Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Osnovou zákona, kterou předložil nám výbor pro pozemkovou reformu, dostává se nám do rukou zákon, kterým uzavíráme dějiny dosavadního vývoje pozemkového vlastnictví a otvíráme novou epochu vlastnických poměrů na venkově a přejeme si novou epochu zemědělské produkce. (Výborně!) Rok osmačtyřicátý odstranil feudální práva a zrušil robotu, ale ponechal nadále veliký pozemkový majetek v rukou feudální aristokracie. Moc feudální aristokracie od té doby neopírala se již o středověké výsady, ale opírala se o pozemkový majetek. A o tuto aristokracii opíralo se i bývalé Rakousko-Uhersko. Jest pochopitelno, že když bývalá říše podunajská se rozpadla a na jejím místě zrodily se svobodné státy národů, i otázka poměru aristokracie pozemkové v těchto národech musila býti současně řešena s jejich novými ústavami.

Tímto zákonem dovršujeme patent, jímž se zrušovala feudální práva, těmito několika paragrafy škrtáme z příštích dějin českého národa pozemkovou aristokracii vůbec. Dnešním dnem zbavujeme se jednou pro vždy té aristokracie, která hrála v dějinách našeho národa jistě neslavnou úlohu a zvláštně smutnou úlohu po bitvě na Bílé Hoře až do dneška. Mnohým pánům zdálo se, že projednávání této reformy děje se pomalu, jiným, že děje se příliš překotně. Dovolte, abych několika slovy se zmínil o neobyčejně složité materii, která byla usnesením, resp. dohodou stran předložena výboru pro pozemkovou reformu k projednávání.

Nejprve byli páni předsedové klubů toho mínění, že je možno do 8 dnů vyříditi zákonem těch několik hlavních zásad, na nichž se ujednali. Pánové, o tom není pochyby, zákony lze udělat za rok, za 2 roky a také za několik neděl, za několik dnů a také snad i za několik hodin. V Budapešti, pokud mně je známo, udělali pozemkový zákon za 4 dny i s tiskem. (Slyšte!) Náš pozemkový výbor takovým umělcem nebyl a myslím, že dojde odpuštění od slavného Národního shromáždění, že nechtěl tak překotně vyřizovati tuto neobyčejně vážnou otázku.

Sotva začal výbor projednávati hlavní zásady této reformy, ihned objevily se před jeho očima steré otázky, v nichž bylo nutno zjednati si jasno dříve, nežli padne rozhodnutí. V přední řadě se objevilo, že otázka vyvlastnění velkostatků a s ní spojená souvisící reforma není jen otázkou lidu zemědělského, jenž prahne po půdě, že jest zároveň otázkou konsumujícího obyvatelstva, že jest otázkou i měst. Objevilo se, že to není jen speciální otázka jistého stavu, jisté třídy, nýbrž otázka celého národa, celého národního hospodářství. (Výborně!) A zde nebylo možno učiniti skok do tmy, zde nebylo možno bez rozmyšlení měniti rozhodnutí, zde musil výbor pro pozemkovou reformu uvažovati všecky okolnosti, aby si byl jist, že touto reformou bylo vykonáno dobro a nikoliv nesmírné škody. (Výborně!)

První těžká otázka, která se namanula výboru, byla ta, je-li možno přijmout zákon, jímž se převádějí dnem vyhlášení zákona všecky velkostatky v majetek republiky. Když bylo střízlivě uvažováno o tomto návrhu, přišlo se k tomu, že republika nemá vybudovánu ani jedinou instituci, která by mohla tento zákon provésti a vyvlastněný nemovitý majetek převésti na republiku, že i v lidu venkovském scházejí potřebné organisace, jež by umožnily kolonisaci, která by, kdyby se to přejalo takto náhle, musila, o tom není pochyby, býti velice rychlá.

Jsem nadšen pro naši republiku, ale nevěřím, že by na statcích dobře hospodařila. Mně se zdá, že kdyby naše republika přejala těch 20.000 dvorů, které na statcích, o jejichž vyvlastnění běží, se nalézají, že by to hospodářství nebylo lepší nežli hospodářství dosavadní, nýbrž naopak horší, a že bychom na ně strašně dopláceli, a tyto deficity že by opravdu nám zatěžovaly velmi nepříjemně rozpočet.

Ježto je jasno, že bude přejímání půdy státem snad trvat 10 a, jak někteří pánové se vyslovili, až 20 let, tu v případě přijetí zásady, že přecházejí vyvlastněné statky okamžitě do vlastnictví republiky, nastala by právní nejistota, jakési právní vakuum, a mohlo by to mít velmi neblahý vliv na právní poměry i na zemědělskou a průmyslovou produkci na těchto statcích provozovanou.

Uvažte, pánové, že velkostatek náš je zcela něco jiného než velkostatek na př. východních zemí, zcela něco jiného než velkostatek ruský, zcela něco jiného než velkostatek český před 100 a 200 lety.

Velkostatek ruský je velkostatek skutečně v pravém slova smyslu zemědělský a lesnický. Podobně velkostatek rumunský a uherský, ale náš velkostatek je dnes zpola industrialisován; na našich velkostatcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nalézá se 1800 podniků průmyslových.

O tom není pochyby, že bylo nutno jinak postupovat u nás, nežli jak se postupovalo v Rusku a než jak se postupuje v Uhrách.

Dále je třeba vzíti v úvahu, že velkostatek podmiňuje produkci i průmyslových podniků jiných, samostatných.

A proto výbor zpočátku kolísal mezi dvěma zásadami, totiž má-li býti zákon tento zákonem nařizovacím, vyvlastňovacím v plném smyslu toho slova, anebo zákonem pouze zmocňovacím. Tato různá stanoviska vyvolala značné nedorozumění, a my děkujeme mnoho prof. dru Krčmářovi, který měl šťastný nápad, že nám našel slovo, které vyhovuje oběma směrům, zde se střetnuvším, totiž na místo "vyvlastnění" nebo místo "zmocnění k vyvlastnění" vynašel termín "zabrání".

Jest jisto, že pod tímto slovem může si každý mysliti konečně, co chce. Ale k tomu je zákon, aby vymezil, co tím slovem skutečně má býti míněno. Tento termín vyhověl i legislativním potřebám osnovy, a já vřele doporučuji, aby i Národní shromáždění tento termín s povděkem akceptovalo.

Výbor veden byl myšlenkou, že touto reformou nesmíme způsobiti žádné nebezpečné poruchy v hospodářském životě a tato reforma byla by jistě špatnou, kdyby ukájela hlad po půdě zemědělského lidu a tvořila hlad v městech.

Doufám, že všichni, kdož si přečtete pozorně tuto osnovu, uznáte, že na tato hlediska pokud možno byl vzat zřetel. Nicméně mnozí pánové s jakousi úzkostí přijímali tuto osnovu, s jakousi úzkostí lidí, kterým se zdá, že vydávají se na příliš sráznou cestu. Bojí se především nebezpečného účinku zabrání velkostatků na jejich produkci.

Nuže, mám-li odpověděti na tuto závažnou otázku, může-li tento zákon působiti rušivým účinkem na produkci velkostatků nebo nikoliv, odpovím prostě: "Může!" Bez zatajování. Tento zákon, o tom není pochyby, nebude příjemným žádnému z majitelů zabraných statků. Jisto jest, že když bude viděti dotyčný majitel, že statek nepatří již jemu, že patří, abych tak řekl, vrchnostenským právem státu, že mu může býti po jisté výpovědi vzat, tedy že ho může ztratit, podobně že se to může státi i s podniky třeba průmyslovými, na tomto statku zbudovanými, jest jisto, že bude to míti veliký vliv na jeho chuť, investovati kapitál do tohoto statku, na jeho kalkulace obchodní, na jeho plány průmyslové.

Zkrátka: on bude hospodařiti na statku v nejlepším případě jen tak, aby co možná nejvíce z něho vytěžil - abych to řekl populárně - bude hleděti na něm rabovat. Bude hleděti využitkovati co nejvíce půdy, nebude opatřovati nových strojů ani do dvorů, ani do svých podniků průmyslových. S touto okolností musíme počítati a bude na pozemkovém úřadě, aby škody, které by mohly vzniknouti tímto účinkem zákona, byly co nejmenší.

Na druhé straně však, pánové, třeba uvážiti, že vlastně na nějakou velkou investiční činnost na velkostatcích a v průmyslu s velkostatky spojeném by nebylo lze pomýšleti, ani kdybychom tento zákon nevydali. Doba, v níž žijeme, jest neklidná. Všichni majitelé velkostatků jsou si dobře toho vědomi, že jaksi odbila hodina jejich panství, že všude na ně dojde. U nás v Čechách přirozeně tím spíše, neboť se nacházíme jako ostrov v moři sociálních revolucí. Je jisto, že již toto poznání samo o sobě ochromuje způsobem opravdu neblahým produktivní činnost na velkých statcích, a že tento zákon sotva více zkazí. Naopak, tento zákon spíše zjedná určitou jistotu, že nebudou vydáni na pospas nějaké libovůli, že u nás tyto velké převraty budou vyřízeny úřady legálními a co nejlépe obsazenými, a že zde bude chráněno jejich právo vlastnické ve smyslu tohoto zákona. Kromě toho mají v tomto zákoně i vyhlídku na náhradu. Jinak byli by v nejistotě, že dojde i u nás k bouřím, kde si lidé prostě statky rozeberou.

Další obava vzniká u mnohých pánů z ustanovení § 14. V § 14. totiž se praví:

"Je-li místní potřeba půdy naléhavá a nestačí-li pozemky zabrané, aneb žádá-li toho obecné blaho, může pozemkový úřad vyvlastniti půdu i pod meze, stanovené § 2."

O tom není pochyby, že na první pohled vypadá to, jako kdyby do tohoto zákona byla vsunuta jistá libovůle. Vypadá to, jakoby tento paragraf umožňoval státní byrokracii, nakládat s vlastnictvím i nižší výměry podle svého dobrého zdání. Ve skutečnosti tomu není tak. Jest třeba jen si přečísti jiný paragraf, a sice § 15., v němž se úkony tímto zákonem státu svěřené předávají pozemkovému úřadu. Tento úřad jest podřízen ministerské radě, jeho předsedu jmenuje president republiky, správní výbor bude volen Národním shromážděním. Pánové, mohou-li vlastníci pozemků získati nějaké záruky zákonem, myslím, že větší záruky žádný zákon jim dáti nemůže proti libovůli, než jim dává tento zákon tím, že dává pozemkovou reformu do rukou úřadů, jichž správa bude volena Národním shromážděním. Kdyby zde byl jakýkoli paragraf, nemůže míti ten účinek bezpečnosti a záruky, jako má toto ustanovení, jež dává provádění tohoto zákona pod kontrolu suverenity národní. Tento úřad, jak vidno, bude úplně autonomní. Bude sice formálně podléhati ministerské radě, ale ve skutečnosti, jelikož bude správa tohoto úřadu dosazena Národním shromážděním, přímo Národnímu shromáždění. Když bude - jako že jistě ta prakse zde bude - správa tohoto úřadu dosazována Národním shromážděním podle poměru stran v tomto shromáždění, tu ani jedna, ani druhá strana nemusí naříkati, že by její hlas tam nebyl slyšen. Budou tam chráněny zájmy všech vrstev a proto jest předem jakákoliv libovůle vyloučena a dána záruka na všechny strany, záruka nejvyšší, jakou může národ zákonem dáti.

Vážení pánové, dovolte, abych nyní přešel k další otázce, kolem které točily se debaty výboru pro pozemkovou reformu. Byla to otázka výměry. Otázka výměry narážela na největší obtíže, poněvadž stanoviska, která byla v debatě projevena, byla od sebe diametrálně daleko. S počátku objevily se návrhy, aby všechny statky, přesahující míru 100 ha, byly vyvlastněny. Jiný návrh směřoval k tomu, aby byly vyvlastněny statky, přesahující 250 ha, jiný návrh byl na 500 ha, a jiný šel až na 1000 ha, a nescházelo hlasů, které žádaly, aby vůbec žádná výměra stanovena nebyla.

Abych, pánové, zasvětil vás do jednání, jest potřeba zmíniti se o posudcích expertů, kteří byli podvýborem i výborem vyslechnuti. Páni experti z kruhů velkostatkářských, i expert p. prof. Brdlík, zastávají názor, že velké, střední a malé statky jsou přirozené, vzájemně se doplňující kategorie národohospodářské a že nelze ani tu, ani onu kategorii vyloučiti bez vážného poškození národního zemědělství a jeho úkolů ve výživě a produkci národní. Jestliže malý a střední statek vyniká nad velkostatek v chovu dobytka, předčí opětně velkostatek tyto v pěstění obilí, cukrovky atd. Použití motorových pluhů jest možné jedině na značně rozlehlých statcích, neboť vysoká cena a veliká režie, spojená s vydržováním tohoto stroje, vyžaduje, aby vykonal co největší práci; čím více půdy zpracuje, tím menší náklad připadá na 1 ha. Pluh také vyžaduje ročně asi 15.000 K na zúrokování a úmor, takže jest nutno, aby se vyplácel, aspoň průměrně 700 ha orné půdy. Páni experti shodli se v tom, že pro moderní hospodářství nelze stanoviti určitou výměru, poněvadž rozhoduje řada okolností, jako: bonita půdy, způsob kultury a použití různých výrobních prostředků. Statek o 100 ha, praví, by naprosto nevyhovoval různým způsobům moderního hospodářství.

K těmto názorům připojili se i páni experti z kruhů průmyslových. Posudky z kruhů pivovarských zněly vesměs, že pivovary jsou závisly na dodávkách ječmene z velkostatků, a sice rozměrů větších; ovšem neudávaly hranici, jak velké velkostatky mají na mysli.

Posudky z kruhů lihovarnických zněly v ten smysl, že velkostatek jest pro lihovarnický průmysl nezbytnou podmínkou, jelikož produkuje dostatečné množství bramborů, jež se zpracovávají v lihovarech, že malá hospodářství rolnická nemohou této potřebě vyhověti a že by lihovarnický průmysl v případě rozdělení velkostatků utrpěl smrtelnou ránu, zejména velký lihovarnický průmysl. Ukazovali na to, že družstevní lihovary, které zpracovávají brambory z malých usedlostí, neprosperují, a sice z velké části proto, že jejich dodávky nejsou dosti pravidelné, a dále, že prosperita lihovaru do velké míry závisí také na zužitkování odpadků lihovarnických, které musí býti dodávány do chlévů ke krmení dobytka ve stavu čerstvém, což u malých rolníků, vzdálených třeba několik hodin od družstevního lihovaru, není možné. Taktéž mlékárny vyjádřily se v ten smysl, že pro zásobení velkých měst mlékem, zejména Prahy, jest velkostatek nezbytností: má dokonalejší chov dobytka, mléko jest lepší kvality než mléko z malých a středních usedlostí selských, a za nynějšího stavu, kdy nemáme žádné organisace sběren po venkově, aby z malých a středních usedlostí sbíraly mléko a dodávaly mlékárnám, kdyby se mělo přikročiti k rozdělení velkostatků, že bytím zásobování měst mlékem těžce, ba přímo katastrofálně bylo postiženo.

Tyto poměry přirozeně musil vzíti výbor pro pozemkovou reformu v úvahu, ale po důkladných debatách přišlo se vlastně k tomu, že tyto okolnosti v podstatě spadají až do dalších zákonů, které budou následovati. Je to vlastně otázka organisace vyvlastněných velkostatků. My socialisté nestojíme na tom stanovisku, aby velkostatky byly vůbec zrušeny, přejeme si jejich zachování, ovšem pod jinou formou provozovací, a tímto způsobem jest možno vyhověti všem požadavkům. Nicméně bylo nutno, aby zákon rámcový byl dosti volný, by se příkře nezasahovalo do průmyslu a do hospodářství na velkostatcích, a pozemkový úřad mohl na různé potřeby bráti zřetel. Této úvaze bylo vyhověno z části tím, že se stanovilo, že v takových případech, kde skutečně dlužno bráti zřetel na závažné otázky hospodářské, může pozemkový úřad ze záboru vyjmouti statky až do výše 500 ha.

Na druhé straně jest jisto, že přejímání zabraných statků státem bude se díti postupně, že se nebude díti nerozvážně a že úřad pozemkový bude moci uvážiti všechny okolnosti. Konečně dlužno vzíti v úvahu, že v periodě 10, 15, 20 let průmysl nyní s velkostatky organicky spojený bude se moci přizpůsobiti novým poměrům. Času k tomu bude míti dosti.

Nyní, pánové, snad bude vás zajímati, jaký výsledek vyvlastnění velkostatků přinese pro účely tohoto zákona, t. j. pro účely osídlovací.

Když vzali jsme do ruky statistiky, - pohříchu nedosti přesné - upozorňuji na to, že úřední statistiky, které jsme měli k ruce, jsou z let již dosti dlouho uplynulých, z roku 1896 a z roku 1902, dále že jsou neúplné. Ke statistice pak podrobné, kterou zpracovával pan prof. Brdlík, opět scházelo dosti času, takže ani on nám nemohl předložiti data, která byla by úplně přesná.

Podle mých výpočtů přibližných získal by stát, kdyby vyvlastnil majitele pozemkového vlastnictví nad 100 ha, s odečtením již této výměry dotyčným vlastníkům, pro účely kolonisační 744.633 ha zemědělské půdy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Kdyby se vyvlastňovalo od 200 ha, získalo by se 685.730 ha. Kdyby se vyvlastňovalo od 500 ha výše, získalo by se 497.260 ha. Pozorujeme-li tato čísla, jest nápadný poměrně malý rozdíl mezi kategorií 100hektarových a 200hektarových statků. Úbytek vyvlastněné plochy zemědělské, když vyvlastňujeme od 200 ha, oproti vyvlastnění od 100 ha, činí pouze 59.000 ha čili 8 %. Ovšem tento úbytek velice pak se zvětšuje, když jdeme k vyšší stanici vyvlastnění.

Celkem i s lesy a s ostatní půdou dostalo by se při vyvlastnění od 100 ha v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 2,626.587 ha, při vyvlastnění od 200 ha 2,467.970 ha, při vyvlastnění od 500 ha 2,216.596 ha, okrouhle při hranici, již stanoví zákon 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy vůbec, získalo by se jedině v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podle mého odhadu asi 2,400.000 ha půdy.

Podle výpočtu ústavu pro zemědělské účetnictví české rady zemědělské, resp. prof. Brdlíka, byl by efekt vyvlastnění bez císařských a erárních statků tento: Kdyby se vyvlastňovalo od 250 ha zemědělské půdy, získalo by se pro účely kolonisační v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 568.105 ha, na Slovensku 409.890 ha. Kdyby se vyvlastňovalo od 500 ha, získalo by se v Čechách pro kolonisaci 473.385 ha zemědělské půdy, na Slovensku 269.419 ha. Kdyby se vyvlastňovalo od 1000 ha získalo by se v Čechách 358.391 ha zemědělské půdy, na Slovensku 197.793 ha. K tomu sluší připočísti 166.000 ha císařského a erárního statku, který celý by byl vzat do vyvlastnění půdy. Vezmeme-li úhrnou výměru, vyvlastnění i s císařskými a erárními statky, byl by výsledek v celé republice (i se Slovenskem) tento: při 250 ha uvolní se 1,143.395 ha zemědělské půdy; při 500 ha uvolnilo by se 935.804 ha půdy, při vyvlastnění od 1000 ha výše uvolnilo by se 722.186 ha zemědělské půdy.

Vezmeme-li za podklad výměru stanovenou touto osnovou zákona. totiž 150 ha půdy zemědělské, nebo 250 ha půdy vůbec, může získati se vyvlastněním asi 1,300.000 ha půdy zemědělské včetně pastvin a nejméně 3,000.000 ha lesa. Celkem tedy asi 4,300.000 ha půdy podle ustanovení tohoto zákona má přejíti ve vlastnictví republiky k účelům kolonisačním, po případě k vlastním účelům republiky.