Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Pánové, z vás každý, jistě vím, že nemáte žádný z vás mnoho ve skříni, ani v prádelníku, ani tam, kde máte šaty, a že chodíte se velice často koukat, co by kde bylo možno koupit, a že desetkrát každý z vás si již umínil: "To si koupím, než to bude dražší," ale nedošli jste k tomu, poněvadž to bylo již příliš drahé. Zemská oděvna vydávala raglány za 65 až 90 K, které byly v obchodě za 250-600 K a bylo to totéž zboží. Bílé košile ještě dnes dodává po 16-20 K a v krámě je budete platit 60 až 65 K. Trikotové kalhoty prodává oděvna po 10 K, v krámě stojí 40 až 45 a více K. Svetry - dnes ovšem jest už na ně teplo - po 25 K, které se prodávají po 120-140 K. Ponožky, které dnes musíte platit, povl zboží 13 -15 K, prodává v lepší jakosti oděvna za 4.50 K, ženské sukně prodává oděvna po 25 K, soukromý obchod v Praze po 120-150 K. (Hlas: Ale pane kolego, není tam v oděvně nic k dostání!) Jest tam k dostání. (Já jsem tam byl dnes a nic není možno dostat!) Věc je taková: já jsem již řekl, že oděvna musí kupovat u soukromého podnikatele, protože prostě nedostane dovozní osvědčení. To jest to, co zde vadí a působí nedostatek zboží v oděvně! (Posl. Buříval: Syndikáty!) Ano, syndikáty rostou jako houby po dešti.

V oděvně ještě dnes leží a to by bylo pro široké vrstvy lidové, řekl bych, poloviční spásou ženské barchetové šaty, celé šaty za 18 K, z látky, která stojí za metr 60 až 70 K a kterou lze v obchodě dnes jen velmi těžko dostati.

A tak celá řada zboží na př. kreton za 7 K, venku stojí 20, 25 K, dětské šatečky za 9 K, které stojí venku 45, 50 K a takových věcí celá spousta. Kolegyně Zeminová již přinesla ten opravdu markantní případ s nitěmi. Špulka nití za 92 hal. jde "na řetěze" z první ruky již za 5 K, zač se kupuje dále po řetězu, víte.

Měl jsem, vážení pánové, jen úkol ukázati na to, že jest zde zboží a že je možno to zboží koupiti. Máme na př. případ u Fialy v Michalské ulici. V celé Praze nedostanete podšívky. Když se vám již podaří koupiti látku, sukno vlněné, - v oděvně stojí 40, 45 K, opravdu velmi dobré zboží, které venku nedostanete za 150 až 200 K - nemáte podšívky, a kde ji dostanete, počítají ji za 90, 100, 120 K podle zboží. U Fialy v Michalské ulici přistihli podšívkové zboží, oděvna je dala zabavit a obchodník, jen aby ho nemusel vydat, slevil ze 75 K obratem ruky na 30 K.

Jest tedy vidět, že kdyby se zde přimáčklo, kdybyste šli zde s tou rozhodností, s jakou chcete zachrániti republiku a s jakou se v důsledku toho stavíte proti širokým vrstvám lidovým, což jest pochopitelno, poněvadž v tomto směru není možna záchrana, kdybyste s touž silou šli proti těm, kdo mají v rukou štěstí a neštěstí republiky, mohla by to býti náležitá cesta, po které bychom opravdu došli k nějaké nápravě. (posl. Jaromír Špaček: Pan ministr Soukup!) Ano, ano, pan ministr Soukup! Myslím, že, jsme-li opravdu republikány a záleží-li nám na tom, o čem stále mluvíme: abychom zachránili republiku, nebudeme vždy jen úzkostlivě hledati, na koho bychom svalili vinu, nýbrž budeme se poctivě přičiňovati, abychom sami zjednali nápravu.

Vážení pánové, jedno jest jisto: Chcete-li zabrániti dalším požadavkům za zvýšení platů a mezd, chcete-li se zachrániti před finanční katastrofou, které není vyhnutí jiným způsobem, pak musíte trvati na tom a musíte prosaditi, aby dnešní soupis movitého zboží byl okamžitě obstaven, okamžitě zabaven, aby byly stanoveny naň přístupné ceny, aby bylo dáno do kontrolovatelného prodeje, ne zase aby přišlo do rukou keťasů, aby dovoz a vývoz zboží životních potřeb úplně byl vzat z rukou soukromých podnikatelů a monopolisován naprosto státem. To jest jediná záchrana, to jest jediné východisko, aby stát sám i s ohledem na své potřeby valutní, i s ohledem na potřeby zboží v říši sám distribuoval a sám přivážel. (Hlas: Pane kolego, je potřeba také demobilisační materiál vyndat, který jsme zde odhlasovali!) To je pro referenta, který je na zapovězeném ovoci, těžká věc, aby se těmito věcmi ještě zevrubněji zabýval. Ale já to považoval jaksi za nutno prohlásit k účinům akce, jež leží před námi.

Tedy pánové, je potřeba takovýmto způsobem věc organisovati a já prohlašuji, že nuceni a tlačeni se všech stran lidmi závislými na výdělku své mzdy, resp. řekl bych, alespoň pro dnešní poměry závislými na hodnotě koruny dnes naprosto znehodnocené, jsme tlačeni k tomu, abychom konečně zanechali toho marného počínání s těmito akcemi, vytrhnouti proletariát z jeho nouze a bídy, a abychom se neohroženě, za každou cenu, stůj co stůj vrhli na akci pro snížení cen životních potřeb.

Pánové, pan ministr financí končil tak - pěkným doslovem, že šel z jeho srdce, o tom nemám příčiny pochybovati, ale jestli vnikl do srdcí všech nás, - což bych si přál - pak dává nám platformu na záchranu republiky, poněvadž akci tu jinak nelze nazvati.

On praví: "Blaho republiky budiž nejvyšším naším heslem, a proto vás žádám, pánové, bez rozdílu stran, nehleďte k tomu, zdali to, co máte zde odhlasovati, odpovídá vašemu psanému programu a hleďte jenom na jedno: zda-li blaho republiky vyžaduje, aby tímto způsobem byl kryt deficit, který zde máte!"

Také v našem případě nutno mluvit o velkém deficitu republiky. Přečtu vám resoluci, která mi byla dnes ráno doručena ze schůze železničních zřízenců, kde nebylo referentů, kde byli sami mezi sebou železniční zřízenci, kteří něco znamenají v takovém mohutném hnutí, ku kterému jsou povinni. Tam píší: "Míra našeho strádání je dovršena, jsme sobě plně vědomi, jak důležitou složkou jsme byli při stavbě naší republiky a co všecko jsme vykonali a vykonáváme pro její udržení. Jsme na to hrdi. Bolí nás však, že naše práce až dosud nebyla uznána, neboť strádáme a hladovíme.

Voláme tedy k vládě. Pomozte a odhodlejte se konečně zašlápnouti hydru lichvy. Skonfiskujte majetek válečných zbohatlíků, kteří nás vyssávali úplně a bez milosti. Splňte naše požadavky, předložené státně zřízeneckým výborem a nedopusťte, aby jiní žili v přepychu a blahobytu, zatím co život druhých jest jedinou cestou bídy a utrpení!"

Pánové, to jsou nehledaná slova, bez vlivu referentů pronesená. To je výkřik, ve kterém vlastně je obsaženo všechno to volání k nám, abychom, pomáhali! Pánové, já myslím, že konečně propracujeme se všichni k tomu, abychom ten úkol pochopili, abychom si řekli, i když cesta je těžká: dobře, my ji podnikneme, poněvadž jsme byli odhodláni pro republiku podniknouti všecky cesty bez ohledu na to, jak jsou těžké nebo ne a podnikneme i nadále. Čím více právě dnes kdo o republiku se zasloužil, tím více má povinnost také o tuto akci, pro záchranu toho, co bylo získáno, se zasloužiti, což jest jedině možné tím směrem: nechat všech drahotních výpomocí, drahotních přídavků, zvýšení mezd a vrhnouti se na kořen zla: snížiti ceny, i když to bude stát - ať obrazně, ať skutečně - životy těch, kdož bídu a nouzi národa zvyšovali, na něž žádné volání až do dnešního dne, žádné lidské ani božské zákony neplatí, kteří pro svoji lichvu přivedli národ na pokraj katastrofy, na kterém se dnes nalézá. (Výborně! Souhlas.).

Předseda: Přistoupíme k debatě. Zapsáni jsou v řečnické listině pánové Gustav Navrátil, Buříval a dr Mazanec. Navrhuji ve smyslu jednacího řádu, abychom ustanovili řečnickou lhůtu 20 minut. Námitek proti tomu není, pokládám svůj návrh za přijatý. Uděluji slovo prvnímu řečníku, panu kolegovi Navrátilovi.

Poslanec Gustav Navrátil: Vážené Národní shromáždění!

Vedle dělnické otázky, jejíž význam plně oceňujeme nejen z ohledů sociálních, nýbrž i práva a lidskosti, jest nejdůležitějším problémem naší republiky otázka zaměstnanců státních. Tím trpčeji včera pocítili jsme výroky pana ministra financí a mohu říci, že nahodilá schůze, kterou jsem měl, také vyzněla sklamáním nad zneuznáním vlády, které jaksi těmito ústy bylo vysloveno. Já jsem přesvědčen, že pan ministr sám nevěřil svým výrokům a že to byla jen přirozená nálada finančního ministra, když vidí větší výdajovou položku v rozpočtu. Poukaz, že ohromné sumy zkonsumují státní zaměstnanci v této republice, jest naprosto nesprávný. Já myslím, že jistě každý uzná, kdyby jednalo se jen o malou republiku, třeba knížectví Liechtensteinské se 200 až 300 zaměstnanců, že by suma správních výloh neobnášela těch 100 milionů, snad i miliardu, jak u nás. Nesprávné by bylo, celkovou sumu při tak ohromném aparátu, jako jest naše republika, náš správní aparát při skvělém rozvoji této země, vzíti v úvahu a podle sumy celkové usuzovati částku, kterou každý jednotlivec dostane. Tu jsem přesvědčen, že ani pan ministr financí nemůže říci a tvrditi, že by snad to, co dostáváme jako jednotlivci, že by nároky naše byly přemrštěny. Daleko trpčeji dotklo se nás všech, kteří jsme ve službách státních, tvrzení, že republika hyne nadbytkem úřednictva, že u nás v naší republice jest nadbytek úřednictva, jako v celém světě ne. Musím a mám povinnost konstatovati, že je to nespravedlivé tvrzení, že pravý opak je pravdou, neboť dokázano jest a statisticky by se dalo dokázati, že jsme jediným správním aparátem, který má nejméně úředníků, nejméně zaměstnanců, kteří nejvíce pracují. Jest to zcela přirozené tomu, kdo sleduje vývoj našeho správního tělesa. Víme, že za Rakouska právě jen české úřady byly nejšpatněji normovány, že, když již mluvíme o železnicích, česká ředitelství to byla, která neměla ani ¹/₂ počtu úřednictva jako jiná ředitelství, ačkoliv tato ředitelství neměla ani ¹/₃, někdy ani ¹/₄ rozvoje práce a významu hospodářského našich oblastí. Chci poukázati jenom na ředitelství v Polsku, kde dle jednoduchého seznamu počtu úředníků bylo zaměstnáno úředníků dvakrát až třikráte tolik, než u nás, tím méně mluvím o ředitelství ve Vídni. Tím trpčeji se nás dotklo tvrzení, že trpíme zbytečným nadbytkem úřednictva, uváží-li se dále, že zřízení úřadů nových vyžadovalo nových sil. Otázka, o kterou se dnes jedná, jest životní otázkou státních zaměstnanců a to musí uznati každý, kdo trochu pochopí význam správného aparátu. Myslím, že jest nutno, aby s těchto míst také návrhy, které činí státní zaměstnanci, byly řádně odůvodněny, aby uvědomila si celá naše sněmovna a také veřejnost, že nárok na zlepšení, vlastně jen zachování existence jest úzce spojen s vybudováním právě takového aparátu správního, který by mohl vyhovovat svým povinnostem, maje základ v uspořádaných hospodářských poměrech zaměstnanců.

Já vzpomínám slov pana presidenta, Masaryka, a byla to vzácná slova, když ve svém poselství konstatoval, že základem šťastného vývoje naší republiky je zdravá administrativa. A tu zdůrazňuji, že právě zaměstnanci jsou vlastní administrativou. My víme, že jen poctivý, spokojený a také svědomitý úředník zaručuje nerušený chod správního tělesa, my vidíme to ve všech státech jiných, že se spolehlivostí a charakterem státního zaměstnance jest úzce spojena výchova celého národa. Já poukazuji jen na Rusko, kde úplatky, které úřednictvo bralo, vychovaly i celý systém, poukazuji na Německo, kde policajtský systém úřednický vychoval národ, a, podíváme-li se i do jiných států, tu teprve seznáme, že základem úplně a správně fungujícího aparátu státního jest právě státní zaměstnanectvo. To je zajisté nárok dosti odůvodněný aby stát i vláda všimly si existenčních poměrů zaměstnanců a aby konaly svoji povinnost.

Ale ještě jiný moment tane mi na mysli. Slyšeli jsme i s těchto míst za časté, jak žehralo se na nechuť k práci, která v širokých vrstvách lidu dosud panovala. Tuto nechuť mohl bych odůvodnit poměry, ale k tomu nechci blíže přicházet. Musím však konstatovat, že pracoval-li někdo a pracoval-li pilně, ba i více než dříve, právě jen státní zaměstnanci to byli, kteří konali plně svou povinnost. A vděkem za to jsou poměry, které máme dnes, že často mzda, kterou dostává státní zřízenec naší kategorie, je menší ve svých denních obnosech než podpora, která se dává za nezaměstnanost. To jsou jistě tak křiklavé poměry, že nemohou býti nadále trpěny a musí býti napraveny.

Ale i jiná úvaha mluví pro to, aby vláda konečně uznala právo zaměstnanců státních na úplnou nápravu neudržitelných poměrů. Je to moment válečných škod. Státní zaměstnanec zajisté je největší obětí války, neboť ten nejvíce trpěl, on má veškeré domácí hospodářství úplně rozrušeno, on nejen trpěl na svém zdraví a na svém majetku, on trpěl také na své rodině, on trpěl na celé své existenci. Proto právě vláda by měla i tento moment uznati, a měla by rychle společně s politickými stranami v této sněmovně spěchati, by konečně zjednala nápravu. Jiné důvody mohl bych snad ještě uvésti. Tak chtěl bych si povšimnouti ještě toho, že právě čeští státní zaměstnanci to byli, kteří vždy za staré vlády trpěli, kteří nejen práce větší vykonati musili, ale kteří i ve mzdách byli zkracováni. - Poukazuji jen na chikanování jazykovými výnosy, kde naši nižší zřízenci nemohli dočkati se vyšší mzdy jen proto, poněvadž nemohli vyhověti oněm výnosům, poukazuji na české úředníky, kteří byli systematicky preterováni ve své kariéře, tak že dnes můžeme tvrditi, že každý Němec za dřívějších vlád dosáhl daleko větších úspěchů ve svém povýšení, než český úředník. A tu myslím, že povinností vlády bylo by, aby tuto křivdu, která dosud nebyla tu vůbec oceněna, napravila, a to právě mohlo by se státi jen opravdovější a důkladnější péčí o státní zaměstnance.

Jedna okolnost však je, kterou by měla celá veřejnost uvážiti, nejen vláda a my. Je to ten moment, že má-li někdo zásluhu, že po převratu celý správní aparát naší republiky a tím republika sama ve svém budování byly zachovány nerušeně, že nepodařilo se různým podvratným živlům, aby dosáhly toho, že by v dobách zmatků mohly loviti v kalných vodách, že zásluha o pořádek, o vývoj a dosavadní vybudování této republiky náleží jen a jedině státním zaměstnancům, kteří dovedli plně konati svoji povinnost často v nejhorších dobách, kdy právě nižší a střední úředníci a zaměstnanci to byli, kteří, opuštěni po většině od vůdčích sil úřednických, úplně na vlastní pěst musili konati těžké povinnosti za války, z odpovědné práce, a často proti předpisům. I tento důvod mluví proto, aby státní zaměstnanci došli uznání celé veřejnosti a vlády.

Konečně zmíniti se chci o tom, že i pro budoucnost nesmíme ignorováním úplně věcných a oprávněných životních potřeb státních zaměstnanců vnášeti nespokojenost v tyto řady, neboť oni jsou jedinou spolehlivou záštitou, že i nadále v klidu republika se bude vyvíjeti, že i nadále půjde v pořádku veškerá agenda a celý veřejný život, oni to jsou, kteří přísahali na velkých schůzích, že proti každému, kdo by pokusil se z jakýchkoliv příčin osobních rušiti klid a pokoj, postaví se co muž a ručí za to, že nepodaří se nikomu, aby klid a pořádek v této republice porušili.

To jsou důvody vážné, které mluví pro to, že vláda měla by konečně uvědomiti si svoji povinnost a musím bohužel žalovati a výtku činiti v tom směru, nejenom vládě, ale všem stranám, které v této sněmovně, v tomto Národním shromáždění zasedají, neboť často otázky, které mohly býti odloženy, které neměly ani z daleka tak velikého významu, měly přednost. Problém státních zaměstnanců, problém čistě sociální dávno měl přijíti dříve na pořad, dávno měl býti radikálně řešen a vyřešen a leckterá otázka mohla býti odsunuta.

Já přicházím k vlastním návrhům, které jsou předmětem zprávy. První otázkou jest drahotní výpomoc. O této otázce jedná se již strašně dlouho. Tím smutnější a ubožejší je to, že po měsíce musili jsme smlouvati a se domlouvati, já vzpomínám, že již v prosinci m. r. se vláda žádala, aby výpomocí zvláštní pomohlo se v těžkých dobách poválečných. Nám ministr Vrbenský zaručoval, - v jeho přítomnosti se stalo - že ceny veškerých potřeb životních klesnou tou měrou, že rozdíl bude tak veliký, že daleko vyváží effekt částky, kterou žádáme, effekt podpory, kterou by republika mohla dáti dle finančních svých sil. To se ale nestalo, ačkoliv záruka byla dána určitě, žijeme v horších dobách, pokud cen se týče, než tehdy (Výkřiky: Rašín!) Mně jest lhostejno, kdo vlastně má původní vinu, já konstatuji, že v konferenci, kterou jsme měli za přítomnosti pana ministra presidenta Kramáře, byl to přímo pan dr. Vrbenský, který nám zaručoval, že jistě se mu podaří dalekosáhlými, ohromnými akcemi ceny snížil na takovou úroveň, která by byla snesitelná. (Hlas: A také Rašín to slíbil!) To je věc druhá, já jen konstatuji, co je pravda. Prvním kompetentním forem jest ministr výživy, pokud jde o potřeby životní, ať jsou to potraviny anebo jiné potřeby. (Hlas: Děláte obtíže úmyslně, jako včerejší "Večer.") Myslím, že by se našly při dostatečné energii prostředky, aby se dosáhlo, čeho potřebujeme. Otázka drahotní výpomoci dopadla v celku na okamžik snad uspokojivě, ale to nemá naprosto žádné ceny a významu. Kol. předřečník již důkladně pohovořil o tom, že veškeří zaměstnanci jsou svorni v tom, že ani nežádají těchto almužen, nežádají těchto podpor, které vlastně ani nemají žádnou cenu, ale naopak vůči veřejnosti znamenají sumu milionů, se kterou se potom proti zaměstnancům laboruje, že spokojíme se s tím, když docílí se snížení životních potřeb, když vláda sama proti lichvě zakročí, která podle našeho přesvědčení jest jedinou rakovinou, jedinou příčinou veškeré nespokojenosti celé veřejnosti, když najde vláda prostředky, aby lichvu potřela. Právě státní zaměstnanci to jsou, kteří nejlépe mohou posouditi, zda lichva existuje či ne. Vidíme to, když obdržíme občas různé potřeby životní, ovšem v malé míře, ať to jsou boty nebo látky. Tu jsem přesvědčen, že výrobce i státu i oděvnám a různým komisím se škodou neprodává tyto výrobky. S hrůzou pozorujeme úžasné difference v cenách, jaké překupnictví způsobuje na každé potřebě. Jsem přesvědčen, že právě jsou to jen oni živlové, kteří illegitimně zboží dohazují, dodávají, smlouvají a těmi ohromnými rozdíly v ceně ochromují a otravují celý náš veřejný život a existence státních zaměstnanců. Mluvilo se zde o ministerstvu výživy. Když jsem slyšel několik výkřiků, musím konstatovati, že by nebyla snad nedůvěra k němu, přece však že každý ze státních zaměstnanců očekával ve směru výživy a potírání lichvy, v opatření různých životních potřeb daleko radikálnější docílení úspěchů, než se docílilo.

Chci poukázati na toto: Byl zde výkřik ohledně punčoch objednaných z Ameriky, že se za 3 K obdrží pár.

Na nedávné mé schůzí bylo žehráno na to, že nikdo z těch zaměstnanců, kteří mají tolik intellektu, že mohou zkalkulovati cenu, nemůže pochopiti, jak možno, aby americká mouka sem došla za 5 K 70 h loco Praha, jak se tvrdí. Ptal jsem se různých, z Ameriky pocházejících občanů naší republiky a tu mi bylo tvrzeno, že jest vyloučeno, aby mouka při ohromné úrodě, která se jeví při zvětšeném rozsahu osetých ploch, stála u producenta více než 50 h v americké měně. Když kalkulujeme maximálně dolar za 20 K, myslím, že je to dost, stála by mouka loco Amerika nejvýše 2 K. Mně to bylo tvrzeno, nevím, jest-li je to pravda a byl bych povděčen panu ministru, kdyby mi to detailně vylíčil. (Hlasy: Dolar je 16 K!) Říkám raději 20 K, aby to bylo okrouhle 2 K na 1 kilo v Americe. Když se tvrdí, že mouka má státi 5 K 70 h, připadá 3 K 70 h na výlohy režijní, provise, transport, a různé sprostředkovatele. Když kalkulujeme dále, že taková loď má okrouhle 10.000 tun, - ovšem by to byla jedna z největších nákladních lodí - přišli bychom ke kalkulu, že by doprava z Ameriky do Prahy stála u jedné lodi 37 milionů korun. ovšem je přirozeno, když takto kalkulují zaměstnanci, kteří jsou hodně kritičtí, že to nemohou pochopiti, a táží se, kde to vlastně vězí, kdo vlastně dohodil tu mouku, kdo jest ten, kdo to sprostředkuje, zda-li velká firma dohody v Anglii nebo v Americe. Byl bych povděčen, kdyby detailní kalkulace ceny americké mouky byla nám dána k disposicí, protože ve velkých schůzích počínají si toho vrstvy úřednické všímati a začínají ztráceti důvěru.