Velectění pánové! Leží před námi hotová osnova o zabrání velkého majetku nemovitého. Tato osnova jest důkazem nosnosti, pohotovosti a tvořivosti tohoto Národního shromáždění, které jest nejen revolučním parlamentem, ale jak vidíme také parlamentem tvůrčím. Po čem jsme desetiletí toužili, po čem nemohoucně za monarchie v Rakousku jsme prahli, to uskutečnilo se v poměrně krátké, až obdivuhodně krátké době naším parlamentem ve svobodné republice.
My všichni spojili jsme se ve velkém chtění za velkým cílem a dosáhli jsme zákona, který ve svých obrysech daleko jde přes všecky zákony o zabrání půdy velkých statků v jiných státech a zejména v republikách revolučních států, které leží kolem nás. Bude to zákon, který jistě bude imponovati světu svými velkými liniemi.
Velevážení pánové! Reforma agrární při velkém významu půdy v našem národě kryje se plně s národní a politickou otázkou v národě vůbec, neboť národ náš kotví svými kořeny v půdě co nejhlouběji. S velkým napjetím, zatajeným dechem celý národ náš očekával a očekává dosud rozhodnutí pařížské konference o hranicích naší republiky. A zde, pánové, provedli jsme velký zápas, velký boj o vnitřní državu půdy v naší republice, o ohromnou pozemkovou državu, která - jak zde pan referent pravil - značí dvojnásobný rozsah celého moravského markrabství. Téměř třetina půdy celé republiky jest obsažena touto reformou. Velkostatek znamenal u nás jakousi státní reservaci pro jistou vrstvu , byl to stát ve státě a víme, že schwarzenberské panství nazýváno bylo hlasem lidu "schwarzenberským královstvím". Velkostatek měl pro sebe jistou exterritorialitu, pro něj platily zvláštní nepsané zákony, jak jsme to hrůzným způsobem na př. pozorovali na panství konopišťském, které bylo opravdu státem ve státě, které mohlo si bez jakékoli výjimky, bez jakéhokoli zasažení státních úřadů dovoliti porušování veškerých zákonův a nejhroznější brutality proti obyvatelstvu, žijícímu na tomto panství. Držba latifundií u nás vznikla pod politickým tlakem, zejména pak je důsledkem politické poroby ze XVII. století. Byl to nejenom meč, nýbrž to byly také konfiskace půdy, které vzaly nám politickou samostatnost. Politické osvobození národa našeho nemůže proto býti dokonáno bez osvobození půdy. A jako zde kdysi řekl ministr financí, když hájil zákony valutní, že odbývá se tu bitva finanční, bitva o miliardy, mohu říci, že dnes odbývá se zde snad ještě větší bitva. Tehdy běželo o miliardy korun, zde běží o miliony hektarů drahé naší půdy, takřka o třetinu naší vlasti. To jest ona veliká bitva o půdu, kterou dnes zde bojujeme. Prohrát půdu, znamenalo by pro náš národ a pro náš stát, prohrát všecko. (Výborně!)
Tato osnova znamená také veliký pokrok v demokratisaci naší republiky. Postup demokratisace nemůže býti u nás zakončen, jestliže demokratisace nezasáhne dále, až k státním zřízením, k obecnímu zřízení a jiným formám veřejným, nezasáhne-li zejména také k půdě, pokud tato nachází se v rukou kapitalistických a v rukou latifundistů. Není demokratisace bez zlidovění půdy a je tedy zabrání veliké držby pozemkové pro nás kategorickým imperativem demokratisace.
Naše akce má také důležité hospodářské a sociální důvody. Mluví se o hladu po půdě a tu otvírá se nám přímo propast agrárně sociálních nerovností, které musí býti v naší republice vykořeněny. Ony jsou všude nebezpečny, kdekoliv se objevují, všude způsobují ve svých důsledcích velké, ano hrozné otřesy. Byl to Liebig, který pravil ono velké slovo, že to, co národy a státy spojuje, ale co dovede také národy a státy rozbíjet, to že byla vždycky půda. Máme v naší republice příliš mocné extrémy v držbě půdy. Jestliže 1% držitelů půdy drží v Čechách více než 37% půdy, na Slovensku 2 promille držitelů více než 40% půdy a jestliže 64% držitelů malých drží oproti tomu jenom 6% půdy, to jsou nesrovnalosti, nad kterými musí se každý pozastaviti a které ukládají nám velmi vážné úkoly vůči dalším reformám. (Výborně!) A tyto poměry, jak známo, horšily se u nás dle statistik jednotlivých desítiletí trvale.
Hlad po půdě byl u nás uspokojován způsobem hospodářsky i sociálně závadným a sice pod tlakem tísně o půdu, ano, i pod tlakem lichvy půdní. Náběhy, které činili jednotlivci, aby získali si půdy, zůstaly z veliké části v nejlepším případě na poloviční cestě, vytvořila se hospodářská torsa, vytvořily se na půdě existence neschopné plného života, existence, které také neměly důležitých podmínek, jako práv užívání společného majetku atd. Tak stojíme v nebezpečí, že by vznikl u nás proletariát pozemkový, jemuž chceme také brániti, a tu jest úkolem státu, vůči těmto faktorům vytvořiti vyvlastněním půdy zdravé existence na půdě, zvýšit jejich životní minimum půdy, dále zajistit hospodaření na zbylých pozemcích a zajistit také hospodaření a držební poměry na nově přidělené půdě. K tomu jest nutna státní suverenita nad půdou a tato státní suverenita jest také základní myšlénkou zákona, o kterém právě jednáme. Jest to jistě ohromný úkol, kterého se podejímáme. V zákoně dány jsou teprve základy k tomuto řešení, avšak od této revoluce jest ku vybudování věci jistě velmi vážný a zodpovědný krok. Jest něco revolučního v tomto zákoně. Jest to ta elementární síla, ta síla, která také jest vtělena v půdě samotné, ta elementární síla, která žádá, aby rozřešena byla věc najednou, ne na nějakém základě dobrovolného výkupu, ne vleklým nějakým procesem, nýbrž, aby byla tato otázka rozřešena zásadně, aby rozřešena byla státním právem mocenským, to jest vyvlastňovacím a aby postup ve věci byl, pokud to hospodářské poměry dovolí, co možno rychlý.
Ale jednu věc nemohu přijati z této myšlénky revoluce, t.j. my nemůžeme a nesmíme zrevolucionovati půdu, vzbouřiti duchy země, nýbrž my musíme půdu upravovati. Bylo by neštěstím, kdybychom způsobili nevhodným vedením reformy zmatky v půdě a jejím držení, neboť chceme právě půdu učiniti požehnáním lidu a získati z této půdy také prospěch veřejnosti a státu.
Půdu bude, jak pravil jsem, dávati stát a půda nesmí dávána býti k účelům, které zamýšlíme, z rukou soukromých.
Odmítli jsme také plány, s kterými nám přišly jisté skupiny velkostatkářů, že tito budou rozdělovati půdu ze své držby tak, aby nasytili hlad po půdě. Tak si nepředstavujeme toto řešení. Nechceme, aby se dávala některým almužna z půdy kdysi zabrané, z půdy, která v příliš velkém množství drží se neprávem a proti právnímu přesvědčení lidu. Nechceme, aby tvořena byla nějaká odvislost od kohokoliv, nýbrž chceme, aby půda byla odevzdána národem a jménem národa státem do držení jednotlivců. Varujeme také před jakýmikoliv experimenty s půdou. Žádná překotnost nesmí býti připuštěna do této akce. Nesmí býti mobilisováno z půdy více než lze zpracovati a to jest zároveň důležitým zájmem samého spotřebitelstva. Nesmíme při provádění akce agrární rušiti jakýmkoliv způsobem výrobu a tím ohrožovati spotřebu. Tak jako když se přestavuje konstrukce na železničním mostě, při čemž musí doprava na dále býti udržována, tak musí také při provádění této reformy býti udržována výroba tak, jak toho vyžaduje státní zájem na spotřebě.
Pokud se týče otázky hranic záboru půdy, tu tyto hranice mohly dány býti jedině těmito zřeteli: předně zřetelem na potřebu půdy a dále zřetelem na řádné hospodaření na dosavadních statcích, zbývajících po rozdělení půdy k přídělu. Proto jest také v zákoně stanovena hranice spodní a hranice vrchní. Kromě toho připojeno jest zmocnění k vyvlastnění pod hranice v případě, že je to nutné k ukojení hladu, respektive potřeby půdy. Čeho chceme se vyvarovati, jest to, aby tvořeny byly na půdě nové statky a usedlosti, které by byly neživotnými, života neschopnými šablonami, které by byly nějakými průměry. Hospodářství je živým organismem a tento živý organismus musíme také respektovati při nynější reformě, ať statky dělíme či nové tvoříme. Nedělíme zde nijakou stůčku plátna, nerozdělujeme obnos peněz, nýbrž upravujeme držbu půdy co důležitého výrobního kapitálu. Nic nesmí býti mechanicky prováděno, není to geometrická úloha, nýbrž je to problém v první řadě organisační, při kterém jest nutno přihlížeti k zájmu produkce, k zájmu hospodářského průmyslu, k zájmu specielních kultur a k zájmu spotřeby. Proto těžiště věci nemůže spočívati v zákoně, který by svými paragrafy upravil do největších podrobností celou budoucí výstavbu oněch nově vznikajících statků, jak si ji představujeme. Ne, těžiště musí ležeti v úřadě pro půdu, v onom státním orgánu, který se vytvořuje podle našeho návrhu zákona, který musí býti živou, myslící hlavou. Nad tímto úřadem musí Národní shromáždění a stát vyhraditi si nejpřísnější dozor, musí mu předepsati řádnou organisaci, ale také pak ponechati jistou potřebnou volnost k jeho akci. Tento úřad musí pak nám dáti směr naší půdní politice, který by odpovídal potřebě a duchu lidu. Soudím, že bude pak úkolem takového úřadu, bude-li takto a v tomto duchu zorganisován , více než to, co je obsaženo zde v liteře zákona. Soudím, že tento úřad neměl by se omezovati na pouhý zábor a převzetí statků, které záboru jsou podrobeny podle těchto číselných hranic, nýbrž že by měl jíti i dále. Nalezl by případy, kde budou okresy, ve kterých nebude dostatek statků záboru podrobených, ale bude veliký hlad po půdě. A co činiti v takovém případě? Nemůžeme stěhovati tisíce lidí k půdě, také nemůžeme stěhovati půdu do jednotlivých okresů, není-li jí tam, ale můžeme učiniti to, že bychom mohli vyměňovati jisté statky v okresích za statky v okresích jiných, kde není taková potřeba. A proto jest zapotřebí, aby tento úřad nebyl vázán jen určitými paragrafy, ne pouze těmito hranicemi, aby nepracoval mechanicky, aby nepracoval šablonovitě, nýbrž aby to byla, jak jsem pravil, myslící hlava, která by měla také jistou volnost a které bychom také věnovali jistou důvěru s tou výhradou, že tento úřad bude také náležitým způsobem kontrolován.
Chceme vytvořiti života schopné
existence, spokojené drobné držitele, ale chceme
také upraviti zdravým způsobem poměr
držební mezi jednotlivými velikostními
kategoriemi majetku, neboť, jak nám odborníci
řekli v našem výboru, tyto kategorie mají
jednotlivě svoji hospodářskou oprávněnost
a nesmějí až do určitých hranic
býti rušeny. Nutno tedy individualisovati a ponechati
volnost řešení v rámci dotyčného
úřadu. A tu dovolte, abych vyslovil jednu myšlénku,
ve které bych shrnul to, co jsem právě řekl.
Tuto otázku nesmíme řešiti pouze s hlediska
odporu k velkostatkům, nýbrž s hlediska lásky
k půdě. (Výborně!)
Otázka náhrady, velevážení
pánové, jest pro nás otázkou úvah
o spravedlnosti a slušnosti oproti dosavadním držitelům.
Pokud se cítíme vázáni spravedlností
a slušností k náhradě, zastáváme
stanovisko slušné náhrady. Já pravím:
slušné a přiměřené náhrady,
neboť nemůžeme připustiti, aby zkrácen
byl buďto stát aneb aby výměrou přílišné
náhrady byla převalována přílišná
břemena na nové držitele. Avšak v těch
případech, kde se necítíme vázáni
těmito ohledy, kde běží zejména
o majetek, který z politických důvodů,
s hlediska neoprávněného nabytí a
jiných podobných důvodů pokládáme
za způsobilý ke konfiskaci, pak uznáváme
také zásadu, že v těchto případech
náhrada dána nebude.
Pokud se týče přídělu
a používání půdy, tu předně
souhlasím s myšlénkou, která zde byla
pronesena, že nelze bráti v úvahu všeobecně
nějaký státní provoz velkostatků,
který, jak jsme o tom přesvědčeni,
by jistě selhal a ztroskotal. Čeho bojím
se nejvíce, jest předně zbyrokratisování
těchto hospodářských celků,
a dále ta okolnost, že by tyto velkostatky byly pokládány
brzo za "res nullius", za věc ničí
a že by tímto způsobem také s nimi se
nakládalo.
Chceme v první řadě
vytvořiti na půdě malé pozemkáře,
a to opětně v prvé řadě na
základě myšlénky soukromého vlastnictví.
Tato forma, pánové, není snad výsledkem
nějakých úvah šosáckých,
nějakého stanoviska buržoasního, nýbrž
ona vyrostla přímo z půdy, z potřeby,
z hledisk na správnou výrobu a zejména na
intensivnost výroby. A všude tam, kde přechází
se k intensitě výrobní, všude tam vidíme
také, že přechází se k formě
individuelního vlastnictví. (Výborně!)
Ne, pánové, proto neosvobozujeme půdu, abychom
vytvořili na ní nové nesvobodné existence,
abychom vytvořili snad nějaké nájemce,
třeba to byli nájemci státní, nýbrž
proto, že chceme svobodného člověka
na svobodné půdě. Připouštíme
regulaci vlastnických poměrů, zejména
úpravu práva vlastnického v příčině
dělení, zadlužení, v příčině
postupu dědického a pod., v principu však trváme
na myšlénce vlastnictví soukromého.
Jsme přesvědčeni, že znárodnění
půdy dosáhneme nejlépe tím, jestliže
půdy dostane se nejširším vrstvám
lidovým v držbu vlastnickou. (Výborně!)
Nikterak nechceme odmítati myšlénku,
formu nájmu tehdy, jestliže tato forma odpovídá
zvláštním, individuelním potřebám
těch, kteří o půdu se hlásí,
ale nechceme, aby tato forma byla státem nebo pozemkovým
úřadem někomu vnucována. (Výborně!)
Co se týče kolektivistické formy provozování
zákona, nevylučujeme této formy, nýbrž
ji připouštíme. Avšak říkáme
předem, že neočekáváme velkých
výsledků od této formy, jakkoliv nenamítáme
proti tomu ničeho, aby byla také vyzkoušena.
Varujeme však před experimenty ve velikém,
jako varujeme vůbec před každými experimenty
s půdou. Zejména však musíme odmítati
to, aby vůči jednotlivcům, kteří
hlásí se o půdu, kteří přicházejí
s holýma rukama a vůlí pracovati, postavila
se silná družstva, ať silná politickým
vlivem, nebo kapitálem, neb jakýmikoliv příčinami,
a aby tato družstva soutěžila s těmito
jednotlivci, a odháněla je od této půdy.
(Výborně! Potlesk.) Napřed musí
býti uhražena potřeba těchto jednotlivců,
než sáhne se k přejímání
půdy formou kolektivistickou.
Zásada, která při tom
musí býti vůdčí, jest, že
půda má býti pro ty, kdo na ní pracují.
Půda nemá býti žádným
kapitálem. Na půdu díváme se jako
na pracovní nástroj, a jestliže odnímáme
půdu latifundistům proto, poněvadž se
dívají na půdu jako na uložení
kapitálu, poněvadž na této půdě
nesedí a nepracují, nemůžeme připustiti
také nové formy, dle kterých by se dostalo
půdy nějakým družstvům, osobám,
které na této půdě pracovati nechtějí.
Vyskytuje se heslo socialisace půdy.
Oproti tomuto zákonu socialisace chci říci
tolik, že také půda má své odvěké
zákony, ona jest v prvé řadě podrobena
zákonům přírodním, a nejenom
vymyšleným zákonům lidským, nebo
zákonům čerpaným z knih. Ta půda
jest příliš tuhá a drsná, a myslím,
pánové, že marxismus a socialisace dlouho si
bude musit ještě lámat zuby o tuto tuhost půdy.
Poukazuji na příklad na jinou analogii, na Prusko,
které pomocí vyvlastňování
půdy chtělo odnárodnit půdu polskou,
a chtělo usazovat místo Poláků německé
kolonisty. A, pánové, výsledek? Místo
jednoho držitele Poláka velkostatkáře
vzniklo tam 10, 100 a více Poláků, takže
effekt byl úplně obrácený.
Nechci býti prorokem, ale mám
pocit, že tak asi bude půda převracet jednou
ty kolonisty na jinou víru svou vlastní niternou
mocí. Jsem přesvědčen, že přijde
k tomu, že tito kolonisté podrobí se zákonu
půdy, a ne že půda podrobí se zákonům
a zásadám jejich. Zákony půdy, pánové,
jsou mnohem silnější, nežli zákony
psané, ba silnější, nežli zákony,
na nichž se usnáší jakákoliv parlamentární
většina. (Tak jest!)
Nechci, pánové, kresliti snad
zde nějaký ráj, nějaký palác
blahobytu, který vznikne nám provedením této
reformy, a toho si musí býti také vědomi
všichni, kteří se dnes hlásí
o půdu, a kteří myslí, že již
držbou půdy získají pro sebe takový
nezměrný blahobyt bez dalšího spolupůsobení.
Také tu se odvolávám k jednomu odvěkému
zákonu. To jest zákon: v potu tváře
dobývati budeš svůj chléb. To jest zákon
venkova, zákon rolnictví. Ale myslím, že
budou tito lidé spokojení přec, budou-li
jísti chléb svůj, a budou-li jej jísti
na vlastní hroudě.
Chceme, aby půda zabezpečena
byla bezzemkům, domkářům, drobným
lidem, živnostníkům, zemědělskému
dělnictvu. Chceme však také, aby půdy
dostalo se našim legionářům (Výborně!),
pozůstalým po legionářích padlých
a válečným invalidům. Chceme, aby
tito lidé měli podíl na půdě
vlasti, kterou tak hrdinně nám hájili, a
za kterou byli ochotni položiti život nebo druhové
jejich i život položili. (Výborně!
Potlesk.) Ne, pánové, nějaké peněžité
odbytné, ne nějaké kasárenské
útulky, ne kolonie invalidů, jak nám je líčí
na př. Merežkovský z dob Alexandrovských,
nýbrž chceme jim dáti půdu, vzduch,
slunce, příležitost k práci tvořící
nové plodiny, chceme jim dáti majetek a chceme jim
dáti krb, na kterém by mohli své rodiny založiti
a umístiti. (Výborně!)
Chceme, pánové, také
upraviti to, co nám způsobilo ohromné vystěhovalství
z našich zemí, zejména ze Slovenska. Tito lidé,
kteří utíkali ze Slovenska pod útiskem
politickým a hospodářským, pod následky
bídy způsobené maďarskými vládami,
a hlavně nedostatkem půdy, to jsou naši lidé.
(Tak jest!) My chceme, aby se mohli vrátiti a získati
zde kus půdy a působiště, a zde myslím,
že leží veliké pole pro naši politiku
nejen hospodářskou, nýbrž i národnostní
a populační.
Chceme také, aby půda zabezpečena
byla pro účele humanní a pro účele
vědecké.
Chceme dále, pánové,
aby půda, která nachází se v drobném
pachtu malých lidí, byla získána jakožto
vlastnictví od těchto osob. V tomto směru
navrhli jsme osnovu zákona, která nemohla být
pro krátkost doby projednána. Navrhuje se resoluce,
podle které tato osnova má tvořiti junctim
s tímto zákonem. A tu připomínám,
že běží zde v Čechách o
emancipaci přibližně 40.000, na Moravě
ještě mnohem více existencí, které
dnes nacházejí se pod mocí velkostatků,
jenž jim sice půdu pachtuje, jenž je ale stále
udržuje v nejistotě, zdali tato půda jim bude
dále zachována.
Velkostatek po zrušení roboty
nalezl v této pachtovní formě prostředek,
kterým robota dále se udržuje a že na
těchto pachtech visí ještě dnes celé
řady dnů roboty pro velkostatek. Je zajímavo,
jak tvrdošíjně udržuje se podobná
forma proti právnímu citu lidu a proti vůli
samotného zákona.
My tím uvolníme pro vlastnictví
malých lidí pouze v Čechách přibližně
120.000 ha půdy, na nichž vytvoříme
samostatné a uspokojené drobné existence.
Pouze na Krumlovsku a Vimpersku existuje 6846 podobných
nájemců, kteří visí svojí
existencí mezi nebem a zemí a kteří
tam obětují dnes dále v nejistotě
svou budoucí existenci.
Klademe dále váhu na vydatnou
ochranu veškerých zaměstnanců dnešních
na velkostatcích: zřízenectva úřednictva,
dělnictva atd., jakož i pachtýřů
při vyvlastnění velkých statků.
Chceme také, aby byla zajištěna možnost
pro další působení hospodářské
inteligence v našem zemědělství, neboť
přejeme si od této akce ne úpadek zemědělství,
nýbrž hospodářský pokrok.
Podle veškerých zkušeností,
podle vědeckých výzkumů jest prokázáno,
že zmenšením rozsahu půdy, rozdělením
latifundií získáno bylo ve všech případech
zlepšení, zintensivnění, prohloubení
zemědělské produkce, a očekáváme
také od inteligence, od pracovitosti a snaživosti
našeho materiálu lidového, materiálu
zemědělského, že tím více
u nás v našich zemích ten účinek
se dostaví.