Čím dále, tím
více se obce stávaly trnem v očích
Vídni. Pamatujeme velmi dobře projekt ministerského
předsedy Körbra na okleštění kompetence
obcí, a kdyby osud ve světové válce
byl rozhodl jinak, byly by to vedle škol obce, jež by
na sobě zakusily nejvíce ostří vítězného
meče.
Chceme-li býti objektivní,
musíme uznati, že vedle stínů té
bilance obecního zřízení po 50 let
jsou zde velká aktiva, a že v této bilanci
města a obce naše mají takovou váhu,
že jsme pevně přesvědčeni, že
bez nich bychom nebyli tak zmohutněli. Kdo se podívá
do historie našich škol, zvláště
středních a odborných, vidí, že
to musily býti naše obce, jež s největšími
obětmi zakládaly své školy.
Naše obce musely zakládati
různé ústavy humánní a hospodářské
často proti vůli Vídně, naše
obce připravovaly iniciativně to, co bylo povinností
státu, a neměly k tomu zdrojů příjmových,
vezmeme-li v úvahu přirážkový
systém a několik malých dávek, jimiž
mohou obce své pokladny naplniti a vezmeme-li v úvahu,
jak opatrně a egoisticky státní správa
při povolování dávek proti obcím
postupovala.
My jsme byli autonomisty a soudím,
že autonomisty zůstáváme. Byli jsme
autonomisty, ježto v autonomii viděli jsme kus veřejného
života, kde jsme rozhodovali sami o sobě, a bylo nám
to tím dražší, čím více
v celém veřejném životě o našich
osudech rozhodovaly živly cizí.
Dnes máme svůj stát,
dnes nestojí proti nám nepřátelská
vláda a byrokracie. Změnil se poměr autonomie
ke státu, ale přes to bylo by klamem tvrditi, že
jsme přestali býti autonomisty. Snad to vyjadřujeme
jinak, snad se to objevuje ve snahách po zlaicisování
veřejné správy, v našem odporu proti
mechanickému úřadování a, čím
méně naše administrativa státní
sroste s tělem národa, čím více
bude státi nad národem nebo vedle národa,
tím silnějšími autonomisty zůstaneme,
tím žárlivěji budeme stříci,
aby se kompetence autonomních sborů neomezovala.
Ne nadarmo obávají se mnozí některých
ustanovení předložené novelly. Novella
obecního zřízení jest podle slov páně
referentových pouze částečnou úpravou
obecního zřízení republiky Československé,
pokud to vyplývá z nového obecního
volebního řádu a pokud se tím měly
zrušiti určité nesrovnalosti dosavadních
ustanovení. Jest to tedy provisorium a my si přejeme
v zájmu úspěšného vývoje
našich obcí, aby bylo co nejkratší. Celé
obecní zřízení musí býti
co nejdříve podrobně a důkladně
zreformováno. Může ovšem býti přepracováno
pouze v souvislosti se stavbou vší naší
administrativní organisace. Podle toho, jaká bude
struktura naší administrativy, jaká bude kompetence
v jednotlivých stupních, podle toho se určí
místo našim obcím. Nedivme se, že náš
lid sleduje každou sebe menší zprávičku
o těchto otázkách s nejživějším
interesem. Jest to otázka zrušení dualismu
úřadů autonomních, otázka státních
úřadů politických prvé instance,
otázka župního zřízení
a otázka zřízení ústředních
říšských úřadů;
otázka, kolik žup, zda velké či malé,
zda jazykově smíšené či jazykově
co možná jednotné, je problém tím
závažnější, ježto jest silně
zbarven nacionálně - politicky problémem
českoněmeckým a ježto ve snahách
svých decentralisačních chceme zřízení
župní opatřiti značnější
pravomocí.
Mají-li býti obce naše
skutečně zdravým základním
článkem v tom našem správním
ústrojí a mají-li plně a se zdarem
plniti velké své úkoly, nejde jen o to, jaká
jim bude dána kompetence, nýbrž též,
jaké jim budou dány podmínky, aby mohly těmto
úkolům dostáti. Úkoly našich
obcí rostly před válkou, ale přirážkový
systém a několik málo dávek obcím
povolovaných, a to vždy ještě v míře
velice omezené, naprosto nestačily, aby obce mohly
hraditi náklady vyvolané dobou. Finanční
situace našich obcí již před válkou
byla nanejvýš kritická, a kdo si vzpomene na
jednání sjezdu zástupců měst,
vidí, že již tehdy se ozývaly varovné
hlasy po sanaci obecních financí.
A jaká jest nyní po
válce? Kritičtější než kdykoli
před tím. Jediná, ale smutná útěcha,
že stát v té věci není na tom
lépe. Náklady z přenesené působnosti,
agenda aprovisační, drahotní přídavky
úředníků a zřízenců,
náklady spojené s ubikacemi vojska, zřizováním
lazaretů, nouzového ubytování jdou
do úžasné výše. U nás v
Plzni činí na 8 milionů korun. Úhrada
těchto nákladů, z nichž největší
část postupuje i nyní do doby mírové,
vyžadovala by zvýšení přirážek
o sta procent. Náklady, jež nejsou žádnými
investicemi, hradí se a musí se hraditi z výpůjček.
Otázka jest, jak dlouho může trvati takový
stav. Je to zdravé hospodaření? Může
býti omluvou obcím, že snad to dělá
také stát? Hradí-li se výdaje správní
z výpůjček, není to de facto hospodaření
bankrotáře? A přece naše obce nemohou
hraditi tyto výdaje podle dosavadního systému
svého finančního, nechtějí-li
v těžké době, jakou byla válečná,
uvaliti na poplatnictvo nesnesitelná břemena.
Jak můžeme očekávati,
že obce takto vykrvácené budou plniti další
úkoly, jež jim ukládá nová doba,
doba poválečná a doba ve svobodném
českém státu, zvláště
pak obce průmyslové, kde nezaměstnanost v
průmyslu vrhá povážlivé stíny
do financí obecních? (Výborně!)
Chceme-li míti v obcích
skutečně správní svazky, jež
jsou schopny vývoje, pak se nesmí otáleti
s otázkou sanace finanční obecních.
To je životní otázka našich obcí.
A je to nejen zájem těch, kdož tam dosud jsou,
nýbrž i těch, kdož tam podle nového
volebního řádu přijdou, je to zájem
všech příslušníků obce.
Chápu konečně,
že tato věc v předložené novele
řešena není, ale bylo by vskutku nepochopitelno,
kdyby naše vláda a my se dívali na ní
lhostejně. Bez náležité úpravy
příjmových zdrojů obcí zůstávají
naše slova o těch velkých příštích
úkolech pouhými slovy a nic více! Finanční
situace našich obcí je nanejvýše kritická
a žádá neodkladného řešení.
(Výborně!)
Chápeme-li, že v předložené
novele není řešena otázka finanční,
ač je tak palčivá, - a očekáváme,
že v zájmu našich obcí, jimž dáváme
nyní nové roucho, co nejdříve vláda
k řešení tomu přikročí
-, nemůžeme nevytknouti, že zásadní
vadou této novely jest to, že nečiní
se v ní žádného rozdílu mezi
obcemi malými a velkými. Kdo jen poněkud
je obeznámen se správami našich obcí,
musí uznati, že to, co se hodí pro obce malé,
nehodí se vždy pro obce veliké a vice versa.
Charakteristické to jest na
příklad při ustanovení o správě
hospodářské v § 13. Podle tohoto §u
má veškerá vydání z důchodů
obecních, jakož i ústavů, podniků,
fondů a nadací obcí spravovaných poukazovati
k výplatě starosta podle usnesení obecní
rady, neb jejího zmocnění. To snad je možno
v obcích menších, ale naprosto ne v obcích
velikých. Představme si účty elektrárny,
plynárny, jatek, vodárny, úřadu kanalisačního,
městského pohřebního ústavu,
městské nemocnice, městských lázní,
městského hospodářského úřadu,
- čištění města, sady, hospodářství
polní a. j. - účty lesního hospodářství,
- obce mají velká hospodářství
lesní - účty městských museí,
lidových městských knihoven, čítáren,
městských středních a odborných
škol atd. atd. Jest vyloučeno, aby starosta, i kdyby
se plně tomu věnoval, plnil ustanovení tohoto
paragrafu. (Výborně!) Proč se toto
ustanovení neponechalo pouze pro obce menší?
Proč nemůže ve větších obcích
poukazovati účty, jež se pohybují během
roku v mezích schváleného rozpočtu,
člen obecní rady, jenž je referentem ve věci,
jíž výdej se týká, spolu se chefem
dotčeného podniku nebo ústavu? Jak je možno
očekávati od starosty, aby se věnoval jiným
důležitým otázkám, musí-li
celé dny jen podpisovati účty? (Tak jest!
Výborně!)
Nelze říci, že
by správa obcí všude stála na výši
doby. Poměry se ovšem stále lepší
s rostoucí vyspělostí občanstva. Ale
jest ještě velice mnoho doháněti. Zvláště
v menších obcích, kde není úředníka,
shledáváme často neznalost zákona
a nedostatek jednoduchého výcviku v pracích
kancelářských. Nebývá tu řádných
protokolů o schůzích obecních, řádné
registratury, inventáře atd. Vedení účetní
bývá neznámo, starosta nosívá
účty po kapsách a pod. Myšlenka, jež
u nás některými organisacemi byla pěstěna
u obvodních tajemnících, kteří
by vedli agendu několika obcí, má v sobě
mnoho přesvědčivosti a zvláště
pochopíme-li, že je nezbytností pořádati
kursy, jimiž by občané byli pro život
obecní vychováváni, jimiž by se občané
vzdělávali v nejdůležitějších
oborech veřejné správy a zákonodárství,
aby do obcí těch zaveden byl pořádek
a do správ obecních potřebná kontinuita.
Přimlouváme se, aby myšlenka tato při
definitivním projednávání obecního
zřízení nebyla puštěna se zřetele.
(Výborně!)
Soudíme, že by bylo aspoň
pro větší města účelno,
vymeziti kompetenci mezi obecní radou a obecním
zastupitelstvem. Obecnímu zastupitelstvu zůstávají
stále ještě vyhrazeny některé
věci zcela zbytečně, na př. propůjčování
práva domovského, měšťanského,
užívání práva patronátního,
presentačního, práva propůjčovati
fundace, voliti důvěrníky pro vyrovnávání
sporů mezi stranami atd. Také by bylo užitečno,
vymeziti zřetelněji kompetenci a vůbec poměr
mezi obecním starostou a členy obecní rady.
Vítané jest ustanovení, že vedoucí
úředníci konceptní a odborní
mají hlas poradní ve schůzích obecního
zastupitelstva, v obecní radě a komisích,
jde-li o otázky, spadající do oboru služby,
pro který jsou ustanoveni. (Tak jest!) Přimlouvali
bychom se však o více, totiž i o právo
hlasovací pro ně, a to především
vzhledem k velikému významu našeho úřednictva
obecního pro vývoj samosprávy. (Výborně!)
Zvláštností návrhu
novelly je zavedení finanční komisse. V mnohých
městech zařízení to bylo již
z vůle členů obecního zastupitelstva
dříve zavedeno. Finanční komise však
se podle návrhu novelly zřizuje pouze v obcích,
které mají podle sčítání
lidu nejméně 5000 obyvatelů. A přece
nám musí záležeti na správném
hospodářství i obcí menších.
I zde může jíti o finanční položky
značné.
Je známo, že se výborně
osvědčilo v našich okresích zavedení
povinné revise obecních účtů
účetním odborníkem dotčeného
okresního výboru. Přes to, že revise
tato není totéž, co funkce finanční
komise, majíc z převážné většiny
význam kontrolní o hospodářství
doby předcházející, přece jen
má význam nepopíratelný pro finanční
hospodářství našich obcí. Dohlédací
úřad by měl míti právo, svými
odborníky revidovati účty obecní v
těch obcích, kde finanční komise není.
Pokud se týče vydávání
plánů a rozpočtů o nových podnicích
po dobu 8 dní k nahlédnutí (§ 19 novely),
soudím, že se tím rozumí vyložení
osm dní před jednáním v obecním
zastupitelstvu. Jsou-li podány námitky a obecní
zastupitelstvo k nim zřetel nevezme nebo je zamítne,
přechází usnesení i schválení
na stolici vyšší.
V témže paragrafu je
také illustrace, že to, co se hodí pro obce
malé, nehodí se pro obce velké. Námitky
totiž musí podati nejméně jedna desetina
voličů. To by znamenalo na př. u Velké
Plzně při 60.000 voličích 6.000 voličů.
Představme si, jak sehnati během 8 dní jako
protest proti zamýšlenému novému podniku
6 tisíc podpisů! (Tak jest!)
Důležité je zajisté
ustanovení, že vláda může do konce
roku 1919 slučovati nebo rozlučovati obce a za tím
účelem měniti hranice obcí a okresů
bez dobrých zdání, vyjádření,
neb souhlasu těch obcí neb úřadů.
Přáli bychom si, aby vláda tohoto paragrafu
užila co nejvydatněji a nejúčelněji.
Známe tu dlouholeté spory, vlekoucí se jako
nekonečný had, a pod těmi spory hynula samospráva,
hynula humanita. Byli tu občané v osadě bydlící
třeba 30 let, kteří vůbec nevěděli,
kam patří, a o něž se nikdo nestaral,
jež žádná obec nevedla v evidenci.
Největší však
pozorností zaujmou mysl naši §§ 20. a 21.,
jednající o tom, které obory působnosti
obecní má převzíti správa státní.
Jest to 1) věcný náklad na školství
obecné, 2) policie bezpečnostní a polní,
3) policie zdravotní a mravnostní, 4) stavba a udržování
silnic, 5) správa chudinská a ústavy dobročinné.
K provedení těchto změn má vláda
předložiti do jednoho roku osnovy zvláštních
podrobných zákonů. Pan referent v motivaci
praví, že tím má býti v nejbližší
době odlehčeno financím obecním. Tedy
to je jaksi výklad úřední. Výklad
neúřední praví zase, že prý
nyní, kdy budou po uzákonění nového
volebního řádu rozhodovat nepoplatníci
o poplatnících, má býti zabráněno,
aby nehospodařily živly nepoplatné o poplatných.
Ovšem, jak se to myslí s hospodářstvím
podniků obecních, jako elektráren, plynáren,
vodáren, jatek, kanalisací, lázní
atd., kde jde o millionové rozpočty obecní,
se zde nepraví. Ale pozornosti nemůže ujíti
čertovo kopýtko v § 21., že má
vláda do konce tohoto roku předložiti osnovy
příslušných podrobných zákonů.
Já docela otevřeně se přiznávám,
že tomu nevěřím a myslím, že
tomu nevěří ani ústavní výbor.
A přece, když pro něco hlasujeme, chceme věřiti,
že to, proč hlasujeme, je pravda, že to není
žádná vytáčka, že to není
žádné klamání. Vláda musí
tedy předložiti do konce tohoto roku 5 velikých
podrobných zákonů!
Jde tu především
tedy o věcný náklad na školství.
Míněny jsou tím patrně školy
obecné a měšťanské, ač naše
obce s velikými obětmi vydržují i školy
střední, jako gymnasia, dívčí
lycea, obchodní akademie, paedagogia. Myšlenka, vybaviti
věcný náklad školský z povinností
obecních, je proto sympatická. U škol středních
a měšťanských je tato myšlenka ještě
životnější, ježto tyto školy
neslouží jediné obci specielně, nýbrž
několika obcím, nejsou to školy místní,
nýbrž krajové, a není jistě spravedlivo,
aby náklad nesla jen obec jedna. Soudíme, že
tato tendence vládní setká se všude
se souhlasem. Naše obce důrazně žádají,
aby střední školy jimi dosud vydržované
byly okamžitě sestátněny, ježto
subvence státní, které jim byly dány,
jsou nepatrné, za války byly ještě sníženy,
a náklady s poskytováním drahotních
přídavků v těchto školách
stoupají do takových výší, že
stávají se břemenem obcím nesnesitelným.
Stát může, bude-li
řešiti tento úkol svůj vskutku blahovolně,
ne byrokraticky nebo macešsky jako bývalý stát
rakouský, vykonati pro naše školství,
zvláště tam, kde je zastaralé, ohromně
mnoho. Akce tato je tím vítanější,
jde-li nám dnes též o systematickou organisaci
lidovýchovy mládeže škole odrostlé,
kterážto organisace se má připínati
k budovám školním, odpoutávati od hospod.
Mají se zřizovati Husovy přednášky
a učební síně, vybudované při
školách a pod., kde by se pokračovalo ve vzdělání
po škole obecné pro mládež škole
odrostlou. To vše může jistě konati stát
daleko rázněji a účelněji,
nežli to mohou konati obce. Tedy převzetím
věcných nákladů školských,
myslíme však nejen školy obecné a měšťanské,
nýbrž školy střední a odborné,
sejmou se s obcí veliká břemena a získá
tím též i školství naše samo,
a všechno to další kulturní snažení,
jež se ke školství připíná,
jestliže ovšem naše školská správa
půjde ku předu cílevědomě,
iniciativně, bude-li pracovati rychle a ne byrokraticky.
Nuže, stát má
převzíti věcné náklady školské
vůbec. Dovolte mi, vážení pánové,
abych se tu dotkl jedné přiléhající
a palčivé otázky. Pan referent o novém
volebním řádu do obcí dr. Meissner
ve svém úvodním slovu se zmínil o
velikém významu této reformy pro naše
národnostní menšiny. Právem. Bohužel
myšlenka ta během celé debaty jakoby zapadla.
Problém českoněmecký, jenž zatížil
takovou měrou celou novodobou politiku českého
národa, není vítězstvím české
věci, uskutečněním československého
státu rozřešen. Problém ten trvá
dále; snad se jeví poněkud v jiných
formách, ale trvá. A mezi první úkoly
naše patří dívati se stále na
něj otevřeným zrakem, nepřecházeti
ho, řešiti jej soustavně, cílevědomě.
Nejúčinnější zbraní proti
všem trhacím plánům německým
jest, zesilování, organisování našich
národnostních menšin. (Výborně!
Potlesk.) Není žádné jiné
zbraně vydatnější!
Chápeme-li plně vážnost
českoněmeckého problému nejen snad
pro dobu přítomnou, nýbrž celou dobu
budoucí, pak nesmíme nikdy jako příslušníci
národa svobodného nic opomenouti, co by problém
ten činilo pro nás stále tak tíživý,
ne-li tíživější. Nezatajujme si,
že odpovědnost naše je veliká! Nechci
přejíti na pole, abych líčil, co by
Němci udělali s naším minoritním
školstvím, kdyby jejich válečné
cíle zvítězily, co by jistě za takové
3 měsíce, které trvá naše republika,
byli provedli - a to nejen po stránce školské,
nýbrž i jazykové, úřednické
atd. Známe jejich programy a netřeba podotýkati,
zda by to bylo právo nebo násilí.
Po politickém převratu
nastala zvláštní atmosféra v našem
zněmčeném území. Zde jistě
nejintensivněji se cítil útlak rakouských
vlád, rakouských úřadů, německých
obcí a okresů. Naši lidé si oddechli
a zaradovali se. Teď je konec všemu bezpráví
na nás páchanému! A očekávali.
důvodně, že se česká vláda
se svými úředníky přičiní
hned v prvých dnech svobody národa o to, aby se
statisíce našich upřímných příslušníků
cítilo vskutku rovnoprávnými občany.
Nastalo však veliké zklamání. Ty dětské
nemoci našeho státu se pociťují nejostřeji
zrovna tam, kde je z minulosti tolik bolavých ran. Když
nás německé vlády a Němci utlačovali
politicky a hospodářsky, nikdy nás to tolik
nedrásalo, jako když nám nedovolovali pro tisíce
a tisíce českých dětí vybudovati
české školy. Kdo zná naše poměry
menšinové, musí mi potvrditi, ze viděti
tisíce nevinných českých dětí
duševně, nacionálně i sociálně
mrzačiti, viděti z nich vzrůstati buď
analfabety nebo renegáty, neznající pak ani
otce, ani matky, patří mezi dojmy, kdy je těžko
zůstati klidným. A naši prostí lidé,
naši dělníci ze zněmčeného
území, dovedou říci otevřeně
o svých dětech z německých škol
pravdy nejtrpčí. To jsou však strašné
obžaloby, adresované jinam. Otázka minoritního
školství měla býti systematicky řešena
hned v prvých týdnech naší republiky.
Nelze se klidně dívati svobodnému občanu
na taková bezpráví! Také našim
lidem naprosto nevysvětlíme, proč se v té
otázce dosud nic nestalo. Není potřeba žádného
nového zákona, ale jiných úředníků,
kteří by měli české srdce,
kteří by chápali dosah českých
menšin v našem vnitroříšském
i zahraničním postavení, kteří
by byli schopni iniciativy.
Po politickém převratu
nastal ohromný převrat v tak zvaném uzavřeném
území. Uzavřené území
se otevřelo. Tisíce a tisíce českých
lidí hlásí se k českému životu,
a to tam, kde ani podle soukromého sčítání
lidu se to z daleka tak nedalo tušiti! A jak by krátce
celá ta národnostní mapa vypadala, kdybychom
vešli do toho připraveně a systematicky a ne
za násilím, nýbrž za svým právem.
A jaký význam by to mělo pro mírovou
konferenci, pro všecky ty misse, jež studují
poměry ve zněmčeném území!
Jestliže dnes jenom na základě toho, co tam,
nebo onde z vlasteneckého nadšení vykonaly
naše menšinové národní výbory,
se již ukazuje, jaký ohromný to byl švindl,
podvod, jímž operovaly vídeňské
vlády a naši Němci na základě
svých, nebo i úředních dat v tak zvaném
uzavřeném uzemí, v jakém světle
by se ta pravda ukázala, kdybychom hned v prvních
dnech své svobody, svými orgány, nejen převzali
matiční školy ve státní správu,
nýbrž aktivovali školy české všude,
kde po nich osvobozený lid volá, kde jdou děti
s rodiči do velkých schůzí a volají,
že nechtějí již do německých
škol choditi. Ale nejen tam, kde se po škole volá,
nýbrž i v četných místech připravovali
půdu, aby se tu co nejdříve po ní
volalo!