Abychom se na ní neoctli,
přátelé, jest zcela správné,
když ministr financí ničeho nezatajuje, nic
neslibuje, když žádá pro každou rozpočtovou
položku přesnou úhradu, když upozorňuje
národ, že jest povinností jeho, aby, vznášeje
požadavky, pamatoval na způsob úhrady, když
se, zkrátka a dobře, nemanipuluje jen frásemi
a demagogií, nýbrž když se reálně
počítá, když se uvažuje, co mohu
dáti, abych nepoškodil produktivitu tohoto státu
pro budoucnost, abych toho, který snad odmítnutím
mým bude momentálně cítiti se zkráceným,
nepoškodil v budoucnosti.
Vzácní přátelé!
U nás - a já půjdu přímo k
tomu bolavému místu - nějakého bolševismu
báti se nemusíme. U nás jest bolševismus
věc nemožná, totiž ten politický
bolševismus, a věc překonaná. Bolševismus
může se ujati jenom v národech poražených,
v národech nevzdělaných, v národech
národně neuvědomělých, v národech,
ve kterých není první podmínka každého
demokratického státu, t. j. mravní rovnováha
všech vrstev národa a jeho politických stran,
a v němž není občanské statečnosti.
(Výborně! Potlesk.) U nás
tyto podmínky pro bolševismus absolutně dány
nejsou. Náš národ jest národem vítězným,
který plně si váží té
svobody, které po třistaleté porobě
si vybojoval.
Náš národ jest
národ vzdělaný; aspoň každý
jeho člen může si přečísti
všecko, co různé listy, různá
literatura, různé programy stran píší,
a uvažovati. Musíme vésti národ a vedli
jsme jej intensivní politickou výchovou dávno
před válkou. Náš národ jest národ
lidský, důstojně nacionalistický,
milující svou národní osobitost, vážící
si své národní tradice. Takový národ
nemůže propadnouti bolševismu. Ovšem hlavně
proto ne, poněvadž v tomto národě jest,
podle mého mínění zmíněná
mravní rovnováha všech vrstev, složek
a politických sil národa a protože jest v něm
hodně občanské a demokratické statečnosti.
V tomto národě našem musí každý,
kdo by si přál jakékoliv libovůle
neb násilného zvrtnutí poměrů,
počítati s nejenergičtějším
odporem ostatních. Bolševismus jest možný
jen tam, kde jeho odpůrci jsou zbabělci. Tedy u
nás se bolševismu báti nemusíme, ale
musíme se báti a potírati bolševismus,
řekl bych "zlatý" nebo "žlutý",
bolševismus ziskuchtivosti, neohlížející
se ani na pravo ani na levo (Potlesk), bolševismus
chamtivosti, bolševismus chladné studené vypočítavosti,
se kterou člověk jest ochoten zardousiti svého
bližního jenom proto, aby jeho břich rostl.
Ten bolševismus musíme potírati, ale on není
anebo nemusí býti jen v jedné politické
straně, nýbrž všude, ve všech stranách.
Politický program, politická příslušnost
před tím bolševismem nechrání
(Potlesk); takový bolševismus jest něco,
co souvisí se stinnou stránkou lidského charakteru.
Tohoto bolševismu musíme všichni, a jmenovitě
my členové Národního shromáždění,
býti odpůrci a potírati ho všude, jeden
druhému musí býti strážníkem,
jeden druhého musí kontrolovati a zakřikovati.
Vláda v demokracii znamená ne vládu 14-17
ministrů, nýbrž vládu všech. Vláda
v demokracii znamená vzájemnou úctu, stejná
práva, stejné povinnosti, vzájemnou kontrolu,
vzájemnou seriosnost vůbec. (Potlesk.)
A proto, drazí přátelé,
nemohu než říci upřímně,
že různá opatření, na která
nyní p. ministr financí hledá úvěr,
mohla snad z části býti pominuta, kdyby u
nás nebylo toho ustupování frási,
jak jste viděli v tom nešťastném Rusku,
ve kterém Kerenský, pravý představitel
této nešťastné fráse, vyjádřil
se s velkou emfásí: "Dušu svoju pogublju,
no gosudarstvo spasu." "Zahubím svoji duši,
ale zachráním stát." Avšak zahubil
i svou duši, i stát. Jest naší povinností,
abychom nezakřikovali oprávněné požadavky,
jmenovitě těch, kteří trpěli,
ale abychom vychovávali svůj národ, abychom
mu řekli, že v této době nemohou býti
najednou odčiněny těžké následky
čtyřletého rakouského vyssávání
našeho národa, že nemůže býti
najednou odstraněna tato krise, ten nedostatek potravin,
ve kterém se nacházíme. To je zjev světový!
My, kteří jsme projeli celý svět,
to dobře víme, ale také to, jak daleko energičtěji
je její prohlubování vládami potíráno
a jak rozumně tu krisi jiné národy nesou!
Na příklad v Americe: když jsem přišel
do San Franciska a žádal v hotelu, aby mně
dali třetí jídlo, byl jsem naplněn
podivem, když mne řekl sklepník: Odpusťte,
pane, podle zákona mohou býti podána jenom
dvě jídla, třetího vám nesmím
dáti." Když jsem přijel do pokoje a viděl
hořeti jednu žárovku, při které
jsem neviděl, a řekl jsem: Rozsvěťte
mne ještě jednu, odpověděli mně:
"Odpusťte, pane, zákon nedovoluje svítiti
více žárovkami než jednou, poněvadž
se musí šetřiti uhlím, musíme
je exportovati do světa a kromě toho potřebujeme
uhlí pro svůj průmysl." Když jsem
přišel do Anglie, řekli mi v hotelu, kde mi
bylo zima, - a byl to vznešený hotel, kde jsme byli
hostěni na útraty anglické vlády:
- "Odpusťte, pane, jestli vám je zima, račte
si do peřin, proto máte peřiny, ale topiti
nesmíme, poněvadž musíme šetřiti
uhlím pro průmysl náš, a všech
národů, kteří jsou na nás odkázáni."
A to bylo, pánové, v Anglii! A v téže
Anglii byly tři bezmasé dny a ve Francii lístky
na chléb v době, když jsem, po příjezdu
sem, viděl, že zde za peníze lze dostati všecko
volně!
Tam jest demokracie, a tam vidíme,
jak se demokracie projevuje! Tam se nebojí sáhnout
k přísnému opatření, aby se
překonala krise v těžké době,
a proto musíme při nynější těžké
době říkati celému národu,
že najednou to všechno nejde, že to musíme
snad ještě půl roku anebo rok vydržeti,
když jsme pro Rakousko byli nuceni trpěti tak dlouho.
To není povrchnost, jak byste snad myslili, já to
myslím a upřímně říkám:
Když by někdo mně řekl: "Nebudeš
jísti maso, leč jednou za měsíc nebo
třeba jen jednou za půl roku, neboť zájem
republiky to žádá," - pak to nebudu dělati.
Já přeji, aby každý měl co nejvíce,
ale přál bych si, aby lid v našem národě
byl veden k tomu, aby snad pro okamžité nesplnění
přání nenastalo vzájemné štvaní,
škorpení a neshody, poněvadž pro mě
jest, drazí přátelé, taková
neshoda nepochopitelná právě na základě
toho názoru, který jsem si utvořil za čtyři
léta o tom, přemýšleje, jak bude vypadati
náš československý stát. Řeknu
Vám, že jsme byli v zahraničí příslušníci
všech politických stran. Dnes se mnoho manipuluje
s číslicemi, ale ty nejsou nikdy absolutní,
přesné. Já jen vím, že příslušníci
všech politických stran bez výjimky, v tomto
Národním shromáždění zastoupených,
v naší armádě v boji za hranicemi již
v roce 1915 až 1916 vykonali svou povinnost, že nás
podporovali v tomto boji, já to vím dobře
proto, poněvadž jsem tato jejich vyjádření
přijímal a v redakci "Čechoslováka"
v Petrohradě je registroval. A jak jsme měli radost
z jednotné vůle národní všichni!
A jestliže za hranicemi dovedli jsme se sjednotiti a společně
bojovati pro osvobození našeho národa, jestliže
dovedli jsme přinášeti všechny oběti,
a nechci se chlubit i tím já, nýbrž
mám na zřeteli ty, kteří se nemohou
vrátiti, nebo se vrací bez nohy, bez ruky, - jestliže
jsme vykonali ty oběti, jestliže naši lidé,
naši dělníci dovedli ze svých těžce
vydělaných, hubených, dělnických
mezd platiti 22% hrubého svého příjmu
na t. zv. revoluční národní daň
československého národa, jestliže byla
zde ta ochota, proto po zdárném výsledku
naší oběti jest povinností nás
všech, aby národ tímto způsobem pokračoval
ve šlépějích všech těchto
svých synů i v budoucnosti. (Výborně!
Potlesk.) A tak, drazí přátelé,
já na celé čáře musím
vysloviti souhlas s opatřením pana ministra financí,
které směřuje k zavedení nových
daní. Já se ani nebojím říci,
že ani v těch nových daních nepřímých
nevidím nějaký útisk v těchto
specielních našich poměrech, našich dělných
vrstev. Proč? Proto, poněvadž se mi zdá,
že jest povinností každého pořádného
republikána a demokrata, a nejen povinností, nýbrž
ctí a hrdostí každého, ať patří
ke kterékoli třídě a straně,
přispívati podle své kapacity majetkové
jakýmkoliv způsobem k úhradě státních
břemen, poněvadž ta republika jest nás
všech a nemůže v ní býti ani odiosních
privilegií.
A proto ani toho se nebojím
a nespatřuji v tom nic, co by mohlo vzbuditi rozčilení
na straně representantů vrstev t. zv. nemajetných.
Přeju si ovšem, aby ten berní šroub, který
má opatřiti nejpodstatnější část
naší budgetní úhrady, zasáhl
jmenovitě všechny ty lidi studených srdcí
a lepkavých rukou, o kterých jsem mluvil dříve.
(Výborně!)
Přál bych si, aby p.
ministr financí při té dávce z majetku,
při té dani z konjunkturálních zisků,
jak promluvil již pan předřečník,
nebál se, že narazí v tomto československém
národě, národě neproletářském,
ale daleko na buržoesním, v národě lidí,
kteří jsou si majetkově velmi blízcí.
V tomto národě může býti několik
10.000 těch keťasů přitaženo a
přiraženo berním šroubem, že zmizí
v tom ostatním moři a budou vyrovnáni s ostatními.
Ale, drazí přátelé, i já bych
si přál, aby pan ministr financí po této
stránce nejen nezůstal na dosavadní navržené
výši, nýbrž aby ten šroub ještě
přitáhl. Kromě toho pokládal bych
za urážku příslušníka československé
republiky, právě na základě našich
tradicí zahraničních, kdyby každý
příslušník republiky, třeba nepřímým
způsobem na úhradu budgetu naší republiky
neměl přispívati. (Výborně!)
Jestliže se tak na to dívám,
zdá se mi, že se na to díváte očima
velkého zahraničního vůdce, který
na první veřejné schůzi, kterou konal
v Petrohradě v květnu 1917 v Alexandrinském
divadle, dával přímo naučení
ruskému národu, jakým způsobem si
v této demokracii vésti. Řekl: "Demokracie
znamená práci a pořádek". A v
naší republice od každého musíme
chtíti práci, musíme chtíti pořádek.
A chtíti od každého práci, znamená
také jeho podíl na úhradu státních
břemen a povinností. (Výborně!)
Mně se zdá, že
všechny veliké oběti přinesené
tam i zde, nás všechny zavazují a že tímto
způsobem musíme se dívati na své povinnosti
vůči státu. (Výborně!)
Přál bych si vůbec,
aby v této místnosti byl co nejdříve
obraz toho velikého živého - Masaryka a toho
velikého mrtvého - Štefánika, jakožto
jednotlivců, ale aby tady byl dle možnosti nějaký
allegorický obraz těch nevelikých podle jména
a známosti, ale velkých podle obětí,
těch tisíců mrtvých, roztroušených
v hrobech a mohylách od Voges přes Dosso Alto až
do Vladivostoku, abychom si denně připamatovávali,
že jsme zodpověděni těm lidem, kteří
tam pro budoucnost naší vlasti přinášeli
oběti, aby tyto jejich oběti nebyly nadarmo. V jednotlivostech
přál bych si pouze, aby do našeho rozpočtu
zařaděna byla dle možnosti důležitá
položka, týkající se úhrady toho
revolučního dluhu, který Československá
národní rada za hranicemi učinila proto,
poněvadž jsme vždycky říkali, že
když si vypůjčíme, chceme svou finanční
soběstačností uchrániti naše
revoluční hnutí, abychom měli právo
na to, říci, že jsme se osvobodili i krví
i penězi samostatně bez cizí pomoci. A když
jsme to nemohli dělat z výtěžku příspěvků
našich příslušníků a museli
jsme si vypůjčiti, jest povinnosti, aby nyní
náš stát tyto částky uhradil.
A proto bych si přál, aby taková položka
tam byla zařazena.
Musíme, pánové,
jak jsem řekl, všichni spolu působiti na vychování
našeho národa k pravé demokracii, ale
musí se to dít také za účinné,
energické spoluúčasti naší
vlády a já bych si po této strance přál,
aby naše vláda stala se skutečně vládou,
aby nebyla jen 16 neb 17 různých osob nebo
vládou rozdělených na několik škatulek.
Vláda musí býti representantkou vůle
národní a má jí býti, poněvadž
vychází z tohoto sboru zákonodárného.
Taková vláda musí míti jednotnou,
jedinou vůli státní, takovou vládu
potřebujeme, vládu energickou, neroztříštěnou
a já bych si přál, aby se u nás v
tomto ohledu stala náprava, abychom dokonce neviděli,
jak vývody různých pánů ministrů
směřují proti sobě a způsobují
rozvrat v mentalitě národa a po případě
i jakousi demoralisaci.
Rozumná finanční
politika, drazí přátelé, najde jistě
u nás všech vždycky všeobecné podpory
i souhlasu a já myslím, že mluvím opravdu
za vás všechny, když pana ministra ujistím,
že taková rozumná, energická finanční
politika, která bude směřovati k zabezpečení
dobré hospodářské pověsti našeho
státu a která bude při tom míti na
zřeteli nezbytné sociální tendence
veškerého bernictví že taková rozumná,
energická finanční politika bude vždycky
všemi členy tohoto Národního shromáždění
akceptována a podporována. A proto bych prosil také,
aby se to dávalo najevo tím, že z tohoto slavného
shromáždění budou vycházeti iniciativní
návrhy, směřující k tomu, aby
zavedeny byly různé daně a dávky,
které by umožnily spravedlivé rozvrstvení
všech těch břemen státních na
všechny a jmenovitě na ty, kteří mají
nejvíce býti zatíženi a kteří
mají největší povinnost, k tomu přispívati,
neboť všeobecným tvrzením, které
pronesl pan ministr financí, že se mají udělati
takové daně, které by uchopily všechny
ty lidí studených srdcí a lepkavých
rukou, ještě ničeho docíleno nebude.
Všichni musíme spolupracovati
i v tomto ohledu a když to budeme dělati, pak nebyly
ty oběti nadarmo, pak náš národ a náš
stát bude požívati reputace zasloužené
slávou vojenskou za hranicemi i na dále, pak zajistíme
si podporu těch velikých národů, bez
kterých bychom nyní nemohli ani trvale existovati,
pak zkrátka a dobře bude možno jíti
té naší opravdu dobré budoucnosti, ve
které budeme všichni stejně šťastni,
pevným krokem vstříc, abychom jí úplně
dosáhli. (Výborně! Bouřlivý
potlesk.)
Předseda
(zvoní). Slovo má dále pan kolega
Bechyně,
Posl. Bechyně: Slavné
Národní shromáždění!
Nebylo dosud ani času ani
příležitosti ku prozkoumání jednotlivých
položek rozpočtu. Náš klub nemohl se proto
ještě uraditi o tom, jak chce spolupůsobiti
při úpravě rozpočtového schodku.
Bude k tomu v nejbližších dnech příležitost,
a já se pro dnešek omezím na několik
politických poznámek. Ten zelený sešitek
pana ministra financí musí tvořiti předmět
těžké starosti celého národa.
Jsem jist, že panu ministru financí zjevuje se miliardový
schodek jako příšera v bezesných nocích.
Ale pánové, my nebudeme státním národem
dotud, dokud bude rozpočtový schodek jenom příšerou
pro ministra financí. (Výborně!)
To není záležitost pana dra Rašína,
jehož jméno má už v našem národě
svůj zvláštní zvuk, ne snad proto, že
jako Cerberus hlídá ten náš státní
poklad, nýbrž spíše pro tu formu, s jakou
to činí, a která u nás není
ještě obvyklá. Opakuji: Rozpočtový
schodek není jenom záležitostí ministra
financí, ani vlády, ani Národního
shromáždění, nýbrž celého
československého národa. (Výborně!)
A my nebudeme státním národem, dokud každý
duševně normální muž a každá
žena nebudou si vědomi, že tento schodek je ten
třináctý u stolu, který jí
z každé mísy, ukusuje z každého
krajíce a sáhá do každé kapsy.
Musíme si ujasniti, že velikost schodku může
ve svých důsledcích ohroziti celou produktivní
činnost našeho národa. Tento zelený
sešitek, jehož barva není tentokráte barvou
naděje, je němou hrozbou všem, kdož pracují.
On je schopen vyhnati dělníka z továrny,
a zbaviti jej existence. On může vyhnati zemědělce
s pole a znechutit mu práci na té hroudě.
Miliardový schodek, kdyby měl zůstati trvalým
a vleklým, může způsobiti hromadné
vystěhovalectví z vlasti sotva osvobozené.
Mně je zcela jasno, že ne rozdělení
na strany a třídy, nýbrž jako národní
celek musíme pečovati o to, aby z hospodaření
našeho státu pokud možno nejdříve
schodek zmizel. (Výborně! Potlesk,)
Mám čest říci jménem klubu
československé soc. dem. strany dělnické,
že pokládáme za svou samozřejmou povinnost,
abychom při úhradě schodku spolupůsobili.
Náš poměr k československé
republice není týž, jako byl ke staré
monarchii. Tento stát je také náš stát.
(Výborně! Potlesk.) Tento stát
jsme také my. A právě proto netřeba
snad ani zdůrazňovati, že my se aktivně
v rozpočtovém jednání vynasnažíme,
abychom tím, co víme, a také tím,
co máme, přispěli k rovnováze našeho
státního hospodaření. (Poslanec
Johanis: Hlavně na účet majetných!)
o tom ještě několik slov řeknu.
Četl jsem dnes v jednom denním
listě, že každý rozpočet jest obrazem
národní duše o našem rozpočtu bychom
to prozatím říci nemohli. Naopak, tento rozpočet
je obrazem všeho, co naše národní duše
nenáviděla; tento rozpočet, toť zrcadlo
války. Největší položky, které
rozpočet vykazuje, jsou položky válečné,
přímé nebo nepřímé.
A tu bych zde rád s jistou pýchou řekl, že
my, dělnická třída československá,
s naprosto čistým svědomím máme
právo prohlásiti, že jsme ničím,
ani myšlenkou, ani činem, neprovinili se na vypuknutí
války. Ba naopak, my jsme konali všechno, aby k této
válce nikdy nedošlo. Jsme prosti veškeré
zodpovědnosti za válku. Již roku 1908, když
se začal rozvíjeti balkánský problém
a když s ním vystoupila do popředí příšera
světové války, vystoupili jsme na půdě
starého parlamentu rakouského a vykonali jsme všechno,
abychom balvan pohromy, již se odtrhávající,
zastavili. Roku 1911, 1912 a 1913, když se Rakousko připravovalo
k této válce, konali jsme všechno, abychom
zmařili reorganisaci rakouské armády. Překáželi
jsme v lidu, překáželi jsme v parlamentě,
jedna část nynějšího socialistického
bloku sáhla dokonce k obstrukci a stojí věru
za vzpomínku, že tenkráte jsme byli v národě
osamoceni. Zástupci všech ostatních stran a
vrstev stáli na straně těch, kteří
válku připravovali. (Tak jest. Výborně!)
Povolovaly se vojenské rozpočty, hlasovalo se pro
velkou brannou reformu, a to všechno se dělo proti
vůli československého pracujícího
lidu pod heslem: "Nedáváme to státu,
nýbrž císaři." Neříkám
to proto, abych dodatečně hledal vinníky.
Tato vzpomínka má smysl pro politiku naší
přítomnosti. Celý národ musí
býti zavázán díkem každému,
kdo i v naší době dělá politiku
mírumilovnou, která již předem vylučuje
jakékoli vznikání nových válečných
nebezpečí a zápletek. (Výborně!
Potlesk.) Jestliže se skrytě, nebo zřejmě
vytýká socialistickému bloku, že jeho
mírumilovná, protiintervenční politika
je politika zbabělců, pak tuto výtku klidně
snášíme, ale jsme hluboce přesvědčeni,
že svou pacifistickou politikou sloužíme lidu,
národu i státu.
Pokládám za účelné
říci dnes, kdy se válečná politika
po prvé u nás vyjadřuje ciframi, že
my od této své mírumilovné politiky
neustoupíme a že při ní setrváme.
(Výborně! Potlesk.)
Rozpočet, předložený
ministrem financí, není tedy obrazem činnosti
národa, nýbrž činnosti Vídně.
Zdůrazňuji, co již řekl člen
našeho bloku, pan dr. Veselý, přede mnou: zodpovědnost
za tuto válku má především Vídeň
a se zodpovědností také důsledky.
Našly se dokumenty - snad budou brzy uveřejněny
- že i v Berlíně a v Budapešti přáli
si sice války, ale chtěli ji míti později,
kdežto Vídeň čekati nechtěla
a nečekala. Dva dny po sarajevských výstřelech
byla ve Vídni válka dohodnuta a usnesena. My nemluvíme
do toho, má-li býti z Deutschösterreichu stát
samostatný či má-li býti součástkou
velkoněmecké republiky. Nezasahujeme do cizích
záležitostí, leč s veškerou rozhodností
prohlašujeme, že samostatnost Německorakouské
republiky nesmí býti vytvořena na naše
útraty a na náš účet. (Bouřlivý
potlesk.) Nebudeme platiti státní
existencí tohoto eventuelně nového státu
svou prací a svými penězi. Sleduje-li se
v Paříži politika, která zabraňuje
sloučení Německého Rakouska s Německem,
pak bude dobře, když z Národního shromáždění
ozve se zcela rozhodný hlas: Dělejte v Paříži,
jak rozumíte, ale celý náš národ
postavil by se proti tomu, aby se to dálo na naše
útraty. (Výborně! Potlesk.)