Posl. Fr. V. Krejčí:
Slavné Národní shromáždění!
Není to ponejprv, co můžeme
pozorovati, jak úroveň jednání této
slavné sněmovny stoupá a s jak živým
a vážným zájmem jest jednání
toto sledováno, jakmile jde o zákon rázu
církevně-politického. Totéž známe
my, kteří přicházíme před
lid, mluvíme-li o úkolech republiky; nikde necítíme
ohlasu tak vášnivě živého, jako
když mluvíme o akcích rázu církevně-politického,
před nimiž naše republika stojí. Troufal
bych si říci, že je to naše stará,
česká, husitská krev, která vášnivě
vzplane, kdykoli jde o tyto věci náboženské,
o tyto věci, vymykající se všedním
vztahům životním a zasahující
do sfér vyšších, duchovních. I
v tomto případě jde o nejvážnější
otázky našeho bytí - jakkoliv p. kolegovi Jurigovi
se zdá, že tu jde o věc malichernou - ale to
není věc malicherná, je to jen jeden z článků,
akcí, u nichž naše republika musí postupovati
tím směrem, aby bylo provedeno to, co jsme v této
debatě slyšeli, co bylo tolik akcentováno;
aby církvi a její náboženské
činnosti byla vykázána vlastní její
sféra, aby byla odkázána tam, kam její
činnost náleží, a aby nadále
nevyužívala církev k politickým účelům
mocí státní a jiných institucí
a prostředků agitace a propagandy ze starých
dob, jako jsou chrám a kazatelna.
Nemusím, pánové,
asi dlouho šířiti se o tom, že strana,
za niž mám čest mluviti, nerada hlasuje pro
zákon, v němž se mluví o zákazech
a dokonce o trestech. Jestliže však to činíme
v tomto případě, jsme si vědomi toho,
jak vážně ohrožovala kazatelna a všecka
tato agitační činnost církevní
tam, kde byla smíšena s agitací politickou,
volnost našeho politického života, a jakým
zejména vážným nebezpečím
by byla pro ducha naší mladé republiky.
Paragraf navrhovaný čelí
k tomu, aby přestalo zneužívání
především kazatelen. Co bylo toto zneužívání
kazatelen, co znamená? Do kostela přichází
lid, ta část národa, která tohoto
chrámu ještě stále potřebuje,
pro niž tato cesta do kostela jest ukojením vážné
záležitosti ducha a srdce. Tato část
národa plní dosud ještě chrámy.
Co hledá v těchto chrámech? Hledá
tam povznesení vnitřní, jistou duševní
očistu od nánosu všeho toho všedního,
čím denní život na ni naléhá.
Církev katolická chytře
a důmyslně se postarala o to, aby prostředky
estetickými upoutala mysl věřících,
a aby povznesla jejich ducha do vyšších duchovních
sfér. Věřící lid slyší
tam hudbu, zpěv, vidí posvátnou architekturu,
dýše vůni kadidla, to všecko působí
naň skutečně způsobem povznášejícím.
Když pak kněz vystoupí na kazatelnu, tu v této
chvíli pod dojmem všech těchto suggescí
nabývá slovo jeho zvláštní závažnosti,
nechť posluchači jeho jsou upřímně
věřícími, či chodí do
kostela jen ze zvyku, nebo věří jen polovičatě,
zpravidla přece však jen tento kněz zachovává
si v jejich očích autoritu, posvěcenou tisíciletou
tradicí; neboť on tu nehlásá jen svůj
osobní názor, svoje individuelní přesvědčení,
on jest tu hlasatelem starobylé soustavy náboženské,
on jest pouhým nástrojem veliké mezinárodní
organisace, která si troufá tvrditi, že za
jejími pravdami a názory stojí sám
Bůh. Posluchač pod dojmem kázání
mívá - aspoň věří-li
upřímně - dojem, že, abych tak řekl,
se mu otevřelo okno do věčnosti. Cítí
se odnesen z prachu všedního, cítí se
býti povznesen do vztahů absolutních, nadpozemských.
A co tu najednou se stane z toho okna, které mělo
býti výhledem do věčnosti? Ozve se
z něho triviální zlozvuk, a místo
slov a pravd povznášejících volá
se tu: "Volte toho a toho nevolte, to čtěte
a toho nečtěte, karikují se tu snahy pokrokové,
socialistické, demokratické, veškerá
novověká kultura jest tu zkreslována zpravidla
jizlivým, zlovolným a lživým způsobem;
a takovým způsobem je zneužito té chvíle,
která má býti pro ten věřící
lid posvátnou, jest jí zneužito, aby se s touto
jeho touhou po světech nadpozemských, s tím,
co nazývá Schoppenhauer metafysickou potřebou
člověka, aby se s ní udělal politický
obchod. A to právě jest nutno zameziti. Jest to
nezbytno v zájmu politické svobody, v zájmu
naší republiky. A jest to nutno v řadě
neposlední i v zájmu kultury, která bývá
právě s těchto kazatelen chrámových
tak často zohyzďována, zkreslena a takovým
způsobem našemu lidu, který ve škole jest
vychováván ve víře v lidský
pokrok, v lidské vědění, takovým
způsobem témuž lidu s kazatelen se líčí
všechno lidské vědění jako malomocné,
lživé, a všechno, co nestojí na půdě
církevní, se líčí jako protináboženské,
mravně inferiorní a pod. Aby toho nebylo, k tomu
čelí navrhovaný paragraf zákona. Jde
tu o obranu politických svobod, o vysoké a cenné
statky kulturní.
Ale já bych pánům
z katolické strany vyšel i tak daleko vstříc,
že bych řekl, že tu jde - neřekl bych,
jak tu často slýcháme - o to pravé
náboženství, poněvadž jest mým
osobním míněním, že není
dosti jasno, co jest tím pravým náboženstvím,
a kde je máme hledati, ale řekl bych, že tu
jde o tu duchovní žízeň v lidu po něčem,
co by ho povzneslo nad hmotné starosti životní,
že tu jde o vrozený pud člověka po něčem
absolutním, po nějakém vysvětlení
životních záhad. Tato duchovní žízeň
v našem lidu jest velmi živá a musíme
si přiznati, že velká část národa
ukájí dosud tuto duchovní žízeň
způsobem náboženským, na půdě
katolické církve.
My, strana aspoň, za niž
já zde mluvím, zajisté nestojí na
světovém názoru katolickém a jistě
že pracujeme k tomu, abychom někdy mohli lidu ukázati
jinou cestu k ukojení této duchovní žízně.
Ale pokud tu je církev katolická v našem národě
a pokud na část našeho lidu působí,
musíme si přáti, aby toto působení
církve bylo opravdu jen náboženské a
nic více, aby tato duchovní žízeň
našeho lidu po něčem vyšším
nebyla porušována a třísněna
špínou politických agitací. Neboť
tato duchovní žízeň v našem národě,
tak hluboko, po staletí stále ještě
živá, ta jest, pánové, drahocenným
fondem pro kulturu dnešní i příští,
jejž musíme šetřit a který nesmíme
dát znečistit.
Náboženství, a
zejména církevní náboženství,
jest, pánové, jen jedním z prostředků
k ukojení této žízně. Jest to
jen jeden ze způsobů, jimiž lze odpověděti
na životní záhady, které na nás
se všech stran doléhají. A právě
proto, že každé učení náboženské,
tedy i katolické, jest jen jednou z těchto odpovědí,
nemůžeme připustiti, aby bylo, jako ve starém
Rakousku, zvláštním způsobem vyznamenáváno,
aby bylo oficielně sankcionováno, aby prostředky
propagandy církevní měly větší
svobodu a větší práva, než prostředky,
jimiž my vládneme, a místa tak starobylá,
takovou mocnou suggescí na lid působící,
jako je chrám a kazatelna, aby měla jaksi privilegované
postavení.
My, vážení pánové,
my socialisté jsme odděleni od náboženského
obsahu církve katolické celými propastmi
světového názoru. Ale proto, jestliže
stojíme za navrhovaným paragrafem, nemíníme
tím náboženství potlačovati.
Nechceme nic jiného, než vytvořiti půdu
pro naprosto volnou soutěž, pro volný zápas
světových názorů. Tam světový
názor katolický - zde náš. Pro ten i
onen stejná svoboda, stejná práva. A my,
pánové, mohu dodati, nespokojíme se na vždycky
tím, abychom byli označováni jen za protiklerikální,
nebo dokonce my, kteří oficielně nejsme zapsáni
do žádného vyznání náboženského,
abychom byli označováni pouze negativně jako
bezvěrci. Budeme se přičiňovati, abychom
si pro svůj světový názor nalezli
také určitý kladný výraz. To
byly právě poměry ve starém Rakousku,
které z nás, kteří představujeme
názory, můžeme říci, průměrné
názory většiny myslících a vzdělaných
lidí v národě, činily stále
jakousi negativní oposici, kdežto za něco oficielního,
kladného, positivního platila stále církev
se svou náboženskou naukou.
To se musí v naší
republice změniti. Snažíme-li se, aby náš
světový názor nabýval také
kladného výrazu, neznamená to, že chceme
svádět s církví katolickou kulturní
boj v takovém smyslu, že by tento boj měl ohrožovati
základy naší republiky. Zde byly vysloveny
v tom směru nějaké obavy, p. kolega Juriga
dokonce přímo varoval, ba skoro hrozil naší
republice následky takového kulturního boje.
Já myslím, že takového boje netřeba
se bát a mohu také říci, že ho
nechceme vyvolávat v takovém smyslu, aby se právě
nyní, v prvých letech našeho osvobození,
v národě vyvolávala nějaká
divoká, nespoutaná vřava pro věci
náboženské. Nikoliv. Tento kulturní
boj nemůžeme ani odhlasovati ani zastaviti, ten kulturní
boj jde po staletí a nezastaví se před hradbami
žádného národa a žádného
státu. Je to prostě zápas duchovních
a kulturních sil, zápas zejména novověkého
myšlení s dogmaty církevními, zápas,
který nemůžeme zarazit, který každým
způsobem bude pokračovat i v našem národě,
ale o to jde, aby tento zápas se dál na půdě
naprosté svobody a vzájemné šetrnosti
(Výborně!) a aby tu jeden tábor nevyužíval
prostředků nečistých, nekalých,
nýbrž aby tu byly rovné zbraně na obou
stranách.
Žijeme, slavné Národní
shromáždění, dnes v době velikých
splnění. Dosáhli jsme národní
samostatnosti. Vstupujeme do éry plné demokracie.
Vidíme socialismus na postupu k uskutečnění
a myslím, že není už také utopií,
věřit dnes, že toto nové sociální
a morální ústrojí Evropy bude korunováno
dříve nebo později i duchovní tvorbou,
která dá tomu všemu jakýsi synthetický
vrchol, a která vytvoří na místo starých
symbolů náboženských pro dnešní
a budoucí lidstvo nový vztah k Nadsmyslnu, odpovídající
lépe nežli církevní nauky dnešnímu
rozumovému a mravnímu stupni lidského vývoje.
A tato naděje nás činí,
pánové, klidnými. My nevoláme do žádného
kulturního boje z úmyslů strannických,
my prostě chceme, aby pro kulturní boj, pokud on
vyplývá z dané situace sociální
a kulturní, jak se vytvořila v nynější
převratné době, se otevřela volná
dráha a aby světové názory na sebe
narážely, přemáhaly se, navzájem
spolu zápasily na půdě naprosté svobody.
Chceme tedy náboženství prostě odkázati
do jeho pravých mezí, chceme, aby náboženství
nebylo obklopeno tím vším, co postavilo kolem
něho staré Rakousko, všechnu tu patronanci,
zákonnou a policejní, sepjatost se zájmy
dynastickými a feudálními. (Nepokoj.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid.
Posl. Krejčí
(pokračuje): Chceme, aby každá diskuse
o věcech náboženských požívala
naprosté volnosti na té i oné straně.
Této volnosti dosud nebylo. Kněz na kazatelně
mohl nejzlovolnějším způsobem tupiti
věci, které nám jsou drahé a svaté,
neboť pánové z katolické strany musí
si býti vědomi, že i my máme věci,
na něž nedáme sáhnouti, které
nám jsou drahé a svaté. Ale kdežto jejich
názor byl chráněn paragrafem o rušení
náboženství, náš názor nebyl
chráněn ničím a kněz na kazatelně
měl vůči nám právo nejen volné
kritiky, nýbrž i nejjizlivějšího
a nejlživějšího hanobení.
Již jednou, vážení
pánové a dámy, slyšela tato sněmovna
zajímavou debatu o věcech náboženských,
a já se vracím k tomu jen proto, abych v souvislosti
s tím, co jsem prohlásil o tom, jak i my si přejeme,
aby ten fond touhy po něčem nadzemském v
lidu zůstal uchráněn pro příští
doby a pro další útvary kulturní, jen
ve spojitosti s tím si dovolím ještě
prohlásiti, že, stojíme-li proti církevní
nauce, že to neznamená, jak zde jsme byli líčeni,
že se ztotožňujeme s jakýmkoli krátkozrakým
materialismem, že naším evangeliem jest právě
jen Haeckel, nebo Darwin, nebo že chceme horempádem
tvořiti nějaké nové náboženství
z empirické přírodovědy. Nikoliv,
pánové z katolické strany, tak tomu není!
My se neztotožňujeme s jednotlivými takovými
pokusy lidského myšlení, s jednotlivým
směrem a snahou moderní přírodovědy,
třebas že se snažíme stopovati tuto klopotnou
a těžkou cestu lidského ducha za poznáním
a vybíráme z těchto vymožeností
věd všechno, co může míti pro dnešní
život cenu. My však víme, že věda
je ve svých prostředcích omezená a
že nemůže podávati poznání
absolutního. To však neznamená, že bychom
neměli, oč se opírati, že bychom stáli
tu v nějaké situaci jaksi jen obranné a že
bychom neměli čím doložiti svůj
životní názor. Proto, že se snad Haeckel
s něčím mýlil, nebo darvinismus nevysvětlil
celou záhadu přírodní, nemá
ještě platnosti starý Mojžíšův
výklad o stvoření světa. To jen chci
říci, aby, když už se zde jedná
o věcech takové závažnosti a když
se máme dotýkat samého obsahu náboženské
nauky, aby se nám snad stále nevmítalo v
tvář to, že na jedné straně je
církev, náboženství, a jakási
vyšší mravnost, a na druhé straně
že jsme my, kteří inklinujeme k materialismu
a kteří máme svou mravnost bez náboženství,
jež se pak líčí, jakoby to pravá
mravnost nebyla atd. Zkrátka, vážení
pánové, vstupujeme do kulturního boje. Přiznejme
si to. Ale opakuji: ne do kulturního boje, vedeného
za účely stranickými, nýbrž jen
do toho, jímž jsme strženi jako každý
národ u prostřed Evropy, do kulturního boje,
který se vyvíjí už od staletí
a půjde dál, a navrhovaný paragraf zákona
není ničím jiným, nežli jen krokem
k tomu, aby právě v tomto kulturním boji
nedošlo k věcem politování hodným,
aby nebyl zahalován špínou právě
stranických a denních takových bojů,
aby tu ty věci veliké, povznesené právě
nad tuto všednost životní, zůstaly v té
své výši, aby byly chráněny,
nechť už jim dnes říkáme náboženství,
a nechť jim třebas budeme říkati zítra
jinak.
A o to právě tu jde,
pánové, aby katolicismus, - řeknu to zcela
konkretně - který byl našemu národu
vnucen protireformací pobělohorskou a který
se opíral po 2 staletí u nás především
o moc Habsburků, nyní, když tato opora v Habsburcích
a ve staré jejich feudální monarchii padla,
prokázal, pokud ještě může v našem
národě působit, ale jen čistě
svou vnitřní silou. Hic Rhodus, hic salta! Tím
končím. (Výborně! Potlesk.)
Předseda
(zvoní): Přerušuji debatu o tomto předmětu
denního pořádku a, nebude-li námitek
proti tomu, vykonáme ještě doplňovací
volby a sice do výboru zemědělského,
zásobovacího, jakož i branného.
Jsou snad proti tomu námitky?
Nejsou.
Přistoupíme k volbám.
Z výboru zásobovacího
vystupuje Chaloupka, navrhuje se Ing. Ferdinand Klindera.
Z výboru zemědělského
vystupuje Chaloupka, navrhuje se Jan Malkus.
Z výboru branného
vystupuje Johanis, navrhuje se Hampl.
Prosím pány, aby zaujali
svá místa.
Kdo souhlasí s navrženými
změnami, prosím, aby povstal. (Stalo se.)
To jest většina. Uvedení jsou zvoleni.
Přistoupím k ukončení
schůze.
Navrhuji, aby příští
schůze konala se ve čtvrtek dne 20. února
1919 o 2. hod. odpolední.
Denní
pořad tento:
1. Zpráva výboru právního
o návrhu dra Boučka a soudr., aby byl doplněn
§ 303 tr. z., tisk 406.
2. Zpráva finančního
výboru o vládním návrhu zákona
o celním území, o tom aby byla zavedena franková
měna k placení cla za dovoz zboží určitého
druhu a aby byly stanoveny celní úlevy pro některé
druhy zboží, tisk 495.
3. Zpráva sociálně-politického
výboru o vládním návrhu zákona
o státním bytovém fondu, tisk 490.
4. Zpráva školského
výboru o návrhu dra Preisse a soudr., aby byla zřízena
vyšší textilní škola průmyslová
v Hradci Králové n. L., tisk 494.
5. Zpráva ústavního
výboru o návrhu dra B. Němce a soudr., aby
všecka úřednická místa při
nově zřizovaných státních úřadech
republiky československé byla obsazována
odborníky veřejným konkursem, tisk 503.
Jsou snad proti tomuto mému
návrhu, jak pokud se týče dne, tak pokud
se týče denního pořádku, námitky?
(Nebyly.) Není tomu tak. Prohlašuji jej za
přijatý.
Schůze je skončena.