3.
zpráva výboru státně-zřízeneckého
o návrhu člena Národního shromáždění
dra G. Mazance a soudr. (tisk 538) na úpravu
platů smluvních cejchovních mistrů
a výpomocných technických úředníků
u cejchovních úřadů (tisk 849).
Zpravodajem jest pan kolega dr. Mazanec.
Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Mazanec:
Vážené shromáždění!
Dovolte mně, abych obrátil
jen krátkou dobu pozornost vaši na kategorii zaměstnanců,
která jistě jest, řekl bych, nejubožejší
z těch ubohých. My bychom ve státně-zřízeneckém
výboru velice rádi řešili otázky,
týkající se úpravy platové
státních zaměstnanců jednotně,
současně a co nejrychleji. Ale, vážené
shromáždění, narážíme
na takové překážky, že to řešení
není dobře možné a proto se spokojujeme
tím, že kus po kuse tu nutnou reformu provádíme.
My jsme nuceni reformovati v prvé řadě tam,
kde jsou věci naléhavé a reforma tak nutná,
že poměry ne volají po nápravě,
ale přímo řvou. Jest ve zprávě
státně-zřízeneckého výboru,
kterou ráčíte míti v rukách,
uvedeno již vše asi, co by mohlo v té věci
poskytnouti informaci. A proto jen na některé poznámky
a doplňky se omezím.
Jak jest známo, bylo zákonem
z roku 1871 zavedeno u nás cejchovnictví a týmž
zákonem, pak i pozdějšími předpisy
ministerstva obchodu byli ustanoveni cejchovní úředníci
s titulem cejchmistrů a výpomocné síly
technické. Ale záhy se v těchto věcech
vyvinul nezdravý dualismus a sice tím způsobem,
že v těch místech, kde byl obchod značnější
a rozvinutější, se zřizovaly úřady
větší, že pak úředníci
těchto úřadů byli přejímáni
do státních služeb, že tedy fakticky byli
státními úředníky, kdežto
ti druzí, kteří měli smůlu,
že byli na místech méně výnosných,
nebyli přejímáni do stavu státních
úředníků, ale zůstávali
zaměstnanci smluvními. My jsme měli nedávno
zde, v tomto váženém shromáždění,
otázku smluvních úředníků
poštovních, kterou jsme také byli nuceni řešiti
analogicky, poněvadž kategorie smluvních úředníků
byla vždycky na tom nejhůře. To byli tedy úředníci
těch venkovských cejchovních úřadů,
které nevynášely tolik jako úřady
jiné. Vytýkalo se také dříve,
že nebyli tito úředníci jaksi plně
zaměstnáni a že z toho důvodu jim nepřísluší
takový plat jako státním úředníkům.
Nezapomínejme, že to bylo před 40 a více
roky a že od té doby se poměry změnily
nesmírně, že již v samém ministerském
nařízení z roku 1896 bylo konstatováno,
že cejchovnictví nelze považovati za vedlejší
zaměstnání, že i ti, kteří
nejsou státními úředníky, jsou
plně zaměstnání a že tudíž
mají plné právo, aby také za státní
úředníky byli považováni a jejich
platy podle zásad služební pragmatiky byly
upraveny.
A pak to ustavičné
odkazování na okolnosti docela vedlejší,
bezvýznamné, vynáší-li úřad
nebo ne, to působilo i způsobem jistě ne
povznášejícím na úřadnictvo
samo.
Dotyčný cejchmistr
měl si vydělávati ještě vedlejším
zaměstnáním, aby mohl býti živ.
To jistě nemohlo působiti nikterak blahodárně
ani na jeho postavení, ani na jeho nepředpojatost
ve službě, ani na důstojnost úřadu,
který zastupoval, když přece podle jasných
předpisů zákonných byl veřejným
funkcionářem.
Ale bylo zde také při
jmenování těchto kategorií smluvních
do řad státního úřednictva
postupováno docela libovolně, beze všech předpisů
zákonných, docela nahodile, individuelně,
po různu, výjimečně, takže máme
na př. takové obrázky, když si prohlédneme
statistiku tohoto úřednictva, že musíme
se diviti a žasnouti, že jest možno, aby takovým
způsobem naprosto nespravedlivým, neobjektivním
byli odměňováni lidé při stejné
práci za stejnou služební dobu.
Jenom několik k tomu dokladů:
Úředník cejchovního úřadu,
který slouží 5 roků, má všeho
všudy 1095 K platu; druhý úředník,
který slouží 4 roky, má 1168 K; třetí,
který slouží přes 24 let, má
558 K, jiný, který slouží 24 let, má
500 K platu. Úředník se sedmiletou praxí
má 600 K, úředník se šestiletou
praxí má 1200 K. Po 35leté službě
má opět jiný 420 K, druhý po 30leté
službě 450 K. Po 23 letech a 6 měsících
služby měl jeden úředník cejchovní
438 K, druhý po 4 měsících 949 K,
tedy naprosto libovolná sazba, naprosto libovolné
zařazování do té neb oné platové
stupnice.
Stejně však tím
trpěli také úředníci, kteří
měli středoškolské vzdělání.
Bylo v intencích ministerstva obchodu, aby tito úředníci,
kterým byla předepsána zvláštní
odborná zkouška, měli pokud možno celé
středoškolské vzdělání.
Měli tam tedy býti přijímáni
uchazeči s maturitou a také skutečně
byla mezi nimi zaměstnána značná část
těch uchazečů, kteří měli
plné středoškolské vzdělání
s maturitou, a ti byli placeni, vážené shromáždění,
takto: na příklad ůředník s
plným středoškolským vzděláním
a maturitou, který sloužil 11 let, měl 800
K ročního platu, druhý po 10 letech měl
560 K, třetí po 8 letech měl 600 K atd. Tedy
za takových poměrů ovšem nebylo divu,
že se nikdo k této službě nehlásil
a že bylo nutno, aby si ti zaměstnanci stále
hledali vedlejší zaměstnání,
což nebylo nikterak - jak jsem již řekl - na
prospěch úřadu.
A nyní si představte,
že ti úředníci po většině
měli plat, který nedosahoval ani 1000 K ročně;
velká část jich měla plat, který
nedosahoval ani 600 K ročně, tak že plat státního
zaměstnance, který byl ve smyslu zákona z
r. 1875 veřejným funkcionářem, obnáší
ještě dnes 20-50 K, výjimečně
50-100 K měsíčně, tedy 66 h - 1 K
66 h, výjimečně 1 K 66 h - 3 K 33 h denně!
To jest přímo do nebe
volající, poněvadž i pracovník
nejnižší kategorie, od kterého se nežádá
vůbec žádné kvalifikace, má dnes
nejmenší plat 10, 12 až 14 K. Jest to hanba starého
státu, že nechal zřízence své,
kteří konali státní funkce, takovým
způsobem živořiti.
Ale ti lidé ani neměli
zaopatření pensijního, to všechno, co
dostali, byly dary z milosti, neměli ani nárok na
pensi po 40leté službě a mnozí sloužili
přes 40 let! Ještě dnes jest mezi nimi řada
těch, kteří jsou přes 60 a 70 let
staří. A právě ta okolnost jest příčinou,
že cejchmistři, poněvadž si mohou tím
vedlejším zaměstnáním něco
přivydělati, drží se i těch žebráckých
platů, které jim stát poskytuje, a že
tím zamezují pak postup silám mladším,
silám také lépe kvalifikovaným.
Jest proto také intencí
tohoto zákona, aby přesloužilcům byla
dána možnost po dosažené úpravě
platů jíti na zasloužený odpočinek
s nárokem na plnou pensi.
Státně zřízenecký
výbor, vážené shromáždění,
držel se při úpravě tohoto zákona
principu, který byl 10. dubna přijat v tomto slavném
shromáždění, t. j. zákona o úpravě
platů poštmistrů a poštovních oficiantů
i expedientů. Jinak, myslím, že by ani tato
spravedlivá věc nebyla se mohla dostati do slavného
shromáždění. Prosím tedy, zejména
když ani se strany finančního ministerstva
není žádné námitky, poněvadž
úhrada se velice snadno v této kategorii docílí,
aby tento návrh zákona byl slavným shromážděním
přijat. (Výborně! Potlesk.)
Předseda
(zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen.
Debata je skončena. Přistoupíme k
hlasování. Prosím pány, aby
zaujali svá místa. (Děje se.)
Hlasovati budeme o zákoně
v celku, poněvadž není pozměňovacích
návrhů a materie je jednotná. Námitek
proti tomu není. (Nebylo.)
Kdo souhlasí s § 1. 2.
3. 4. 5. 6. a 7. zákona, jakož i s jeho nadpisem,
prosím, aby povstal. (Děje se.)
To je většina. Zákon
je schválen v prvém čtení.
Přeje si ke druhému
čtení pan zpravodaj slovo?
Zpravodaj posl. dr. Mazanec:
Ano, já mám některé doplňky.
V § 4 prosím, aby písmena
"t. z." (tohoto zákona), to jest asi uprostřed
a potom v předposledním řádku odpadla,
poněvadž se to rozumí samo sebou, že je
to zákon, o kterém se mluví.
Pak v posledním řádku
paragrafu 4. "nejvýš však 4 roky" navrhuji,
aby to "4" bylo vypsáno slovy, tedy "čtyřmi"
místo "4", aby se to lépe četlo.
6. prosím, aby podle analogie
zákona o poštmistrech byl takto stylisován:
"Presenční službu vojenskou atd.
jest k účelům atd. počítat
plně." místo "Presenční
služba vojenská... bude se počítat plně."
A konečně v §
7. je nutno provést opravu tiskové chyby ve druhé
větě, totiž: "Provedením jeho
pověřuje se ministr veřejných prací."
Předseda
(zvoní): Kdo souhlasí se zákonem,
přijatým v prvém čtení, také
ve čtení druhém a to s textovými
změnami, doporučenými právě
panem zpravodajem v §§ 4., 6. a 7., prosím, aby
povstal se svého místa. (Děje se.)
To je většina, zákon
je schválen také ve druhém čtení.
Tím tento odstavec denního pořádku
jest vyčerpán, a přistoupíme k dalšímu,
jímž jest
4.
zpráva ústavního výboru o návrhu
člena Národního shromáždění
dra Weyra a soudruhů (tisk č. 559), aby vydán
byl zákon, jímž zrušena mají
býti se zpětnou platností některá
ustanovení služební pragmatiky pro
úředníky, učitele a sluhy,
jakož i normálu pro kancelářský
personál města Olomouce (,tisk č. 890.)
Zpravodajem jest pan kol. dr. Weyr.
Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Weyr:
Slavné Národní shromáždění!
Dle platných předpisů
mají všichni úředníci a zřízenci
obce olomoucké a také brněnské znáti
oba zemské jazyky. Tomu ve skutečnosti tak nebylo,
poněvadž vládnoucí kruhy německé
před převratem na obou radnicích ustanovovaly
zpravidla takové úředníky, - byli
to vždy Němci, to se rozumí - kteří
vůbec neznali českého jazyka. Když začali
Němci tušiti, že po případě
ztratí nadvládu v dotyčných obcích,
tedy si pospíšili, aby bylo postaráno o ty
úředníky, kteří vlastně
platným předpisům nevyhovují proto,
poněvadž česky neumějí, a usnesly
se obě radnice, obě zastupitelstva, jak brněnské,
tak olomoucké, na tom, že pro případ,
že by jednou byl právním postupem nebo via
facti stávající stav změněn
tak, že by místo německé řeči
byla stanovena jiná řeč jednací, tedy
česká, že všichni úředníci
a zřízenci neznali českého jazyka
mají míti právo jíti do pense bez
ohledu na to, jsou-li schopni k další službě
nebo nikoli, a že jim pro ten případ má
býti ještě 10 roků započteno
do pense. (Slyšte!)
To jest takové usnesení,
před kterým se ovšem zákonodárný
sbor nemusí zastaviti. Co se týče Brna, byla
situace tím zjednodušena, poněvadž ono
usnesení se stalo teprve 2. listopadu 1918 a správní
komise, která nastoupila místo zastupitelstva, zkrátka
toto usnesení zrušila a mohla ho zrušiti proto,
že ještě nebylo intimováno dotyčným
úředníkům. Ale v Olomouci si pospíšili
a některá usnesení - ta datují se
již z roku 1914, - úředníkům
byla sdělena, takže úředníci
mají nabytá práva. Proto předpis ten
nelze jiným způsobem zrušiti než tak,
že se usneseme na zákonu a tomuto zákonu dodáme
zpětnou platnost, a tím zrušíme také
práva nabytá již z dotčených
usnesení.
Rozumí se samo sebou, že
usnesení, o kterém jednáme, mělo by
veliký finanční význam pro obce, kdyby
každý takový úředník neznalý
českého jazyka mohl beze všeho jíti
do pense a musilo se mu pak započítati ještě
10 roků a místo něho by se musil ustanoviti
jiný úředník a obec by neměla
žádného prostředku proti tomu se brániti.
(Tak jest!)
Ústavní výbor
přistoupil proto na můj návrh, aby byl vydán
zákon se zpětnou splatností, který
tato ustanovení ruší.
Nezrušil všech ustanovení
ve prospěch zaměstnanců. Zůstalo v
platnosti ještě nadále, že se jim má
započítati válečná doba dvojnásobně,
takže mají výhod dosti a nemůže
se nikdo, kdo má cit pro spravedlnost, bouřiti proti
tomu, že dodatečně naše Národní
shromáždění ruší nějaké
výhody, poskytnuté úředníkům
dotyčnou obcí. (Tak jest!)
Musím však poznamenati,
že se do §u 1. vloudila chyba nedopatřením.
První odstavec §u 1. má zníti: "Tato
ustanovení služební pragmatiky pro úředníky,
učitele a sluhy, jakož i normálu pro kancelářský
personál města Olomouce se zrušují se
zpětnou působností", jak jest to naznačeno
v titulu, poněvadž jinak by se minul zákon
svým účelem. (Tak jest.)
Dále jest ještě
poznamenati, že v §u 1. u čís. 3. stala
se tisková chyba. Jest tam řečeno místo
"Anwendung" "Anwedung", vypadlo "n".
Jinak nemám žádných
poznámek k této zprávě ústavního
výboru. (Výborně! Potlesk.)
Předseda
(zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen,
debata je skončena.
Přistoupíme k hlasování.
Prosím pány, aby zaujali svá místa.
Hlasovati budeme zase o celém
zákonu, který má pouze 3 paragrafy, najednou.
Není proti tomu námitek?
(Námitek nebylo.) Budeme tedy hlasovati, jak jsem
právě uvedl.
Kdo souhlasí s §em 1.
samozřejmě s tím dodatkem, který navrhl
pan zpravodaj, aby se tam doplnila slova "se zpětnou
působností", jakož i s tou opravou v odst.
3, aby místo slova "Anwedung" bylo dáno
slovo "Anwendung," dále s §em 2. a 3., jakož
i nadpisem zákona, prosím, aby povstal. (Děje
se.)