Vyslovuji se pro doplněk §
303. velice rozhodně a vyslovuji se pro něj z důvodů
ryze politických. Nebylo od počátku
mým úmyslem, v debatě rokovati o Bohu, o
náboženství, o církvi, o poměru
mravnosti k náboženství atd., nýbrž
držeti se přesně jen toho, že církev
katolická jest nejen organisací náboženskou,
nýbrž také politickou. Úkol můj
jest tím vhodnější, že jeden z
řečníků strany katolické, opat
Zavoral, poskytl příležitost Národnímu
shromáždění i mně, abychom mohli
rozebrati dva jeho výroky. On pravil: "Ve všech
reformních snahách půjdeme k hranicím,
které nám pro zvýšení a zušlechtění
katolického života svatý otec určí.
Za ně ani o krok dále! Katolík bez svatého
otce ničeho nepodniká."
Dovolte mi tedy, páni poslanci,
abych naznačil rozsah té moci katolické organisace
a papežovy, abych určil ty hranice, až po které
strana naše lidová ohlašuje své reformy.
A opět pravím, mám na zřeteli jen
organisaci politickou, jak se jeví v církvi. Vykládaje
pak rozsah této moci papežské a církevní,
přidržuji se výslovně a výhradně
projevů papežských a uznaných autorit
církevních, ne žádných liberálů
a odpůrců církve a ne žádných
jinověrců.
Jaký je tedy rozsah, jaké
jsou hranice té moci papežské a církevní?
Papež je hlavou církevní organisace a učení
církve o moci papežské jest dvojí: učení
o moci přímé a o moci nepřímé.
Učení o moci přímé je
starší. Datuje se od středověku. Tenkráte
se vždy mluvilo jen o moci přímé, a
prameny této moci přímé vysvětlil
sv. Tomáš Aquinský tímto podobenstvím:
"Jako tělo dostává sílu a schopnost
teprve od duše, tak dočasná autorita knížat
světských vyvěrá z duchovní
autority Kristovy a jeho náměstků."
Jiný otec církevní: "Papež je jediným
pánem světa, on může císaře
a krále sesazovati bez jiného důvodu, leč
ze své vůle." (Dominicus Venet.)
Jiná autorita: "Celý
svět tvoří jedinou říši,
jejím suverénem jest Kristus, papež jest jeho
zástupcem. Císařova moc jest jenom přenesená
moc papežem, císař jest sluhou papežovým.
Proto může být papežem jmenován
i sesazen. Papež jest zástupcem božím,
od něho nesporně pochází všechno
duchovní i světské, požívá
zajisté moci duchovní i světské zároveň".
"Zákony žádného
císaře a krále neb některého
jiného knížete nejsou platné a závazné,
leč pokud jsou papežem schváleny a potvrzeny".
To jest Augustinus Triumphans.
"Dokáži, že
není žádného právoplatného
majetku kterékoliv osoby mimo pod církví
a skrze církev, takže každé pole, nebo
vinice, nebo cokoliv, co ten neb onen člověk má
v držení, náleží mu právoplatně
jenom skrze církev". (Aegidius Romanus.) A papež
Sixtus V., velectěné shromáždění,
vlastnoručně vřadil spis slavného
bohoslovce, slavného jezuitského kardinála
Bellarmina, na index knih zakázaných, protože
kardinál Bellarmin vyslovil pochybnosti o té přímé
papežské moci ve věcech světských.
Učení o přímé
moci papežově udržovalo se v křesťanském
světě několik století a ubývalo
ho teprve s přibývající osvětou,
zejména postavila se proti němu reformace. Bylo
tedy toto učení o přímé moci
papežově, výklad o tom, že on jest vůbec
přímým pánem celého světa,
duší i majetku, nahraženo učením
snesitelnějším a mírnějším,
kterému se říká učení
o nepřímé moci papežově.
Toto učení praví: "Poněvadž
papež je nejvyšším vůdcem lidstva
na cestě ke spáse a poněvadž tomuto
cíli musí se podříditi a přizpůsobit
všecko lidstvo, papež má právo s ohledem
na duchovní blaho světa prohlašovat, co ve
světsky politických věcech jest škodlivé,
čím ta neb ona vrchnost překáží
svými zákony a nařízeními svým
poddaným na cestě spásy. - Stručně
se říká - a tu stručnou větu
vyslovil sekretář kardinál Antonelli v dopise
pařížskému nunciovi r. 1870 - že
moc papežova rozhoduje "o všech věcech,
které jsou spojeny s morálkou".
Velectěné Národní
shromáždění! Rozumíte tomu, kde
je začátek a konec nepřímé
moci papežské, je-li spojena s věcmi a zákony
mravnosti? Který pak zákon vůbec existuje,
aby neměl souvislosti s mravností? My přece
víme, že počátek a konec všech
věcí jest mravní. Tvrdím tedy, že
mezi učením o nepřímé moci
papežské a církevní a o moci přímé
jest jenom nepatrný a slovní rozdíl. Toho
si musíme býti stále vědomi, pánové
a dámy, že podle názoru církevního
všechen vývoj lidstva evropského od reformace,
od stol. 15. stal se neprávem, proti právu církve.
Pokud vím, jest církev katolická jedinou
organisací, která vidí svůj ideál
v minulosti, která jediná usiluje o to, aby nabyla
opět takové moci nad světem, jakou měla
před reformací, jedinou organisací, která
kráčí ku předu s hlavou do zadu obrácenou.
Církev zapoměla na neštěstí,
které potkalo Lotovu ženu, která se jen jednou
obrátila a zkameněla.
Leč to jest věc církve
samé. My musíme si býti jen toho vědomi,
že dle slov papeže Pia IX. "církev katolická
dostala jakožto božské zřízení
formu dokonalé společnosti a že jest tedy zvláštním
řízením Prozřetelnosti, když
se papeži dostalo světské moci a když
užívá této politické svobody
tak potřebné, aby mohl vykonávati svou moc
duchovní, svou právomoc a svrchovanost."
Tedy formu dokonalé společnosti
státní představoval někdejší
papežský stát, a této formě dokonalé
společnosti přizpůsobuje papežství
i v našich dnech také ostatní státy.
Státy mají vypadati tak, jak vypadal před
rokem 1870 stát papežský.
To jest, velectění
pánové, učení církevní
ve všeobecném znění a opakuji, že
jest to učení, vybrané z církevních
a papežských výroků. Jak se jevila a
posud jeví tato moc papežova a církve, ať
nepřímá, ať přímá,
v určitých případech, o tom nás
poučují dějiny s dostatek. Uvedu alespoň
několik určitých případů,
ve kterých se papežská moc zjevuje a v nichž
papežská moc trvá na svém právu.
Jest to především
moc, sesazovati krále a knížata. Že to
papežové ve středověku a dlouho do novověku
dělali, jest známo. Papež Pavel II. sesadil
nám našeho krále Jiřího Poděbradského.
Ale papež si právo to osobuje dosud. Vyslovil je Pius
IX. k jedné literární společnosti
r. 1871, kde prohlásil za blud velmi zlomyslný,
jestliže se právo papežovo, sesazovati krále
a knížata, odvozuje z neomylnosti papežské.
To jest blud a pomluva! To právo přísluší
papeži z jeho autority, poněvadž on jest nejvyšším
soudcem světa.
Další příklad,
pánové: Papež má právo rušiti
světské zákony ve státech. V Allokuci
22. června 1868 papež obrátil se proti někdejší
rakouské vládě ve jménu Ježíše
Krista a zatratil naše tak zv. rakouské základní
zákony těmito slovy: "Z moci své apoštolské
zavrhujeme, odsuzujeme a zákony ty se všemi jejich
následky toutéž mocí svou vůbec
za nicotné a neplatné v minulosti i budoucnosti
prohlašujeme."
Jiný příklad,
přátelé: Papež má právo
uzavírati a zrušovati konkordáty. Konkordáty
jsou, jak vám známo, smlouvy mezi státem
a papežem. My bychom podle svých občanských
názorů měli umění, že
smlouva je jako smlouva, a že tedy oba činitelé
mají stejné právo. Proti tomu papež
protestuje. Konkordáty může papež uznat
se státy ze své zvláštní milosti.
Ale rušiti oboustranně není dovoleno oběma
stranám, to může jen papež sám.
On může rozhodovat ve sporných případech,
co posud platí a co je třeba odvolati. Tedy konkordáty
jsou smlouvy, které jsou uzavírány z milosti
papežské.
Čtvrtý příklad,
pánové: Papež má moc a právo
nad kacíři - a prosím, abyste si tohoto práva
a moci všimli, poněvadž se zdá, že
se vztahuje i na největší počet nás,
členů Nár. shromáždění.
(Veselost.) Pius IX. psal německému císaři
Vilémovi I. 7. srpna 1873: "Každý, kdo
přijal křest, náleží nějakým
způsobem papeži."
Toto učení je tak obecné,
že paderbornský biskup Martin ve svém spisu
("Biskupské slovo") řekl: "Já
jsem podle božského i lidského práva
pravým vrchním pastýřem také
protestantů ve své diecési."
Právo církve, upalovat
kacíře, nebylo dosud nikdy v církvi odvoláno
a katolický biskup Hefele v r. 1870 doznal: "Hierarchii
opravdu nechybí vůle, aby byly hranice v 19. stol.
opět zavedeny." I papež Lev X. prohlásil,
že upalovat kacíře nepříčí
se duchu svatému. "Staatslexikon" je známá
publikace, kterou z podnětu společnosti Görresovy
vydávali v Německu pro pěstování
vědy od r. 1878 do r. 1897. "Staatslexikon" tento
velebí inkvisici.
Pátý takový
případ, na kterém místě projevuje
se moc papežova: Církev katolická neuznává
snášelivosti a rovnoprávnosti s jinými
církvemi. Tak zv. Římský katechismus,
který obsahuje, jak my bychom řekli dnes - "základní
zákony církevní" - praví doslovně:
"Všechny ostatní společnosti náboženské,
které si přisvojují jméno církev,
jsou puzeny duchem ďáblovým a vězí
v záhubných bludech."
Páni poslanci, dovolte, abychom
se při tomto právu papežově a moci církevní
mohli pozdržeti, neboť v naší republice
máme zajisté příslušníky
několikerých konfesí. Kde katolická
církev byla církví státní,
tam skutečně tuto moc vykonávala pomocí
úřadů státních. My to víme
nejlépe z Rakouska. Vykonávala ji zejména
až do panování císaře Josefa
II. Ale když i Josef II. vydal toleranční patent
a osvobodil jím české evangelíky,
nedal jim rovnoprávnost, - tak silný nebyl proti
církvi - nýbrž jen protestanty trpěl.
Když bylo dovoleno evangelíkům
stavěti kostely, výslovně bylo nařízeno,
že nesmějí míti podoby kostelů,
bylo nařízeno, že nesmějí připomínati
kostely, nesměly míti velká okna, domy ty
nesměly býti na náměstí, ani
ve velkých ulicích a vchod musil býti z pobočné
strany. To jest trpění a ne rovnoprávnost.
Papež Benedikt XIV. vyznal:
"Takové máme smutné časy, že
v mnohých krajinách, kde kacířství
panuje a beztrestně se roztahuje, katolíci ocitají
se ve tvrdé nutnosti, že musejí se stýkati
společensky i přátelsky s kacíři."
15. března r. 1867 generální kapitán
Nové Kastilie hrabě Cheste vydal edikt: "Budiž
smrtí potrestán každý, kdo píše
spisy proti katolické církvi."
Státní zákon
republiky Ecquadoru z r. 1862, který byl sdělán
po konkordátě s Římem, zněl
doslovně takto: "Římské náboženství
je státním náboženstvím s vyloučením
každého jiného kultu a náboženské
společnosti, jež církev katolická zavrhla.
Nikdo nemůže býti voličem a nikdo nemůže
býti volen, nikdo nesmí býti úředníkem,
není-li katolíkem. A každý, kdo náleží
církevní společnosti, Římem
odsouzené, ztrácí práva občanská."
Tato moc, kterou si osobuje církev a papež, - nebyla
nikdy odvolána a je tak důsledná, že
podle theologa Lehmkula má býti vyloučen
z církve každý, kdo by sáhl na koně,
na němž sedí kněz.
Šestý případ,
kde se konkretně jeví papežská moc nad
školami a vědou: Právo církve na školu
jest neobmezené podle učení církve,
a co to znamená, víme dobře ze znění
rakouského konkordátu z r. 1855 a víme také
z praxe v jiných státech. Připomínám,
že r. 1865 biskupové francouzští protestovali
proti zřízení dívčích
středních škol. O vědě rozhodl
vatikánský sněm církevní do
slova: "Všem věřícím je
tudíž zakázano, uznávati učení,
které se protiví víře, zvláště
odsoudila-li je církev, za oprávněné
výsledky vědecké... Jestliže kdo praví,
že lidské vědy smějí se svobodně
rozvíjeti, takže jejich tvrzení, i když
odporují zejména učení víry,
dlužno pokládati za pravdivé a že církev
nemůže jich odsouditi, budiž proklet." O
indexech zakázaných knih nebudu mluviti; to jest
věc známá snad i z našich školních
čítanek.
Uvedl bych ještě ten
konkretní případ neobmezené moci církevní,
že kněží, dle učení církve,
nemusejí poslouchati zákonů světských.
Kardinál Bellarmin učí: "Duchovní
jsou k zachovávání občanských
zákonů, které neodporují zákonům
církevním a duchovnímu úřadu,
zavázáni pouze pro dobrý pořádek,
nemohli by tedy býti postaveni před světského
soudce, kdyby zákonů nezachovávali."
Domnívám se, velectění
pánové a dámy, že výklady toho
všeobecného učení, i těch několik
konkretních případů stačí
k tomu, abychom pochopili nebezpečí kazatelen, když
se s nich zasahuje do politiky národní, do zákonů
republiky a do svrchovanosti národní vůle.
Komu by to nestačilo, tomu
připomenu případ, který zrovna nám
Čechům jest velmi blízký. Roku 1877
přijímal papež Pius IX. rakouské poutníky
v Římě. Řečníkem výpravy
byl pražský kardinál Schwarzenberg, k němuž
papež pravil, že by bylo na čase, aby mnozí
státníci vzali si příklad na sv. Janu
Nepomuckém (při tom si ukázal na jazyk);
neboť nyní ministři i státníci
příliš mnoho mluví, a výslovně
řekl: "Pro spásu a blaho Rakouska jest naprosto
nutné, aby se zanechalo všech výstředností,
co se týče federačního státu."
Po tomto případě, přátelé,
není mně ani na minutu pochybno, že zásady
českého státu se zásadami papežovými
a se zásadami církve musejí se křižovat,
konflikty budou nevyhnutelny. Tak, jak tomu je v Belgii. O Belgii
praví spisovatel belgicko-francouzský Laveley, že
jsou tam poměry takové:
"Voličové katolického
smýšlení jsou poslušni příkazů
farářů, farářové příkazů
biskupů a biskupové příkazů
papežových. Katoličtí poslanci jsou
takto pouhými biskupskými delegáty, a belgický
primas, arcibiskup malinský, jest pravým panovníkem,
poněvadž může podle své vůle
říditi činnost většiny parlamentu,
jenž tvoří zákony, ustanovuje ministry
a vládne."
Naše republika, přátelé,
je organisována na třech základních
pilířích. Naše republika organisovala
se na principu národnostním: my jsme českým
státem, i když budeme míti menšiny cizojazyčné.
Naše republika je organisována na základech
demokratických, jichž principem je volba, a naše
republika je organisována na zásadě, že
všechna moc pochází z lidu, takže svrchovanost
naší republiky představuje lid sám.
Tedy již v těchto třech zásadních
pojmech naší republiky rozcházíme se
a křižujeme se naprosto s učením církevním
a s organisací církve vůbec. Církev
katolická nikdy dosud neuznala národnosti za nějaký
organisační princip. Církev vůbec
neuznala národnost, toho pojmu v jejím učení
světském nebo praksi organisační není,
jejím jazykem je latina a její zásadou organisační
jest universálnost; proto také Jesuité zakazovali
vyučovati na školách dějinám
vlastního národa, aby se v občanech příliš
nebudilo vědomí národní, jaksi odstředivé.
Církev nemá základu
demokratického, volebního. Tedy již ten feudální
princip, který v církvi dosud zůstal, to
jmenování, nařizování, to se
nám naprosto příčí; to je spor,
který každé chvíle mezi námi
může propuknouti. Církev katolická je
zbytkem organisace feudální, tam se jen dosazuje
nebo jmenuje. Ostatně není tomu, pánové,
ani rok, co jsme žili zde ještě v těch
poměrech, kde jsme viděli, že byl-li v šlechtických
rodinách chlapec trochu čiperný, stal se
ministrem, místodržitelem, vyslancem atd., když
byl chlapec čiperný, ale neučil se, stal
se generálem, a když nebyl ani čiperný,
ani se nechtěl učiti, stal se v Praze nebo v Olomouci
arcibiskupem. (Veselost.) Toto jmenování
a dosazování je pro naši republiku nepřijatelné.