Předseda
(zvoní): Prosím o klid!
Velectění pánové,
kulturní boj! Co si pod tím slovem představujeme
a proč pravím, že se nemusíme báti
toho doznání, že skutečně chceme
kulturní boj zahájiti a provésti? Co si představujeme
pod tím slovem, velectění přátelé?
Jest veliký omyl, jemuž Vy se snad upřímně
oddáváte, že jest možno, aby národ
se vyvíjel politicky, aby se vyvíjel sociálně,
a aby se nevyvíjel a zůstával státi
kulturně. Život národa není trojjediný,
život národa jest jediný, nedělený
a tak, jako nemůže člověk dýchati
jen jednou půlkou plic a druhou nedýchati, tak nemůže
jíti ve směru politickém a sociálním,
a o kulturní otázky a o pokrok v kulturních
otázkách vůbec se nestarati.
Velectění přátelé,
já ani nevím, jak si to pánové z katolické
strany představují. Kdyby šlo po jejich, znamenalo
by to, že od roku 1618 jest možno, aby se byl národ
- oni říkají, že to bylo velké
neštěstí národa, že v něm
byl veden kulturní boj, ten byl veden již tehda, -
politicky oni myslí, že je možno, aby se vyvíjel
sociálně a myslí, že jest opravdu možno,
aby dnes ještě byl ten stav, že kdo není
katolíkem, kdo jest evangelíkem, byl za to přibíjen
za jazyk na šibenici aneb prostě potlačen.
Kdyby nebylo toho kulturního boje, toho postupu na kulturním
boji, tedy bychom tam ještě dnes byli. Velectění
pánové, kulturní boj znamená, že
se chceme bíti s katolickou církví, ne že
se chceme bíti proti náboženství, to
nám znamená přesvědčení,
že tak, jako si nedovedeme představiti žádný
zdravý politický vývoj bez současného
vývoje sociálního, tak jako jest nám
dnes všem jasno, že jest přímo směšné
představovati si, že by mohlo zůstati politické
osamostatnění národa, a že by nebylo
provázeno zároveň také hospodářským
osvobozením těch, kteří byli hospodářsky
ujařmeni, tak, jak ta věc jest nám dnes všem
jasná, tak jest nám jasno, že to první
a druhé není možné bez třetího,
že není možný žádný
sociální a politický vývoj bez pokroku,
bez spravedlnosti, bez naprostého osvobození kulturního,
a k tomu kulturnímu osvobození potřebujeme
především, abyste, velectění
pánové, umožnili odstranění politisování
z kostelů. (Výborně!)
Druhá námitka, kterou
pánové z katolické strany uvádějí,
jest ta, že prý Národní shromáždění
není vůbec legitimováno k tomu, aby se o
takových návrzích usnášelo, poněvadž
prý, jak oni to říkají, jsme samozvanci.
(Výkřik: A v Uhrách?)
Velectění přátelé,
tam navrhujete zcela trefně tu změnu. V Uhrách
mají samozvanci tu věc odstraniti. Ale já
se nepustím do bližšího rozboru povahy
tohoto Národního shromáždění,
já těm pánům řeknu jen jednu
věc. Když se s Vaší strany proti nám
něco namítá, má to býti především
upřímně a poctivě míněno.
Když Vy takhle mluvíte, tedy by z toho musilo býti
přesvědčení, že to příští
volené Národní shromáždění
bude ve své podstatě i své převážné
většině smýšleti o této
otázce jinak. Jestli vy, pánové, jste s to
tvrditi, - jako že jistě nejste s to dopustiti se
takové tartufferie, - že v příštím,
voleném Národním shromáždění
nebude socialistický blok s demokratickým a agrárním
klubem dohromady míti většinu, pák by
tak tato námitka měla jakousi váhu. Ale o
tom, velectění přátelé, přece
nepochybujete. Doufáte, že Vás sem přijde
více, než Vás jest nyní? Nemáte
jistě nejmenší pochybnosti o tom, že většinu
zde míti nebudete a že většina bude zde
těch, kteří se v právním výboru
na této reformě usnesli.
Stejně labilní jest
námitka, že se dotýká náš
návrh svobody kněží. Občanské
svobody kněží se náš návrh
nedotýká. Nikdo nebrání kněžím,
aby šli na politické schůze; shromažďovací
svoboda platí pro ně, jako pro všechny ostatní,
pro ně platí tisková svoboda, mohou agitovati
na schůzích i tiskem; my však nestrpíme,
aby agitovali tam, kam politická agitace nepatří.
A konečně poslední
námitka: - já jsem ji nechal na konec, ačkoli
ji pokládám za nejzávažnější
a za jedině, řekl bych, seriosní - námitka,
která se zde činí a kterou jsme povinni se
zabývati, to jest námitka, že prý tímto
zákonem znemožňujeme také katolické
církvi, resp. i ostatním církvím svobodné
vyučování náboženství
v kostelích. Velectění přátelé!
To právě není pravda. Já vám
ukážu právě na těch případech,
o které jde, že to není pravda. Nikdo nebrání
kněžím, když vezmeme na příklad
otázku reformy manželského práva, otázku
rozlučitelnosti manželského svazku, nikdo nebrání
kněžím, aby v kostele učili lid podle
dogmatiky své církve, aby podle dogmatiky své
církve a podle světového názoru své
církve a svého hlásali svátostnou
povahu manželského svazku, aby nabádali manžele,
aby se k sobě chovali takovým způsobem, aby
své manželství nerozlučovali, aby si
navzájem odpouštěli, zkrátka všechny
ty mravní stránky, které pravé manželství
má, aby jich v kostele neuplatňovali. Anebo máte
zde otázku vyučování náboženství
ve školách. Já se beze všeho přiznám:
To jest otázka svědomí jednotlivých,
to jest otázka, kde naprosto nejen s vašimi dogmatiky,
ale i s Masarykem a s jinými filosofy docela stojím
na tom stanovisku, že etická výchova, mravní
výchova bez náboženské výchovy
jest těžko myslitelná. Ale, velectění
přátelé, to nemá s tím co dělat,
nehledě ani k tomu, že nemusí s tímto
názorem každý souhlasiti; to nemá co
dělati s otázkou obligatornosti vyučování
náboženství. O tu jde. Nikdo nebude rodičům
brániti, aby své děti posílali do
náboženského vyučování,
nikdo také nebude kněžím brániti,
aby s kazatelen v kostelích mluvili o důležitosti
náboženského vyučování
pro mravní výchovu dětí. Ale co jim
dovoleno není, to je kritika příznivá
nebo nepříznivá zákonů, na
nichž se zde usnášíme a, jestli se Národní
shromáždění usnese na tom, - a jako
že se pravděpodobně usnese - že není
náboženské vyučování na
školách obligatorní, nýbrž, že
se bude poskytovati jen těm dětem, jejichž
rodiče toho si přejí, nemá míti
žádný kněz práva, aby z toho
důvodu proti zákonům, Národním
shromážděním přijatým,
věřící v kostele popuzoval.
Velectění přátelé!
Již docela v principu jest vaše stanovisko naprosto
pochybeno, protože v principu - a to říkám
- ethika náboženství jest něco, co se
nalézá na docela opačném pólu,
co se nalézá docela jinde, než kde jest politika.
Politika, to jest správa lidí (Hlas: Kšeft!),
. . . - jestli se to ukáže u vás, já
nevím, vy jste to dosud vždy popírali, - politika,
to jest správa lidí, kdežto ethika, to jest
správa sama sebe, ne správa lidí. Vy můžete
lidi v každé ethice a v každém náboženství
jen učiti, jak mají samy sebe spravovati, ne jak
mají spravovati druhé. Vy máte ve své
dogmatice, ve svém písmu slova o té třísce
v oku bližního a o té kládě v
oku vlastním, vy máte ve svém písmu,
ve své dogmatice slovo o tom: Dávejte, co jest císařovo,
císaři a co jest božího, bohu. Ty věci
prostě k sobě nepatří ani principielně
ani ideově.
Byl uváděn na př.
doklad, že prý by bylo možno mysliti, ze by se
jednoho dne usneslo Nár. shromáždění
na zákonu, že se z hygienických důvodů
zapovídá křest. Velectění přátelé,
my nežijeme ve vzduchoprázdném prostoru a víme,
že jest vyloučeno toto usnesení. Ale já
vám řeknu něco jiného: pomyslně
jest to skutečně možno, ze se Nár. shromáždění
usnese na zákoně, který zapovídal
by křest. Velectění pánové!
Já nejsem tak honěn ve vaší dogmatice,
jako ji znáte vy sami, ale jsem pevně přesvědčen,
že i podle vaší dogmatiky nemůže
duševní spása vašich věřících,
ortodoxních, spočívati na tom, o čem
my se tady usnášíme, nebo co my zde uděláme,
a že není tedy možno, aby něčí
duševní spása podle vaší dogmatiky
byla ohrožena, když bychom my skutečně
zde zapověděli křest. Velectění
přátelé! To jsou dvě věci docela
různé: na jedné straně mravouka, náboženství,
na druhé straně politika, to se vůbec nestýká.
Tím nechci říci, že by politika neměla
míti k mravním zásadám - žádného
zřetele. Jistě že má míti k nim
zřetele. Prosím, koho politika zajímá,
někoho zajímá politika po stránce
hospodářské, jiného po stránce
národnostní, někoho zajímá
politika, jako na příklad Masaryka zajímala
politika - vy jste se mu za to nanadávali - vždycky
především po stránce mravní,
totiž po té stránce, aby v politických
zákonech a v celém politickém obraze a dění
se jevily mravní principy. Koho tedy politika s tohoto
hlediska zajímá, tomu jest volno politisovati a
tato hlediska v politice uplatňovati, ale ne na kazatelnách,
ne v kostelích, poněvadž on tam se nenalézá
v činnosti náboženské, nýbrž
tam politisuje.
Velectění přátel!
Já tedy myslím, že opravdu vaší
věcí a jistě více vaší
věcí, než nás všech, jest hájiti
náboženský ráz kostela a náboženský
mír a na rozdíl toho nynějšího
kostela, který se stal a stává stále
víc a více místem sváru a místem
pobuřování, vytvořiti tam a odtamtud
atmosféru lásky, ne atmosféru hněvu.
Velectění přátelé!
Podívejte se na jeden typický příklad,
jak málo vy tuto missi, toto přirozené poslání,
které byste měli míti, plníte. Vezmete
si ten případ s Mariánským sloupem
na Staroměstském náměstí. Já
se proto o té věci zmiňuji, že zde bylo
již o té věci mluveno Andrejem Hlinkou, který
nám zde řekl, jak veliké znepokojení
způsobila na Slovensku zpráva o tom, co se na Staroměstském
náměstí stalo. My jsme s radostí slyšeli
od Andreje Hlinky, když nás zde ujišťoval,
že na Slovensku není klerikalismu. My jsme to slyšeli
nejen jako radostnou zprávu, nýbrž rozuměli
jsme tomu jako velmi potěšitelnému slibu z
jeho úst. A, velectění přátelé,
jak jest to s tím Mariánským sloupem? Vy
všichni jistě dobře víte, žádný
z nás by to nepopřel, co řeknu, že ze
všech těch lidí, kteří na Staroměstském
náměstí ve dnech převratu povalili
Mariánský sloup, vy velmi dobře víte
a nepopřete to, že ze všech těch lidí
jisto jistě ani jediný nemyslel při tom na
matku Kristovu, která tam byla zobrazena. (Posl. Šrámek:
To není pravda, já jsem se díval s balkonu
a vím, co se mluvilo!) Vy víte velice dobře,
že to nebyla demonstrace proti té, která na
tom sloupu je zobrazena. Vy velice dobře víte, že
ti, kdo ve dnech převratu povalili na Staroměstském
náměstí Mariánský sloup, káceli
ne náboženský odznak, nýbrž že
káceli tentýž znak, který byl vetkán
v prapory, pod nimiž r. 1618 byla dobíjena poslední
vojska, hájící české svobody.
(Výborně! Hlučný potlesk.)
Velectění přátelé!
Čí je to zájem, jaký máte zájem
na tom, aby tato věc byla zkreslována, aby tento
fakt byl zastírán? Ale když už zde máme
tu reminiscenci, tedy se jí držme. Jak pak se dostala
tehdá ta Bohorodička na prapory císařských
vojsk? Byla tehdy situace jiná? Šlo tehdy těm,
kteří stáli na Bílé Hoře
seskupeni okolo Hvězdy, šlo tehdy jim o potírání
Kristovy matky, nebo její památky? Nikoliv! Vy víte
velice dobře, ze nikoli, nýbrž že již
tehdy, právě jako dnes, falešnými, nesprávnými
a nepravdivými hesly byla celá situace matena. A
zrovna tak děje se dnes a já se táži:
Čí jest to zájem? Jest to zájem míru
v této republice, nebo mám pravdu, když na
vás vznáším apel, abyste podle pravdy
tyto věci sdělovali ve svém tisku, abyste
vedli svůj lid a abyste zejména na Slovensku, jestliže
to tam způsobilo znepokojení, se postarali o to,
aby se vědělo, že zde na Staroměstském
náměstí nikdo nechtěl haněti
památku Kristovy matky, která jistě mezi
civilisovanými lidmi a mezi matkami není na posledním
místě. Vy velice dobře víte, že
tomu tak nebylo, a jest tedy vaší povinností,
abyste, jestliže to způsobilo na Slovensku znepokojení,
to znepokojení mírnili a ne ještě přilévali
oleje do ohně. (Posl. Jílek: Ale ne podle vaší
pravdy!) Já jsem sdělil pravdu tak, jak jest!
A konec konců, řekněme
si na začátku této debaty, - já to
proto činím s referentského místa,
poněvadž bych si přál, aby během
této debaty bylo do těchto otázek poněkud
vneseno jasno, abychom si o nich promluvili - řekněme
si docela upřímně, co zde kdo zastupujeme.
Když vy říkáte "kulturní
boj" - já jsem řekl: Bojujte jej s námi,
nikoli proti nám! - řekněme si docela upřímně,
předně: kdo s kým zde má bojovat,
mezi kterými stranami se zde má nějaký
kulturní boj vésti, a za druhé: oč
má býti bojováno. Především:
kdo jste vy? jaká je vaše pravá podstata a
jaká jest vaše tvář? Vy, kteří
zde hlasujete proti nám všem ostatním, jmenujete
se zde "strana lidová" - jméno celkem
zde nové. Kdo však vy ve skutečnosti jste?
Vy jste táž strana, která se již jmenovala
křesťansko-sociální. . .
Předseda
(zvoní): Pane kolego, zdá se mi, že
toto přece jen do referátu nenáleží.
Prosím, aby referát byl držen pokud možná
objektivně. (Výborně! Potlesk u strany
lidové. Hlasy: To patří na schůzi,
ne sem! Svoboda slova! Hluk.) Prosím o klid! Pane kol.
Jílku, nemáte slovo!
Posl. dr. Jaroslav Stránský
(pokračuje): Velectění přátelé!
Nepřísluší mně kritika, ale nemohu
se stotožniti s tímto názorem pana předsedy,
poněvadž si nedovedu dobře představiti,
jak máme tu o těchto otázkách všeobecným
způsobem mluviti, když si především
neřekneme upřímně, kdo tu co zastupujeme,
kdo tu co znamenáme. Já se ale zde u té věci
dlouho nezdržím. Já chtěl říci,
že jste strana, která se jmenovala křesťanská,
potom katolická a nyní lidová. A podívejte
se na ten svůj vlastní klub! Tu shledáte,
že plná 1/3 tohoto klubu - já
to prosím nepravím proto, abych snad určitý
stav znemožňoval, já to výslovně
uvádím - náleží duchovnímu
stavu, knežskému stavu.
Velectění přátelé,
my od vás teď chceme, abyste vy především
docela upřímně a otevřeně řekli,
že se vy zde postavíte jaksi na stanovisko ne určité
politické strany, nýbrž že charakter,
který určuje tu vaši politickou skupinu, je
dán tím, že jste zástupci určité
církve, anebo, ještě lépe řečeno,
jenom částí určité církve,
totiž jenom hierarchie té církve. To je jedna
strana.
Velectění přátelé!
Naproti tomu zde stojí celé ostatní Národní
shromáždění, ve kterém nenajdete
žádného již takového společného
znaku, o kterém si teď dovolím tvrditi, že
je opravdu výrazem národní věci, ne
snad určité strany. Vy zde máte socialisty,
vy zde máte naši demokracii, vy zde máte venkovskou
stranu agrární. A nejenom to. Vy najdete dnes, velectění
přátelé, již také ve všech
těch stranách organisované duchovní,
ovšem že ne v tom kvantu, jak je u vás, a jak
ukazuje potom charakter. Vy je najdete ve straně agrární,
vy je najdete ve straně naší, a já jsem
dost přesvědčen, že není daleka
doba, kdy také mezi socialisty najdeme duchovní,
nejen bývalé, nýbrž duchovní,
kteří jsou ještě v úřadě,
poněvadž není žádného důvodu,
pro který by byl socialismus neslučitelný
s aktivní duchovenskou působností.
Velectění přátelé,
jestli vypadají ty věci tak, že na jedné
straně je zde Národní shromáždění,
které je skutečně a chce být obrazem
celého národa, a na druhé straně jste
tu vy, kteří se zde representujete od začátku
a jste zástupci jenom jedné, určité
církve, tu se přece musíme tázati,
oč nám jde, oč jde vám, a jestli je
skutečně zapotřebí, aby zde došlo
k takovým kormutlivým událostem, jakými
vy v posledních dnech hrozíte, nebo jestli by nebylo
možno, abychom po dobrém, třeba že ne
s všeobecným souhlasem, ale alespoň se všeobecným
respektem vzájemným tyto otázky řešili.
Velectění přátelé!
Ten problém, o který zde jde, je ten, který
byl naznačen v poselství presidenta Masaryka: "Theokracie
nebo demokracie?" (Výborně!) My jsme
četli v Masarykově poselství slova o té
theokracii, která podlehla moderní demokracii. Podlehla,
musila podlehnouti a podlehla na vždy. Smiřte se s
tím, pánové! Je marno, chtíti ještě
dnes duchovním vlivem hierarchistickým vykonávati
nějaký vliv na politiku českého národa.
Je to marné počínání. Je škoda
času, který zde ztrácíme my, je škoda
síly, kterou zde ztrácíme my, a je také,
pánové - já to říkám
docela upřímně - škoda času a
síly, které vy v té věci ztrácíte.
My nemáme, velectění přátelé,
té nespravedlnosti k vám všem, - já
beze všeho řeknu, že ve mně budí
opravdový respekt taková opravdovost, jaká
se jevila na př. v řeči profesora Kordače,
která zde byla pronesena - ale, velectění
přátelé, právě proto, že
zde jde o věci, na kterých nemusí záležeti
jenom nám, nýbrž také vám, jest
zapotřebí, abyste vy přece to konečně
nahlédli, abyste nám na toto stanovisko přistoupili,
že se zde nemůže konati hierarchická politika.
Velectění přátelé!
Vy sami říkáte, že jste nebyli spokojeni,
že jste protestovali, když byla stolice pražského
arcibiskupa obsazována Němcem, a my vám to
věříme.
Velectění přátelé,
vždyť v církvi není jen arcibiskup, nejsou
tam jenom faráři, vždyť jest tu také
ta římská kurie.
Velectění přátelé!
Jest vám to docela lhostejno, může vám
to býti lhostejno se stanoviska národního
a se stanoviska politického, že tím nejvyšším
biskupem, tím římským biskupem nikdy
se nemůže státi, nestane a nestal příslušník
tohoto národa, že tam vždy bude seděti
buď nějaký Talián, nebo v nejlepším
případě nějaký Němec
nebo Francouz, nebo jiného národa syn?
Velectění přátelé!
Vy přece musíte doznati, že celá struktura
této církve jest taková, že musí
vylučovati vliv její na národní politiku,
která chce býti samostatná, a vy také
víte, že všichni národové, kteří
na svou samostatnost dbali, se z tohoto vlivu vymanili, a že
také my z tohoto vlivu jsme se vymanili a nedáme
se již do něho přivésti. Můžeme
s vámi o ledačems se domlouvati, ale nemůžeme
a nechceme se o něčem domlouvati s konsistoří,
římskou stolicí, episkopátem, nechceme
uzavírati žádné nové konkordáty.
Jako jsme se nechtěli vyrovnávati s Vídní,
když nás Vídeň zvala, abychom se s ní
vyrovnali, a řekli jsme, že trváme na této
samostatnosti, která nám patří, úplně
a cele, že z ní nepostoupíme úplně
nic, že se s ní smlouvati nebudeme, tak také
nebudeme a nechceme smlouvati se o nic s Římem,
co se týká české národní
politiky.
Vy přece nepopíráte,
že byste chtěli určité právní
komplexy, určité otázky právní
řešiti se stanoviska katolické dogmatiky. To
by neznamenalo nic jiného, než nahraditi centralismus
vídeňský centralismem římským.
To my nechceme, to my neuděláme. A co chceme od
vás, jest to, abyste to přece nahlédli, abyste
v tom neshledávali nenávist, abyste pochopili, uvěřili
a řekli dále těm, za které mluvíte
a ku kterým mluvíte, že my zde nechceme podvraceti
nějaké náboženství, že to
není pravda, že my zde bojujeme proti náboženství,
jest to klam, v nejlepším případě
jest to sebeklam, ve kterém se vy sami nalézáte,
který nemůže vésti k ničemu jinému,
než ke škodě republiky a všech.