Národní shromáždění československé 1918 – 1920

A třetí sloup: my jsme republika, my představujeme svrchovanost lidu. To příčí se učení církve, která popírá svrchovanost lidu, popírá větu, že všechna moc pochází z lidu, popírá liberalismus atd. Doklad o tom máme opět tento: Když v Belgii v r. 1870 zvítězila klerikální strana, tu na první hostině arcibiskup malinský, primas Belgie, pronášel zdravici především papeži a na druhém místě belgickému králi. A v Německu, když ponejprv do centra bylo zvoleno 58 poslanců katolických v r. 1871, tehdy toto katolické centrum odepřelo hlasovati pro adresu císaři Vilému I., poněvadž v té adrese byla stať, v níž se pravilo, že Německo se nebude míchat do poměrů jiných států. Poněvadž tehdy katolíci němečtí si přáli, aby Německo zvedlo boj proti Italii pro obnovení papežského státu, hlasovali proti adrese německého lidu. Oni chtěli zahraniční zápletku. A ostatně myslím, že jen smrt konopištského pána uchránila nás od okamžiku, kdy bychom byli také vyhlásili válku Italii, poněvadž ideálem jeho bylo obnovení papežského státu.

Jak ve všech věcech národnostních může biskup a arcibiskup státi proti svému národu, viděli jsme v Čechách a ještě více to vidíme na Slovensku. Na veliký pátek loňského roku primas uherského království Csernoch vydal pastýřský list. Důvodem k tomuto pastýřskému listu bylo heslo tehdejšího ministra spravedlnosti Vaszonyiho. Ten chtěl totiž postátnit uherské školství. Primas Csernoch odpověděl v pastýřském listu: Vy pracujete do rukou lidem, kteří se brání pomaďarštění národů uherských. Jeho argumentace je taková doslovně: "Kdo chce učiniti ze všech národů Uhry obývajících pravé maďarské vlastence, ten musí míti na zřeteli hlavně mravnost, (Hlas: Maďarskou! Veselost.) a ta se pěstuje v našich katolických školách. Kdo by útočil proti nim a dokonce je odstraňoval, pozbyl by podpory všech těch činitelů, kteří budují vlastenectví na hlubokém morálním základě našeho státu samého, neboť daleko spíše může pro maďarisaci bojovati v katolických školách kněz, než to bude možno obyčejnému státnímu učiteli. Kněz má všude přístup, kněz dovede mluviti do srdcí, dovede přesvědčiti neoblomně; kdo se v tomto směru může knězi vyrovnati? My katolíci maďarští můžeme směle a hrdě tvrditi, že maďarské školství nezůstalo nikdy pozadu v rozšiřování maďarštiny za státem, ano můžeme říci, že v té věci jej vysoko předčilo."

Csernoch sám je rodem Slovák ze Skalice, jeho rodiče a příbuzní neumějí maďarsky, domnívám se dokonce, že tento Csernoch je kmotrem našeho kolegy Blaha. (Hlas: Rodina skalická!) Podle našeho pojmu občanského, kdo se vědomě odnárodní, jest mravní lump. (Hlas: Výborně! Dr. Bouček: Jak církev udělá takového lumpa arcibiskupem?) Bohužel maďarská inteligence proto tak špatně pochodila v této válce a hrozilo jí nebezpečí i bez války, že se z největší části skládá z takových mravních lumpů. Nás ovšem zajímá jen to, kterak církev může vstupovati do služeb protinárodních svými biskupy, jichž ovšem duchovenstvo opětně jest povinno poslouchati.

Velectěné Národní shromáždění! Domnívám se, že tedy ti naši katolíci, kteří jsou organisováni politicky, musí v této chvíli sloužiti dvěma pánům, republice a papeži, a to, jak známo, v písmě svatém je řečeno, že dvěma pánům nelze sloužiti. Říká se někdy, že dvěma paním lze, ale já ani tomu nevěřím. (Hlas: Těžko! Dlouho ne! Veselost.)

Ale snad se řekne, přátelé, - a já si tu námitku dávám - že naši političtí katolíci složili slib republice a že nesmíme jich podezřívati, že by chtěli slib rušit. Já tak důvěřivý nejsem, neboť se domnívám, že není prostě vždy v jejich moci, aby sloužili republice. Viděl jsem přísahati několik pánů z katolické strany 13. dubna 1918 v representačním domě a vím, že i po této přísaze jejich časopisy psaly a štvaly proti této přísaze a proti všemu, co bylo naším národním programem. Proto jsem nebyl mezi těmi, kteří v Národním výboru dne 29. září 1918 tleskali, když mluvčí katolické strany prohlašoval, že místo katolické strany jest tam, kde je místo celého národa. Pánové z této strany nesmějí se horšiti, když Národnímu shromáždění připomenu bajku o Palomarově ohlávce. Je to sice z velké minulosti národa Českého, ale přece jen je to pro nás vždy bolestné a poučné.

Bylo to v době, kdy ani po 5 výpravách křížových západní Evropa, král a papež nemohli Husitů zdolati. Proto se odhodlalo Basilejské koncilium, s Čechy vyjednávati. Ale jak vyjednávati. Auditor Palomar vyřkl zásadu, na které se bude jednání s Čechy díti a vyslovil ji tak: "S Čechy se musí jednati pěkně jako s koněm anebo s mezkem, když se krotí, pokud se mu nepřehodí ohlávka; nebo teprve potom se přiváže k jeslím. A rovněž tak se stane Čechům, kteří nechtějí do ovčince, až jen přijmou jednotu s církví." To jest příklad z minulosti dávné, ale příklad z politiky nedávné máme na př. na Boulangerovi ve Francii. Papežská stolice od počátku republiky francouzské chovala se k republice nepřátelsky, z tradice nepřátelsky a katolické organisace francouzské dělaly nepřetržitě podkopy pod republiku francouzskou, až do r. 1879. Z té doby, jak známo, pochází okřídlené slovo Gambettovo: "katolicismus - toť náš nepřítel," neboť biskupové vháněli republiku francouzskou do boje s Italií, domnívajíce se, že když by byl restaurován papež v Římě, bude také restaurován ve Francii král. A hrabě Chambord již tehdy oblékal se v háv královský.

Ještě r. 1883 president francouzské republiky Grévy musil ironicky odbývati Lva XIII., který si naříkal na proticírkevní smýšlení ve Francii. Grévy mu odpověděl: "V tomto trapném konfliktu protivných vášní mohu na neštěstí jen velmi málo působiti na nepřátele církve. Vaše Svatost má však veliký vliv na nepřátele republiky." Známo, že dobrodružný generál vyhlédnut byl od církve a od šlechtických kruhů k tomu, aby vyhodil republiku do povětří a na to mu bylo věnováno mnoho milionů peněz. Teprve, když jeho akce se r. 1889 shroutila a když Boulanger skončil sebevraždou, papež odhodlal se uznati republiku. K tomu pobídl 5 francouzských kardinálů, kteří vydali prohlášení: "Prohlašujeme v souhlase s učením svaté stolice i s katolickou tradicí, že nečiníme žádné oposice vládní formě, kterou si dala Francie."

Velectění přátelé, jest v tom zvláštní fatalismus církevní; když nemohla tu republiku odstraniti, přistoupila na mínění, že ji Bůh chce, a pak ji uznala. (Veselost.)

Ještě dvě poznámky, přátelé. Pravilo se v této debatě s několika stran, že s § 303. počíná se kulturní boj. Myslím, že po výkladech, které jsem učinil, je to přirozené. Kdykoliv se vyskytují činitelé protikulturní, tam živý moderní člověk všude povede kulturní boj. Zajímavo jest, že také kulturní boj německý vznikl z takového paragrafu proti kazatelnám a že to nebyli protestanti, kteří milovali i takový kazatelský paragraf, nýbrž že návrh vyšel z katolického Bavorska. Katolické Bavorsko ve spolkové vládě podalo návrh proti kazatelnám. Jestli by nás ještě něco z toho tehdejšího německého kulturního boje mohlo zajímati, tedy je to sjezd biskupů katolických ve Fuldě, který prohlásil, že státní zákony nejsou závazny, příčí-li se zákonům božským. Na to bych já, přátelé, přistoupiti mohl a nepochybuji, i Vy všichni, jen kdyby nebylo pravda, že se tu stotožňuje Bůh s papežem. (Souhlas.) Světový názor katolické církve vůbec jest protikulturní a zejména názor politický této organisace církevní. A proto právě tento názor politický musí nás zajímati a musíme si býti opět vědomi, v jakém rozsahu a v jaké síle tato moc církve katolické se udržuje, ať již v theorii, poněvadž ona čeká moc svou zase takovou, jako měla před reformací, a až by té moci dosáhla, uplatnila by všechna svá pravidla a nařízení a učení, kterých nikdy neodvolala.

Politický názor církve byl stále formulován od dob, kdy obnoven byl řád jezuitský, zejména v pověstném Syllabu papeže Pia IX. z roku 1864, jenž obsahuje snůšku 80 bludů, které církev zatracuje. Tento Syllabus jest doplněk, řekl bych, k římskému katechismu aneb výklad o podrobnostech, a my musíme si toho Syllabu všímati, poněvadž musíme si toho býti vědomi, jaká nařízení církevní stojí proti nám, jaká pravidla, jaký duch a jaký obsah jest těch pravidel. Rozumí se, pánové, že nebudu v Národním shromáždění všech 80 paragrafů citovati, nýbrž jen ty, které se týkají právě politického smýšlení, ducha zákonů, moci státu a poměru církve ke státu.

Paragraf 15. praví: "Budiž proklet, kdo tvrdí, že jest každému člověku svobodno, aby přijal a vyznával to náboženství, které podle osvícení svého rozumu pokládá za pravé."

§ 20. "Budiž proklet, kdo tvrdí, že církevní moc nesmí svou autoritu vykonávat bez dovolení a souhlasu státní moci."

§ 24. "Budiž proklet, kdo tvrdí, že církev nemá moci, užíti prostředků násilných, a že vůbec nemá žádné přímé nebo nepřímé dočasné moci."

§ 39. "Budiž proklet, kdo tvrdí, že stát má jako zřídlo a pramen všech práv docela neobmezené právo."

§ 45. "Budiž proklet, kdo tvrdí, že celá správa veřejných škol, v nichž se vychovává mládež křesťanského státu, může a musí býti podřízena státní moci (vyjma biskupské semináře v některém směru), a to tak, že žádné jiné autoritě nemůže býti přiznáno nějaké právo, aby se vměšovala do školní kázně, do studijního řádu, do propůjčování hodností a do volby nebo aprobace učitelů."

§ 55. "Budiž proklet, kdo tvrdí, že církev má býti odloučena od státu a stát od církve."

§ 76. "Budiž proklet, kdo tvrdí, že odstranění světského panství, které má apoštolská stolice, mnoho by přispělo ke svobodě a blahu církve."

A poslední, závěrečný kámen tohoto učení, pánové:

§ 80. "Budiž proklet, kdo tvrdí, že římský papež může a musí se smířit a srovnat s pokrokem, s liberalismem a s moderní civilisací."

Tato závěrečná věta, přátelé, ukazuje nám ducha "Syllabu" a kdo je mezi námi tak naivní, aby věřil, že republika naše může přisvědčiti tomuto temnému učení, a když nepřisvědčí, že se vyhne konfliktům a kulturnímu boji?

Jeden rakouský jezuita, člen komise, která "Syllabus" připravovala, vyložil, že papež chtěl tímto Syllabem odsouditi zásady, na kterých spočívá moderní společnost, a papež Pius IX. tento jeho výklad schválil.

V debatě bylo řečeno, přátelé, že nynější papež, jmenuje se, myslím, Benedikt, zakázal přenášeti politiku na kazatelny, zejména politické spory. To jest málo, když římský papež zatracuje každého, kdo myslí, že se on musí smířit s pokrokem, liberalismem a civilisací. A co jest platný ten zákon papežův, když se skutečně káže, a když dle všeho buď biskupové nebo konsistoře přikázali, co papež zakazuje, jakož se na př. na Moravě děje skoro ve všech kostelích.

Poslední poznámka, přátelé! V dosavadní debatě o §u 303. bylo vzpomenuto toho, že katolické duchovenstvo má veliké zásluhy o probuzení národní. Tato připomínka měla nepochybně dvojí účel: měla nám připomínati vděčnost, kterou máme zachovávati k svým buditelům, a nepochybně měla nás konejšiti, abychom se nebáli svého kněžstva českého, které národně cítilo a cítí, které je vlastenecké atd.

Naše národní probuzení má několik legend, také legendu o tomto buditelském povolání kněží. Je snad známo, že já jsem málo důvěřivý k legendám svatým a světským, a za 15letého studia našeho probuzení a po přečtení snad všech knih, které za doby od panování Marie Terezie až do r. 1848 vyšly, tuto legendu jsem pochoval. Ale nebudu věc zde rozpřádat. Musí býti nejdříve literárně zpracována, aby byla přesvědčující, zejména pomocí božské vědy arithmetiky. Připomínám jen, že v r. 1837 v "Musejníku" jest uveden seznam zakládajících členů musea, který obsahuje 118 členů, ale duchovních je mezi nimi jen 16.

Ale něco přece řeknu, co s touto legendou souvisí. Chci tím zároveň odpověděti k některým slovům, které kolegové z katolické strany, zejména opat Zavoral a děkan Kroiher pronesli. Nemám důvěry k slovům, že katolíci chtějí spolupůsobiti při reformách katolické církve. Pokládám to buď za naivnost, nebo neznalost historie. Reforma katolické církve je nemožná vůbec, reforma katolické církve ve století 19., nepočítaje do toho našeho šlechetného Bolzana, jak se projevila u Schella, Ehrhardta a jiných, byla uložena do hrobu. Dokonce nechť se pánové nedomnívají, že by papež k nějaké reformě dal svolení. Pánové z katolické strany mluvili vlastenecky. Jsem přesvědčen ve svém nitru, - není to fráse - že jsou kněží hlubokého citu vlasteneckého, sám jich několik znám a počítám je mezi své přátele, ale v tom vězí osudná překážka, že právě jejich vlastenectví je ve stálém konfliktu s církví. Uvedu případ nedávný. Na podzim 1917 arcibiskup olomoucký Skrbenský přikázal ve své arcidiecési, oslavovat vítězství církve na Bílé Hoře. Táži se kněží: Uposlechli či neuposlechli? Kdo uposlechne a oslavuje vítězství bělohorské, dostává se do konfliktu s cítěním celého národa. To jest těžký konflikt mravní. Pakli kdo neuposlechne, dostává se do konfliktu se svou povinností, poslouchati svých vrchností, což jest věc velice vážná, jak nám kol. Hlinka zde jednou vyložil.

A jak se věci mají s bitvou bělohorskou, tak s celou českou reformací. My jsme se jako národ učili od Palackého, že dějiny husitské jsou vrcholem českých dějin a bratrství že bylo nejkrásnějším květem křesťanství. To pánové z katolické strany musí popírati a musí proti tomu bojovati. Takovým způsobem stává se v katolickém národě českém, že máme dva katolické národy. Jeden ten národ katolický představuje největší část i této sněmovny: to jest katolický národ, který ctí Husa, Chelčického, Komenského, reformaci vůbec, který plakával nad Bílou Horou, a druhý katolický národ v menšině: který potírá Husa, opovrhuje reformací, pokládá ji za neštěstí, který ještě i proti Komenskému r. 1892 vystupoval se stanoviska politického, jako proti velezrádci proti Habsburkům atd. atd. Ta část národa, která jest organisována v katolické straně lidové, žije uprostřed národa v nemožném stavu. 25. února 1891 hlasovalo se na Staroměstské radnici, má-li se v Praze postavit pomník Husovi. Při tom hlasování tehdy se Rieger a Tomek vzdálili, ale továrník Oliva, dobromyslný, jednoduchý člověk, při hlasování zůstal, jenže hlasoval takto: "Co Čech hlasuji pro pomník, co katolík hlasuji proti němu." (Veselost.) Nevědomky vyslovil tento dobrý muž záhadu vnitřního sporu v české duši, nevědomky vyslovil pravdu, že duch českého národa jest jiný, nežli duch katolické církve, a že mezi těmito duchy není smíru.

Mluví-li se o těch kněžích buditelích, musí se vyznat, že všichni byli tehdy lepší Češi nežli katolíci, většina z nich byli odpůrci církve katolické, byli Josefinisté a největšího pronásledování došli právě od svých katolických spolubratří. Já si troufám říci, že české katolictví dlouho do století 19. žilo z podvědomé tradice českého husitství a české reformace. Kardinál Schwarzenberg nechtěl ještě r. 1870 hlasovat pro neomylnost papežskou, poněvadž se obával svých husitských kněží, a byl to jednou v "Čechu" P. Kopal, jistě autorita v katolické straně, který upozornil kněžstvo, že naši buditelé skoro všichni, a zejména Antonín Marek, nebyli pravověrní.

Předseda (zvoní): Pane kolego, musím vás upozorniti, že máte jen půlhodinovou lhůtu k řeči a že mluvíte již déle než tři čtvrti hodiny.

Posl. dr. Herben (pokračuje): Ještě bych řekl to: Jestliže i ti buditelé i dnešní klerikální hnutí nezpůsobili v českém národě tolik škod, kolik mohli, přičítám to vyšší úrovni našeho vzdělání, nežli jest úroveň římské církve, zejména v Italii, a této úrovni vzdělání nemohli se ubrániti naši kněží. Ale přišly časy, kdy husitské tradice v katolickém knežstvu pohasly a kdy zásady Syllabu vedly k organisaci katolicko-politických jednot a katolických stran. Máme je nyní před sebou a tu musíme si býti vědomi, že máme část kněžstva a část katolického obyvatelstva, jež přijímá nejen pravidla víry, nýbrž i zásady občanského života odjinud, než z vlastního národa, že máme voliče, kteří jsou orientováni nejen republikou, nýbrž i cizincem, cizím suverénem.

A aby se v tomto konfliktu dvou povinností nešířilo v republice zlo, musíme stát na stráži, a § 303. je jedním z těch strážných vrchů, pro které, prosím, abyste všichni hlasovali. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Nikdo dále v řečnickém seznamu není zapsán. Debata je skončena. Uděluji k doslovu slovo panu zpravodaji.

Zpravodaj posl. dr. Stránský: Slavné Národní shromáždění!

Právní výbor sešel se znova, aby rozhodl o pozměňovacím návrhu, který podal k § 303., jak jej navrhujeme, pan dr. Dolanský, aby uvážil námitky, které s oposičních stran proti našemu návrhu byly předneseny.

Právní výbor se usnesl, nedoporučiti pozměňovací návrhy dra Dolanského Národnímu shromáždění k přijetí.

Toliko ve 2 bodech se rozhodl jednohlasně, doporučiti Národnímu shromáždění k přijetí původní zprávy s určitou změnou. Bylo namítnuto se strany oposiční, že platné předpisy církevní o tajemství zpovědním jsou takové, že by kněz, který by se ocitl před soudem obviněn, že při zpovědi porušil zákon, který teď bude uskutečněn, byl úplně bezbranný, poněvadž platné přísné předpisy církevní o zpovědním tajemství mu brání i v prostém popření té obžaloby, která proti němu je vznesena. To je situace, do které jistě nechceme nikoho přivésti, a vzhledem na tento moment se usnesl právní výbor jednomyslně, navrhnouti Národnímu shromáždění, aby slova "při přisluhování svátostmi" byla vypuštěna. Z této genese tvoření tohoto zákona bude tedy zřejmo při výkladu zákona, že se jeho ustanovení zejména na zpovědní tajemství a na zpověď nevztahují. Tedy ta slova "při náboženském úkonu" vůbec nemohou býti ani v této všeobecnosti vztahována na jednotlivé svátosti, zejména na zpověď.

Dále nejen se strany oposiční, nýbrž také s jiných stran byly námitky již při původním projednávání zákona, že slova "přímo nebo nepřímo" by mohla připouštěti takový široký výklad tohoto zákona, který my neintendujeme, totiž, že by v nich bylo involvováno nebezpečí, že snad by bylo bráněno kněžím, na kazatelně mluviti také o věcech ryze dogmatických nebo mravoučných, týkajících se věrouky nebo mravouky církevní, a že se vydávají tím slovem "přímo nebo nepřímo" v nebezpečí, že budou potom obviněni, že nepřímo chtěli přece jenom politisovat na kazatelně. Tu z toho důvodu se usnesl právní výbor zase jednohlasně, aby slova "přímo nebo nepřímo" byla vypuštěna, neboť - a to jest má věc a má povinnost, abych to prohlásil jako referent - není naším úmyslem a není smyslem tohoto zákona, brániti duchovním kteréhokoli vyznání v nauce dogmatické, nebo věroučné, nebo mravoučné na kazatelně. Smyslem tohoto zákona je, brániti jim jenom v politisování. Tedy znovu opakuji ten výklad: "nikdo nechce brániti katolickým kněžím, aby na kazatelnách svých kostelů učili o svátostnosti manželského svazku, o nerozlučitelnosti manželského svazku, aby z kazatelen doporučovali výchovu náboženskou, jakožto výchovu, která jest pro výchovu mravní důležitou.