Byla to velkolepá, celonárodní
kázeň, ve které náš národ
žil. Široké zástupy organisovaného
dělnictva jako by byly šly v předních
řadách. Projev spisovatelstva našeho v květnu
1917 byl jako zápalnou jiskrou především
našemu dělnictvu. Dne 30. a 31. května demonstrují
v Praze - obrovská demonstrace to byla - muži a ženy
ze všech pražských továren, chtějíce
projeviti solidaritu s českým spisovatelstvem, volajíce
po samostatném českém státu a žádajíce
také propuštění politických vězňů.
A na velikém táboru na Staroměstském
náměstí v jeden ten den zavznívá
hlasité volání: "Ať žije Masaryk!"
Tvoří se dělnická rada, kladou se
začátky k tajnému tisku v řadách
organisovaného dělnictva. Mezi ženami tvoří
se organisace, jež by regulovala ženské hnutí
a zabránila zmatkům na ulicích. Agituje se
mezi dělnictvem státních zbrojních
továren pro pasivní resistenci a pro sabotáž.
Takové jest smýšlení, pánové
a paní, v našem organisovaném dělnictvu,
a tak vážně pojalo myšlenku, osvoboditi
náš národ a zbudovati si svůj vlastní
stánek. Dne 14. října potom dělnictvo
podniká demonstrační stávku ve jménu
protestu proti drancování našich zemí,
vystihnuvši dobře, že toto drancování
má býti posledním, abychom zde byli již
jen učiněná poušť. (Souhlas.)
Jak nemohl býti potom ten 28. říjen klidný
a nekrvavý?
Mluví-li president ve svém
poselství o čestné revoluci, je možno
o ní mluviti i jako o revoluci tiché a pokojné.
Říkám to zúmyslně, protože
se až dosud v historii znají jen revoluce bouřlivé
a krvavé. I byla radost nad tím 28. říjnem
v našem národě všeobecná.
Kteří z vás,
pánové a paní, čekají, že
budu zde mluviti podrobněji o organisaci tak zvané
Maffie, budou zklamáni. Myslím, že stačí,
co bylo již více bezděčně nežli
úmyslně ve veřejnosti prozrazeno. Za to chci
v souvislosti s tím, co jsem právě říkal,
konstatovati, že tato netušená a nevídaná,
ani jen trochu formální organisace, především
však pouhá družina, měla svá živá
pojítka i s organisovaným naším dělnictvem,
dobře jsouc zpravována o jeho smýšlení
a úmyslech; měla i jeho vlivné osoby mezi
sebou. A tak vedle vlastní vnitřní organisace
dělnictva byla zde i tato celonárodní družina,
jež neviditelně prolínala v pravdě všecky
složky národa, dovedouc vniknouti také až
do vídeňského hradu.
A jak bylo za hranicemi?
Zahraniční česká
politika v XIX. století vykazuje i světlé
i černé momenty. Byla vždy spiata s Rakouskem
s upřímností skutečnou i někdy
jen podmínečnou. Jedinou úchylkou od této
její linie jest politika Jos. V. Friče, korunovaná
účastí jeho při manifestě pruského
krále k českému obyvatelstvu ve válce
rakousko-pruské r. 1866.
Celkem jsou tato významná
fakta v naší české zahraniční
politice XIX. století: Roku 1848 list Palackého
do Frankfurtu, který, můžeme říci,
že znovu stvořil Rakousko; pouť Čechů,
Palackého, Riegra a jiných do Moskvy r. 1867 jakožto
mužný protest proti dualismu: deklarace z roku 1868
v tom pojetí, že otázka česká
je otázka státoprávní a jakožto
otázka státoprávní že jest rázu
mezinárodního - a můžeme říci,
že celé toto období naší státoprávní
politiky jest mezinárodního rázu; je zde
dále z r. 1869 Riegrovo memorandum francouzské vládě,
nechceme-li říci přímo císaři
Napoleonovi III., kabinetní klasický kousek naší
české svépomocné diplomacie zahraniční;
jest zde sněmovní debata z r. 1870 o Alsasku a Lotrinsku,
a dovolte mně, abych přečetl zde jeden výrok
řečníka Skrejšovského z té
debaty (čte):
"Drápy pruských
orlů ovšem, pánové, se zaťaly do
těla překvapené Francie. A kdo, pánové,
nejvíce ve Francii tím byl ohrožen? Byl to
caesarismus a ne francouzský národ; svobodná
republika francouzská ostane, pánové, středištěm
novověkého života po Evropě, ať
již dynastie napoleonská a hohenzollernská
vyjednává o poměrech nynějších,
jakkolivěk se jí zdá, republika francouzská
bude vítězit nad carismem hohenzollernským
a napoleonským, ona ostane středištěm
sympatií všech národů, za ni a za její
udržení se budou modliti národové evropští,
za caesarismus hohenzollernský a napoleonský nikdo."
Jest zde posléze z 8. prosinec
r. 1870 české memorandum Beustovi, psané
zase Riegrem, o zahraničních věcech se známým
vyznáním o sebeurčení národů
a se známým protestem opětně proti
anexi Alsaska a Lotrinska.
Rokem 1879, kdy jsme vstoupili na
radu říšskou, vstupujeme, co se týče
zahraniční politiky, na půdu, kde jest jen
samá šeď. Již česká politika
státoprávní otázku odklizuje až
na druhou, na třetí a další kolej a
již sebe zaklíná, takřka ani o tom nevědouc,
víc a více do černožlutých šraňků
říšské rady a mimo ni nic pro ni již
jiného neexistuje. Přece však státní
právo nalezlo své oddané a věrné
i v této době šedi, jak jsem řekl. Bylo
to pokrokové hnutí let devadesátých,
které se pokoušelo o renaissanci staré české
státoprávní politiky a potom i všechny
strany, které z něho vyšly a které se
opíraly o jeho tradici. Pro nás - dovolte, že
říkám pro nás, protože jsem také
byl z činitelů pokrokového hnutí -
byla otázka státoprávní vždycky
otázkou mezinárodní. Taktiku její
v tomto pojetí formuloval jsem na př. roku 1908
takto:
Česká politika nesmí
dopřávati Vídni nikdy klidného spánku
potud, pokud bude centralismus. My se k této úloze
rušitele a ničitele klidu a pokoje německo-centralistické
Vídně otevřeně a hrdě přihlašujeme.
Česká politika musí býti nespokojenou,
protestující, oposiční, bouřící,
až otřese to jistotou oprávnění
této říše před cizinou.
Stopujeme pevnou linii tohoto hnutí
dále, pamětlivi jsouce při tom, že současně
z kruhů bývalé strany svobodomyslné,
hlavně péčí dr. Kramáře,
vytváří se hnutí novoslovanské
(neoslavismus), jemuž strach Vídně dodává
hrozivého politického rázu mezinárodního.
Roku 1914, kdy stranická naše,
neřeknu: roztříštěnost, nýbrž
anarchie se vší zlobou a zavilostí fanatismu
jest stále na vrchu, z tehdejšího státoprávního
světa českého, jenž jest bohužel
větších cílů nežli faktických
sil, vycházejí hlasy, řešící
českou otázku nezávisle na Rakousku a nespínající
jí s otázkou rakouskou. l lze tenkráte čísti
ku podivu v jejich deníku "Samostatnost" najednou
výhledy o nastávající srážce
jedné skupiny velmocí s jinou skupinou velmocí;
mluví se výslovně již o srážce
dohody s Německem a Rakouskem a klade se otázka
po postavení a úloze českého národa
v této příští světové
srážce. S podpisem nynějšího našeho
diplomatického zástupce v Římě,
dr. Borského, čteme tam článek,
datovaný z Vídně 9./IV. 1914: "Zahraniční
situace a český národ", jenž končí:
"České politice,
třeba by nemohla býti aktivní, nemajíc
k tomu vůbec možnosti, a třeba jest jí
jen vyčkávati vývoj událostí,
jest nutná nová orientace. Mezinárodní
situace jest pro český národ tak příznivou,
jak toho nemohl očekávati nikdy žádný
český politik. Den vzkříšení
není daleký..." Anglický státník
- čteme dále - rozřešil prý Kolumbovo
vejce: vypočítal si totiž, že by samostatný
český stát mohl v nejhorším případě
i jen o 6 millionech obyvatelích postaviti armádu
1/2 millionu, (ovšem že ten anglický
státník byl fiktivní osobou). Tenkráte
podobné články (a byla jich celá řada)
censura rakouská propouštěla, neboť ve
své bohorovnosti byla přesvědčena,
že jí nic neuškodí, že jí
nikdo nepřemůže a že z války vyjde
spolu s Německem vítězem.
V květnu 1914 konal se zvláštní
sjezd strany státoprávně-pokrokové
a na něm referuje o mezinárodní situaci poslanec
Kalina, na sjezdě přijímá se
také resoluce, jež se rozšiřuje v překladě
francouzském a ruském po Francii a Rusku a v ní
čteme: Česká otázka není otázkou
jen vnitřní a nemůže býti proto
rozřešena jen nějakým cislajtanským
ministerstvem. Jest přenésti českou otázku
na forum mezinárodní; mluví se zase o 1/2millionové
armádě, která se může rozhodnouti
pro trojspolek nebo trojdohodu, docela otevřeně
- a zase se to nekonfiskuje. Na konec v resoluci se praví,
že se nebojíme, že by otázka česká
řešena byla nespravedlivěji válkou,
než se řešila dosud v míru.
Tu dochází 29. června
1914 k atentátům sarajevským a to, co se
čekalo ještě tak asi za 2 až 3 roky, přikvačuje
do měsíce.
Teď byla situace těžká
a zodpovědná - nevýslovně zodpovědná,
ne před Vídní, nýbrž před
vlastním národem, před budoucími jeho
generacemi, před Slovanstvem, před dohodou, jejíž
plány Nové Evropy se samostatným českým
královstvím - tenkráte ještě
královstvím - byly už známy.
Úlohu, situace použíti
a zorganisovati za hranicemi vše, co bylo možné,
převzal profesor Masaryk. Jak se dostal ven a s
jakými úmysly, sdělil nám sám
ve svém poselství a ponechávám podrobnosti
opětně jemu samému nebo historii.
Emigrace česká v Evropě
i v Americe se chopila situace vědomě a energicky
bez rozdílu stran. Pravím: bez rozdílu stran
a bez rozdílu stavu. I ti živlové, kteří
se vydávali za internacionální, pochopili,
že přišel okamžik, a postavili se do řady
bořitelů Rakouska a stavitelů vlastního
českého státu. Jestliže široké
vrstvy dělnictva zde doma byly v předních
řadách v tomto zápase, organisované
socialistické vrstvy české za hranicemi stály
ještě před těmito našimi šiky.
(Souhlas.) To tam všechno nalezl náš profesor
Masaryk a dovedl toho všeho dobře použíti.
Navázal také styky politické a diplomatické,
a později jal se organisovati i z emigracie naší
i ze zajatců vojsko.
Jak bylo u nás zatím?
Po projevu českého spisovatelstva dne 30. května
1917 došlo k historickému projevu Českého
Svazu ze dne 30. května 1917. Jest pravda, že v tomto
projevu Českého Svazu se mluví o zájmu
dynastie a Rakouska, ale mluví se v něm také
o českém státě. Duševní
smýšlení a orientace českého
národa, výrazy o zájmu dynastie a zájmu
Rakouska daly z prohlášení stranou a chopily
se v něm jen slova "český stát".
A pro tento "český stát" se stalo
národu českému květnové prohlášení
"Svazu" tak milým a drahým, nikoli pro
"zájem o Rakousko", ani pro "zájem
o dynastii".
Současně na radě
říšské s tímto projevem Českého
Svazu podal také projev poslanec Kalina, ve kterém
čteme:
"V dějinné velké
chvíli, kdy z krve bojišť rodí se nová
Evropa a světem jde idea svrchovanosti lidu a národů,
národ český prohlašuje slavně
tváří v tvář celému
světu svou vůli ke svobodě a neodvislosti!
Chce svůj vlastní stát, aby volně
rozhodoval o svém osudu, aby žil a spravoval se podle
zákonů a řádů, které
si dá ze své svrchovaná vůle!"
Jde dále historie. Již
6. ledna 1918 dochází k velké deklaraci tříkrálové
všeho poselstva z Čech, Moravy a Slezska a 13. dubna
1918 dochází k přísaze, že setrvá
národ ve všech svých stranách a složkách
až do konečného vítězství.
Najednou již zde veškera pouta, která ještě
se ohlašovala 30. května 1917 mezi Rakouskem a dynastií,
jsou zpřetrhána a najednou zde politika přibližuje
se k jaksi zapomenutému prohlášení posl.
Kaliny a nastává zde úplná
jednota v našem poselstvu, nastává však
také úplná jednota mezi linií české
zahraniční a mezi linií české
domácí politiky; od té doby stojí
národ náš jako jedno tělo, třebas
bychom zde stáli ještě v nepřátelském
státě rakousko-uherském a třebas by
naši pracovníci za hranicemi byli úplně
svobodni ve svobodných státech.
Nebudu vám, velectění
pánové a paní, líčiti krok
za krokem úspěchy našeho presidenta a jeho
spolupracovníků za hranicemi, než pokud sám
uznal za dobré a řekl to ve svém poselství.
Více zajímá, zjistiti zde příčiny,
proč jeho zahraniční politika měla
takový úspěch.
Vidím na prvém místě,
že zde hrály úlohu zájmy dohody samotné,
neboť, chtěla-li zdeptat a pro budoucnost neškodným
učiniti imperialismus německý a konec učiniti
německé rozpínavosti vůbec, pak musila
přihlédnouti, v jakém postavení je
nejzápadnější klín do německého
těla, národ český, a musila dojíti
k přesvědčení, že svoboda národa
toho je v jejím zájmu. Je zde ještě
moment čistě osobní, zvučné,
můžeme říci, světové jméno
Masarykovo jakožto muže vědy. Vidíme zde,
jak věda a jméno vědce dovede klestiti dráhu
i politické činnosti, jak muž vědy může
míti za daných okolností úlohu usnadněnu,
když se dá na dráhu politickou.
Je zde dále velká síť
spolupracovníků Masarykových - jsou zde naše
emigrace, o kterých jsem již mluvil a jimž tak
krásné svědectví vydává
náš president ve svém poselství, a my
již teď víme na příklad z vypravování
prof. Maxy a jiných, kteří se zatím
byli vrátili, že prvními, kdož začali
organisovati českou legii, byli Čechové volynští
v Rusku, že již v září 1914 měli
svou vlastní celou družinu. Byli sice, jsouce buďto
příliš mládi nebo nedosti silni, od
služební povinnosti v ruském vojště
jako občané ruského státu osvobozeni,
leč láska jejich k národu a jejich politický
smysl pochopily, že teď přišla ta chvíle,
aby sami vzali zbraně do rukou a utvořili dobrovolnou
armádu. I v Americe naši vystěhovalci učinili
totéž bez rozdílu stavu, a zase budiž
konstatováno, že v Americe právě nejširší
vrstvy lidu, naše dělnictvo, dávalo nejednou
poslední groš, takořka groš vdovin na
národní dobrovolné válečné
a politické daně, tenkráte vypsané.
A kapitán Voska vypravuje, jak i děti na
polo roztrhané nosily v Severní Americe klenoty
zděděné po matce na národní
poklad, jak naši vystěhovalci dávali i krev,
ač jich nikdo nenutil, vedeni jsouce pouze láskou
ke svému národu. Dokonce se přihlásili
do zbraně dobrovolně z řad dělnických
i jiných vrstev Češi, kteří se
nenarodili ani v Čechách, kteří se
narodili již v Americe, kteří věděli
o své vlasti a o svém národu jen z vypravování
své matky a svého otce, kteří ani
pořádně neuměli česky, jsouce
odchováni v anglických školách, atd.
A šli! Taková byla doba! (Souhlas.)
Dovedl si zbudovati náš
president i československou velikou armádu. To bylo
jistě reelní pojímání situace,
že nestačí jen slovo diplomacie, že musí
tu býti také meč; že nestačí
pouhé slovo diplomacie proto, že bychom skutečně
již potom byli jen odkázáni na sílu
zájmů dohody, na její ohled, anebo na její
milost, anebo na její pohotovost k jakýmsi darům,
ale nikoliv na svou vlastní zásluhu a na své
vlastní přičinění. Tím,
že se vybudovaly československé armády
za hranicemi, na východě, na západě
a na konec i na jihu, tím, že armády ty se
dovedly uplatniti čestně a hrdinně, tím,
že dovedly ukázati, že lhala Vídeň,
když nás líčila na základě
přecházení a vzdávání
se našich vojáků jako zbabělce, že
dovedly ukázati, že pravým rysem naší
povahy jest statečnost, neohroženost, nebojácnost,
odevzdanost, pohotovost i život dáti, (Souhlas.)
slovem husitské tradice - to všechno, můžeme
říci, způsobilo a mělo zásluh,
že jsme se stali rovnocennými, že jsme na konec
byli rovnými mezi rovnými; a byl to sám president
Poincaré, který prohlásil, zahajuje
v Paříži mírový kongres, že
Čechoslováci si vydobyli svého práva
na svou samostatnost.
Předběžné
zprávy z mírové konference, paní a
pánové, praví, že celkem jsou nám
zajištěny historické hranice Čech, Moravy,
Slezska a Slovenska a že se nám ještě
dávají některé přírůstky.
Tím, ctěné shromáždění,
jest definitivně rozřešena otázka Deutschböhmen
a otázka Sudetenlandu. Když pravím: definitivně,
myslím zahraničně definitivně.
Vnitřně ovšem ještě není
ta otázka rozřešena, naopak, teď teprve
budeme musit přikročiti k řešení
nikoliv otázky českých Němců,
nýbrž otázky menšin vůbec. Menšiny,
menšiny! Musíme si býti vědomi toho,
ctěné Národní shromáždění,
že výraz "menšiny" dnes jaksi se obrátil.
Když se dříve říkalo "menšiny",
myslili jsme si vždy menšiny české; když
budeme nyní říkati "menšiny",
nebudou to již české menšiny, to již
bude menšina německá, polská, maďarská,
rusínská. (Souhlas.) Ti obyvatelé
čeští, kteří budou v tak zvaném
smíšeném území, třeba
početně byli slabší než Němci,
nemusí se cítiti menšinou, neboť po 28.
říjnu jsou součástkou vládnoucího
národa, kdežto dříve byli součástkou
národa ovládaného. (Souhlas.) I přál
bych si, aby tato jiná skutečnost vyvolala i jinou
duševní náladu u našich Čechů
ve smíšeném území.
Otázku, jak se chovali Němci
k nám, opomíjím. Byl by to neveselý
obraz, zvláště za války. Jak jsme se
chovali k Němcům my před válkou, bude
nás více zajímati, a zdá se to také
býti aktuálnější. Tážeme
se: Utiskovali jsme je? Neměli jsme možnosti! Kde
jsme byli svými pány? - ptáme se. Snad jen
v Praze! Ale podívejte se na německé školství
zde v Praze obcí vydržované. To nikterak nesvědčí
o nějakém jeho útisku, ano číselně
dá se dokázati, že v Praze německá
menšina jest na tom poměrně lépe, nežli
česká většina. Podívejte se na
volnost a svobodu německého studentstva v Praze
ode dávna! Kdykoli došlo k tak zvaným kravalům
zde v Praze, vždy byli vinni jimi provokatéři
němečtí a němečtí studenti
sami. Jinak měli svatý pokoj zde v Praze, plnou
svobodu a plnou vůli, dokud ji nechtěli proměniti
ve zvůli. A po říjnovém převratu
jak jsme se chovali k Němcům? Požívali
plné svobody, jakoby nebylo převratu. Jejich tisk
mohl nejen vycházeti, nýbrž mohl provozovati
všelijaké rejdy proti české republice,
proti celistvosti země, proti našemu národu
samotnému. V Praze na př. "Bohemia", co
všechno napáchala! Výsledek toho všeho
byla "schwarzovština". Jediná škola
německá nebyla po převratě zavřena,
jediný závod německý nebyl zabrán
státem, nic, zhola nic takového se v republice naší
nestalo. V soukromém i veřejném životě
Němci požívají právě týchž
práv a svobod jako dříve, ba, ctěné
shromáždění, když jsme zde chtěli
jednou napraviti křivdu universitního zákona
z r. 1882, na konec jsme úmysl svůj - odložili.
Byla to liberálnost se strany státních úřadů
republiky úplná, byla to, řekl bych, až
jakási bezstarostnost, a to v takové míře,
že jsme se začali ohlížeti nikoliv po
prostředcích ochrany německé menšiny,
nýbrž po prostředcích ochrany - české
většiny v naší české republice.
(Souhlas.)
Při tom se nikdo nestaral
z českých politických stran, ani se strany
naší vlády o poučení Němců;
aby se mezi nimi snad rozhodila námi politická literatura
nebo letáky, to se nechalo všechno pánu bohu.
Lid německý byl ponechán jen agitátorům
a nesmířitelným Němcům.
Jak bude po míru, jest otázkou
neobyčejně aktuelní a akutní. Dne
6. března jsme četli, že státní
úřad německorakouský v zahraničním
oběžníku po státech s nadpisem "o
utrpení Němců v Čechách"
žádá právo sebeurčení
pro obyvatele "Deutschböhmen" i právo, aby
německý lid mohl plebiscitem rozhodnouti
o své státní příslušnosti.