Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Zbývá dávka majetková. Jsme zajisté všichni přesvědčeni, že k ní dojíti musí a že bude nejvýš spravedlivo, když bude progresivní. Ale dávka ta má míti zvláštní účel. Ona má sloužiti k povznesení naší valuty a nemá jí býti užito - a toho také pan ministr financí nežádá - k uhrazení toho našeho schodku. Ovšem pan ministr financí žádá ještě vedle této jednou vybírané dávky majetkové zvláštní daň majetkovou. To ale, pánové, ačkoli se to zdá být velmi populární a sociálně-politicky snad hezké, má také své vady. Totiž ty vady, že tím majetek bude podroben stálé periodické dani. A tu ovšem je jisté nebezpečí, že taková daň bude podlamovat to, co máme právě u nás hledět povzbuzovat, to jest šetrnost, píli a přičinlivost. Mnohý si bude myslit: A co, když mi stát z toho, co vydělám, zase vezme část jako daň, pak to raději utratím. A pánové, o takovéto dani pak platí to, co povídá ta bajka o tom sedlákovi, který měl slepici, která mu nesla zlatá vejce, a on ji snědl. On tu slepici zabil, ale pak neměl ani slepici, ani zlatá vejce.

Pravil jsem, že ta dávka majetková má sloužiti především účelům valutním a poněvadž se pan ministr financí zmínil o otázce valuty, chci se také několika slovy toho dotknouti. Bylo zde i jinde si stěžováno na to, že ta opatření, která v tom směru až dosud byla učiněna, neměla žádoucího výsledku. Já to přiznávám, že snad přílišné naděje v tom směru byly zklamány. Ale my jsme přece nesměli očekávati od zmenšení oběhu bankovek již úplné ozdravění naší měny, poněvadž příčiny choroby naší měny ležely mnohem hlouběji. My ale musíme aspoň přiznati - a to jistě nutno přičísti panu ministru financí jakožto zásluhu - že on poměry valutní stabilisoval, aspoň do té míry, že naše valuta dále neklesá.

My víme, že v Curychu naše koruna dnes platí ¹/₃ franku, kdežto koruna rakouská platí tam jen ¹/₅ franku. Kdybychom my tedy bývali tato opatření neučinili, kdybychom bývali zejména svou měnu neodloučili od měny vídeňské, byli bychom tam, kde jest dnes Vídeň, a naše koruna by platila také jen, ¹/₅ franku. Jest to tedy jistý úspěch, ovšem jenom negativní, ale úspěch přece jenom to jest, že také ceny dnes u nás neklesají ve stejném poměru, jako valuta skutečně stoupá v cizině, toho ovšem jsou příčiny jiné. A tu má zase pravdu pan ministr financí, že cenová politika naše nemůže jenom záležeti v opatřeních valutních, jenom v nějakých vládních nařízeních, nýbrž že souvisí s celým naším životem hospodářským a že souvisí zejména také s celou naší politikou obchodní a celní. A tu bych si dovolil jen na něco poukázati: zdali naše nynější politika obchodní, zejména zřizování různých syndikátů, je skutečně v zájmu povznesení naší valuty a našeho hospodářského života čili nic.

Já nepopírám, že dnes není možno, vývoz a dovoz ponechati docela libovůli, že jest nutno to jistým způsobem regulovati, ale já bych měl obavu na jedné straně, aby z těch syndikátů se nevyvinuly jakési kartely, které by pak neměly na zřeteli jenom zájem veřejný, nýbrž zisk jednotlivých účastníků. Za druhé bych dával v úvahu to, zdali je to skutečně vždycky prospěšné, aby naprosto dovoz fabrikátů se zabraňoval a připouštěl jenom dovoz surovin. My tím ovšem zamezíme vývoz naší valuty a podporujeme domácí výrobu, ale tam, kde ceny jsou tak přemrštěné a kde nechtějí jíti dolů, tam je ovšem potom otázkou, zdali tu přece jenom nepřispíváme uměle k udržování těch cen, když také omezujeme naprosto veškerý dovoz průmyslových výrobků ze zahraničí. My tím sice držíme naši valutu, ale my tím také držíme u nás vysoké ceny. Tedy, pánové, já myslím, že v té věci by mělo pracovati naše ministerstvo financí, naše ministerstvo obchodu a vůbec veškerá ministerstva ruku v ruce. Já uznávám a jest to jistě dobré, že máme tak energického ministra financí, že náš ministr financí má železnou ruku, k tomu naše republika může si v těchto mimořádných poměrech gratulovat. Ale nebylo by snad dobře, kdyby silná individualita jednoho ministra zasahovala do jiných resortů, takže by tam příliš omezovala působnost oborů jiných. Pohlížím-li na tento náš rozpočet, vidím, že skutečně tu je velmi nestejně měřeno. Přirozeně nemůže každý resort míti snad stejné cifry potřeby, ale na příklad zahraniční ministerstvo spokojuje se s pouhými 17 miliony řádné i mimořádné potřeby. Nevím, zda - a bylo na to již dnes poukázáno - bude to ku prospěchu. Zemědělství je zde vyměřeno jen 55 milionů, naproti tomu železnice potřebují celou miliardu a máme-li na zřeteli zejména ministerstvo Národní obrany, vidíme, že potřebují se na vojsko 674 miliony (Posl. Aust: Tohle je smutná cifra!), na vojenské pense 187 milionů, na válečné náklady 2.542 miliony, dohromady tedy 3 miliardy 400 milionů. Pánové, zde máte ten deficit, to jsou ty tři miliardy, které nám scházejí. (Výborně!)

Já tedy ovšem vím a uznávám, že dnes žijeme v mimořádných poměrech. My jsme vlastně ještě pořád ve válečném stavu, my máme pořád ještě mobilisováno dvanáct ročníků vojáků a my musíme pak ty ohromné náklady hraditi. To všecko uznávám, ale my přece jen musíme hledět a snažit se, aby to netrvalo věčně, musíme hledět, aby nynější válečné hospodářství dostalo se konečně do hospodářství mírového. My můžeme tím spíše v to doufat, že právě těchto dnů přece již mír bude snad uzavřen, že bude uzavřen k naší spokojenosti, a že tím přijdeme do mírových poměrů. Zdali i tu naše radost nebude nějak zkalena, nevím; ty zprávy zejména o Těšínsku nezní pro nás příliš příznivě a bylo zde již mými předřečníky na to poukázáno. Já také cítím svojí povinnost, abych zde prohlásil - a myslím, že Národní shromáždění bude se mnou souhlasiti: že otázka těšínská pro nás nemůže býti žádnou otázkou (Výborně! Potlesk.), to je pro nás vyřízená věc, náš životní zájem hospodářský, naše historická práva vyžadují, abychom měli Těšínsko. (Výborně! Potlesk.) To musí naše Národní shromáždění zde slavnostně vyřknouti a to musí býti slyšeno nejen v Paříži, ale také ve Varšavě (Výborně! Hlučný potlesk), zde přestává veškerá sentimentalita.

Ale až budeme, pánové, ten mír míti, a až přijdeme do toho mírového hospodářství, pak po mém názoru nastane sanace našich financí sama sebou. A tu, jak jsem jíž zde prohlásil, nejsem žádným pessimistou; jsem přesvědčen, že náš budoucí rozpočet v příštích letech bude vypadati zcela jinak, než ten nynější. Příroda obdařila bohatými dary naší zemi, skvělými vlastnostmi obmyslila také náš lid. Jsem přesvědčen, že jen na nás samých záleží, aby budoucně ve šťastné a svobodné zemi žil také šťastný a svobodný národ. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Konečný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku proti, občanu Svozilovi.

Posl. Svozil: Vážené Národní shromáždění!

Tak se mně zdá, že kdyby pan ministr financí byl také politikem, že by nebyl s takovým pathosem apeloval na sněmovnu, anebo přímo útočil, bude-li mu ten rozpočet odepřen, že bude muset tisknouti bankovky. Byl by si býval vědom, že ten jeho apel může buditi snad dojem, jako by v té sněmovně to vypadalo tak, že ten rozpočet se nepovolí. To věděl každý, že rozpočet konec konců bude povolen, poněvadž povolen býti musí a není potřebí tedy buditi -řekl bych - tento dojem a není potřeba, aby také ministři budili zase ten dojem, že se špatně hospodaří, promiňte, když řeknu, takovými lapáliemi, jako jsou věci s lístky na železnicích a pod. To, myslím, není věc, která by v tom rozpočtu znamenala tak příliš mnoho, ale když považuje ministr za nutno o tom mluviti, pak přirozeně se bude všude, jmenovitě v cizině souditi, že se tady u nás naprosto šlendriánsky hospodaří. Je-li to tedy republice nějak prospěšno, nevím. Já bych si tuhle věc rozmyslil, než bych ji jako prostý člen Národního shromáždění řekl a myslím, že náš ministr měl by míti také kousek rozvahy, aby neříkal takové věci, které, i když jsou nejtemperamentněji řečeny, nevypadají zrovna pěkně a nejsou ani tak solidní, aby se z nich dělalo bůh ví co, a aby se myslilo, že by náš rozpočet byl aktivní, kdyby jich nebylo. Jest jisto ovšem, že pokud v tom rozpočtu vůbec jsou věci, které by svědčily o nehospodárnosti, že nesmíme zapomenouti, že jsou to vesměs věci, které se dělají zrovna tak nutně, anebo které jsou nutným pokračováním toho, co dělalo Rakousko, poněvadž se musíme na to připnouti a v tom pokračovati. Jestliže tedy po této stránce náš rozpočet nevypadá a nemůže vypadati tak, jak by rozpočet spořádaného státu vypadati měl, tedy jistě musíme ty příčiny hledati jinde. To jsou tedy věci, pro které bych nechtěl obviňovati pana ministra financí, zejména pro to, že některé ty položky vypadají tak, některé jinak, že to není rovnoměrněji jinak rozděleno a pod., poněvadž prostě pokračovalo se anebo do určité míry se musí pokračovati v tom hospodářství, jak bylo přejato.

Ale něco přece jen v tom rozpočtu anebo exposé pana ministra trochu zaráží: není tam vůbec ani nejmenší zmínky nějaké, že by měla nastati změna v celkovém tom systému, který právě prozrazuje nynější náš rozpočet, jak nám byl předložen. Mluví-li se na příklad o hospodářství u železnic, nesmí se zapomenouti, že hospodářství u železnic není pasivní jen důsledkem těch věcí, na které se ukazuje, nýbrž také důsledkem tak trochu toho, jak se železnice vyvlastňovaly, resp. jak je stát kupoval, že je nekupoval za skutečnou jejich hodnotu, že byly přejímány za okolností, které konec konců jsou známy, že rentabilita jejich byla pomalu nemožná, už když byly státem přejímány, a že, mělo-li se jí znovu dosáhnouti, muselo se sahati k stálému zvyšování, poněvadž prostě se přijaly za takového stavu, kdy bývalí jejich majitelé a vlastníci neinvestovali do trati nic, neudržovali tratí, nádražních budov, neobstarávali vozový park atd., a byly přijaty v stavu takovém, že ta rentabilita jejich byla už tehdy ohrožena. My tedy myslíme, že můžeme z toho míti kousek poučení, jak asi si budeme musiti vésti při vyvlastňování nynějším, že to nebudeme směti dělati ať při pozemcích, ať jinde, tímtéž způsobem, poněvadž na jedné straně obyvatelstvu bychom nepomohli a zajistili bychom vlastně jen těm, kteří ty kapitály měli, jejich důchod a tím bychom se do budoucnosti eventuelně zatěžovali, poněvadž by se ukázalo, že ty podniky nemohou se rentovati, když by byly za takovýchto okolností vyvlastněny.

Co tedy v rozpočtu anebo v tom výkladu se postrádá naprosto, jest to, že rozpočet, respektive návrhy nových daní pokračují docela ve staré politice. Jestli se pan předřečník obdivuje vynalézavosti pana ministra financí, mohl bych říci zase, že pan ministr financí vynalézal prostě tak, jako všichni ministři před ním, hledá tam, kde dohromady toho mnoho není na jedné hromádce, ale kde se to zatajiti nedá. Hledati tam, kde se to schovalo a zatajilo, o to nečiní se pokus. Dani majetkové z válečných zisků, promiňte, mnoho nevěřím. Dani z válečných zisků nevěřím proto, poněvadž by se byla musila vybírati jinak, než se vybírá, - o tom byla zde již zmínka - a dani z majetku nevěřím dotud, dokud pan ministr bude trvati na svém stanovisku valutním, totiž dokud bude trvati na ponenáhlé sanaci naší valuty, na ponenáhlém zvýšení ceny koruny, pokud možno na výši předválečnou. Bude-li trvati na té relaci, pak nepostihne právě velký majetek, nýbrž celá ta majetková daň se zvrhne do určité míry a viděli bychom, že postihne spíše naprosto jiné vrstvy, než na které byla mířena, tedy že postihne ty, kterým zbylo nejméně, a že ponenáhlá sanace valuty by postihla nejen podnikavost, ale také ty lidi, kteří za války nejvíce utrpěli. Proč? Kdo se zadlužil za války, bude-li se ponenáhlu sanovati valuta, dluhy porostou, třeba že z dluhů, které udělal ve válce, nedostal nic, třeba že musil se vypůjčovati tisíce, aby dostal několik dosti mizerných kilo sádla a mouky. Těm lidem dluhy porostou. Ostatně není možno na to ukazovati do detailu, ale již tehdy, kdy bylo jednáno o finančním plánu, řekl jsem, že cesta může býti stejná, třeba že vůle rozličná. My jsme totiž předpokládali a předpokládáme dodnes, že všecky ty finanční operace, které se dělají, mohou vésti k jedinému závěru: náhlé devalvaci, a té náhlé devalvace potřebujeme. Nevím, jsou-li snad takové obavy před mezinárodností, že bychom se musili báti měny, která by měla na mezinárodním trhu peněžním k zahraniční měně určitý pevný vztah, určitou relaci. Bez určité relace není možno, abychom přišli do spořádaných poměrů, není možno, abychom udrželi aspoň trochu stálejší kurs naší měny. Upozorňovali jsme na to již tehdy a myslím, že čím dále se protahuje tato věc, tím hůře bude pro republiku a tím hůře bude pro nás, neboť ten, kdo oddaluje provedení konkursu, kdo oddaluje konkursní řízení, ačkoliv ví, že ten konkurs je neodvratný, ten, myslím, neprospívá nijak tomu hospodářství, od něhož ten konkurs tím způsobem oddaluje. Nevidíme dosud žádného pokusu o to, aby byla nějaká podnikavost umožněna, říká se, že podnikavost může spasiti tvorbu hospodářských hodnot. Pan ministr řekl, že musí nastati klesání mezd, ale promiňte, když uvalíme daň na uhlí, nové daně spotřební, když zatížíme rozpočet malého člověka novými břemeny, jak mohu chtíti snižovati pak mzdy, jak mohu chtíti snižovati platy, či-li zkrátka: ty rozpočty a zásady, které nám byly v tom exposé vyloženy, jsou vlastně pořád v tom začarovaném kruhu a sice proto, poněvadž se neudělal ani jediný, skutečně opravdový pronikavý pokus, aby konečně bylo umožněno z toho začarovaného kruhu vyjíti tím, že by byl přeťat na místě, kde přeťat býti má. Nár. Listy napsaly, že ministerstvo obchodu je jedno z našich nejlacinějších ministerstev. Promiňte, při tom, jak jest laciné, přijde nám hodně draho pro tu politiku, kterou dělá. Bylo již zde poukázáno na syndikáty, bylo si stěžováno, že jest chyba, zamezuje-li se dovážeti hotové zboží, znemožňuje-li po případě vývoz, ale já mám doklady pro opačné případy, že nedovolí továrníkovi dovoz suroviny, ale za to dovolí jinému člověku, který jest snad těm pánům z té komise bližší, dovoz hotového zboží. Promiňte, zdá se mi, že jest zde v tom syndikátním hospodářství trochu strýčkovství, a že je to horší než strýčkovství.

Měl jsem příležitost psáti veřejně, jak vypadají syndikát dřevařský, bavlnářský a jak vypadají syndikáty ostatní. Co se jednomu zakazuje, to se druhému povolí a vím konkrétně, že v Praze existují kanceláře, u nichž dostanete povolení na dovoz a vývoz, ale když se to má vyříditi vám, pak se toho nedočkáte. Když jedna se jmenuje Fides a druhá jinak, jest to lhostejno. Syndikáty se dávají do rukou lidem, kteří mají interes na tom, aby vydělávali. Říká se, že syndikáty neobchodují přímo. Pravda. Ale dávají obchod do rukou, komu chtějí, a nechávají výdělek samy svým členům. Jestliže pak, jako při syndikátu dřevařském, se jim dává monopol - a to tam bylo výslovně, to myslím že přesahuje meze práva moci ministerské, na to nestačí zmocňovací zákon, poněvadž pokud byly zmocňovací zákony, stačí na zatímní nevyhnutelně nutná opatření, ale ne na instituce takové, jako jsou syndikáty. Pan ministr jest representantem strany, která nám mluví o šetření silných jednotlivců, ale zde se dává několika nejsilnějším jednotlivcům možnost, aby škrtili ostatní, také dosti silné. Dává se možnost na př. v dřevařském syndikátu, aby se škrtil celý průmysl dřevařský. Kde se to ocitáme? Proti státnímu socialismu uvedli jsme dosti důvodů a zejména, že by se zabila podnikavost. Myslím pánové, že ten státní socialismus byl by tisíckrát lepší, než co dělají syndikáty, poněvadž tyto dávají se do pachtu několika klikám a, uvidí-li lid, že to není representace státu, bude míti ještě méně chuti ku práci, než by měl, kdyby pracoval pro socialismus státní. Zavádí se zde něco horšího. Místo uvolnění podnikavých lidí se tito lidé, jak se syndikáty provádějí, jen šněrují. Řekl jsem již, že při daních počítá se na daň konsumní, a jeden z listů měl nápad říci, že konsumní daně jsou městské daně. Já jsem také z města. Ale promiňte, člověk, který konsumuje na venkově petrolej, konsumuje uhlí, ten nebude platiti tyto daně? Jaká městská daň? Jsou to daně konsumní, které platí každý konsument a každý konsument je těmi daněmi stižen. Tedy musíme pamatovati na to, že stíhá-li se konsum, vlastně se zase umožňuje a naznačuje, že se to bude vybírat velmi pohodlně. Páni kapitalisté budou výběrčími daní pro stát, ale sami postiženi nebudou doopravdy nikdy, když budeme pokračovati v tom systému takovýmto způsobem.

Uznávám, že bylo za dnešních poměrů těžké, ten systém změnit a zlomit. Ale snad mohla býti učiněna zmínka, že takto musili jsme dělat rozpočet jenom potud, pokud jsme se nemohli odtrhnouti od toho starého Rakouska.

Pan ministr financí mluví velmi často o šetření a spoření. Nevím, jestli v tom rozpočtu nejsou položky, které nebyly vázány svazky se starým Rakouskem, které šetřilo na těch věcech nejnutnějších. Vezměte si k ruce náš rozpočet zahraniční. Náš vyslanec ve Washingtoně bude míti 6 dolarů na den. Takový americký voják, který jest při nějaké legaci v Paříži a dělá tam docela podružné služby, má 7 dolarů na den. Když se zřizují vyslanectva s 32000 franky platu ve Francii, v těch největších městech a to bez bytu, promiňte, jak to může vypadat? V době revoluce bylo to pěkné, když ten náš člověk se tam representoval někde v 5. poschodí, někde v podnájmu, ale až budeme chtíti dělati obchody a zástupcové budou chtíti tu republiku representovati, nesmí se některému z nich státi, že by nemohl jíti na nějakou parádu proto, že nemá kabát, který by vypůjčit nedostal a koupit nemohl. Nebo když mají lidé hned po vyslanci, legační radové, míti popřípadě 4 dolary ani ne na den, promiňte, kde to jsme, jak jest možno při tom mluviti o práci vydatné? Vím na příklad, že Waldesův zástupce v Paříži mimo obchody, které dělá, prostě stálého fixního platu má 45.00 franků. Myslím, že celé naše zahraniční ministerstvo nevydává pomalu ani tolik, jako nějaká světová firma na své zastoupení.

Ale nejenom toto, co v tom státním rozpočtu jest, jest měřeno žebrácky. Ti lidé, kteří mají tam psát na stroji a pod., mají dostávati 1400 franků v Paříži neb Londýně. Nevím, který blázen by za to mohl psát, nemohl by býti ani živ. Bude-li chtít míti slušný byt, dá ten plat za byt. Co mu z toho platu zbude?

Když se šetří, má se šetřit tam, kde se dá. Máme to v Bělehradě, snad že jest to pro menší říši, odstupňováno a má tam vyslanec méně než druzí. Myslím, že v Bělehradě bude potřebovati často více, než druzí.

I po druhé stránce jest charakteristické, že při takovém tom vyslanectví, kde se mluví o budovách atd., na nájem jest pamatováno, ale na investice, ty nejsou v žádném rozpočtu, v žádné položce. Jest charakteristické a klasické, co v tom rozpočtu ještě není. Rumunsko jest jeden z nejhlavnějších a nejdůležitějších našich spojenců. Ministerstvo financí, které má umožňovat dělati politiku, nemá pro Rumunsko v zahraničním rozpočtu ani haléře. Že nemáme nic pro Berlín, budiž, nejsou tam poměry hotovy. Ale nesmíme tím rozpočtem a tím zahraničním postupem cizí státy urážeti. Máme v tom rozpočtu něco, co přímo řve. Představte si, co bychom řekli my, kdyby nám někdo jmenoval dnes, jak jsou poměry, svého konsula v Liberci, ale pro Prahu vůbec žádného zástupce? Co bychom řekli? My jsme to udělali ve Španělsku. Ve Španělsku máme sice položku pro zástupce v Barceloně, která jest oproti Madridu asi v takovém poměru, jako Liberec proti nám. Tím neříkám, že nesympatisuji s těmi lidmi v Barceloně, ale když chceme dělat mezistátní politiku, nemůžeme posílat někoho do Barcelony a do Madridu nikoho.