Jiná politika byla v dělnických
ústavech, nemocenských pokladnách, v odborové
organisaci. Tu musím, když p. kol. Sís vytáhl
dopis, respektive nechal si předati dopis - a, pánové,
tu připomínám na adresu české
státoprávní demokracie, zejména na
její opravdovou inteligenci: mezi lavicemi protějška
jsou pánové, kteří jsou pýchou
této strany a také pýchou národa:
Pánové, když chcete takovými zbraněmi
působiti, upozorňuji, že dopis, který
se p. kol. Sísovi dostal, přišel z rukou nepočestných.
Pan kolega Sís dostal dopis z rukou nepočestného
člověka, který se dopustil ve velkém
ústavě nemocenském veliké zpronevěry.
Poněvadž jej nechceme vzíti zpátky,
pan Sís operuje tímto dopisem proti nám,
že za servilnosti jsme se nestyděli. Když ale
nás úřady, zejména politické
a živnostenské, nutily k servilnosti, tak jsme řekli,
když chcete míti nějaký kousek papíru,
tak vám ho dáme. To byl první a poslední
dopis, ač jej nikdo u nás vážně
nebral.
Jest-li právě v republice
zavedete zásadu, aby byly dopisy brány, úředníky
ponoukati, aby dělali taková opatření,
já vám, pane kolego Sísi, řeknu na
adresu státoprávní demokracie, že můžeme
takové dopisy také vytahovati, a kdybychom je vytáhli
kam to povede. To musíte uznat, že takový způsob
politiky se dělat nemůže.
Pánové, čas
kvapí, chci jen dále konstatovat, že bych mohl
posuzovat, co se muselo dělat za války, snášeti
kroniky: Dovolávám se jen toho, jak psal nynější
ministerský předseda v "Národních
listech" r. 1914, dovolávám se dále
toho, co napsal při úmrtí císaře
rakouského nynější ministr vnitra p.
Švehla, a pak toho, jak vypovídal nynější
ministr obchodu p. dr. Stránský v procesu Chocově.
Všichni mluvili a psali devotně ku prospěchu
národa a ne ku škodě. I toho nenáviděného
Smerala, který byl zejména redakcí"Národních
listů" kacerován, i ten u nás řadu
servilností dělal, aby věci našeho národa
prospěl, zejména kdy šlo o amnestování
p. dr. Kramáře. Za to chcete vztahovati to na nás,
když nemáte argumenty proti zásadám.
Já jsem včera postrádal ve. vývodech
p. kol. Síse argumenty proti socialismu.
Oba bojovní mluvčí,
jak p. kol. Sís, tak p. kol. Dyk, když přijdou
proti zásadám, nemohou nalézti důvody.
Socialismus nemohou potírati, ale potírají
jej osobními útoky, hanobením jednotlivých
osob a myslí, že tím věci prospívají,
že bychom mohli v takových věcech pokračovati.
Uvedu konkretní případ u pana dra Stránského.
Nechci být osobním, ale řeknu: Váš
otec jel do Těšína ke Conradovi Hötzendorfovi
žádat, abyste byl jako redaktor "L. N.",
ač jste nebyl ve frontě, osvobozen. (Post. dr.
Stránský: Není to pravda!) Pane doktore,
budete míti příležitost novinářsky
to vyvrátit (řečník pokračuje)
- abyste byl osvobozen. (Posl. dr. Stránský:
Není to pravda!) Jen mne nechte domluvit (Posl.
dr. Stránský: Můj otec si byl stěžovat
vládě do persekuce, které jsem byl půl
třetího roku vydán!), abyste byl povýšen
za důstojníka. (Posl. dr. Stránský:
Půl třetího roku jsem byt persekvován
na vojně!) Já konstatuji věci zaručené
a p. dr. Stránský bude míti možnost
dokázati opak. Ale i kdyby to nebyla pravda, konstatuji,
že by to bylo bývalo věci jen na prospěch,
kdybychom každého ze svých lidí bez
rozdílu byli mohli zachrániti, ať již
osvobozením nebo delší dovolenou, že by
to věci rozhodně nebylo bývalo na škodu.
Já to tedy nevytýkám, nýbrž jenom
konstatuji, co se všecko tehdá musilo činiti.
A právě v Praze musili jsme vůči policii
a vůči místodržitelství prováděti
těžší věci, než jsme prováděli
ve Vídni. Konstatují, že např. pražský
magistrát, když jsme žádali za osvobození
našich úředníků, zejména
v dělnických organisacích, navrhl nejvýš
dva až tři měsíce a jen v málo
případech zněl jeho návrh na neurčito.
Za to ve Vídni děl se pravý opak a tamnější
magistrát svých úředníků
a dělníků daleko více se ujímal.
Uvádím to jen jako příznak doby.
P. dr. Herben proto správně
charakterisoval situaci českého národa ve
své přednášce ze dne 7. listopadu 1918
v Národním domě na Vinohradech.
Dr. Herben tehdá říkal,
že každý člověk za války
veřejně činný měl dvě
tváře: tu jednu hezkou, s kterou provozoval politiku
lsti a klamu, tu druhou a pravou, nevěřící
a skeptickou, kterou mohl ukázati jen mezi čtyřma
očima a čtyřmi stěnami.
Byla to škraboška, kterou
ti, kteří ani s ní se za války neodvážili
vyjíti z koutu za pecí, nyní, když byla
odhozena, zvedají a ukazují celému světu,
že to byla pravá tvář. - Tohle je správná
charakteristika tehdejších poměrů. Pánové,
nestyďte se za to, co jsme všechno tehdá dělali;
pokud se nám podařilo tu dvojí tvář
udělat umělečtěji, bylo to jen věci
na prospěch. Ale dnes, pánové, když
je po pádu Rakouska, když máme svoji republiku,
dnes ze sebe dělat hrdinu, jak to udělal kol. Sís,
považuji českého života za nedůstojné,
nechutné a neslušné. (Posl. Rýpar:
Pan Bechyně nám vytýkal, že jsme měli
dvojí tvář a vy jste řekl, že
každý člověk měl dvojí
tvář; to je divná logika!)
Myslím, že dr. Herben
měl na mysli, že dvojí tvář musili
jsme tehdá po stránce politické míti
všichni. Ale nesprávno je, jestliže z této
dvojí tváře vyvozují se důsledky.
A tu chci vysloviti jedno přání: My rozumíme
tomu, proč kolega Sís včera přišel
s útokem na pražskou okresní nemocenskou pokladnu.
Výslovně připomínám, že
on je právě příslušníkem
strany, která okresní nemocenskou pokladnu jako
ústav sociálně humánní nejvíce
poškozovala zakládáním registrovaných
pokladen, přihlašováním německých
podniků k jejich "trucpokladnám",
jako německého divadla a některých
německých bank(K posl. Sísovi): Pane
kolego, vy-jako sekretář o tom víte, jak
máte odvahu tyto věci zapírati? Chci konstatovati,
že přednášení těchto věcí
na tomto foru má úkol jen útočný
a agitační k volbám. Pánové,
já vám mohu přislíbiti, když
chcete takovéto okolnosti, jako jste včera přinesli
ústy p. kol. Síse, přinášeti
do Národního shromáždění,
že nás máte k disposici. Ale apeluji na mistra
Machara, na mistra Jiráska, kolegu Sokola
a ostatní pány. Pánové, kam to povede?
Myslíte, že to české republice bude
prospívati, když budeme se stranickým záštím
pro takovéto lapálie a titěrnosti bojovati?
Máte-li proti socialismu a proti jeho zásadám
námitek, tož pánové, pojďme na
schůze, ale tady se dělají nálady,
mluví se z oken a to zejména v dobách, kdy
potřebujeme klidu. Já říkám
úmyslně, že jsou to titěrnosti, poněvadž
z vaší strany nás k tomu donutil pan kolega
Sís. On ví, jak se štvalo a dopouštělo
neslušností proti nám, a my jsme ochotni s
vámi bojovati po této stránce, ale varuji
vás, abyste veřejný život neskandalisovali
a abyste lidi počestné, jakými se cítíme
my, kteří jsme byli upřímně
pro republiku, když pan kolega Sís nevěděl
ještě, bude-li příslušníkem
a generálním sekretářem české
státoprávní demokracie, kteří
jsme přinášeli českému státu
tolik obětí, že jsme byli nejen persekvováni
a osobně za to od svých německých
kolegů snášeli veliký útisk v
bojích o samostatnost naši ve Vídni - neuráželi.
To my si nezasloužíme. Když chcete takovými
cestami postupovati proti nám, budeme to stejně
opakovati a důsledky odnesete si sami. (Hlučný
potlesk.)
Předseda
(zvoní): Uděluji slovo poslednímu
řečníku zapsanému, panu kolegovi Svozilovi.
Člen Národního
shromáždění Svozil: Vážené
Národní shromáždění!
Nejprve bude potřebí,
abych se dotkl věci, která skutečně
do specielní debaty patří, a není
to mojí vinou, že se budu potom musiti dotknouti věci,
která do specielní debaty nepatří.
Já sám nemám z toho nijaké radosti,
že se tady zahnízďuje zvyk, specielní
debaty měniti vlastně v generální
debaty a sice, řekl bych, nejnižší úrovně
a nejhoršího druhu.
Pokud se týče specielního
předmětu, tedy jest. tady hlavně spor o vázanost
a nebo nevázanost volebních listin a říká
se, že právě vázanost obecních
listin jaksi bude proti individuelní svobodě voličově,
že tu svobodu jaksi omezuje, že tvoří,
anebo dělá jaksi z těch lidí občany
anebo voliče druhořadné.
Já vím, že žádný
systém volební, který vymyslíme, nebude
takový, aby dokonale šetřil individuality a
také zájmu společnosti. Žádný!
Ale uvažujeme-li do čela klidně a střízlivě,
tedy si myslím, že při individuelním
způsobu volení jsou také cesty, kterými
se utlouká takováto individualita voliče
a, promiňte, jest-li řeknu, že při individuelním
volení se vlastně jedná jen o to, jak jest
kdo populárním a jak jsme to daleko dotáhli
při tom systému, kdy okresní popularity,
tedy veličiny, které měly okresní
popularitu a konečně i popularitu v národě,
byly kandidovány? My přece víme, že
lidé, kteří si dovedli po případě
zjednati největší popularitu, nebyli vždy
nejlepší lidé v národě a že
vedle nich bylo mnoho daleko lepších pracovníků,
lidí, kteří viděli do práce
a do těch potřeb národa daleko líp,
a ti lidé byli právě tou omezenou, řekl
bych, svobodou odbyti, poněvadž nebylo přece
možná, aby vstoupili v závod s těmi
okresními populárními veličinami,
jimž začasté nebyl žádný
prostředek dosti silný a žádný
prostředek dosti sprostý, aby ho proti svým
volebním odpůrcům nepoužili Jak tomu
bylo v obcích? (Hluk.)
Tam to bylo tím horší,
poněvadž tam se vybíjely ty vášně
těch lidí, kteří byli v bezprostředním
styku, ty měly větší tam potravu a myslím,
že tím se nedosáhlo celkem dohromady ničeho
lepšího a také, že svoboda občanská
nebyla tím nikterak hájena.
Pokud můžeme posouditi
nebo budeme moci posouditi, jak bude působiti vázanost
listin, myslím, že předně je vyloučeno,
aby do vázaných listin v obci postavila se strana
lidí, proti. nimž jest přímo odpor,
poněvadž by poškodili celou svou kandidátní
listinu. Ale bude to míti jednu výhodu: že
vedle těch, kteří požívají
popularity, může strana postaviti také ty,
kteří dovedou pracovati a popularity nemají,
kteří se nemohou udělati známými
ve veřejnosti, poněvadž - jak se říká
v běžné mluvě - neumějí
dosti dobře podati to, co umějí.
To, myslím, že bude předností
vázaných listin. Jest pravda, že se zde může
namítati, že do určité míry místní
organisační výbory, výkonné
výbory stran, po případě v ústředí,
že budou míti příliš veliký
vliv. Ale myslím, že tento vliv zase nebude na škodu,
poněvadž bude nutiti k tomu také, aby strany
samy v sobě měly organisaci co nejdemokratičtější,
aby právě se nemohlo toho vlivu zneužívati.
A musíme si říci, že doposud po této
stránce jistě má každá strana
mnoho co doháněti, aby také její organisace,
její ústrojí bylo veskrze demokratické
tak jak by to odpovídalo principu. Řekl bych, nebojím
se těch potíží, které plynou
z vázanosti listin a myslím, že výhody
jsou větší a, vezme-li se na zřetel
zájem jednotlivého voliče, který tím
pozlátkem popularity se dá snadno zlákati
a oklamati, myslím, že ani svobodě voliče
se neublíží a věci celku se vázanými
listinami spíše prospívá, než způsoby
jinými. Nám nemůže býti měřítkem
jen to právo, které se tu hájí a na
které se odvolávají ty individuality, nám
nemůže rozhodovati také popularita.
Tu když mluvím o té
věci, bylo právě řečeno panem
Sísem, že nezáleží na zásadách
strany, jako na tom, jak je vůdcové stran plní.
Myslím, že záleží na obojím,
ale hlavně na těch zásadách, poněvadž
jestliže ve straně, která má určité
zásady, vůdcové anebo část
vůdců se jim zpronevěří, je
tu vždy možnost a naděje, že v té
straně vznikne odpor proti těm vůdcům,
kteří se zpronevěřují, a že
strana se regeneruje sama ze sebe, poněvadž ti lidé,
kteří chtějí regenerovati, mají
možnost dovolávati se zásad, které tu
jsou.
Zdá se mi, že bylo mluveno
také o těch poměrech ve stranách,
jako sociálně demokratické a v naší
straně, a tu se zmínil pan kolega Sís
o tom, že zatím co jedni naši lidé byli
v žaláři atd., jiní prý se hájili
také tím, že prohlašovali aneb dokazovali
nepravdomluvnost - nebo ještě ostřeji - prof.
Masaryka. Dobře. Kdyby to byl řekl a jmenoval určitý
konkrétní případ, - který byl
to jediný a ojedinělý, který byl nota
bene v procesu, kdy, jak známo, trvají právníci
na tom, kdo jest obviněn, že má právo
popírati atd., a má právo odváděti
po případě do značné míry
ten soud i se stopy, kterou po něm má, - kdyby byl
vylíčil ten případ, jak jest, budiž.
Ale pan šéfredaktor použil toho k tomu, aby ukázal,
že také u nás nezáleží na
tom jaké zásady má strana, nýbrž
jak je vůdcové plní, a mám to štěstí,
že mohu zde konstatovati, jestliže u nás jednotlivec
toho užil v obraně jako obviněný u soudu,.
věděli jsme, co jsme povinni.
Také jsme v té věci
krátce udělali, co bylo nutno, ale ostatní
všichni naši lidé, aspoň ti, kteří
stáli v čele, byli spíše mezi těmi,
kteří byli v kriminále, nebo aspoň
pod policejním dozorem, když je pustili. A byla mezi
nimi řada lidí, kteří si nedělali
renomé, ani reklamy, ale zatím, co naprosto zdánlivě
nečinně seděli, pomáhali zajatým
ruským důstojníkům utíkati
ze zajetí, převáděli je dokonce přes
hranice; u nás prostě byla situace taková,
u nás jediný člověk mohl jaksi projeviti
jakousi slabost, když stál před soudem, ale
ti ostatní a právě vedení strany šli
důsledně. A proč: poněvadž jsme
měli takové zásady, které byly před
válkou a musili jsme podle nich jednati.
Jaký byl poměr u strany
pana kolegy? Až do samé války, prosím:
jak psaly "Národní Listy" o profesoru
Masarykovi? Jak psaly o nás radikálech? Co dělaly
v době, kdy jsme dělali obstrukci proti vojenským
předlohám, které vlastně byly přípravou
na válku? Co se všechno dělalo? Proč
to připomínám? Proto, abychom již jednou
začali správně chápati. Vy se zříkáte
dnes svých Maštálků atd. Dobře.
Ale ti pánové, co dělali za války,
to dělali v důsledcích, protože byli
věrni zásadám a taktice strany až do
války. (Potlesk.) Pan dr. Kramář a
ostatní obrátili až za války. Jestliže
v jiných stranách, které měly pevné
zásady, byla regenerace možná z jejich nitra
samého pánové, poněvadž vždy
se zachovala část organisovaných lidí
zásad čistých a viděla ideál
tak, jak jej viděti měla, tak právě
ve straně, dříve svobodomyslné, té
možnosti regenerace zase skoro ani nebylo. Bylo potřeba
proto založiti novou stranu, hledati mermomocí jinou
firmu. Jestliže o té věci mluvím, mluvím
proto, poněvadž jsem byl k tomu donucen, a musím
také mluviti o jiné věci, ke které
bych nebyl tak rád přikročil, poněvadž
mně byla jasná. Já vím, že mnoho
těch gloriol, které se nadělaly za války,
hodně se scvrkne, vím, že mnoho těch
gloriol, které se nadělaly za války, zmizí
vůbec, a já sám v jednom případě
jsem nepovažoval za účelno, abych na to upozorňoval.
Glorioly dostávali moji političtí odpůrci,
glorioly dostávali odpůrci, proti kterým
jsem měl osobní důvody, abych proti nim vystoupil.
Nikdy jsem však nevystoupil. Proč? Poněvadž
mně bylo příjemno, čím větší
počet byl těchto gloriol, tím více
to působilo na staré Rakousko, tím více
to působilo na solidaritu, která měla býti
u nás, abychom se dočkali rozvratu Rakouska. Tedy
z těchto důvodů taktických.
Myslili jsme si také, že
teď bychom to tak nepotřebovali, ale neradi bychom,
aby se takové věci prostě roztahovaly, protože
je to nechutné, ale mimo to nemáme té dostatečné
oddálenosti, které je třeba k objektivnímu
posouzení. A tu řekli jsme si, že jest třeba
k těmto věcem přistupovati jen potud, pokud
by v nich bylo nebezpečí pro naši Československou
republiku.
Proto jsme vystupovali proti oportunismu
jen tam, kde jsme viděli, že by mohl býti škodlivý
republice, proto jsme vystupovali proti zbrklému radikalismu
tam, kde jsme viděli, že by byl nebezpečný
republice. Jinak myslím, že máme všechny
příčiny projeviti stanovisko, že nechceme
roztahovati aféry. Aby bylo možno je dělati,
bylo by třeba jen rozcupovati velké procesy, jejichž
akta se vydávají, bylo by třeba rozcupovati
historii toho, jak bylo žádáno v poslední
době a jakými cestami bylo domáháno
se obnovy vydávání Národních
Listů. A shledalo by se, že tam byly takové
všelijaké ústupky, že se objevily také.
Trvám na tom, že těchto věcí
bychom měli nechati.
Naší republice již
škoditi nemohou a my víme, že často je
dělávali lidé v takové situaci, že
nebylo dosti dobře možno vyhnouti se tomu, nechtěli-li
přímo nalítnout na bodáky. Musíme
tu situaci dobře uvážiti, ale pak bych varoval
ještě před jednou věcí. Začíná
se operovati dopisy, které jsou vzaty nebo obdrženy
od jednotlivých úředníků. Byli
jsme proti špionství ve starém Rakousku a ve
jménu starého Rakouska a nechceme špionství
ani v Československé republice. (Potlesk.)
Já konstatuji, že nejsou
to nejlepší úředníci, kteří
tyto dopisy dodávají, nýbrž nejčastěji
kariéristé, které si chtějí
pomocí strany, které to dávají, šplhnout,
a velmi často lidé, kteří za starého
režimu zrovna tak byli ochotni zrazovat, jako teď. Jsou
to, řekl bych, profesionálové, kteří
jako najatí žoldnéři slouží
každé vrchnosti, která přijde. Kdybychom
nechtěli mluvit tak slušně, mohli bychom to
říci hůř a neuráželi bychom
jich tím. Takové prodávání
je stejně hnusné. Nezavádějme si je
do svého mladého státu, poněvadž
jinak budeme míti kreatury ve vlastním státě,
a nevím jak bezpečně bychom si stáli.
Vedle toho je potřeba, se
zmíniti o tom braní víry. Faktem jest a nedá
se dobře popírati, bylo řečeno, že
se lidu víra bere. I kdybychom vzali ten fakt na Staroměstském
náměstí, který byl proveden! Komu
to může vzíti víru? Ti, kteří
nevěří a kteří svým
přesvědčením hleděli na to
tak: ten sloup je nám ještě symbolem té
staleté poroby, toho hnusu, který u nás vládl,
ti lidé jsou spokojeni a řekli si: ten symbol zmizel.
Ti, kteří věřili a znali motivy, že
kterých se to stalo, řekli si: stalo se to snad
cestou, kterou nevítáme, ale musili bychom s tím
souhlasiti, kdyby se to stalo cestou legální, aby
ten sloup, který píchal každého do očí,
byl odnesen. Jestli jsou to pánové, kteří
mají přesvědčení, např.
p. kol. Andrej Hlinka, tomu to víru teprve nesebere, naopak
ještě je rozplamení proti těm nevěrcům
více. Komu to sebralo tedy víru?
Druhá věc: jest možno
vůbec někomu brát víru? Jakmile někdo
z nás přijde na nějakou schůzi, schůzi
veřejnou a mluví o věcech církevně-politických,
ne o dogmatech, říká se: berete lidu víru!
Pardon, mluvíme mezi těmi, kteří si
nás zvou a kteří tam dobrovolně přijdou,
ačkoliv vědí, jací jsme. Kdyby měli
víru takovou, že by nechtěli nic takového
slyšeti, tak tam nepůjdou. To jsou lidé, jejichž
víra je zviklána dávno, a jestli jim něco
bereme, jsou to jenom pochybnosti, kterých je zbavujeme.
My nechodíme do rodin, nevkrádáme se tam
za jednotlivými lidmi, abychom jim brali víru, chodíme
za nimi, tak jako se chodí při udělování
svátosti a pod.; ukládáme ženám,
aby proti mužům dělaly pasivní resistenci,
když nebudou chtíti být katolicky hodni? (Odpor
u československé strany lidové.)
Pánové! Tyto povinnosti
byly ukládány za mých časů
na Moravě a já to jmenuji právě tak,
jak to mohu jmenovat se zřetelem na veřejný
mrav. S tím braním víry, myslím, že
by bylo nejlépe přestat.
Mluvíme-li my veřejně
a přesvědčujeme, přesvědčujte
vy také, ale neříkejte, že by bylo možno
brát víru. A když hájíte víru,
pak jest potřebí, abych se zase dotkl p. kol. Andreje
Hlinky. On si snad vzpomene, co napsal před léty
před válkou, kdy psal o hlízách nebo
vředech, které jsou na těle národa
českého, které je třeba vyřezat.