Mám před očima
slobodnú Ameriku a je tam taký paragraf? Tam není,
lebo tam všetci sú slobodní. Elegantný
a slušný člověk, keď sedí
pri jednom stole a druhý pri druhom stole, nemieša
sa do toho, čo pri tom druhom stole sa hovorí a
nedenuncuje, lebo k tomu stolu nepatrí, to je zákon
primitivnej společenskej slušnosti. Stojíme-li
na stanovisku slobody svedomia náboženstva, neodvislosti
církve od štátu, slobody církve ve štáte,
nebudeme sa starať o to, čo rabín, lutheránský,
evangelický nebo katolický kazateľ so svojej
kazateľňe hovorí, preto aby sa on potom neopovážil
miešať do inej církve a prípadne do tých
vecí, ktoré si ustálime my tu z vôle
ľudu. Práve ako tu není nikdo oprávnený
menom církve hovoriť, ale len menom národa,
lebo pochádza z ľudu a je volený z vôle
ľudu, podobne sa nesmie miešať církev do
štátných záležitostí. Keďby
sme tým duchom boli vedeni, duchom slobody svedomia, slobody
slova, neodvislosti církve od štátu, slobody
církve vo štáte, myslím, že tento
návrh by sem nebol přišiel. Na mňa to
robí dojem malichernosti straníctva, kde sa strany
boja, že jeden vyhraje, druhý propadne a všetci
sa musíme assekurovať.
Mne neide ani o klerikály,
ani o ľudovú stranu, agrárnu, ani socialne-demokratickú.
"Amicus mihi Plato, amicus mihi Cicero, sed magis amica mihi
veritas". A ľudská sloboda, sloboda slova, sloboda
svedomia, neodvislosť naboženstva od štátu,
to sú moje stanoviská a preto odpusťte, že
prosím p. referenta, aby v tomto smere vykonal istú
zmenu, aby čest osobná, majetok, vôbec zakonem
platne bol chránený proti neoprávnenému
napadeniu, ale dla mojej mienky je malichernosťou, ktorá
robí na každého človeka dojem uberánia
slobody slova, uberánia slobody náboženstva,
uberánia práva ľudu, keď ľud nemôže
čuť od svojho človeka, ktorého si ustanoví,
jeho presvědčenie, ako káže sloboda
cirkve a náboženstva vo štáte a bez ohľadu
na strany a prosím preto, aby to nejak opraviť ráčil.
I v náboženství sú isté hranice
a v hraniciach zákonných a slušnosti má
sa omezovať v istej miere slovo kteréhokoľvek
náboženstva, ale, prosím, majte pred očima
slobodu slova, slobodu svědomia, slobodu církve,
slobodu občanov. V tomto duchu dôverujem, že
pán referent tento návrh zákona opraví.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Konečný:
Dalším řečníkem je občan
Svozil. Uděluji mu slovo.
Posl. Svozil: Vážené
Národní shromáždění!
Několika řečníky
v této debatě bylo vykládáno, že
zákon, který je navržen, je prý vlastně
útokem na svobodu slova, že je útokem na svobodu
občanskou, že je to tedy hotový výminečný
zákon. Já trvám důsledně na
stanovisku proti každému výminečnému
zákonu, a kdybych považoval tuto věc za výminečný
zákon, musil bych se také postaviti proti němu.
Ale můj názor o této věci je trochu
staršího data, než jenom z poslední doby
a z doby válečné. Já už tehdá,
když jsem šel do alumnátu a když jsem byl
knězem, kazatelnicový paragraf, jak se tomu obyčejně
říká, jsem považoval za nevyhnutelný,
dokud jsou takové právní poměry, jaké
byly ve starém Rakousku a jaké jsou de facto v Československé
republice, která po této stránce uznala platnost
všech zákonů rakouských, takže
máme situaci docela jinou, než je situace svobodného
národa. Řekl bych to hned jaksi pro zajímavost,
od kdy jsem toto stanovisko zastával. Bylo to asi v roce
1890 nebo 1891. Tehdy pořádal posl. Dr. Herold a
V. Dyk zájezd na Moravu a přijeli také do
Litovle, tedy do mého rodného okresu. Já
byl tehdy jako nastávající kandidát
theologie na kázání děkana Vykydala,
který přišel z Velehradu do Choliny, a ten
kázal na slova: "Ďábel jako lev řvúcí
obchází, hledaje, koho by sežral." Evangelium
prý povídá, že obchází
ďábel jen jeden, ale tady obchází těch
ďáblů víc, jsou z království,
a tímto způsobem vykládal, že Herold
s Dykem jsou ďáblové a co všechno chtějí
dělat. V době voleb - měl jsem to přece
příležitost slyšet z vlastního
názoru - dělo se to na velké většině
kazatelen, že se jich zneužívalo, a, chcete-li
příklady z posledních dob, tedy naše
organisace rožnovská zrovna v poslední době
oznamuje, že v Rožnově řekl kněz
ve škole při náboženství chlapcům,
když viděl, že mají střepiny z
poprsí císařova: "To je neslušné,
to by se mělo schovat na památku, vždyť
by se mohlo stát podobně se sochou Masarykovou nebo
Kramářovou!" a dodal výklad, jak si
to asi představuje.
Na Horní Bečvě
farář na kazatelně velmi zle řádil
proti pořádku v republice, tedy zase čistě
politické kázání. Ve Vidči
dokonce farář - jak uvádí ta zpráva
- řekl, že legionáři jsou vlastně
křivopřísežníci, poněvadž
porušili přísahu. Pokud jsem se dověděl,
tento případ, který uvádím,
není vyšetřen a žádám za
jeho vyšetření. Ve Střešovicích
jsou děti od katechety trestáni za to, že jejich
rodiče vyslovili požadavek, aby nechodily na náboženská
cvičení.
Uvádím tedy jaksi případy
toho porušování, že jsou a byly, vědí
to také pánové s druhé strany, ale
říkám: kdyby i tyto případy
byly a, kdybychom měli spořádané poměry,
pořádek ve státě, tedy kdyby byla
církev odloučena od státu, kdyby se považovala
za spolek jako jsou spolky jiné a žádala pro
sebe plnou svobodu, myslím, že jsme se docela dobře
mohli vyhnouti tomuto kazatelnicovému paragrafu. Nevím,
kde vězí toho příčiny, ale
pokud vím, byly i se strany katolické činěny
námitky, aby otázka rozluky státu od církve
se řešila hned, a myslím, že tímto
nedostatkem odvahy k rozhodným činům, který
se jevil v té či oné straně, ztrácí
naše republika na prestyži všude. (Potlesk.)
Já bych mohl uváděti
případy i z jiných oborů, ale ty sem
nepatří. Myslím, že i tady ztrácíme.
Ale nedovedou-li a nechtějí-li snad někteří
pánové z tábora katolického pochopiti,
že tento paragraf plyne nutně z poměrů,
pak budeme musit zmíniti se o věci, která
zde ještě asi nebyla, alespoň ne obšírně,
ujasněna. Řeklo se, že se stanoviska náboženského
a náboženské svobody je potřeba toho
paragrafu. Ale toho je potřeba se stanoviska svobody občanské.
A mluvil-li tedy pan koll. Juriga o tom, že prý
se tímto paragrafem jedná o ručník,
který se vstrká hlasatelům určité
strany do úst, aby prý nemohli tak snadno agitovati,
a my druzí abychom měli agitaci snadnější,
není to prostě pravda. Je to výnos, který
je hodně nerozvážený, zrovna jako je
nerozvážený výrok, když chce, aby
z toho omezení, které ten zákon stanoví,
byla vyňata ta menší provinění,
jak myslí pan kol. Juriga. Já nevím,
ale pokud znám, hlásá katolická morálka,
že ani všední hříchy nejsou dovoleny,
poněvadž z všedního hříchu
člověk snadno skočí k těžkému,
smrtelnému, a tudíž myslím, že
zákon musí pamatovati na to, aby stíhal lehčí
přestupky, má-li býti zachován pořádek.
Jaký je právní
stav, ze kterého to vzniklo? Právní stav
byl takový: Kněz a kněžstvo nebylo jenom
orgánem církevním, nýbrž ve starém
Rakousku byl - a dokud nejsou staré zákony zrušeny,
je každý farář, každý farní
úřad atd. úřadem státním.
(Výborně.) Je úřadem státním,
pokud se týče matrik, je úřadem státním,
pokud se týče školy, a je do značné
míry úředníkem veřejným
a, pokud je na kazatelně, poněvadž do toho
kostela musí na jeho kázání celá
řada lidí, - třeba snad ne ještě
dospělých občanů, -, kteří
jsou vázáni zákonými předpisy
tam choditi. To je studenstvo na středních školách,
které chodí chodí často na společné
bohoslužby, to byli vojáci, resp. podle zákona
vlastně jsou dosud, vždyť ten zákon a
zákonná prakse není zrušena, - podle
celého zákonného stavu jsou to děti
ze škol obecných, ale jsou tam také nuceni
jiní. Manželství de facto dle rakouského
práva jest právoplatné jedině církevní,
poněvadž civilní sňatek je u nás
podle platného řádu jenom sňatek z
nouze. Tedy zase je to zde úřední výkon,
který vykonává kněz nejen jako úředník
církve, nýbrž také jako úředník
státu, jmenovitě při manželství,
poněvadž při manželství nemohou
říkat ani, že by kněz byl udělovatelem
svátostí, on je svědkem, asistentem, a svátosti,
jak učí sama dogmatika, si udělují
ti lidé sami, kteří v manželství
vcházejí. Je to ale prostě proto, že
církev vlastně žádá a trvala
na tom, aby byla uznávána za orgán jaksi
státní. Proto žádala, aby stát
ji chránil při jejích výkonech, jako
chrání státní úředníky
při jejich výkonech, ba ještě ostřeji,
než úředníky, předpisy, které
jsou daleko drakoničtější.
My de facto vycházíme
z poměrů, které jsou takové: církev
má určitá privilegia proti ostatním
občanům. Zejména má ta privilegia,
že při výkonu svého úřadu
může dělati věci, které jiným
úředníkům při vykonávání
úřadů nejsou dovoleny. Nejsou dovoleny soudcům,
nejsou dovoleny podle platných předpisů ani
okresním hejtmanům, ani jiným lidem, aby
využívali úředního výkonu
k nějaké politice, k nějakému politisování,
neřku-li k nějakému útočení.
Z tohoto důvodu nejde v tom paragrafu o žádné
omezování svobody, nýbrž o ochranu svobody
svědomí proti úřední zvůli.
Pánové, rozdíl
mezi námi v tom nazírání jest prostě
proto, poněvadž většina zástupců
církve se staví na stanovisko autority, která
má mocenské postavení, která má
moc, prostě něco dělati, a není zodpovědna.
Na to stanovisko se staví a nyní se bojí
důsledků, když na příklad v tom
širším návrhu jednalo se, aby ten paragraf
platil pro zneužívání zpovědnic.
Někdo nám namítne, pánové z
katolického tábora, že kněz, který
zpovídá, bude ohrožen svědectvím
jediného člověka. Ano, svědectvím
jediného člověka, když nebylo svědků
a důkazů jiných, byli lidé ohroženi
v takovém pořádku, jako byl v Rakousku, kde
svědectví jednoho mizerného, po případě
nejmizernějšího náhončího
policie platilo více, než svědectví
deseti důvěryhodných lidí, poněvadž
se říkalo, že složil úřední
přísahu, je autorisován a má pravdu.
My se nechceme a nebudeme stavěti také a podívali
bychom se, kdyby se chtěli soudcové na to stanovisko
stavěti. Myslím, že stojíme blíže
stanovisku: "Eines Mannes Rede, keines Mannes Rede"
- "Schwaben- und Sachsenspiegel". Kde není svědka
a není důkazu, nemůže býti člověk
odsouzen. Nemusili by se kněží tak báti,
ale plyne to z toho, že oni byli zvyklí na to stanovisko:
Zde jest autorita; ta má právo a takový autorisovaný
svědek je dokonalejší než druzí,
jako by přísaha jeho nebo ten úřad
již dělal z něho člověka pravdomluvného
a jakoby člověk, stojící ve službách
určité moci, třeba že složil přísahu,
nemohl míti zájmu na tom, aby ve prospěch
té moci posvětil prostředky, kterých
užívá, i když nejsou kalé. Jest
potřeba všimnouti si, z čeho jaksi vyplývá
to celé stanovisko. Celé to stanovisko nám
dokazuje, že to jest nesvoboda, co my žádáme.
To plyne prostě z principů, falešně
snad vykládaných nebo falešně aplikovaných,
ale musíme si uvědomiti, že to plyne z principu
neomylnosti a samospasitelnosti, který si církev
přikládá. Říkám, ze
špatné aplikace. Kdyby se církev a její
representanti spokojili tím, že učení
její jest neomylné, že mají tedy moc
nebo právo mezi svými věřícími,
kteří dobrovolně k nim jdou, tyto zásady
nejenom hlásati, ale také prováděti,
udělati si spolek, po případě disciplinární
opatření proti členům, kteří
v tom spolku chtějí býti, proti tomu by nikdo
ničeho nenamítal. Ale církev se postavila
na jiné stanovisko. Její representanti, její
hierarchie u nás a po celém světě
postavila se na to stanovisko, že mají právo,
tu neomylnost jaksi - poněvadž jejich učení
je neomylné - vnucovati také jiným lidem.
Jestliže se to děje pomocí matričních
zařízení, pomocí předpisů
o povinném udávání náboženství,
když někdo někam se hlásí, nucenou
účastí úřednictva na jistých
úkonech náboženských, jest lhostejno.
Nucení zde bylo a trvalo a, kdybychom to nechali při
tom starém stavu, mohlo by dojíti k opakování.
Jestliže přicházíme do konfliktu s názorem,
který jaksi plyne z toho, co církev si vzala, nebo
postavila za základ, co jest to?
Jeden z prvních pánů
řečníků katolické strany -
byl to, tuším, pan dr. Dolanský - vytýkal,
že prý republika nemá dosti důvěry
k sobě, když žádá tento zákon,
ve svou sílu. Jak to? Republika nemá dosti důvěry,
že by bez toho zákona katolické kněžstvo
zachovávalo řád a rovnost občanskou,
jak jest potřeba. (Výborně!) Ne v
sebe a svou sílu, ale republika ví, že by ten
pokoj a řád zachováván nebyl, a republika
ví, že je potřeba pořádek zachovávati,
a právě proto, že to ví a že není
možno řešiti celou otázku od základu,
musí dělati toto částečné
opatření, aby znemožnila to, co znemožniti
je nutné. Jestliže se pánové staví
proti tomu na to stanovisko, aby to zůstalo, jak bylo,
při starém, pak, promiňte, bojí se
oni, že by prostými, solidními duševními
zbraněmi nezvítězili. Snad chtějí
míti tu starou oporu v policii a tedy vůbec v moci
a násilí, aby pro ně platila privilej, aby
oni na př. s kazatelen mohli štvát proti komukoliv,
ale ten druhý aby se jim nesměl brániti.
Tedy dráždidlo nebo to dráždivé
za těch poměrů, ve kterých jsme žili,
musíme chápat a myslím, že každý
z nás řekne otevřeně a zejména
mezi socialisty: My chceme, aby byla plná svoboda pro každý
spolek, pro každou organisaci, pro každý projev.
Ale pak to znamená, že každý spolek, každá
organisace musí míti naprosto rovná práva
a že žádný nemůže býti
privilegován, znamená to, že musí býti
církev odloučena od státu, a že musí
býti odcírkevněna škola, odcírkevněn
veškerý život. Pak je to možné. Ale
když se řekne to, co dělá "Čech"
a co dělají různé orgány strany
katolické, že chceme je zbavovat náboženství,
pak na to není pomyšlení. Já bych rád
slyšel jednou od těch činitelů a sice
naprosto rozumně a závazně: Chtějí
mluvit skutečně o poctivé odluce? Nám
přece nejde o stíhání a pronásledování
a, bylo-li zde mluveno o kulturním boji, pak mu byl dáván
naprosto jiný význam, než v jakém jsem
to mínil já a p. referent dr. Stránský.
Referentu dru Stránskému, pokud vím,
šlo ve věci skutečně o boj ideový,
nešlo mu o boj proti lidem, kteří zastávají
určité přesvědčení,
proto že je zastávají.
Nešlo tedy o pronásledování
stoupencův určité ideje, nýbrž
šlo prostě o náraz dvou ideových světův
a ten náraz už vlastně tu je, ten náraz
nikdo nevyvolává, v tom kulturním boji tohoto
způsobu jsme již od staletí, to není
tedy nic nového. Nové bylo by ovšem, kdybychom
chtěli, aby republika užívala násilí
proti stoupencům katolické nebo kterékoli
jiné církve. A to my právě vylučujeme.
Ale my musíme právě z týchž důvodů
vyloučiti, aby možnost jakéhokoli znásilnění
zůstala kterékoli společnosti a jmenovitě
církvi, musíme to vyloučiti tím spíše,
poněvadž - jak jsem řekl - církev nepovažuje
se jen za společnost, která by hlásala své
ideje a uplatňovala je mezi svými členy a
po případě propagovala je duševními
prostředky mezi ostatními, nýbrž považuje
se vlastně za státní politický útvar.
Ničím jiným nikdy nebyla, ničím
jiným není dosud její stanovisko proti Italii
a konec konců i oproti státům vůbec.
Vždyť podnes trvá se přece na zásadě,
že vlastně stát má býti podřízen
církvi, jako má býti tělo podřízeno
duchu. A tedy právě proto, že se staví
na tento princip a že se staví na princip absolutismu,
z něhož nutně to zneužívání
plyne, a že se zde zneužívá toho, čemu
se říká "božské poslání"
- právě proto musíme my míti docela
světské záruky, že toho "božského
poslání" nebude proti nám zneužíváno.
Říkám: "docela světské
záruky proti zneužívání onoho
božského poslaní". Tím nijak neohrožuji
mravnost, to se bude musit také uznati, snad přestanou
doby, kdy by se mohlo s tímhle choditi, že by to ohrožovalo
mravnost, neboť řeknu-li, že já jsem poslán
Bohem, anebo řekne-li to druhý, není to ještě
zárukou pořádku. To řekl po případě
Vilém II. také, že je nástrojem božím,
a proč by to nemohl říci plným právem
Ravachol, když vychází člověk
z rukou božích jeden jako druhý.
Toto zdůvodnění
jest nanejvýše motivací, ale jest zárukou
nejvyššího nepořádku, libovůle
a zvůle každého, kdo jest dostatečným
absolutistou, kdo jest dostatečným autokratem a
násilníkem, že může si vykládati
to své poslání tak, že je mu dovoleno,
co chce; ale my nemůžeme směřovati k
absolutismu, my směřujeme k pořádku.
Církev na základě svého absolutismu
chce stále více vlády, ale my chceme stále
více pořádku. My chceme více pořadatelské
činnosti, nežli mocenské, ve státě.
A řekne-li se nám, že vyháníme
náboženství tím způsobem, že
omezujeme kazatelny, že je vyháníme ze škol
a podobně, a řekne-li se nám, že mravnosti
bez náboženství není, promiňte,
nač komplikujete otázky, které jsou přece
prajednoduché? Bez náboženství mravnost
jest možná. U člověka, který
má náboženství a věří,
není ovšem mravnost bez náboženství
možna, ale u člověka, který nemá
toho náboženského přesvědčení,
tedy řekněme katolického, přece nikdo
ho neudělá mravným katolickou výchovou,
která jest mu vnucována, když ten člověk
toho přesvědčení nemá. Mravnost
musí býti opřena o vnitřní
přesvědčení, a žádné
božské poslání neopravňuje církev,
aby si osobovala nárok na hmotné nějaké
prostředky, řekl bych na propagaci na konto úřadů.
Odvolávají-li se na božská práva,
tedy mohlo by se klidně říci, jestli se kdo
odvolával k božskému poslání,
že byl to Kristus, kterého oni říkají,
že hlásají, a ten Kristus prosím to
byl, který svého božského poslání
si netroufal použíti k hmotné moci, ani na
ztrestání těch, kteří ho vyháněli,
a nechtěl trestati anebo zasahovati hrubou mocí.
Tedy to poslání neodůvodňuje nic a
nezakládá žádný řád
a pořádek. Řád a pořádek,
jak my ho chceme, může býti zaručen
jen konkrétními, kontrolovatelnými, řekl
bych zrovna: měřitelnými předpisy
zákona. Když my předpisujeme: "Nesmíš
dělati to a to", musí to míti důvody,
a sice dostatečné, které mohou každého
přesvědčiti; ty záruky musíme
žádati, ale subjektivní přesvědčení
jednoho člověka dělati zákonem pro
druhého nemůžeme. Aby se to nemohlo díti,
to subjektivní přesvědčení
dělati zákonem pro jiného, - a to se právě
dělalo zneužíváním kazatelen,
to se dělá zneužíváním
škol, to se dělá celou praksí, jak bylo
hlásáno - aby to nebylo možné, jest
- když nedošlo již u nás k rozluce - nutno,
aby tento zákon byl přijat. Ten zákon podle
mého zdání bude míti ovšem platnost
dočasnou jen potud, pokud nebude provedena dokonalá
rozluka státu a církve. Pak by se mohlo přijíti
a říci, že je to výminečný
zákon, neboť, co dovolíme spolku jednomu, dovolíme
také spolku, za jaký bude uznána církev.
Tedy žádná výjimka ze zákona,
a nebude také potřebí výminky. Ale
do té doby toto opatření jest potřebné
a, ukazuje-li se nám, že lid se bouří,
jak bylo zde řečeno na příklad panem
kol. Jurigou, že lid řekne: "Náš
farář, na kterého si platíme, nesmí
nám kázati pravdu," ten lid to neřekne,
když mu to nebudete namlouvati vy, ten lid klidně
to přijme a dokonce možná, že si oddechne,
až ho přestanete s kazatelen krmiti tím, co
nechtěl, po čem ani netoužil, až ho začnete
krmiti tím, po čem touží ve své
prostoduché víře! (Výborně!
Potlesk.)
Předseda Tomášek:
Dalším řečníkem jest kol. F.
V. Krejčí, uděluji mu slovo.