Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Jest třeba představiti si, pánové, tuto ohromnou plochu, která má býti vyvlastněna a která rovná se dvěma celým Moravám (Slyšte!), čili my získáváme tímto od velkostatkářů nový stát, který připojujeme k Československému státu. (Výborně!)

Počítáme-li při kolonisaci průměrně se 3 ha na jednu rodinu, - někdo bude mít ovšem příděl menší, jiný zase větší, podle toho, jaký má majetek, - bude možno poděliti touto půdou 430.000 rodin, čili můžeme usídlit na této půdě nový národ. (Posl. Herben: Kolik členů počítáte na jednu rodinu?). Počítám 4 členy, takže by to bylo skoro 1,700.000 osob.

Po značně dlouhých debatách shodl se konečně výbor na kompromisu, že mají býti k zabrání státem mocí tohoto zákona určeny všechny statky, u nichž zemědělská půda má výměru 150 ha anebo 250 ha půdy vůbec. Aby, jak jsem se o tom již zmínil, nebylo toto ustanovení prováděno příliš příkře, bylo do jiného paragrafu zákona dáno ustanovení, že jest možno ze záboru vypustiti i více půdy, "hledíc k potřebě půdy na jednotlivých místech, k její jakosti a k tomu, čeho žádá účelné hospodaření, zřetel na zemědělský průmysl, zásobování měst i jinaké zřetele všeobecného blaha". Ze záboru nesmí však býti propuštěno více než 500 ha půdy. Tím tedy doufám, že zákon do veliké míry vyhověl požadavkům, jež byly vzneseny z kruhů zemědělských i průmyslových, aby bylo šetřeno hospodářského průmyslu anebo průmyslu se statky souvisejícího.

Nyní, pánové, jest potřebí zmíniti se ještě o jedné otázce, která také dala podnět k obšírné debatě, a sice o otázce náhrady. Původně byl výbor toho mínění, že by mělo do tohoto zákona býti pojato přesnější ustanovení náhrady, ale tu se objevilo, že otázka náhrady, totiž principielní otázka, není úplně vyjasněna, a ačkoliv veliká většina výboru byla pro to, aby do zákona přímo bylo dáno, že se vyplatí náhrada, přišlo se nicméně k názoru, že bude lépe, když se v tomto zákoně nebude ta věc ještě řešiti, nýbrž ponechá se to zákonu zvláštnímu. Podobné východisko nalezl také anglický zákon vyvlastňovací. Jednalo se o to, aby byla stanovena náhrada vyvlastněným podle výnosu předválečných let. Naproti tomu ale bylo uvedeno, že nevíme, jak se budou pohybovat ceny pozemků a nemovitostí v příštích letech, a že by snad tyto zásady odhadu nebyly správné a pro kolonisaci výhodné. A tu konečně došlo se k názoru, že bude lépe, když se ponechá tato otázka dalšímu, co možná nejdůkladnějšímu prozkoumání.

Vážení pánové, jest nicméně třeba několika slovy u této otázky se zastavit, a abych tak řekl, rozplašit nejistoty, které by mohly snad míti dosti neblahé účinky ve veřejnosti. Jest jisto, že otázka náhrady jest velice závažným momentem v této reformě, že kdyby bylo striktně vysloveno, že vyvlastnění budou majitelé zabraných statků bez náhrady, že by to mohlo působiti nejen zhoubným způsobem na produkci na těchto statcích, ale v celém veřejném životě, na všechen právní stav země. Pak bály by se všechny vrstvy, že by se mohlo dalšími zákony opět sáhnouti na ně, a pak by nebyl si konec konců nikdo jist.

Škody hospodářské, které by z toho mohly vzniknouti, byly by nedozírné. A tu po mém soudu - pravím to otevřeně - vyvlastnění za náhradu bude pro nás vždycky levnější, než bez náhrady. (Výborně!) Takové škody by mohly u nás jíti do miliard a mohly by nás uvésti za poměrů nynějších do neobyčejně nebezpečné situace hospodářské.

Otázka vyvlastnění s náhradou nebo bez náhrady je otázkou novou. V předválečné době nebylo snad žádné strany parlamentní - nevyjímaje stran socialistických, - které by chtěly vyvlastňovat bez náhrady. Já upozorňuji na to, že Marx sám se vyslovil, že vyvlastnění za náhradu je poměrně nejlevnější způsob, jak se zbaviti té chásky kapitalistické. Také Kautský vyslovuje se striktně pro náhradu. Čtu dále v časopisech, že i vyvlastňovací projekty vlády rakousko-německé jsou zbudovány na zásadách výkupu.

I zákony pozemkové, které byly vydány v Rumunsku a v Jugoslavii, jsou založeny na náhradě, nemluvě ani o Anglii, kde se to jistě samo sebou rozumí. Upozorňuji na to, že v dějinách velké francouzské revoluce - i v těch, které jsou psány socialistickými autory - je se zvláštním důrazem upozorňováno na moudré opatření Národního shromáždění francouzského, že přijmulo na sebe závazky vůči státním věřitelům, že tím revoluce zbavila se nebezpečných komplikací v počátku a mohla se rychlým tempem rozvíjeti, aniž způsobila chaos ve výrobních a finančních poměrech země. Doufám, že tato otázka bude rozřešena příštím zákonem, o kterém se činí zmínka v této osnově, tak, jak vyžadovati toho budou naše zájmy národohospodářské i národní. Mně jistě nesejde na té poměrně malé společnosti velkostatkářů. Kdyby to bylo v dobách normálních, možná, že bychom mluvili daleko rozhodněji. Jsem však toho mínění, že v tom případě, kdyby tito pánové snad chtěli působiti republice obtíže proto, že tento zákon byl vydán, si ponecháme volnost, abychom mohli proti nim zakročiti i takovým způsobem, že by nic nedostali za své statky. Myslím, že když budou touto eventualitou ohroženi, že se přičiní spíše, aby na statcích bylo řádně hospodařeno.

Jest jisto, že náhrada, která se vyplatí majitelům zabraných statků, nesmí jíti do takové výše, aby znemožnila nebo snad ztěžovala kolonisaci. Lid, kterému se dá půda do užívání nebo do vlastnictví, nesmí býti zatížen příliš velkými břemeny a to dlužno taktéž výslovně uvésti, aby bylo uspokojeno i obyvatelstvo, které od této reformy očekává povznesení svého hmotného blahobytu.

Dovolte, abych ještě několik slov přednesl k závěru. Zákon tento jest dílem dohody. Mnohé velmi sporné body byly rozřešeny, o nichž řeknu, že je dobře, že je máme s krku. Mnohé sporné body zůstávají ještě nerozřešeny. Doufám však, že všecky strany uvědomí si dosah této reformy a dají se ovládati střízlivým rozumem, že i příští zákony opět budou projednány dohodou, na základě uvážení všech okolností a všech potřeb. Jako při každém kompromisu, tak i při tomto nemůže říci žádná strana, že byla vítězem. Při každém kompromisu musí strany ustoupiti s jistých svých hledisk. A jistě musí uznati strany, které zastupují třídy městské a selskou, že strany socialistické učinily pro dohodu, co za daných poměrů učiniti mohly. Nepřinesly žádných obětí - obětí tomuto zákonu nepřinesla žádná strana, ale učinily jisté ústupky v zájmu uskutečnění tohoto zákona.

Tolikéž je nutno loyálně doznati i se strany naší, že i strany, zastupující zde stavy majetkové, prokázaly tak velké porozumění pro sociální potřeby, ze kterých tato osnova vychází, a vyšly tak daleko vstříc, jak i v revolučních parlamentech nynější dobou je vzácností. Je to opět jeden potěšující zjev našeho politického a ústavního života, je to jeden z těch zázraků, které vykazuje náš mladý republikánský život.

Mnohému bude se zdáti tato reforma příliš radikální, mnohému bude se zdáti málo radikální. Reforma málo radikální mívá vadu, že neřeší otázky uspokojivě a nevyhovuje. Reformy příliš radikální mají opět tu vadu, že nemívají dlouhého trvání. Když však nestranně posuzujeme tuto osnovu zákona a srovnáme ji s reformami pozemkovými v jiných zemích, musíme uznati, že naleží k nejradikálnějším zákonům, jaké v této době byly usneseny. (Výborně!) Je mnohem radikálnější než zákon anglický, který je pouze zákonem zmocňovacím, dávaje hrabstvím právo, by k účelům kolonisačním vyvlastňovaly ve svém obvodu velkostatky; je radikálnější než zákon rumunský, který vyvlastňuje statky korunní, statky peněžních ústavů, statky cizích příslušníků, statky osob nebydlících v zemi a jen částečně ostatní velkostatky. Je radikálnější než nařízení vlády německé, které taktéž má formu pouze zmocňovací. Dle nařízení berlínské vlády mají se dle okresů zřizovat tak zv. osídlovací podniky, které mají právo zakupovat státní domény, vyvlastňovat půdu močálovitou a pustou, mají odkupní právo oproti velkostatkům, dále v jednotlivých okresích, kde majitelé velkých statků nad 100 ha vlastní více než 13 proc. plochy, jsou tito majitelé povinni jednu třetinu zemědělské půdy postoupiti k účelům osídlovacím. Náš zákon jde jistě mnohem dále. V Německém Rakousku otázkou pozemkové reformy se vlastně ještě ani vážně nezabývali. Podle posledních novinářských zpráv vyjádřila se socialisační komise, resp. její předseda dr. Otto Bauer, že pokud jde o zemědělství, tato otázka se teprve zkoumá ve státním úřadě, a dokládá: "Nechceme-li jen experimentovati, nýbrž provésti práci zdařilou, musíme míti čas a trpělivost."

Tedy, jak vidíme, i v Německém Rakousku posuzují tu otázku s hlediska, řeknu mnohem méně radikálního než činíme u nás my. Ale, vážení pánové, jsem toho mínění, že na formě zákona méně záleží, nýbrž více záleží na tom, co zákon uvádí ve skutek. A o tom není pochybnosti, že otevírá nesmírný zdroj plodné půdy pro nemajetné zemědělce, pro drobné hospodáře, pro živnostníky, pro družstva, pro různé humanní a obecně prospěšné účely, dále pro invalidy, pro příslušníky ozbrojené moci, zejména pro naše legionáře, jejichž hrdinství děkujeme z velké míry za naše osvobození (Výborně!), že tento zákon uvádí v život reformu ohromných dimensí (Výborně!), dimensí tak velikých, že jest to úkol pro naši republiku neobyčejně těžký a bude vyžadovati největšího rozumu, největší obezřetnosti, aby byl proveden řádně a úspěšně. (Výborně!) Na této půdě, kterou touto reformou uvolníme, může vyrůsti nový život nejen na našem venkově, nýbrž nový život hospodářský v celé republice. A jsem o tom přesvědčen, že pozemkový úřad, který na základě tohoto zákona bude zřízen, svůj úkol pojme tak, jak program, který tento zákon má uvésti v život, vyžaduje. Doufám, pánové, že tímto zákonem prokáže se našemu lidu opětovně, že osvobozený národ může dáti lidu mnohem více nežli národ zotročený. (Výborně!) Ve starém Rakousku tato reforma nebyla by nikdy provedena. (Výborně!) Myslím také, že touto reformou utuží se svazky, které poutají náš lid, naše lidové vrstvy s republikou, a že tato reforma bude novým pilířem naší budoucnosti a našeho zajištění pro všechny věky.

Z těch důvodů usuzuji, uvážíme-li všecko to, co tato reforma může přinésti dobrého, bude-li prováděna plánovitě a rozumně, že není jen reformou sociální, nýbrž i reformou republikánskou a reformou v pravém slova smyslu národní. Přeji si, pánové, aby osnova vám předložená byla přijata tak jednomyslně, jako byla přijata ve výboru, a doporučuji zároveň, aby přijata byla i resoluce k tomuto zákonu připojená. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Konečný: Uděluji slovo dalšímu řečníku posl. dru Uhlíři.

Posl. dr. Uhlíř: Vážené Národní shromáždění!

Zákon, který dnes vyjde z Národního shromáždění, zahajuje reformu pozemkovou v našem státě. Reformu pozemkovou považujeme za základ sociální reformy. Vidíme-li v ní zasažení, ne-li konec monopolu pozemkového, který v dějinách všech států a zvlášť v našich dějinách pobělohorských ční jako bašta politických výsad šlechty a panovnického rodu. Nedotknutelnost velkodržav pozemkových padne. Stát zabere jejich půdu a nestranný státní úřad ji přidělí pracujícímu lidu. Máme zjištěno, že je po ruce půdy mnohem více, než jí v dohledné době bude třeba, aby podělení byli všichni, kdo se v ní vyznají, kdo o ni vážně stojí a kdo v těžké práci zemědělské se chtějí osamostatnit. Nikdo z kompetentních žadatelů se tedy nemusí obávati, že se na něho nedostane. Tempo, v jakém se přidělování půdy bude díti, bude muset býti rychlé. Neznamená to však, že by mělo býti překotné. My socialisté chceme, aby se reforma zdařila, a proto jsme pro postup pevný, rozhodný, ale při tom odborný. Pozemkový úřad, o němž, doufám, brzo budeme zde jednati, vypravíme takovou pravomocí, aby velkou akci pozemkovou řádně prováděti mohl, ale při tom postavíme jej pod kontrolu, aby ji řádně prováděti musil.

Odčiňujeme dnes těžkou sociální křivdu, která nám kazila náš vývoj a pokrok hospodářský a národnostní. Vylidňovala nám celé rozsáhlé kraje v Čechách, na Moravě a na Slovensku, vyháněla československy lid do ciziny, do Vídně, do Německa i za oceán. Kraje s obrovskými lány velkostatkářských polí, dvorců a lesů mají obyvatelstvo chudé, které každoročně proudí ze svých vesnic za sezonní prací, neboť nemá doma dosti půdy, aby doplnilo svůj důchod.

Tyto své spoluobčany usadíme na půdě jejich vesnic, zachráníme je pro jejich rodiny, pro jejich obce a národ. Až doplníme malé usedlosti domkářské a maloživnostnické přídělem půdy, zmírníme nepochybně onen nešťastný tah do měst, příliv do té "reservní armády" nezaměstnaných, kteří se marně před branami továren doprošují práce. Přestane ten paradoxní zjev, že velkodržitelé půdy naříkají na nedostatek lidí, zatím co v městech jest chronická nezaměstnanost. Náš lid městský, dělnictvo a úřednictvo za trpkého strádání válečných let poznali souvislost své materiální situace s výrobou zemědělskou. Až bude odstraněn důchod bez práce v zemědělství jako v průmyslu, slovo "zemědělec" nebude znamenati velkostatkáře a latifundisty, nýbrž skutečné pracovníky, kteří v potu tváře zaslouží si důchod člověka důstojný, a pak také se dostaví solidarita práce průmyslové a zemědělské.

K této solidaritě práce, osvobozené od vykořisťování, klademe dnešním zákonem první základ. Proto československá strana pokroková, která se otevřeně hlásí k socialismu, bude hlasovati pro zákon o zabrání velikého majetku pozemkového, jak jej Národnímu shromáždění předložil výbor pro reformu pozemkovou. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Konečný: Uděluji slovo dalšímu řečníku, občanu dru Němcovi.

Posl. dr. Němec: Slavné Národní shromáždění!

Reforma, kterou se chystáme provésti, jest hodna veliké doby, ve které žijeme. Světová válka vznikla ze snah čistě imperialistických, ve svém průběhu stala se válkou za osvobození národů a nyní se k ní připojuje veliké hnutí za sociálním osvobozením. Národové se nespokojují s politickou a národnostní svobodou, nýbrž chtějí také svobodu sociální. Bylo by zcela pošetilým, kdybychom toto veliké hnutí sociálně reformní chtěli snad popírati anebo je chtěli oddalovati. Ale máme všichni na tom zájem, aby se tyto sociální reformy dály bez újmy našich zájmů národních a bez ohrožení naší republiky, jakož i beze škod hospodářských.

Byla pronesena slova, že příroda nečiní skoků. Tato slova platí však mnohem spíše pro lidskou společnost nežli pro přírodu. Od dob Comteových všichni, kdo se zabývali studiem poměrů ve společnosti lidské, došli ke přesvědčení, že nelze zaváděti nový společenský řád bez ohledu na řád dosavadní. Nová společnost může vzniknouti jen evolucí společnosti dosavadní. Proto překotné a zvláště násilné společenské reformy skutečným sociálním reformám spíše škodí, než aby jim prospívaly, neboť nezaručují jejich trvalost a zvláště nezaručují to, co má býti výsledkem všech sociálních reforem, totiž rozmnožení sumy lidského štěstí a blahobytu.

Sociální reformy nemohou se totiž týkati pouze fysické a materiální stránky společenského řádu, nýbrž musí se také vztahovati na lidské nitro, reformy musí býti také mravně připraveny. Proto měly násilné převraty zpravidla za následek reakci a jsme přesvědčeni, že také ruské násilné převraty budou míti za následek spíše reakci.

Pozemková reforma, kterou provádíme, je jedním z největších pokusů, který v tom ohledu kdy byl proveden. A třeba ji zjevně provádíme svorně a ve vzájemné dohodě, nesmíme si tajiti, že s ní spojujeme různé cíle a že ji provádíme z různých důvodů. Přes to přese všechno je to především reforma sociální. Má vzíti z rukou jednotlivců veliké latifundie a má osvoboditi pokud možno ony tisíce zemědělských dělníků - bezzemků, kteří pracovali dosud na cizím. Takovéto reformy může se s úspěchem podjati pouze silný stát a my můžeme svou sílu v tom ohledu čerpati jenom ze své samostatnosti a ze své demokratičnosti.

Avšak nesmíme si tajiti, že žádná reforma není tak choulostivá s hlediska hospodářské produkce, jako právě reforma pozemková. Znepokojení majitelů půdy mohlo by působiti velice nepříznivě na zemědělskou produkci a to nejen u velkých majitelů, nýbrž i u těch malých. Jsme nyní ve velice nepříznivých poměrech vyživovacích, v úplné závislosti na dohodě a je pro nás nesmírně důležito, abychom se stali co nejdříve soběstační. Odtud vyplývá snaha, abychom zemědělskou produkci zabezpečili a uchránili před poklesem a to již před poklesem tohoto roku.

Nelze tvrditi, že by latifundie byly zhoubnými se stanoviska zemědělské produkce. Jsou mnohem nebezpečnější sociálně. To jsou nejspíše ony jejich stinné stránky, které, jak známo, vedly již Plinia k tomu, že prohlásil latifundie za zkázu Říma. Naše velkostatky jsou zřízením velmi starým a jest zajímavo, že jejich moc a hospodářský význam stoupaly současně, jak klesala svoboda venkovského selského lidu, který byl k půdě stále více připoutáván, až konečně na počátku 16. století bylo jeho poddanství dědičné zákonem stanoveno. I potom latifundie vznikaly znova a rozmnožovaly se následkem hospodářského úpadku menších zemanů. Ale přece nejvíce působila na vznik velikého majetku pozemkového doba pobělohorská. Jak hospodářský úpadek v českém státě stoupal, utužovala vrchnost absolutismus a poddanství lidu. Selský lid byl vydán na milost a nemilost pánům a jeho pracovní síla byla vykořisťována do krajnosti, takže tyto poměry měly velmi zhoubný vliv na význam a sílu celého státu. A jest zajímavo, že již na počátku 18. století objevují se snahy, aby omezením latifundií rozmnožilo se obyvatelstvo, aby obživa a výdělek jeho a též berní poplatnost stouply. Marie Terezie sice si netroufala proti šlechtě, ale pečovala v tomto ohledu o zlepšení aspoň na statcích korunních.

V osvícenské době hlásají národní hospodáři potřebu, rozděliti latifundie v menší podniky a pražský profesor Jos. Ign. Bucek přál by si rozděliti veškerou půdu v hospodářství o 3-5 jitrech. Císařovna rozkázala učiniti v tom směru pokusy na 2 dvorech komorního panství, a kdyby se byla všeobecně takováto kolonie provedla, bylo by to znamenalo ohromnou reformu pozemkovou.