Místopředseda Konečný:
Přistoupíme proto ihned k hlasování
ve čtení druhém. Kdo souhlasí s osnovou
zákona, kterou jsme právě v prvním
čtení přijali, také ve čtení
druhém, prosím, aby povstal se svého
místa. (Děje se.) To jest většina.
Zákon se přijímá i ve čtení
druhém. Tím jest tento odstavec denního
pořádku vyčerpán a přistoupíme
k odstavci 4.
(Hlas s galerie volá, aby
Národní shromáždění zabývalo
se předlohou o rozluce manželského práva.
Hluk.)
Místopředseda Konečný:
Prohlašuji schůzi na 5 minut za přerušenou
a žádám pp. pořadatele dra Vratislava
Černého a dra Jos. Černého,
aby jako pořadatelé zjednali pořádek.
(Schůze přerušena
ve 3 hod. 20 min.)
(Schůze opět zahájena
ve 3 hod. 25 min.)
Místopředseda Konečný
(zvoní): Zahajuji opět schůzi a přistoupíme
k odstavci
4.
Zprávě výboru státně-zřízeneckého
o vládním návrhu zákona, aby byli
převzati poštmistři, poštovní oficianti,
poštovní expedienti se zkouškou oficiantskou
a telegrafní adjunkti do stavu státních úředníků
a zařadění do hodnostních tříd.
(Tisk 754.) Zpravodajem jest občan Vojta. Uděluji
mu slovo.
Zpravodaj posl. Vojta: K odůvodnění
předloženého návrhu zákona, aby
třídní poštovní úředníci
zařazeni byli do statusu státních úředníků,
skupina D, jest nutno, abych aspoň stručnými
slovy se zmínil o vývoji poštovnictví.
Pošta původně
zabývala se hlavně dopravou osob. Doprava poštovních
zásilek jak povozních, tak listovních při
tehdejší nízké úrovni vzdělání
širokých vrstev lidových, při nevyvinutém
průmyslu, při malém obchodním styku
byla velmi nepatrná. Tím samozřejmě
i práce v poštovních kancelářích,
spojená s dopravou poštovních zásilek,
byla též nepatrná a dle toho bylo i služné
za obstarávání poštovní kanceláře
velmi skromně vyměřeno. Poštovní
úřady tehdejší doby zadávány
byly z valné části inteligentnějším
obchodníkům, živnostníkům, mnohdy
i lékárníkům, ponejvíce občanům
zámožným, občanům v obci velmi
váženým, kteří vedení
poštovního úřadu považovali jaksi
za vedlejší zaměstnání. Hlavní
příjem z pošty plynul jen z dopravy osob.
V posledních 50 letech však
poměry při poštovních úřadech
se úplně změnily. Stoupnutí vzdělání
širokých vrstev lidových, rozmach průmyslu,
rozšíření obchodních styků,
zvláště však přidělení
telegrafní a telefonní služby poštovním
úřadům, zřízení poštovní
spořitelny vídeňské a přenesení
části agendy tohoto úřadu na poštovní
úřady mělo za následek, že práce
v poštovních úřadech neobyčejně
rychle stoupla, takže pak již poštmistři
nejen že musili všechny své síly věnovati
vedení poštovního úřadu a nemohli
ho považovati za vedlejší zaměstnání,
nýbrž byli nuceni hlavně ve větších
městech a průmyslových místech si
přibírati na pomoc tak zvané výpomocné
síly, expeditory a expeditorky. Přirozeno, že
od té doby již poštovní úřady
nebyly zadávány soukromníkům, nýbrž
že zadávány byly odborně vzdělaným
úředníkům poštovním.
Zřízením a výstavbou
husté sítě železných drah převzala
pak dráha dopravu nejen osob, nýbrž také
poštovních zásilek a tím se objevila
potřeba, zrušiti dosavadní poštovní
jízdy a následkem toho poštmistři byli
připraveni o svůj dosavadní hlavní
příjem z poštovních jízd, takže
byli poukázáni jen na nepatrnou odměnu za
vedení poštovního úřadu a tím
se ocitli v nepříjemné finanční
situaci. A nejen tato finanční situace, toto hmotné
jejich postavení nebyly záviděníhodné,
nýbrž i jejich postavení úřední,
neboť poštmistři byli přijímáni
od poštovní správy na smlouvu a v této
smlouvě vynucovala si poštovní správa,
že poštmistr může býti po půlletní
výpovědi bez udání jakékoliv
příčiny propuštěn, takže
poštmistr nebyl si ani den jist, zdali nebude propuštěn,
a stále visel nad jeho hlavou Damoklův meč.
A jestliže tedy postavení
poštmistrů nebylo závidění hodno,
tím méně závidění hodné
bylo postavení těch výpomocných sil:
expeditorů a expeditorek. Tyto výpomocné
síly před přijetím do poštovních
služeb musily se prokázati předběžným
vzděláním, nejméně 4 nižších
tříd střední školy, nebo u žen
odbytím alespoň celé měšťanské
školy. Pak byly nuceny podrobiti se 6mesíční
praxi při poštovním úřadě,
po odbytí této praxe odbývati zkoušku
z telegrafu, pošt, telefonu, poštovní spořitelní
služby, a když se všemi těmito zkouškami
byly hotovy, měli poštmistři právo,
tyto výpomocné síly přijati do svých
služeb, stanoviti jim služné, ale zvláště
měli právo po 14denní výpovědi
je propustiti, takže postavení těchto výpomocných
sil rovnalo se postavení služek, aneb čeledínů.
Tyto poměry ovšem byly neudržitelné.
Poštmistři a expeditoři
domáhali se stále zlepšení hmotných
a sociálních svých poměrů,
ale poštovní správa, která byla zvyklá
pohlížeti na poměry při poštách
tak, jak bylo před 50 lety, kde bylo poštovnictví
vedlejším zaměstnáním dotyčného
poštmistra, nechtěla dlouho přistoupiti na
opravy v poštovnictví, až se konečně
rozhoupala, ale ta oprava a ta reorganisace, jež byla provedena
v poštovnictví, nebyla na prospěch, nýbrž
spíše v neprospěch poštmistrů.
Poštovní správa rozdělila úřad
ve dvě skupiny, a to na úřad erární
a neerární. V čelo erárních
pošt. úřadů, postavila státní
úředníky, ve větších městech,
jako v Praze, Plzni, Budějovicích ředitele
neb vrchní správce nebo správce, a jim k
ruce dala vrchní kontrolory, kontrolory, oficiály,
asistenty a praktikanty. Vláda zaopatřila buď
vlastní budovy pro poštovní úřady,
nebo místnosti pro kanceláře poštovní,
ze státních prostředků hradila veškerý
inventář pro kancelář, hradily se
další veškeré výlohy. A v čelo
poštovních úřadů neerárních
postavila poštovní správa poštmistry a
jim jako výpomocné síly expeditory, po případě
expeditorky. Poštmistrům stanovila roční
výměrek, z kterého byl nucen zaopatřiti
místnosti a celý inventář, po případě
hraditi výlohy v kanceláři, jaké jsou
spojeny se světlem, topením a ostatními potřebami
kancelářskými. Výměrek tento
byl obyčejně tak skrovně vyměřen,
že sotva poštmistrovi stačil na vydržování
této kanceláře a na inventář;
jestli neměl z domova privátní jmění
a jestli poštmistr nebyl zámožný, byl
nucen se vydlužiti a poněvadž příjem
jeho byl nepatrný, že stačil sotva k výživě
jeho rodiny, nemohl dluhu toho zaplatiti, takže po celý
jeho věk vlekl se s ním.
Takové poměry volaly
zajisté po nápravě. Poštmistři
byli neúnavní v dovolávání
se pomoci u státní správy, dovolávali
se jí peticemi, memorandy, deputacemi, ale vídeňská
vláda stále zůstávala k těmto
jejich spravedlivým požadavkům hluchá.
Teprve v roce 1900 odhodlala se k
jakési nápravě v poštovnictví
a to tím, že zrušila dosavadní poměr
smluvní a stanovila poštmistry dekrety a jmenovala
je úředníky, a to úředníky
poštovního a telegrafního ústavu. Ovšem
tak zvané expedienty ponechala v dalším smluvním
poměru. Tím se ovšem poměry hmotné
poštmistrům nezlepšily. Sociálně
byli jaksi na tom lépe, poněvadž měli
pevné postavení, ale plat jejich o mnoho zvětšen
nebyl, takže ve svém, abych řekl přímo,
dožebrávání u vlády neustávali
a vláda konečně zase po 10 letech až
v r. 1910 odhodlala se k rozsáhlé regulaci platů
poštmistrů, poštovních expedientů,
poštovních oficiantů a poštovních
aspirantů.
Regulování těch
platů dálo se zase na nesprávném podkladu
a tudíž neuspokojilo třídní poštovní
úředníky, nýbrž vyvolalo u nich
nové zklamání. Vláda totiž stanovila
plat na podkladě nikoliv služebních let, jak
by bylo bývalo spravedlivé, nýbrž na
podkladě velikosti poštovních úřadů.
Velikost poštovních úřadů řídila
se dle toho, mnoho-li pracovních jednotek při jednotlivém
poštovním úřadě bylo zpracováno.
Pracovní jednotkou vyrozumívá se každý
výkon v poštovní kanceláři proti
vystavení recepisů, po případě
jsou ještě jiné výkony, ovšem již
v menším počtu a dle těchto výkonů
roztřiďují se úřady, a sice vláda
roztřídila i úřady na 3 třídy:
I., II. a III. třídu. Úřady I. třídy
rozdělila opětně na 5 platových stupnic.
Úřad II. třídy na 11 platových
stupnic a úřad III. třídy rozdělila
na 6 platových stupnic.
Úřady I. třídy
1. a 2. stupně obsazovala vrchními poštmistry,
ostatní pak stupně I. třídy poštmistry,
úřady II. třídy všechny obsazovala
poštmistry a úřady III. třídy
obsazovala expedienty, kteří dosavade jsou na smlouvu,
a sice expedienty buď kvalifikovanými nebo nekvalifikovanými.
Kvalifikovanými jsou i ti, kteří mají
oficiantskou zkoušku, takže mohou býti jmenování
poštmistry, nekvalifikovanými jsou ti, kteří
zkoušku oficiantskou nemají a nemohou se státi
nikdy poštmistry, nýbrž musí zůstati
jako expedienti v těch malých úřadech.
Mimo to jsou úředníci při těchto
třídních poštovních úřadech,
tak zvaní oficianti, později jmenovaní adjunkty.
Platy tyto, zvláště
co se týče poštovních aspirantů
jsou vskutku královské. Aspiranti, kteří
mají nejméně 4 nižší třídy
střed. školy, musí nejméně 6
měsíců praktikovati a pak odbývati
zkoušku a to poštovní, telegrafní, telefonní
a poštovní spořitelny, obdrží platu
denního 2 K 20 h, po případě 2 K 80
h a sice jen po tu dobu, pokud jsou ve službě. Jakmile
ale státní resp. poštovní správa
ho nepotřebuje, může ho propustiti a nedostává
žádného platu, používá se
jich také k administraci venkovských poštovních
úřadů. Když jest tam paušál
na administraci, tak jim platí cestovné, když
jdou zpátky, tak nároků na cestovné
nemají. Tito aspiranti mají býti dle předpisů
po době 18měsíční jmenováni
oficianty, později pak adjunkty, ale obyčejně
se stává, že bývají po 2 až
3 letech jmenováni jako definitivní oficianti. Oficianti
tito, jaksi dorost pro poštmistry, z oficiantů bývají
jmenováni poštmistry a mají základního
platu 1200 K a mohou dosáhnouti až 2850 K. Tohoto
vysokého platu však nedosáhne žádný
adjunkt, po případě oficiant, poněvadž
tak dlouho sloužiti nemůže, jak podle platební
škály se vyžaduje.
Jestliže takový oficiant
slouží 14 až 15 let a jest povýšen
za poštmistra, nabude jako poštmistr základního
platu 1600 K, když před tím měl 2000
K, takže při svém povýšení
ztrácí 200 až 400 K. Expedienti, kteří
jsou přednosty poštovních úřadů
III. třídy malých úřadů
a jsou dosavade na smlouvu, takže vláda má
právo, že je může po půlletní
výpovědi všechny propustiti, mají plat
v prvním stupni 1400 K, ve druhém 1200 K a ve třetím
1000 K, ve čtvrtém stupni 850 K, v pátém
750 K a v šestém 600 K. Poštmistři, kteří
jsou rozděleni na poštmistry I. a II. třídy,
poštmistři II. třídy mají v první
stupnici základní plat 1600 K, ve druhé stupnici
1800 K, ale v tom platu 1600 K jest jich 380, ve druhé
stupnici 250, ve třetí stupnici, kde mají
2000 K, jest jich 614, ve čtvrté stupnici s 2200
K jest jich 680, v páté stupnici, kde jest výše
služného 2400 K, jest jich 37, v šesté
stupnici s platem 2600 K, jest jich pouze 20, v sedmé stupnici
s platem 2800 K slouží pouze 14, v osmé stupnici
s platem 3000 K pouze 14, v deváté stupnici s 3200
K není vůbec žádný a v desáté
stupnici s 3400 K žádný a v jedenácté
s 3600 K také žádný, v nejvyšší
stupnici, kde by byl konečně plat ucházející,
tam žádný poštmistr není vřazen.
Vrchní poštmistři,
kteří jsou při největších
poštovních úřadech, mají v první
stupnici platové 3000 K a je v této stupnici 145
poštmistrů, v druhé stupnici s platem 3200
K je jich 106, v třetí stupnici s platem 3400 K
je pouze 16 poštmistrů, ve čtvrté stupnici
s platem 3600 K pouze 25 poštmistrů a v páté
stupnici s platem 3600 K není žádného
poštmistra. Z toho je zřejmo, že taková
úprava nemohla poštmistry nikterak uspokojiti, poněvadž
nebyla provedena na základě služebních
let, jak by bylo bývalo spravedlivo, nýbrž
na podkladě velkosti poštovního úřadu,
takže se stalo, že malý poštmistr, který
náhodou měl protekci a dostal velký úřad
s vysokou platovou stupnicí, měl dosti slušný
plat, kdežto starý poštmistr, který neměl
přímluvy, nebo nechtěl z rodinných
nebo hospodářských důvodů stěhovati
se ze svého místa, zůstal v menším
poštovním úřadě a nemohl se nikdy
většího úřadu a tím ani
většího služného domoci. To byla
nespravedlivost, která táhla se po všecka léta,
a vídeňská vláda nechtěla na
spravedlivou úpravu platů poštmistrovských
na základě služebních let přistoupiti.
Tyto poměry, za nichž
několik jedinců mělo z úpravy prospěch,
ale ohromná většina poštmistrů
z toho ničeho neměla, přiměly zase
stav poštmistrovský, že se domáhal znova
zlepšení svého postavení a sice položili
požadavek, aby poštovní třídní
úředníci zařaděni byli do nejnižších
čtyř hodnostních tříd státních
úředníků. Poštmistři odvolávali
se při tom na okolnost, že oni, co se týče
práce, konají tutéž službu, jakou
konají státní úředníci,
ba možno tvrditi, že třídní poštovní
úředníci musejí ještě
intensivněji pracovat, než pracují úředníci
při státních úřadech. Nebudu
to dokazovat z jednotlivých výkonů služebních,
ale poukáži jen na to, že, je-li takový
neerární třídní úřad
sestátněn, ihned při tomto sestátněném
úřadě musí býti dosazeno dvakrát
a třikrát tolik úředníků.
Připomínám na př. Krumlov. Dokud v
čele tohoto úřadu byl poštmistr, byl
tam jen on s 5 oficiantskými sílami, jakmile však
byl tento úřad sestátněn, přišlo
tam hned 18 státních úředníků,
tedy třikrát tolik. Z toho je nejlépe zřejmo,
že třídní poštovní úředníci
pracují právě tak intensivně, ne-li
ještě více, nežli ostatní státní
úředníci.
Mimo to dlužno poukázati
také na stupeň vzdělání. Pro
státního úředníka je předepsána
celá střední škola, pro třídní
poštovní úředníky čtyři
třídy nižších středních
škol. Ve skutečnosti je však mezi státními
úředníky ohromné procento t. zv. certifikatistů,
kteří někdy nemají předběžného
vzdělání více než obecnou školu,
kdežto mezi třídními poštovními
úředníky je celá řada takových,
kteří mají dokonce i celou střední
školu, takže ani po této stránce od kvalifikovaných
státních úředníků neliší
se nikterak. Je tedy zcela spravedlivým jejich požadavek,
když postavili se na stanovisko, že mají-li stejné
téměř vzdělání a musí-li
ještě intensivněji pracovati, nežli státní
úředníci, že zajisté zasluhují,
aby placeni byli tak, jak při státních úřadech.
Vláda vídeňská
konečně uznala to za správné a v r.
1914 chtěla splniti tyto požadavky třídních
poštovních úřadů a zařaditi
je do čtyř nejnižších hodnostních
tříd státních úředníků,
ale vypuknutím války z tohoto dobrého úmyslu
vlády sešlo. Když pak parlament byl v r. 1918
svolán, tu vídeňská vláda zabývala
se opět touto otázkou a chtěla ji v tomto
roce luštiti, pak ale přišel převrat.
Nešťastní poštmistři opět
přišli na sucho, opětně se jim nedostalo
splnění jejich dlouholetého požadavku.
A tu konečně, když bylo svoláno nyní
Národní shromáždění, poštovní
úředníci očekávali přirozeně,
že nyní v naší republice jejich staré
požadavky budou asi splněny a ta stará křivda,
která páchána byla bývalým
Rakouskem na těchto třídních poštovních
úřednících, bude odstraněna,
naléhali na podporu všech stran, aby Národní
shromáždění se jich ujalo a provedlo,
co neprovedla dosud vídeňská státní
správa a tu já společně s dr. Lukavským,
Buřívalem a Brodeckým jsme
podali návrh zákona, kterým mělo býti
tomuto dlouholetému požadavku úřednictva
vyhověno, a sice návrh zákona tohoto spočíval
hlavně v tom, aby úředníci třídní
zařazeni byli mezi státní úředníky
do skupiny "C" a aby jejich zařazení do
jednotlivých platebních stupnic bylo provedeno na
spravedlivém základě služebních
let. Návrh tento, který by býval vyžadoval
celkem 8 milionů korun, projednáván byl důkladně
jak v poštovním výboru, tak i v státně-zřízeneckém
výboru za přítomnosti zástupců
vlády a zástupce ministerstva financí, pak
octl se docela na denním pořádku Národního
shromáždění, ale pro náhlý
odpor pana ministra financí návrh tento musel býti
s denního pořádku vzat a sice domníval
se pan ministr financí, že jakmile by návrh
tento byl tady v Národním shromáždění
přijat a uzákoněn, že by přišly
všechny ostatní kategorie domáhati se také
zlepšení svého postavení a to by vyžadovalo
nákladu as 700 milionů korun, což ovšem
finance naší mladé republiky by prý
nesnesly. Já podle mého přesvědčení
myslím, že tato obava nebyla odůvodněna,
poněvadž to, aby úředníci třídní
zařazeni byli do statusu státních úředníků,
to jest tak starý požadavek, který měl
dávno a dávno býti projednán, to nebylo
nic zvláštního a přepočítávám
zařazení do jednotlivých skupin dle služebních
let, to jest při všech ostatních úřednících
již také dávno provedeno, takže by to
nebylo nic nového, takže by ostatní skupiny
skutečně nebyly oprávněny odvolávati
se na třídní poštovní úředníky
a domáhati se nějakého zlepšení.
Pro odpor ministerstva financí
musel býti tento návrh zákona vzat zpět
s denního pořádku a vláda předložila
dnes nový zákon, svůj vlastní, dle
kterého mají býti poštovní úředníci
zařazeni též do statusu státních
úředníků, ale nikoliv do skupiny "C",
v níž se nalézají nynější
státní poštovní úředníci,
nýbrž do skupiny "D". To konečně
ani by již nebylo tak příliš důležité,
ale důležité je a jaksi co nevyhovuje starému
požadavku třídních poštovních
úředníků, že zařazení
do jednotlivých platebních skupin nemá se
státi na základě služebních let,
jak samo sebou by se rozumělo, nýbrž se má
státi na základě nynějšího
služebního platu. Ten nynější služební
plat jest vyměřen na základě velikosti
poštovního úřadu, tak že to zařazení
nebude se díti na základě zásluhy
toho jednotlivého úředníka, nýbrž
na základě velikosti poštovního úřadu,
čím jest větší poštovní
úřad náhodou, má poštovní
úředník, který v čele jeho
stojí, tím do větší stupnice
přijíti. Já se tím nebudu ovšem
zabývati a Vás unavovati a připomínám
jen jeden případ. Při poštovním
úřadě - z toho je to nejlépe viděti
- Čiměřice u Nové Bystřice,
v čele poštovního úřadu jest
poštmistr Jan Hirsch, který slouží od
r. 1890. Poněvadž jest to poštovní úřad
menší, druhé třídy, má
služného 1600 K. Podle tohoto vládního
návrhu přijde do XI. hodnostní třídy.
Při poštovním
úřadě v Horažďovicích slouží
poštmistr Josef Schönhansel od r. 1891, tedy o rok méně,
poněvadž jest ale při velikém poštovním
úřadě, tedy přijde do VIII. hodnostní
třídy; tedy poštmistr, který o rok déle
slouží a jest starší - že onen jest
při větším poštovním úřadě,
nesmí se mu dávati za jeho zásluhu, protože
při menším poštovním úřadě
má větší zásluhy než při
velikém, při velikém úřadě
má výpomocné síly, ty konají
všechnu manipulační práci, on vykonává
pouze práci administrativní, kdežto při
malém poštovním úřadě
poštmistr musí konati všechny administrativní
i manipulační práce a namnoze, poněvadž
nemá povolen paušál na sluhu, musí dělati
ve službě sluhu, vážiti a nalepovati balíky,
dávati razítka na psaní, a jest zaměstnán
od rána do večera, ale za to jest potrestán,
že přijde do XI. hodn. třídy, kdežto
ten, který dělá šéfa a za něhož
ostatní pracují, přijde do VIII. hodn. třídy.
To zajisté jest nesprávné a návrh
vládní nijak nemohl uspokojiti tyto třídy
poštovních úředníků.
Ale tito vlastenečtí
úředníci a - mohu to říci vším
právem - s ohledem na nynější poměry
jaksi se spokojují, poněvadž jsou si dobře
vědomi, v jaké politické situaci nachází
se naše mladá republika, v jakých finančních
poměrech jest. Prozatím se spokojují s touto
úpravou, kterou se jim poskytuje jen toho dobra, že
se stávají státními úředníky,
a tu nebude divu, když za krátký čas
setkáme se s nimi zase, a budou žádati, aby
se jim to upravilo. S ohledem na finanční poměry
republiky a na postavení celé veřejnosti
spokojují se prozatím s tímto návrhem
vládním.