Poněvadž Národní
shromáždění poprvé zabývá
se problémem válečných poškozenců,
považuji za nutno, abych se zmínil o tom, jak problém
nyní se jeví a jak míní vláda
v tomto oboru pracovati.
Činnost, kterou bývalý
stát rakouský vyvíjel v oboru péče
o válečné poškozence, byla dvojího
druhu. Jedna její část opírala se
o ustanovení zákonná, druhá byla vyvíjena
mimo zákon. Zákonem byly upraveny požitky válečných
poškozenců. To pokládala dřívější
společnost za dostatečné. Považovala
to zejména za dostatečné naše generace,
která nezažila války, která neviděla
většího množství válečných
poškozenců a která tedy necítila potřeby,
aby společnost o válečné poškozence
jinak se starala. Válka však ukázala, že
vyplácení peněžitých podpor není
dostatečnou odpovědí na otázku, co
se má státi s válečnými poškozenci.
Válka vyvolala takové velké množství
válečných poškozenců, že
samotná existence jejich hrozila státi se sociálním
nebezpečím, neodhodlá-li se společnost
k rozšíření své dosavadní
činnosti v oboru péče o ně.
Bylo dosti pochopitelno, že
tato další potřebná činnost nebyla
ihned uspořádána zákonem. Nebylo zkušenosti,
nebylo hned patrno, v jakém směru bude nutno pracovati,
nebylo hned zřejmo, na kterou část činnosti
bude nutno klásti větší důraz,
zkrátka bylo pochopitelno, že společnost tápala
v nejistotě, hledajíc teprve správné
cesty. V tomto stadiu stát ponechával péči
o válečné poškozence soukromé
činnosti a dobročinnosti a pouze podporoval tuto
činnost jednak hmotně, jednak morálně.
Tak vyvinuly se různé polooficielní instituce,
které z části z dobrovolných sbírek
doplňovaly nedostatečné důchody válečných
poškozenců, placené státem, z části
snažily se uzpůsobiti válečného
poškozence fysicky i psychicky tak, aby nespoléhal
na peněžitou podporu veřejnosti, nýbrž
aby mohl se opět sám vyživiti, jako činil
před válkou. K tomu cíli byla věnována
zvláštní péče doléčení
válečných poškozenců, vynalezení
nejvhodnějších prothés, výcviku
válečných poškozenců a opatřování
nové pracovní příležitosti. Tyto
polooficielní instituce vykonaly za součinnosti
veliké řady osob z občanstva značný
kus práce a zjednaly si nemalých zásluh.
Jednou z největších jejich zásluh však
jest, že prorazily cestu a že umožnily, aby stadium
nejasného tápání bylo skončeno.
Převrat z 28. října
přerušil do značné míry všechnu
činnost v oboru péče o válečné
poškozence. Peněžité důchody, vyplácené
na základě zákona, byly poukazovány
pensijní likvidaturou vídeňskou. Tato, ztrativši
spojení s národnostními státy, vzniklými
na půdě bývalého Rakouska, přestala
invalidům, jakož i vdovám a sirotkům
po padlých vojínech vypláceti důchody.
Nová instituce pak nemohla býti na rychlo zřízena.
Ministerstvo Národní obrany postrádalo mimo
to přehled o válečných poškozencích,
jenž dříve byl soustředěn ve
Vídni. (Hluk. Předseda zvoní.)
Byla však také přerušena
činnost institucí polooficielních, které
se věnovaly jinému druhu péče o válečné
poškozence. Především proto, že celá
řada dřívějších spolupracovníků
odepřela další součinnost. Není
pochybnosti, že mnoho lidí věnovalo se této
činnosti jednak z vlastenectví ke státu habsbursko-lotrinskému,
jednak také z osobních motivů, očekávajíce
buď nějaké vyznamenání, anebo
nějakou úlevu při výkonu služby
vojenské. Tyto motivy převratem odpadly a lidé,
kteří, jsouce jimi vedeni, péči o
válečné poškozence se věnovali,
pozbyli důvodu, proč by tak nadále činili.
Instituce, věnující se péčí
o válečné poškozence, ztratily však
také nemalé zdroje příjmů,
z nichž až do převratu pod více méně
silným nátlakem úředních orgánů
čerpaly a tak zůstaly bez značné části
spolupracovníků a téměř úplně
bez hmotných prostředků. Následkem
toho zaniklo mnoho cvičných kursů, zanikly
různé dílny, zanikla skoro úplně
snaha, aby invalidům aneb vdovám po padlých
vojínech bylo opatřováno vhodné zaměstnání.
V tomto rozvratu nalezla republika
československá péči o válečné
poškozence. Zde bylo především zapotřebí,
aby byl zjednán právní poměr naší
veřejnosti k válečným poškozencům.
U nás byla velmi rozšířena zásada,
že poněvadž český národ
válku nezpůsobil, není povinen starati se
o její oběti. Tento názor, také invalidům
známý, vzbuzoval mezi nimi pochopitelně roztrpčení
a odpor. Mezi námi jistě nebude pochybnosti, že
názor ten není správným. My musíme
počítati s faktem, že v našem středu
žije mnoho tisíc válečných poškozenců,
příslušníků našeho státu,
kteří bez pomoci veřejnosti nemohou se uživiti,
aniž svůj stav sami zavinili. Není možno,
aby stát svaloval se sebe povinnost o tyto lidi pečovati,
zejména, když po převratu není zde činitelů,
na něž s úspěchem bylo by možno
tuto starost přenésti. Myslím, že nebude
mezi námi sporu o to, že péče o válečné
poškozence jest v první řadě věcí
státu.
Za druhé šlo o to, aby
byla vymezena správná kompetence v tomto oboru.
Podle dosavadního stavu zákona vyměřování
důchodů a výplata jejich příslušela
správě vojenské. Naproti tomu podporování
různých institucí, zabývajících
se péčí o válečné poškozence,
bylo v oboru působnosti správy civilní, specielně
ministerstva sociální péče. Vláda
soudí, že dosavadní roztříštěnost
není věci na prospěch a že dvojitá
evidence způsobuje zbytečné náklady.
Rozhodla se proto spojiti péči o válečné
poškozence v jednom resortu. Šlo pak o to, zdali se
tak má státi v ministerstvu Národní
obrany či v ministerstvu sociální péče.
Po dohodě obou těchto resortů rozhodla se
vláda navrhnouti, aby organisace péče o válečné
poškozence byla celá přenechána ministerstvu
sociální péče, jehož celá
struktura jest více přizpůsobena úkolům,
jež stát na tomto poli očekávají,
nežli struktura ministerstva Národní obrany,
které sledovati musí jiné cíle. Vláda
doufá, že slavné Národní shromáždění
toto její rozhodnutí schválí.
Osnova, kterou vláda Národnímu
shromáždění předkládá,
má za účel utvořiti organisační
rámec pro činnost v oboru péče o válečné
poškozence, jehož hmotný obsah bude vymezen zvláštním
zákonem, na kterém v ministerstvu sociální
péče se nyní pracuje. V osnově jest
již zhruba naznačeno, jak si vláda činnost
péče o válečné poškozence
představuje. Především jest zapotřebí
zjistiti, kdo jest válečným poškozencem,
zejména, kdo jest invalidou. Při tom nebude možno
dbáti dosavadního rozhodnutí, jak na to již
pan zpravodaj upozornil, superarbitračních komisí,
jednak proto, že akta, týkající se veliké
řady válečných poškozenců,
jsou mimo oblast naší republiky a sotva bude lze je
opatřiti, jednak proto, že superarbitrační
komise řídily se při prohlídkách
a nálezech jinými hledisky, nežli jaká
dnes budeme musit považovat za směrodatná.
Proto jest zapotřebí, abychom samostatně
zjistili okruh osob, které bude nutno čítati
mezi válečné poškozence. K tomu účelu
slouží soupis válečných invalidů,
který jsem si dal již poříditi.
Lhůta, ve které politické
úřady měly ministerstvu sociální
péče oznámiti, kolik invalidů se přihlásilo
v jejich obvodě, sice již uplynula, dosud však
nemáme zpráv asi z čtvrtiny politických
úřadů. Úřady ty jsou nyní
prací tak přetíženy, že nemohly
asi včas od obecních úřadů
vymoci data, potřebná pro jejich zprávy.
Jsou-li data dosud došlá správná, byl
by počet válečných poškozenců
značně menší, nežli jak bylo předpokládáno.
Vojenská správa počítala původně
asi se 400.000 válečných poškozenců
v oblasti československé republiky. Dosud došlé
zprávy z Čech, Moravy a Slezska vykazují
číslici asi 70.000, z nichž asi 45.000 připadá
na Čechy a něco přes 25.000 na Moravu a Slezsko.
Počítáme-li, že v obvodě politických
okresů, z nichž dosud zprávy nedošly,
jest poměrně stejný počet invalidů
jako v ostatních okresech, bylo by možno v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku počítati asi 100.000
válečných poškozenců.
Na Slovensku bude nutno počítati
asi se stejným množstvím invalidů jako
na Moravě a ve Slezsku, tedy asi 30-40.000. Nebude-li příliš
velký počet dodatečných přihlášek
invalidů, bylo by tedy možno počítati
asi se 150-180.000 invalidů v oblasti celé říše.
Tito invalidé budou nyní
prohlédnuti zvláštními komisemi. Nařízení,
o kterém osnova se zmiňuje, jest již připraveno
a jeho obsah jest ve shodě s resolucí, kterou
přijal sociálně-politický výbor.
Komise budou 9členné a budou vedle čtyř
zástupců úřadů sestávati
ze zástupců organisací průmyslníků,
zemědělců, dělníků,
invalidů a organisací péče o válečné
invalidy, kteří budou povoláni do komise
na návrh příslušných organisací.
Těchto prohlídkových komisí bude v
Čechách asi 30, na Moravě a ve Slezsku asi
20. S prováděním prohlídek na Slovensku
není zatím možno počíti, protože
tamější orgány, zaměstnané
nyní sčítáním lidu, nemohly
dosud invalidy sečísti. Prohlídkové
komise zjisti ztrátu pracovní způsobilosti
a majetkové poměry invalidovy a vyšetří,
k jaké činnosti by se invalida podle svých
tělesných a duševních schopností
a náklonností nejlépe hodil. Zástupci
finanční správy i invalidní jest dáno
právo odvolati se k odvolací komisi prohlídkové,
která bude složena obdobně jako okresní
komise.
Pokud jde o přiznání
důchodů, vycházím z hlediska, že
invalidní důchod nemá býti náhradou
za ztracené zdraví, nýbrž že má
doplňovati jinaký příjem invalidův
na výši potřebnou k uhájení existence.
Oproti invalidům, kteří na peněžní
důchod státní nejsou odkázáni,
má jistě republika právo říci,
že neručí za škodu, způsobenou
státem rakousko-uherským a jeho vůdčími
činiteli. Proto budou zjišťovány majetkové
poměry invalidy. Výše důchodu bude určena
zvláštním zákonem, o kterém jsem
se již zmínil.
Druhá skupina činnosti
státní péče bude věnována
uzpůsobení invalidů, aby - pokud to jenom
jest možno - stali se neodvislými od veřejné
podpory a stali se samostatnými subjekty hospodářskými.
Tato část činnosti orgánů,
které, na základě tohoto zákona budou
vytvořeny, neobejde se ovšem bez dalekosáhlé
spolupůsobnosti občanstva. Na státu bude
touto činností, kterou sám bude musiti vyvíjeti,
vyžadována značná oběť finanční,
která roční částkou 400,000.000
pro první léta pravděpodobně není
vysoko odhadována.
Kdyby občanstvo ponechalo
stát úplně na holičkách a kdyby
stát všechnu péči o válečné
poškozence měl vykonávati zvláštními
orgány, byl by ovšem náklad ten ještě
mnohem značnější a musil by pochopitelně
vyhledáváním nových zdrojů
příjmových býti opět přesunut
na bedra široké veřejnosti. Proto doufám,
že bude možno získati spolučinnost veliké
řady lidí, kteří ve válečných
poškozencích vidí nikoliv lidi, kteří
ztratili svoje zdraví, chráníce Rakousko
a jeho dynastii proti zájmům českého
národa, nýbrž nešťastníky,
kteří pod hrozným tlakem státu a celého
jeho aparátu byli donuceni, dáti se zmrzačiti
za zájmy úplně protilehlé jejich vlastním
tužbám a snahám. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda
(zvoní): Uděluji slovo prvnímu řečníku
v seznamu řečnickém zapsanému, panu
kolegovi Novákovi.
Posl. Ant. Novák: Slavné
Národní shromáždění! Velectění
pánové!
Já považuji za svou povinnost,
při tomto bodu denního pořádku promluviti
jménem tisíců kamarádů, promluviti
za tisíce vdov, za tisíce sirotků, kteří
světovou válkou byli nejvíce poškozeni,
a kde zákonem právě projednávaným
má v prvé řadě býti přikročeno
k tomu, aby částečně, pokud je to
možno, ochranná náprava zde se stala.
Velectění pánové!
V úvodě snad dovolte mi, abych zde jménem
invalidů prohlásil, že nejen ta otázka
odškodnění, ale v prvé řadě,
jak již bylo panem referentem sděleno, tane nám
na mysli, aby invalidé mohli se vrátiti ke práci,
aby invalidé nalezli vlastní obživy. Jakým
způsobem a do jaké míry v tomto směru
bude možno vše vykonat, ovšem závisí
mnoho od situace, jak v budoucnu se vyvine, ale pro přítomnou
dobu jsem toho názoru, že mnoho a mnoho dalo by se
vykonati stejně tak, jak již částečně
vykonáno bylo.
Velectění pánové!
Snad nebude vám ani známo, že invalidé,
ne snad po stránce sociální, se dožadují
toho, ale i po stránce národnostní již
dříve konali plně svou povinnost a já
musím předem zdůrazniti, že v březnu
minulého roku členové naší družiny
invalidů již vyjednávali s Rašínem,
v dubnu již členové naší družiny
invalidů konali schůze u kolegy Černického
na Vyšehradě, kde se připravovali, aby invalidé
pro případ převratu byli na prvém
místě. Snad zdá se to býti nepatrné,
ale jest nutno zdůrazniti, že i po 28. říjnu
byli to právě invalidé, kteří
okamžitě nastoupili jako kompaktní těleso,
jako organisované těleso, sloužili na místech
dosti závažných, nejen na dráze, ve
skladištích a pod., že tudíž i po
této stránce invalidé plně vykonali
svou povinnost, a dnes nežádáme nic víc
a nic méně, než aby republika vykonala svou
povinnost vůči invalidům, jak zde řekl
pan referent. Když jsme byli v zákopech, v těch
nejstrašnějších dobách, nikdy nikdo
se neptal, zdali někdo je červený nebo zelený,
nebo červenobílý; byli jsme kamarádi,
vydáni stejnému nebezpečí. A dnes
předpokládáme, jak již panem referentem
bylo sděleno, že v této otázce nebude
žádných rozdílů v tomto slavném
sboru, ba naopak, že veškeří členové
jeho budou vedeni jedině snahou: do krajní míry
prospěti těm, kteří válkou
nejvíce byli poškozeni. A, velectění
pánové, mně dovolíte, abych já
s tohoto místa mohl konstatovati, že právě
válkou výhradně a nejvíce bylo poškozeno
dělnictvo, maloživnostníci a malorolníci
a maloobchodníci. Kdežto celé řadě
druhých válka byla zlatým zdrojem, v té
době, kdy celá řada druhých shromažďovala
ohromné kapitály, invalidé dnes stojí
úplně ožebračení, invalidé
nemají naprosto ničeho. Právě z toho
důvodu také s díky kvitujeme, že je
zde jednotný názor, jednotná snaha, invalidům
prospěti, pokud možno na nejširším
základě.
Velectění pánové,
přirozeně čas mně vyměřený
nestačí, abych mohl dopodrobna o těchto otázkách
mluviti, abych mohl mluviti o tom, jak se jednalo za starého
Rakouska, abych mohl mluviti, jak jednalo se také na př.
také v jiných místech. Já jsem prošel
řadu nemocnic italských, já jsem prošel
řadu nemocnic bývalého Rakouska, mám
velmi bohaté zkušenosti, jakým způsobem
se jednalo oproti invalidům a - prominete mi - jakým
způsobem jedná se ještě dnes.
Ještě dnes dostávám
denně stížnosti, že, pokud se jedná
o vyplácení podpor vyživovacích, není
toho pochopení se strany jednotlivých okresních
komisí a najmě s tohoto místa stěžuji
si na zemskou vyživovací komisi a přál
bych si, aby se strany povolaných činitelů
této komisi byla věnována zvýšená
pozornost, aby takové zjevy více se neopakovaly.
Velectění pánové!
Není řídkým zjevem, že ještě
dnes naši legionáři, kteří vracejí
se domů, teprve nyní zjišťují,
že jejich rodiny nedostaly do dnešního dne haléře
vyživovací podpory. (Slyšte!) To jsou
případy, které nemusejí býti.
A když na všech stranách mluví se o té
lásce, o tom pochopení, tak v tomto případě
méně slov a více skutků, raději
to provádět tam, kde prováděti to
lze.
Velectění pánové!
My jsme již učinili počátky. Naše
družina invalidů již uvedla v činnost
celou řadu jednotlivých výrobních
odvětví, kde invalidé přicházejí
do života, kde invalidé po náležitém
školení jsou vráceni zpět určitému
zaměstnání. Je pochopitelno, že taková
jednotka, taková družina invalidů nemá
dostatek síly, nemá dostatek moci, aby v tom velikém
rámci vše mohla vykonati. Zde jest potřebí
součinnosti státu, zde jest potřebí
součinnosti republiky a, jak bylo řečen panem
referentem - já bych to podepsal: tato otázka, týkající
se válečných poškozenců, to jest
válečný dluh, který musí býti
republikou do posledního haléře splacen.
Jakým způsobem bylo zde mluveno o 400 milionech?
My jsme dnes v situaci zoufalé, nevíme, jaký
počet invalidů jest v republice, nevíme,
jaký počet invalidů jest na Slovensku, nemáme
žádného přesného přehledu
o počtu vdov, o počtu sirotků. Jest pochopitelno,
že práce, která právě se vykonává,
soupis invalidů, musí býti pečlivě
prováděna. Mne překvapuje ta cifra, přednesená
panem ministrem, a myslím, že bude nesprávná,
myslím, že bude ještě řada těch,
kteří do této cifry budou se musiti pojmouti,
ač jinak bych si přál, aby pokud možno
ta cifra byla nejnižší.
Velectění pánové!
Klademe určité požadavky, otevřeně
říkáme, že v tomto směru
republika musí svoje povinnosti vykonat. Také jsem
již poukázal na to, jakým způsobem řada
invalidů může býti vrácena práci,
může býti připoutána k hroudě,
jakým způsobem řada invalidů může
dostati zaměstnání, tam kde dnes ho mají
jednotlivci, kteří ho nepotřebují.
Poukazuji přímo na koncese biografů, kde
jest nanejvýš nutno, aby byla provedena nejen přesná
revise, nýbrž aby tam, kde neslouží biografy
účelům skutečně sociálně-humanním,
tyto koncese byly prostě z rukou majitelů, kterým
byly zlatým dolem, odejmuty a byly dány invalidům,
kteří jich nutně potřebují.
Totéž týká
se prodeje tabáku. Celá řada invalidů
nalezla by zde obživy, ač jest to pouze částkou
toho, co nutno zde vykonati.
Pokud se týče mého
celkového názoru, jakým způsobem nutno
pokračovati, tu ovšem mohu pouze v hrubých
obrysech poukázati na to, čeho dnes jest pro nejbližší
dobu nutno. Jsem si plně vědom velikých obtíží,
které se nám kladou v cestu, jsem si plně
vědom, jak velké obtíže nutno překonati,
ale přes to jsem toho názoru, - a zajisté
i celé slavné shromáždění
- že každá překážka v tomto
směru může býti překonána,
aby ti, kteří válkou byli nejvíce
postiženi, viděli, že v republice nalezli ochrany
a opory.
Jakým způsoben máme
roztříditi úprav u zaopatřovacích
požitků? Dosavadní soustava zaopatřovacích
požitků pro válečné invalidy
byla naprosto nevhodná a neúčelná.
C. a k. vojenská správa rozeznávala: udělení
stálé invalidní pense nebo pense dočasné,
případné přiznání příspěvků
za poranění, přijetí do zaopatřovacího
ústavu ve vojenských invalidovnách a udělení
osobního příspěvku.
K těmto požitkům
přistoupil od 1. dubna 1918 dle zákona ze dne 28.
března příspěvek, který měl
býti vyplácen až do nové zákonné
úpravy. K nové zákonné úpravě
přirozeně nepřišlo, my dnes poprvé
tuto otázku řešíme.
Pan ministr sociální
péče načrtl zde stručně, jakým
způsobem hodlá se v tomto ohledu ubírati,
jak tyto otázky budou řešeny. Já s díky
kvituji, že v jednotlivých bodech úplně
se shodujeme, že i já si v některých
směrech stejně představuji řešení
této na výsost důležité otázky,
ale já bych ovšem navrhoval jiný způsob:
Na místo těch různých požitků,
které byly zavedeny za bývalého Rakouska,
navrhuji zavedení jednotného zaopatřovacího
požitku, jehož výše by byla odstupňována
podle stupnice nezpůsobilosti k výdělečné
práci, jíž invalida utrpěl následkem
činnosti ve službě vojenské. Při
vyměřování požitku se ovšem
nebude přihlížeti k hodnosti, to pokládám
za samozřejmé, že se nebude činiti rozdílu,
zdali to je kaprál, nebo feldvébl. Musí býti
prostě přihlíženo jen k tomu, jak těžce
byl kdo poškozen. Jedna okolnost musí býti
rozhodna, musí totiž býti přihlíženo
k tomu, zdali se jedná o svobodného či ženatého.
Samozřejmě ženatí - my, staří,
kteří jsme byli povoláni a musili jsme jíti,
celá řada kamarádů tam zůstala
a zde po nich zbyly vdovy a sirotci - jakož i invalidé,
kteří mají četnou rodinu, musejí
ovšem míti větší zaopatření
proti člověku svobodnému.