Mimo to není po mínění
hudebních znalců dnes na pražské konservatoři
přílišný nadbytek žactva.
Také v celém národě
není, máme-li dáti na jejich hlas, právě
přebytku kvalifikovaných učitelských
sil, který by přímo volal po zřízení
učiliště druhého. Poměry ty zajisté
se změní, až pominou dnešní přechodné
a kritické poměry, pak zajisté se vytvoří
jak v Praze, tak i v Brně docela příznivé
základy pro rozvoj vyšších hudebních
učilišť. Tu pak zajisté jest nutno žádati,
aby k zřízení druhé konservatoře
co nejdříve bylo přistoupeno a aby tato konservatoř
co nejdříve byla sestátněna.
Školský výbor,
uváživ důvody, které mluví pro
zřízení hudební konservatoře
v Brně, ale maje také na zřeteli všecky
tyto těžké a svízelné dnešní
poměry, umění nepříznivé,
usnesl se na této resoluci:
"Vláda se vyzývá,
aby přiměřeným způsobem zvýšila
státní subvence pro pražskou konservatoř
a pro varhanickou školu v Brně i pro tamní
hudební školu Filharmonické Besedy. Ministerstvo
školství se pověřuje, aby navázalo
spojení obou těchto škol a dalo podnět
k zřízení státní konservatoře
hudby v Brně. Zároveň se vláda
vyzývá, aby v nejbližší době
sestátnila konservatoř hudby v Praze."
Dovoluji si doporučiti tuto
resoluci slavnému Národ. shromáždění
k schváleni. (Výborně! Potlesk.)
Předseda
(zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen,
debata jest skončena, přistoupíme
k hlasování. Prosím pány, aby
zaujali svá místa. Prosím ty, kdož souhlasí
s resolucí právě přečtenou
panem zpravodajem a navrženou ve zprávě výboru,
aby povstali. (Děje se.)
To jest většina, resoluce
jest schválena.
Tím jest tento odstavec denního
pořádku vyčerpán a přistoupíme
k dalšímu, jímž jest
7. zpráva finančního
výboru o návrhu členů: Antonína
Němce, Boženy Ecksteinové a spol., aby byla
zrušena malá loterie, tisk 336. Zpravodajem
jest p. kolega dr. Veselý. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Veselý:
Návrhem posl. Antonína Němce, Boženy
Ecksteinové a spol. bylo žádáno,
aby byla zrušena malá loterie především.
Tomuto návrhu vyhovělo ministerstvo financí
zejména výnosem z 28. února 1919 čís.
109 úplně tím, že malou loterii skutečně
zrušilo od června 1919.
Kromě toho v návrhu
bylo žádáno, aby vláda českosl.
republiky cestou mezinárodní působila na
zrušení třídní loterie, kterou
navrhovatelé pokládají za nedůstojný
pramen příjmů republikánských.
Finanční výbor
uvažoval také o tomto požadavku a uznal, že
skutečně příjem z třídní
loterie není příjmem takovým, na který
by stát náš mohl býti hrdý, protože
také třídní loterie těží
ze slabosti hráčské, nevědomosti a
vášně lidí pro hraní. Proto uznal,
že by bylo lépe, kdyby naše republika nebyla
odkázána na tento příjem a nemusela
ho vykazovati ve svém rozpočtu. Ovšem obtíž
spočívá v tom, že všechny okolní
státy mají třídní loterii zavedenou,
že by pak k nám byly pašovány losy okolních
loterií, jak jsme to slyšeli o loterii saské
a loterie uherské, jejíž mnoho losů
bylo rozšířeno, a patrně by také
jiné státy k nám losy dovážely
a využily by hráčské vášně
našeho lidu a takto by z nás těžily.
Nemůžeme, pánové,
tuto otázku řešiti pouze sami, a správně
tedy navrhovatelé požadují, aby cestou mezinárodní
bylo působeno k tomu, aby okolní státy také
zrušily třídní loterii, a pak by bylo
umožněno naší vládě československé
republiky, i třídní loterii zrušiti.
Finanční výbor
pokládá to za správné, a proto doporučuje,
aby tím způsobem naše vláda působila
ke zrušení třídní loterie, a
aby tento republiky nedůstojný příjem
ze státního rozpočtu vůbec mohl vymizeti.
Proto doporučuje finanční
výbor Národnímu shromáždění,
aby schválilo návrh uvedený v písemném
vyhotovení. (Výborně! Potlesk.)
Předseda
(zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen,
debata je skončena, přistoupíme k
hlasování.
Kdo souhlasí s resolučním
návrhem doporučeným právě p.
zpravodajem a obsaženým ve zprávě finančního
výboru, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina, resoluční návrh
jest přijat.
Tím jest tento odstavec denního
pořádku vyčerpán a přistoupíme
k dalšímu, jímž jest
8. zpráva sociálně-politického
výboru o vládním návrhu zákona
o péči o válečné poškozence,
tisk 761. Zpravodajem jest pan kolega dr. Schieszl, uděluji
mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Schieszl:
Slavné Národní shromáždění!
Již mnohou bolest pomohl zahojiti
tento slavný sbor, ale dle mého soudu nebylo bolesti
palčivější, než jest ta, k níž
přistupujeme tímto zákonem, nebylo bolesti
palčivější proto, poněvadž
již netrpělivě čeká takové
množství příslušníků
našeho národa, o jaké doposud při různých
zákonech se nejednalo. Odborníci tvrdí, že
máme v našem státě invalidů 200-400
tisíc. Vezmeme-li průřez této cifry
300.000. tedy vidíme, kolik máme nešťastníků.
Při tom jde o lidi, kteří obětovali
našemu národu, svobodě našeho národa,
to nejdražší, co měli. Jest pravdou, také
my za frontou jsme trpěli, také v nás zůstal
snad zárodek nemoci, také my obětovali jsme
této svobodě počet svých dnů,
avšak tato bolest, která jest v nás, tato ztráta
není od nás pociťována, není
námi pozorována, kdežto naopak ti naši
bratři, kteří ztratili v této
válce své tělesné zdraví, pozbyli
údů atd., touto ztrátou budou neustále
připomínáni na krutý osud svůj
a proto jest jejich bolest tak palčivá. Ale ona
jest tak palčivá nejenom pro toto fysické
nezdraví. Ona jest tím palčivější
proto, poněvadž oni ztratili také duševní
klid, oni ztratili radost ze života. A jest dnes naším
úkolem, abychom pomohli jim tuto radost ze života
zase najíti.
Naše Národní shromáždění
splatilo již mnohý dluh různým vrstvám
národa, dluh pocházející z doby rakouského
režimu, ale žádný z těch dluhů
nebyl tak naléhavý, jako je tento, a mám
pocit, že bychom neměli ze svých prostředků
dříve vydati krejcaru, dokud nebude tento naléhavý
dluh splacen. Jde nyní o to, jakými prostředky
máme pomoci našim invalidům a jejich příslušníkům.
Není pochyby, že jest to v první řadě
lékařské ošetření. O lékařské
ošetření invalidů stará se správa
vojenská, ale jenom po určitou dobu a jen do určité
míry. Doléčení jejich a určité
kroky k jejich výcviku tam, kde jde o jisté nedostatky
tělesné, připadají ještě
sociální péči. Tedy, to jest druhý
prostředek, který máme, pomoci: nejenom léčením,
nýbrž sociální péčí.
zahrnující celý jejich život. Mluvíme-li
o zaopatření invalidů, máme vždycky
na mysli především invalidní rentu,
poněvadž v minulosti tak celý svět zvykl
dívat se na zaopatřování invalidů.
Dnes pokročili jsme již mnohem dále. Dnes víme,
že renta je něco samozřejmého, o čem
se nedebatuje, ale že jest to jenom nepatrná splátka
na ten dluh, který máme vůči invalidům.
Nepatrná splátka jest to proto, poněvadž
renta nejenom že nevrací radost ze života, -
a to je to hlavní - nýbrž ona naopak může
tu radost ze života bráti. Jest proto samozřejmou
povinností, že prostředky, pokud jest jich
potřebí na rentu, budou povoleny, ale k tomu nebylo
by potřebí veliké práce, veliké
námahy, a kdybychom jen tím odbyli svůj dluh;
málo bychom vykonali. Naše sociální
péče o invalidy musí naopak vycházet
z poznání, že jest možno invalidu navrátiti
v největším počtu případů
jeho bývalému zaměstnání, že
je možno navrátiti ho práci, že je možno
udělati z něho užitečného člena
společnosti, a třebas, slavné Národní
shromáždění, práce jest označována
jako trest za hřích, ve skutečnosti myslím,
že je to jediný prostředek, který nám
může dát radost ze života.
Jakým způsobem má
býti přiveden invalida k tomu, aby měl
radost z práce a aby mohl vůbec pracovat? Kdo
je to invalida? V tomto slova smyslu vojenská správa
má zájem o invalidy jiný, než má
sociální péče. Ona konstatuje způsobilost
člověka ke službě vojenské. Tato
kvalifikace jest naprosto odlišná od té, kterou
má na mysli sociální péče.
Zde musíme konstatovati a žádáme pro
pojem invalidity, jak jest individuum schopno k práci
a ku které práci jest schopno. Konstatovat to, jest
úkolem tak zv. invalidních komisí.
Invalidní komise musí
rozhodnouti o stupni invalidity, to znamená, jaká
jest ztráta dotyčného člověka
na schopnosti pracovat, ale také, pokud a ke které
práci se hodí po případě, ve
které práci má býti vycvičen.
Invalidní komise, o jejichž složení bude
ještě řeč, mají míti možnost
přikázati invalidu k určitému
zaměstnání, a sice bude tu dvojí způsob:
V první řadě bude se vždy snažiti
přivésti invalidu do jeho původního
zaměstnání, poněvadž on toto
zaměstnání zná, poněvadž
v něm, je-li tu jen trochu fysické schopnosti, dovede
si nejspíše pomoci. Ale jeho zaměstnání
před válkou mohlo býti takové, že
pro tělesnou vadu ve válce utrženou nemůže
se mu věnovati. Pak jest věcí invalidní
komise, aby našla zaměstnání, které
vzhledem k této jeho fysické vadě jest pro
něho nejzpůsobilejší.
Chtěl bych jedno říci
při této příležitosti. Bude pochopitelno,
že mnozí z invalidů budou těžko
chápati toto dobrodiní z práce a já
bych chtěl co nejvíce zdůrazniti, že
žádné jiné motivy nás k tomu
nevedou, budeme-li žádati, aby invalida naučil
se opět pracovati, nežli ten motiv, abychom udělali
z něho užitečného člena lidské
společnosti, aby on sám neměl dojem, že
je ve společnosti na obtíž, abychom jej o tom
přesvědčili, abychom mu krátce vrátili
radost ze života.
Takto-li se díváme
na své úkoly, pak můžeme žádati,
aby komise s určitou rozhodností postupovaly
při svém těžkém úkolu.
Jistě, že mnozí se budou se vzpírat
učení, neboť každé učení
je velmi nepříjemná věc. Mnozí
se budou domnívati, že jim stačí ta
renta a že mají snad nárok ještě
na další ohled společnosti. Komise musí
se ovšem vyvarovat, aby jakýmkoli nátlakem
působila na tyto lidi. Jsou to lidé dospělí,
které není možno jiným způsobem
k práci přiměti, než přesvědčením,
a proto bude potřeba, aby ti lidé, kteří
budou rozhodovati o těchto velmi těžkých
a zodpovědných úkolech, byli praví
lidumilové, aby si dali na věci co nejvíce
záležet. To předpokládá jedno:
aby celá naše společnost byla poučována
o tom, jaký význam má, bude-li pokud možno
každý invalida přiveden k práci. A není
to jen ten morální význam toho.
Jde zde konečně i o
to, že jsme v takové situaci, že ani tu práci
nesmíme ztratit. Musíme využitkovati kde které
možnosti k výrobě. Jestliže tento, řekl
bych, materielní zájem pojí se s tím
vysoce morálním zájmem, jak jsem o něm
mluvil, pak nebudeme jistě váhat, abychom se snažili
jak celou společnost, které to bude ukládati
veliké oběti, tak zejména také invalidy
přesvědčiti o tom, že musejí
železnou vůlí snažiti se o uskutečnění
těchto cílů.
Jednu věc jest zvlášť
třeba zdůrazniti. Vyskytují se názory,
že ten skutečný invalida, který naučil
se práci a skutečně vydělává,
nemá míti snad nároku na rentu. Tento názor
byl by velmi nesprávný a osudný. Renta musí
býti vyplacena každému bez ohledu na to, vydělává-li,
či ne, neboť, kdybychom přistoupili na ten
požadavek, že ten, kdo vydělává,
nemá rentu dostávat, pak by prostě nikdo
k té práci se nehlásil, pak by se každé
práci vyhýbal. Ta renta jest ekvivalentem něčeho
jiného, ne neschopnosti k práci. To, že
někdo je pilný, že se té práci
věnuje, že má to vysoké mravní
vědomí, nesmí býti trestáno
tím, že bychom mu rentu odebrali.
My se tím také vyhneme
zjevu velmi nebezpečnému, který se objevuje
vždycky při péči o invalidy, totiž
tak zvané rentové psychose, zjevu velmi nezdravému,
který dovede společnosti v okolí invalidů
skutečně otráviti život.
A nyní několik slov
k zákonu samému. Zákon, na němž
se má dnes Národní shromáždění
usnésti, neobsahuje zatím stipulace nějakých
nároků invalidů vůči státu.
Ten zákon má zatím na mysli zříditi
orgán, který se bude péčí o
invalidy zabývati. Proto nejsou v tomto zákoně
materielně právní předpisy až
na § 1., v němž je totiž definice válečného
poškozence.
Tato definice jest praejudicem pro
zákon, kterým se budou upravovati válečné
renty, neboť o tom není pochyby, ten zákon
bude se prostě odvolávati na osoby v § 1. vyjmenované.
Válečným poškozencem není jen
invalida, jak tomu bývalo dříve, že
jen invalida měl jisté nároky, nýbrž
sem patří také osoby, které se svou
výživou byly, anebo jsou na invalidu odkázány.
Jedna námitka by se mohla
zákonu udělat a to: pod písmenem a) říká
se, že invalidy resp. válečnými poškozenci
jsou státní občané, jichž pracovní
schopnost byla dočasně nebo trvale snížena,
nebo kteří ji úplně pozbyli a to pro
poranění nebo nemoc získanou, nebo zhoršenou
ve válce nebo při službě vojenské,
nebo při těch určitých službách,
jak jsou dále uvedeny.
Zákon zde nerozeznává,
jestli to zhoršení nemoci nebo nemoc sama jest následkem
přímo té služby vojenské, zákonu
stačí, že se to zhoršení stalo
v té době a může se na následky
svésti. Theoreticky nezdá se to býti docela
správným, ale prakticky není možno tu
věc jinak řešiti, neboť není dle
mého soudu skutečně možno říci,
kdy která nemoc je následkem zrovna toho konání
té vojenské služby nebo nikoliv.
Vedle toho vedlo by to jenom k vexaci
a nemělo by žádných praktických
výsledků.
V § 2. jest vlastně vytčen
obor působnosti ministerstva sociální péče,
pokud jde právě o péči o invalidy.
Zde pod číslem 2. ukládá se ministru
sociální péče, aby zjistil sociálně-lékařskými
prohlídkami stupeň ztráty pracovní
schopnosti osob uvedených pod § 1.
Tyto sociálně-lékařské
prohlídky mají zásadní důležitost
při provádění celého zákona.
Těmito prohlídkami, jak jsem již řekl,
má býti zjištěn nejen stupeň
invalidity, nýbrž má býti zjištěno,
zda a kterému zaměstnání jest možno
invalidu vrátiti. Jest proto přirozeno, že
v těchto komisích nemohou býti toliko zřízenci
státní, státní úředníci,
nýbrž že zde musí býti zastoupeni
lidé praktických povolání a sice jak
z kruhů zaměstnavatelů, z kruhů podnikatelů,
tak také z kruhů dělnických.
§ 4. osnovy říká,
že stát náš chce poskytnouti invalidní
péči také příslušníkům
cizích států, bude-li v nich zachovávána
reciprocita.
Tento paragraf se stanoviska čistě
legální techniky nemusil by býti do tohoto
zákona pojat, neboť, jak jsem již řekl,
tento zákon nemá žádných materielně-právních
předpisů, nemá předpisů, kterých
by se ta reciprocita mohla týkati, avšak z důvodu
reciprocity a vzhledem k tomu, že také v jiných
státech, vzniklých na území Rakouska,
bude nutno péči o invalidy upraviti zákonem
a že se tak na přiklad v Německém Rakousku
již děje, bylo považováno za účelné,
již v tomto zákoně upozorniti na to, že
náš stát onu reciprocitu chce zachovávati.
Jinak jsou, myslím, ustanovení
zákona zcela jasná a nepovažuji za nutné,
abych vás nějakým jejich odůvodňováním
zdržoval.
Chtěl bych na konec říci
tolik: Myslím, že není třeba při
tomto zákoně, abych obvyklou formuli žádal
vás o souhlas k němu. Jsem přesvědčen,
že všichni, jak zde jsme, budeme pro tento zákon
hlasovati. Ale o jedno bych chtěl prositi. Řekl
jsem, že zdárné provedení péče
sociální o invalidy záleží velmi
mnoho od toho, jak bude společnost, jak bude národ
celý a jak budou zejména invalidé přesvědčeni
o účelnosti jednotlivých těchto opatření.
A tu zdá se mně, že by každý z
nás, když máme příležitost
a velmi častou příležitost, mluviti
k lidu, neměl ve svých přednáškách
nikdy opomenouti, mluviti o této otázce. Tato otázka
jest ovšem neobyčejně komplikovaná a
je třeba, bychom sami o ní dostatečně
se informovali. Řekl jsem, že běžný
názor o invalidech, vyčerpávající
se poskytováním renty a v minulosti způsoby,
o kterých ani nechci mluviti z respektu před invalidy,
že tento názor musí býti překonán.
Dnes máme úkoly daleko vyšší. Je
třeba, bychom s těmito úkoly se seznámili
a je třeba, bychom tyto úkoly popularisovali. Tak
mohou míti naše přednášky také
velmi dobrý a blahodárný účinek.
(Výborně! Potlesk.)
Předseda:
Přistoupíme k debatě. Přihlášeni
jsou pro předlohu pp. kol. Ant. Novák,
dr. Markovič, Laube a Ant. Slavík.
Navrhuji řečnickou lhůtu 20minutovou.
Je proti tomu nějaká
námitka? (Nebyla.) Není tomu tak. Návrh
můj je přijat.
Nežli udělím prvnímu
řečníku slovo, sděluji, že přihlásil
se ke slovu pan ministr pro sociální péči
dr. Winter. Uděluji mu slovo.
Ministr sociál. péče
dr. Winter: Slavné Národní shromáždění!