Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Pánové, bylo by bláhovostí, kdyby se někdo domníval, že až bude mírová konference hotova a mír podepsán, že v Čechách bude mír. My si ho přejem všichni jak jsme zde, všechny kluby a strany, ale to bychom musili vyříznout tu naši republiku z mapy Evropy a přeložiti ji jinam; pokud hraničíme s tím velikým německým mořem, není možno, aby zde byl klid, jaký by byl kýžený. Tady jest boj nutným, jako jest boj v přírodě všude, boj dále a veliký a běda nám, jestli se zřekneme těch momentů, které při našem malém počtu dává nám ta okolnost, že jsme spoluvítězi; jakmile se toho zřekneme, běda nám i našim potomkům. Němcům se nesmí věřiti, nejsou hodni víry od glejtu Husova až do neutrality Belgie, vše, co bylo, jest porušování slova.

V otázce, která se projednává, pánové, třeba říci Němcům, že vídeňská vláda nesprávně po desítiletí hýčkala universitu německou v Praze, že ten zákon o rozdělení universit byl bezprávně proveden na úkor náš. Takovým konáním příkoří se nezískává pro nikoho právo a, jestliže si naříkají, že je chceme utiskovati revisí toho zákona, není to pravda. My chceme pouze napraviti křivdy, které se na nás spáchaly a na to máme nejen právo, ale to jsme povinni sobě a celému národu. (Výborně! Dlouhotrvající potlesk.)

Předseda: Dávám slovo dalšímu řečníku v řečnickém seznamu zapsanému, p. prof. dr. Syllabovi.

Posl. prof. dr. Syllaba: Slavné Národní shromáždění!

Po skvělých a pádných vývodech obou pánů řečníků jest můj úkol jednak zlehčen, jednak ztížen. Zlehčen tím, že oba pánové vyčerpali hlavní část důkazového materiálu, znesnadněn tím, že mi bude nesnadno, dosíci výše jejich řečnického effektu. Úvodem zavedu Vaše mysli v myšlenkovou oasu. Rozvoj praktických věd lékařských se podstatně urychlil teprve tehdy, když na praktických školách lékařských bylo zavedeno vyučování klinické. Až do té doby se mladí medikové zaučovali medicině hlavně theoreticky: četbou vybraných starých knih, řeckých a latinských, praxe se pak omezovala na pitvu.

Teprve na přelomu 17. a 18. věku slavný holandský lékař Heřman Boerhaave začal vyučovati medicině jinak. Postavil se se svými žáky přímo k lůžku nemocného člověka a učil je dívati se na nemocného, pozorovati celkový stav, teplotu tělesnou, tep, dech, a pozorováním stanoviti odchylky od stavu normálního. Vyšetřování lékařské se přestalo omezovati na četbu starých knih a pitvu a přešlo přímo do nemocnic k lůžku nemocných lidí na kliniky a stalo se klinickým. Přímý styk mezi učitelem a žákem, mezi žákem a nemocným člověkem stal se základem a ideálem lékařského vyučovaní, ideálem Boerhaavovým a jím zůstává po všechny časy.

Kdo z Vás by se byl podíval na počátku zimního semestru do našich klinických poslucháren, kdy po převratu se naši medikové začali vraceti zpět k svým studiím, byl by se snadno přesvědčil, že nic nebylo tak daleko Boerhaavovu klinickému ideálnímu vyučování, jako vyučování na našich klinikách. Budiž mi dovolena ta neskromnost, přednésti zde nejprve své vlastní zkušenosti. Máme v tomto semestru zapsáno ve své koleji přes 220 posluchačů. Mým učitelským úkolem jest, zaučiti tyto posluchače lékařskému poklepu a poslechu a tím je uvésti ve vlastní klinické studium. Ale jak seznámiti se všemi jemnými rozdíly zvuku poklepového posluchače, kteří sedí v zadu na posledních lavicích a kteří stojí, tísníce se, v pozadí sálu, kam ani za úplného ticha zvuk poklepový nedoléhá, tím méně jeho rozdíly? Jak demonstrovati každému posluchači jednotlivé odchylky zvuku poslechového, které se může naučiti znáti jen přímým odposloucháním lidského těla, a to tím méně, když humánní šetrnost káže, aby počet těch, kdož vyšetřují po sobě na jednom těle, nebyl velký? Přirozeně tu ostatní posluchačstvo vyjde na prázdno.

Stejná svízel jest na všech ostatních klinikách českých, ať interních, ať externích. Jděte na kliniku prof. Thomayera, prof. Dejla, prof. Kukuly, prof. Šambergra, prof. Piťhy, kteří všichni mají zapsáno v tomto semestru půltřetího sta, tři sta až přes tři sta posluchačů, a uvidíte všudy tytéž poměry! Za takového stavu věcí ideál Boerhaavova klinického vyučování nemůže býti uskutečňován. Valná část posluchačů se znudí, přestává choditi do přednášek a úroveň lékařského vzdělání v širších vrstvách dorostu klesá.

Jest možno, že němečtí kliničtí profesoři mohli by pronášeti tytéž stesky, ale jistě s důvody daleko méně opodstatněnými. Jim se učí jistě mnohem snáze než nám; a právě tento nepoměr byl hlavním důvodem k návrhu zákona, který jest, páni poslanci, před vámi.

Jsem přesvědčen, že o vysokoškolské požadavky našich Němců bude v našem státě náležitě postaráno, ale jsem neméně přesvědčen o oprávněnosti nároků, tlumočených návrhem zákona Marešova a opřených o nynější nerovnoprávný stav české a německé university pražské.

Dovolte, abych vám přednesl některá čísla. Počet posluchačů na fakultách lékařských v posledním školním mírovém roce - roku 1913/14 - byl tento: Na české 1100 bez jednoho, na německé 740, tedy o třetinu méně. V tomto semestru jest počet mediků na české fakultě 1860, na německé 817, tedy ani ne polovina. Přirozeně v tomto poměru jest také nával mediků na kliniky německé mnohem menší než na kliniky české.

Při tom počet profesorů a docentů na německé fakultě lékařské je sice o 2 menší, tedy 70 proti našim 72, ale počet všech učitelů, profesorů a docentů některých důležitých praktických odvětví, jako na příklad ve vnitřním lékařství nebo chirurgii, jest naopak menší než na německé. Všech učitelů vnitřního lékařství jest na české fakultě 12, na německé 14; počet všech učitelů-chirurgů na české fakultě jest 6, a německé 8. Pro vyučování ve vnitřním lékařství jest při I. interní klinice německé zřízena ještě třetí klinika, přípravná, klinika i propaedeutická, které my jsme se na naší universitě po všechna léta domáhali, ale marně.

Ale němečtí profesoři, pokud působí ve všeobecné nemocnici, mají ještě jiné zvláštní postavení. Hlavní kontingent nemocných ve všeobecné nemocnici pražské jest, jak přirozeno, národnosti české, mnohem méně jest jich národnosti německé. Rozdělovaní těchto nemocných po jednotlivých klinikách se děje v určitém turnu podle zásad parity, a to tak, že na př. každá z interních 4 klinik, ať česká, ať německá, má příjem každého čtvrtého dne; tedy příděl nemocných jest úplně stejný, a při tom na německé kliniky se dostávají nejen nemocní národnosti německé, kterých jest, jak pochopitelno, zcela málo, ale také, a to hlavně nemocní národnosti české. Jsou tedy nuceni býti učebným materiálem pro německé profesory a německé studenty, kteří jim často nerozumějí, a, jak snadno pochopitelno, do podstaty jejich stesků vniknouti nedovedou a nemohou.

Tedy při mnohem menším počtu posluchačů mají Němci stejný počet ústavů, stejný, ba v některých důležitých praktických oborech dokonce větší počet učitelů a stejný počet nemocných.

Také v theoretických oborech jsou na tom Němci lépe než my. Theoretické ústavy lékařské jsou postaveny v budovách samostatných a mají namnoze takový nadbytek místa, že na př. ve fysiologickém ústavu německém byla za čas války umístěna na návrh přednostův při nepřerušeném vyučovaní fysiologii vojenská nemocnice, filiálka záložní nemocnice č. 3. Některé theoretické ústavy německé byly vybudovány v posledních letech před válkou co nejmoderněji, kdežto se našim ústavům, kterých je stěsnáno 15 v jedné mizerné činžácké budově, nedostává ani nejnutnějších opatření hygienických (na př. klosetů pro posluchačky, které činí čtvrtinu všeho posluchačstva). Z klinik první lékařská klinika německá je zařízena s takovým přepychem, že marně bychom něčeho podobného hledali na fakultě naší.

Do tohoto urážejícího provisoria byla česká lékařská fakulta vestrčena alternativou, kterou jí dal svého času místodržitel Kraus, řka, buď fakulta přijme to, co jí vláda nabízí, nebo že jí nebude. Provisorium toto stále jsouc zhoršováno, trvá již přes 35 let a jeho účelem bylo zničiti české* učení lékařské. Při jiné příležitosti jsem hovořil o tom, jak celá generace, ke které patřím, byla ve svých vědeckých aspiracích, ve svém vědeckém rozvoji poškozována a odstrkována na vedlejší kolej. Těžko bylo, pánové, na české fakultě lékařské zachovati si lásku k vědě a snahu vědeckou, těžko bylo vyučovati a těžko bylo se také medicině učiti. Naši medikové stěží se dostávali k pitvě a k tomu, aby náležitě poznali skladbu lidského těla, ve všech posluchárnách, v laboratořích, u mikroskopů jest jim zápasiti o místo a v pravém slova smyslu chytati praktické vědomosti. Na klinikách nebylo jim možno dostati se k tomu, aby mohli popatřiti z blízka na nemocného, a tím méně, aby jej mohli vyšetřovati. Pro naše mladé, z vojny právě se vracející lékaře není dosti místa ve všeobecné nemocnici; jsou nuceni domáhati se toho, aby byli přiděleni nemocnicím venkovským, čímž jsou připraveni o styk s kulturou velkého města, pro úroveň mladého člověka jistě nezbytný a blahodárný.

Tíseň, která na vysoké učení české doléhala vždycky, ale která při tom návalu posluchačů, jaký je teď, doléhá na ně dvojnásobně, je jistě pro všechny členy vysokého učení tohoto stísňující, ale nejtrapnější jest pro českou fakultu lékařskou, neboť nedostatky výchovy nejsou na žádné fakultě tak pociťovány a nemají takových vážných následků, jako na fakultě lékařské. Neboť čím zanedbanější je výchova zde, tím méně vzdělaní lékaři vycházejí do praxe a tím více je ohroženo fundamentum primum reipublicae: zdravotní služba a veškerá péče o zdraví lidu v tomto státě. (Výborně!) Jest za těchto okolností nespravedlivo, žádáme-li zákonem Marešovým, aby nesrovnalosti, o kterých zde hovořil p. referent prof. Mareš nebo kol. Srdínko, byly vyrovnány? Jest nespravedlivo, chceme-li, aby pražské universitní ústavy byly rozděleny mezi obě university v poměru k počtu posluchačů, příslušných k některé obci československého státu? Je nespravedlivo, aby český medik měl na lékařském učení pražském tolik volnosti a příležitosti ku vzdělání, jako jí má medik německý? Kdybychom tuto otázku s náležitými doklady položili nějakému nepředpojatému cizinci, kdybychom jej zavedli do našich poslucháren a do poslucháren německých, a kdybychom mu demonstrovali, jak se učí u nás a jak se učí na německých klinikách, není jistě pochyby, jak by zněla jeho odpověď. Ale Němci jsou národem, který má jinou mentalitu nežli kterýkoliv jiný národ na světě; podle odpovědi, kterou - jak jste slyšeli od pana referenta - dal akademický senát pražské německé university, i pražský německý tisk, jsou požadavky zákona Marešova nespravedlivé, ba podle nejmenovaného universitního profesora v "Prager Tagblattu" jsou dokonce loupeží. Neboť Němci řád, zavedený v poměru obou pražských universit od rakouské, nám nepřátelské vlády na jejich prospěch a na náš neprospěch, prohlásili za definitivní a nedotknutelné právo a za svou državu.

Německé právo vycházelo vždy z pojmu moci, a německá spravedlnost byla vždy jiná nežli spravedlnost všelidská. V projevech a odpovědích pražských Němců na zákon Marešův shledáváme týž duch, který ze všech německých projevů, jichž značnou část jsme mohli poznati z řeči dra Srdínka, jsme poznali v celé jeho podstatě i ve všech jeho intencích za války až příliš dobře.

Nečekám, že by se způsob německé mentality mohl změniti na ráz, přes noc. Lze čekat, že se změní aspoň v příští generaci, lze čekat, že se uskuteční krásná věta švýcarského badatele de Candollea, kterou v díle, napsaném francouzsky r. 1873, tedy 2 leta po válce německo-francouzské, parafrasoval myšlenkové změny, kterými jsou provázeny velké události dějinné, na př. revoluce francouzská, sjednocení Německa? Dovolte, abych zde, na konec svého výkladu, citoval příslušný odstavec, jak se přesvědčíte, aktuálnější nežli jindy a pravý pendant k citátům, které předvedl p. prof. Srdínko: "Směšnost snah jedné generace překvapuje osoby, které k nim mají odstup aspoň několika let. Ale hluboké a trvalé změny myšlenkové se dějí jinak (t. j. nikoliv za několik málo let). Vyplývají z úvah těch lidí, kteří byli ještě dětmi při sběhu velkých událostí dějinných. Ve Francii Voltairiáni, kteří nezhynuli na popravišti r. 1793, zůstali Voltairiány až do konce života. V Německu sentimentální společnost XVIII. věku přetrvala neštěstí vlasti. Teprve synové a vnuci měli jiné myšlenky a rostli pod jiným vlivem než Schillerovým a Goethovým. Jaký bude za 40 let (t. j. od r. 1873, tedy r. 1913) účinek rostoucí jednoty německé, jeho duševní síly, mravní i vojenské, jaký bude účinek změny v úsudku sousedních národů, z nichž jedni začínají Německu lichotiti, jiní se ho báti a je proklínati, toť velmi těžko předvídati."

Naše doba dala již odpověď na duchaplné tyto vývody de Candolleovy. Za 40 let po vojně německo-francouzské, tedy r. 1913 stáli jsme před světovou vojnou. Z těch, kdož za vojny německo-francouzské byli ještě dětmi, vyrostli v Německu hlasatelé theorie o "vyvoleném národu", v sousedních zemích bojovníci za svobodu všech národů, velikých i malých. Příští doba ukáže, zda ve smyslu úvah de Candolleových z dnešních dětí německého národa vyrostou jiní lidé než dnešní Němci, s jinou mentalitou a s jiným myšlenkovým obzorem. Lze to čekati? Tato otázka se znovu a znovu vrací člověku přemýšlejícímu. Rád by pronikl tmou příštích dob, rád by znal odpověď. Neboť její význam jest osudově vážný. Na této odpovědi závisí klid a mír této země, klid a mír celého světa. (Výborně! Potlesk. Řečníku se blahopřeje.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan prof. Krejčí. Uděluji mu slovo.

Posl. prof. dr. Fr. Krejčí: Vážené shromáždění!

Dovolte, abych, ačkoli již dosti toho bylo řečeno, jako podavatel jednoho z těch návrhů, o kterých se jedná ve zprávě školského výboru, směl objasniti, proč s mým návrhem bylo naloženo tak, jak je udáno ve zprávě, a zároveň proč nepřipojuji se k návrhu zpravodajem doporučenému. Můj návrh vyplynul z týchž motivů, jako návrh, o němž jednáme, a při různosti konečného závěru směřuje k témuž cíli: nikoliv sáhati Němcům na to, co jim po právu náleží, aniž zkracovati je v jejich oprávněných nárocích s nějakým gestem vítěze, nýbrž napraviti křivdu, která se stala českému národu s jeho universitou. Napraviti křivdu jest prvním příkazem vyrovnávací spravedlnosti. Bez nápravy křivdy jest heslo"Suum cuique tribuere", které dr. Rauchberg v "Bohemii" nedávno právě u příležitosti diskuse o zákoně universitním pokládá za " undässliches Merkmal der Rechtschaffenhein" nesplnitelné. Právo sebeurčení, nedoplní-li se právem restituce, nápravy křivdy, znehodnocuje se ve svém významu mravním. Proti požadavku: napraviti křivdu, pozbývá ta "Besitzstandtheorie", se kterou tak dobře dovedou manipulovati držitelé moci a výsad na obranu svého nadpráví, veškerého oprávnění. Žádné právo v žádném oboru, jehož předpokladem je křivda, nemůže býti zváno "wohlerworben." Napraviti křivdu, jest požadavek plynoucí z práva přirozeného a na tom právu stojí vše, co bylo od nás podniknuto na dobytí samostatnosti. Do něho náleží i právo revoluce a na něm musíme státi také při vybudování svého státu a při řešení všech problémů, týkajících se našeho poměru k jiným národům. A všechno historické, nacionální a státní a Bůh ví jaké právo, které nejen naši krajané němečtí vykřikovali a na odiv stavěli k odůvodnění svých nároků, ačkoliv se jimi přece nedali nikdy vázati, dokud jim nebylo ku prospěchu, všechno takové právo, pokud se nedá redukovati na právo přirozené, musíme zamítnouti pro sebe i pro jiné. Neboť jen přirozené právo, to, které vyplývá z principu mravního, platí pro všechny lidi a jen na jeho základě možno uskutečniti ideál humanity. Tím jest dáno s etickým posvěcením také naše stanovisko k otázce universitní. Stala-li se křivda, musí býti napravena nikoliv pácháním křivdy jiné, nýbrž podle práva a spravedlnosti. Z historického vývoje, jak jest s náležitou důkladností vylíčen ve zprávě, vysvítá a nedá se to ničím vykličkovati, že pražská universita byla Karlem IV. založena pro Čechy a že, pokud chceme mluviti o historických nárocích, náležela národu českému, třeba že na ní během času nabyla převahy němčina a třeba že si na ni Němci osobovali výlučné právo.

Historický vývoj činí pochopitelným, jak a že Němci dostali universitu ve svou moc, ale také jest z něho patrno, že tento proces šel v příčinné souvislosti se vším, co bylo podnikáno na ponížení, zdeptání a vyhlazení přímo národa českého, jakožto národa kacířů. Změny s universitou a na universitě "Karlově" se stavší jsou této vyhlazovací snahy výsledkem, aneb, řekněme, exponentem, udavatelem. Jestliže touto vyhlazovací snahou stala se v předešlých staletích národu českému do nebe volající křivda, jestliže to pobělohorské vládnutí Habsburků v Čechách pod heslem: "Vae victis"! - jest dosud nesmířený černý hřích proti lidskosti, jest také všechno, co se v souvislosti s tím na universitě stalo na úkor Čechů, tím samým křivdou na národu českém páchanou. Páchala se dříve snad někdy nevědomky, nebo můžeme říci, že páchala se někdy docela bona fide. Když se však Češi probudili k politickému sebevědomí, bylo to již jen vědomé páchání křivdy, pokud to odporovalo přirozenému právu národa českého. Historický vývoj naší university jest takový, že je přirozeno a pochopitelno, že i Češi i Němci mohli si činiti nároky na universitu. Bez právnických formulí řečeno: Češi mohli žádati, aby jim byla universita vrácena, - Němci zase mohli se odvolávati na to, že jest universita jejich majetek, nabytý zákonitou cestou vývoje čili jak říkají, že mají "Erworbenes Recht" na ni.

Formulí pro vyrovnání tohoto sporu mravně, národnostně, historicky, vývojově a konečně - což všechno zahrnuje - politicky jedině možnou je: veskrzný utrakvismus řeči i národnosti, úplná parita na téže universitě. Ať se již stalo co stalo, tímto způsobem, utrakvismem mohlo býti všechno vyrovnáno. Víme také, že v tomto směru vývoj šel.

Češi od r. 1848 o takové řešení sporu a takové uspokojení svého přirozeného práva nepřestávali usilovati, ale Němci se tomu bránili; tudíž všechno, co v tomto směru činili, bylo a jest křivdou.

Křivdou bylo, když Němci reklamovali universitu pro sebe a když považovali zřízení české za věc vyrovnání, za kompensační objekt, za který zase oni měli něco obdržeti. To jest stanovisko neethické, neboť - nehledě k našim nárokům na stávající universitu - má každý národ přirozené právo na všechen politický i kulturní vývoj, kteréžto právo nezávisí na rozhodnutí a milosti národa jiného. Stát má povinnost, tyto podmínky opatřiti. Němci toto právo popírali a dožili jsme se také toho - můžeme říci - kulturního skandálu, že říšští němečtí profesoři universitní protestovali proti zřízení české university, tak jako později proti zřízení druhé university na Moravě, jakoby jim se tím stalo něco na úkor.