Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Má v mnohém, třeba ne ve všem, pravdu a já jsem přesvědčen, pokud o tuto část jeho vývodů jde, že přednesl je nejdříve ve svém klubu a pak v tomto shromáždění jako v druhé instanci.

Nemám tak velikých obav, jako měl pan dr. Meissner. Jsem si toho vědom, a zajisté každý z vás, že tento parlament patří k nejmladším, nežijeť ani 3 celé měsíce, a jestli děcko, třeba ne nemluvně, má své dětské choroby, snad ani ne choroby, jenom chvíle rozmaru, není třeba míti té úzkostlivosti, kterou mívají rodiče takového novorozeňátka, kteří hned volají lékaře, když dítě jen trochu křičí. Kdybychom my, nebo náš veliký president povolal, ve strachu, že snad jsme ve stadiu, které není zdrávo, nějakého velkého lékaře, neb sociologa, neb psychologa, snad by mu řekl: "Nic to nevadí. Řve, protože je zdrávo." (Veselost.)

Vidím doklad, že toto shromáždění je zdrávo, více ve výsledku jeho činnosti, než v některých těch malých výstřelcích, které konečně lze omluviti.

Výsledky tohoto parlamentu jsou zajisté za dobu, po kterou má příležitost jednat, velké, velké zvláště na poli sociálního zákonodárství. Uvážíte-li, co všechno do dnes bylo uzákoněno, vidíte, že celý tento valný sbor se zabýval takřka výlučně péčí o sociálně slabé a že poskytl jim v mnohém ohledu pomoci.

Bylo by nesprávno, kdyby snad jedna nebo druhá strana chtěla za svou zásluhu strhovati, že se těmto vrstvám sociálně slabším věnovala skoro veškerá pozornost tohoto slavného shromáždění.

Na tom mají stejnou zásluhu všichni, jak je vidět při výsledcích hlasovacích. Doposud jsme hlasovali všichni společně a stejně, neměli jsme různých hlasování, poněvadž konec konců jsme neměli různých tendencí a cílů; jdeme všichni za stejnou prací, ač občas se srážíme.

Tu myslím, že ty scény, které se panu referentovi tak nelíbily, jsou vyvolávány z valné části tím, že máme strany, které musí stůj co stůj míti odpůrce, ony musí bojovat, aby, až přijdou mezi své, mohly říci: "Vidíte, my jsme vám to vybojovali, oni vám to nechtěli dát, nám vděčíte, že jsme vám přinesli to, co máte."

Pro takové strany jest největším neštěstím, když nemají odpůrce. Co mají dělat, pro co mají zápasit, když všichni pomáháme slabým a jdeme za tou sociální prací a všichni ruku v ruce jdeme za stejným cílem? Že se pak zde takový odpůrce markýruje, že zde máme místo bitev manévry, to není žádné neštěstí. (Veselost.) Jest-li pan referent rozezná vojnu opravdovskou a manévr, - a může to rozeznat, poněvadž mnohým stranám vidí až do jejich ledví - pozná, že příčiny k nějakým velkým stížnostem mezi námi není.

Mně to připadá kolikráte tak, že když již se zde mluvilo včera o nějakém rychlíku, že v té zákonodárné činnosti jedeme na dvou souběžných kolejích a spějeme všichni k jednomu cíli: utvrditi naši republiku, povznésti její lid (Posl. Brodecký: Jest zakázáno jezditi po dvou kolejích!) a dáti tomu lidu veškerá práva, která mu patří.

Ale ti pasažéři, poněvadž koleje jsou vedle sebe, myslí chvílemi, že vlaky do sebe vrazí; povstává křik, rámus a nepokoj a pak zase jest vidět, že všichni jdeme za stejným cílem. Méně rozčilení a více chladné krve a pan dr. Meissner bude s námi se všemi spokojen.

Bude s námi také spokojen proto, že, pokud jde o volební řád do obcí, zase jedeme po stejné koleji a že konec konců volební oprava tak, jak bude uzákoněna, bude snad uzákoněna hlasy nás všech aspoň v podstatných kusech. Jen, zejména pokud jde o první oddíl, který je vlastně dnes předmětem naší speciální debaty, byly jen malé odchylky, se kterými jednotlivé naše strany nesouhlasí. Jsou v něm odchylky nebo nedokonalosti, které právě při rušné činnosti, kterou vyvinoval ústavní výbor, se sběhly. Některé věci možno snad pouhým výkladen objasniti.

V § 1. tohoto zákona se prohlašuje, že volič nabývá volebního práva po uplynutém 21. roku svého věku. Bude třeba stanoviti, kdy vlastně tohoto věku dosáhl. Po mém názoru - a doufám, že pan referent v tomto směru se mnou souhlasí a že jeho výklad bude pro další posouzení směrodatný - jest pokládati za rozhodující onen den, kdy volby byly vypsány, tedy voličové, kteří došli řečeného věku v den vypsání voleb aneb den před tím, mají právo volební. Voličové, kteří dospěli toho věku během řízení volebního, tedy ještě před odevzdáním hlasovacího lístku, byli by ovšem z volebního práva vyloučeni. To není žádné bezpráví, poněvadž jde o několik málo neděl a poněvadž je třeba tuto hranici přesně stanoviti z toho důvodu, aby hlasovací seznamy včas mohly býti veřejně vystaveny a aby hlasovací seznamy byly naprosto správné a přesné.

Dále bych poukázal k § 5. návrhu tohoto zákona. V tomto paragrafu mluví se o osobách, které jsou vyloučeny z práva volebního. Jsou to zřízenci obecní v obcích do 5.000 obyvatelů, v obcích přes tuto hranici číselnou nesmějí tito zřízenci býti zvoleni za starosty, náměstky nebo členy obecní rady, v ostatních obcích pak vůbec není připuštěno dle tohoto návrhu zákona, aby úředníci sborů samosprávných vyšší kategorie byli zvoleni do sborů samosprávných nižší kategorie.

Vážení pánové! Uvážíte-li objektivně, kdo všecko z našeho občanstva bude míti právo hlasovací a kdo všecko bude míti volební právo pasivní, myslím, že musíte na první pohled viděti, že - objektivně vzato - toto ustanovení není spravedlivé. Již druhý řečník přede mnou upozornil, které osoby jsou pojaty do volebního práva. Ale tito zřízenci a úředníci obecní mají býti vyňati? Proč? Poněvadž patrně to asi bude ratio legis - by mohli snad uplatňovati nějaké své osobní zájmy, neb osobní své prospěchy na úkor ostatních úředníků, neb na úkor obce tím, že sedí ve sboru s ostatními členy správního sboru neb výboru. Ale, vážení pánové, je to vůbec možné, je to uvěřitelné, že by takový zřízenec nebo úředník obce mohl na ostatních členech obecní správy vymáhati si nějaké zvláštní výhody? Vždyť v první řadě právě ti, kteří s ním sedí v té správě, by to byli, kteří by ho upozornili: "Sem nestrkej ruku, zde bys se mohl připálit, zde sedíš jen, abys chránil zájmy obce, starej se o záležitosti obce, svoje osobní prospěchy musíš nechat přede dveřmi síně, do které jsi vstoupil."

Na druhé straně ale, když je vyloučíme ze správy obce, vyloučíme právě ty osoby, které celým svým praktickým povoláním osvědčily a osvědčují, že jejich první starostí, jejich životním povoláním jest, všemi silami pečovati o zájmy její, budou vyloučeni ti, kteří nejlépe a do posledních detailů znají správu obce, vědí, co jest potřebí, vědí, jakým způsobem má býti obec spravována, a všechny ty bohaté zkušenosti, které po drahnou řadu let nastřádali, nemají býti upotřebeny ve prospěch obce. To by zajisté nebylo věcí spravedlivou.

A pokud jde o ustanovení druhého odstavce, kde úředníci nadřízených úřadů samosprávy nemají býti voleni do sborů kategorie nižší, tu patrně zase sledoval zákonodárce ten úmysl, aby někdo neseděl ve dvou rozhodujících stolicích, aby v prvém sboru obecního zastupitelstva nerozhodoval a v zemském zastupitelstvu anebo v krajském nerozhodoval o téže věci podruhé. Ale, slavné shromáždění, tu přece jest třeba uvážiti, že se rozhoduje kolegiálně, že takový zřízenec, který jest v obci členem obecního zastupitelstva, tam přece nerozhoduje sám, že ten má jenom takové votum, jako kterýkoliv z těch 9, 24, 50 anebo 100 členů celého sboru, že tam nepoloží on svůj hlas na váhu, že tam jest jen nepatrnou veličinou, která spolupůsobí s ostatními.

Také v druhé instanci zase rozhoduje se kolegiálně; jestli jest on při této druhé instanci úředníkem, tedy jeho vliv na toto kolegium není tak veliký, tak mocný, aby mohl jakýmkoliv způsobem zmařiti nějaké rozhodnutí, které by se jinak stalo, kdyby on v tomto sboru nadřízeném neseděl, nehledě k tomu, že přece docela dobře by se mohlo v takovém případě jednoduše stanoviti, že úředník nadřízené kategorie, jakmile se jedná o záležitost obce, ve které on jest členem správy její, nemůže sám při tom spolupůsobiti.

To jest i věc velmi snadná, označila by se tím jeho inkompatibilita, nebylo by třeba v zákoně ji vyznačiti, jakýmkoliv nařízením se to dá naříditi a zachováme si zase pro jednotlivé obce celou řadu zdatných pracovníků, jejichž síly, znalosti a vědomostí pohřešovati takové obce nemohou, anebo jen ztěžka.

Já bych, vážené shromáždění, viděl v tomto vyloučení zřízencův a úředníků samosprávy z činnosti v samosprávě velikou úhonu pro ni a velikou újmu pro obce.

Úhonu z toho důvodu, že, poněvadž právě my všichni velmi dobře víme, co nám jest samospráva, jakou mohutnou oporou byla českému životu po celá ta dlouhá desítiletí, když jsme pod panstvím rakouským neměli pro svůj národní vývoj žádných jiných organisací, žádných jiných působišť, než právě samosprávu. A jsou mezi vámi mnozí, kteří ji znali do kořene.

Když přihlížíme blíže k české samosprávě, komu v prvé řadě vděčíme za její vyspělost, za všechny krásné činy, kterými jest popsáno v naší historii samosprávy mnoho a mnoho stran? Zajisté v prvé řadě jejímu úřednictvu, neboť toto jest páteří samosprávy, a tato páteř se osvědčila a byla vždy k službám našeho národa, k jeho prospěchu a ke cti.

Račte jen, vážení pánové a vzácné shromáždění, uvážiti, kdo vlastně na našem českém venkově pracoval v tak zvané drobné národní práci? (Výborně!) Kdo byl v Ústřední Matici, v Národní Jednotě Severočeské a Pošumavské jednotě a ve všech těch našich obranných pracovních sborech, kdo byl na špici, kdo byl vlastně iniciátorem, kdo byl vykonavatelem těchto našich obranných jednot a kulturních podniků?

Račte si všimnouti charitativní činnosti. Kdo na venkově ty charitativní sbory uvedl v život a v životě je udržuje? Nesměli bychom nedati pravdě průchod, kdybychom neřekli, že v prvé řadě vděčíme za všechny tyto úspěchy samosprávnému úřednictvu, a toto samosprávné úřednictvo, které v dobách největšího útisku bylo našemu národu štítem a pavezou, tento sbor našich národních pracovníků by neměl míti kvalifikace, aby byl členem sboru kterékoliv naší české obce? Vždyť bychom těmto lidem, o nás tak zasloužilým, činili přímo příkoří, kdybychom jim nevyhradili stejných práv v obci jako každému jinému občanu. Jak jsem řekl, obci samé bychom neprospěli, nýbrž bychom jednali na újmu obcí, poněvadž bychom je zbavili opory, které potřebují v mnohých dobách.

Zbýval by v tomto § 5. jeden odstavec, který zní, že z volebního práva pasivního jsou vyloučeni ti, kdo po dobu jednoho roku nezaplatili daní a dávek, a byvše upomenuti, přece jich nezaplatili. Tu bych se zeptal po ratio legis, jaký byl účel zákonodárcův? Mohlo by se říci, že to je z důvodů berní morálky proto, aby byl takový kandidát donucen konati své povinnosti k svému státu, republice, kraji a obci.

Ale, vážení pánové, pak bychom měli vlastně dvojí berní morálku: prvního a druhého řádu. Prvního řádu směřuje proti těm, kteří jsou kandidováni, druhého řádu proti těm, kteří jsou voliči.

Voliče žádného nevylučujeme z volebního práva proto, že nemá daň zaplacenou, toho voliče ale, který má býti volen, vylučujete. Mohlo by se říci, že vylučujeme ho proto, poněvadž má větši povinnosti, že od něho jest nutno žádati, aby on jako vzor zaplatil daně. Souhlasím s tím, že je třeba daně platiti, ale račte uvážiti poměry dnešní doby. I mezi vašimi lidmi jsou lidé, kteří mají jen malé domky i kus pole a nemohou skutečně tu daň okamžitě zaplatiti. Státu nic neubývá, poněvadž jest možno, aby erár exekucí tyto daně vymáhal. Nějaká škoda se státu nepůsobí, ale na druhé straně může vzniknouti obci škoda z toho, že by mohli tohoto ustanovení používati ti liknavci, kteří jsou sice způsobilí, aby byli členy správy obecní, ale buď ze svého pohodlí anebo, aby ušetřeni byli nepříjemnosti, rádi by se vymanili z této povinnosti. Říkám povinnosti, poněvadž zákon ukládá za povinnost v paragrafu 8., dáti se voliti a přijmouti volbu. Kdo by se jí chtěl vyhnouti, nezaplatí za poslední rok daně, zaplatí je až po reklamační lhůtě anebo, až jsou vypsány volby, a vymaní se z povinnosti přijmouti úřad.

Z toho důvodu, aby nebyla dávána občanstvu možnost, tímto způsobem uchylovati se od svých povinností, jsem toho náhledu, že i tento 3. odstavec do této osnovy nepatří a, jestli by měl nějakým trestem býti stíhán takový liknavý poplatník, že by to patřilo do nějakého berního zákona neb nařízení.

Proto si dovoluji slavnému shromáždění doporučiti, aby osnovu vrátilo, pokud jde o paragraf 5. nového zákona, ústavnímu výboru, který by pak po rozumu Národního shromáždění tento paragraf 5. vůbec z osnovy zákona eliminoval. Z toho shluku paragrafů, o kterých dnes jest vám jednati, jsou dále ještě vysoce důležité paragrafy 7. a 8. Jsou to ony paragrafy, které jednají o povinnosti volební a povinnosti dáti se voliti. Kdybychom nazírali na právo volební jako nějaké právo v technickém slova smyslu, jako na nějakou výhodu, která jen někomu patří, aneb nějaký znak občanské rovnosti, tu by ovšem bylo obtížno a těžko voličovi přikazovati, že toto právo musí vykonati, poněvadž pak to není právo. Mám li nějaké právo, to znamená, že mohu, ale nemusím.

Ale my nenazíráme na volební právo jako na nějaké právo, my jsme toho náhledu, dle učení mnohých spisovatelů v ohledu státoprávním, že se tu jedná o funkci, o jistý úřad, který svěřuje stát svým jednotlivým občanům. Je to úřad, kterým ukládá stát svému občanu, aby vybral z řad ostatního občanstva ty, které pokládá za nejzpůsobilejší ke spravování obce. Jakmile nazíráme na právo hlasovací jako na takovou funkci občanskou, jako na část povinností, které stát svým občanům ukládá, pak máme právo také žádati, aby tuto funkci také vykonávali. To právo má tedy stát žádati na svých občanech, aby každý z nich se súčastnil na výběru těch, kdož mají obec spravovati.

Toto ustanovení jest velice důležité, protože tímto způsobem jsou jednak liknaví občané doháněni, aby šli k volbě, a je-li volič doháněn k volbě, jest doháněn k tomu, aby o ní myslil, aby uvažoval, proč vlastně volí, za jakým účelem se volí do obce, jaké jsou úkoly obce, a tímto způsobem každému občanu se vlastně ukládá, aby se vžil do toho, že jest jeho povinností a svatou povinností, starati se s ostatními o věci veřejné.

Na druhé straně jest tato povinnost hlasovati, i ochranou. Je to ochrana pro slabší, poněvadž by se mohlo stát, že zaměstnavatel, který zná své dělníky a zaměstnané své zřízence, ví, že třeba nesouhlasí v politických neb obecních otázkách s jeho názorem, mohl by je nutiti, aby se volby nesúčastnili, mohl by to zaříditi tak, aby v době volby byli nuceni pracovati. Jakmile stanovíme volební povinnost, není možno, aby někdo, kdo jest odvislý, byl jakýmkoliv způsobem znásilňován v tom směru, že by se mu upíralo, ba znemožnilo právo volební.

Vidíme v té povinnosti i vysoké morální momenty takové hodnoty, že všechny ty malé nepříjemnosti, které spojeny jsou s povinností volební, proti tomu pranic neznamenají.

Jedna z těch nepříjemností jest, že volič, který nesídlí přímo v místě, musí se dostaviti do místa volby, a za tím účelem byl zde podán návrh, dle kterého voličům má býti zaručena bezplatná doprava k volebním osudí a od něho zpět. Já s tímto dodatkem nesouhlasím, a sice z toho důvodu, že jest v zákoně samém o to postaráno, aby tato povinnost volební nebyla občanu příliš těžkou. Jakmile bydlí dále než 25 km., nemusí se dostavovati k volebnímu osudí. Tím je také dána záruka, že nebude to právo volební, a řekněme povinnost volební, spojena s takovými náklady, které by nemohl každý z nás nésti.

Slavné shromáždění! Já jsem jen dle možnosti v nejstručnější formě vyjádřil malé závady, které v rámci osmi §§ jménem svého klubu měl jsem čest vám přednésti, a prosím vás, abyste z důvodů, které zde byly uvedeny, hlasovali v tom směru, že § 5. navrženého zákona má býti škrtnut v celém svém rozsahu. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hajn: Slovo má paní Štychová-Landová.

Posl. Štychová-Landová: Slavné shromáždění!

Je to několik málo slov, jimiž začíná první paragraf řádu volení v obcích republiky Československé, ale těmito slovy jsou rozmetány poslední zbytky, tisíciletých předsudků, které nás uvědomělé ženy hluboce urážely. Dobrý psycholog dozná, že soustavné podceňování musí míti na postiženého nevyhnutelně účinky, někdy až osudně neblahé. Buď ho stiská k zemi, udusí v něm všecku tvůrčí mohoucnost, zkřiví jeho charakter, který je páteří morálky, až ho zcela zotročí - nebo ho provokuje k revoltám, které někdy jsou očistnou bouří, ale někdy mohou státi se chorobou. Tak tomu je nejen u jedinců, tříd a národů, tak je tomu zejména u žen.

Právě v těch dobách, kdy porobou lidí méně rvavých, nebo vůbec prostých dravčích instinktů byly zabezpečeny základy soukromovlastnických řádů, byla to žena, která se stala první jejich obětí. Označena jménem majitele jako vlastnický objekt, podléhala těžkému pokoření své osobnosti, ztratila právo sebeurčení a podrobovala se dočasně v domnělém zájmu svých dětí.