Národní shromáždění československé 1918 – 1920

My jsme zajisté pro naprosté právo svobody svědomí, my nedopustíme znásilňování nikoho, ani znásilňování lidí z vašeho katolického tábora, pokud by o takové znásilňování skutečně mělo se jednati. Jinou ovšem věcí je diskusse, poučování, debata. Té se nikdy neuzavírám , ale v té si také nikdy nedáme brániti. Tábor druhý stojí na stanovisku zcela jiném: osobuje sobě výsady, osobuje sobě výhradné právo na pravdu, osobuje si výhradný nárok na ovládání svědomí jiných lidí a cítí se znásilňován prostě již tím, když kdosi druhý vedle něho vznáší požadavek občanské rovnosti.

Velectění pánové! Také náboženství a jeho organisace v republice, chtějí-li býti loyální, musí se demokratisovati. To znamená, že musí uznati vedle sebe jako rovnocenné jiné názory a státi prostě demokraticky vedle nich a nechtít osobovati si nadpráví a výsady. Jedině tehdá můžeme uznati, že vaše přihlášení se k republice míněno jest opravdově, poctivě a vážně. (Posl. Sedláček: Ale musíme spěchat!) Jest ovšem vnitřní vaší otázkou, jak to uvnitř církve srovnáte s jimi principy, jak to srovnáte se zásadami, projevenými ve známém a pověstném ,"Syllabu bludů" papeže Pia IX., kde se praví, že je bludem již pouhý názor, ze jinověrec vedle katolíka má býti trpěn, a kde se prohlašuje za blud, že se papežství může anebo má smířiti s moderní kulturou, demokracií a republikanismem. (Výkřiky.) Je to v "Syllabu errorum" Pia IX. z r. 1868 blud č. 80, ty bludy jsou tam očíslovány a jest jich tam zrovna 80. (Hlučno a veselo. Hlas: 80 jich ani není!) Zrovna 80. (Předseda zvoní.) Pak-li ovšem na toto demokratické a republikánské stanovisko rovnoprávnosti stoupe katolického světa přistoupiti nechtějí, pak nemůžeme je považovati za republikány opravdové, pak všechna jejich osvědčování loyality republice zůstávají pouze planými a neupřímnými vytáčkami a podle toho jest diktováno k nim stanovisko naše. (Tak! Výborně!)

Otázka pohřbívání mrtvol ohněm jest jeden z těch požadavků mezi oběma tábory sporných, ale pro rozumné nepředpojaté lidi jest věc již dávno vyřízena a rozhodnuta. U odpůrců této věci jedná se čistě jen a jen o umíněnost, o justament, (Hlas: To je správně řečeno!) a pak o peníze! V otázce manželského práva opírají se pánové aspoň o své dogma, tvrdíce, že dogma určuje nezměnitelně jejich takový a takový postup, a že nemohou zaujmouti stanovisko jiné. V otázce pohřbívání ohněm není, prosím, žádného dogmatu, jest zde jen nehybnost, prostě tupé, bezmyšlenkovité lpění na tom, co tu jednou bylo a co prostě má trvat proto, protože to tu bylo, a proto zůstati na věky. (Hlas: Staří pohané již pálili!) o nesvobodě, o nějakém násilí, nelze v této otázce již proto mluviti, poněvadž žádá se pohřbívání fakultativní (Hluk. Předseda zvoní), že prostě jest každému ponecháno na vůli (Hluk. Předseda zvoní), jakým způsobem chce míti svůj pohřeb opatřen. Prosím, kde jest zde jaké násilí? Na straně těch, kteří žádají, aby byla ponechána každému svoboda, anebo na straně těch, kteří chtějí (Hluk. Předseda: Pane kol. Mlčochu!) svoje umíněné stanovisko diktovati a vnucovati jiným? Hygienicky jest výhoda spalování nesporná: rychlý zánik choroboplodných zárodků mrtvolných, a jest pozoruhodno, že za epidemií i to staré Rakousko muselo chtě nechtě pohřbívání ohněm nařizovati. Nebezpečí nákazy v menším měřítku jest zde ovšem při hnití vždycky. Rozhodně jest hygieničtější pohřbívání ohněm, než-li pohřbívání hnitím. Dokonce už je hygienická absurdnost, když mrtvoly, jako bývalo dříve, pohřbívaly se přímo v kostele, anebo v nejbližší blízkosti kostelů na hřbitovech, jak ukazuje německé slovo "Kirchhof" - "kostelní dvůr", - tedy docela uprostřed osad lidí živých.

Nábožensky jest otázka tato, myslím, docela indifferentní, poněvadž. nechápu, jaký zájem by měla víra a náboženství na hnití a bakteriích! (Člen N. S. Zeminová: Finanční!) Jedině ten snad, ano! Praví se, že ten starý způsob jest posvěcen zvykem a dekret papežský, který byl nám zde citován, vyslovuje se proti spalování mrtvých. Vzpomněl bych právě v této souvislosti, že mně není znám, a že také asi pánové z katolické strany nebudou moci citovati žádný papežský dekret, který by se vyslovoval proti - spalování živých, proti pálení jinověrců na hranicí za živa, proti tomu nebylo námitek, kdežto spalování mrtvých jim překáží. Pohřeb hnitím jest prý přirozenější, a my prý rušivě zasahujeme do přírodního procesu, když žádáme o fakultativní pohřbívání ohněm. Jest charakteristické a zajímavé, že pánové z katolického tábora najedou vyvstávají s požadavkem návratu k přírodě, a co si právě z toho přírodního procesu, z té velké krásné a věčné přírody vybírají: tlení a hnití, to se jim nejlépe zamlouvá.

Že esteticky a citově pohřbívání ohněm jest ideálnější, o tom nelze pochybovati. Tělesné pozůstatky promění se v čistý popel, odpadá hnusný proces hnilobný, trapné zahazování mrtvol hlínou, zneuctění pozůstatků při možném překopávání. Já jsem sám viděl několikráte na hřbitovech na svahu, jak vyčnívají lidské lebky a hnáty, jak to děti a psi vyhrabávají. Jest toto pieta k zemřelým? Pohřeb ohněm jest tedy pietnější a ušlechtilejší, pohřeb hnitím živí mimo jiné i různé pověry o mrtvých, strach z pohřbení za živa a podobné obskurní věci.

Hospodářsky odpadne jistě zbytečná pompa pohřební, zjednoduší se celý akt, omezí se také zbytečně velké plochy hřbitovní. Po stránce hospodářské padá na váhu i to, že uzákoněním pohřbu ohněm doma, odpadnou značné náklady za dopravu mrtvol do ciziny za příčinou spálení. Ve všech kulturních státech jest pohřbívání ohněm již dávno zavedeno. Nechceme-li tedy, velectění pánové, býti právě my černou zpátečnickou oasou na mapě mladé, svobodou omlazené Evropy, nezbývá, než abychom odstranili všecky zbytky středověké poroby a nesvobody; jeden z nich má být právě uklizen projednávanou předlohou. Prohlašuji proto jménem celého socialistického bloku, že budeme hlasovati pro návrh, aby fakultativní spalování mrtvol bylo v naší republice uzákoněno. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Další slovo má p. kolega Mareš.

Čl. N. S. dr. Mareš: Slavné Národní shromáždění, přál bych si velice, abychom tuto otázku svedli na věcnou půdu, na kterou náleží. Je-li napětí mezi stranami tak velké, každá věc způsobuje takové rozpory. Myslím, že zde těch rozporů není zapotřebí.

Já sám před mnoha léty jsem se vyslovil proti spalování mrtvol a sice v této souvislosti. Jestliže organické látky spálíme, jsou produkty kysličník uhličitý, soda a vzdušný dusík. Tento vzdušný dusík se již vícekráte - tak jsem tenkrát soudil - nemůže vrátiti do koloběhu životního, poněvadž rostliny potřebují sloučenin dusíku, amoniaku, který se pak oxiduje bakteriemi v kyselinu dusičnou, a vy víte, jak dusíkaté látky jsou pro vzrůst rostlin důležité. Tedy to byl tenkrát důvod, že všecko spalování organických součástí, ať živočišných nebo rostlinných, ochuzuje život o dusík, který uniká do vzduchu jako dusík elementární a již se nemůže vrátiti do koloběhu životního. Tak vyjádřil se kdysi jeden fysiologický chemik, že každá rána z pušky zabíjí. Proč? Poněvadž dusičníky prachu se tím rozloží tak, že dusík unikne do atmosféry. To by mohlo býti důvodem biologickým proti spalování. Ale během času pokročila věda tak, že víme nyní a umíme také udělati, aby rostliny assimilovaly dusík z atmosféry. Ano, pokrok jest takový, že dovedeme již dělati dusičnou kyselinu také ku střílení z atmosféry. Tedy ten důvod, který mne tenkrát vedl, že každé spalování jest ochuzování života o dusík, ten již za naších časů neplatí.

Jiný důvod věcný by mohl býti, že soudní medicína by tím mohla býti uvedena do nesnází, že by spalováním mrtvol mohlo býti nadržováno zločinu. Tomu se nevyhneme ani při obyčejném pohřbívání.

Mohli byste kdokoliv, kterýkoliv zločinec by mohl (Veselost) svými studiemi biologickými a medicínskými přijíti na smrtící prostředky, že by žádná pitva jeho zločinu neodhalila. Víte ku pr. o tom zločinu infikování osob pathogenními mikroorganismy, které se stalo v Německu. Ten důvod, ačkoliv jest závažný, nemůže přece býti rozhodující. Tu právě záleží na tom, aby při každém spalování byla mrtvola napřed co nejdůkladněji prohlédnuta, a aby se vůbec všechny poměry zemřelého posoudily, než bude dáno svolení k jeho pohřbení ohněm. Předpisy by tu musily býti přísnější než jsou při obyčejném pohřbívání, kde jest možna exhumace, ač i při exhumaci snadno se může státi, že se zločin také neodhalí.

Tedy by bylo zapotřebí skutečně velice přísných předpisů, co se týče ohledávání mrtvol. To jest také důvodem, proč není snadné, aby bylo zavedeno spalování mrtvol všeobecné, proč jest zde jen návrh, aby bylo spalovaní fakultativní. To znamená, že je to jen výjimečné, jen ve zvláštních případech, když si zemřelý přeje býti spálen, aby mu nebyla kladena překážka. Já bych shledával, že zákon je v tom poněkud slabý, hledí-li se k jistým okolnostem. Vzpomeňte si na podzim, když zuřila chřipka zde v Praze, že ležely mrtvoly nepohřbeny na hřbitovech, poněvadž nebylo lidí, kteří by je pochovali. Tedy jsou okolnosti, kde by měla vláda přímo naříditi spalování ohněm. Tak v případech rozšíření epidemie, kde není možno na rychlo mrtvoly pohřbíti. (Hlas. Jak to bude s uhlím? Bude dost uhlí? Což když udělají horníci stávku, co potom? Jiný hlas: Když udělají stávku, nedáme uhlí na faru a dáme je na spalování mrtvol!). Já upozorňuji, budou-li horníci dělati stávku, budou se mrtvoly pochovávati, budou-li hrobaři dělati stávku, nezbude než mrtvoly spalovati (Výborně! Potlesk.) Ale uvedl bych vám k tomu spalování, že je to jen iniciativní, počáteční stadium, poněvadž mrtvola se skládá z velmi hořlavých látek, jako jsou tuky, které potom hoří samy. Tedy jest jen třeba tu počátečnou vysokou temperaturu způsobiti a mrtvola se vysuší a pak shoří sama. (Posl. Rýpar: Ta se musí udržovati!) ona se udržuje samočinně. Tedy by bylo možno zostřiti ten zákon tak, že za velikých epidemií, kde hrozí nákaza, kde je těžké pohřbívání, je spalování mrtvol předepsáno. Dále nikomu nenapadne, aby zaváděl spalování mrtvol na venkově po vesnicích. Tam ať jsou hřbitovy dál. Vždyť jest to fakultativní pohřbívání! Ale ve velikých městech to je veliká závada. Jenom si račte zajíti na procházku na ty oddíly olšanských hřbitovů, kde jsou nové hroby. Nestačí, když ta půda přikryje to dosti vysoko. Ale tam jest taková atmosféra, že jest skutečně nevolno na takových místech. Ve velkých městech jest pohřbívání do hrobů velikou závadou. Těch hřbitovů musilo by býti mnohem více a nemělo by se pohřbívati do šachet, kde potom jest té země v poměru k tělům příliš málo. To všechno svědčí, že ve velikých městech by mělo býti spalování mrtvol nejenom dovoleno, ale i ulehčeno. Nyní námitky, které zde byly uvedeny, že totiž zetlívání jest přirozené. To je důvod, který jsem vám již také uvedl. To jest pravda. Kdyby nebylo Promethea, nebylo by ohně. Prometheus ale má oheň, může dělati něco víc, než dělá příroda. Kdybychom se ve všem omezili jenom na to, co sama příroda dělá, to bychom nebyli daleko pokročili. (Hlas: Musili bychom jíst syrové maso!) Nejenom v tom, ale i v jiných věcech. Proto jsme právě lidé, že můžeme svého rozumu užívati také k tomu, abychom zlepšili poměry přírodní tam, kde se zlepšiti dají. (Hlas: Po případě zhoršeny jsou!). Musíme se vyhýbati tomu zhoršení, musíme lidí lépe poučiti, musíme rozšířiti vzdělání. (Posl. Rýpar: Řeklo se, že má býti předepsáno! Posl. Aust: Velebný pán není pro spalování, je pro napalování! Veselost).

Pánové, snad mi uvěříte, že já v této otázce nemám žádné protináboženské tendence. Bylo-li zde řečeno, že jest ten návrh učiněn jako demonstrace proti katolickému náboženství, tedy bych rozhodně protestoval proti tomu, poněvadž já takové demonstrace bych nemohl schvalovat. A myslím také, ze taková demonstrace nebyla zamýšlena. (Hlas: Pardon! Pan dr. Bartošek spojil to se všemi dnešními kulturními otázkami!) Pan dr. Bartošek učinil to, co váš řečník učinil před tím, a já ani té ani oné strany nechci následovati.

Já bych na to s této stránky nehleděl, pánové, a myslím, že bychom mohli docela klidně ten návrh beze všech disputací přijmouti. (Hlas: To neškodí!) ono to nepřekáží a myslím také, že když Národní shromáždění tento zákon odhlasuje, nebude tím žádným způsobem demonstrovati proti katolické církvi, poněvadž to s tím nesouvisí a to sem nepotřebovalo býti uváděno.

Mluvilo se docela, že ten návrh byl diktován nenávistí ke katolické církvi. Vždyť přece spalování mrtvol, jak zde bylo řečeno, není žádným článkem víry katolické. Vždyť jest to způsob racionelní.

Já tedy, abych vás již dlouho nezdržoval, myslím, že můžete s klidným svědomím, aniž byste k někomu měli nenávist, aniž byste chtěli někoho urážet a demonstrovati proti někomu, tento návrh přijati. (Výborně! Hlučný potlesk).

Předseda: Řečnický seznam jest vyčerpán, debata jest skončena.

Uděluji závěrečné slovo p. zpravodajovi.

Posl. dr. Srdínko: Vážené Národní shromáždění!

Já jsem několikráte v Národním shromáždění referoval, a náhodou jsou to vždycky věci, při kterých se přihlásili řečníci strany katolické k odporu. Přiznám se, že jsem si vždy ukládal velikou reservu, abych nevyprovokoval žádnou stranu a zvláště ne stranu katolickou k nějakému odporu, ale vždy to bylo marné, vždy se přece jen debata dostavila a sice v takové formě jako dnes. Ale ani dnes mne to neuvede z rovnováhy a já chci jen několika slovy odpověděti na to, co bylo řečeno.

Ve zdravotním výboru řekl zástupce strany katolické doslovně toto: "Nám jest to lhostejno, když se chce dát někdo uškvařit nebo ne." Bylo mu lhostejno, ale když přišlo k hlasování, hlasoval proti. V plenu jest tomu rovněž tak. Páni říkají, že jest jim to lhostejno, chce-li se kdo dát spálit, ale ohlašují hlasování proti. Konstatuji, že žádný církevní zákon nenařizuje pohřbívání do země, ale co my zde chceme uzákonit, je to, aby kdo se chce dát spálit, mohl být spálen, a kdo se chce dát pohřbít do země, dal se pohřbít. Uvedl jsem zde řadu důvodů, ale jen ještě krátce se zmíním, že debata, která dnes zde jest, se konala také v zemském sněmu moravském, kde řečník se strany katolické, kněz p. František Horák, se takto vyjádřil (čte): "Spalování je drahým luxusem. Spalování je hrozné: mrtvola se jako řemen v ohni svíjí, kroutí, prská, natahuje, puká a otvírá se. A potom, co by se stalo s mým popelem, když nemám rodiny? Dají ho snad někam na faru, a až přijde můj nástupce, zavadí zametačka on smetákem a vyhodí jej na hnůj. Nedávno v Berlíně jedna rodina udělala bankrot, vše jí bylo prodáno a krásnou urnu s popelem koupil žid. Toho bych si nepřál, aby můj popel koupil a vysypal nějaký žid.

Takovým tedy tónem mluvil zástupce strany katolické na moravském sněmu a zde padlo, že nepotřebujeme pece na spalování mrtvol, nýbrž pece na chleba. To jest jen vtip toho druhu, jež byly na moravském sněmu nazvány hospodskými vtipy.

V ltalii zajisté jsou také dobří katolíci. Tam jest spalování mrtvol dávno v činnosti a já myslím, že v ltalii snad zástupci katolické strany jsou stejně horliví, jako byli v bývalém Rakousku.

Myšlénka tato není nová. Bylo to u Germánů a Slovanů před Kristem a rovněž u ostatních národů dávno před Kristem, u Assyřanů, Babyloňanů, Israelitů byl obojí způsob pohřbívání, u Hindů, Japonců pohřbívání ohněm atd.

Pan řečník se strany katolické se dotkl mých důvodů a řekl, že hospodářské důvody mluví proti pohřbívání ohněm, řekl, že nezáleží na těch 20 km², které jsou v Italii určeny na hřbitovy.

Ne, pánové, 20 km² když se ztratí v úrodné půdě, to přece jen padá na váhu z ohledů finančních a hospodářských. Jestli se jedná o výhodu finanční při pohřbívání do země, je to jen ta, kterou mohou uvésti pánové se strany katolické, že totiž dosud neprovázeli mrtvoly, určené k spálení, církevně při pohřbu. Se strany této jsou finanční důvody, ale jen se strany katolické církve, že dosud nedovolovala všeobecné doprovázení mrtvol určených k spálení. Že jsou ty výlohy vysoké, jak uvedl, to byla doprava do Německa, to stála dráha, doprovázeč mrtvoly, to všechno odpadá.

Pak užil ve své řeči takového výrazu, že důvody moje jsou malicherné. Na to bych panu řečníkovi, který řekl, že se zločin dá zjistiti lučebním mikroskopem, vlastně ani nemusil odpovídati, poněvadž toho pojmu, že se dá zločin zjistiti lučebním mikroskopem, já neznám. Ale když již zde udělal výtku malichernosti, já řeknu: Pánové, vy jste malicherní! Ať se jedná, o co chce, ať se jedná o druhou universitu, zavlečete sem tutéž debatu. Ať se jedná o opravu zákona manželského, zavlečete sem tuto debatu. Ať se jedná o spalování mrtvoly, opakuje se dnes po třetí tato debata.

Ostatně církev katolická v poslední době také již udělala výjimky a dovolila, že kněz katolický šel na pohřeb takové mrtvoly, která byla určena k spálení.

Správně zde promluvili další dva řečníci a hlavně prof. Mareš se stanoviska vědeckého vyslovil své stanovisko. Já jsem věděl, jaké stanovisko zastával před dobou, kdy jsme ještě nedovedli získávati volný dusík ze vzduchu, ale na to jsou dnes již celé továrny, a tak ten důvod, který by zde padal na váhu, že každým spalováním mrtvoly uvolníme vázaný dusík a děláme hospodářskou škodu, úplně odpadá.

Dále mluvil p. prof. Mareš o epidemii a řekl, že v době epidemie by mělo býti nařízeno, aby mrtvoly, které podlehly nákaze, a lékař to prohlásí, byly spáleny. Ale k tomu směřuje § 6. prováděcího nařízení, které je otištěno ve zprávě, že vypuknou-li nákazy, může býti ministrem zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti nařízeno pohřbívání ohněm osob zemřelých podle posudků lékařů nákazou, aniž by byly splněny podmínky, že dotyčný zemřelý si toho přál, nebo že by příbuzní jeho mohli dokázati, že by s tím souhlasil. V tom směru jest v osnově prováděcího nařízení na to pamatováno.

Tedy já nechci déle zdržovati slavné Národní shromáždění a prosím, aby schválilo zprávu zdravotního výboru i kratičký zákon, který se předkládá. (Výborně! Potlesk.)