Myslím, že nebude zapomenuto,
jak jsme se v této válce chovali my jako národ.
Přímo s úžasem čteme italské
listy, jež otevřeně říkají,
že nám čtyřdohoda přiřkne
část válečných dluhů
rakousko-uherských. Naše vláda prohlásila
ochotu, převzíti část dluhů
předválečných, ale bude-li již
tomu národ těžko rozuměti, pak by naprosto
nerozuměl, kdybychom měli platiti ještě
také dluhy válečné. (Výborně!
Hlučný potlesk.) Můžeme
říci, že my jsme se v této válce
po bok čtyřdohody postavili téměř
od samého počátku války, neboť
jsme od ni očekávali spravedlnost. Byli jsme při
tom mezi rakouskými národy takřka sami. Tři
národové staré monarchie vystupovali pro
válku. Byli to Němci a Maďaři, byli
to také Poláci, (Tak jest! Výborně!)
kteří dříve ještě než
válka začala, vytvořili si své vojenské
organisace a byli na to velmi pyšní, že bojovali
po boku Habsburků proti čtyřdohodě.
My jsme šli proti Rakousku, proti ústředním
mocnostem, nedbajíce nebezpečí, nedbajíce
protivenství, a přispěli jsme svým
podílem k vítěznému ukončení
války. Brali jsme od počátku války
všechno smrtelně vážně. Pro nás
to nebyl předmět obchodu a konjunktury. Neváhali
jsme a nedali jsme se zmýliti ani tenkráte, když
vojska čtyřdohody stíhána byla neúspěchy,
nepodlehli jsme svodům Habsburků a Hohenzollernů,
a nepřijali jsme různých ústupků
z rukou těch, proti nimž jsme se postavili. Nedovedeme
si představiti, že by za tuto věrnost, za tuto
rozhodnost a já řeknu přímo: za toto
hrdinství, chtěla nás nyní čtyřdohoda
trestati tím, že by nám vnutila platiti válečné
náhrady ve formě převzetí válečných
dluhů staré monarchie. To by byla křivda,
která by prorážela nebesa. Takovým činem
vyvolala by čtyřdohoda v našich zemích
mrazivý chlad sama proti sobě, ne-li dokonce ztrátu
sympatií, které v nejširších vrstvách
lid vůči čtyřdohodě chová.
Náš válečný rozpočet poví
každému, kdo umí čísti, že
jsme válkou téměř zničeni,
a že nejsme prostě schopni, abychom za starou monarchii
platili válečné dluhy. (Bouřlivý
souhlas a potlesk.)
Nyní několik slov o
způsobu, jakým pan ministr financí vyložil
vznik velikého rozpočtového schodku. Jedna
věta se mi zařízla do mysli. Pan ministr
pravil, že to byla "šílená lehkomyslnost,
s jakou se vyhazují miliardy". Nikoliv, pánové,
tak tomu není. Do té naší hlavní
státní knihy nepsala lehkomyslnost své položky,
psalo do ní Rakousko, psala do ní válka a
psala do ní nesmírná lidská bída,
která byla důsledkem války. (Hlučný
souhlas a potlesk.) Kdyby bylo pravda to, co
o vzniku rozpočtového schodku vykládal pan
ministr financí, pak bychom byli národem lehkomyslných
marnotratníků a bankrotářů.
Leč tomu tak není. Jestliže zástupcové
pracujících vrstev, ti zástupcové
učitelů, státních zaměstnanců
a různých kategorií dělnických
domáhají se úpravy mzdy a platů, pak
to nečiní z lehkomyslnosti a nevedl je shon po popularitě.
Chovám obavu, že si tak mnozí v naší
republice - sami jsouce v té šťastné situaci,
že si z radosti života ničeho nemusí odpírati
-vytvořili o pracujícím českém
člověku nesprávný obraz. (Tak jest!)
Domnívají se o něm, že je rozený
lenoch, jenž nechce ničeho dělati a rád
by žil na cizí útraty. Já pravím,
že je to klam. Ohromné většině
pracujícího lidu jest práce morální
potřebou. Pracující lid netouží
po vysoké mzdě, nýbrž po lidském
životě, třeba při nízkých
mzdách. Leč v době lichvářských
cen za denní potřeby je nízká mzda
a nízký plat holou nemožností. Bylo
nutno zaklepati na dvéře republiky, ne ze shonu
po popularitě, nýbrž prostě proto, aby
byly zachráněny lidské životy. Včera
zde stály pod okny vdovy po českých vojínech
se svými dětmi. A na jejich tvářích
bylo psáno, co pro ně znamenala válka. A
v takové situaci je dnes většina pracujícího
lidu. Republika pomohla a pomáhá a já myslím,
že si zde ukládá kapitál na dobré
úroky. Opakuji: Nestojíme o vysoké mzdy.
Řeknou vám to všichni dělníci
ve státních i soukromých podnicích.
Nepotřebuji přece obšírně vykládati,
jaký jest poměr mezi nynější
mzdou a cenou nezbytných potřeb životních.
Sebevětší mzda nestačí k tomu,
aby byl uhražen rozpočet dělnické rodiny.
Ohlašuji již dnes, že vyvoláme veliké
hnutí proti lichvě a vykonáme všechno,
aby lichva byla trestána opovržením společnosti
i soudy státu s naprostou bezohledností. Dospějeme-li
k normálním cenám, nebudou se dělníci
domáhati abnormální mzdy.
Pravil jsem, že český
lid jest pilný a práce že jest mu přímo
mravní potřebou. To však neznamená,
že český lid byl by ochoten i na dále
pracovati pro hromadění cizích zisků.
Je třeba si uvědomiti, že s duší
pracujícího člověka stala se ohromná
změna. V této válce byl všecek pracující
lid sociálně probuzen. Ten lid se táže,
pro koho že pracuje a kdo že má z jeho práce
prospěch. Říká-li ministr financí,
že navržená úhrada schodku není
velké reformní dílo, nýbrž obyčejná
flikovačka, pak můžeme tuto karakteristiku
přijmouti i my. Ano, je to flikovačka, ne však
proto, že výnosem navržených daní
nebude uhražen celý deficit. Je to flikovačka,
poněvadž je plán úhrady opřen
o názor, že vyléčíme válečné
rány, aniž bychom museli sáhnouti do samého
sociálně-hospodářského ústrojí
společnosti. (Výborně! Potlesk.)
Potřebujeme nový hospodářsko-sociální
systém, potřebujeme dáti všemu lidu,
který pracuje, novou, velkou sociální ideu,
potřebujeme jej přesvědčiti, že
pracuje ne proto, aby jiný užíval. Bez nového
hospodářsko-sociálního řádu
to nepůjde. Práce bude míti svou starou produktivnost
teprve pak, až všechen lid uvidí, že není
vykonávána pro hromadění nových
velikých zisků, nýbrž pro celek. Lid
musí míti záruku, že z jeho práce
nebudou se hromaditi nová veliká bohatství
a nové majetkové výsady. Musíme zkrátka
začíti jinak. Nestačí již ten
starý systém, nestačí již ani
na poli daňové a finanční politiky.
V těchto dnech proletěla
tiskem zpráva o pronájmu Mariánských
lázní kapitalistickému konsorciu. Zdá
se mi, že na tomto poli republika příliš
mnoho zanedbává, že musí přijíti
nový veliký plán, a že to nebude již
toliko nový plán daňový, nýbrž
plán nové organisace výroby a nové
distribuce výnosu. (Ano, tak jest! Výborně!
Potlesk.) Teprve potom budeme moci znovu žádati,
aby každý pracoval se starou láskou a se starou
chutí.
Prozatím se tedy bude dělat
flikovačka. Náš klub bude vážně
uvažovati o tom, jak má býti deficit uhražen.
Prohlédneme všecky položky, prohlédneme
státní hospodářství, podíváme
se, jak se hospodaří v jednotlivých resortech,
a neuzavřeme se žádné úvaze,
ať se jedná o daň kteroukoliv. Za hlavní
pramen státních příjmů prohlašujeme
však a uznáváme majetek a důchod (Výborně!)
a nikoliv mzdu a práci. Přijdeme také se
svým finančním plánem. Pomůžeme
panu ministru financí hledati a předložíme
návrhy, které umožní, aby práce
a mzda byly pokud možno chráněny. Nedívám
se na příští naše státní
hospodaření pessimisticky. V tom se shoduji s panem
kolegou Špačkem. Věřím, že
se z této kalamity dostaneme. Nepůjde to lehko,
ale ven se dostaneme. Nespoléhám se při tom
na umění finančního ministra, ani
na příkrost finančního šroubu.
Spoléhám na činorodou sílu lidu. V
nejširších vrstvách proniklo přesvědčení,
že musí přijíti nový společenský
řád. Z tohoto lidu vzejdou sily, jež nám
dají vládu, jakou potřebujeme, jež nám
dají Národní shromáždění,
jakého je třeba, a jež nám všem
dají také odvahu. Namítejte si cokoli; pravda
je, že před velikým majetkem stojí velmi
mnoho lidí stále ještě s kloboukem v
ruce. Blízka je doba, kdy lid tuto slabost odstraní.
On bude míti sílu, položiti ruku na ty prameny
příjmu, jež jsou stále chráněny
a jež musí býti otevřeny, aby lid s
chutí vrhl se do práce. Jenom na této cestě
vyjde naše republika ze své poválečné
krise. (Výborně! Potlesk.)
Předseda:
Dalším řečníkem jest pan kolega
dr. Horáček. Uděluji mu slovo.
Posl. dr. Horáček:
Vážené shromáždění!
Zajisté nikoli jen já,
nýbrž každý z nás s jistým
uspokojením vzal do ruky rozpočet, který
nám včera předložil náš
pan ministr financí. A sice z toho důvodu, že
si nelze představiti žádné veřejné
hospodářství, které by hospodařilo
bez rozpočtu. Rozpočet, to je jakási páteř
každého hospodářství. A my jsme
měli všichni pocit, že visíme jaksi ve
vzduchu, dokud nemáme řádného rozpočtu.
A nejenom pro nás, zde doma, také pro cizinu je
rozpočet a jeho schválení nutným předpokladem,
abychom nalezli tam dostatečnou důvěru a
dostatečný úvěr. A jistě ti
pánové, kteří byli vysláni
nyní za hranice, aby nám tam opatřili výpůjčky,
především byli tázáni na to,
zda máme svůj rozpočet a jak ten náš
rozpočet vypadá. A tu ovšem nutno přiznati,
jak to již bylo s mnohých jiných stran zde
vytčeno, že naše uspokojení bylo jenom,
řekl bych, formální a že ve věci
samé náš rozpočet nám působí
mnohé trpké chvilky. Jest pravda, že rozpočet
řádný vykazuje jistý přebytek.
Ale pan ministr financí sám pravil, že na to
neklade žádné váhy, a jest známo,
že již k vůli dekoru vždycky se již
rozpočet tak sestavuje, aby aspoň v řádných
příjmech a vydáních nebyl vykazován
nějaký schodek. Ale za to v mimořádných
výdajích máme schodek, a sice ohromný
schodek přes
3 milliardy korun. A to je ovšem faktum, které nikterak
nemůžeme se světa sprovodit. Jest ovšem
naší útěchou, jak zde také již
váženými pány předřečníky
bylo řečeno, že to je vlastně smutné
dědictví po tom starém Rakousku, že
my za tento deficit nemůžeme, my že jsme ho nezavinili.
Ale tato útěcha jest velmi slabá. My jsme
ho sice nezavinili, ale my jej musíme nésti a my
jej na konec musíme nějak odstraniti. Jak jej máme,
pánové, odstraniti? A tu nám náš
pan ministr financí dává dvojí radu:
především nás vybízí k
všeobecnému šetření. Zajisté,
pánové, šetrnost a úspornost je jednou
z hospodářských ctností. Ale my víme,
že toho hesla "šetřit! " může
býti také někdy zneužíváno.
A pamatujeme se dobře na ty naše staré rakouské
finanční ministry, kteří ještě
za války říkali: "šetřit,
šetřit, musí se šetřit" -
ale pánové to říkali hlavně
těm lidem, kteří neměli co jísti
a neměli, čím se odívat. (Výborně!)
Ti měli šetřit, mezitím co mnozí
velcí páni vojenští hlásali heslo:
peníze nehrají žádnou úlohu.
(Hlas: A kradli!) Nechci to zrovna tak říci,
ale rozhazovali plnýma rukama. Je to správné,
my musíme šetřit a ten apel i pro nás
jako členy Nár. shromáždění
jest docela místný, i my musíme míti
zde vždycky finance státu našeho na zřeteli
při těch návrzích, které činíme.
Ale ono to neplatí jenom pro nás, nýbrž
platí to pro všechny a prosil bych, kdyby i snad slavná
vláda v té věci nám šla vzorem
a příkladem napřed. (Výborně!
Tak jest!) Já dokonce nechci snad ji viniti z nějaké
nešetrnosti, ale já jen podotýkám, co
člověk slyší mezi lidem a o čem
se mluví. Říká se: Nač vlastně
vy potřebujete 17 ministrů, když by jich stačila
polovička? Anebo se lidé táží,
proč jezdí tolik mladých pánů
v uniformách nebo bez nich v automobilech po Praze? Anebo,
proč pak někteří vojenští
páni mají dvakrát tak velký plat nežli
jiní a nechtějí opustiti službu a jíti
zase ke svému civilnímu zaměstnání?
Anebo, proč v té a té nemocnici jest pro
100 nemocných 11 vojenských lékařů
a co tam mají co dělat atd. Já nevím,
jsou-li ty věci pravdivé, ale řeči
takové nepůsobí dobře a já
bych prosil, aby to heslo šetrnosti nebylo jen kázáno
lidu a nám, nýbrž aby bylo provozováno
všemi.
Druhou radou resp. návrhy,
které nám p. ministr financí činí,
jsou návrhy na nové daně a já se skutečně
obdivuji důvtipnosti pana ministra financí a jeho
vynalézavosti v tom směru. Myslel jsem si vždy,
ač se tou otázkou dosti zabývám, že
naši staří ministři financí již
vše, co se dalo sehnat a najít, našli a sebrali
a co mohli zdaniti, skutečně zdanili, ale nyní
vidím, že jsem se snad mýlil. Nechci se zde
nyní podrobně těmi různými
projekty daňovými zabývati, - na to budeme
mít ještě čas - ale jen tak zběžně
se chci některých dotknouti.
Jest zajímavo, že na
př. z daní přímých má
p. ministr financí na zřeteli především
daň pozemkovou. Já nejsem tak dalece stranníkem,
abych neuznal, - přes to, že daň pozemková
byla již jednou v naší republice podstatně
zvýšena a přes to, že jiný nemovitý
majetek, ku př. majetek domovní jest od p. ministra
financí se zvláštní úzkostlivostí
šetřen - že snad dnes snese ještě
nynější stav našeho zemědělství
jisté zvýšení daně pozemkové.
Ale, pánové, musíme si býti vědomí,
že je to jen ten nynější stav, a že
ta vysoká nynější konjunktura cenová
věčně nepotrvá. Ale zvýšená
daň není myšlena jako daň přechodná,
nýbrž také pro budoucnost.
Také pan ministr financí
chce při této pozemkové dani zavést
zvláštní přirážku až
do výše 250% na veliký majetek, totiž
přirážku vzestupnou a tu ovšem nemohu
než poukázat k tomu, že taková progresse
při výnosových daních, jako je daň
pozemková, je se stanoviska theoretického povážlivá,
poněvadž to jsou daně, při kterých
se nezdaňuje skutečná způsobilost
daňová, kde se zejména nepřihlíží
k okolnostem, které způsobilost daňovou zmenšují,
ku př. k zadlužení atd., kde z každého
majetku vyměřuje se daň objektivně
bez zřetele k subjektivním poměrům
vlastníka v stejné výši, a když
- pak je zde progresse, pak ovšem že taková daň
postihuje velice nestejnoměrně, nehledě ani
k tomu, že má býti přece veliký
pozemkový majetek obmezen a parcelován. Nevím
tedy, kdo vlastně ty veliké přirážky
k dani pozemkové bude pak platit a zdali výpočty
pana ministra financí budou pak odpovídati skutečnosti.
Jest zamýšlena dále
daň z válečných zisků a konjunktur.
Pánové, o tom není mezi námi dojista
žádné pochyby a žádného
sporu, že jest to ta daň nejspravedlivější,
ale já bych si přál, abychom o té
dani nejen pořád mluvili, nýbrž, abychom
tu daň již skutečně také vybírali,
aby nám ty válečné zisky a konjunktury
na konec neutekly. (Výborně!) Neboť
jest nebezpečí že těmi různými
soupisy jsou úřady tak zaplavovány, že
budeme stále sepisovati a soupisovati, až na konec,
až to všechno sepíšeme, to tady nebude!
Pánové, při
ostatních daních bych měl také jisté
pochybnosti. Vezmeme daň kontokorentní! To není
jen tak jednoduchá věc. Ono se řekne: daň
kontokorentní zvýšit, ale kdo ji bude na konec
nésti? To nebudou banky, to budou bezpochyby - dnes alespoň
- ti dlužníci, kteří si od peněžních
ústavů vypůjčují. A to nejsou
jen bohatí lidé, nýbrž i živnostníci,
střední stavy atd.
Je to zajisté dnes velmi nezdravý
a chorobný poměr, když dnes banky snad 11/2
nebo 2 procenta z vkladů platí a když dnes
na 6 až 7 procent půjčují. To je rozpětí,
které můžeme snad vysvětliti jistými
mimořádnými poměry, ale které
naprosto jest neudržitelné. A zda-li tato daň
kontokorentní přispěje k tomu, aby tyto poměry
nějak odstranila, to velmi pochybuji.
Je tu dále daň z obratu
zboží. Co to znamená? Z každého
prodeje zboží se má platiti daň. Kdo
tuto daň ponese? Tu nebudou platiti obchodníci,
oni ji neponesou, nýbrž na konec ji zase ponesou spotřebitelé,
tedy široké vrstvy lidové v drobném
prodeji, na které tato daň se přesune.
To platí rovněž
o dani z uhlí. Kdo tuto daň z uhlí ponese
na konec? Ten náš průmysl a všechno obyvatelstvo,
které právě to uhlí bude potřebovati.
To platí i o dani z dovozného
a zvýšení železničních tarifů.
To všechno se převalí na konec na konsumenty
a tak to bude i s tou daní z nájemních smluv.
Třeba uvážiti, co to znamená, když
ve velkých městech při každém
pronajetí bytu bude se musit uzavříti písemná
smlouva, a ta bude zdaněna! To neponesou páni domácí,
nýbrž zase nájemníci!
Tedy s tohoto stanoviska musíme
na tu to daň pohlížet a tu ovšem vznikají
vážné pochybnosti sociálně-politické.