Podle mého mínění
právo sebeurčení nemůže platiti
českým Němcům, neboť k právu
tomu, aby nebylo pouhou agitací nebo demonstrací,
patří území a schopnost soběstačnosti,
a těch naši Němci v Čechách nemají.
Na místě území celistvého mají
v Čechách jen několik úseků
- mají území celkem v sedm takových
kusů rozdělené. Dostati se v Čechách
z úseku do úseku lze jen přes české
území. To znamená: jestliže žádáme,
ctěné shromáždění, v naší
odpovědi zmezinárodnění dráhy
z Bratislavy na hranice Jugoslavie, že by "Deutschböhmen"
musilo zase žádati o zmezinárodnění
drah na území české republiky, aby
se mohlo po nich dostati na příklad z Orlických
hor na Chebsko. Jinak by se tam nedostali, jakmile by československý
stát řekl: My vás tam teď nepustíme.
Dále: ne všecko německé
obyvatelstvo chce toto sebeurčení a plebiscit jako
prostředek k jeho výrazu. Dobře víme,
jaká spousta Němců i celých organisací
se vyslovuje proti Deutschböhmen. Nemají ještě
kuráže, aby se veřejně hlásili,
ale mají tolik svědomitosti a tolik úzkosti,
aby buďto přípisy vládě nebo
přípisy presidentovi dávali na jevo svoje
přesvědčení i svou touhu, aby byli
již plnoprávnými členy a občany
Československé republiky. (Výborně!)
Dále v území smíšeném
jsou statisíce Čechů, kteří
mají také své právo. Svoboda českých
Němců, či, jak oni říkají,
sebeurčení, svoboda moci se odtrhnouti od Čechů,
znamená pro český národ zkázu,
opak znamená pro obojí prospěch hospodářský
a národnostní, a pro Němce kulturně
ani nejmenší újmu.
Plebiscit, to by byl plebiscit živých
Němců. Ale, ctěné shromáždění,
já vedle plebiscitu živých Němcův
a proti němu stavím ještě právo
přírody. České území
ve své celistvosti jest tak přirozeným územím,
tak přirozenou hradbou české země,
českého národa, že Němci mohli
kolem dokola se tří stran zničiti slovanské
obyvatelstvo a obklíčiti kosočtverec český
se tří stran, ale poněmčiti Čechy
a Moravu již nedovedli. Tím se vysvětluje,
proč do tělesa Němců jest daleko na
západ posunut takový slovanský, český
klín. Na štěstí síle tohoto přirozeného
ohrazení horského odpovídá i síla
a tuhost českého národa samotného.
Tu nepomohlo Němcům ani dosazení německého
rodu Habsburského na český trůn, ani
krvavý sněm v roce 1547, ani Bílá
Hora. Zase jsme vstali a dnes jsme pány Čech my
sami. (Souhlas.) Nepomohlo také němectví
nic, že právě na pokrajích Čech
pod horami a v horách bylo německé obyvatelstvo,
neboť bylo spokojeno v Čechách za panství
nečeského a bude spokojeno i za panství českého
v českých zemích. Jenže ovšem toto
obyvatelstvo nesmí býti spravováno Berlínem
ani Vídní, jedině Prahou; pak není
nebezpečí. (Souhlas.)
Právo přírody,
protest přírody! Pánové, mohl bych
vám zde přečísti z velikého
spisu Němce Partsche "Mitteleuropa" (1904) stať
o tom, jak Čechy jsou klasickým příkladem
přirozené jednoty, jak i soběstačné
jest hospodářsky i potravinově toto území
Čech, a jak končí, že Čechy mají
všechny podmínky blahobytu, jen kdyby národnostní
boj prý neztrpčoval v nich život.
Mohu vám uvésti ještě
klasičtější doklad, a zase pochází
od Němce. V "Deutsche Arbeit", revui v Praze
vycházející, před 14 roky byl článek
zrovna sensačně znějící, kde
autor na základě přesně vědeckém
dokazuje přírodní, geografickou, dějinnou,
hospodářskou atd. jednotu Čech a potom nejen
jednotu Čech, nýbrž výslovně
mluví o hospodářském celku Čech,
Moravy i Slezska. Jen několik vět vám přečtu,
abyste viděli, jak Němci, když si myslí,
že námi nejsou pozorováni, dovedou mluviti
upřímně a věcně a také
s porozuměním, co to znamená jednota českého
území. "Jednota (Čech) ukazuje se také
na fysiognomii charakteru dějinného života.
Čechy tvořily vždycky politickou jednotu, t.
j. státní celek, a také jednotu kulturní."
Teď přijde ve článku Praha. O Praze
spisovatel pěje pravé dithyramby: dějiny
Čech, toť jsou dějiny Prahy, dějinný
vývoj Prahy jest dějinným vývojem
Čech. Komunikace, cesty, dráhy, všechno to
jako do jednoho středu se řítí a míří
- ku Praze, se všech stran, počínaje již
od hranic českých. Praha je kulturním výsledkem
Čech v nejširším a nejobsažnějším
slova smyslu." Čechy tvoří v hospodářském
směru toliko s Moravou a Slezskem, tedy jen v rozsahu t.
zv. Sudetských zemí území hospodářského
jednotného charakteru". "Čechy tvoří
vždycky hospodářsky v sobě uzavřené
území a eminentně kulturní zhuštění".
"Čechy jsou, dík svému centralistickému
vývoji mnohých dopravních cest, pro sebe
uzavřeným územím dopravním,
jsou pro svou zeměpisnou polohu přepravním
územím prvého řádu, které,
dotýkáno nebo protínáno jest hlavními
liniemi střední Evropy."
Řekl bych, že německý
článek píše právě tak,
jak to napsala naše mírová delegace ve svých
memorandech pro mírovou konferenci.
Článek končí:
"Shrnujeme tedy: Čechy
jsou jako jádro starokrystalické české
hmoty geologickou jednotou. Jsou znamenitou horo- a vodopisnou,
to jest morfologickou a výbornou klimatickou jednotou.
Jsou tudíž fysicko-geografickou jednotou. Čechy
jsou znamenitou dopravní a obývací a dobrou
topografickou jednotou; jsou ve velikých rysech dějinnou
a kulturně dějinnou, ale také dobře
znatelnou moderně hospodářskou, tedy anthropogeografickou
jednotou. Jsou tudíž jednotou přírodní
a životní a předním typem jednotného
zeměpisného pojmu."
Jest zde, pánové, vedle
plebiscitu německého a proti němu právo
půdy. Jest to slovutný sociolog polský Gumplowicz,
který psal před léty úvahu o problému
Rakouska se stanoviska sociologického. Píše,
že národové dovedou vdechnouti do území,
jež obývají, zrovna jako svou duši, že
půda sama po svém národě stane se
rumunskou, maďarskou, českou, německou atd.
a že potom z půdy té zrovna jako by vydechovala,
jakoby emanovala duše dotyčného národa.
To, co se dějinného tvoří z takovéto
půdy, má již charakter dotyčného
národa; platí to také o Čechách.
Na takové znárodnělé půdě
musí se každá cizí dynastie znárodniti,
a předpovídá Gumplowicz, že dynastie
v Rumunsku musí se státi rumunskou, kdyby chtěla
nebo nechtěla. (Zdá se, že si tohoto zákona
byli vědomi již Habsburkové, proto se tak záhy
vystěhovali z Prahy do Vídně - my se ovšem
nezlobíme, že tak učinili.) Jakým způsobem
naše půda v historii projevila tento charakter v pojetí
Gumplowiczově? Jest zde především husitské
období. Celé Čechy přes to, že
německé obyvatelstvo tenkráte chtělo
zachovati katolictví, staly se toho výrazem! Pak
přišlo období 30leté války. Zase
celé Čechy a Morava - všechno tu bylo zasaženo
českým povstáním. Tenkráte
již i čeští Němci se dali strhnouti
a šli po boku českého povstání
proti Habsburkům. A pak ještě jedno veliké
dějinné drama máme před sebou: Naše
národní obrození.
Konečně jest právo
českého obyvatelstva, jež bydlí ve smíšeném
území, vedle a proti tomu dožadovanému
plebiscitu německého obyvatelstva.
Jinak si z té duše přeji,
aby se německé menšiny cítily šťastny
v naší republice; nechci za živý svět,
abychom my, Národní shromáždění,
ani naše vláda snad něco podnikly, čím
by se mohla dosavadní vzájemná odcizenost
ještě zvětšiti; přál bych
si naopak, abychom podnikli všechno, co by mohlo umožniti
návrat jejich, a přál bych si také,
aby teď brzy a po případě hned po podepsání
míru bylo zřízeno, - jmenuji to přímo
- menšinové departement u naší vlády,
snad s menšinovým státním sekretářem.
Kdybych se nebál, ctěné shromáždění,
že bych utržil přídomek rozmnožovatele
ministerstev, navrhl bych, aby se přímo zřídilo
i menšinové ministerstvo.
Jinak však nesmíme počítati
pro budoucnost již s daty, které nám dalo úřední
sčítání rakouské. Toto úřední
sčítání rakouské dojde se stanoviska
národností pronikavé korektury, tak pronikavé,
že se dosavadní tradicionelní národnostní
data úplně přesunou. Snad jste si všimli,
jak, řekl bych přímo sensačně,
znějí data o sčítání
podle národnosti v moravských městech, jak
včerejší česká menšina po
spravedlivém sčítání jest dnes
velikou většinou! V "Národních
listech" byla nedávno číselná
tabulka, z níž na základě výsledků
nového sčítání asi z devíti
měst moravských mohlo se vypočísti,
že by počet Němců v české
republice klesl až na 2,200.000.
Já nebudu tak, řekl
bych, radikální. Přepočítal
jsem si to všechno všudy, informoval jsem se u znalců,
kolik bude asi Maďarů, kolik Rusínů,
kolik Poláků. Poláků bude značně
méně, jakmile bychom měli ztratit území
východně od Visly a jisté pásmo západně
od Visly; tedy počet Poláků klesne neobyčejnou
měrou. Konec počítání byl ten,
že československé obyvatelstvo v naší
republice bude činiti nejméně 70%, kdežto
obyvatelstvo ostatní bude činiti nanejvýš
30% dohromady.
A teď sluší se podívati
na těchto 30% obyvatelstva nečeskoslovenského.
Skládá se předem z Poláků.
Řekl jsem, že mají klesnout na takový
počet, že ve veřejném životě
naší republiky by nehráli celkem význačnější
úlohy. Budou zde dále Rusíni; bude
jich snad půl millionu, ale Rusíni žádají,
aby měli jistou autonomii a jen v určitých
bodech aby byli s námi jednotni - byla by to tedy jakási
unie reální. Pak přijdou Maďaři;
počet jejich odhadují nám znalci slováčtí
nanejvýš na 600.000. Ale račte vzíti
mapu. Tito Maďaři budou na periferii našich československých
hranic. To jest délka málem 500 km. Tedy bude-li
tento počet 600.000 Maďarů roztroušen
na takovou délku, vidíte, že celkem zase nebudou
moci hráti veliké úlohy, jako by snad hráli
jako kompaktní celek. Zbývají Němci,
jichž počet bude, řekněme, k 1/23
až snad ke 3 milionům. Ale jak budou územně
roztroušeni, to již jsem vám řekl. V Čechách
na př. budou v 7 nesouvislých útržcích.
Ctěné shromáždění,
to všechno říkám proto, že mají
někteří obavy, abychom se počtem Němců
příliš nezatížili! Vidíte,
že ty obavy nejsou na základě statistiky, která
přijde spravedlivá a opravdová, opodstatněny.
Jinak při spravedlivém postavení menšin,
při plné šetrnosti k nim a jejich právům
na poli kulturním a k právu jejich jazyka v úřadech
atd. mám za to, že by bylo těžkým
prohřešením na dějinném podkladě
a vývoji, na skutečném stavu věcí,
že by bylo, řekl bych i zklamáním zahraničních
našich přátel, nejen českých,
nýbrž i přátel ve všech státech
dohodových, kdybychom zde nedali výraz svému
přesvědčení, že každá
národnost, i sebe menší, dojde zde práva
a spravedlnosti, ale že vůdčím národem
zde bude náš národ československý.
(Výborně!) Jako jest v království
francouzském prvním národem národ
francouzský, v zemích německých národ
německý, tak má býti v zemích
českých prvním národem národ
český, to jest zákon přirozený,
zákon světský a zákon boží
- pravil Hus.
V naší odpovědi
na poselství jest také passus, ctěné
shromáždění, o přímém
teritoriálním spojení naší republiky
s Jugoslavií prostřednictvím koridoru.
Ať zní zprávy z Paříže jakkoliv,
my jsme passus v odpovědi zanechali a doporučujeme
jej také ctěnému shromáždění,
neboť my potřebujeme takového koridoru. Uzemí
projektovaného koridoru má smíšené
obyvatelstvo, jest poměrně málo obydleno,
jsou tam Maďaři, Němci, Slovinci, Srbové,
tedy přírůstek cizojazyčný
byl by neobyčejně malý, při čemž
geografická, politická, třeba ne už
tak strategická úloha byla by veliká. Přimlouvám
se za to také proto, že takové přímé
spojení bylo vždycky přáním Jugoslavie.
Ať vidí bratři Jihoslované, že
věrně při nich setrváváme,
že přejeme jim, aby dosáhli plné svobody,
plného nasycení svých spravedlivých
tužeb a přání, že jsme pamětlivi
dubnové přísahy: Věrnost za věrnost,
složené v jejich přítomnosti. (Hlučný
potlesk. Výborně!)
Také jsme ve svém návrhu
ponechali odstavec o Lužici a přimlouvám
se také za to, abyste jej přijali. Jest tam ovšem
alternativně řečeno, kdyby si přáli,
aby měli svůj samostatný stát anebo
chtějí-li býti připojeni k nám,
že jsme hotovi je přijmouti. Jinak že se přimluvíme
za to, aby se jim dostalo mezinárodní ochrany. Ctěné
Národní shromáždění! Řekl
jsem již, že Němcům se podařilo
kol dokola poněmčiti, řekl bych, se světa
zprovoditi slovanský živel, - to jsou baltičtí
Slované - ale lužických Srbů se jim
nepodařilo sprovoditi se světa. Jaký jest
to zvláštní národ, jaký dar to
má od Prozřetelnosti, nám ještě
neznámý, že zde setrvává a vzdoruje?
Zdá se mi, kdybychom ani nebyli Slovany a bratřími
jejich slovanskými, kdyby kdokoliv zde jiný seděl
a měl možnost, že by se prohřešil
na samé přírodě a na samém
dějinném poslání, kdyby jim nechtěl
umožniti svobodu.
Máme ve svém návrhu,
ctěné Národní shromáždění,
passus důrazně řečený, že
činíme nárok, aby při likvidaci s
Rakousko-Uherskem se nám vrátilo všechno to,
co nám bylo vzato, co nám bylo odvezeno, a aby nám
poměrný díl vydán byl z toho, co bylo
pořízeno společným nákladem.
Budiž zde vzdáno uznání profesoru Kybalovi,
jenž sestavil neobyčejně svědomitě
a pečlivě seznam všeho toho, co jest ve Vídni,
ve všech různých ústavech a galeriích,
co jest také v Budapešti ve všech různých
ústavech a galeriích, co jest notoricky naše,
co bývalo dříve v Praze, nebo v různých
českých šlechtických galeriích
neb archivech, a co nám musí býti vráceno.
Kdybychom chtěli revindikovati
všecko, musili bychom ovšem jíti i do Švédska,
a ještě jinam a chtíti vše to, co nám
bylo vzato v 30leté válce. Pak bychom si nestačili
stavěti nová musea a nové budovy, pak by
skutečně ne již Mnichov, nýbrž
Praha byla takovým střediskem, jež by bylo
vyhledáváno všemi ctiteli umění
a památek historických.
Dovolte mi, ctěné shromáždění,
ježto způsobem, řekl bych, málo promyšleným
se vydalo heslo: pryč s naší samosprávou,
pryč s našimi okresními výbory, pryč
se všemi rozdíly zemskými, abych zde mohl vzdáti
uznání naší samosprávě.
Naše samospráva má
na našem národním vývoji, ať samospráva
okresní nebo zemská, lví podíl (Výborně!)
a můžeme říci, že konala svou povinnost
svědomitěji než sama státní správa.
(Výborně! Potlesk.) A můžeme
říci, že přemnohý okresní
výbor byl více na svém místě
a také více vykonal pro národ náš,
než kterékoliv politické okresní hejtmanství,
a to, nota bene, při nedostatečných prostředcích,
při zřejmé nepřízni státní
správy. Já to, ctěné shromáždění,
zde neříkám, aby to vypadalo jako nekrolog
nebo pohřební píseň, poněvadž
jsem přesvědčen, až horečka mine,
až se pozná, že stačí pouze zdemokratisovati
volební řády do okr. výborů,
že bude rozhodně i spravedlivější
i účelnější, nikoliv okresní
výbory připojiti k okresním hejtmanstvím,
- to mluvím o Čechách, - nýbrž
obráceně politické státní úřady
připojiti k těmto samosprávným okresním
úřadům. (Výborně! Potlesk.)
Když zde již vzdávám
uznání, dovolte, abych vzdal uznání
ještě dodatečně všem činitelům,
kteří přispěli k výchově
našeho dorostu a našeho mužstva fysicky i duševně
a tím umožnili, aby za hranicemi se mohlo vybudovati
naše vojsko. Jest to naše Sokolstvo, jsou to tělocvičné
spolky dělnické, jest to celá síť
sportovní. Tu si vzpomínám na Angličany,
jak také jim to pěstění sportu - Angličané
jej pěstují s vervou a zápalem jako nějaký
náboženský obřad - prospělo v
této válce, jak si dovedli opatřiti statečné
a otužilé vojáky.
Posléze, ctěné
shromáždění, přicházím
k pracovnímu programu našeho Národního
shromáždění. Je to odstavec, který
pokládám za neobyčejně vážný
a důležitý. Zcela upřímně
a otevřeně dávám výraz svému
nazírání, že tento sbor je sborem pouze
prozatímním, že jeho nejpřednějším
úkolem jest, aby umožnil a aby vykonal všecky
přípravy k tomu, aby se mohlo přikročiti
k řádným volbám do řádného
ústavodárného sněmu naší
konstituanty. (Výborně! Potlesk.)
My chceme dále, aby tento
sněm, toto Národní shromáždění
- žádá to, řekl bych, prozíravost
a také ústavní smysl - konečně
rozřešilo poměr mezi právy a povinnostmi
těch složek, o kterých jsem již mluvil:
presidenta, Národního shromáždění
a vlády. Dále vytýkáme ve svém
návrhu jako úkol řadu aktuálních
sociálních požadavků a potřeb,
hlavně vzhledem k následkům a ke zpustošení,
které válka zde způsobila. Máme v
návrhu ještě jiné lidové a sociální
požadavky, máme tam ovšem i otázku agrární,
máme tam i otázku dolů a velkých podniků
monopolistických. Snad stylisace nebude se zdáti
všem přespříliš určitá,
ale jsme v koalici a jediným prostředkem této
koalice je kompromis; jinak nedá se to řešiti.
V návrhu se tedy jaksi jen napovídá a uvádí
jakýsi seznam otázek, jichž řešení
si pak provedeme zde sami, a tu dovolte, abych vyslovil jedno
přání, jaksi osobní, z té duše:
přál bych našemu Národnímu shromáždění
méně radikalismu v návrzích a více
radikalismu přál bych naší vládě.
(Tak jest!) Takový poměr byl by dojista zdravější.
Naše vláda řekla
sice 9. ledna, že bude míti pevnou ruku, ale tu pevnou
ruku jsme dosud viděli jen u dvou ministrů: u ministra
financí v Praze a u ministra zahraničních
věcí v Paříži. (Výborně!)
Dovolte mně také zde
tlumočiti jaksi dodatečný povzdech. Když
zde vidíme, jaké obtíže činí
řešení otázky agrární,
jakou krisi vyvolala, říkáme si: oč
bylo by lépe bývalo, kdyby tato otázka, jakož
i otázky jiné, jako na př. poměr církve
ke státu, úprava šlechtictví atd. -
kdyby vše to bývalo se mohlo rozřešiti
v jednom dni, v den 28. října! To bylo by bývalo
rozřešení nejlepší. Nikdo, snad
ani postižený, by se byl tenkráte ani neozval,
poněvadž byl by býval rád, že vše
to aspoň tak dopadlo. To všecko dohromady byla by
bývala jedna a jediná revoluce v jeden den. To ovšem
se nestalo, - já toho nevytýkám, nešlo
to nijak - ale jisto je, teď řešení každé
takové jednotlivé otázky znamená vždy
jistou novou revoluci a proto ty obtíže, proto ty
nesnáze, proto odpory, ultimata, krise atd. My z toho již
nevyjdeme - jsme již v tom a takovýmto způsobem
bude se každá otázka řešiti.
Ke konci dovolte mně říci
tolik: máme svůj stát, ale stát ten
není ještě zabezpečen. Mírově
dostaneme co nejvíce, - to je pravda - ale přece
není ještě stát náš zabezpečen,
neboť ani po podepsání míru ještě
opravdového míru nebude. Tak vypadá dnes
celý svět a každé chvění
v Evropě bude se cítiti také zde u nás,
každé zemětřesení v sousedním
státě bude sem své vlny vysílat (souhlas)
a proto říkám, že naše republika
není ještě zabezpečena. My potřebujeme
tudíž proti vnějším nepřátelům
svého vlastního vojska. (Souhlas.) Vojsko
to si představujeme jako demokratické svým
zřízením, jako republikánské
svým smýšlením a svou kázní
jako v pravdě československé. To je jaksi
na venek proti vnějšímu nepříteli.
Pro vnitřní pokoj v československé
republice, pro konsolidaci poměrů potřebujeme,
aby se konečně našel všeobecně
správný poměr mezi prací a kapitálem.
(Výborně!) Podle mého přesvědčení
jest taková doba dnes, tak pokročilá po této
stránce, že v tomto poměru mezi prací
a kapitálem žádná strana - ani na pravo
ani ve středu - nemůže učiniti ani krok
nazpět, může a musí činiti jen
kroky ku předu, mohou tedy býti i levice v tomto
shromáždění docela klidny. Vše
to jest logika, řekl bych, samých dějin,
logika vývoje věcí, logika psychologie celé
dnešní doby atd.; ona sama zamezuje kroky nazpět.
Když tomu věříme a vezmeme takové
pojetí za své, najdeme také správný
poměr dvou revolucí, z nichž jedné se
říká revoluce politická, druhé
revoluce sociální. Prvá, revoluce politická,
nemůže nikdy sociální vývoj ohroziti,
dokonce ne snad zabíti. Druhá, sociální
revoluce, může výsledky politické revoluce
ohroziti a po případě uvésti vniveč.
Dne 28. října měli jsme po výtce revoluci
politickou; z ovoce té politické revoluce žijeme;
že sedíme zde, děkujeme dvacátému
osmému říjnu. Jestliže se někdo
ptá, jakým právem tady sedíme, odpovídáme,
že právem revoluce z 28. října. Jen
abychom si ovoce 28. října nějakým
způsobem neohrozili! Bylo by to nebezpečné,
mohlo by to být, řekl bych, katastrofální.
Pak bychom dokonce již nemohli zaručiti bezpečnost
republiky. (Souhlas.)