Jak bylo za toho stavu vyučováno
náboženství? Je vám známo, že
na našich školách je vyučování
dvojí: jedno laické a druhé náboženské.
Podle zákona z roku 1868 zůstavuje se každé
církvi nebo společnosti náboženské,
aby obstarávala vyučování a řízení
svého náboženství. Pro ostatní
předměty, pro laické vyučování,
je ustanoven učitel, a jistě učiteli nemůže
býti ukládáno, aby měl způsobilost
k vyučování náboženství.
Byly také takové případy, že
v obci, kde nebylo duchovního aneb ani v blízkém
sousedství, takže nemohl ve škole vyučovati
náboženství, přikazovaly úřady
učitelům, aby učili, ale tito učitelé
nemuseli mít k tomu vyučování zvláštní
způsobilosti. Na učitelských ústavech
až do r. 1874 nebylo náboženství vyučovacím
předmětem povinným, a také z náboženství
se nedělala maturita. Když učitelé dělali
zkoušku způsobilosti po dvouleté praksi učitelské,
nemuseli rovněž dělat zkoušku z náboženství,
aby mohli vyučovat náboženství výpomocně.
Do citovaného zákona o základních
právech státních občanů udělal
průlom školský zákon z r. 1883, kterému
se říká "školní novella".
Abych charakterisoval školní novelu, tedy: zavedla
tak zv. úlevy v docházce školní. Až
do té doby byla docházka školní osmiletá,
od té doby je povinnost školní šestiletá
a v 7. a 8. školním roce docházejí děti
do školy jen v zimním období. Dále snížila
školní novella vzdělávací niveau
na učitelském ústavě, potom předepsala
pro měšťanské školy neněmecké
vyučování němčině, a
konečně uložila, aby správcové
školní patřili k určité konfessi.
Školní novella pozměnila
§ 48., který jsem citoval, takto: vypouští
slova "nehledě k vyznání náboženskému",
takže tento paragraf zní: "Služba na školách
veřejných je úřadem veřejným,
jehož dosáhnouti může bez rozdílu
každý státní občan, který
vykáže způsobilost svou k němu způsobem
zákonitým". Potom se připojuje odstavec
znění docela nového: "Za odpovědného
správce školního může ustanoven
býti jen takový učitel, který také
prokáže, že má způsobilost vyučovati
náboženství toho vyznání, ke
kterému přináleží většina
žáků té školy, a to podle průměru
pěti ročníků předchozích.
Při vyšetřování tohoto průměru
žákové evangeličtí vesměs
buďte kladeni za příslušníky jednoho
a téhož vyznání."
Čeho ve zpátečnickém
Rakousku nemohly dosáhnouti zákony, předpisovávala
velmi často ministerská nařízení.
Ministři vyučování po Hasnerovi velice
rádi konali různé služby církvi.
Taková služba byla také doprovod k novele školní.
Když někdo nabude nějaké způsobilosti,
přirozeně, myslíme, že té způsobilosti
nabude trvale, ale v tom provodu k ministerskému nařízení
jest toto: "Průkaz o způsobilosti k vyučování
náboženství podá se vysvědčením
o způsobilosti učitelské, při čemž
se předpokládá, že kandidát místa
správce školy po nabytí vysvědčení
způsobilosti vyznání svého nezměnil."
Vyžaduje se tedy ne zkouška z náboženství,
ale určitá konfese, čili, abych to vyložil:
protože v Rakousku jest veliká většina
škol, skoro všechny školy, s většinou
dětí katolických, správce školy,
řídící učitel a řiditel
musí býti konfese katolické. S tím
se ministerské předpisy nespokojily. Jiný
takový ministerský předpis, který
byl vydán r. 1905 a jemuž se říká
školní řád, určuje, že než
se vypíše místo učitelské, mohou
školní úřady stanoviti, že na takové
místo má být dosazen učitel určité
konfese, ten že musí míti z náboženství
své konfese zkoušku, aby byl schopen vypomáhati
při vyučování náboženství.
A ještě třetí ministerské vynesení:
"Všem kandidátům, konajícím
zkoušku učitelské způsobilosti, jest
vykonati zvláštní ústní zkoušku
o způsobilosti k výpomocnému vyučování
náboženství svého vyznání."
Někteří učitelé
pražští rozešli se s katolickou církví,
vystoupili z katolické církve, neměli známek
z náboženství na vysvědčení
a přestoupili k církvi starokatolické, od
těch kolegů vymáhají úřady,
aby vykonali zkoušku z náboženství svého
vyznání, ačkoliv vědí, že
k tomu není příležitosti.
Velmi těžké bezpráví
snášejí učitelé bez vyznání.
Učitel Lev Pelikán v Čechách a Rudolf
Laube na Moravě rozešli se s církví,
vystoupili z katolictví a nevstoupili do žádné
jiné církve. Úřad školský
prohlásil, že známka z náboženství
na jejich vysvědčení neplatí, a že
vůbec nemohou býti učiteli za těchto
podmínek. Oba byli ze služby školské propuštěni.
Kam jsme to dospěli od původního zákona,
že všichni občané mohou rovným
právem nabývati úřednických
míst! (Hlas: To je to kamarádství s církví
katolickou!) Teď je stav takový, že jen lidé
určité konfese mohou nabývati míst
učitelských. Mohou býti učitelé
znamenití, takoví, kteří by prospěli
svou prací vychovatelskou a vyučovatelskou měrou
mimořádně velikou, ale protože stojí
mimo určitou konfesi, jsou z kulturního díla
školního vyloučeni. O tom pojednal školský
výbor a doporučuje slavnému Národnímu
shromáždění následující
zákon:
"Služba na školách
veřejných jest úřadem veřejným,
jehož dosáhnouti může bez rozdílu
každý státní občan, nehledě
k tomu, zdali a ku kterému vyznání přísluší,
prokáže-li k úřadu tomu náležitou
způsobilost.
Vyloučeni z úřadu
učitelského jsou ti, kteří odsouzením
soudu trestního jsou vyloučeni z volitelnosti do
zastupitelstva obecního."
Jestli slavné Národní
shromáždění přijme ten zákon,
vrátí platnost základního zákona
státního o rovnosti všeho občanstva
učitelům! (Výborně! Tak jest!)
Místopředseda Konečný:
Z řečníků proti jest přihlášen
občan Kadlčák, uděluji mu slovo.
Posl. Kadlčák:
Slavné Národní shromáždění!
Dosud platný zákon
že dne 2. května 1883 praví hned v § 1.:
"Školy obecné zřízeny jsou k tomu,
aby dítky v mravnosti a náboženství
vychovávaly, ducha jejich vyvíjely, známosti
a zběhlosti, jichž mají k dalšímu
vzdělání v životě potřebí,
jim poskytovaly a byly základem, by se z nich stali hodní
lidé."
Tak ustanovuje dosud platný
zákon, tedy k mravnosti a náboženství.
V důsledku toho určuje § 48. téhož
zákona: "Služba na školách veřejných
jest úřadem, jehož dosáhnouti může
bez rozdílu každý státní občan,"
- tedy to bylo i v dřívějším
zákone - "který vykazuje způsobilost
svou k němu způsobem zákonitým."
A dále praví: "Za odpovědného
správce školního může ustanoven
býti jen takový učitel, který také
prokáže, že má způsobilost vyučovati
náboženství toho vyznání, ke
kterému přináleží většina
žáků té školy a to podle průměru
pěti ročníků předchozích."
V § 3. jest pak ustanoveno:
"Učebné předměty na školách
obecných jsou: náboženství, čtení
a psaní atd."
Z uvedeného jest patrno, že
podle dosud platného zákona na veřejných
školách musí býti náboženství
vyučováno, že jest předmětem
vyučování, a že škola není
jen ústavem vzdělávacím, nýbrž
i vychovatelským. A poněvadž hlavní
cíl a úkol školy po zákoně jest
výchova v mravnosti a náboženství, není
myslitelna výchova náboženská učitelem
bez vyznání anebo jiného vyznání
a musí důsledně býti žádáno,
aby alespoň učitel zodpovědný za výchovu
- správce školy - měl k tomu nejnutnější
způsobilost, ku kteréž zajisté dlužno
připočítati způsobilost k vyučování
náboženství. A jest toho třeba i z té
zásady, že vyučování na všech
školách má býti jednotné, bez
jednotného vyučování nelze si mysliti
úspěch. Příčí se tudíž
návrh zákona člena N. S. Frant. Housera
a soudr. platnému zákonu školskému že
dne 2. května 1883 a to zvláště §
1. a 3., jimž přímo odporuje ... (Hluk a
nepokoj.)
Místopředseda Konečný
(zvoní): Prosím o klid!
Posl. Kadlčák
(pokračuje): ... a který platí podnes.
Kromě toho by schválením návrhu povstal
zmatek ve školské výchově a nebezpečná
porucha rázu povážlivého. Povážlivo
jest také, že návrh se projednává,
aniž by byla vláda projevila své stanovisko,
a vůbec postup i cesta tímto návrhem nastoupená
po našem soudu v otázkách školských
znamená zásadní rozpor dosahu nesmírně
choulostivého.
Proto klub československé
strany lidové v souhlase s křesťanskými
rodiči vychovatelských svých povinností
dbalými rozhodně odmítá i formu i
obsah návrhu a ohražuje se proti takovému jednostrannému
způsobu překotného řešení
otázek školských a vychovatelských.
(Výborně!)
Místopředseda Konečný:
Řečnická listina jest vyčerpána.
Prosím pana zpravodaje, chce-li závěrečné
slovo.
Zpravodaj posl. Houser: Náš
návrh se dovolává přirozených
práv lidských.
Jest Vám známo, že
ta práva dozrávala na evropském západě
v 17. a 18. století a u nás byla uzákoněna
ústavou, která zaručuje všeobecná
práva státních občanů. Jedno
z nich jest také náboženská svoboda.
Článek 14. zákona základního
praví, že používání občanských
a politických práv nezávisí na vyznání
víry. V tom duchu byl sdělán původní
školský zákon Hasnerův. Hasnerův
zákon školský neodporoval vychování
mravnímu, vychování nábožensko-mravnímu,
ale odporoval vychování v náboženství,
o něž řečník přede mnou
tolik stojí.
Největší trumf,
který jsem slyšel, je ten, že odporuje náš
návrh zákona zákonu rakouskému z roku
1883. Ano, odporuje. Chceme, aby ten rakouský zákon
byl odstraněn. Školský zákon, zvaný
novela, byla zrovna urážka základních
lidských práv, které dříve
Rakousko prohlásilo a která, doufáme, budou
vládnouti ne ve zmenšené, ale ve zvětšené
míře v naší československé
republice.
Místopředseda Konečný
(zvoní): Debata jest skončena. Přistoupíme
k hlasování. Prosím, by pánové
zaujali svá místa.
Poněvadž návrh
zákona na změnu § 48. říšského
zákona o školách obecných má
pouze dva paragrafy, budeme hlasovati o obou paragrafech a nadpisu
zákona naráz, i prosím ty pány, kteří
souhlasí s navrženým zněním změny
školského zákona, § 48., by povstali se
svých míst. (Děje se.) To jest většina.
Zákon se v prvém čtení přijímá.
Navrhuje pan zpravodaj snad nějaké
změny textové?
Zpravodaj posl. Houser: Ne.
Místopředseda Konečný
(zvoní): Není tomu tak. Přistoupíme
ihned k hlasování v druhém čtení.
Kdo souhlasí s navrženou
osnovou, kterou jsme právě v prvém čtení
přijali, i ve čtení druhém,
prosím, by povstal se svého místa. (Děje
se.) Návrh se přijímá i ve
čtení druhém.
Tím jest tento odstavec pořadu
vyčerpán. Přistupujeme k odstavci
3. Zprávě právního
výboru o vládním návrhu na změnu
zákona z 21. března 1918, č. 108, ř.
z. a § 411 trest. řádu (tisk 776). Zpravodajem
jest občan dr. Matoušek. Uděluji mu
slovo.
Zpravodaj posl. dr. Matoušek:
Vážené Národní shromáždění!
Právní výbor
Národního shromáždění
jest v té nemilé situaci, že přichází
k vám pravidelně jen s úlomky zákonů,
žádaje vás, abyste se usnášeli
ne na celé materii, ne na celém zákoně,
který by se týkal celé jednotné materie
právní, nýbrž žádá
vás pravidelně, abyste jen určité
ustanovení odhlasovali, jehož změny žádá
praxe úřadů. Jednou přicházíme
se změnou nepatrnou, se změnou notářského
řádu, s návrhem na změnu zákona
o organisaci soudní, dnes přicházíme
k vám a žádáme, abyste se usnesli na
změně § 5. zákona z 21. března
1918 a pak na změně § 411. trestního
řádu.
Zákon z 21. března
1918 poskytoval odsouzenci odčinění odsouzení,
snad lépe bylo by říci: výmaz odsouzení,
když napravil dle sil škodu činem způsobenou
a nebyl-li v určité době opětně
odsouzen. Poněvadž zákon tento nemluví
o odčinění odsouzení, jež stihlo
našeho příslušníka v cizině,
v území bývalé říše
rakousko-uherské a poněvadž i tyto tresty uvádějí
se v seznamu trestů příslušníka
našeho, bylo nutno zákon doplniti a ustanoviti, u
kterého soudu má náš příslušník
podati žádost, aby odčiněno bylo odsouzení,
vyslovené v cizině.
Odčinění toto
přirozeně má účinky jen pro
oblast našeho státu. Této nutné změně
chce vyhověti vládní návrh článkem
1. Paragraf 411. trestního řádu musil býti
změněn proto, poněvadž v něm
jest uvedeno ještě, že císař jako
hlava bývalé říše rakousko-uherské
odpouští a promíjí neb zmírňuje
tresty. Proto bylo nutno změniti ustanovení toto
v tom směru, že ne císař, nýbrž
president republiky má toto právo. A poněvadž
§ 411. trestního řádu nemá ustanovení
o tom, kam se má podati žádost za milost, když
byl příslušník československého
státu odsouzen před 28. říjnem 1918
některým soudem bývalé říše
rakousko-uherské, ležícím mimo obvod
naší republiky, bylo v tom směru nutno doplniti
§ 411. novým kompetečním ustanovením.
Tomuto vyhovuje čl. 2. vládního návrhu.
Ježto právní výbor uznal nutnost vládou
navrhovaných změn a doplnění, usnesl
se 20. března 1919, navrhnouti Národnímu
shromáždění, aby schválilo tento
návrh, a já jako zvolený referent dovoluji
si tlumočiti tento návrh našeho právního
výboru. (Výborně!)
Místopředseda Konečný:
Ke slovu není nikdo přihlášen. Přistoupíme
proto ihned k hlasování. Osnova zákona
na změnu zákona z 21. března 1919 čítá
pouze 4 paragrafy. Budeme proto o celé osnově hlasovati
na ráz a zároveň i o nadpisu zákona.
Prosím ony pány, kteří souhlasí
s osnovou zákona, jak je uvedena ve zprávě
právního výboru v §§ 1. až
4., aby povstali se svého místa. (Děje
se.) To je většina. Zákon se v prvním
čtení přijímá.
Navrhuje pan zpravodaj snad nějaké
změny textové?