Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Vláda, jsouc v područí Němců, povinnosti této neučinila zadost, naopak, ačkoliv byla roku 1848 zavedena na universitě svoboda jazyka, činila všecko, čím by vývoji v tomto směru a tím vyhovění českému požadavku zabránila. Ze zprávy p. referenta vidíme, jak systematicky poněmčována byla universita zvláště od Stremayra. Němci usilovali, když politická nouze je k tomu donutila, o rozdělení university proti vůli Čechů a proti etickému principu, a když Češi z téže politické nouze byli nuceni na takovéto řešení přistoupiti, bylo rozdělení provedeno způsobem, který možno nazvat nejen nespravedlivým, ale při tom cynicky urážlivým pro Čechy. Rozdělení nebylo provedeno na základě rovnocennosti obou národů, ani neodvažovalo na zlatých vážkách rovnoprávnosti, nýbrž, co bylo k čemu, co mělo historický nebo jiný význam, co bylo lepší a pohodlnější, to si prostě nechali a vedli si tak nehorázně sobecky, že to je přímo nedůstojno národa kulturního a vysvětlitelno jen tím smýšlením brutálním a domýšlivě superiorním, které - jak zde bylo několikráte zdůrazněno - charakterisuje německé universitní profesory v nazírání jejich na poměr k národům malým a především k národům slovanským, které naplodilo tolik hořkosti, zvláště v soužití národů v celém bývalém Rakousku a které Lueger nestačil pranýřovati. Byli vždy proniknuti velkoněmeckou a hohenzollernskou ideou a v tom duchu konali bezohledně vše dle zásady "Účel posvěcuje prostředky", aby češství a slovanství v Rakousku učinili mrvou pro germánství. Jim nebyla země ničím, jim nebyla dynastie ničím, leč nástrojem k provádění jich cílův, a nerespektovali žádných práv, leč když to bylo na prospěch jejich. Němci rozdělením spáchali křivdu jednak tím, že se provedlo proti vůli Čechů, jednak tím, že porušili princip parity, a pak tím, že se to stalo cestou neparlamentní, nařízením císařským, že to byl tedy vlastně oktroj.

Vláda, poslouchajíc jejich diktátu, páchala křivdu dále. Nejen, že oddalovala provedení zákona, ale šetřila, skrblila, jak jen mohla, takže ještě dnes, po 40 letech, není provedeno všecko, co bylo v důsledku zákona. Postupovalo se při tom tak, že za každý ústav, za každou novou vymoženost pro českou universitu dostali Němci - tak to bylo ve smyslu jimi chápané rovnoprávnosti - také nějaký ústav nový, aneb nějakou vymoženost, tak že k tomu, co již měli, za to, co my jsme neměli, dostávali s námi stejně. Takto by se do nekonečna nedospělo k napravení křivdy a splnění oprávněných našich požadavků. Němci zůstali by o to, co již měli, resp. o to, co si podrželi, vždy ve výhodě neoprávněné a to nesmíme trpěti a díky osudu, díky vítězství spravedlnosti naší věci, anebo díky revoluci, nemusíme trpěti, my máme právo na to a máme také moc, která dle právnické školy německé činí teprve právo právem, můžeme odstraniti to, co je příčinou křivdy, a obnoviti stav, který umožní, jednati podle zásad sebeurčení a rovnoprávnosti spravedlivě na obě strany

A k tomu směřuje náš návrh. Já chtěl zrušiti rozdělení university z roku 1882 a kolegové navrhují jen zákon ten změniti. Já nebudu zatím přirovnávati a rozhodovati, který návrh jest vhodnější. Záleží především na tom, aby dodržen byl princip restituce, který jest oběma společným a jejž zdůrazniti nám velí politický rozum právě oproti stanovisku Němců, které zaujali vzhledem k universitě v nové přechodní situaci, a které jest stejné s tím, jak interpretují právo sebeurčení pro sebe vůči československému státu, v němž mají, ale nechtějí býti menšinou. A kdyby nás zdržovaly nevím jaké ohledy státnické a obavy, abychom si nezkazili dobré oko, které na nás prý mají neutrálové a spojenci, po tom, co podnikl akademický senát německé university podáním protestu proti oběma návrhům dříve, než byly projednány v Národním shromáždění, po protestu podaném k ministerskému předsedovi jsme mravně nuceni, státi na provedení restituce ať již ve smyslu toho neb onoho našeho návrhu. Jsme tím povinni své cti a nesmíme dopustiti zdání, že ustoupením od svého úmyslu dáváme za pravdu důvodům protestu. Vždyť Němci staví se nyní, kdy selhalo jim právo silnějšího a princip nadčlověka, na stanovisko mravní, najednou - dovolte, abych si také zaněmčil - čteme v "Tagblattu": "Wir wissen, daß wir am Ende besiegt worden sind, aber wir wissen, daß der endgiltige moralische Sieg nicht bei jenen sein wird, die die ethischen Pflichten der verantwortlichen Gewalt ignorieren wollen." - Němci tedy utěšují se mravním vítězstvím. Avšak nikoliv, mravního vítězství jim nedopřejeme, nesmíme dopřáti, to bychom se zpronevěřili sobě a svým ideálům a nesmíme žádnou koncesí a žádným ústupkem podporovati jejich šalebný úmysl, aby nás nechali jeviti se ve světle mravně nepříznivém v očích kulturního světa. Máme přesvědčení, že jsme zvítězili v tom ohromném zápase všech proti všem jen proto, že naše věc měla mravní sankci a, abychom vítězili i nadále, musíme se držeti mravního stanoviska bez výhrady, za všech okolností a zvítězíme mravně také v poměru svém k Němcům. Zapomínati na mravní zásady a povinnosti, jest proti našemu přesvědčení.

Němci své chtění stavěli vždy nad mravnost, t. j., nad chtění všech, dokud měli moc a, utíkají-li se nyní k mravnosti, těžko nás přesvědčí, že to myslí do opravdy. Jest to zneužívání mravnosti, jest to ethický klerikalismus, šovinismus, aby si vynutili na jiných to, na co jim nestačí fysická moc. Proto budou tvrditi, že třeba byli poraženi v poli, nebyli poraženi mravně a nebudou hledati příčiny výsledku války v sobě, nýbrž v jiných, jako to činí všichni zpupní a násilníci. Když v druhém období války byli na vrcholi své slávy vojenské a když z celého světa ostatního zaznívaly výkřiky nevole nad barbarským způsobem vedení války, výkřiky lítosti a hněvu nad ztrátou zmařených statků kulturních, tu 94 německých spisovatelů a vědců hájilo Němce proti, jak říkali, pomlouvačům, a tam otevřeně prohlašují, že německá kultura a militarism jest jedno a totéž. Není prý pravda, že boj proti tak zv. militarismu není bojem proti německé kultuře, jak pokrytecky předstírají nepřátelé Německa, neboť bez německého militarismu byla by německá kultura vyhlazena se země; k její ochraně tu vzešel na zemi, která byla po staletí navštěvována lupičskými vpády, jako žádná jiná. Německé vojsko a německý národ jsou jedno a totéž. Toto vědomí sbratřuje prý duch 70 millionů Němců bez rozdílu vzdělání, stavu a stran. A ujišťují, že tento boj dobojují jakožto národ kulturní, jemuž odkaz Goethův, Beethovenův, Kantův jest zrovna tak svatý, jako jeho krb a hrouda.

Tu to vidíme tedy: militarismus jest německé kultury podstata. Německá kultura od militarismu nemá býti odloučena. Je-li však militarismus něco, co se nedá srovnati se zásadami etickými, máme v tom vysvětlení toho ducha, který ovládá velkoněmectví a jeho hlasatele a předbojníky na universitách. University jsou ve službách jeho imperialismu a tím ve službách militarismu. Němci jsou na ně pyšni a my jsme jim ty university záviděli, což jsme prozradili tím, že jsme je hleděli napodobiti i s tím militarismem. S tím duchem šli, lépe řečeno, hnali se do války a porážka Němců znamená tedy porážku německé kultury a všeho myšlenkového světa, který s ní souvisí. Ideálem lidství není ideál der blonden Bestie. Když uvažovali o podmínkách svého nenadálého, ale skvělého vítězství v r. 1866 a 1871, prohlásili s hrdostí, že u Sadové nezvítězily repetýrky, ale německý Schulmeister a Nietsche sarkasticky dobíral si své krajany, že se domnívají, jako by u Gravelotte a v Paříži triumphovala německá intelligence nad francouzskou, a citoval jim Horácův verš Graecia capta. Dnes může se říci, že světovou válku prohrál Němcům universitní profesor. (Souhlas.) Typ německého universitního profesora stělesňuje všechno, co německé sebevědomí vybičovalo ke vzdoru proti bohům, vše, co učinilo Němce celému světu nesympatickými, vše, co musilo býti poraženo, aby mohlo triumfovati právo a spravedlnost pro lepší budoucnost celého světa i Němců samých. Je to typ individualismu, který nad sebou neuzná žádnou instanci, jíž by musil ustoupiti, typ Stirnerovské suverénosti svého Já, jež jest obmezeno pouze násilím, mocí větší. Ustoupí jen, když najde svého mistra, a to jen při bezprostředním tlaku. Jakmile a kdekoli tlak ten povolí, vztyčuje se zlobivě ujařmená šíj a činí se pokusy, uniknouti z dosahu moci mistra. V tom je vysvětlení pro chování se našich Němců k Československému státu. V nás neviděli a nevidí své "mistry" a pak s námi není řeči. Jsou v téže situaci, jako tehda, když Hus uprostřed zápasu o 3 hlasy r. 1409 jim řekl: "Sic deberent iurare nationes exterae cum suis senioribus regi Bohemiae Venceslao, ut forent sibi fideles et oboedientes," - a po česku to opakoval: "A tiemto obyčejem měla by pokolenie německá, jenž jsú v Čechách, jíti před krále a přisáhnúti, aby jemu i zemi byli věrni!"

Dnes není král Václav, jak se podotýká, jest tu československá republika. Ale Němci jsou stejní. Ještě se had na ledě neohřál. Neuznávají české republiky a necítí před sebou nutnost. Víme, co kde dělali, než přišly naše legie. Vidíme pana Lodgmana a akademický senát při práci. Vidíme, jak interpretují princip sebeurčení; aby se vyhnuli jeho důsledkům, reklamují pro Deutschböhmen samostatnou státní existenci, také pro Sudetenland, ale zapomínají, resp. nedbají toho, že jsou to uzemí smíšená (Výborně!) a že pro české menšiny platí co pro německé, zcela správně řekl náš president, že se smíšeného území nevzdáme nikdy. Němci vědí, že na mírové konferenci bude proneseno poslední slovo v náš prospěch - ale ještě není proneseno a proto hledají, jak by nějak paralysovali. Tím si vysvětlíme také tu bernskou konferenci, proč zasedala právě teď a jak zasedala a proč jsme tam se svými požadavky nepochodili. Nikoli proto, že čeští delegáti, jak stálo v jednom časopise, neuměli francouzsky a anglicky a nedovedou francouzské a anglické soudruhy přesvědčiti, jak se věc má; bylo by také smutno, aby uznání ethických požadavků záviselo na takové podmínce. Příčina jest jinde. Je to duch této neinternacionální internacionály, který jest týž, jako kdysi ve Štokholmě, jehož jsme se instinktivně báli - však se na to ještě dobře pamatujeme. Proto tam Němci šli, věděli, kam se mají obrátiti. My se však bernského vota báti nemusíme; s plebiscitem jíti proti principu restituce a soběstačnosti, který našim požadavkům dává mravní sankci, jest sofistika, která může přesvědčiti jen na bernské konferenci.

Vážené shromáždění! V přednášce o Masarykovi, která byla otištěna v "Českém Slově", řekl jsem, že poměr náš k Němcům jest symbolicky vyjádřen ve Smetanově Libuši Chrudošem. Jsem přesvědčen, že dojde a musí dojíti k smíru mezi námi a Němci, ale jen tak, jak je to naznačeno v opeře Smetanově: uražené Libuši musí se dostati zadostučinění. (Výborně! Tak jest!) A to nám určuje stanovisko také v otázce universitní. Kategoricky stojíme na tom, aby odčiněna byla křivda, a až se to stane, budeme jednati dále. Akceptujeme zásadu, které se dovolává dr. Rauchberg, zásadu "suum cuique" - vždyť je to heslo našeho Palackého "Svoji k svému, ale vždy dle pravdy a práva". (Souhlas.)

Avšak, vážené shromáždění, k tomu mi nedostačuje to, co se navrhuje v návrhu prof. Mareše. Já si nemohu pomoci - ale pořád vtírají se mi na mysl otázky, co by činili Němci, kdyby byla zvítězila koalice ústředních mocností. (Hlasy: Ti by nás byli oběsili! To bychom tady nebyli!) Vzpomínám také, co činili jim v podobných případech. Není to zrovna nejethičtější stanovisko a nechtěl bych je nikterak činiti zásadou obecnou, to známé: "Si hic, si ille, cur tu non, Augustine?", to by vedlo ke konci k té překonané zásadě "oko za oko", ale v případech návalu velkodušnosti a pokušení politické sentimentálnosti mohou ty otázky, které se hlásí, instinktivně přispěti k vystižení pravého stupně, co jest příliš a co jest málo. Můžeme se domysliti, co by nás čekalo, kdyby oni mohli při vyjednávání o mír hoditi na váhu meč a diktovati. Osud tomu bohudík chtěl, že mír brestský - ten vítězný mír v duchu německé kultury - zůstal jen jako výstražný dokument pro lidstvo, aby vědělo, čeho se má báti a čeho nesmí dopustiti.

A co se nás týče, tu Němci s bezohledností sobě vlastní ve chvílích opojení úspěchy zbraní svých řekli nám, co nás čeká, až zvítězí. Bylo také zde toho vzpomenuto. Ale v brožuře "Neuösterreich" stojí mezi jiným, že by naši universitu prostě zavřeli a počet škol zredukovali vůbec na minimum. A když Rakousko se shroutilo a český stát vyvstal z jeho rozvalin, tu hned Němci vzpomněli svých vysokých škol a žádali - jako by se to rozumělo samo s sebou - za přenesení jich do zázemí, někam do Solnohradu, do Lince.

Jak si tedy představovali a představují poměr své university k naší české universitě? Nechci o tom rozumovati, ale když srovnám tento požadavek s nároky senátu německé university, jest mi zcela zřejmo, že to s těmi právy a historickými nároky nemyslí do opravdy, nýbrž že jim jde o nějaký právnicky vypadající argument, pro okamžitou potřebu nahodilé diskuse a že se jejich pružným, kolísavým stanoviskem právním nemusíme dáti vyrušovati.

Dovedeme a chceme býti spravedliví, ale žádáme také spravedlnost pro sebe, a to nápravou křivdy, bezvýhradnou. Tady nepřipustíme žádné ale.

A poněvadž myslím, že v zákoně, jak jej podává zpráva školského výboru, není tomuto požadavku učiněno dosti a, poněvadž nevidím, proč bychom měli z ohledu na krásné oči německé obětovati jen píď svého práva, vracím se k svému původnímu návrhu a žádám slavné Národní shromáždění, aby se usneslo, vrátiti zprávu školského výboru k opětnému projednání v tom smyslu, aby poměr university německé k české úplně odpovídal principu restituce. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo poslednímu řečníku, zapsanému v řečnickém seznamu, p. Houserovi.

Posl. Houser: Slavné Národní shromáždění!

Škola zaujímá v českém národě velice čestné místo. Úsilí o školu rostlo u nás s přesvědčením, že svou početní malost přemůžeme silou ducha. Téměř čtyři desítiletí byla starost o školu u nás na čelném místě. Zřizovali jsme školy po celé oblasti svého jazyka. Stavěli jsme ze škol hráze na jazykovém rozhraní, aby do našich krajů nemohli vnikati Němci. Jednalo se nám o školy střední, a péči nad jiné velikou jsme věnovali i znovuzřízení a vypravení české university. Ochota ke školám byla dosti často rozhodujícím momentem i pro naše kruhy poslanecké, pro jejich poměr k vládám rakouským.

Postavení českého národa v Rakousku nebylo příznivé velkým akcím politickým, které by nám přinesly prospěch. Ta zkušenost nás vedla k tomu, abychom zvolili cestu sice delší, ale přece jen na konec slibnou, totiž aby národ vyspěl kulturně tolik, že by měl za sebou ostatní vzdělaný svět a jeho pomocí dospěl ke svým cílům politickým. Měli jsme velmi obezřetného protivníka, který křižoval naše plány. Němci věděli dobře, že naše vzdělání ohrožuje jejich nadvládu, a bránili mu, kde mohli. Naši krajané z uzavřeného území museli konat křížové cesty za každou menšinovou školou. Kdykoliv jsme dostali reálku nebo gymnasium, museli Němci dostati také takový ústav, a když jsme projevili touhy po druhém vysokém učení, bývali jsme odbýváni způsobem, který nám dával na jevo, že nejsme národem s Němci rovnocenným. Toto jednání německých obcí a německých vlád rakouských nahromadilo v nás tolik trpkosti a oprávněného hněvu, že jen vědomí naší slabosti překáželo jejich výbuchům.

A teď jsme ve svém československém státě pany. Kulturní útisk přestal, zařizujeme se u nás ve své domácnosti po svém. Rozumí se, že nemůžeme zapomenouti křivd, které jsme museli snášeti. Zpráva, která jest napsána jako doprovod navrhovaného zákona, jest takový zpětný pohled na utrpení české university v minulých letech, a žádost o změnu zákona z roku 1882 jest ztělesněná snaha po odnětí výhod německé universitě, kterých nabyla mnohdy na újmu své sestry české.

Pan referent všechny tyto výhody vytýká takto (čte): "Dělení staroslavné university pražské bylo nařízeno oktrojem proti vůli Čechů a po vůli Němců. Slib vlády z r. 82., že česká universita bude stejně vybudována jako německá, byl splněn tak, že dnes tu stojí německá universita vypravená i novými rozsáhlými ústavy, kdežto universita česká se tísni v přístavcích ke starým budovám provisorním, je umístěna v Kaulichově domě, v Lázeňském sále a v činžovním domě v Krakovské ul. Německá universita podržela i takové budovy a nadání, které podle znění zakládacích listin náleží Čechům. Tak má německá universita půl Karolina a půl nadace Rečkovy t. j. velkostatku Michle s Malešicemi a Štěrboholy. Němci mají archiv, sbírky a učebné pomůcky, které byly připraveny českými vědci." Česká universita od r. 1882 byla odbývána přímo macešsky. Nadarmo jsme volali, aby nám byly dány takové ústavy a sbírky, jako universitě německé, která jich užívala k dokonalému a pohodlnějšímu studiu. Česká universita byla jediná, Němci měli universit několik a pěkně vypravených. Na naší universitě se shromáždilo brzo tolik posluchačstva, že ho bylo více nežli na universitě německé, a v poslední době jest na české universitě hotový nával.

Předložený návrh zákona říká: Změňme zákon z r. 1882, který podělil obě university podle nesprávného klíče, a přikažme z ostatních budov německé university, z jejího zařízení, sbírek a knihoven české universitě tolik, aby obě měly poměrně k počtu svých posluchačů v zimních semestrech r. 1913, 1914 a 1919.

Československý stát má za povinnost, starati se o vzdělání svých českých synů, jako synů německých. A přece k této záležitosti připojují se mnohé úvahy. Bez rozpaků přisvědčuji k § 2. předloženého zákona: "Jmění, budovy, statky, nadání, fondy obou universit pražských jest znova rozděliti mezi obě university a správě jejich podříditi podle toho, pro kterou národnost byly původně určeny."

Vedle toho jsou jiné budovy, které byly zřízeny pro universitu německou. Německá universita byla štědřeji obmýšlena rakouskou vládou než universita česká. Státní pokladna nerovnoměrně platila oběma universitám a známý rakouský loket byl vždycky kratší, když se jednalo o věci české. Ale přece bych se zeptal: Byla vydání, která byla dána na universitu německou, tak veliká, že byla zbytečná? Byla ta vydání bez prospěchu? A byli bychom toho mínění i tehdy, kdyby česká universita se byla těšila takové přízni jako universita německá, kdyby byla česká universita mohla jíti s universitou německou týmž krokem?

Dovolte, abych své mínění objasnil konkretním srovnáním. Podle počtu všech žáků na obecných školách v Praze a podle počtu všech tříd pro české žáky, připadá na třídu 38 žáků. To je na českých školách. Podle všeho žactva na německých školách pražských a podle počtu všech tříd na těch školách připadá na třídu 33 žáků. Německé školství je ve výhodě před českým. Česká škola stojí za německou. Obě školy je třeba zrovnoprávniti, ale myslím ne tak, aby se zrušilo tolik tříd německých, až by počet na nich stoupl na 38, nýbrž aby se zřídilo tolik tříd českých, aby počet žactva klesl na nich na 33.