Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Statky brány universitě Karlově a dávány koleji jesuitské, stipendia a podobné věci, totéž, co se dálo i za našich dnů. Nejhorší úpadek potom byl za Ferdinanda II. Po snadném vítězství na Bílé hoře r. 1622 byla universita Karlova vůbec zrušena a její statky konfiskovány pro účastenství na rebelii a všecky odevzdány jesuitské koleji. Potom však nastal spor mezi jesuity a arcibiskupem, tedy uvnitř katolické církve samé. Ten spor se vlekl dlouhá léta a způsobil úplný rozvrat nejen na vysokých školách, nýbrž na všech školách vůbec, poněvadž všecko školství, které spravovala universita, bylo odevzdáno jesuitům. Ferdinand III. potom zase ty dvě university od sebe oddělil r. 1638, takže byly university dvě: "Karlova", to byla lékařská a právnická fakulta a "Ferdinandova", to byla theologická a filosofická fakulta. Dlouho trvaly spory mezi nimi, až konečně nařídil Ferdinand r. 1654, aby ty dvě akademie spolu byly v jednu spojeny a od té doby jest ten název "Carolo-Ferdinandea".

Řečí university byla latina, ale roku 1784 císař Josef II., jako na všech školách, také na universitě zavedl místo latiny němčinu. To nebylo proto, aby splnil nejaké právo Němcům, nýbrž, aby místo mrtvého jazyka zavedl jazyk živý. Tenkráte čeština byla pokládána za jazyk odumřelý, ale to právě znamenalo, že to nebylo právo německého národa, nýbrž právo živého jazyka a, jakmile český jazyk také oživl, nastoupil přirozeně na totéž právo. To se ovšem ještě dlouho nestalo; teprve r. 1848, kdy český vůdce Rieger provolal to heslo: "Všechna moc pochází z lidu!", kdy se oživila zase česká demokracie před světem, teprve toho roku bylo od vlády uznáno, že jest pražská universita jazykově úplně svobodná, to jest, že každý doktor může přednášeti takovým jazykem, jakým uzná za dobré a také hned začaly české profesury. Tehdy byl povolán Purkyně z Vratislavi, Čelakovský, Tomek, Vocel a řada našich známých buditelů a vůdců, kteří se stali profesory na této universitě rovnoprávné. Ta rovnoprávnost byla v zásadě uznána, ale provedení nebylo dlouho dokonalé. Předně tomu překážel policejní absolutismus. Když ten poněkud povolil v letech šedesátých, tak zase přišlo několik českých profesorů, ale potom přišla po r. 1871 německo-liberální vláda a začala pražskou universitu důsledně poněmčovati, tak sice, že z počátku byli profesory Češi, neb Böhmen zde rození, kteří zdejší poměry znali, ale pak přicházeli cizinci, jako tenkrát Klebsové, Iheringové atd. z cizích zemí, ze Saska, Pomořanska, Pruska atd., kteří zdejších poměrů neznali, kteří pro zdejší poměry neměli vůbec žádného citu a žádného porozumění. Tenkrát bylo těžko býti studentem na pražské universitě, zvláště českému studentu. To byly doby, ve kterých já sám studoval. Tehdy byla většina studentů česká, ale čeští studenti musili se učiti německy, zkoušky byly německé a měli k tomu ještě nevlídné examinátory. Kromě toho nestal se Čech na této universitě ani demonstrátorem, ani asistentem a také vůbec nikam se nedostal.

Tenkrát ovšem také již čeští poslanci na sněmu českém - bylo to zde v těchto místech - naléhali na provedení rovnoprávnosti. To však mělo malý úspěch, poněvadž většina na tomto sněmu byla proti tomu a nabízeli Němci Čechům, že jim zřídí universitu zvláštní a sice tak, aby ta stará Karlova universita zůstala Němcům, nová aby připadla Čechům. Čechové se však s tímto luštěním nemohli smířit, poněvadž nemohli se toho svého dědictví, toho ideálního statku vzdát, a s tímto rozporem odebrali se čeští poslanci r. 1879 na říšskou radu, kterou dosud míjeli. Jejich požadavkem bylo provedení úplné rovnoprávnosti na staré universitě Karlově. Požadavek Němců byl, zříditi novou českou universitu tak, aby stará universita Karlova bylo německá. Rozhodnutí přišlo shora císařským nařízením z 11. dubna 1881, ve kterémžto nařízení se praví: Budou v Praze university dvě, česká a německá, a obě se budou jmenovati Carolo-Ferdinandea, ale každý student české university, který bude chtíti ve veřejné službě nabýti nejaké místo, musí prokázati dokonalou znalost německého jazyka.

Tedy tuhle to, co českou universitu tížilo až do dnešních dnů, německé zkoušky, bylo nařízeno od monarchy a sice stalo se to za plného zasedání říšské rady. Té říšské radě tenkráte vláda upřela právo, zřizovati university zákonem a později jsme viděli, že v Brně nechtěli ji zříditi jinak, nežli zákonem. Tehda upřeli parlamentu to právo, zřizovati universitu zákonem, ale předložili parlamentu ten zákon, o který dnes právě se jedná, ten zákon, jak se má to nařízené rozdělení pražské university provésti. Ten zákon vlastně není ten původní právní základ, nýbrž to je jakési prováděcí nařízení, jenže potom, aby to tak nevypadalo, vzali do toho zákona to císařské nařízení jako první paragraf. To však na věci nic nemění, že rozdělení pražské university stalo se císařským nařízením. Nyní nejpamětihodnější věc je ta, jak vlastně je tento zákon z roku 1882 zařízen. Je zařízen tak, aby německé universitě zůstalo všecko, co tehdejší stará universita měla: ústavy, sbírky, zařízení - vůbec všecko, kdežto česká universita nedostala nic, než to jméno "Carolo-Ferdinandea". (Hlas: Po rakousku!) Na zařízení nových ústavů, filosofické fakulty, fysikálního a zoologického ústavu atd. dala si vláda povoliti 14.000 zl., pro první rok ovšem.

Tedy to byla výprava skutečně žebrácká. Jedna dcera, jak to ten náš historiolog řekl, to byla universální dědička, dostala všechno, a druhá nedostala ani povinný podíl. Takovým způsobem byl ten zákon proveden, totiž zařízen a po tomto provedení, které trvalo přes 30 let, ta křivda ještě více se zvětšovala. Já se nebudu do těch podrobností pouštěti, jsou všechny v té zprávě uvedeny.

Proti té křivdě, která tímto zákonem byla české universitě učiněna, jest třeba učiniti opatření. Ta křivda záleží v tom, že se německá universita staví na prvé místo. Nehledím jen k těm statkům, k těm sbírkám, ústavům a museím, nýbrž k tomu ideálnímu statku, jako by ona byla ta pravá dědička university Karlovy a česká universita jako by byla něco nového.

Mohlo by se říci, že jsme měli o této věci slyšeti také druhou stranu. My jsme těch hlasů s druhé strany slyšeli dosti a sice ještě dříve, než jsme mohli zde vůbec svůj hlas povznésti. Jakmile ten náš návrh na změnu toho zákona se objevil, hned pršely protesty s německých stran. (Hlas: A nadávky! "Prager Tagblatt"!) Ano, nadávky! Mohu říci, že ty protesty nebyly mírné. Mluví se tam o loupeži, znásilnění, že chceme Raub a Vergewaltigung. To jsou tedy slova, která se tam velmi často ozývají. (Hlas: A která by se hodila na tu druhou stranu!)

Takový protest přišel i na Národní shromáždění, německý, od německého studentstva university i techniky, - ačkoliv na techniku nikdo z nás nepomýšlí - kde stojí německy: "Wir appellieren - mohu snad čísti německy, poněvadž přece jen se to prohlásilo za státní jazyk: (Hlas: To ne!) "Wir appellieren an das Kulturgewissen des čechoslovakischen Volkes, welches es ablehnen muss, sich durch einen Raub der heiligsten Güter der deutschen Nation zu bereichern." Mám také český překlad, pánové, ten český překlad jest na posměch českému jazyku. Úmyslné chyby jsou zde. Jinak jest to zde mírnější, že místo slova "Raub" zde stojí pouze "bezpráví". Račte se na to podívati, jak vypadá listina, podaná Národnímu shromáždění od pražského německého studentstva.

Tedy že ty protesty nebyly žádným způsobem mírné, jest nepochybno. Pro nás však nejdůležitější jest protest, který podal akademický senát německé university. Těch protestů bylo několik. První protest byl ihned 23. prosince a ten byl předložen naší vládě. Protestuje se tam proti tomu, aby se sáhalo na německou universitu, a mezi jiným byl tam také ten důvod, že by se mohlo státi, kdyby německé Čechy byly připojeny k cizímu státu, že by německá universita v Praze byla také k tomu cizímu státu přidělena. Jiný protest jest v tomto spisu: Die Entstehung und Rechtsstellung der deutschen Universität in Prag. Zde v tom protestu vám přečtu charakteristiku toho zákona z r. 1882, která vám ukáže povahu toho zákona lépe, než já bych vůbec dovedl. V tom zákoně mělo býti tedy provedeno rovnoprávné rozdělení staré university, a zde stojí:

"Fasst man freilich die Bestimmungen des Gesetzes schärfer ins Auge, so gewahrt man, dass es an dem Grundsatz, dass beide Universitäten in gleicher Weise das Erbe der alten Universität antreten, nicht durchaus festhält, das sich vielmehr daneben doch auch die von deutscher Seite vertretene Auffassung, dass die deutsche Universität die alte, die tscheschische die neue sei, unwillkürlich in das Gesetz eingeschlichen hat."

Slyšte, pánové, tedy ten zákon měl za základní zásadu úplně rovné právo, ale vplížilo se tam mimoděk ponětí německé strany, že ta německá universita jest ta pravá a česká že jest nová. Co si přejete více, co mám dokázati více? To jest tedy zákon, který jest sfalšovaný a sice tím, že se tam vplížilo ponětí, které tam býti nemělo. Myslím, že tento protest akademického senátu německé university můj úkol před vámi náramně mi usnadnil. Mohu zde ještě dále uvésti doklady, které uvádí akademický senát německý pro to, že ta německá universita jest ta pravá, stará; ty jsou tak četné, že jsem je ani ve své zprávě všechny neuvedl. Na př. všechny české fakulty byly aktivovány, kdežto německé fakulty zůstaly. Profesoři byli ze staré university na novou přikazováni, ti němečtí zůstali. Tedy zkrátka všechno to prováděno bylo tak, aby bylo na jevě, že německá universita pražská jest ta pravá, stará universita Karlova a česká universita že jest docela nový útvar, který náhodou, aby se neřeklo, má stejné jméno "Carolo-Ferdinandea".

Akademický senát německé university v tomto spise by totiž rád dokázal, že postavení německé university, založené na tomto zákoně z r. 1882, jest naprosto pevné, že to jest zásada pravá, která tím zákonem byla provedena. Zároveň by však rádi dokázali, že ta německá universita je stará a česká že je ta nová. Tyto dvě věci nelze současně dokázati, poněvadž jedna odporuje druhé. Takovým způsobem celý ten spis jest odpor sám v sobě, od začátku až do konce.

Teď akademický senát německé university zavedl do té otázky, abych tak řekl, novou notu. Nyní se jedná o to, nač jsem v naší zprávě ještě nepoložil důraz: která z obou universit jest ta pravá universita Karlova, je-li to německá universita v Praze, jak zde chce dokázati akademický senát, a potom, je-li česká universita v Praze, abych tak řekl, zánovní, laciný dar posledního habsburského monarchy. O to běží, pánové. Tedy ten statek, ten sbor, o který nám nyní jde, má docela novou povahu, neběží o nějaký ústav, nebo sbírku, nýbrž o statek docela jiné povahy. To znamená, je-li česká universita v Praze stará universita, založená Otcem vlasti Karlem, který přece byl ten nejslavnější ženský potomek rodu Přemyslova, je-li tato universita česká ta pravá, od něho založená, či je-li to nový útvar. Nemůžeme se toho dědictví po Otci vlasti, kterého Němci nazývají otčímem, žádným způsobem vzdáti. To jest vyloučeno, to není možno. Právě tak se nemůžeme vzdáti pražského mostu Karlova, kterého užíváme každý den, právě jako té university užíváme každý den, právě tak se nemůžeme vzdáti sv. Víta, nemůžeme se vzdáti Karlova Týna, nemůžeme se vzdáti Nového města pražského. Kam se podíváte, všude vidíte stopy toho velikého člověka. A my se máme vzdáti toho, co nám výslovně odkázal? Jací bychom to byli lidé? Není možno, aby tato otázka zůstala nerozluštěna. Nejde o dva až tři ústavy, nejde o sbírky; to může naše vláda cestou administrativní provésti. Jde o to, je-li tomu tak, jak tvrdí německá universita, že oni jsou ta pravá matka, která přišla před soud Šalomounův.

Tak náš návrh nabývá, jak vidíte, zcela zvláštního významu. Týká se hlavně ideálních statků. Nevěřte tomu, když oni píší, že z nějakých malicherných příčin chceme se zmocniti jejich statků, třebas že oni byli jimi hojněji podělováni a my chudě. Tu jde o něco jiného. Tyto hlučné a nehorázné protesty německé - možno říci nehorázné - mnohého z nás zarážejí, takže se ozývají hlasy, abychom nesáhali na tuto choulostivou věc, abychom nenačínali toho českoněmeckého sporu, a to jest jeho nejdůležitější částí, řekl bych nejcharakterističtější částí. To jest jakási touha bratrská po spravedlnosti, abychom se nedopustili křivdy. Dosud slyšeli jsme v této síni jenom vábná slova pro naše německé krajany. Bylo jim zaručováno, že se jim dostane plné spravedlnosti v našem československém státě, ano, docela se mluvilo i o rovnoprávnosti. Rozumíme-li rovnoprávností to, že bychom byli oba stejnoprávní, to bych nesouhlasil. My musíme zachovati v československém státě prioritu českému národu. (Výborně! Hlučný potlesk. Hlas: V každém ohledu!) Takovou rovnoprávnost bych si nepřál. (Hlasy: My také ne!) To by byla brzy ta rovnoprávnost taková, jako byly ty 3 hlasy proti 1. To již prohlásil akademický senát české university, když se jednalo v r. 1914 o vyrovnání českoněmecké, kde se jednalo o rovnoprávnost. Tenkrát jsme měli program rovnoprávnosti, po vojně to je něco jiného, co se stalo dále. Tenkrát již, jak senát ve svém spise, který právě vydal proti tomu projevu akademického senátu německé university, praví, bylo řečeno, že první místo chceme zaujímati v tomto království i na této universitě a vzdáti se tohoto místa nikdy nesmíme.

Český národ založil starobylé království České a tak založil také tento stát; tedy musí býti prvním národem v tomto státě, ačkoliv může zaručiti všem ostatním národnostem plnou spravedlnost To je něco jiného než rovnoprávnost. Tady nabízí se našim krajanům všechno možné, abychom si je získali, ještě více než my dostávají v Teplicích a Karlových Varech, dostávají mnohem více než v Kladně a Libni. Oni neuznávají zákonů naší republiky, ale kde jim zákony ty přinášejí výhody, tam je uznávají. (Souhlas.) Jaký má naše chování vůči Němcům, ta vlídnost, se kterou se jim vychází vstříc, ta ochota, ty nabídky, účinek? Pravý opak, negativní účinek! (Výborně!) Čím více my jim vycházíme vstříc, tím jsou oni smělejší. Mluví o loupežích, násilnictví, kde my chceme nápravu statků ideálních. (Výborně! Hlas: Čím více se jim dává, tím jsou hladovější!) Tak jest. Já bych vám zde přečetl malou ukázku, kterou jste mohli čísti všichni v sobotu min. týdne. V sobotu byl v Teplicích sjezd "Bund der Landwirte in Böhmen". Snad jste si toho všimli, pánové, snad jste si toho nevšimli. Dovolte, abych vám to řekl. Mluvil tam Staatsrat Goll: "Der Ruf nach neuen Männern wird im Ausland so gedeutet, als seien dies nur einige Abgeordnete, welche die Politik Deutschböhmens machen, ohne das Volk hinter sich zu haben. Dem sei aber nicht so." (Slyšte!) Tedy pozor, to jest důležité.

Potom tam mluvil státní sekretář Mayer: "Redner kritisiert sodann eingehend das Verhalten der Tschechen und schließt: "So wie die Tschechen den österreichischen Staat in seinen Grundfesten erschüttert haben, so müssen die Deutschen gezwungenermassen im tschechischen Staat dieselbe Taktik befolgen." (Slyšte!)

To se děje v Teplicích, pánové, a naše vláda tyto věci propouští a snad je docela schvaluje. Tedy v městě, které dosud patří k české zemi (Hlas: A bude patřit!), v našem státě, kde se berou trojnásobné podpory nezaměstnaných, než v českých okresech, tam se veřejně prohlašuje, že Němci musí otřást základy tohoto státu.

To jest tedy úspěch všech těch řečí a toho slibování spravedlnosti a rovného práva neb rovnoprávnosti.

Němcům se ničím nezavděčíme. I kdybychom se jim podvolili, řeknou: to jest naše právo a vy se nám nemáte co podvolovat. My bychom měli ukázat trochu pevnější vůle a sílu. Nechci tím schvalovat žádný násilný postup. Snad to byla chyba, že jsme násilně do německých krajů vstupovali. Já bych sám si přál, abychom byli živi v míru s našimi krajany. Nezapomínejme, pánové: s Francouzi, Angličany, Američany žíti nebudeme, ale s Němci musíme žíti, poněvadž oni žijí s námi v jedné zemi. Tedy pro nás jest velmi potřebno, abychom se svým sousedem žili v míru, ovšem pokud to soused dovolí, podle známého českého pořekadla. Tedy nepřimlouval bych se za žádné násilné nebo tvrdé prostředky, ale za pevnost v postupu. Nyní obrací se zase jiní opatrní a praví, že kdybychom zde v té universitní otázce učinili sobě po spravedlnosti, že by ty protesty Němců rozeslané do celého světa u mírové konference mohly nám uškoditi, že ty Němce zde utiskujeme. Praví se nám tedy: abychom toho raději nechali, abychom dále trpěli a zavděčili se tak mírové konferenci. Všichni věříme, že vítězové bojovali za právo a spravedlnost. Táži se tedy: jak by nám mohlo uškoditi u nich, kdybychom konali právo a spravedlnost? Řekne se: oni nejsou dobře informováni o tom, jak ty věci stojí na pražské universitě. Tedy je honem informujme! (Hlasy: Tak, tak!) Proto chceme zde tu debatu, aby bylo viděti, jak ty věci zde stojí, aby na mírové konferenci bylo znát, jak jest to ve skutečnosti, aby se nám nevyčítalo, že utiskujeme, kde jsme vlastně utiskováni, (Tak jest!) a kde jsme vlastně v tom svém postavení směšni.

Bylo by tedy náramně dobré, kdybychom co nejdříve z tohoto Národního shromáždění authentické vylíčení té universitní otázky poslali mírové konferenci, poněvadž to je tak klasický a, řekl bych, ve svém provedení tak krásný doklad, jak se s českým národem zacházelo v Rakousku, doklad, proč konečně museli jsme se postarat, abychom setřásli se sebe takové jho. Právě tím bychom nejlépe osvětlili naši situaci.

Čím by nám mohlo uškoditi u mírové konference, kdybychom obě pražské university srovnali podle práva a spravedlnosti? Mohlo by nám to snad uškodit tím, že by na německý protest čtyřdohoda nepřidělila německé území v Čechách k československému státu. Neznám naši situaci před mírovou konferencí, myslím, že i z vás ji málokdo zná, jsou nám tedy dovoleny jakési domněnky o tom. To by mohla býti jedna domněnka. Co bude potom s pražskou universitou, kam se poděje? (Hlasy: Bude naše!) Tedy tím by mírová konference rozhodla tuto otázku ještě mnohem radikálněji a řekl bych, brutálněji, nežli my sami ji chceme rozluštit. Ostatně "Le Figaro" 6. února nám předložil tuto otázku, bylo-li by připojení příliš četného německého obyvatelstva, které nevyhnutelně způsobí irredentismus, zdrojem síly pro československý stát, či spíše zdrojem slabosti. To jest také otázka, o které bychom měli přemýšleti, nežli mírová konference uzavře svá mírová jednání.

Jest ještě jedna domněnka: neuškodilo-li by nám totiž před mírovou konferencí, kdybychom příliš lpěli na historických hranicích, kdyžtě přece princip, za který se bojovalo, jest sebeurčení národů. To jest otázka, která by mohla vésti mírovou konferenci k tomu, abychom si u ní spíše ublížili tím, když Němce chceme pořád přidržeti k našemu státu tím, že bychom nesáhli na universitní otázku, abychom si Němců neodpudili, že je mermo všemi prostředky, vojensky i po dobrém chceme udržeti, což je proti principu sebeurčení. Já jen uvádím takovou možnost, to jsou jen domněnky, já jen uvádím, jak bychom snad mohli si tím způsobem uškoditi.

Konečně mohli bychom si také mysliti, zdali by nám neuškodilo před mírovou konferencí, kdybychom se ukázali proti Němcům příliš ústupnými a slabými."Le Matin" 8. února měl zprávu, že náš zahraniční ministr dr. Beneš před mírovou konferencí pravil, že československý stát má tvořiti přehradu proti všelikým pokusům německého rozpjetí na východ. Ustupujeme-li před pouhými bezprávnými německými protesty, bude to přehrada náramně slabá (Tak jest!) a tu by se mohlo stát, že by si na mírové konferenci pomyslili, že co nevidět se ocitneme zase pod vlivem německým a v jejich službách. To by nám mohlo spíše ublížiti, než kdybychom se silně postavili, kdyby někdo před mírovou konferencí uvedl tyto tři fakty: