Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Při pohřbívání ohněm proti pohřbívání do země jest ten rozdíl, že tělo se promění za 1¹/₂ hodiny ve vodu, dusík a kysličník uhličitý a zbude fosforečnan a uhličitan vápenatý v popeli, který váží nejvýše 1-1¹/₂ kg. Pohřbívání ohněm jest výhodné zejména v tom případě, jestliže se objeví ve velkém množství nakažlivé nemoci. Zde jest výhoda na straně pohřbívání ohněm. Pak jest pohřbívání ohněm výhodnější pro velká města již z důvodu velkých komplexů, které zaujímají hřbitovy. Tak na př. v průměru 8 km kolem Prahy jest 32 hřbitovů, z nichž postupem rozvoje města mnoho se dostalo již mezi obydlí a zastavěné ulice.

Důvodů náboženských proti pohřbívání ohněm není, protože spalování mrtvol lidských se nepříčí žádnému článku víry. Cit křesťanský se neuráží tímto způsobem pohřbívání. Vezmeme-li již v úvahu pohřební slavnosti, kdo byl přítomen při pohřební slavnosti v síni krematoria, ví, že vyjímá se slavnost ta jinak povznášejícím způsobem proti slavnosti, která se musí konati na hřbitově mnohdy v blátě, za každé nepohody, za deště a p. V krematoriu za zvuků varhan se spouští rakev s mrtvým do hloubky, kdežto na hřbitově se klade za každého počasí do země a hází se na ni mnohdy hlína i bláto. Věčný spánek, o kterém se mluví, když se mrtvý klade do hrobu, není pro tělo spánkem věčným, poněvadž velká většina hrobů se otvírá po určité době za 10-20 roků a tedy tím přestává onen věčný spánek mrtvol. Mnohdy se stává, že na hřbitově se shledáváme s vykopanými kostmi mrtvol, které někdy hrobník dá pečlivě do pořádku a uloží, ale někde v márnici dosti dlouho se povalují.

Co se týče finanční stránky, snad by nebylo třeba z toho důvodu uvažovati pohřbívání samo jako pohřbívání, ale přece i finanční stránka zde padá v úvahu, co se týče nákladu na zakupování hrobů, udržování hrobů, a udržování celých hřbitovů a zakupování velkých pozemků u velkých měst pro hřbitovy. Tedy zde rozhodne finanční ohledy mluví pro pohřbívání ohněm. Co se týče nákladů samotných na pohřbívání, tedy snad bude zajímati pány, že ty výlohy jsou zcela nepatrné tam, kde pohřbívání ohněm bylo již v míru zavedeno. Tak v Německu průměrný náklad na spálení mrtvoly byl 20 marek; pro nečleny spolku jsou náklady trochu dražší, ale pro členy spolku stálo to 20 marek a v Berlíně na ústředním hřbitově pouze 5 marek 30 feniků. V Paříži na centrálním hřbitově stálo spálení mrtvoly pouze 1¹/₂ franku před válkou v míru. Musí býti přihlíženo zde k finančnímu effektu, i když abstrahujeme od toho, že pozůstalí vypraví mnohdy nádherný pohřeb tomu, kdo jim zemřel.

Pohřbívání ohněm je tedy z důvodů zdravotních, ethických, esthetických i národohospodářských ideálním způsobem pohřbívání. Myšlenka pohřbívati ohněm není nová. Známy jsou popelnice jak vindické, tak slovanské. U Germánů i Slovanů tisíc roků až sedm set roků před Kristem počalo pohřbívání ohněm a trvalo ještě dlouho, až teprve rozšířením víry římskokatolické začalo pohřbívání ohněm ustupovati do pozadí a začalo se více pohřbívati do země.

Ještě na jednu okolnost poukáži: proč jest třeba, aby bylo možno pohřbívati ohněm. Jedná se zde u velikých měst o pohřbení části operovaných lidí. Když se odejme celá ruka nebo celá noha, jest potřebí tu část pohřbíti, a já jen poukazuji na to, že na př. za jeden rok v Berlíně dělaly ty části, které se měly od živých lidí pohřbíti, 195.300 kg, to jest asi tolik váhy, co obnáší 3000 lidských mrtvol. V Rakousku to není dosud možno. Zajisté ten, kdo zůstal po operaci na živu a chce jen, aby třeba ta noha byla opatřena náležitě, nebude dbáti o to, aby pro tu nohu byl na hřbitově zvláštní hrob, aby se tam mohlo docházeti dokonce, a hledí každý, aby to bylo sebráno a zničeno. V nemocnicích za starého Rakouska ty části se ničily protizákonně a větší části se pohřbívaly v hrobech. Již z toho důvodu jest třeba, aby takové velké pece zde byly, aby po velikých operacích, kde se jedná o celé části těla, mohly se tyto pohřbívati ohněm.

O ten důkaz mi nešlo, že pohřbívání ohněm je výhodnější, mně šlo o to, dokázati, že je stejně výhodné aspoň jako pohřbívání do země, protože se nejedná o to, abychom uzákonili povinné pohřbívání ohněm, nýbrž pouze fakultativní. Jest ještě jedno hledisko, kterého třeba dbáti, totiž ohled na zájem veřejný, pokud soudní lékařství může souhlasiti, aby se mrtvoly spalovaly. A tu již v řadě států jest to opatřeno a ta opatření budou provedena i u nás, aby bylo vyloučeno, utajovati zločiny tím, že by se mrtvoly daly spáliti; tyto kautely jsou velice snadno proveditelny a zdravotní výbor ve své zprávě také na ně upozorňuje. Přímo jich přec nenaznačuje; ponechává ale vládě a odborníkům v jednotlivých resortech, aby ty kautely daly se do prováděcích nařízení. Stačí poukázati na to, že se dokázalo, že mrtvola určená k spálení připouští menší možnost ztajení zločinu, než obyčejná mrtvola pochovaná do země, poněvadž se prohlídka zde děje mnohem důkladněji, a je-li jen malé nějaké podezření, musí býti provedena pitva, když se neshodne lékař, který mrtvolu ohledal, s lékařem ošetřujícím aneb když ošetřujícího lékaře nebylo. Tu tedy musí prováděcí nařízení hleděti, aby takové opatření, takové kautely byly dány. Zároveň je určeno, že když dotyčný zemřelý přál si takový způsob pohřbívání, anebo že lze dokázati, že by s ním souhlasil, i když takové vůle písemně nezanechal, může býti pohřben ohněm. Tak se vyhoví i svobodě dotyčného, kdo chce, aby mohl býti spálen.

Pánům, kteří byli v říšské radě býv. Rakouska, je dobře známo, kolikrát tato otázka byla projednávána a jaké obtíže jí byly kladeny, ani ne tak se strany vlády, jako se strany církve katolické.

Zde v této sněmovně prvý návrh toho druhu byl podán právě před 20 lety posl. Drem Jindř. Záhořem. R. 1905 zemská zdravotní rada česká se vyslovila pro takový způsob pohřbívání ohněm. Moravský sněm také v r. 1910 většinou se vyslovil pro takové pohřbívání ohněm. V parlamentě rakouském to dospělo až do r. 1918 tak, že zdravotní výbor poslanecké sněmovny konečně schválit předlohu zákona, aby i v Rakousku bylo dovoleno pohřbívání mrtvol ohněm. Rakouská vláda - vlastně tady bylo rozhodující mínění správního soudu - vycházela z tohoto stanoviska: všechny rakouské zákony jednají jenom o pohřbívání a kladení mrtvých do hrobu, žádný rakouský zákon nepovoluje pohřbení ohněm a jest tedy za to míti, že u nás není přípustno, aby mrtvoly ohněm pohřbívány byly. Z toho vycházel správní soud a toho se držela každá vláda a nedostalo se to v Rakousku k rozřešení. Ale v jiné otázce přece správní dvůr vyhověl v jistém směru do té míry, že když obec liberecká chtěla stavěti krematorium a byly podány proti tomu námitky, tu správní dvůr námitky ty zamítl a přiznal obci liberecké právo krematorium vystavěti, protože pravil: změna zákonodárství v tomto směru každého času je možna a obci musí zůstati volnost, s touto možností počítati.

Tak se stalo, že v Čechách za býv. Rakouska na prvém místě bylo vystavěno krematorium v Liberci. Jakmile byl proveden obrat 28. října, ihned se tam začalo se spalováním mrtvol a od té doby je možno pohřbívati i v naší republice spalováním. Vlastně zde se nejedná v Nár. shromáždění o nic, než uvésti zákonodárství v soulad s tím, co via facti již nastalo. Pohřbívání ohněm je zavedeno ve všech státech evropských, vyjma Turecko, Španělsko a Rusko. Jinde přistoupila všude vláda dávno na to, k čemu ji jaksi nutily spolky, které se staraly o rozšíření pohřbívání ohněm. Zdravotní výbor uznal až na jeden hlas potřebu takového zákona v naší republice a navrhuje vám zákon zcela jednoduchý, který takový způsob pohřbívání dovoluje a ponechává vládě, aby co nejrychleji vydala prováděcí nařízení, kde by se všech hledisk bylo postaráno o zabezpečení zájmu jak jednotlivce, tak i veřejného.

Zdravotní výbor nastiňuje ve své zprávě jaksi obsah takového nařízení a zástupce vlády, který byl ve zdravotním výboru, celkem s tím souhlasil, tak že je možno doporučovati slavnému Nár. shromáždění, aby tu zprávu schválilo a aby schválilo také tu osnovu kratičkého zákona. Já tedy žádám jménem zdravotního výboru o schválení a projevuji názor, že přijetím tohoto zákona o fakultativním spalování mrtvol odstraní Nár. shromáždění zase jeden přežitek bývalého, prokletého Rakouska. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Zahajuji debatu. V řečnické listině jsou zapsáni proti předloze p. kot. Pospíšil, pro p. kol. Bartošek a dr. Mareš.

Nebude-li proti tomu námitek, stanovím řečnickou lhůtu 15 minutami. (Nebyly.) Námitek není proti tomu. Uděluji prvému řečníkovi proti předloze p. kol. Pospíšilovi slovo.

Posl. Pospíšil: Vážené shromáždění!

Mám čest, jménem našeho klubu podat následující prohlášení: že pro nás katolické křesťany jest pohřbívání do hrobu zvykem, posvěceným příkladem našeho Mistra a Pána, který do hrobu byl uložen. Jest zvykem, posvěceným příkladem prvních jeho vyznavačů, kteří byli pohřbeni v římských katakombách. Ježto pak jisté společnosti a také jednotlivci použili pohřbívání ohněm k agitaci proti církvi a tím dali této myšlence osten nepřátelství vůči církvi, zavrhl papež Lev XIlI. s kongregací pohřbívání ohněm dekretem svým ze dne 19. května 1886. Tento dekret platí po dnes a dokud nebude zrušen, (Výkřiky) - a zrušen býti může, není příčiny, proč by nebyl zrušen (Výkřiky.), - ale dokud není zrušen, jest závazný pro všechny věřící katolíky.

Tedy třebaže pohřbívání ohněm neodporuje žádnému článku víry, přece budeme hlasovati proti tomuto z naznačeného právě důvodu. (Hlas: proč?) Jak jsem řekl! (Post. dr. Stránský: Mluvil jste jenom o katolících!) Naznačil jsem, že pohřbívání ohněm vlivem jistých lidí a jistých společností - chcete-li, abych to vyslovil určitěji, tedy společností zednářů, nabylo ostnu nepřátelství proti církvi katolické. Tedy z tohoto důvodu budeme hlasovati proti.

Avšak jsou i jiné důvody, o nichž pan předřečník zde mluvil, které však mluví spíše proti spalování než pro spalování. Nechci a nemohu se také šířeji o tom zmiňovati, ale chtěl bych aspoň několika slovy určité ty body, jak zde bylo o nich mluveno, projíti.

Přirozeným zjevem jest pochod zetlení mrtvol - pozvolné. (Posl. dr. Velich: To jest hnití nikoliv tlení!) To jest přirozený zjev, poněvadž v přírodě nevidíme nikde násilné okysličování, tak zvané spalování. (Posl. Konša: Člověk jest prach a popel!) Ale násilného spalování nikde nevidíme.

Člen tohoto shromáždění, učenec, praví, že " tlení a práchnivění jest proces přirozený". Zdravému a nezkaženému lidskému citu se příčí tento násilný pochod - spálení -, odpovídá mu však pozvolný pochod tlení, hnití, jaký se právě děje v hrobě. (Posl. Aust: Kdybyste se mohl dívat na ten proces rozkládání v hrobě to by byt jiný pocit!) To již naznačuje právě způsob uchovávání mrtvol, že jest lidem milým a přirozeným, uchovávati své drahé pokud možná nejdéle. To jest právě onen pochod balsamování, ty mumie egyptské to nad slunce jasněji dokazují. (Posl. Aust: To byli jen Ramsesové, nikdo jiný!)

Pan kol. Aust se zmínil, že prý jest neesthetický pohled na hnijící mrtvotu, ale myslím, že daleko horší pohled jest na mrtvolu se pálící. (Posl. Aust: Já jsem to viděl!) Já bych si to nepřál vidět. (posl. Aust: To se rázem mění mrtvola v plyny!) Není to takové! Já myslím, že je to pohled daleko horší a hroznější, a nechci se o tom zmiňovati déle.

Pan řečník přede mnou mluvil zde také o hospodářských důvodech, které prý mluví pro spalování. Zrovna naopak! ty hospodářské důvody mluví pro pochovávání. Mám zde mnoho čísel, kterými bych mohl dokázati, že právě ekonomické, hospodářské jest pochovávání do půdy.

Ta půda, která se spotřebuje na hřbitovy, je zlomek procenta, promille. Na př. v celé Italii, která má na 300.000 km², je hřbitovů dle P. B. Branda pouze 20 km², tedy je to ničím. A všude jinde takový hřbitov není opravdu ničím, neznamená žádný poměrně kapitál proti tomu kapitálu, který by bylo nutno investovati do krematorií. Ale vedle toho pro pohřbívání ohněm je potřeba kapitálu udržovacího a provozovacího. Ten u hřbitovů vůbec odpadá. A že tyto kapitály mohou býti a jsou značné, to je jisté. (Hluk. posl. Zeminová: Vy jste dražší než krematoria!) Již dnes se ukazuje, že právě to pohřbívání ohněm je dražší, o mnoho dražší, než pohřbívání do země. (Hluk. Předseda (zvoní): Pane kolego Auste!) Právě proto si ho mohli přáti jen ti, kteří mají peníze. (Posl. Kvapil: Není to pravda!) Je to pravda, poněvadž na př. ve zprávě Spolku pro spalování mrtvol stojí, že výlohy pohřbívání ohněm činí dnes 500 K. (posl. dr. Uhlíř: Když se musí vyvážeti do cizin!) Dobře, ale mohl bych dokázati, že, i kdyby byla zde zřízena krematoria, (posl. dr. Velich: Ta budou!) ano, budou tak i to spalování bude nutně a nezbytně dražší. (Odpor. Posl. Zeminová: Dnes byste nás tam ani za 400 K neodtáhli!) Znám různé systémy pecí spalovacích, kde je výslovně stanoveno, jaká je u nich spotřeba paliva. Proto stačí to vynásobiti dnešní cenou paliva, a to dá, že na př. je třeba 10 q nejlepšího koksu na vytopení takové, na př. Schneidrovy pece. Ovšem jestli se to lacino pořídí a za kolik se to pořídí, je jiná věc. (Posl. Časný: To se vytápí pro mnoho mrtvol najednou!) Dobrá, ale není to takové, jak pan doktor tvrdí v té zprávě, že by se ta věc odbyla nějakými 5-10 korunami. (Lomoz. Předseda zvoní.)

To, pánové, je konečně věc vedlejší. Zase vážný člen tohoto Národního shromáždění v této věci napsal zcela správně: "Ať za doby pokoje, ať za války, kremace je a zůstane nákladným a nepraktickým luxusem a již tím protiví se požadavkům národního hospodářství." Tak napsal vědec, národohospodář a člen tohoto Národního shromáždění.

A zdravotní důvody jsou stejně takové. Ty důvody, které pan řečník tady udával, jsou malicherné, dají se velice snadno vyvrátiti, poněvadž příklady nejlépe to dokazují. Ti lidé na př., kteří bydlí na hřbitově, hrobníci, jsou zpravidla lidé, kteří dosahují největšího a nejdelšího věku ve zdraví. To, myslím, dokazuje dostatečně, že když hřbitov je řádně založen, za městem položen, odvodněn, v patřičné půdě, když se šetří všech pravidel řádného pohřbívání, aby mrtvola jistou vrstvou hlíny byla pokryta, že není žádného nebezpečí, žádné zdravotní závady, která by nutně žádala, aby musely hřbitovy snad býti nahraženy něčím jiným. (Spodní voda! volá prof. Velich.) Spodní voda ze hřbitova jest taková voda jako každá jiná. Já vím, pane profesore, že půda jest nejlepší filtr na světě, (Výkřik: Když je dobrá, úplně kompaktní a když v ní nejsou trhliny, pane inženýre!), který úplně vodu vyčistí. Byly případy cholery. Ne já, pane profesore, ale vědci jako dr. Pettenkoffer z Mnichova a dr. Matteuci z Bologne tvrdí, že jest faktum, že nikdo neslyšel nikdy, že by z vody hřbitovní povstala kdy epidemie. (Výkřik, tak, to je nepravda, poněvadž jsou případ zjištěny!)

Mluvil zde pan řečník také o dalších důvodech, že prý jest dostatečně postaráno o to v důvodové zprávě, až bude vydáno k tomuto zákonu doprovázecí ministerské nařízení. Mluvil o těch kriminalistických případech, kde bude zabezpečeno, aby se něco takového nestalo, co by ohrožovalo světskou spravedlnost. Já však neshledávám aspoň v tomto návrhu, který zde leží, že by ty kautely byly skutečně dostatečné. Mám zase na mysli právě úsudky znalců o té věci. Zde právě zase dovolávám se onoho vědce, zde přítomného, který praví: "Tato věda (soudního lékařství) jest jako pochodeň, která svítí na tmavé, křivolaké stezky zločinů a sestupujíc do samého příbytku mrtvých, kde práchniví ubohá oběť, sbírá zde důkazy proti osobám, na něž - často po mnoha letech - padlo podezření z mrzkého, násilného činu." A druhý - Matteuci - zase: "Avšak pokud oběť v hrobě odpočívá, potud nemá vrah pokoje, dobře věda, že každé hodiny může býti objeven důkaz viny jeho ve kbelíku neb pod mikroskopem lučebníka." Anebo další - dr. Brouardel: "V tomto případě by zlosynové v kremaci nalezli jistoty, které jim posavadní způsob pochovávání neposkytuje, - té se jim také dostati nesmí, neboť by z toho vyplynul zdroj nebezpečí pro lidstvo mnohem závažnější než jest ono, které prý hrozí ze hřbitovů lidskému zdraví." (Revue des deux mondes 1890. pag. 931.) To je, přátelé, závažný důvod, který nás nutí, abychom neposkytovali ochrany takovým zločincům, kteří by právě velmi rádi takovým způsobem se svědků svého zlého činu chtěli zbaviti. (Hlas: Tím, že zemrou?) Právě tento důvod jest pro nás dostatečný a myslím, že mnohé i z vás, nepříslušníků naší strany, příslušníky z jiných stran, jistě tyto důvody mohou přesvědčiti a přesvědčí, že budou hlasovati proti tomu zákonu. Nám stačí úplně onen důvod, o němž jsem mluvil, k zaujetí našeho stanoviska, totiž že tento zákon - jako i jiné - jest diktován nenávistí chorobnou vůči všemu, co má trochu jen ráz křesťanský. (Výborně! Tak jest! Výkřik: Tomu nevěříte! -) Věřím tomu. (Výkřik: Fakultativně!) Já jsem z počátku, pane profesore, vysvětlil, že jsou to jistí lidé a třídy, - zednářské lože na př. - kteří právě toho způsobu pohřbívání použili jako berana proti církvi.

A zase ten vědec zde přítomný tvrdí, (Hlasy: Kdo je to?) - snad mi nebude zazlívati, když to řeknu, - jest to pan profesor Cyril Horáček, který o této věci psal svého času a pravil o tomto důvodu, o němž právě mluvím, že "strmí jako u nějaké továrny komín spalovací pece, kde v kouři do vesmíru se rozplývají těla oněch ťsilnýchŤ duchů, kteří i po smrti chtějí demonstrovati proti církvi a starobylému křesťanskému řádu."

Má-li to býti tedy demonstrací, připustíte, že my této demonstrace se súčastniti nemůžeme a nechceme a nebudete nám zazlívati, že z tohoto důvodu budeme hlasovati proti tomuto zákonu. (Výborně! Souhlas.)

Předseda: Dávám slovo dalšímu řečníku, p. kolegovi dru Bartoškovi.

Posl. dr. Bartošek: Vážené Národní shromáždění! Návrh, který zde byl podán, je návrhem samozřejmým a nyní tedy třeba, abych dlouho o něm hovořil. Je-li však zde něco v souvislosti s tímto návrhem, co neuspokojuje, je jedině to, že návrh tento dostává se k projednání teprve v šestém měsíci trvání republiky a že ostatní předlohy, které s touto tvoří jaksi jednotný komplex otázek kulturních, nejsou dosud v tomto Národním shromáždění vůbec projednány jako na př. otázka reformy manželského práva, otázka laicisace školy, otázka odluky státu od církve. Dovolte tedy, abych při této příležitosti na toto faktum zde upozornil a proti průtahu v projednávání těchto otázek s této tribuny protestoval, (Hluk: Předseda zvoní), poněvadž není, myslím, tímto Národním shromážděním doceněno faktum, jež vyzvedl náš president republiky ve svém poselství: že ten velký boj, který veden byl v poslední světové válce, veden byl vlastně mezi starým středověkým theokratismem a mezi moderní demokracií. Chceme-li býti věrnými demokraty - a to zajisté chceme - tu, myslím, naše stanovisko v otázkách těchto musí býti jasné. (posl. Rýpar: My teď potřebujeme pecí na chléb a ne na spalování mrtvol!) Středověké theokratické uspořádání světa zmizelo, máme-li se odrakouštit opravdu, znamená to, vykliditi od nás i jeho zbytky, odstraniti rudimenty, pozůstatky mrtvolné časti tohoto starého světa, a když zde mluvíme o pohřbívání mrtvol, připomínám v této souvislosti i potřebu odklízení mrtvolných zbytků starého Rakouska.