Tedy, vzácné shromáždění,
je prostě jasno, že, jestliže chceme skutečně
vážně zavésti správu obcí
tak dobrou, jak si všichni přejeme, musíme
hlavní váhu položiti nikoli na to, aby se volilo
dle určitého principu, nýbrž, aby byl
možný volný výběr kandidátů,
aby každý volič mohl rozhodovat dle toho, jak
uznává kandidáta za vhodného, a mít
volnost vybírat.
Přicházím k
největší námitce, která se uvádí:
jestliže politické strany vyhlásí listiny:
jestliže však při těch listinách
není vázanost, že pak je možna dekapitace,
že potom může nastati, že osoby, které
jsou nejschopnější, mohou býti odpraveny
malým počtem voličů a osoby méně
schopné mohou býti zvoleny.
Pánové, především
všecky ty příklady dekapitace, které
byly uváděny, nebyly na základě starých
zkušeností, jak jsem mohl z pramenů poznati.
U nás jsme tuto otázku vůbec neprozkoumali.
My vůbec nemůžeme, když tato soustava
nebyla zavedena, aneb můžeme se jen těžko
vyslovovati o tom, zda-li jest tomu tak, jak pan referent soudí,
neb jak já tvrdím.
Pánové, dekapitace
nebude tehdy, jestliže nebude jen právo škrtací,
nýbrž i právo, vybírat individuálně
kandidáty, tak že ti, kteří jsou vůdci
a kteří budou míti popularitu i ve vrstvách,
které nejsou organisovány, budou moci býti
voleni těmito voliči a následkem toho se
eventuelní úbytek hlasů vyrovná. (Posl.
Kříž: Jedná se o popularitu měšťáckých
stran!)
U nás o popularitu měšťanských
stran, a u vás o popularitu dělnických stran;
každý má popularitu v tom prostředí,
ve kterém pracuje.
Zarazí mne neobyčejně
nedůvěra, jakou p. referent projevuje k voličstvu,
že by si nedovedlo vybrat a tak že by mu mělo
býti odebráno právo přímého
volení. Ještě více mne zaráží
nedůvěra, kterou projevuje k intelligenci, že
právě tato intelligence by byla největší
příčinou dekapitace, příliš
by kritisovala a škrtala a byla by příčinou
toho, že by výsledek voleb neodpovídal tomu,
jaký by měl býti. Tu se mně zdá,
že přece jenom jde p. referent příliš
daleko, jestliže chce voličstvu odnímati to
právo poukazem na to, že by si nedovedlo vybrati nejvhodnějších
a nejschopnějších osob a že by byly lépe
vybrány, kdyby toto právo vykonaly výkonné
výbory.
Jest úplně jasno, že
za těch poměrů, jaké jsou při
vázanosti listin, budou voleny ty osoby "beati possidentes",
které jsou v čele výkonných výborů,
nebo které dnes jsou v místním vedení
stran. To znamená, že nebude osvěžování
ve sborech obecních o nové osoby, které nedostanou
se v pořadí v předu do kandidátních
listin, jako ti "beati possidentes". To znamená,
že skutečně uzákoňujeme jakési
stálé sbory, které budou stále voleny,
poněvadž jest známo, jak jsou obtížné
operace, zbavovati se osob, které již u určité
moci jsou. My, pánové, nemůžeme v žádném
způsobě srovnávati se s názory pana
referenta a nemůžeme naprosto souhlasiti zejména
s jeho názorem, že by volný systém volební
musil míti za následek výběr méně
schopných kandidátů.
Z těchto důvodů
činím návrh na změnu § 40., aby
volič měl volnost individuelní, rozhodovati
mezi navrženými kandidáty, aby směl
hlasovati ať pro celou kandidátní listinu,
nebo pro jednotlivé kandidáty, aneb z různých
kandidátních listin aby si mohl sestaviti volně
hlasovací lístek.
Při tom není zkrácena
přirozeně žádná strana, není
to naprosto ve prospěch určité strany. Změna
jest v tom, že se prostě součet hlasů
sečte a nikoli součet listin.
Podle tohoto součtu hlasů
se rozdělí pak ten počet jednotlivým
stranám a budou zvoleni ne ti, které výkonný
výbor odčísloval 1, 2, 3, 4 atd., nýbrž
ti, kteří mají největší
počet hlasů a u nichž se prokáže,
že mají největší důvěru
voličstva. (Posl. Vaněk: Volební loterie!)
Nazýváte-li volební loterií to, když
některý kandidát má větší
důvěru voličstva a dostane větší
počet hlasů, pak ovšem já bych zase
řekl, že by bylo spíše možno nazvat
volebním násilím na voličstvu, jestliže
dávám voliči kandidátní listinu
a řeknu mu: Voliči, ty nesmíš si nikoho
vybrat, musíš volit tak, jak já rozkazuji.
(Souhlas.)
Vzácné shromáždění!
Já prostě myslím, že u kulturního
národa a u národa vyspělého jako jsme
my, bylo by neobyčejným jeho podceňováním,
kdybychom chtěli právo přímého
volení mu vzít a zavádět systém
nepřímé volby. Proto činíme
tento návrh, aby současně dle § 400
byli přizpůsobeny také ostatní §§
31., 45 a 50., které jsou tangovány. Jestliže,
pánové, neponecháte voliči volného
práva, aby směl vybrat toho, ke komu má důvěru,
jestliže mu nedovolíte, aby mohl uvažovat o kandidátech
podle toho, jaké mají duševní schopnosti,
jakou mají kvalifikaci, tu prostě takového
voliče snižujete a upíráte mu schopnosti
uvažovací, tu prostě z tohoto voliče
chcete dělat jen takového občana druhého
řádu, poněvadž občanem prvého
řádu je ten, který mu dává
kandidátní listinu, na které tento volič
nemůže měniti. Ale tímto vaším
principem je také úplně ohrožen princip
nejlepších lidí.
A pan dr. Meissner prohlásil,
že je pro princip nejlepších lidí, a já
to velmi rád kvituji a je to jistě i věc,
která odpovídá dnešnímu velmi
dobrému úvodníku "Práva Lidu",
kde stejným způsobem jest o příštím
našem životě psáno, že ze všech
skupin mají býti rovnoměrně všechny
síly k řízení státnímu
vybírány. Ale, vzácné shromáždění,
vy tím, když nedovolujete voliči přímého
výběru, ohrožujete také právě
tuto zásadu nejlepších lidí. Pánové,
velký počet voličů je neorganisován
a velký počet voličů representuje
inteligence. Tato inteligence, jestli dovolíte, má
stejný rozhled ve veřejném životě
i názor o určitých kandidátech, tako
ti, kteří jsou organisováni v politických
stranách. Tato inteligence dovede jaké velice dobře
rozeznávat a, poněvadž není tak strannicky
zaujata, dovede si při výběru kandidátů
počínati mnohem kritičtěji, ona dovede
z různých listin vybírati kandidáty,
kteří se jí zdají býti nejschopnějšími.
Hlasy této inteligence, která tvoří
nejméně třetinu všeho voličstva,
padaly by na váhu právě pro ty kandidáty,
kteří by byli nejschopnější.
Máte-li tedy heslo: "nejschopnější
kandidáty do obcí!", pak musíte připustit
toto volné právo hlasování, pak nesmíte
zaváděti volby nepřímé.
Je přirozené, že
tato otázka budí tak veliký zájem.
Je to otázka snad hodně značně jen
ceny theoretické, otázka, o které by snad
praxe ukázala, že i princip vázaných
listin, i princip nevázaných listin, při
tom jak se rozvíjejí naše poměry, neměl
by tak velikého a pronikavého důsledku. (Výborně!)
Jest přirozeno, pánové, že právě
již u obce, toho nejnižšího správního
tělesa a ne až teprve u zákonodárného
sboru, o tomto principu mluvíme, poněvadž obec
jest základem demokracie. Jestliže obec by nestála
na základech lidových a na těch základech
nejlepších, pak by náš celý živit
stonal, pak by náš celý život nebyl zdravý
a dobrý. Jest docela přirozeno, že právě
u této obce se zastavujeme a právě u této
obce svádíme takové boje, a prostě
bych řekl, že chceme vybojovat tento spor, který
se zdá býti velice zásadní theoretické
vážnosti.
My, vzácné shromáždění,
přejeme si, aby naše samospráva byla lepší
než minulá. Velmi mnoho výtek činilo
se minulé samosprávě, i když při
těch výtkách bylo zase mnoho velmi dobrého,
co vykonala a jmenovitě že to byla často jen
ta samospráva, která držela náš
národní život proti Rakousku a která
posilovala náš boj proti Rakousku. Ale vzácné
shromáždění, my si prostě přejeme,
aby ta lidová obecní samospráva byla lepší
a jestliže na tom všichni stojíme, nečiňme
překážek, aby i výběr osob, které
tuto samosprávu budou říditi, byl nejlepší,
i základy, na kterých budujeme tuto novou svou lidovou
obecní samosprávu, byly dobré a zdravé.
(Výborně! Hlučný potlesk.)
Předseda Tomášek:
Přerušuji jednání o prvém
odstavci denního pořádku a, nebude-li proti
tomu námitek, vyřídíme dnes ještě
odstavec 3. a 4. a sice zprávu sociálně-politického
výboru o upotřebení části přebytků
hromadných sirotčích pokladen, tisk č.
37 a zprávu školského výboru o vládním
návrhu zákona, jímž se poskytují
drahotní přídavky aktivním a pensionovaným
učitelům, tisk č. 408
Námitky proti tomu nejsou,
uděluji slovo k zprávě sociálně-politického
výboru panu referentu Slavíkovi.
Zpravodaj člen Národního
shromáždění Slavík: Slavné
Národní shromáždění!
Jednou z nepalčivějších
otázek, které co nejdříve budou muset
býti řešeny, jsou otázky výchovné
a sice otázka úpravy výchovy mládeže
(Nepokoj) opuštěné, zanedbané
a mládeže osiřelé.
Snad každého dne setkáváte
se na ulicích se zjevy, které musí jistě
každého soudného člověka zaraziti.
Jsou to dítky, které v chatrném obleku, téměř
bosy appelují na soucit okolojdoucích, prosíce
o almužnu. To jsou zajisté zjevy velmi smutné
a my, přihlížíme-li k těmto zjevům,
vidíme, že společnost lidská v této
otázce ještě velmi málo učinila.
Tyto zjevy musí za každých
okolností z ulic zmizeti a, jestliže se řekne,
že nejsou to jen dítky snad osiřelé,
jen snad dítky opuštěné, že jsou
to i dítky, které svými rodiči jsou
nabádány k tomu, aby využitkovaly situace a
pomocí právě jich by sebrány byly
milodary pro rodiče, pak i toto není žádnou
výmluvou, poněvadž i zde je to hříchem
společnosti lidské, že mohla nechati dojíti
i k těmto okolnostem.
Vážené Národní
shromáždění, jest nesporno, že
výchova těchto dětí napravila by velice
mnoho, a my jistě říkáme, že
ten stát, který na mravních základech
jest založen, má budoucnost, a že proto je to
povinností státu, aby vychovával občany
řádné, svých povinností dbalé.
Z toho dedukujeme, že povinností státu jest,
aby se ujal výchovy těchto dítek opuštěných,
zanedbaných a osiřelých.
My však s těmito zjevy
nesetkáváme se pouze snad v městech, bohužel,
s těmito zjevy setkáváme se i na našem
českém venkově, a jestliže se tážeme,
kdo jest tím vinen, pak slýcháme v první
řadě, že je tím vinna obec.
Vážené Národní
shromáždění, není to správné
říkati: obec. Dvě příčiny
jsou zde, které zaviňují ty zjevy na českém
venkově. První zjev jest nešťastný
přirážkový systém, a to jistě
uznáte, že taková malá obec, která
chce své komunikační prostředky dáti
si do pořádku, která chce alespoň
důstojnou budovu školní si postaviti a ji vydržovati,
zatěžuje se velkým břemenem, že
přirážky dostupují takové výše,
že potom na řešení otázky chudinské
v takové obci vůbec není času a není
také ani peněz. To jest jedna příčina.
Druhá příčina jest, řekl bych,
nedostatečně upravený zákon o domovském
právu. Vidíme, že dělník v mládí
svém opustí místo, jde pracovati do dolů,
různých továren, že v této nebezpečné
práci jest podryto jeho zdraví a často jest
i sklácen v hrob a dítky jeho i jeho žena poslány
jsou na domovskou obec, aby se o ně starala. Jak to vypadá,
není třeba líčiti. Pak je přirozeno,
že i v této otázce chudinské musí
nastati jiné řešení a sice opět
řešení státem, aby tato otázka
co nejdříve a nejrychleji byla upravena.
A jestliže pozorujeme vývin
těchto dětí, pak shledáváme,
že takové děti zanedbané, opuštěné
a osiřelé, jsouce nevychovány správně,
v dospělém věku domáhají se
domněle zkrácených práv i prostředky
třeba nedovolenými. Nedostatek výchovy právě
u malých dítek má za následek, že
se u nich vzbuzuje nechuť ku práci a z této
přirozeně zase vyvinuje se v dospělém
věku již náchylnost ke krádežím
a často k vraždám. A táži se, jak
my léčíme tyto vady, které jsou spáchány
na těchto obětech? U dospělých léčíme
je kriminálem, a já bych řekl, že ty
ponuré kriminální kobky nejsou tím
prostředkem výchovným; vždyť často
shledáváme, že sotva opustí žalář,
dopouštějí se opět téže
chyby. Proto nejsou těmi výchovnými prostředky,
poněvadž je již na to pozdě, a díváme-li
se, jak je v mládí léčíme,
pak vidíme, že je léčíme almužnou.
Almužna, ta není výchovným prostředkem,
naopak, ta právě svádí tyto nedospělé
malé dítky, aby více a více této
zhoubné nákaze se věnovaly. Ale, velevážené
shromáždění, i společnost má
zde velkou vinu. Vidíme, že kolemjdoucí, jsouce
jati soucitem, dávají tuto almužnu a mají
za to, že svou povinnost již vykonali, a velice málo
je těch, které dále uvažují o
osudu těchto malých, ubohých trpitelů.
Jestliže chceme tyto zjevy odstraniti,
pak musíme právě těmto dítkám
nahraditi tu rodinu, těm dítkám, které
nezažily a nemají možnosti, aby užily hřejivé
lásky mateřské, musí to býti
nahrazeno společností lidskou, aby vychovatel nahradil
jim otce, aby nahradila vychovatelka matku a aby pak to děcko
bylo uvedeno do řádné společnosti
lidské.
To jsou tedy zjevy, o kterých
bylo nutno se zde zmíniti, a ačkoli otázka
tato jest příliš lákavá, aby
byla rozebírána do podrobností, není
to úkolem mým v dnešní schůzi,
kdy má se jednati pouze o otázce přebytků
sirotčích pokladen.
Že již v dřívějších
dobách otázka sirotčí činila
jisté starosti společnosti lidské, svědčí
nejlépe o tom to, že sirotčí pokladny
byly zakládány již před rokem 1848,
a sice u tak zvaných patrimoniálních úřadů
či domestikálních, vrchnostenských.
Tyto pokladny, jaksi soukromé bych řekl, byly v
roce 1850 zrušeny a zavedeny místo nich tak zvané
hromadné pokladny sirotčí, a sice v Čechách,
na Moravě, ve Slezsku, v Dolních a Horních
Rakousích, Solnohradě a Haliči.
Účel těchto
sirotčích pokladen byl ten, aby sirotkům,
jimž bylo pozůstaveno ať již dědictvím
aneb jakýmkoli způsobem nějaké jmění,
aby se toto jmění dostalo do správného
opatrování. Avšak při ukládání
těchto sirotčích peněz byl zaveden
zvláštní způsob, že totiž
vklady nebyly zúrokovány ode dne vložení,
nýbrž teprve od 1. dne následujícího
měsíce; za druhé vklady, které byly
vybírány, zase nebyly úrokovány do
dne výplaty, nýbrž končilo úrokování
prvním dnem toho měsíce, kdy dotyčné
platy byly vyplaceny. Dále vklady malé - z počátku
do 40 K, tedy do 20 zl., později do 20 K, do 10 zl. tedy
- nebyly vůbec úrokovány, a konečně
peníze, které tam byly sirotkům vloženy
a při nichž nastala nezvěstnost, byly dávány
do zvláštního fondu.
Tento fond tvořil se z přebytků,
které tímto způsobem nastaly a dosáhl
takové výše, že již v roce 1898 obnášel
21,000.000 zl., čili 42,000.000 K. My tomu říkáme
tedy správní přebytky těchto pokladen,
a jedná se o to, jakým způsobem mají
býti tyto přebytky zužitkovány.
Již říšský
zákon ze dne 3. června 1901 stanovil, že část
správních přebytků hromadných
sirotčích pokladen má se užíti
k utvoření tak zvaných sirotčích
fondů v jednotlivých zemích. Percentuální
výměra té kvoty, která na jednotlivé
země připadala, vypočítávala
se tím způsobem, že vždy o 1/10
% se zmenšila, odečetl se 2 % režijní
příspěvek a ten zbytek poukázán
byl jednotlivým zemím, aby zákonodárstvím
zemským byla upravena otázka, jak s těmito
příspěvky má se naložiti.
Dle zákona těchto příspěvků
má býti užito k ošetřování
a vychovávání chudých sirotků,
jakož i zanedbaných nebo opuštěných
dítek, při čemž budiž přednost
dána sirotkům po osobách, které ve
válce neb při vykonávání branné
služby o život přišly.
Užití těchto přebytků
bylo stanoveno pouze na dobu 10 let a to od r. 1901 až 1910
a potom později bylo jenom zvláštními
nařízeními prodlužováno, až
konečně zákonem z r. 1917 stanovena prodloužením
tohoto zákona možnost použití těchto
přebytků až do konce r. 1917. Avšak zákon
praví, že těchto přebytků možno
použíti pouze do konce předcházejícího
roku, takže mohlo jich býti použito pouze do
r. 1916.
Od té doby těchto přebytků
použito nebylo. Z fondu, který činil 42 miliony
korun, připadá na království České
přibližně asi 16,320.000 K a jestliže
počítáme úroky z tohoto fondu a ty
přebytky, vypadá pouze pro Čechy samotné
roční kvota, a sice v r. 1916 činila 627.970
K, v r. 1917 686.905 K.
Sirotčí fond, který
byl ve správě zemského výboru, těchto
peněz používal tím způsobem,
že podporoval jednotlivé sirotky. (Hlas:.A což
válečné půjčky?) Prosím,
jestliže jich užil zemský výbor na válečné
půjčky, není dnes mým referátem,
poněvadž za to bude odpovídat zemský
výbor a nikoli já, tedy o tom nemohu hovořiti.
Z tohoto fondu podporoval zemský výbor okrouhle
asi 4000 dětí. Vedle toho dával podpory ještě
na léčení dětí skrofulosních
a tuberkulosních v Luži, Cvikově a Žamberku
a dětí zmrzačených v ústavu
"Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků
v Praze". Dále poskytoval zemský fond sirotčí
stipendia k odborné výchove dětí na
školách řemeslnických, hospodářských,
průmyslových a obchodních. Konečně
podporoval zemský fond sirotčí bezúročnými
zápůjčkami vznik a rozvoj různých
odborných ústavů, jako ústav Lužský,
Cvikovský, Žamberský, Ústav pro děti
lehce abnormální v Hradci Králové,
ústav rachitiků a mrzáků v Praze,
Deylovu výchovnu atd.
Tedy vidíme, že ačkoliv
ten obnos nebyl tak příliš veliký, jak
účel byl by vlastně vyžadoval, že
přece v této věci bylo dosti vykonáno,
a já bych si nic jiného nepřál, než
aby apel můj dnešní nevyzněl na plano,
nýbrž aby této otázky bylo více
si všímáno, a při té příležitosti
bych apeloval na členy této slavné sněmovny
a hlavně kolegyně poslance, které nejvíce
mají možnosti, znajíce také nejlépe
útlá srdce dětská, aby této
otázce věnovaly pozornost a hleděly připraviti
co nejdříve řešení její
v plném rozsahu. (Hlas: Ať povolí vláda
obnosy!) To již bude věcí slavné
sněmovny, aby do rozpočtu takový obnos byl
dán. Účel tento bude všemi stranami
v této sněmovně zastoupenými jistě
sympaticky přijat, takže nenastane bouře, jakou
před chvíli jsme zde viděli, nýbrž
bude jednou úplný souhlas všech pánů
členů této sněmovny, aby tato otázka
byla řešena, poněvadž ji pokládáme
všichni za velmi důležitou. Avšak, poněvadž
rokem 1917 končil tento zákon a další
prodloužení jeho nebylo nikde prohlášeno
ani nařízením ani zákonem, jest právě
nutno, aby slavná sněmovna rozhodla, aby mohlo ministerstvo
sociální péče používat
těchto přebytků z roku 1916 a 1917 a jest
tedy nutno, aby zákon tento byl prodloužen znovu až
do konce roku 1918. Že navrhujeme v sociálně-politickém
výboru pouze prodloužení do konce roku 1918,
stalo se z toho důvodu, že ministerstvo sociální
péče připravuje již zákonnou
předlohu, kterou celá tato otázka bude upravena,
takže není třeba dalšího rozšíření.