Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Roku 1775 navrhl dv. rada F. A. Raab, aby se na základě volné úmluvy mezi vrchností a pány poplužní pozemky rozdělily mezi poddané, prodala jim dvorská stavení a dobytek a vytvořily tak malé statky selské. Z vrchností měli se státi rentieři. Reforma Raabova provedena na 105 komorních statcích přes odpor vrchnostenských hospodářských úředníků, dvorské komory i gubernií. Za příkladem státu šly některé vrchnosti soukromé i duchovní. Tato vnitřní kolonisace se zdařila a jest jen co litovati, že nebyla provedena všeobecně. To zavinil hlavně odpor šlechty, která se přirozeně obávala, že by ztratila svůj význam ve státě.

Chceme-li dnes provésti vyvlastnění půdy, můžeme poukázati k tomu, že se již v době Tereziánského absolutismu centralističtí úředníci neobávali reformy, která měla vůbec velkostatky odstraniti. Náš radikalismus jest v tomto ohledu spíše menší, nežli byl tenkrát, ovšem tenkrát šlo o odstranění bídy a poddanství selského lidu, dále o zvýšení populace, berní síly lidu, jakož i o zvýšení produktivity půdy.

Při naší reformě ani příliš mnoho nedoufáme ve zvýšení zemědělské produkce, ba pro první léta obáváme se poklesu jejího. Provádíme tuto reformu, vedení jsouce snahou po sociální spravedlnosti, vidíme v ní však také velikou otázku národní. Neboť převážná část velkostatkářské půdy jest v naší republice v cizích rukách a dostala se do těchto rukou nikoliv přirozeným nějakým vývojem, nýbrž násilným zasáhnutím v poměry vlastnické, které během třicetileté války vedeno bylo zlobou a mstivostí z důvodů náboženských i politických.

Dějepisec třicetileté války Gindely praví, že od doby stěhování národů nebyla Evropa svědkem tak hlubokého zasáhnutí do vlastnictví půdy, jak se stalo tenkráte. Jest vám známo, slavné Národní shromáždění, jakým způsobem se pobělohorské konfiskace prováděly. Neprováděly se podle určitých právních norem a odsuzování dálo se nikoliv podle velikosti provinění, nýbrž podle chtivosti, jakou budily statky rebelů, a konfiskační komise se ani nenamáhala s rozpečetěním docházejících svědectví, přiložených k žádostem za udělení pardonu osobám provinilým.

Arnošt Denis praví, že Bílkova kniha o konfiskaci jest obžalovací spis zdrcující pro hrstku šejdířů, kteří, nedbajíce zákonů nejsvětějších, oloupili nejváženější a nejstarší rody, uvalivše je v chudobu, vyhnanství a smrt. Kolem Lichtensteina utvořil se syndikát zlodějů, který se skládal z několika pánů, úředníků a plukovníků, a vedle nich se hýbal dav podezřelých jednatelů, kteří jim sloužily za prostředníky a nastrčené panáky a lovili zbytky v kalné vodě. Generálové předkládali smýšlené účty a na uhrazení jich byly jim vydávány nebo za babku prodávány ohromné statky. Tehdáž Albrecht z Waldštejna zakládá si své bohatství, Buquoy, Baltazar de Maradas, Martin de Huerta a 100 jiných dobrodruhů, sběhlých ze všech zemí, opatřují si velkolepá panství z oné ohromné kořisti, vydané na pospas smělcům, kteří se odváží po ní ruku vztáhnouti.

Ale nedosti na tom. Ničemní mstitelé uraženého habsburského majestátu vymýšlejí plán, aby nemuseli vyplácet ubohým obětem tohoto běsnění dobrou mincí zbytky z prodejní ceny jich statků, a se svolením Ferdinanda II. zařizují mincovnu, pro jejíž činnost lze užíti jen slova "penězokazectví". Ale nevyplácejí ani všem, nýbrž jen některým.

Osnabrücký mír z r. 1648 v čl. 4. § 55. ustanovil, aby právem i spravedlností bylo dopomáháno i exulantům v jejich pohledáváních soukromých, váznoucích na konfiskovaných statcích v Čechách. Ale i tato skromná přímluva ve prospěch ubohých českých exulantů zůstala u zpupných držitelů skonfiskovaných statků oslyšena.

V Čechách skonfiskováno na ³/₄ půdy, na Moravě ²/₃, došlo i na Slezsko během 30leté války, kdež také provedeny veliké konfiskace a veliké obdarování Lichtensteinů.

Mezi rádci Ferdinandovými vyniká kníže Eggenberk, jenž odměněn byl velkolepým darem ze jmění českého státu, dominiem Krumlovským. Z prováděčů konfiskace největší vinu za spáchané zločiny má kníže Karel z Liechtensteina. Na Moravě byl to kardinál Dietrichstein.

Z měst českých tenkrát dokonce proti přání Ferdinanda II. mnohá ztratila při tom buďto všecky své statky nebo aspoň velkou jejich část.

V zemích koruny české usazuje se na konfiskovaných statcích mnoho národnostně cizích, dobrodružných a hrabivých rodů šlechtických. Obohatili se též čeští katoličtí šlechtici, ale i ti záhy ztráceli vědomí národnostní, restaurace katolická měla zřejmě též germanisační následky.

Ale, vážené shromáždění, co horšího! Zbytek ustrašených a ožebračených Čechů, který zůstal na českém venkově, dán byl v područí a poddanství novému panstvu, které po více než 200 let lidu českého zneužívalo k robotování, neboť nebyly tenkrát jenom zkonfiskovány statky, nýbrž i lid na nich usazený. Teprve rok 1848 osvobodit definitivně český selský lid, ale latifundie zneužívaly i nadále zemědělského dělnictva, a to téměř výhradně českého dělnictva, které se lopotilo na půdě, jejíž výtěžku užíváno bylo majiteli z valné části hospodářsky i politicky proti českým zájmům.

Zdá se, že i mezi účastníky, nebo bezprostředními potomky účastníků oné konfiskace pobělohorské ozval se občas stud nad činy takovými. Pro některá z ohromných obdarování za Ferdinanda III. hlasoval nejvyšší hofmistr hr. Trautmannsdorff pro domo sua, - jak praví - protože se nesluší odhalovati "hanbu rodičů". Ale byly to vzácné zjevy, které neměly praktických následků.

Ferdinand II. ochudil největší část české šlechty, porobil český lid tělesně i duševně, a celá akce pobělohorská nebyla křivdou spáchanou na jednotlivcích, nýbrž byla to úmyslná křivda na celém národě.

Právníci tvrdí na základě platných zákonů, že nabyl-li někdo, i nesprávně, nějaké nemovitosti, může ji od něho oprávněný pouze do 30 let zpět požadovati. Od konfiskací pobělohorských uplynulo již skorem 300 let, a doba tato musila prý zhojiti i každou bezprávnou věc. Avšak křivda a bezpráví spáchané na celém národu se nepromlčuje nikdy. Tu neplatí občanský zákon, tu platí vyšší mravní řád, jenž žádá odčinění křivd, spáchaných na celém národu. (Výborně!) I dějiny mají svou spravedlnost, a český národ vidí proto v reformě pozemkové, kterou provádíme, také akt této dějinné spravedlnosti.

Je pravda, že zlomení moci šlechty v naší republice, k němuž došlo vyvrácením habsburské říše a demokratisací naší vlasti, zrušením titulů a privilegií, jest trestem značného významu pro šlechtu. Ale český národ má právo dáti výraz spravedlnosti ještě zřejměji. Jsou tu ještě právnické osoby, které drží část kořisti pobělohorské: fideikomisy určitých rodin, kláštery, kapitoly a biskupství. Exemplárního potrestání zasluhuje jednání největšího vinníka zlořádů při konfiskacích pobělohorských, knížete Lichtenšteina, konfiskací jmění nemovitého i movitého této rodiny v naší republice.

Nevidím důvodů, proč by nemohlo býti přistoupeno i ke konfiskaci statků, jež předky nynějších držitelů byly odňaty bezprávně městům. Obec slánská má na př. přesné důkazy, že jí byly Martinicem po r. 1620 odňaty dvory.

Vím, že by právníci mnoho namítali proti snahám, aby pobělohorské konfiskace byly odčiněny rekonfiskací. Jistě, že taková všeobecná rekonfiskace není ani možná, ba ani žádoucí, aby nebyla nahromaděna spousta křivd nových. Bohužel, že držitelé statků konfiskovaných, pokud jsou přímými potomky zločinců pobělohorských, včas se nerozpomněli na svou morální povinnost a české republice svůj majetek neodevzdali. Nelze pochybovati, že i z rodinné tradice původ svých latifundií znají. Jest přece příznačno, že Němec Kristian Julius von Schierendorff, sekretář vídeňské dvorní komory za Josefa II., navrhoval panovníkovi, aby si císařská komora vyžádala od zemských komor konsignace také těchto věcí. Z generální konfiskace zemské a partikulární konfiskace frýdlantské zůstaly po dnešní den pod popelem tři otázky. Prvá, zda by nebylo dobře některá ohromná obdarování vzíti nazpět. Druhá, vyšetřiti a vymoci si zadržalé kupní peníze, obzvláště když byl vymíněn nedoplatek v kupní smlouvě deskami zemskými anebo když statek jest po prvém nabyvateli ještě v rukou jeho potomků. Třetí, kdo má zaplatiti dluhy, vězící na konfiskovaných statcích, zdali totiž komora nebo držitelé statků. Dovolává se zmíněného ve švédském instrumentu osnabrückského míru a § 43. francouzského, jímž bylo rozhodnuto, aby ony statky, které byly vyrvány těm, kdož proti císaři a rodu habsburskému pozvedli zbraní, těmže, jako nyní jsou, mají býti navráceny, avšak bez odepření náhrady za náklady, za plody neb škodu.

Soudil-li a cítil-li německý centralista josefinský, že by se na generálním kongresu legálním aktem veřejným obojí konfiskace měly vyříditi ve prospěch dobré pověsti milosrdenství rakouského, jak oni praví, a k bezpečnosti držitelů statků, tím spíše měli bychom my cítiti potřebu, aby křivda byla odčiněna ne snad všeobecnou konfiskací, ale aspoň rekonfiskací u osob právnických a u potomků největšího vinníka. Avšak český stát resp. česká koruna byly neprávem ochuzeny za habsburského vladaření bezprávným zcizením korunních a jiných statků. Korunní, stolní nebo zemské statky směly býti prodávány nebo zcizovány jenom se svolením stavovského sněmu. Za Ferdinanda III., Leopolda I. i Karla VI. mnoho statků korunních zcizeno bylo bez svolení sněmu nejvýše s dodatečným jeho schválením. Když roku 1861 chystala se vláda prodati komorní panství pardubické a zbirožské a sice se svolením říšské rady, marně protestovali čeští poslanci a mezi nimi dr. Rieger a dr. Brauner, poukazujíce, že i prodeje v letech 30tých XIX. století nedály se legálně. Vláda prohlásila statky ty za státní a prodala pardubické i zbirožské panství. Všecka zcizení statků koruny české, pokud se dála bez svolení sněmu českého, dála se neprávně, nehledě k tomu, že se odcizování korunních statků mohlo díti toliko pro potřebu zemskou, což znamená, že měla ke scizení nutit buď naléhavá potřeba země anebo že sumy prodejem získané dlužno užíti na potřeby zemské.

A tak Habsburkové, kteří důsledně nohama šlapali práva koruny české, důsledně zcizovali bezprávně statky její a užívali výtěžků nikoli pouze na prospěch zemí českých, poškodili stát český do té míry, že právem propadne movitý i nemovitý jejich majetek, pokud se v oblasti naší republiky nalézá, ve prospěch státu našeho. Škody, které jednáním proti těmto právům koruny české způsobili, daleko nebudou vyváženy konfiskací jejich jmění, ať je původu jakéhokoliv. Ale mělo by býti také zkoumáno, zda by z fideikomisů a jmění jiných právnických osob na základě bezprávného zcizení majetku bývalé koruny české nemohlo býti konfiskováno, co bylo neprávem zcizeno. Zajímavo je, že se podobné restituce neleká jmenovaný již vídeňský dv. sekr. Krist. Jul. v. Schierendorff, když navrhuje Josefu II., aby bylo stanoveno, která dominia nebo-li král. statky stolní, jak dlouho, pod jakým titulem právním a v čí soukromých rukách jsou, aby se vyšetřilo, zda při zcizení jich opravdu byla znamenitá obecná potřeba koruny české, jednak přivolení stavů na obecném sněmu zemském. Podle tohoto měřítka a pravidla prý dlužno předestříti otázku platnosti či neplatnosti provedených zcizení. Měl-li josefinský centralista i v této věci cit pro porušení práv koruny české a nebál se žádati prohlášení neplatnosti provedených zcizení, máme, myslím, méně příčin báti se nápravy potupného zanedbání práv české koruny.

Vyvlastnění velkostatků je ovšem velikou revolucí v dosavadních názorech na vlastnictví. Je to průlom do vlastnictví a jsme si toho plně vědomi. Ale i právo a jeho pojmy jsou dílem lidským a dílem doby, a průlom v dosavadním pojmu vlastnictví je důsledkem změn našeho názoru na způsoby řešení otázek sociálních. Nemůžeme býti pro odstranění vlastnictví vůbec, ale uznáváme potřebu, zmírniti tvrdost vlastnictví a veliké rozdíly v individuálním vlastnictví, pokud ohrožují demokratismus v republice. Byli bychom si přáli se svého hlediska, aby dobrovolnou úmluvou mezi vlastníky latifundií a státem reforma půdy se uskutečnila, jak to již Raab navrhoval. Ale když k tomu nedošlo, nezbývá státu, než aby svou suverenní zákonodárnou mocí zasáhl sám. My se svého stanoviska musíme si přáti, aby se vyvlastnění stalo za náhradu spravedlivou a aby nebylo spojeno s hospodářskou zkázou dosavadních majitelů. Vynikající teoretikové i zakladatelé socialismu hlásají, že výrobní prostředky a tedy i půda při kolektivisaci mají býti vykoupeny za náhradu. Schäffle shrnuje názory jich v tom smyslu, že by socialismus neměl nic proti tomu, aby nynějším soukromým majitelům byla dána výkupná náhrada, kdyby se jen dobrovolně dali vyvlastniti. Nemůžeme se dopouštěti sami všeobecné konfiskace, máme v historii i příklady, že po revolučních konfiskacích přišly by rekonfiskace.

Nyní dovolte mi několik slov o významu velkostatků. Mluví se mnoho o tom, že velkostatky byly zdrojem i pákou pokroku zemědělství. To je pravdou jen do jisté míry a jen v posledních desetiletích. Dříve hospodařily velkostatky velmi špatně.

Musíme si přiznati, že naši majitelé latifundií pro pokrok v zemědělství učinili velmi málo, ve srovnání s tím, co udělali velkostatkáři v Německu anebo majitelé velikých pozemků, pozemkových vlastnictví v Americe. Dali si ku př. výzkumné stanice platiti z veřejných prostředků, a to, co sami udělali, bylo minimální a téměř bezvýznamné. Že ovšem aplikace pokroku v zemědělství dála se nejlépe na velkostatcích, to souvisí jak s rozlohou velkostatků, tak také s kapitálovou silou těchto podniků.

Nepopíratelný význam mají ovšem velkostatky pro zásobování velkých středisk konsumních. Mají jistě také své výhody statky malé, které produkují zcela určité produkty. A jest to u těch malých statků založeno jmenovitě na možnosti hospodaření s individuální péčí, kdežto na velkých hospodářských statcích hospodaří se více, řekl bych, po továrnicku. Je tu účelná dělba práce, a ta není bez významu. Jest s hlediska zachování produkce zemědělské záhodno, zachovati rozmanité ty kategorie hospodářské. S tím souvisí otázka výměry, o které bylo tolik ve výboru jednáno. Nám při tom nešlo o zachování statků pokud možno velikých, nýbrž o zachování větších hospodářských celků jakožto potřebných a důležitých produkčních kategorií a vzhledem k jejich ekonomičnosti. Ale nám znalci dokázali, že lze hospodářských strojů ekonomicky s prospěchem užíti, když výměra půdy neklesne pod 250 ha orné půdy, a dokazováno, že tolikéž také lesů má býti spojeno s ornou půdou, aby se vzájemně tak hospodaření doplňovalo. Jestliže jsme pod tuto výměru sestoupili, tedy ukáže budoucnost, zda-li jsme tak učinili s prospěchem čili nic.

Stojíme na stanovisku, aby půda, zvláště pokud jde o menší statky, dostala se do rukou vlastníků jakožto jejich vlastnictví. Pro zemědělství má vlastnictví mnohem hlubší význam nežli pro ostatní prostředky výrobní. Proto, je-li tu hlad po půdě, nechať se ukojí tím, že se půda až do jisté výměry rozprodá. Stát nechť si vyhradí práva, jež by omezovala volnou disposici s takovouto půdou. Jsme také pro to, aby byla v zemědělství vyzkoušena autonomie práce v družstvech. Vím, že autonomie má svůj rub a svou líc; předpokládá k úplnému zdaru lidí počestných a uvědomělých, a jest známo, jak mnohé dobře myšlené družstvo právě na tomto nedostatku ztroskotalo. Musí se vychovávati noví lidé, a k tomu povede ovšem ne theorie, nýbrž skutečná prakse.

Upozorňujeme také na veliký význam, který má otázka vyvlastnění půdy pro obce, a zvláště pro města. Lichva se stavebními pozemky a znešvaření Prahy a jejího okolí jest umožněno jen tím, že nebylo v čas zasáhnuto do vlastnictví půdy. Budoucnost Prahy a všech větších českých měst jest přímo osudově závislou na vyvlastnění půdy v jejich okolí.

Pokud se týče budov, které jsou při velkostatcích, parků a jiných voluptuárních předmětů, tedy část jich jistě dostane se do majetku republiky.

Nesmí při tom býti zapomenuto, že parky musí býti chráněny před zpustošením - jsou to namnoze vzácné památky - , a těšiti se z nich musí býti umožněno zvláště městskému obyvatelstvu, jež tak málo užije přírody -, především však dětem. Feriální osady budou snad nyní moci plniti své poslání, aby všecky městské děti mohly poznati přírodu a užíti jejich krás. Zajisté se přihlásí též humanní ústavy.

Chci tu vzpomenouti též myšlenky, aby se dostalo českým kulturním pracovníkům možnosti pohodlného pobytu v přírodě. A nejen to, nýbrž také, aby části zkonfiskovaných statků bylo užito ve prospěch fondů na podporu věd a umění. Jinde šlechta obětavě podporovala kulturní podniky, u nás od malých náběhů v době osvícenské toho nebylo. Je nyní třeba naší kultuře to vynahradit. V zákoně je pamatováno výslovně na vědu. Česká Akademie, Národohospodářský ústav a Studentské koleje užívají velkostatku nadání Hlávkova a doufáme, že nejenom nebude vyvlastněn, nýbrž jistě rozšířen. Jsou tu však i jiné vědecké potřeby, jimž nyní bylo by lze vyhověti: zakládání stanic výzkumných a zušlechťovacích, zahradnických škol, jež vyžadují zahrad a parků atd.

Dvě obavy spojeny jsou s pozemkovou reformou. První týká se existence hospodářského dělnictva, dosud na velkostatcích činného. Myslím, že ho republika bude potřebovat neméně než dosavadní majitelé a že jeho obavy jsou zbytečné. Republika pevně spoléhá, že úřednictvo výkonná svou povinnost též k ní a že jeho činností zabezpečena bude zemědělská produkce nejen pro tento rok, nýbrž i na příště. Ostatně i majitelé velkostatků ústy experta tolikéž slíbili, že povinnost svou vyplní. Tím snad zmírněna bude obava druhá, že totiž reforma tato vzbudí pokles produkce. Není pochyby, že s ní spojen bude ohromný otřes psychologický u dosavadních majitelů. Chuť k investicím klesne, zájem na hospodaření se zmenší. Netajme si, že žádné donucovací prostředky nemohou zjednati nápravu. Musíme se zde též dovolávati citu povinnosti k republice u majitelů, úřednictva, ale také u zemědělského dělnictva. Ono musí nyní projeviti, že je si vědomo významu reformy a že nesmí přispěti k tomu, aby reformou byla republika poškozena. Reforma tato je však úkolem mnoha let. Už z technických důvodů nelze pomýšleti, že by v dohledné době se skončila. Snad bude třeba trvalého zasahování státu.