Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Bylo zde mluveno při rozpočtu takovým způsobem, že vznikla slovní půtka dosti nechutná, která se zde již tolikrát při jednání opakovala. S druhé strany mluví se zakrytě i přímo o lenošení v řadách dělnictva, v řadách zřízenců. Pánové, kteří připouštíte si tu myšlenku, že by ta lenošnost mohla být příčinou menšího výkonu pracovního, vžijte se, prosím, do té situace státního zaměstnance, když po těžké, nebezpečné službě přijde na noc domů, v hadrech se vyspí, poněvadž za těch 5 roků co bylo, je všechno pryč, z cachty - je-li jaká - lítá peří, poněvadž nejen povlak, ale i sypek je pryč, staré hadry rozbité, které nelze nositi, slouží za lůžko, slouží za přikrývku. Ráno vstane, vypije odvar ze žita, nebo z nějaké náhražky cikoriové, k tomu chleba - ovšem malý kousek a jenom do středy, nejdéle do čtvrtka - bramborů dnes není. Tak "zasycen" jde do práce. V poledne o obědě není řeč. Sežene-li se něco, sežene a přinese se. To není jídlo, to není dobře možno konstatovat, co to vlastně je, jak se to vlastně má jmenovat. A večer se opakuje ráno. Při tom celý den starostí, co bude zítra, co bude pozítří, obavy o to, jestli konečně přece jenom bude konec těm strašlivým poměrům, aby mohlo býti zachráněno aspoň to, co přeneseno bylo z války do dob mírových, jestli z těch dětí, jimž hlavy klesají jako rostlinka za sucha bez vláhy, jestli z těch dětí se opravdu něco vychová, jestli budou zachráněny pro život. Když vzpomene na to, že každý druhý následující den je dnem pekla, nevyslovitelné hrůzy, starostí, tu pánové, já nevím, kdo by v jiných poměrech, nemaje tolik starostí, maje, když ne všeho dost, tedy aspoň toho nejnutnějšího, měl odvahu přijít ukázat prstem na lidi, když tito lidé nejsou s to konati ten veliký výkon, jako před válkou neb v prvních dnech války, říci o těch lidech, že jsou lenoši.

To vysvědčení, které bylo československému dělnictvu vystaveno z řad členů N. S., je nejenom nepoctivé, nejenom zlé, ale to vysvědčení je naprosto nepravdivé. Pánové! Vy, kteří mluvíte o lenošení, kteří stále a stále šilháte jenom po podporách nezaměstnaných a říkáte, že ty je svádějí k zahálce, pánové, Vy sami jste to byli, kteří jste chodili po světě a sbírali vavříny za pracovité a poctivé československé dělníky, kteří byli známi po celém světě svým výkonem a svou prací. Jestli dnes tomu tak není, jsou toho jiné příčiny, není to lenost, ba ani to, že vidí, že jedni žijí v přepychu bez práce a on že má naprostou nemožnost žíti. Ale pak je to naprostá nemožnost, vůbec nalézti sil k nutnému výkonu pracovnímu, a tuto nemožnost odstraniti, získati nový základ k práci, novou sílu, chuť, možnost - o to se jedná. Já, pánové, připomínám, že to, co dnes jistě jednohlasně usnesete v této drahotní akci, bude stát obnos kolem 300 milionů korun, obnos na náš rozpočet jistě obrovsky velký, ale těchto 300 milionů K jsou malinkou kapkou na velikou rozžhavenou plotnu. Dnes je dáte a zítra bude bída snad ještě větší, než byla včera, předevčírem. Po této cestě je vyloučeno, abychom se dostali ven z té velké bídy, ve které jsme se ocitli. Pánové, to není už jen problém socialistů. Já myslím, že se dostáváme pomalu, ale s neodvratnou jistotou v těchto otázkách k celému problému naší republiky. Od toho, jak tento problém bude rozluštěn, od toho závisí celá jsoucnost, celá budoucnost naší republiky. To jest mým pevným přesvědčením.

Pánové podezírali přímo i nepřímo pracovníky z lenošství, z přílišné žádostivosti. Pánové, prosím vás, na vlastní svědomí řekněme si všichni dohromady: bylo to opravdu požitkářství, které kladlo ty požadavky, jež dnes jsou v celých kupách ve státně-zřízeneckém výboru, jest to vůle žíti pohodlně, jest to vůle žíti blaze? Ne, věřte, ty požadavky jeden za druhým, ať stojí co stojí, ať jest formulován tak nebo tak, každý ten požadavek jest strašlivým výkřikem zachování holého života, nic jiného než holého života vlastního a vlastních dětí!

Tak daleko dospěly poměry, že si musíme veřejně přiznati docela otevřeně tváří v tvář všemu zproletarisovanému lidu, který jest odkázán na naši práci, že jsme neschopni na tento výkřik dát aspoň to, co jest nejnutnější. My, pánové, jak říkám, blížíme se v otázce úpravy sociálních poměrů přímo k problému republiky. Jestli ještě dnes - třeba málo se vám to zdálo, ale přece jen - státní apparát pracuje, jestli ještě dnes, třeba ne dostatečně, ale přece jen puls tohoto státu - železnice - bije, jestli ještě provoz se provádí, pak, pánové, vězte, že celý ten provoz visí na vlase a že jen obrovským, nadlidským pričiněním organisátorům na špici železničního hnutí stojícím se daří zabrániti denně 5krát, 6krát vypuknutí stávky na různých místech, anebo co horšího: latentní krise pasivní, resistence železniční a ve všech státních podnicích.

Pánové, proto konáme tu svoji práci Sisyfovu, poněvadž jsme přesvědčeni, že s takto přivoděnou záhubou těch, jež by měl postihnouti spravedlivý trest za zavinění resp. prodlužování této situace, že zahubeno bude také veškeré snad přece budoucí štěstí nejširších vrstev lidových.

Já připomínám jenom, že v ruce a já vám to dokáži číselně - zachrániti situaci mají lidé, na něž neplatí ani lidské, ani božské zákony, nás v ruce mají lidé, jež vláda republiky přímo sepjatýma rukama prosila, aby zachránili republiku a situaci, mají v rukou lidé, kteří nedovedou nic jiného než choditi po světě a hledati rebelantství a hledati radikalismus, hledati podvratnictví a při tom soustavně dnem i nocí svou taktikou podrývají kořeny, podrývají půdu republiky a připravují republiku ke katastrofě (Posl. Špaček: Jmenujte je! Posl. Marek: Od "Národních Listů" počínaje!) Pane kolego Špačku, nejsme na veřejné schůzi - - - (Hluk ve sněmovně a na galerii).

Předseda (zvoní): Pane kolego Brodecký! Prosím o klid. Vyzývám obecenstvo na galerii, aby se zdrželo všelikých projevů!

Poslanec Brodecký (pokračuje): Jsme, řekl bych, na rozcestí. Já bych si jen přál, - a nemám příčiny o tom pochybovat, že se tak stane - aby všichni členové Národního shromáždění plně byli prolnuti přesvědčením, že v našich rukou ve dnech nejblíže příštích, možno říci, spočívá celé bytí a nebytí republiky. Kolega Špaček prohlásil ve své řeči, že není bolševismu u nás ve smyslu ruském. A kolega Špaček - tomu můžeme věřiti - si dal poctivou práci s hledáním bolševismu v československé republice, to se mu musí přiznat. Na konec však po svém velmi poctivém hledání přišel k tomu, že bolševismus není v řadách proletariátu československého, ale že je v řadách lidí, kteří mají v rukou živobytí dělného lidu, a tím zároveň mají v rukou život republiky. (Posl. prap. Špaček: Já mínil bolševismus ze všech stran!) To byla velice pěkná fráze a poklona těm pánům, ale vy, i když jste to mířil na nás, měl jste přece přesvědčení o tom, že nemáme, čím bychom materielně mohli proletariátu posloužiti k udržení jeho živobytí.

Vážení pánové! My vycházíme z toho pevného přesvědčení, že postupovat tímto směrem, kterým jsme postupovali až dodnes, totiž umožňovat život v širokých vrstvách lidových novými a novými drahotními přídavky a drahotními výpomocemi na jedné straně přivádíme republiku finančně do naprosto nemožného, neudržitelného stavu, na straně druhé ale napomáháme širokým vrstvám lidovým k ulehčení života, a tenhle způsob akce, jak věci vyvrcholily, není ničím jiným, než přímo exportováním příjmů republiky do chřtánu molocha lichvářského kapitalismu. (Tak jest!) To je fakt, na kterém se nedá nic měnit. A tu, vážení pánové, je věcí přirozenou, že ti, kdož až dosud vedli organisované akce k záchraně resp. k urovnání poměrů širokých vrstev lidových, lidé, kteří desetiletí stojí na špici proletářského hnutí československého, lidé, kteří mají zodpovědnost za to, co přijde nebo nepřijde, a kteří svoji zodpovědnost také cítí a v žádném případě tuto nezapírají, že si položili otázku, je-li možno podobným způsobem jako slepí se zavázanýma očima šinout se, ba přímo hrnout se do propasti. A tu bylo řečeno: na jedné straně je jistota, že republika naprosto nesnese žádných nových finančních nákladů, na druhé straně jest ale jistota o tom, že i kdyby tyto finanční náklady byly takovým neb onakým způsobem vynuceny, nemohou zachrániti situaci, - snad ji oddálí o den, dva - ale zůstane-li ten směr, zůstane-li systém dosavadní, šineme se neodvratně ku katastrofě. Proto jest naší povinností, abychom docela poctivě prohlásili, jak my to myslíme s republikou, jak chceme zachrániti republiku jako takovou, i když snad to zaplatí několik jednotlivců, kteří o republice a národu velmi mnoho mluví, ale do dnes na kořenech republiky ssáli, až přivedli ji k usýchání, na pokraj záhuby, když ti lidé zaplatí to, čeho republika potřebuje. (Hlasy: Zcela správně! Výborně!)

Ale všichni!, vážení přítomní, ano: všichni! Já tedy obrátím tak a řeknu docela veřejně, to mohu prohlásiti jménem všech, jež mám tu čest zastupovati; dejte nám chuť k práci, dejte nám lásku k práci, kterou jsme ztratili, dejte nám možnost, abychom nemusili večer, když jdeme z práce, se toulati po ulicích, zacházeti nevím kam, abychom nemusili jíti domů koukati na tu bídu a nouzi, dejte dělnictvu a zaměstnancům, aby nemusili od svých rodin utíkati jako z brlohů bídy, jako z pekla ven, abychom také pro nás měli rodinný krb, abychom se také mohli potěšiti a polaskati se svou rodinou, dejte nám možnost a tím i chuť k životu, a dali-li jste nám chuť k práci, my svoji povinnost pak jistě vykonáme v plné míře. O tom buďte přesvědčeni! Ale chuť k životu se musí z řady zaměstnanců zamésti, tak musí býti dána chuť a možnost k práci!

Když není ale možno dosavadním směrem za žádnou cenu situaci zachrániti a když se otázka sociální stala, jak pravím, problémem republiky, poněvadž, nenastane-li brzy náprava, nikdo pod sluncem nemůže ručiti za to, co bude následovati, když tam, kde akce organisované selhou, tam kde akce organisované stanou před neproniknutelnými nemožnostmi, pak přijde sama sebou akce přímá, akce massy! A jest-li přímá akce massy by dovedla to, co dovedla organisovaná akce až do dneška, totiž udržeti ten neklidný, zoufalý živel v mezích nutných potřeb celku, republiky, to jest jiná otázka. Já myslím, že o tom mezi námi není sporu: tím samým momentem, kdy vymkne se toto hnutí sociální z rukou organisace, tím samým momentem, kde nastoupí cestu přímé akce, tím momentem musíme počítati s katastrofou v republice, která jak dopadne, nikdo neví. (Hlas: Ovšem musíte počítati také s protiakcí! Jiný hlas: Žádné Rusko!) Ano, právě protiakce na zoufalé hnutí to bude, která vyvrcholí katastrofu republiky!

Pánové, vy jste při každé příležitosti pohotovi mluviti o tom, že mezi námi není lichvářů, že není mezi námi kapitalistů, že mezi námi není proletářů. Pan kolega Špaček to tak pěkně včera prohlásil, když řekl, že jsme národem, kde není velikých sociálních rozdílů! (Hlas: Kromě 10 tisíc!) Pardon! Sedí těch 10 tisíc tady v Národním shromáždění? Ne. Nač tedy ta nervosita, když se na ně narazí? (Hlas: Zde jsou jejich zástupci!) Nač o tom mluviti, tady vzniká silné, veliké podezření, že těch 10 tisíc není jenom venku, že má naopak své kořeny také v tomto Národním shromáždění! (Hlas: Vypátrat je!). To bude vaší věcí. Naší jest, abychom zabránili. (Posl. dr. Matoušek: To je referát?) Pane kolego! Vy jste člen státně-zřízeneckého výboru a vy máte nejméně příležitosti, abyste kritisoval mých vývodů, poněvadž sám jste došel k tomu poznání přes vaše akce, že se po této cestě nedostaneme ven, že jest nutno, aby z povolaného místa, přímo ze státně zřízeneckého výboru, na kterém veřejně se žádají na jedné straně miliardy k utišení bídy a nouze a na druhé straně jest nemožnost přání to plniti, aby státně zřízenecký výbor měl odvahu přijíti a říci celému světu, těm kdož žádají, i těm kdo odpírají: takhle to dál nejde, a takhle se to musí státi, takhle se to musí udělati, má-li býti přivoděna záchrana. To pokládám za povinnost ke cti každého zástupce lidu, ať je to populární, anebo nepopulární.

Vážení, tedy poněvadž není možno organisovanou akcí docíliti zlepšení, poněvadž není možno čekati, až přijde přímá akce massy, stojíme my dnes - a to stanovisko se krystalisuje čím dále tím více k naprosté určitosti - na stanovisku, že tu jest jediné východisko: okamžité snížení všech cen pohotových prostředků životních. To jest jediná záchranná akce. Pánové, řekl jsem to dost jasně, a vás to nechává tak klidnými! (Hlasy: My to chceme také! My s tím souhlasíme!) Ten souhlas jsem neviděl a zvláště se mlčí na vašich stranách! Proto, poněvadž jsme pevného přesvědčení, že jedině snížením cen životních potřeb jest možno vyjíti z tohoto dilematu, ve kterém jsme se octli, ve kterém nás válka zanechala. Každá jiná cesta jest cesta do temna, do propasti, o tom není sporu.

Tato akce jest dvojmo možna. Pokud se týče přímých prostředků životních, potravin, jest ovšem dnes velice těžko něco podnikati, o tom není sporu, velice těžko podnikati, ačkoliv, když se tolik mluví, akademicky mluví o práci a povinnosti malého člověka k republice, mohlo by se zrovna tak akademicky opáčiti, že vlastně národ celý ještě ani nepotřebuje dovozu z ciziny, poněvadž velmi značná část národa, celá jedna třetina národa, má živobytí ještě do žní a ještě nějakou malou porci uschovánu vedle. A kdyby se jednalo o průkaz té skutečně veliké lásky k udržení republiky, k udržení sil, k udržení prchající síly českého národa, pak bychom měli viděti podle těch starých hrdinných vzorů, že přicházejí lidé z venku a říkají: "Co my do srpna máme, to rozdělíme s vámi, nač platiti tak draho, nač znehodnocovati valutu dovozem dnes, kdy to ještě není nutné? My se rozdělíme, potom, až nebude ani u nás ani zde, pak sáhneme na ty zásoby z ciziny. (Hlasy: To se stalo!) To se nestalo, ale stalo se něco jiného: že musí malý člověk - totiž do nedávna, do toho usnesení - platiti 5 K za mouku a člověk na venku dobře situovaný, nevyhladověný nemusí platiti těch 5 K. Já bych si netroufal s tím přijíti, to jest akademicky, poněvadž já fakticky v podstatě té lásce k republice s vaší strany víry nepřikládám. V té věci by se dalo dělati málo. Dá se tu dělati jen to, co dělá ministr výživy a za co ze zcela nepochopitelných důvodů právě ti lidé, kteří mluví nejvíce proti bolševismu, kteří nejvíce táhnou pro slávu, čest a sílu republiky, do ministra Vrbenského nejvíce bijou při každé příležitosti i nepříležitosti.

Ano, jediný člověk, který po této stránce až dosud zachraňoval situaci, jest bit od lidí, s nichž sňal vlastně břemeno, tuto situaci zachrániti. O tom není sporu. (Výborně! Potlesk.) To je ta láska k naší společné věci. V té věci proto nelze mnoho dělati. Srovnejte, říká se, duben, květen 1919, s dubnem, květnem 1918. Co máme tu ale z našeho? Čí jest to zásluhou, že nejsou poměry dneška tak zlé, jako byly poměry před rokem? (Hlas: Dohody!) Dohody, Vrbenského, každého jiného, jen ne našich velikých republikánů venkova. O tom není sporu. Každý jiný má na tom větší podíl než ti lidé, kteří se vždy tolik holedbali výživou národa, láskou k hroudě, láskou k národu. Každý může vstáti a říci: mám právo činiti si nárok na podíl jako všichni, kdož zachránili národ, jenom ti ne z vašich řad, kteří k tomu byli povoláni, kteří v posledním momentu ale hanebně se pro svůj mamon ze své veliké úlohy vytáhli. (Výborně!)

Vážení! Ale lid má nejen hlad, lid jest také nahý, bos. Nemá co obléknouti, nemá se do čeho položiti atd. A po té stránce by se dalo dělati velice mnoho i v našich dnešních poměrech. My bychom mohli v našich denních poměrech snížiti ceny životních potřeb o polovinu, tři čtvrtiny, čtyři pětiny bychom mohli snížiti a měli bychom aspoň, abychom po té stránce ukojili velikou potřebu! A bylo by aspoň viděti, že se tu někdo stará, že se tu někdo přičiňuje o to, aby malí ti lidé mohli býti se svými rodinami živi. Pánové, my za jedno máme dosti zboží v zemi, jednak v rukou vlády, jednak poschováváno. Teď se bude toto zboží hledati a hledá se v soupisné akci. Uvidíte pak, že máme tolik, že dobře tu největší nouzi, bídu můžeme zažehnati, máme tolik, že vedle toho na rok ještě vystačíme, když by to bylo ovšem regulováno. A máme zboží za ceny, které by byly skutečně přístupné, pro něž by nebylo nutno povolovati zvláštní drahotní a nákupní výpomoci, nýbrž za které by vám malý člověk vděčil, aniž by podruhé přišel pro drahotní přídavek. Republiku by to nestálo nic. Naopak, republice by to zachránilo valutu. (Hlas: Udělat to!)

Ministerstvo obchodu uvolnilo v únoru tohoto roku obchod vlněnými a bavlněnými látkami, pokud nebyly z materiálu dřívějšími ústřednami obhospodařovaného. Toto uvolnění mělo za následek, že firmy - a textilní firmy, víte, v čí jsou rukou - (Hlas: Židů a Němců!) týdně na metru o 10 až 15 korun okamžitě podražily. Majitelé větších skladů vrhli se na vývoz. Jak se to dělo? K žádosti o povolení vývozu přiložil se vzorek, bezcenný vzorek, a zboží se vyváželo první jakosti. Ptali jsme se, kde jest to zboží předválečné. To šlo pomalu ven za hranice. (Hlas: To jsou příživníci, na které patří šibenice!) Oděvní úřad mohl doplňovati dodnes své zásoby pouze nákupem u soukromých firem. (Slyšte!) Oděvní úřad žádal o povolení dovozu přímého, řekněme z Italie, Francie atd. Z důvodů valutních bylo to oděvnímu úřadu odepřeno. (Posl. Schieszl: To není pravda!)

Já konstatuji, že je to pravda. (Hlas: Není to pravda!) Tedy já vám konstatuji, že francouzská firma nabízela oděvnímu úřadu zboží za velice přijatelných podmínek a sice tím způsobem, že úplata za toto zboží zůstane ležeti v republice. Tedy způsob, který jistě valutu nebude zle tangovati. To bylo odmítnuto. A co stalo se? Povolení dostalo se soukromé firmě (Slyšte!) na jiné a jiné zboží. Oděvna se ucházela, ale povolení nedostala. Šlo o 15 vagonů rukodílného zboží. Oděvna ho nedostala, ale dostala je mezinárodní společnost pro obchod a průmysl v Praze. A teď, prosím, když bylo zboží přivezeno, teprve s velikou milostí bylo dáno oděvně 60 % tohoto zboží, tedy úřadu, jehož blahodárné účinky vám řeknu číselně, úřadu státnímu do jisté míry bylo dáno na veliké prosby 60 % a toto zboží bylo kalkulováno tak, že na 1 metr kalika vypadlo 4.10 K režie, totiž 1 dělnická košile, která je oděvním úřadem prodávána dnes za 13 K, byla zdražena soukromým obchodem oděvnímu úřadu o 12.90 K.

Dovozní povolení na zboží z ciziny dostaly až dosud jedině soukromé podniky. Vykládá se to tím způsoben, že se říká: to je kompensační obchod. Pánové, já nejsem finančním politikem, ale myslím tolik: máme-li kompensace a můžem je vyvézti, že můžeme docela nezávisle na těch kompensacích také v té výši v cizině nakupovati a dovážeti.

Ale konečně ať jest věc tak neb onak. Jedno jest jisto, že až dosud dostaly povolení k dovozu pouze soukromé firmy a vy vidíte, jak utěšeně rostou ty různé syndikáty, které nejsou ničím jiným, než zakrytým kartelem k vydírání toho, co ještě v československé republice zbylo. Oděvní úřad, který má lidové ošacení, nedostal vůbec ještě povolení. My jako železniční zřízenci sami zahájili jsme pomocnou akci. Jest nám nabídnuto zboží za 1.60 lir, 1.80 - 2.60 lir. Když počítáme liru za 3 K s režií, máme za 6-9 K za 30-60 mil. kor. prima předválečného rukodělného zboží, za 6 až nanejvýše 9 K zboží, které platíme u nás 28-56 K ve svém majetku v daleko horší kvalitě. Měli jsme banku, která nás chtěla financovati, resp. konsorcium bank. My nedostali povolení k dovozu, ten obchod nemohl býti udělán. Ale když platí pro jednoho valutární důvod, když platí pro veřejné ošacení, pro veřejné blaho valutární důvod, pak zcela určitě musí platit také pro soukromého podnikatele, soukromého lichváře. A že jde jenom o podporu lichvy a že by na této cestě mohla býti zjednána náprava, ukazují následující případy.