Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ale pánové, jestliže sáhneme jednou k tomu, abychom provozovali správnou politiku agrární, jestliže rozmnožíme řady našich drobných producentů zemědělských, pak musíme to zde dnes říci, že chceme také provozovat řádnou politiku zemědělskou, výrobní i obchodní. Nyní bude tím vyšší zájem náš, a to proto, poněvadž tato politika nebude se prováděti pro latifundisty, nýbrž pro ty drobné existence. A tu připomínám významná slova francouzského státníka, která projevil vůči svému králi; "Pauvres paysans, pauvre royaume". Přeložil bych to do češtiny republikánsky: "Chudí zemědělci, chudá republika".

My však nechceme býti chudou republikou, nýbrž chceme míti republiku silnou a chceme míti republiku zdravou. A tu budeme míti toliko tehdy, jestliže budeme míti silné a zdravé zemědělstvo. (Výborně! Potlesk.)

Myslím, pánové, že nacházíme se na pravé cestě, že běží o to, abychom tuto cestu sledovali dále a sice jednak na poli zákonodárném, jednak dále při provádění celé věci úřadem pozemkovým, jakož i ostatními úřady, které povolány jsou k provedení tohoto zákona. Po velkých počinech Národního shromáždění, jako jest úprava obecního zřízení, valutová reforma, otázka doby pracovní atd. přichází na řadu reforma půdy jako veliký, - řekl bych - nezměrný čin Národního shromáždění a myslím, že nikterak nepřeháním, pravím-li, že běží dnes o historický den v naší republice.

Národní shromáždění ukázalo jednotnost a sílu v této veliké věci a přál bych si, aby tato síla a jednotnost ukázala se také při dalším provádění a aby tu bylo naším vůdčím heslem: "Svobodná půda, svobodný rolník, svobodný národ!" (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo dalšímu řečníku zapsanému, p. kol. Svozilovi.

Posl. Svozil: Vážené Národní shromáždění!

Zákon, který dnes projednáváme, jest dílem kompromisu dvou protichůdných světů. Proč protichůdných, bylo celkem dost patrno z řečí kol. dra Viškovského. Je to kompromis světa socialistického a světa, který si představuje to řešení poněkud snad jinak. (Výkřik: Liberálně!) Liberálně nebo jinak, ono se to nedá říci jedním slovem. Ale do jaké doby padá ten zákon? Socialistický svět má nepopíratelně jednu výhodu. Socialismus má za sebou jedno vítězství, kterého mu neupře již nikdo. Uznává se všeobecně, že mravně, z ethických důvodů jest neudržitelným dosavadní majetkový řád a dosavadní organisace práce, spočívající na poměru námezdním. To začínají uznávat již i ti právníci, kteří ve starém Rakousku byli hrází, nebo baštou konservatismu, mnohdy snad oprávněného, mnohdy méně oprávněného, a to proniklo nebo proniká konečně v Anglii, když vláda výslovně prohlašuje, že se staví na stanovisko soudce, který rozhodl, že dosavadní řád majetkový v dolech a dosavadní organisace práce na základě námezdního poměru jsou neudržitelny a musí býti nahraženy poměrem novým.

Je jisto, že když se dojde tak daleko, mravní vědomí velké většiny lidstva považuje určitý řád za neudržitelný a vrstvy vládnoucí tento řád za každou cenu chtějí udržeti, že zde vzniká kvašení a něco, co vypadá jako otřásání základy celé společnosti.

Ale není potřeba na to hleděti, nebo bráti jen tuto stránku, která by zdánlivě byla stinná, nýbrž musíme bráti zřetel také na stránku druhou, že se tím uvolňují a odpoutávají nové síly dosud spoutané, - a nemusíme zase jíti k socialistům o důvod - on řekl to také rozhodčí soudce ve sporu horníků anglických, tvrdě, že ještě v posledních letech jest nahromaděno tolik sociálního vzdělání a vzdělání také technického v tom dělném lidu hornickém, že by bylo škoda nevyužitkovati těchto sil jako samostatné složky a že je tedy nevyhnutelně nutno, aby dělníci dostali platný hlas ve správě a řízení dolů.

Jak říkám, není potřeba, abychom se utíkali k nějakým socialistům pro odůvodnění. Vláda anglická prohlásila naprosto výslovně, že i dle litery i dle ducha přijímá to prohlášení za své. Jest jisto, že se zde uvolňují nové síly a myslím, že i tím zákonem, který bude dnes v Národním shromáždění schválen, přijdeme k podobné zkušenosti, jako se přišlo ke zkušenosti se zrušením robot, poddanství atd. Ti, kdož drželi vrchnostenský řád, myslili, že se sesype svět, když budou zrušeny roboty, a než byly zrušeny robota a poddanství, také se ten svět viklal, ale dále se brzo ten svět konsolidoval zase a stoupal potom tím rychleji dále.

A tedy také zde myslím, že se nemáme čeho bát, nýbrž ten postup, který jde směrem socialismu a k socialisaci, uvolňuje nové síly, které dosud byly spoutány. My přirozeně chceme, aby těch sil uvolněných ku práci, které mají vlastně interes na práci, bylo co nejvíce. Nám tedy také jistě nenapadne, abychom vylučovali silné jednotlivce. Ale nám tanuli na mysli silní jednotlivci, kteří by byli jako zdravá větev na kmeni a v koruně zdravého stromu, ale ne jako silní jednotlivci, kteří při dosavadním vlastnickém řádu a dosavadním námezdním řádu jsou spíše rakovinou, která prožírá jabloň, nebo jako houba, která se na ní usadila. Teď srazily se zde prostě dva světy, světy, které zásadně se nesejdou a nemohou se sejíti. Proč se sešly? Čím bylo umožněno, že se ty světy jaksi dohodly na takovém kompromisním zákonu? My víme, že mravní přesvědčení velké většiny lidstva je s dosavadním systémem hotovo, ale jedná se o to, najíti takové cesty k realisaci toho mravního názoru a přesvědčení, k uvedení jeho v život, aby lidstvo netrpělo příliš právě tím přerodem, tím technickým prováděním, aby po případě nebylo zabito, co je v tom ideově zdravého a krásného, aby se nerozpoutaly vášně, které by ochromily právě to, co na celém hnutí, na celém duchu a na celém směru vývoje je lepšího.

Jedná se tedy prostě o to, hledati cesty takové, aby otřesů bylo co nejméně a aby nemohl přechod z tohoto pořádku, který mravní přesvědčení lidstva považuje, možno říci, všeobecně za neudržitelný a aby, náhrada, která místo něho má přijíti, vytvořila se postupně asi tak, jako když na nízký baráček chci nastavovati patro - nemohu ho přece rozhazovati napřed a bydleti snad i pod širým nebem, nýbrž zdvihnu střechu a stavím pomalu patro. Každé srovnání ovšem bude kulhati, ale my nechceme ocitnouti se pod širým nebem, a ocitnouti se v nějakém vzduchoprázdném prostoru, ve kterém bylo by nemožno žíti. A proto také vycházeli jsme z přesvědčení, že je třeba hledati cesty, jak by toho, co chceme docíliti - jak řekl dr. Viškovský - socialisací půdy, dosáhly prostředky, které by to nejen neohrožovaly, nýbrž spíše upevnily. Mluvilo-li se zde o socialisaci a řeklo-li se, že ta půda je příliš půdou tvrdou a drsnou a že si na ní vylámeme zuby, pak pravím: nikoliv, pánové! My nesocialisujeme půdu, my socialisujeme zisky z té půdy. To je velmi podstatný rozdíl. Nám nenapadá v té socialisaci hledat Archimedův bod, o který bychom se opřeli a vyvrátili svět ze základů, nýbrž nám jde o to, aby zisk z té půdy byl co možná rovnoměrně rozdělen. A to chceme míti zabezpečeno ne nějakým snad dozorčím orgánem státním nebo podobným, nýbrž musí to prostě ležet v úpravě toho majetkového práva i toho ostatního samého. Pracující člověk musí mít tu záruku v ruce, aby mu to druzí nemohli kaziti, čeho právě chceme, aby dosáhl. Jestliže se tedy mluví jaksi proti socialisací půdy, jakoby zákon půdy odporoval zákonu socialisace, mluví-li se o tom, že máme zde ještě jeden odvěký zákon, totiž v potu tváři budeš jísti chléb svůj, ano, my právě chceme, aby všichni stejně v potu tváři ten chléb jedli a právě proto, vážení pánové, my nechceme, aby silní jednotlivci byly necháváni na velkostatcích 350 ha a 500 ha, nýbrž my chceme, aby ty statky veliké, které zůstanou, byly postupně přiváděny také do zdravého poměru, aby tam totiž nebyl jeden, který se dívá na ty, kteří v potu tváři dobývají chleba, atd., nýbrž aby spolu s nimi každý, kdo na tom je, spoludobýval a spolupracoval. Vy tedy chráníte a máte odvěký zákon, že jest potřeba v potu tváři dobývati chléb, a pořád ještě udržujete silné jednotlivce, kteří jsou z toho zákona vyňatí. Vy máte pořád něco privilegovaného, my budeme spokojeni, když spolu s námi se přičiníte, aby ten zákon platil pro všechny stejně, tedy, aby v potu tváři pracoval každý.

My mohli jsme tedy přistoupiti na ten zákon, jak je tady; řeknu také ihned, proč. Nám nevyhovovala ani ta výměra; my, jak víte, jak známo, máme zásadu, jsme stranou, která má v programu krádež - to nám bylo řečeno otevřeně, poněvadž jsme byli proti náhradě - tedy, jestli-že my přes to jsme přistoupili na tyto věci, řeknu hned, co nám umožnilo, že jsme se na těch věcech shodli. Předně ta zmenšená výměra, která měla býti ponechána jednotlivci, která měla býti vyňata ze záboru - navrhovalo se 350 ha, bylo to sníženo na 250 ha, ale v případě potřeby stanoví zákon, že může se jíti i pod tuto výměru. Tedy tam, kde je na př. potřeba místní, drobných lidí taková, že by nedostali půdy, poněvadž dvorec, který tam jest, jest menší než ta výměra, která záboru podléhá, bude se musiti sáhnouti i na ten menší dvorec, aby drobní zemědělci mohli býti uspokojeni. Dále umožnilo nám to to, že pozemkový úřad, který bude tyto věci prováděti a bude je míti na starosti, jest složen tak, že jmenuje a vlastně volí jeho vrchní správu, lidi, kteří jej povedou, Národní shromáždění poněvadž kdyby to měl býti úřad, který by byl podřízen jednomu ministerstvu, ať orby, ať kterémukoliv, anebo, jak bylo navrhováno, ministerstvo nové by bylo zřízeno, to by znamenalo ministerstvo po případě jedné strany a celý aparát v rukou jedné strany. A jako bychom neradi viděli vládu příliš jednostrannou, tak také zde, kde jde o věc a zájem celku a ne věc jedné strany, chceme, aby tím zákonem o tom pozemkovém ústavu bylo vtěleno to, co řekl právě pan předřečník, když řekl, že ne jednotlivé strany dávají půdu, nýbrž že ji dává celý národ, aby tedy skutečně ten pozemkový úřad byl výrazem toho, že celý národ dává půdu, nikoliv jednotlivá strana.

Pokud se týče náhrad, tedy věc zůstala při zákoně do určité míry in suspenso. Myslím, že ještě nám dá dosti lámání hlavy, než rozhodneme tu otázku náhrady a než ji upravíme. Věc není tak jednoduchá. My právě proto, že vycházíme ze stanoviska, že jest neudržitelný dnešní majetkový řád, dnešní vlastnický řád, že jest neudržitelné dnešní rozvrstvení práce, založené na poměru námezdním, my přirozeně nemůžeme chtíti, abychom, když na jedné straně tedy veliké majetky v rukou jednotlivců odstraníme, abychom na druhé straně tou náhradou tvořili rentiéry, kteří by měli možnost kapitalisticky zase se uplatňovati a hráti nám na jiné straně ty silné jednotlivce, o kterých se tak často mluví. Tedy už to je důvod, proč budeme museti býti s náhradou velmi opatrní, a druhý důvod jest, vždyť koneckonců, má-li platiti ten zákon: V potu tváři budeš jísti chléb svůj... (Výkřik: Dobývati!) Pardon, já cituji vždy předřečníka věrně, cituji tak, jak to bylo zde řečeno. (Výkřik: Nejísti!) Kdybychom začali mluvnické rozklady, možná, že bychom přišli k tomu, že je to nějakou figurou možné, o to se hádati nebudeme.

Jestliže to má platiti, nevíme, jaký jest důvod k nějaké zvláštní náhradě, když tomu člověku necháváme 250 ha; vždyť při 250 ha se nemusí napotiti, leda, když je bude rozhazovati, ale při práci sotva. Jsou zde i jiné motivy, jakmile jdeme k náhradě a dokonce k náhradě plné, pak neznamená celý ten zákon vůbec žádnou reformu, pak to znamená zatížení malého člověka, kterému půdu dáváme, poněvadž se bude dříti na toho, od koho půda byla vykoupena, a ten bude bráti svou rentu a malý člověk bude choditi ještě na stát a žádati za subvence a jiné podpory. Tak bude zatížen i stát, i ten jednotlivec, drobný člověk. Byla by to vlastně nová robota, takže budeme musiti najíti způsob, aby ta náhrada dopadla tak, aby stát i ti drobní lidé, kteří půdu budou dostávati, pochodili při tom zdravě, a aby státu neunikl základ zdanění. Budeme museti přece jen trochu kousnouti do toho, jestli již jest mravně neudržitelný a neodůvodněný dnešní vlastnický řád a ty poměry, které vyplynuly z poměru námezdního, a musíme říci, že i to, co bylo po té době nabyto tímto způsobem a na základě toho, co uznáváme za mravně neudržitelné, že i to budeme museti redukovati. Jestli tomu budete říkati vzestupná daň z jmění, anebo jakkoliv, mně to bude jedno, ale budete muset sáhnouti k tomu, čemu se říká vyvlastnění bez náhrady. Bez toho se neobejdeme, má-li býti náš stát konsolidován.

Pro nás aspoň nebyla nikdy sporná, otázka, jest-li ta půda, kterou stát zabere, kterou stát má, stále pod vrchním právem zůstává, i když ji dá drobným zemědělcům anebo družstvům nebo komukoliv do rukou, poněvadž rozdělením té zabrané půdy nevzniká - a to si musíme uvědomiti - žádné neobmezené vlastnické právo starého typu, nýbrž právo striktně omezené v zájmu veřejného blaha. Nesmí to býti zcizováno za jiných podmínek, než to republika dala, musí toho býti použito k tomu účelu, ke kterému to stát dal.

Jen pozemkový úřad může po případě změniti podmínky v těch mezích, které mu budou vytčeny. Nám nepřekáželo, když jsme měli tyto věci na zřeteli, jestli to bude dáno drobným zemědělcům do dědičného držení nebo prodáno nebo dáno do nájmu nebo družstvům. Proč? Poněvadž také u nás nerozhodovala nikdy a nemůže rozhodovati, myslím u člověka, který má na mysli zájem celého státu a národa, jen otázka rentability půdy při tom rozdělené, poněvadž jest možno, že velkostatek nese v některých případech poměrně více, než nese půda trochu rozdrobená, ale jest zase jisto, že půda rozdrobená živí daleko více lidí poměrně, než živí velkostatek, čili že pro vytvoření kádru zdravého národního kmene, zdravých lidových vrstev jest možná účelnější rozdělení na drobná hospodářství než na velkostatky. A myslím, že naše situace evropská bude vždy taková přese všechny svazy národů a přes nejideálnější internacionály, že přece jen bude dobře, když budeme míti doma hodně mnoho a hodně zdravých silných lidí, poněvadž ke konci jest možno, že to zůstane naší poslední záštitou a naším posledním útočištěm. Nemůžeme stavěti svou bezpečnost a základy na ideálech, které nejsou ještě realisovány; můžeme k nim pracovati, ale zakládati ji na ideálech, které realisovány nejsou, nemůžeme. To bylo naším důvodem, proč jsme pamatovali na to, aby při té kolonisaci, při tom přidělování bylo pamatováno snad více než na účely rentabilitní, na účely zdravé, silné populace, poněvadž konec konců rentabilita a kapitál nezachrání národ, ale zdravý a silný národ může dělati nové kapitály a může tvořiti nové hodnoty. Bez zdravého lidu nebylo by nic.

To tedy měli jsme na mysli a proto celkem také z toho důvodu bylo nám jaksi vedlejším, dostanou-li to jednotlivci nebo družstva, jako držitelé, vlastníci, či jako nájemci, již i z toho důvodu, že drobná zemědělská držba znemožňuje, aby sama prováděla prostě to, čemu se říká bezúčelné zdražování přes míru, poněvadž u takového drobného zemědělce ten výnos stačí na výživu jeho rodiny; jestliže by prodal své výrobky draze, pak mu to vezmou ti druzí dráže mu prodají to, co od nich potřebuje, a celkem nula od nuly pojde vždy, jestli to prodával jednou laciněji nebo dráže. U toho, kdo má půdy více než se svou rodinou může spotřebovati, ten může míti zájem i na nesmyslném zdražování. Proto nám nijak nevadilo zřizování drobných zemědělských usedlostí.

Pokud se týče družstev, bylo zde řečeno zase panem drem Viškovským, že tedy jest proti tomu kolektivistickému hospodaření na těch statcích. Vážené shromáždění, já se divím vlastně, proč. Padla zde také slova s některé strany, že prý jsou ti silnější, než ten jediný. Připouštíme-li zákonem, že silným jednotlivcům můžeme na této půdě dáti podíl až do výměry 500 ha, když to vyžaduje zásobování města, na konec pak se připouští, že může zůstati v rukou jednotlivce půda až do 350 ha, pak prominete, vážené Národní shromáždění: kde jest zde důvod, abychom upírali to právo rovné, stejné také těm, kteří si chtějí tvořiti družstva konsumní a pod., chtějí si najmouti aneb vzíti v držbu jakýmkoliv způsobem za těch zákonných cest nějaký statek a chtějí na něm hospodařiti svými lidmi a svými členy? (Výborně!) To se jedná vždy o lidi, kteří jsou členy té organisace, chtějí na něm pracovati. Jest otázka, vždyť nevíte, jakže se to ukáže u našich velkých silných jednotlivců anebo neukáže, ale proč stavěti se apriori proti tomu, - pan řečník se aspoň stavěl proti tomu, řekl, že to mohou býti jenom řídké pokusy, ale že přece jenom zase se staví proti tomu. To, pokud já jsem rozuměl, bylo řečeno zjevně. Trvám na tom, že konec konců i ta družstva nejsou nic, než řada jednotlivců - a řekněme slabých jednotlivců - kteří si myslí, když se v to družstvo spojí, že využijí svých pohotových prostředků daleko lépe a že budou moci daleko lépe hospodařiti, než kdyby byli jednotlivě roztříštěni. Nenacházím žádné příčiny, proč by se mělo jim v tom překážeti. Ba nepovažuji to za špatnější, než ponechání 300 ha neb dokonce 500 ha v rukou jednotlivého soukromého vlastníka.

Také my chceme docela určitě míti silný zemědělský lid a my právě proto také považujeme tento zákon o vyvlastnění půdy, resp. o zabrání pozemků státem jenom za první polovici té sociální práce. Teď bude musit přijíti na řadu také průmysl a my se budeme musit také starat, aby ten zemědělec, který pracuje, nejenom dostal půdu lacinější, ale aby za ty své výrobky dostal dostatek těch průmyslových, kupeckých výrobků, aby byla vzájemná relace mezi hodnocením práce nebo výtěžkem práce tu i tam rovnoměrná.

Ale, vážené Národní shromáždění, toho nedosáhneme, kdybychom udrželi nebo mohli udržeti co možná jedinou výsadu t. zv. silných jednotlivců. Proto říkám otevřeně: tento zákon byl a jest nám přijatelný, poněvadž umožňuje postupnou organickou sociální práci tak, aby nebyl rozrušen život národa, ale umožňuje i, a bude musit býti umožněno postupovati časem i tak daleko, že nebudeme moci zastaviti se na té poloviční cestě, na které tento zákon ještě stojí, že totiž i úprava poměru vlastnického, resp. námezdního na těch statcích, které zákonu nejsou podrobeny a nebudou vyvlastněny, že i tam musí býti provedena jinak, neboť i tam bude stejně neudržitelný ten poměr, aby tam lidé jedni pracovali jenom proto, že jsou námezdníci, pracují jenom jako nástroj vůle cizí, aby nemohli spolurozhodovat o tom, co z té obecní práce jim patří, aby nemohli spolurozhodovat o celém základě své existence. Jestliže se tedy tolik mluvilo o tom, že ten zákon přispěje ke zdraví a síle národa, jsem také pevně přesvědčen, že přispěje, třeba že si myslím, že přispěje pro ten vývoj, jaký začínáme, a umožní výsledek, čeho si leckteří ze členů Národního shromáždění nepřejí. Myslím, že to umožní proto, že tento postup, čím bude do důsledků více prováděn, dává větší jistotu každému zemědělci, každému z nás pracujícímu člověku v národě, že nepracuje jenom pro druhé, nýbrž také pro sebe zrovna tak dobře, jako pro ostatní. Jeho zájem na práci, na zdaru této práce vzroste oproti dnešku nepoměrně výš a myslím, že můžeme od toho čekati rozkvět nejen zemědělství, nýbrž i veškerého našeho života vůbec. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Slovo dále má pan kolega Juriga.