úřednictvo a zaměstnanci utrpěli za války nejen na svém zdraví, na své finanční potenci, ale hlavně na veškerých potřebách v domácnosti, prádle, šatstvu a nábytku. V této otázce bude muset vláda daleko více ochoty zjeviti než v otázce drahotních výpomocí. Vedle toho jest naléhavou i otázka zvýšení aktivních přídavků a příbytečného. Není dostatečnou ochrana, kterou zákon poskytuje nám proti zvyšování činží, které sice bývá nepatrné, ale převyšuje možnost, aby úředník zaplatil plus, které se od něho žádá. I různé podpůrné fondy budou musiti býti založeny. Budeme apelovati na vládu v nejbližší době prostřednictvím našeho výboru, aby z různého konfiskovaného majetku bývalých členů koruny byla zřízena v zámcích a různých dvorech sanatoria, aby ztracené zdraví naších zaměstnanců i jejich rodin bylo obnoveno. K tomu účelu budeme žádati dále, aby byly otevřeny nám prameny finanční, abychom mohli ve velikém stylu vybudovati velikou zdravotní a podpůrnou akci ve prospěch státních zaměstnanců.

Končím, ale musím při té příležitosti vážnou věc konstatovati. Zajisté nikdo mně určité tendence nemůže podložiti Nebarvím nikdy zbytečně černě, ale faktum jest, že jako předseda železniční Unie, který má příležitost přijíti do styku se všemi vrstvami celé železniční rodiny, vím, že netrpělivost jest ohromná, že jest krajní. Železniční zaměstnanci jsou si vědomi svých povinností. Láska k republice jest tak hluboká, že v málokteré vrstvě celého našeho národa se tolik opravdové lásky k svobodě najde. Ale apel těchto lidí jest tak mohutný, že pochybuji sám,. že kdyby byly nadále zanedbávány nejprimitivnější životní podmínky veškerých těchto pracujících vrstev, že by se nám podařilo to, co se dosud daří, totiž zachovati klid. A proto apeluji na vládu a celé Národní shromáždění, aby konečně rázným opatřením učinily přítrž bídě nezměrné, která fakticky existuje, která nesmí býti přezírána a která již přestává býti takovou, aby mohla býti nadále snášena. (Souhlas.)

Předseda: Slovo má dále pan kolega Buříval.

Posl. Buříval: Vážené shromáždění!

Na tomto místě několikráte voláno bylo, aby všichni členové, všichni občané naší republiky pracovali pokud možno nejvíce a nejpilněji. A každý jistě že očekával, že členové Národ. shromáždění budou k tomu zářícím příkladem a budou vyvíjeti největší pilnost, která směřuje k obšťastnění tisíců a tisíců lidí. A v tomto případě jde o tisíce a tisíce státních zaměstnanců. Leč, jak vidíte, rady jsou prořídlé, jest nás tu příliš málo a já jenom vděčím, že není přítomno na galerii více osob, aby se mohly potěšiti pohledem do sněmovny a popatřiti na práci, která se koná ve prospěch státních zaměstnanců.

Máte povinnost rozhodovati dnes o tom, mají-li se a jakým způsobem upraviti poměry státních zaměstnanců. Bylo zase již řečeno, že zprávou státně-zřízeneckého výboru nemá býti vyvoláno mínění, že by tím učiněno bylo všecko, čeho pro okamžik jest zapotřebí. Bylo zde konstatováno, že také státně-zřízenecký výbor nemá za to, že by tímto návrhem zákona, vlastně těmi resolucemi byla zjednána náprava vůbec, nebo co více: státně-zřízenecký výbor nespatřuje v této zprávě tu jedině správnou cestu, jíž se máme ubírati, a vidí spásu naší příští budoucnosti v tom, jestliže se nám podaří, aby ceny za životní potřeby byly odbourány a aby konečně za směrné ceny státní zaměstnanci opatřiti si mohli všechno, čeho nezbytně k životu svému potřebují. Já vděčím za to, že se dnes proklubalo již konečně toto mínění a že si zjednalo víc a více upřímných stoupenců.

Bylo to v únoru a březnu, kdy se na to poukazovalo nejenom ve státně zřízeneckém výboru, ale ve všech ostatních veřejných projevech, kdy si tato myšlenka razila poznenáhlu cestu, až se konečně také dostala do ministerské rady, a kdy i také jednotlivými členy o této otázce byla pronášena určitá mínění. Leč zdá se mně, že bude zapotřebí ještě poněkud většího tlaku, abychom se - ne k této myšlence, ta myšlenka jest zde - ale k praktickému provádění toho, co jest v ní obsaženo, dostali. Naším úsilím ovšem bude, abychom stále a stále tuto věc měli v patrnosti. Vím, že celý socialistický blok za touto myšlenkou půjde, poněvadž pevně věří, že to jest jediná správná cesta, jíž se můžeme dostati k tomu, aby udržen byl klid a pořádek naší republiky, a o to, velevážené shromáždění, dnes jde.

Obrázky, které se vám naskýtají, když se poněkud podrobněji zabýváte životem a poměry zaměstnanců státních, jsou hrozné. Nemáte snad mnozí z vás ani tušení, jak se doma žije u lidí, kteří slouží státu. Snad mnohému z vás ani nepřipadne na mysl, že tito lidé žijí v učiněných brlozích, že ženy a děti nemají co na sebe obléci, že chodí nazí a bosí v pravém slova smyslu. To není překresleno, to jest fakt, to jest bohužel pravda! A při tom ještě mnozí z těchto lidí přímo se stydí, veřejně se k této bídě přiznati. To jest také pravda!

Často a často, poněvadž veřejnost byla mylně informována, vyčítala státním zaměstnancům určité věci, které ve skutečnosti tak nevypadaly. Bylo to ku př. přednostní zásobování. V ostatních vrstvách občanských se říkalo, že státní zaměstnanci a najmě železniční zřízenci požívají výhody, která spočívá v tom přednostním zásobování. Velevážení pánové! To přednostní zásobování bylo paškvilem na zásobování vůbec, poněvadž celá řada případů nebyla vlastně přednostním zásobováním, nýbrž přednostním ubíráním určitých práv, kterých požívalo občanstvo, zásobované městy, okresy a obcemi. Ba, ty věci vypadaly na konec tak, že ti zaměstnanci vlastně ani nevěděli, kam patří, poněvadž se jich obecní aprovisace zřekla a dráha jim nic nedala, protože nic neměla.

Za takových okolností žili tedy tito lidé a dnes konečně přijde i ministr financí a ve svém exposé vyčítá - nic jiného nežli výčitka to není, jestliže poukazuje na to, že prý dráhy jsou pasivní, poněvadž mezi jinými také vozí se mnoho lidí, a v první řadě zaměstnanci státní zadarmo. Pan ministr financí ovšem zapomněl, že jízdní výhody vždycky náležely ke mzdě, kterou státní zaměstnanci požívali a zvláště zaměstnanci železniční, co zatím v továrnách a v soukromých podnicích mzdy a služné byly daleko vyšší, byly mzdy a služné u drah a ve státní službě z pravidla velice nízké. Počítalo se, že jízdné výhody tvoří součástku té mzdy a o tuto součástku se dnes jedná, ba hrozí konečně také i nebezpečí dle jiných informací, že o tyto jízdní výhody zaměstnanci železniční mají přijíti. Varuji před podobným počínáním, varuji, kdyby měla správa finanční postupovat tím způsobem a kdyby chtěla hojiti naše finance státní tím, že by ubírala ještě kousek těch zbylých práv těmto nejchudším z chudých. Zapomíná se, - to právě je při té věci to nejbolestnější - že mzdy jsou skutečně v naprostém nepoměru k těm drahotním přídavkům, a ministr financí sám několikrát měl příležitost zodpověděti otázku, je-li možno, aby dělník v Praze žijící, ať už je to dělník skladištní nebo u vrchní stavby, vystačil se mzdou ve výši 5.80 K včetně drahotního přídavku nebo v nejlepším případě s 6.60 K denně. Pan ministr financí neodpověděl, ale přes to vidíme při každé příležitosti jeho tvrdé, neústupné stanovisko, jedná-li se o sebe menší zvýšení mezd.

Dělníci požívají mzdy, jak jsem pravil, ve výši 6.60 K, ale mzda není vyšší ani u těch, kteří jsou definitivní, ať již náležejí do kategorie služebnické anebo podúřednické, ba ani těch, kteří jsou v kategorii úřednické, poněvadž se pohybují mezi 7, až nanejvýš 11 K denně, co zatím životní potřeby o 1000 %, ba někde v některých případech o 3000 % vzrostly. Je pochopitelno tedy, že za takových okolností musí se pomáhati. Vždyť jedná se o lidi, kteří mají hodně mnoho zásluh o vybudování naší samostatnosti.

Veřejnost je příliš málo informována o tom, co zaměstnanci státní, zejména zaměstnanci železniční a poštovní ve příčině osvobození našeho národa vykonali. Přál bych si, aby o věci samé se dali informovati. Mnohý snad ani neví, jakým způsobem podkopávaly se pilíře starého Rakouska, jakým způsobem konečně se stalo i to, že v mnohých případech vláda nemohla tolik vyvážeti, jak by si byla přála, z našich zemí. To vše se stalo zásluhou těchto lidí vedle jinak jistě velmi cenných služeb, které ve prospěch naší republiky, ve prospěch naší samostatnosti tito zaměstnanci přinášeli. Tedy je to vlastně kousek toho vděku, jestliže Národní shromáždění jim umožní tu existenci také na tolik, aby mohli spolu s námi těšiti se konečně té chvilce, kdy budeme moci ve vlastní své domácnosti volně, svobodně a spokojeně dýchati.

Nejtrudnější ovšem kapitolou zůstane to, co touto předlohou naprosto vyřízeno není, a já přes veškerý optimismus, který jsem vycítil, přece jen pořád a pořád mám obavu, že ti lidé, kteří za nejhorších okolností žili v době válečné, že ti lidé, kteří dnes také nemají možnost počítati, že bude lépe, a to jsou staropensisté, - jistě plným právem mohou žalovati, že pro ně ta republika až dosud neměla srdce a že byla k nim tvrdá. Já sice chápu administrativně-technické překážky, které se staví do cesty. Já sice chápu i určité politické důvody, které vedou k tomu, že ta otázka staropensistů, otázka, kdo vlastně bude na účet republiky požívati práv, bráti od republiky požitky, jest dosti důležitou.

Daleko důležitější však než ty administrativně technické a formální závady jest život těchto lidí, život těch vdov, dětí a sirotků. A tu by se mělo upustiti od těch formálností a mělo by se způsobiti, aby tito lidé, o nichž je prokázáno, že jsou občany československého státu, že mají oprávněně bráti určité požitky, poněvadž je nerušeně také brali a poněvadž jest prokázáno, že s těmi pensemi, provisemi, rentami, které dosud mají ve výši snad a namnoze pouze 300 až 400 K ročně, nemohou vyjíti, že v důsledcích toho musí se jim přiznati příplatky takové, aby tu dost kormutlivou existenci svoji nadále udrželi. Pravdou zůstane, že zaměstnanci státní bez ohledu na to, ke kterému služebnímu odvětví patří, bez ohledu na to, jestli to kategorie dělnická nebo zřízenecká, podúřednická či úřednická, že všichni jsou jednomyslni v názoru, že způsob, jakým se po případě má díti zlepšení, jest naprosto nedostatečný, poněvadž v těch drahotních přídavcích a v těch peněžitých výpomocích toho, po čem touží, aby svou existenci mohli uhájiti, nenaleznou, a že s tím vystačiti nelze. A tu dovolte mi, jestliže také poněkud jinak na věc se dívám, než se dívají mnozí, kteří o této otázce mluví. Já totiž mám za to, když se mluví;o drahém nákupu určitých nutných životních potřeb v cizině, tedy ne o nákupu tuzemského zboží, ale o nákupu zboží, které se k nám dováží, když toto zboží také jest dražší, než u nás jsou směrné ceny, tak zvané maximální atd., že by se velmi těm širokým vrstvám, chudším vrstvám, posloužilo, kdyby při tom zboží vláda platila diferenci mezi naší prodejní a nákupní cenou, která jest v cizině. Kdyby platila tu diferenci ze svého, daleko lépe by pochodila než s tím stálým přidáváním, s těmi drahotními přídavky, než s tím stálým zvyšováním těch drahotních přídavků, po případě mimořádným udělováním peněžitých výpomocí.

To jest jediná správná cesta a my radíme, abychom se po této cestě ubírali, čímž docílíme konečně té spokojenosti, o kterou v tomto případě vlastně nezbytně jde.

Otázka započítání válečných let tak, jak je správa státně-zřízeneckého výboru předpokládá, není ovšem již hotovou událostí, to je zde zapotřebí konstatovat, a sice proto, že nevím a neznám ještě zásad, dle kterých se započítání válečných let má díti. Bude třeba, abychom vyčkali, až vláda podá vlastní návrh, na základě právě dnes přijatého návrhu, poněvadž v mnohém a mnohém třeba nebudeme s vládou souhlasiti v tom, jak si započítání válečných let představujeme. Já současně poznamenávám, že touto zprávou, jak jsem již v úvodu své řeči uvedl, nejsou dotčeny veškery kategorie státně-zřízenecké, nejsou opatřeny veškeré otázky, že zbývá zde spousta otázek ještě nerozřešených a že proto nemůžeme souhlasiti s panem ministrem financí, jestliže on povídá, že touto akcí musí býti učiněn konec akcím dalším, pokračováním těchto akcí. To by ovšem nedokázal nikdo, ba spíše se zdá, že, jestliže vláda nebude míti dostatek energie a dostatek odvahy, přijíti tomu řešení na kloub, na kořen, vyřešiti tuto otázku, přirozeně bude to volání po nápravě a po reformách stupňováno v nejširších vrstvách zaměstnaneckých a konečně nastane to, o čem jistě několikrát již také mluvil a jednal státně zřízenecký výbor, že totiž, nepodaří-li se nám udržeti ty organisace v rukou, že se nám to vymkne, že nám to přeroste přes hlavu a že nastane potom bezpodmínečně přímo akce mass, která ovšem bude daleko osudnější, než si kdo představuje, poněvadž potom to nebudou lidé rozumní, se kterými se bude jednat, nýbrž budou to lidé, kteří nejsou ani docela shodní v tom, co chtějí. Proto také všecko musíme vynaložiti k tomu cíli, aby k takové anarchii nebo desorganisaci v řadách státně-zřízeneckých nedošlo. Z tohoto důvodu přeji si, by zpráva státně-zřízeneckého výboru v tomto znění - poněvadž je to kompromis, který byl učiněn mezi státně-zřízeneckým výborem po velmi značných zápasech, - byla dnes úplně bezzávadně přijata. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo poslednímu řečníku zapsanému, kolegovi dru Mazancovi.

Poslanec dr. Mazanec: Vážené Národní shromáždění!

Dovolte mně především poznámku k řeči pana referenta. Ve státně-zřízeneckém výboru byla osnova a zpráva, která byla dnes předložena ke schválení, přijata jednosvorně, jednomyslně, tedy zástupci všech stran. Je to dílo nejen kompromisu mezi ministrem financí a mezi státně-zřízeneckým výborem, resp. zástupci všech stran a kluby poslaneckými, ale také dílo, které svorně bylo přijato a vypracováno ve státně-zřízeneckém výboru, a tuto jednomyslnost bych byl měl rád zdůrazněnu také p. referentem.

Proto snad je i nálada svorně povznesená v tomto Národním shromáždění a jeví se snad velice dojemným způsobem v těch prázdných lavicích, ku kterým teď mluvím. (Veselost.) Jedná se, vážené shromáždění, o otázku opravdu velmi vážnou. Ne pro věc samu, ale proto, že jest částí celkové úpravy platů státních zaměstnanců, která jest nutna a která musí také v nejbližší době býti prováděna. My, členové státně-zřízeneckého výboru, bychom si přáli ze srdce, aby otázky, které se týkají státních zaměstnanců, byly řešeny soustavně, s jednotného hlediska a co nejrychleji. Ale není to vždy v naší mocí. Musíme tedy, jak se řeklo, "flikovati", část po části řešiti, abychom pomohli těm, kteří skutečně pomoci naší co nejvíce potřebují. Dařilo-li se státním zaměstnancům již před válkou velice špatně, pak poměry se zhoršily ještě mnohonásobně za léta válečná a způsobily přímo rozvrat v úřednických rodinách. Ty platy, které již před válkou naprosto nevystačovaly, a jejichž úprava dála se vždy po dlouhých obdobích a nedostatečným způsobem po přídavcích 10, 15-20 %, objevily se za dob válečných jako přímo zoufale nedostatečné. Platy od XI. třídy počínajíc, tedy od 1600 K, pro další třídu 2200 K, 2800 K, až do VIII. třídy 3600 K, jistě byly již tenkráte naprosto nepostačující a my jsme všichni si vědomi toho, že všichni, kteří za války byli odkázáni na stálé platy měsíční, byli ze všech kategorií a stavů na tom nejhůře. Dozajista přejeme a přáli jsme, aby i ostatní stavy a zejména také naše dělnictvo těžkou válečnou dobu přečkalo aspoň trochu snesitelně, ale stejně také cítíme potřebu, aby platy tam byly upravovány, kde to jest naléhavou potřebou. Postavení našich státních zaměstnanců jest, vážené shromáždění, neupraveno. Úřednictvu se vším právem mohlo říkati a říkalo se "lesklá bída." Zaměstnanec státní má na prvního "své", to je pravda, namnoze má toho velice málo, snad ani z toho mu nezbude nic, ale má to, jak se říká "jisté." A když přimyslíme si, co všechno musel tento zaměstnanec dříve prodělati, než přišel do úřadu, než mohl nastoupiti svůj úřad, a tam dostati se k zabezpečení své minimální existence, kolik často zkoušek musil odbýti, pak musíme si přiznati, že poměry jsou nezdravé, a také sociálně nezdravé. Kdežto v jiných zaměstnáních, a každém jiném oboru samostatného zaměstnání byli již kamarádi stejného věku dávno zaopatřeni, dávno stáli hospodářsky na vlastních nohách, zatím ten úředník po 3-4 leté i delší praxi úřední neměl ještě krejcaru platu. To bylo za starého režimu. Takových případů bylo velice mnoho, ba byly pravidlem. Byl to ještě, řekněme, před málo lety docela obvyklý pochod, že každý, kdo vstoupil do úřadu, musil sloužiti zadarmo. V tom ukázal se stát opravdu tím, řekl bych, nejšpinavějším prácedárcem, když žádal od někoho služeb, kterých nezaplatil. Žádal od něho dále, aby všecky své síly věnoval úřadu, tak jako voják: na suchu, na moři, ve dne i v noci, aby neměl žádného vedlejšího zaměstnání, ani takového, které mu nikterak v jeho zaměstnání úředním nevadilo.