A keď teraz na Slovensko prijde
zpráva zo včerajšieho zasedania, keď tam
prijde to, čo bolo včera v Prager Tagblattu, že
včera tu debatovali, že tu bola theologická
diskussia, a že práve v tomto Národnom shromaždenie
padla poznámka, že "Boha niet", a keď
toto ten tichý slovenský národ sa dozvie:
čo povie?
Pánovia moji! Láska
k nášmu útvaru by sa oslabila, ľud slovenský
ochabne, ľud slovenský zatratí ten enthusiasmus
národný k tomuto novému útvaru, a
toho využijú naši nepriatelia.
Na konec si dovolil kol. Bechyně
povedať, že vraj tá gloriola okolo hlavy Andreja
Hlinky je hodne falošná. Poviem to úprimne:
aureolu som nehladal, aureolu som nemal a stala-li se táto
aureola falešnou, alebo vybľadla-li, vybľadla len
v práci, len v utrpení, len v tom, v čom
každý človek musí vybľadnúť.
Tá aureola vzťahuje sa
na môj boj, ktorý som mal so svojim hierarchom, so
svojim biskupom Alexandrom Párvym. A v tomto boji, ako
ráčite vedeť, bol som víťazom,
lebo najvyššie fórum povedalo: "Suspensio
iniusta sustineri nequit." A jeden raz som toho mal dosť.
Víťaz preukáže alebo: Vae victis. alebo
ukáže lásku a veľkodušnosť,
zvláště keď je podriadeným. My
sme premohli ťažkosti tisícročnej poroby.
Mnohí z nás boli vojakmi. Boli sme v podriadenom
postavení. Pánovia, viete, čo je povinnosťou
vojaka, čo je povinnosťou podriadeného voči
predstavenému: poslušnosť a úcta. Ja som,
pánovia, nikde a nikdy sa neodchýlil od charakteru
slovenského, a v tomto shromáždění
padla poznámka práve z našich lavíc,
že Hlinka vtedy zradil národ, keď bozkal ruku
Párvymu. Ja nad faktom tým palicu lámať
neidem. Že Hlinka nikdy nezradil národ, o tom dovoľte
mi prečítať toto: 1914 6ho augusta "Nagyszombat
és Vidéke" - to je maďarský list
a píše - páni kolegovia sotva rozumia maďarsky
a v maďarskom parlamente nebolo slobodno po slovenský
čítať - poviem vám tedy aspoň
nadpis: "A spiónok aratási idénye bekövetkezett"
- to je: "Žatva špiónov nastala." A
medzi tými špiónmi na prvom mieste uvádza:
Títo nesvedomití buriči po celý rok
otravovali duše ľudu, vo svojich hanobných panslávskych
listoch napádali Maďáriu, pravda, potom sa
skryli, lebo guľa a Párvy im veľmi imponujú."
A čo myslíte, kto je medzi týmito buričmi?
Hlinka, Štúr, Milan Hodža, Markovič, Juriga,
Skyčák, Tománek.
R. 1914 už po 3 roky mali ma
za generála špionáže. To sú všetko
zradcovia a Markovič, nie tento Markovič, mladý
doktor, ale jeho otec, s ktorým som vykonal veľké
boje, s ktorým som žil a mrel, tento je tiež
medzi špiónmi.
Ale páni hovoria, že
A. Hlinka zradil národ, keď podal biskupovi ruku.
Musíme vedeť nakoľko a pred kým obstojí
táto obžaloba.
Tu, pánovia moji, nakoľko
neznáte pomery, mohli byste ľahko uveriť, že
je to pravda, ale Národnie Noviny z r. 1918, 30. rijna
svedčia o opaku toho.
Keď sme se sišli v Martine,
vo sviatočnej nálade sme vypovedali to, čo
český národ tak túžobne, ale
bázlive očakával: čo povedia tí
skľúčení, bojazliví Slováci?
Mysleli by ste, pánovia, že
tí ponížení Slováci povedia,
že my Slováci chceme samostatnú republiku,
že my s českým národom nechceme mať
nič, že ako Dvoržák, Liptay a ostatní
chceme republiku samostatnú?
Keď sme s úzkosťou
očakávali to, čo sme včera čítali
v "Prager Tagblattu" alebo v "Bohemii," že
na Tarchovej, tedy na samých hraniciach sa ešte dnes
utvorila samostatná slovenská republika. (Hlas:
Maďaronská.)
Pravdaže maďaronská.
Čo byste boli povedali, keď by sme my ešte pod
tlakom, v neistote, nevediac čo s nami bude, boli povedali,
že si žiadame samostatné sebaurčujúce
právo bez českých bratov?!
A kto bol, pánovia, ten, kto
túto myšlienku najimposantnejšie bránil?
To bol zasa ten, ktorému tu povedali, že zradil slovenský
národ: Andrej Hlinka!
19. kvetna 1918 sme sa sišli
v Turč. Svat. Martine na poradu a tam sme sa radili: Takto
sa nemôžeme ihrať na schovávku, lebo nám
potom nebudú veriť ani Češi, ani na druhej
strane, ale musíme raz prehovoriť mužské
slovo, kto sme a čo chceme. A, pánovia, tu ja som
vstal na porade a povedal som: "Dosť sme sa už
naotáľali! Umrieť lebo žiť, ale povedzme,
že my stojíme na májovej resolúcii!"
(Výborně! Potlesk.)
Vyriekli sme to, a bolo to determinované,
ale na verejnosť to ovšem ešte neišlo.
30. októbra r. 1918, keď
Samuel Zoch, terajší župan prešporskej stolice
navrhnul deciziu, že stojíme všetci na základe
májovej resolucie, že tvoríme jeden československý
národ, a že nás nič a nikto nerozdvojí,
tehdy som vstal a "Národnie Noviny", o ktorých
nemôže predsa nikto tvrdiť, že by boly časopisom
klerikálnym, že by prialy tej alebo onej strane, lebo
sú orgánom národným, hovoría
takto:
-"V tomto hromovom "živio
Wilsonovi!" prehovorila teraz otvorene, rozhodne, neodvolateľne
a ozvala sa tá duša zvláštnou výrečnosťou,
uľavujúcou i elektrizujúcou na rtoch veľkého
kňaza a martyra slovenského Andreja Hlinky. (Výborně!
Potlesk.)
Pánovia moji! Takto hovoria
zradcovia! Nehovorím nábožensky, nehovorím
národnostne. Na Slovensku do roku 1918 do 30. októbra
(řijna) bola len jedna strana: buď slovenská,
lebo neslovenská. Tu sa koriť musíme. A že
my sme tam mali len jednu stranu, to môžeme dokázať
knižkou pod menom" Vyhubiť"!, ktorú
napísal K. Targo, snad Karol Kálal.
Tam sa píše o voľbách,
o obciach, o pomeroch na Slovensku, to všetko je tam napísané
a je tam napísané, že Dra Juliusa Makoviča
volili i katolickí voličia. Nebolo medzi nami náboženských
rozdielov. Pánovia moji, na Slovensku boly medzi katolíkmi
dve slovenské strany s tým istým programom.
Evanjelici volili ako strana národná pod tým
istým programom svojich poslancov ako v Mikuláši.
Na Slovensku hovoriť o tom,
ako hovoril kol. Devečka, že by bol klerikalismus
brutálný, je - mierne povediac - netaktičnosťou.
(Posl. dr. Markovič: Brutálny klerikalismus je
to? Posl. dr. Šrámek: Vulgárny!) Teda vulgárny.
Nemám tesnopiseckých zápisov. Včera
som ich hľadal a neviem, či vulgárny či
brutálny. Viem len, že sa hovorilo, že je na
Slovensku klerikalismus. (Posl. dr. Markovič: Že
nemá pôdy na Slovensku vulgárny klerikalismus!)
Dobre, i to vám kvitujem. To nám ukáže
národ, kdo má pôdu na Slovensku. To nám
povie národ. My sme samozvanci, my sme tu na odporučenie
dra Srobára, my tu menom národa nemôžeme
hovoriť. (Potlesk.)
Keby bol kol. Devečka povedal,
že na Slovensku sú rôzne vady, že na Slovensku
prekáža osvete, pokroku a blahobytu slabosť slovenského
ľudu, jeho pitky, keby on bol povedal, že po 31. ríjnu
javí sa na Slovensku práve v Oravskej župe
akási známka bolševismu a že nepriateľ
sa blíži, keby bol videl, že ľud nemá
vládu, že nemá poľa, dobytka, keby bol
hovoril o kadejakých centrách, ktoré rozhodujú
nad ľudom, bolo by to správne; ale takou vecou kolegu
napadnúť je, mierno rečeno, nekollegiálnosť.
(Potlesk. Poslanec dr. Markovič: Do lesa sa zavolalo
a odpoveď prišla.) Pánovia moji, do lesa
sa nevolalo. Já tu volám do lesa. Tu je ten vznešený
les, a ráčte posúdiť, aká bude
odpoveď. Ja mám za sebou 30ročnú politickú
minulosť a zradcovať sa nedám. (Výborně.
Potlesk.) Ja mám za sebou 33 mesiacov žalára
a keď poprvej prídem na politickú arénu,
páni ma nemenujú ani klerikálom, ale rovno
národným zradcom!
Pánovia, dalo by sa o tom
ešte mnoho povedať, ale že je napiatosť a
sú ešte iní rečníci prihlásení,
poviem niečo k predmetu debaty samému.
V návrhu zákona dotkla
se nás Slovákov nemilo jedna vec. My vidíme
v návrhu tom úsvit lepšej budúcnosti,
my vidíme v ňom to, o čom sme nikdy v Maďárii
nesnívali. Boly síce i tam voľby verejné,
ale pod tlakom maďarským. Rovné, tajné,
bezprostredné, obligátorné a proporcionálne
voľby, to je úsvit budúcnosti, to je ten ideál,
po ktorom sme túžili. Len k hlave 5., veľactení
priatelia, by som si dovolil prejaviť pranie, aby sa tam
vložilo v § 28., kde sa jedná o dni a miestnosti
voľby, za "Voľba obecného zastupitesľva,
koná sa od 8. hodiny rannej" aby sa vložilo:
"na Slovensku vo všedný deň" preto,
lebo naše city v tomto ohľade ešte i za volieb
Bánffyho a Tiszy šetrili. Na Slovensku je ešte
málo tovární, že by sme museli rešpektovať
robotníkov, keby sa to vykonalo niektorý robotný
deň. Ďalej dovolil by som si maličkú
zmenu navrhnúť, a síce k X. hlavy bodu druhému,
kde sa uvádza: "Přestupek bude soudem stíhaný
pokutou od 50-500 K, nebo vězením od 1 týdne
do 3 měsíců". Tam by som chcel k bodu
2. z II. odseku doložiť, že by na Slovensku pred
voľbou a v deň voľby liehové nápoje
sa nepredávaly. To bolo vždy príčinou
špatných a nečistých volieb, že
sa slabé duše predávaly. A síce ten
II. bod jedná proti zákonu o výčepu
a predávaniu nápojov, omamujúcich alkoholom
a to by sa položilo do II. odseku 2. bodu. Je treba, aby
pokuta bola ohľadom krčmárov o mnoho väčšia.
To bolo, pánovia, mojou cťou a povinnosťou oznámiť
a vítam tento návrh s tým slovom, že
slovenský národ víta úsvit krásneho
rána a že chce s českými staršími
bratmi pracovať, ako to povedal pan ministerský predseda,
že v tejto republice starším bratom bude Cech
a mladším bude Slovák. že hlavou bude
Cech a srdcom Slovák.
Jedno, pánovia, môžem
povedať a račte prijať uistenie, že Slovák
je pobožný, citlivý, konservatívny.
(Výborně. Potlesk.)
Předseda
(zvoní): Uděluji slovo panu Viktoru Dykovi.
Posl. Dyk: Vážené
shromáždění!
Pouze několik slov, poněvadž
vidím, že obsáhlé vývody by zde
byly zbytečné. Chci jen reagovat na některé
z vývodů p. zpravodaje. Pan zpravodaj vytýkal,
že špatně byl pochopen princip volební
předlohy a myšlenka dekapitace. Neběží
prý o dekapitaci vůdců stran, ale v podstatě
o to, aby mohli při volbách projít také
kandidáti, kteří nevyvinovali větší
činnosti agitační, kteří nemají
jména populárního, ale přes to jsou
dobří a schopní pracovníci. Jedině
tato kuratela strany může prý zaručiti,
aby se tito pracovníci v obci uplatnili. Nepochybuji o
dobré vůli stran, aby při tomto principu
vázaných listin poskytly odborovým pracovníkům
zastoupení nutného.
Budiž mně dovoleno pouze
pronésti důvodnou pochybnost, že tak, jak bude
pravděpodobně návrh přijat, povede
skutečně k realisaci tohoto přání.
Uvedl jsem již při generální debatě,
že zde neběží o zamezení boje,
nýbrž pouze o přesunutí hlavního
boje do lůna stran, a tu uvažte, nebude-li ještě
obtížnější, aby někdo jen
jako odborník činný mohl uchovati svoji posici
v brutální rvačce o pořad, která
po mém soudu nastane.
Snad mají tu, či onde
pravdu optimisté. Já se v tomto případě
hlásím k táboru pesimistů. Bude-li
strana postavena před alternativu: buďto poskytnout
místo odbornému pracovníku s risikem, že
odeštve určitého vlivného agitátora,
který může listině strany přinést
značný počet hlasů, anebo postaviti
kandidáta agitačně schopnějšího,
bude-li na té straně vážiti odborovou
kvalifikaci, která počet hlasů pro stranu
odevzdaných nijak nezvýší, naopak způsobí
újmu, vzešlou z menší horlivosti oblíbeného
agitátora, rozhodnou posléze čistě
taktické důvody stranické a že odborový
pracovník bude nucen ustoupiti agitátoru. Bojím
se, že právě při tomto rozhodování
o lokaci na konec odborní pracovníci budou kandidáty
in partibus infidelium, t. j. kandidáty, kteří
budou tlačeni z místa na místo, až na
konec ocitnou se hodně na konci, kde jejich kandidatura
bude buď ztracena a nebo aspoň nejvážněji
ohrožena.
Naproti tomu nejsem takovým
pesimistou, abych se bál demokracie, jako pan referent.
Zkušenosti učily, - a já lituji, že zkušeností
v zprávě nebylo předvedeno více -
že duch voličstva není v celku tak nekritický,
aby nedovedlo si učiniti přibližný obraz
o způsobilosti či nezpůsobilosti určitého
kandidáta, byť i nebylo politicky organisované.
Myslím, že se zde směšují dvě
věci: povinnost politického vzdělání,
která je absolutní, a povinnost politického
organisování, která je relativní.
Tato myšlenka by měla
býti zřejmá zejména pánům
z bloku socialistického poněvadž tam byli páni,
- a jeden z nich sedí také na lavici ministerské
- kteří až do nedávné doby negovali
tento princip strannické organisace a stáli na krajně
individuálním stanovisku. Já neříkám,
že tento princip schvaluji, já nehájím
krajní individualismus, který stranu považuje
za zlo,- já jen říkám, že strana
nesmí se povýšiti na něco absolutního
a že také mínění, které
hájí práva individuální, v
politickém životě má býti respektováno.
Vzpomínám ještě
na druhý důvod páně referentův,
totiž na jeho poukaz na volby v krajích smíšených,
kde jsou určité vrstvy fluktuující,
které nevědí, jsou-li Čechy či
Němci - na poukaz, že tedy tyto fluktuující
vrstvy by si vybíraly pod určitým nátlakem
a pro uklidnění svého svědomí
kandidáty z různých národnostních
stran. Přiznávám se, že váze
tohoto argumentu nerozumím, poněvadž, je-li
nátlak, zůstane nátlakem a je-li kdo nespolehlivým
živlem, zůstane nespolehlivým živlem a
je velkou otázkou, jest-li to zisk, nutit, pro naši
národní věc bez výhrady pro češství
anebo němectví.
V některém případě
se tento nespolehlivý člověk, který
by byl volil 6 Čechů a 6 Němců, donutí
k přijetí kandidátní listiny. Jest
velmi možno, že v případě jiném
se přihlásí, jsa krajně puzen určitým
nátlakem, do tábora německého. Proč
by zrovna naše národní věc získala
donucováním k rozhodnutí pro určité
národnostní listiny, nevidím.
Ve vývodech páně
referentových byla jakási nedůslednost, poněvadž
pan referent mluvil dvakráte o těchto menšinových
poměrech a vždy dospěl k argumentům,
které vzájemně si odporují. Nejprve
pravil, že menšiny budou voliti ukázněně,
a poněvadž budou voliti ukázněně,
jest možná snadno dekapitace, stačí
jediný hlas - hlas té německé většiny
- k dekapitaci schopného menšinového pracovníka
a k volbě méně schopných. Ale v zápětí
prohlásil, že nebude při nevázanosti
kandidátních listin přísného
rozhraničení národnostního a poukázal
právě na živly fluktuující a
dekapitaci tudíž stěžující.
Není možno v jedné řeči a jedním
dechem užití argumentů obou, jednou pro hrozící
nebezpečí dekapitace a po druhé proti němu.