Pan kolega Malypetr vyslovil zde
myšlenku ideální - nepochybuji - o tom, že
v budoucnosti strany budou nuceny přijetím zákona
dnešního podrobiti přísnější
a věcnější kritice kandidátní
své listiny a že bude důsledkem tohoto zákona
výběr bezvadných kandidátů,
kteří by nebyli na úkor prospěchu
listiny. To jest mínění. Já proti
tomu říkám, že zákonem se nezmění
lidé a poměry obecní - nedělejme si
ilusí o nich! - se nezmění také a
při nich kromě důvodů věcných
budou rozhodovati důvody nevěcné, a není
pravděpodobno, že by pouhým zákonným
ustanovením nastala nějaká mravní
obroda. Mravní obroda může nastati pouze prohloubením
politického uvědomení, zvýšením
úrovně všeobecného politického
vzdělání a nikoliv vázanými
anebo nevázanými listinami. S tím obroda
mravní naprosto v souvislosti není.
Pan referent dovozoval, že návrh
našeho klubu jest nedůsledný. Kdyby chtěl
býti důsledný, musel by přijati ne
pouze tuto relativní nevázanost listin, nýbrž
musel by se prohlásiti pro úplnou volnost volby
tak, jak tomu bylo při dosavadních obecních
volbách. Zajisté by to byl logický důsledek
plně individuelního systému, ale pan referent
přehlédl, že já již v generální
debatě se zřetelem k hlavním zásadám
tohoto návrhu - a v těch jest přece zastoupení
menšin - prohlásil, že uznáváme
do jisté míry nutnost omezení individua.
Běží pouze o to, do jaké. A mé
mínění jest, že máme toto omezení
zavésti pouze tam, kde jest skutečnou, věcnou
nezbytností, ale odstraniti je všude jinde, kde něm
vyvoláno krajní potřebou, jinými slovy,
že individuum, jež omezujeme, nesmíme svázati
na rukou i na nohou. Říci voliči, že
je zbaven všech ostatních práv kromě
vybrání si kandidátní listiny, znamená
v podstatě hluboké degradování. Jestliže
snad v konkrétním případě vyváží
tento stísněný morální pocit
prospěch či neprospěch určité
strany, je otázkou. Já na tuto otázku odpovídám
negativně, a ukazuji, že návrh náš
byl podán z čistě ideových důvodů.
Bylo zde podotknuto, že právě provedením
našeho návrhu snad by to byly vrstvy naše jako
vrstvy méně ukázněné, které
by ztrácely. Úplně tu možnost přiznávám.
Strany socialistické mají kázeň železnější,
jdou vždycky v řadách sevřenějších.
Kdyby náš návrh prošel, mnozí z
našich volili by sympatické kandidáty z tábora
socialistického. Neděláme si však velikých
ilusí o tom, že by se našel jeden organisovaný
dělník, který by dal svůj hlas zástupci
strany, která není socialistickou. Úplně
přiznávám, že provedení naší
opravy by nám vyneslo dočasné stranické
škody, ale může strana dirigovati své
usnesení pouze těmito momenty prosperity? Je to
všecko, míti o několik hlasů víc,
o několik zástupců v té či
oné obci více, anebo jest všecko zachovati
neporušený intaktní princip přímých
voleb? A říkáme si: ať je pravda, že
naše strana by trpěla provedením zásady
absolutní spravedlnosti, která dává
voliči možnost, aby pronesl volebním lístkem
ne pouze přiznání k určité
politické víre, ale aby dal také průchod
svému smýšlení o mravních a občanských
kvalitách jednotlivého kandidáta, - tato
zásada stojí nám výše, než
prospěch strany a proto jsme se odhodlali podati své
návrhy opravné. Dá-li, jak jest velice pravděpodobno,
Národní shromáždění svůj
souhlas k utlačení voličského individua,
můžeme pouze konstatovati, že bez zřetele
ke svým zájmům stranickým, bez zřetele
k svým zájmům osobním jsme krajně
a obětavě konali svou povinnost a hájili
důsledně myšlenku. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Konečný
(zvoní): Uděluji slovo dalšímu
řečníku, občanu Johanisovi.
Poslanec Johanis: Velevážení
pánové a dámy!
Při projednávání
nového volebního zákona pro obce jest v tomto
slavném sboru debata zanášena i na pole, které
přímo s volebním řádem nemá
nic společného. Vysvětluje se to snad tím,
že se přece jen některé strany připravují
k volbám, a celý průběh některých
schůzí je charakteristikou, že některé
strany přihlížejí více k tomu,
co se má díti ve volbách, než k tomu,
co má býti ve volebním řádu.
Již pan zpravodaj tento nešvar
z části pokáral, ale včera jsme měli
příležitost viděti, že pan kolega
Sís dokonce polemisoval zde s principy, zejména
s principy strany sociálně-demokratické,
ač principy ty s volebním řádem nemají
žádné souvislosti. A jest proto pochopitelno,
že je nutno, abychom i na to odpověděli; zvláště
i, protože nebývá v parlamentním životě
zvykem, aby na referenta, náleží-li k některé
politické straně, bylo útočeno, ale
zejména aby bylo útočeno na zásady
stran, jejíž příslušníkem
referent té neb oné předlohy nebo zákona
jest.
Pan kolega Sís včerejším
napadnutím našeho zpravodaje asi má za to,
že snad je třeba užití jiných zvyklostí
při určité slušnosti, která v
parlamentním životě jest potřebná,
a při tom zejména široce polemisoval s principy,
že nejsou spolehlivými názory naše ohledně
vázanosti kandidátních listin, a při
tom užil celé řady důvodů, že
zejména u naší strany jsme se dopouštěli
za války celé řady nezásadností,
které jsou důkazem, že naše principy,
naše zásady jsou sice správný, ale osoby,
které je provádějí, že je provádějí
z důvodů nekalých nebo nečestných.
Chci říci, že jest nesporno, když budeme
chtíti zde nebo kdekoliv jinde vyzdvihovat všechno
to, co se ve válce jednotlivými činiteli
činilo, a zvláště co se musilo činiti,
že bychom nebyli nikdy s kritisováním sebe
hotovi.
Já jako starosta Okresní
nemocenské pokladny v Praze, která zde byla včera
napadena, musím konstatovati, že dopis, který
včera pan kolega Sís přečetl,
byl napsán z úředního nátlaku
lidí českých na nás, a ač jsem
dopisu nepsal, - ostatně to z dopisu jest zřejmo
- nesu za něj úřední zodpovědnost.
Pan kolega Sís ví, že jsem dopisu nepsal,
to mu bylo všechno vysvětleno, když přes
to ale dopis zde četl, vidíme, jaké má
pozadí přečtení toho dopisu. A na
základě toho, co kancelář naše
učinila, chci konstatovati: Okresní nemocenská
pokladna v Praze po celou dobu války prováděla
passivní resistenci, tak jako všecky vrstvy českého
národa. Ovšem tato passivní resistence byla
prováděna dle potřeby a poměrů
s větší či menší intensitou,
zejména dle toho, jaký nátlak byl na ústav
ten nadřízenými úřady a vlivnými
činiteli vykonáván.
Z této směrnice vyplynulo,
že na počátku války nemocenská
pokladna okresní vyhýbala se každému
projevu a aktu, který by znamenal souhlas s válkou
nebo dokonce její podporu. Vedle toho jako instituce sociálně-demokratické
strany dělnické pochopitelně ze zásadových
důvodů nemohla souhlasiti ani s militarismem a jeho
válečnými zjevy i úspěchy,
ani s monarchismem, který zabíhal v dobách
války do nezměrných devotností, což
bylo ochotně verejnými institucemi a úřady
všude podporováno.
Za těchto okolností,
i když byl ústav náš přinucen zaujati
nějaké stanovisko k různým oslavám
panovníka nebo války, tedy nečinil to z počátku
vůbec, později, když naléhání
se stupňovalo, tedy činil to tak, že místo
všelijakých oslav praporových a zevně
zvláštně patrných, poskytoval příspěvky
na různé fondy invalidů, dal podnět
k veliké stavbě sanatoria, které se stavělo
v Prosečnici u Jílového z peněz hlavně
dělnických dnešní nemocenské
pokladny.
Zatím co jiné instituce
samosprávné i v rukou vlasteneckých politických
stran českých chlubily se, a třeba i falešně,
svou oddaností vůči trůnu a svým
zápalem pro válku, my styděli se postaviti
se ve dle nich a vyhýbali jsme se povinnostem, které
na nás jako úřad byly kladeny. Stejně
činili jsme to, když i materielní oběti,
zejména válečné půjčky
byly na nás žádány, a dovedli jsme se
prvním dvěma půjčkám úplně
vyhnouti přes to, že jsme byli největší
českou nemocenskou pokladnou a že tedy jsme měli
předcházeti příkladem ostatním.
Avšak čím déle
válka trvala, tím stanovisko naše stávalo
se nápadnější a neudržitelné
a, ježto všechny úřady bez rozdílu,
i nejvlastenečtější, skláněly
se ochotně před rakouským despotismem, tedy
jsme byli stavěni čím dále tím
více do nepříznivého světla.
Při tom při každé sebe menší
události dostával ústav náš od
nadřízených ústavů, zejména
od magistrátu pražského - konstatuji vůči
p. kol. Sísovi, výslovně od magistrátu,
tedy od. úřadu, který tehdy byl veden a spravován
příslušníky bývalé mladočeské
a dnes státoprávní demokracie. (Hlas:
To ne!) Já pánové, dále konstatuji,
že v oddělení vojenském a v oddělení
živnostenském, které má co činiti
s dozorem nad sociálně politickými úřady
v Praze, že jsou vaši lidé. Když budete
potřebovat, budeme jmenovat. Mám ale uloženo
věc pokud možno loyálně zde konstatovati,
ale přijdeme snad ještě k podrobnostem, poněvadž
víme, kam útok p. kol. Síse směřoval
- zejména od místodržitelství a od mladočeského
policejního řiditele jsme měli nátlak
(Odpor u státoprávní demokracie) -
snad bude někdo tvrditi, že snad Křikava není
příslušníkem vaším, ale
v té době jsme ho považovali za vašeho
člověka, (Hlas: Nikdy!) snad p. kol. Sís
nebude mně ještě popírati, že Křikava
nebyl petentem strany mladočeské, (Hlas: Neexistuje!)
k té otázce přijdeme ještě později,
jestli existuje, poněvadž "Národní
Listy" včera vůči "Venkovu"
konstatují, že mladočeská strana neexistuje
(Pokračuje ve čtení prohlášení)
dopisy, doporučující to ono vykonávati,
které někdy měly tón dokonce vyzývající
k různým účastem na takových
činech, jež tehdy sice byly v souladu s veřejným
zájmem státu, ale s účelem pokladny
neměly mnoho společného. Proto také
taktiku naprosté pasivity, do všeho se nechat strkat
a nutit, nebylo možno stále provádět
a byli jsme nuceni později alespoň ostýchavě
s vlky výti. Nejen však toto přímé
zakročování úřadů u
nás, nýbrž ještě více nepřímý
nátlak a nepřímá nepřízeň
nadřízených úřadů, i
v rukou vlasteneckých se nalézajících,
vůči nám byly příčinou,
že musili jsme oproti válečným monarchickým
akcím státi se měkčími a se
svého stanoviska je sledovat. Ústav nás zejména
neměl dostatek lékařů ani před
válkou a za války právě nejvlastenečtější
lékaři dovedli se v Praze a okolí pomocí
protekce skrývati v pražských nemocnicích,
kdežto lékaři naši, kteří
nebyli dobře zapsáni, byli posíláni
na frontu a do ciziny. A bez lékařů nemocenská
pokladna existovat vůbec nemůže.
Úsilí naše pro
udržení lékařů v Praze a okolí,
by mohli konati pro nás služby lékařské,
bylo velice často marné a museli jsme nasazovat
všechny síly své a využít vlivu
naší strany, abychom tu a tam některého
lékaře zachránili pro členy nemocenské
pokladny. Při tom setkávali jsme se s tajenou nepřízní
nadřízených úřadů, ježto
nebylo nám věřeno, že jsme dosti věrni
Rakousku i trůnu.
O monarchickém cítění
celého národa nebylo vůbec pochyby, ježto
v tom směru i nejvlastenečtější
jednotlivci a instituce zapřísahali se při
každé příležitosti svou věrností
vůči trůnu.
Bylo-li by pochyby, pak se týkala
u oficielního českého národa toho,
zda chce zůstati v rámci Rakouska čili nic.
Avšak u strany, která ovládala okresní
nemocenskou pokladnu v Praze, nevěřilo se ani ve
věrnost vůči Rakousku, ani ve věrnost
vůči trůnu. To se rozumělo dle zásad
sociálně-demokratické stran samo sebou a
proto bylo velice těžko u vlasteneckých úřadů
českých, které tehdy dělaly nejčernožlutější
politiku a bály se sebe menšího podezření
z nějaké neloyality, získati pro ústav
náš nějakou úlevu válečnou.
Chtěli-li jsme ledy ty prolomiti, bylo nutno ukázat
alespoň formální devotnost nahoru.
Tak došlo později k tomu,
že pokladna naše upisovala také na válečné
půjčky, avšak upisovala pouze po 5000 K, což
při velikosti a významu okresní pokladny
je peníz směšný, a byla proto pokladna
ta pokladnami jinými, daleko menšími a bezvýznamnějšími
předstižena, nehledíc ovšem k finančním
podnikům v rukou pravých vlastenců, které
upisovaly miliony.
Proto také pokladna naše
v r. 1916 po dlouhém zdráhání konečně
se rozhodla na nátlak policie, při příležitosti
všeúřední oslavy i červenobílý
prapor vystrčiti, což za války celkem všudy
učinila třikrát, ale ani jednou při
směšných příležitostech
různých vítězství. Proto také,
když právě den po úmrtí císaře
rakouského zasedalo představenstvo, tedyk nátlaku
státních úřadů a na přání
přítomného zástupce magistrátu,
usneslo se poslati na místodržitelství včera
uvedený přípis.
Výslovně konstatuji,
že bývalý policejní řiditel si
mně svolal, dělal na mne nátlak a vytýkal
mně osobně, že máme některé
úředníky a lékaře pokladenské
na vojně a že je nedostaneme domů, poněvadž
děláme neloyální politiku. (Čte):
Pak, že byl dopis poslán, a jeho smysl nikterak nevymlouváme
a neomlouváme, ježto pro lidi rozumné pokládáme
věc za samozřejmou a vysvětlenou. Pochyby
mohly by být vznešeny jenom ohledně tendence,
kterou sledoval, ale ta je jistě plně vysvětlena
tím, co z předu uveden. Že by za doby války
byla bývala jiná cesta k dosažení různých
výhod a úspěchů snad vedla k cíli,
a nebo dokonce úspěšněji, to jistě
se nikdo neodváží tvrditi.
l p. posl. Sís neuznal v době
války jinou taktiku, nežli pasivní resistenci,
když schovával se v nemocnici. (Post. Sís:
Zapomínáte, že jest nyní československý
stát, a ne Rakousko!) K tomu chci právě
přikročiti.
Pánové, chci říci
totiž, co úředně zde konstatuji. Co
jsme dělali v okresní nemocenské pokladně
pražské, dělaly všechny jiné ústavy
také, ale chci dodati, že zejména úřady
české, které nad námi vedly dozor,
nám přímo diktovaly např., kolik máme
upisovati na válečné půjčky,
jaké projevy máme dělati. To jsou známé
věci, a zde jest přítomen p. president Prokůpek,
který zajisté jako president zemědělské
rady měl příležitost podléhati
takovému nátlak.
Kdybychom prohledali registraturu
obchodních komor, přišli bychom na spoustu
dopisů, že se ty a ty věci z nátlaku
musely dělat. Jste zde mnozí funkcionáři
důležitých podniků, ústavů
a úřadů. Vy všichni víte, za
jakých okolností se tyto projevy dělaly,
a jakou měly tendenci. Vycházeli jsme z názoru,
když si rakouská vláda přeje loyálních
projevů, tedy my je děláme, ale to jsme nebyli
jen my, nýbrž i ostatní stranníci.
Mohli bychom si zde hodně
dlouho vzájemně vyčítat, ale já
konstatuji, že žádný u nás soc.
demokratů nebyl za loyalitu vyznamenán. Ani jeden
z nás nebyl jmenován císařským
neb vládním radou, ani jeden nemá záslužný
kříž, ani jeden nemá žádné
zvláštní vyznamenán. A na čí
lavicích jsou tito pánové, na čí
stranách jsou tito pánové, posuďte nejlépe
sami! V této věci dělati výtky, zejména
v tomto případě, je jistě nesprávn.
Co dělaly české
obce za války, mohl by pověděti. a musil
by pověděti mnohý starosta kteréhokoli
českého města. Někteří
to dělali z formálnosti, někteří
z přinucení a někteří snad
z přesvědčení. Ale pánové,
je známa i celá řada těchto obcí
také dnes jako nejlepších a proto je pozoruhodné,
co pan kol. Sís mluvil o nejlepších lidech
tam. Pánové, vy jste viděli, že pan
kol. Sís založil svou polemiku proti zpravodaji v
otázce vázanosti kandidátních listin
zejména na zásadě, že prý by
tím - jak zpravodaj, resp. ústavní výbor
činí návrh na závaznost volebních
listin, - se nejlepší lidé nemohli dostat mnohdy
snad do toho nebo onoho sboru a ve své polemice dokazoval
to na naší straně soc. demokratické,
patřilo to sice oběma stranám socialistickým
- ale já říkám, a pan kol. Sís
musí doznati, že nelze říci, že
by v jeho straně byli nejlepší lidé.
Pánové, špatné lidi má každá
strana. Ale pan kol. Sís potvrdí, že právě
bývalá strana mladočeská, přemalovaná
na stranu státoprávní demokracie. (Post.
dr. Stránský: Oho! Neříkejte přemalovaná!)
Na vás ještě, pane doktore, dojde!
Souvisí to s otázkou
volebního řádu Minulé volby do říšské
rady v r. 1911 prováděly se u nás, zejména
v království Českém, pod heslem tzv.
volebního kartelu. Tehdy také nám pánové
z nynější české státoprávní
demokracie - někteří sedí zde - vykládali,
že je třeba nejlepších lidí do
vídeňského parlamentu. A pánové,
pod tím o heslem se nesly volby, a račte se pánové
podívati na lavice dnešního N. S. a uvidíte,
že ti nejlepší lidé tu nesedí.
Řeknu upřímně, že toho třeba
někteří želíme, poněvadž
mnohé bychom raději viděli z těch
kandidovaných a zvolených lidí, než
kteří dělali za války opravdu rakušáckou
politiku. Ale když za nejlepšího člověka
má býti považován v českém
národě pan soudní rada Mattuš, pravím,
že takoví nejlepší lidé nezasluhují,
aby byli zvlášť vyzdvihováni, aby takový
pán kritisoval zásady strany sociálně-demokratické.
Kolik je u soudů a u státního návladnictví
vašich lidí, kteří jménem Jeho
Veličenstva odsuzovali naše lidi, kolik je tan lidí,
kteří ještě dnes šilhají
na rychlejší postup. Já měl příležitost,
při propuštění trestanek z Řep
slyšeti jednoho soudního úředníka,
jak líčil charakteristicky, jak v republice naší
právě někteří lidé se
přemalovali, a jsou to právě vaši stranníci.
Kdybychom chtěli tyto věci
tepat a osoby přinášet, přinesli bychom
tolik důkazů, že nejlepší lidé
jistě na straně kol. Síse nebyli, ale tím,
že tady nejsou v N. S., usuzujeme, že je strana nechce
a nebude příště kandidovati, a i v dnešní
delegaci nelze mluviti o tom, abychom stále říkali,
že nejlepší lidé mají býti
proti atd.
Já chci říci,
že bychom snesli celou řadu důkazů,
a poněvadž nechci plýtvati časem, chci
říci, pánové, ještě, kdo
je loyální smýšlením. Já
zde mám "Národní Listy" ze dne
úmrtí císaře; - kolega Sís
se snad na ně pamatuje - vypadají 22. listopadu
takto: (Ukazuje časopis.) Posl. Čuřík:
Tedy to není "Hlas"?) Ne, to jsou "Národní
Listy". To, pane kolego Sísi, můžete namítnout,
to nejsou"Národní Listy" za vaší
redakce. Ale to je to nejlepší řemeslo české
státoprávní demokracie, že nám
všichni řeknou: To my nic, my jsme nevinni, to dělali
ti jiní. Pane kolego Sísi, byl jste generálním
sekretářem stany? (Posl. Sís: Prosím
já neměl s tím co dělat!) Prosím,
odpovězte mi: Byl jste generálním sekretářem
strany? (Hlasy: Byl! Byl!)
Já, upozorňuji, že
zodpovědným redaktorem "Národních
Listů" v den smrti bývalého císaře
byl dr. Servác Heller. Kdo zná tohoto muže
a zasloužilého novináře, každý
připustí jistě, že pan redaktor Heller
nebyl o nic více loyálnější než
každý jiný český člověk,
který byl k takové servilnosti přinucen,
a pánové, takových servilností bylo
v Čechách v pokladnách, bankách, továrnách,
ve všech úřadech dosti, ale jestli to chcete
dnes vytahovat, my jsme, p. kol. Sísi, k disposici. Já
chci říci, že i osobně jest v tomto
případě prováděna neslušnost.
Pan kol. Sís byl tehdy generálním sekretářem
mladočeské strany. Já mu to nezazlívám.
On namítá, že nejsme v bývalém
Rakousku. Ano. Ale, pane kolego Síse, my jsme neměli
takové štěstí jako vy. Vy jste měl
hodně peněz, byl jste znám a pánové,
kteří vás schovali do ústavu, a vy
jste se právem schoval - docela dobře. Já
jsem vám to řekl osobně, když jsem vás
navštívil, že dobře děláte
protirakouskou politiku. Ale každý jsme takové
štěstí neměli. Naši úředníci
v nemocenských pokladnách, lékaři
atd. toho štěstí neměli, aby se mohli
schovati před frontou do nějakého úřadu,
do nějaké nemocnice, aby mohli cokoliv provádět,
jen aby nemuseli na frontu. Kdyby to mohl dělat vůbec
celý národ, bylo by to jen velmi dobré. Každému
však štěstí nepřálo.