Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Uznáváme, že malé pokladny nemocenské nemohou ten úkol vykonávati. Vždyť nestačí jenom, aby nemoc. pokladna dávala na podporu, aby poskytla snad jenom léky dotyčném člověku, nýbrž chceme, aby nemocenské pokladny byly založeny na širším podkladu, aby vykonávaly v pravdě ten úkol, ke kterému byly založeny, aby dotyčný člověk požíval vedle léků a podpory také i toho, aby po své nemoci mohl býti poslán do lázní, léčebných míst, sanatorií a pod. K tomu úkolu nestačí malé pokladny, nýbrž musí býti zřízeny pokladny velké.

Naše pokladny ale byly by jistě dostatečně velikými pokladnami a proto také přistoupili jsme, ač to číslo je dosti veliké, na to, že mohou pokladny zemědělské zřizovány býti tam, kde bude v okrese nejméně 1000 pojištěnců zemědělských, v politickém okrese 2000. Avšak, vážené Národní shromáždění, chtěli jsme zemědělské pojišťování své míti také proto, poněvadž chceme zavésti paušalování příspěvků. Když dělník zemědělský na venku pracuje 2-3 dny u jednoho hospodáře a zase u jiného opět 2 a 3 dny, považte si, že dotyčný hospodář bude musit přihlašovati a odhlašovati dotyčného dělníka, mnoho-li práce bude s tím spojeno a jak se bude tvářit, až mu tuto povinnost uložíme. Právě proto chtěli jsme míti paušalování příspěvků zavedeno a mimo to chceme, aby zemědělští zaměstnavatelé platili veškeré příspěvky nemocenské sami, nikoliv dělnictvo, poněvadž uznáváme, že mají plnou povinnost, tyto příspěvky sami platit.

Při této příležitosti budiž mi dovoleno také ještě poukázat k tomu, že jde nám při zařízení nemocenského pojišťování také o to, abychom také lidové zdravotnictví na venkově povznesli. Slavné Národní shromáždění! Jest to veliký rozdíl, náš venkov a naše města. Ve městech, kde jest více lékařů, kde každý jednotlivec má při onemocnění možnost lékaře si v nejbližší době povolat, tam přece jen poměry jsou docela jiné, než na našem venkově. Nejlépe to charakterisovala epidemická nemoc, chřipka, která zuřila letošního resp. loňského roku, že celá řada našich venkovských lidí zmírala, aniž by byla lékaře spatřila, ne vinou lékařů, ale nedostatkem lékařů. Lékař, který na celém obvodu má tolik obcí přikázáno, při nejlepší píli, při největší svědomitosti nemůže obsáhnout veškerý ten materiál a následkem toho lékařská pomoc u našich lidí byla velice řídká, ba - jak jsem řekl - vůbec se jí jim v četných případech nedostalo. Chceme právě také, aby zdravotnictví na venkově stouplo. Špatný stát, který nestará se o zdraví svých příslušníků, a chceme-li míti náš stát ne špatný, nýbrž moderní, v pravdě demokratický, musí se ten stát starati o zdraví svých příslušníků, ať žijí v městech či na venkově. A právě v tom, aby ona lidová hygiena více byla rozšířena, myslíme, že tento úkol budou moci plniti nemocenské pokladny, a já při té příležitosti bych se přimlouval také zároveň i za návrh, který byl zde dnes tuším podán, aby lékaři venkovští, kteří jsou ve službě velkostatků neb panství a kteří vykonávají tuto službu ponejvíce na dvorech, byli přijati do služeb právě těch nemocenských pokladen, které buď budou zřízeny anebo které velkým rozšířením počtu členstva budou potřebovati více lékařů.

Avšak, vážené shromáždění, promiňte, že se musím dotknouti též jedné otázky, o které zde mluvil také p. ministr sociální péče, totiž o zavedení poměrného práva hlasovacího do nemocenských pokladen. Já prohlašuji, - a jistě mně to dosvědčí i ostatní pánové - že my od počátku jsme stáli a dosud stojíme na poměrném hlasovacím právu do nemocenských pokladen. Když ono poměrné hlasovací právo zavedeno bylo do obcí, tu nikdo, vážené shromáždění, se nás neptal, zdali my nějakou državu ztrácíme, a my přece jistě v obecních zastupitelstvech měli určitou državu! Ale poněvadž jsme uznali, že poměrné hlasovací právo jest výsledkem doby svobody, doby demokratismu, ani nás nenapadlo, abychom se této državy chtěli držeti a ji hájiti, nýbrž beze všeho jsme okamžitě přistoupili na to, aby bylo ono poměrné hlasovací právo do obecních zastupitelstev zavedeno. Uznáváme-li tedy do těchto sborů i do Národního shromáždění poměrné hlasovací právo, pak ovšem nemůžeme snad se stavěti proti tomu požadavku do nemocenských pokladen, naopak, jak jsem pravil, my od počátku jsme za tímto požadavkem stáli.

Ale když nám bylo řečeno, že poměrné hlasovací právo může býti připuštěno jen tehdy, když bude odstraněna kurie zaměstnavatelů, pak ovšem, vážené Národní shromáždění, jsme trochu uvažovali o tom, jaké to bude mít výhody. Byla svolána zvláštní anketa zaměstnavatelů, která, vyjímaje kruhy dělnické, se vyslovila pro ponechání kurie zaměstnavatelů. Tedy již touto anketou byli jsme jaksi vázáni.

Ale, slavné Národní shromáždění, prosím, když se říká, že zaměstnavatelé, kteří dnes mají ¹/₃ svých zástupců ve správě nemocenských pokladen, nevykonávali své činnosti, že tam nechodili pravidelně, já pravím, že tam nechodili proto, poněvadž; jsouce v menšině, byli zpravidla přehlasováni a viděli, že celá ta jejich činnost nemůže být tak vyvinuta nebo nepožívá tolik síly, aby tam byla skutečně uplatněna, ač musím říci, že právě z úst pánů zástupců dělnické strany bylo řečeno, že právě u mnohých okresních pokladen nemocenských tyto zaměstnavatelské skupiny velmi prospěly nemocenskému pojišťování a že často jejich návrhy byly takového rázu, že přímo překvapovaly. A nyní tato kurie zaměstnavatelská měla jít pryč, aby bylo zavedeno poměrné hlasovací právo do těchto pokladen. Já se táži: prosím, co by se mohlo na té správě těch pokladen změnit? Já pravím, že docela nic. Pokavad tam bude kurie zaměstnavatelská a, bylo-li by zavedeno poměrné hlasovací právo, pak je přirozeno, že ta menšina, která tam přijde, bude se domáhati svých práv snad spojením s tou skupinou zaměstnavatelů, ale já se ptám: je to nějaké neštěstí, jestliže někdo hledá svou ochranu, když ji nemůže nalézti, prosím, u svých spolubratří, u dělníků v té kurii, kteří tam jsou, že hledá tu ochranu snad ve spojení s tou skupinou zaměstnavatelů? Pak já v tom nevidím naprosto nijaké chyby, nýbrž jenom právě ochranu těchto práv dotyčné menšiny.

A jakmile ale kurie zaměstnavatelská zmizí, prosím, potom i při poměrném hlasovacím právu nastoupí na místo té kurie zaměstnavatelské ta menšina dělnická, která poměrným hlasovacím právem se tam dostane, ale ta většina bude zase tak rozhodovat, jako rozhodovala při nynějším právu volebním při ponechání kurie zaměstnavatelské. (Posl. Čuřík: Ale bude to spravedlivé, poněvadž se vyhoví zásadě!)

Co je mi planta spravedlnost a spravedlivé vyhovění zásadě, když ta spravedlnost de facto ve skutečnosti provedena nebude? To mi nestačí! Ne zásady, nýbrž já bych chtěl míti to provedeno a právě proto přistoupili jsme na kompromisní jednání, že my, považujíce celou předlohu zákona jenom za prozatímní, jenom za přechodnou a že nám bylo slíbeno, že zcela určitě bude jednáno o celém souboru otázek sociálních, jsme souhlasili s tím, aby prozatím teď bylo ponecháno to volební právo, jak navrhováno jest v osnově zákona; ovšem hlasovati budeme pro resoluci, kterou navrhl pan kolega Čuříka, která zde byla přečtena.

Já lituji, že již mám čas tak vyčerpán, že nemohu déle mluviti, poněvadž zde mám ještě celou řadu důležitých věcí, a prohlašuji jen ku konci, že my nejsme spokojeni jen s tímto nemocenským pojišťováním, nýbrž že my budeme se musiti na celé čáře se vší vervou domáhati toho, aby vedle pojišťování nemocenského co nejrychleji bylo zavedeno a doplněno ještě pojišťování úrazové, které nám schází; ale na co nejvíce klademe váhu a chceme, aby bylo zavedeno, - je pojištění starobní. Již s tohoto místa měl jsem tu čest prohlásiti, že v naší republice chceme míti lid spokojený, že chceme, aby zmizela bída, aby zmizel hlad z našich řad, a ta bída a hlad mohou zmizeti jen tenkrát, jestli bude postaráno o naše příslušníky, kteří po řadě let své polní práce budou míti starobní zaopatření, aby nebyli odkázáni na milost a nemilost jednotlivců, nebo jednotlivých obcí, nýbrž aby měli plné právo, aby zbytek svého života používáním určité renty mohli dokončiti.

Tedy starobní pojišťováni jest pro nás jedno z nejdůležitějších. Toho se budeme dožadovati v nejrychlejší cestě. A já na konec nemám jiného přání, než to, aby po této sociální veliké reformě v otázce pojišťovací došlo také co nejrychleji ještě k dalšímu, totiž ku sestátnění pojišťování živelního, o kterém bych velice rád mluvil, o kterém mám četný materiál, o kterém mi bude možno mluviti v této otázce v příštích schůzích v Národním shromáždění, kde otázka ta bude definitivně rozluštěna. Prosím, aby Národní shromáždění laskavě předlohu tuto schválilo. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan kolega Tučný.

Poslanec Tučný: Slavné Národní shromáždění!

My jsme docela právem tuto předlohu, kterou projednáváme, nazvali jenom malou reformou nemocenského zákona, poněvadž ona není ještě tím ideálem dělnického pojištění nemocenského, jak my si je představujeme a jak ho také dělnictvo potřebuje. Ale i tak myslím, že i nejpřísnější kritik přizná, že oproti dnešnímu stavu znamená značný pokrok a právě s tohoto stanoviska třeba předlohu posuzovati.

Vidíme v ní zejména dva velmi světlé body. První, kterým rozšiřuje se nemocenské pojištění také na zemědělské a lesní dělnictvo. A věřte, vážené Národní shromáždění, že tato otázka jest hroznou obžalobou starých poměrů, že totiž zemědělské dělnictvo teprve po 30 letech nemocenského pojištění dochází na řadu, aby bylo účastno dobrodiní nemocenského pojištění. Při takovýchto příležitostech, když mluvíme o starých zlořádech, zvykli jsme si pohodlně svalovati vinu na starou rakouskou vládu, na starý rakouský systém. V tomto případě však je situace poněkud jiná a také vina padá jinam. Roku 1888, když se projednávalo nemocenské pojišťování, rakouská vláda chtěla i zemědělské dělnictvo pojistiti, ale kdo se proti pojištění zemědělského dělnictva postavil, byli velkostatkáři a s nimi bohužel také celá česká a polská delegace s námitkou, že otázka pojištění zemědělského dělnictva patří zemským sněmům a že bude na nich řešena společně s čeledním řádem a dokonce tvrdili, že se jim jedná, také o to, aby pro zemědělské dělnictvo vybudovali pojistný zákon lepší nežli jest centrální zákon rakouský. Národ tomu věřil, ale tuto důvěru velice draze zaplatilo zemědělské dělnictvo, poněvadž, ačkoliv na př. český sněm byl dělným až do roku 1908, ku pojištění zemědělského dělnictva nedošlo, nedošlo také k žádné podobné předloze. Nedošlo k ní v Čechách a nedošlo také nikde jinde.

Vážené shromáždění! Zde se nejednalo o nějakou slabou malou skupinu interesentů, nýbrž podle statistiky z r.1910, která vykazuje mezi 2,255.000 zemědělstvím a lesnictvím se živících obyvatel 382.000 dělníků, 126.000 nádenníků a 489.000 pomáhajících členů rodin, kteří přece dobrovolně mohou býti pojištěni také a tudíž po celých 30 let byl jeden milion lidí okrádán o dobrodiní pojištění nemocenského.

Druhým světlým bodem předlohy jest, že ona řeší dosavadní roztříštěnost nemocenského pojišťování. Věřte, že obrázek současného stavu organisace nemocenského pojištění zkresluje až do komičnosti. Jsou okresní nemocenské pokladny v počtu 195 v Čechách, které vykazují 503.946 pojištěnců. Naproti tomu jest 624 pokladen závodních, které vykazují 236.000 pojištěnců. Tedy ačkoli jest jich třikráte tolik, nevykazují ani polovinu onoho počtu pojištěnců, jako pokladny okresní. Je pět pokladen stavebních, které dohromady vykazují 120 pojištěnců, máme 489 společenstevních pokladen, které vykazují 135.000 pojištěnců a máme 41 bratrských pokladen, které vykazují 80.747 pojištěnců. Ale z této statistiky by nevynikla právě ta komičnost dosavadní organisace nemocenského pojištění; to nám ukáží cifry další.

V Rakousku bylo ještě v roce 1910 2190 pokladen, které neměly ani 500 členů. Bylo 1430 pokladen, které neměly ani 200 pojištěnců, a byly 743 pokladny, které neměly ani 100 pojištěnců a dokonce, jako koruna všeho, jsou 274 pokladny, které neměly ani 50 pojištěnců, ba dokonce měli jsme takové rarity pojišťovacích ústavů také v Praze, na př. nemocenskou pokladnu prýmkářského dělnictva, jejíž počet členů pohyboval se mezi 36-42 a máme zde v Praze také učňovské nemocenské pokladny, které mají 32 a také 25 pojištěnců. Zdá se mi, vážené shromáždění, že je v tom kus nevážnosti k celé otázce nemocenského pojištění, jestliže takovéto pojišťovací ústavy jsou pokládány za ty autonomní zájmové úřady, jak my se na nemocenské pokladny díváme, a jistě přizná každý, že nemocenská pokladna při 32 nebo 25 členech není přece s to, aby poskytovala těm členům všeho, co od ní žádají a jaké nároky si pojištěnci od ní slibují. My netajíme se, že zejména značná část závodních nemocenských pokladen, jichž samostatné existence se předloha dotýká, protestovala proti rozsudku smrti a uváděla v námitkách i důvody věcné, které se pohybovaly právě v těch různých výhodách, jichž poskytují oproti pokladnám nemocenským. My se nikterak neuzavíráme tomuto faktu, že různé výhody menšího a většího významu tu byly.

Ale proto nemohli jsme přece opustiti zásadu, aby byly vytvořeny jednotné a silné pojišťovací ústavy, byť i na úkor takových života neschopných a snad i také života schopných pokladen závodních, spolkových a společenstevních. A jestliže jsme právě v otázce závodních nemocenských pokladen zaujali tvrdé stanovisko zásadní, nesmíte se tomu diviti, poněvadž máme téměř dvacetiletou zkušenost praktickou ze života takových závodních nemocenských pokladen. My víme, že jen v takových, kde dělnictvo bylo dobře sorganisováno, silou organisace vynutilo si ve správě těchto pokladen určitý vliv. Ale z valné většiny byly a jsou závodní pokladny ovládány vůlí zaměstnavatelů, vůlí továrníkův a uplatňuje se to dokonce i při volbách a na kandidátní listiny dostávají se obyčejně milci zaměstnavatelů, kteří také správu pokladny řídí v duchu jejich vůle. A konečně byl tu pro nás - a my toho nezapíráme - dosti rozhodujícím i moment národnostní, poněvadž tyto závodní nemocenské pokladny - a právě ty největší - jsou ovládány kapitalisty německými a jdou v nich poměry dokonce tak daleko, že pojištěnec nemůže se ani se závodním lékařem dohodnouti o svém zdravotním stavu.

Mluvilo-li se tu o jakýchsi výhodách, jichž poskytovaly závodní nemocenské pokladny pojištěncům, pak my jsme se také snažili, abychom vyvážili ten nepoměr oproti pokladnám okresním. My jsme také žádali, aby do předlohy bylo pojato ustanovení o zvýšení sazeb podpůrných na 66 %. Nedocílili jsme toho, aby to do předlohy bylo pojato, ale nepovažujeme tím celou otázku tu za definitivně odbytou, nýbrž domníváme se, že k tomuto způsobu řešení se v nejkratší době dopracujeme, poněvadž není myslitelno, aby při sazbách dosavadních se vystačilo a aby s dosavadními sazbami podporovacími dělnictvo bylo spokojeno.

A právě proto, vážené shromáždění, že jsme stáli na zásadě silných a jednotných pojišťovacích ústavů, neradi vidíme, že se v předloze poskytuje možnost, aby pro zemědělské dělnictvo v soudních okresích, kde je dosaženo počtu jednoho tisíce, zřídily se samostatné zemědělské pokladny. My totiž nechceme činiti žádného rozdílu mezi dělníkem zemědělským a dělníkem průmyslovým, poněvadž jsme přesvědčeni, že žádných zvláštních zájmů tu neexistuje, a konečně my také vidíme, že i zemědělská výroba se postupně industrialisuje a že se ten nepoměr, kdy by bylo možno o něm mluviti, vyrovnává a odklízí.

My také rádi bychom viděli, aby předloha ta rozřešila otázku pojištění rodinných příslušníků, poněvadž tento způsob pojištění byl již v mnohých okresích a registrovaných pokladnách zaveden a doznal opravdu velmi blahodárného vlivu a jsem povděčen, že tato otázka dotčena jest aspoň v resoluci, pro kterou přirozeně také budeme hlasovati.

Jest pro nás významný jistě odstavec 19. předlohy, který stanoví povinnost členskou pro každou nemocenskou pokladnu v určitém pokladním svazu. My v tom vidíme pomocné prostředky, aby se docílilo jednotného poslání všech nemocenských pokladen, a dalekosáhlý význam materielní pro dělnictvo, poněvadž jsem přesvědčen, že co není možno dosíci pokladně jednotlivé, jest možno dosíci souboru nemocenských pokladen, je možno docíliti prostě spojenými silami, a tu mám namysli právě takové léčebné prostředky, jako jsou sanatoria, léčební lázně, rekonvalescentní domy a pod., které jednotlivé pokladny si obstarávati a zakupovati nemohou, ale které jest možno zakupovati svazům nemocenských pokladen. My také vítáme toto ustanovení již proto, poněvadž nám není lhostejna ani otázka zřízenců nemocenských pokladen. My se totiž domníváme, že na příště musí zmizeti ošklivý zjev, že úředník nemocenské pokladny, od kterého se přece vyžaduje značná inteligence, dosti značné vzdělání, od kterého se vyžaduje znalost celého souboru pojistného zákonodárství, byl odměňován měsíčně 220 aneb 250 K, mzdou anebo platem, který dnes již má ten nejposlednější nekvalifikovaný dělník. A my jsme přesvědčeni, že nemocenské pokladny právě prostřednictvím a tlakem svazu nemocenských pokladen budou musiti řešiti jednotně úpravu materielních poměrů svých zřízenců pokladenských.

Ačkoliv předloha zasahuje i do reformy volební, a sice v tom smyslu, že křížení a provádění voleb budou voleny komise složené ze zástupců různých dělnických táborů, čímž bude umožněna náležitá kontrola a bude znemožněno to pověstné falšování voleb atd., přece jen na druhé straně těžce neseme, že nebylo možno v předloze uplatniti demokratický volební řád, o kterém zde všichni páni předřečníci mluvili, a který jest pro nás opravdu otázkou tísnivou. Dovolávám se svědectví pánů z tábora agrárního, že jsme se přičiňovali všemi silami o to, abychom mohli demokratický volební řád do reformy nemocenského zákona prosaditi a zdá se mi, že ta ochota zrušení zaměstnavatelské kurie, o které jsme dnes slyšeli sdělení, měla přijíti dříve a byli bychom se jistě tímto tísnivým momentem dnes nezabývali.

Ale promiňte, vážené shromáždění, při existenci zaměstnavatelské kurie, jakkoliv jsme zásadními stoupenci demokratického volebního řádu i do nemocenských pokladen a jakkoliv bychom to považovali za skvrnu na těch autonomních dělnických institucích, kdyby před ním právě se měl demokratický volební řád zastaviti, nemohli jsme se rozhodnouti pro poměrné zastoupení. Ale přes to budeme pro předlohu hlasovati už proto, jak jsem řekl, poněvadž znamená značný pokrok k dokonalejší organisaci dělnického nemocenského pojišťování. (Výborně! Potlesk.)