Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda (zvoní): Prosil bych o klid.

Posl. Slavíček: Upozorňuji, že jest pochopitelno, že zákon o volební opravě do obcí strana naše vítá. Vždyť jsme se za právo toto bili od prvního dne existence naší strany, jsouce přesvědčeni, že teprve jen tenkrát, bude-li míti každý člověk plného práva jako druhý, může nastati ideální klid, může nastati závodění práce, závodění duchův atd. Vítáme ho, jest to pochopitelné!

Upozorňuji však, že zákonem tímto jest dána jen nepatrná splátka, a budeme si musiti pospíšiti všichni, abychom co nejrychleji vybudovali si společenský a politický život tak, jak si ho každý v československé svobodné republice představuje.

Že my jsme ochotni pracovati se všemi stranami za tento ideál, netřeba zdůrazňovati, neboť poslání a činnost naší strany, která někdy octla se pro své přesvědčení ve velkých a ve velmi nebezpečných okamžicích (Hlasy: Kriminál!), tomu napovídá a jistě se nebudeme ani do budoucnosti lekat obětí, kdyby na nás byly žádány.

Děkuji všem stranám za laskavou pozornost. Na veškeré výkřiky budeme třeba reagovat jindy. Jen bychom prosili hru politickou a boj politický s otevřeným hledím. (Hlasy: Zcela správně!) Jsem přesvědčen, že boj ten bude veden opravdu čestně, (Hlas: Tak jest! Sláva!) neboť kdyby se šlo se zbraněmi nečestnými, zakuklenými, zastřenými, pak dojde k té politické mizerii v československé republice, které se vyhýbali velicí lidé ze strachu, aby se neposkvrnili politikou. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem je pan Pospíšil. Uděluji mu slovo.

Posl. Pospíšil: Slavné Národní shromáždění!

Pan předřečník, jak jsem pozoroval, uděloval líbeznosti na všechny strany, v pravo, snad i do středu, nevím zda-li v levo, a tu musil by se stát opravdu zázrak veliký, kdyby nebyl vzpomněl strany naší, těch černých klerikálů.

Já nechci reagovati na slova jeho, poněvadž mám ve zvyku mluviti k věci a ponechávám odpověď snad druhém našemu řečníku, bude-li míti na to času. Ale jak říkám: já mám ve zvyku vždycky a všude mluviti k věci a tu mám tolik látky k právě projednávanému předmětu, že by mně určené půl hodiny naprosto nestačilo. Proto, pánové, odpusťte, jestliže skutečně začnu mluviti k věci.

Ta hrozná bouře, která právě doburácela, vedle těch nezměrných, ohromných škod, které způsobila na krvi a statcích, měla alespoň to jako každá špatná věc do sebe dobrého, aspoň to: že vyčistila vzduch.

Dusná, k zalknutí dusná atmosféra, naplněná elektřinou před válkou, se právě v té válečné litici vybila, a nyní po té bouři proudí a vane světem svěží vánek, proudí ani ne vánek, ale vítr, abych tak řekl: skoro orkán demokracie celou Evropou a celým světem. Ten svěží, a snad příliš ostrý vánek, pánové,proniká tělem až do kostí, až do duše národův evropských a způsobuje takovou citlivost, takovou nervositu proti každému bezpráví, nadpráví anebo nespravedlnosti, že celí národové, všechny vrstvy společnosti naší, všechny třídy politické, sociální i kulturní opravdu jsou proniknuty tou jednou myšlenkou, tím jediným voláním po spravedlnosti.

Oni nežádají nic jiného, než spravedlnost, oni chtějí o svých statcích, těch nejsvětějších, o své krvi, o svých kulturních věcech rozhodovati sami. (Výborně!)

Pánové, kdo se jen pokusil postaviti se tomuto proudu na odpor, byl smeten, a s ním padly v trosky také ty říše, které byly těmi lidmi odvážnými ovládány.

Na těch troskách, pánové, my chystáme se zbudovati - a všichni ti ostatní národové osvobození s námi - paláce své vlastní svobody, své vlastní samostatnosti.

A my právě stojíme v této slavnostní památné, historické chvíli, kde, jak již zde panem referentem bylo správně řečeno i druhým řečníkem po něm, ve které klademe základní kámen k paláci své samostatnosti a své svobodě.

Jest to, pánové, ale chvíle, ne pouze slavnostní, jest to chvíle neobyčejné vážnosti a neobyčejné důležitosti. Neboť jaký základ položíme, takové trvání bude míti celá stavba.

A my nestavíme přece, nechceme snad stavěti, na nějakých 10 let, na 100 let, my, jak doufám, chceme stavěti a stavíme trvale, my chceme stavěti na věky a - podle lidského myšlení - myslím, chceme vystavěti svou budovu samostatnosti své na vždy.

Proto, pánové, právě musí základy naší stavby býti co nejsolidnější, ty musí býti přepevné, aby vytrvaly a přetrvaly věky.

"Justitia regnorum fundamentum" bylo "kdesi" psáno, "Spravedlnost jest základem státu"; ta jest tmelem, jest maltou, která jest nad cement pevnější.

Klademe základy svého státu. Každý občan, každá občanka má býti kaménkem v betonových základech tohoto státu, a jest nezbytno, aby tyto základy betonové, moderní byly nerozborny, jest potřebí, aby tyto kaménky držely pospolu nerozborně, spojeny maltou nezničitelnou, aby celá budova byla nezničitelná.

A tu právě, pánové, každému občanu, každé občance je potřeba, co nejhlouběji a vůbec nezničitelně skutky vrýt do srdce, že totiž "spravedlnost je základem státu". Každičký občan, Čech i Slovák, Němec, Polák i Maďar - dokud v hranicích našeho státu žíti budou, musí nabýti nezvratného přesvědčení, že nikde jinde na světě jejich zájmy, jejich potřeby nebudou lépe opatřeny, nežli v hranicích státu našeho. (Výborně! Tak jest!)

Jakákoliv irredenta, která by se mohla vyskytnouti, musí býti předem odstraněna, předem musí býti znemožněna, ne násilím, ale spravedlivým ukojením všech potřeb českého lidu, zrovna tak, jako všech potřeb lidu německého, polského a snad i jiných národností.

A k tomu právě se chystáme, radíce se v tom, jakým způsobem má občanstvo našeho státu bráti účast na řízení záležitostí veřejných.

Jsem velmi povděčen tomu, že v této chvíli splňuje se dávný sen, jejž strana naše od let snila: Všeobecné tajné hlasovací právo pasivní i aktivní, -pro muže i ženy - které by bylo učiněno i rovným právě zavedením naprosto spravedlivého způsobu voleb, který by zaručoval každé národnosti, každému politickému, sociálnímu i kulturnímu směru zastoupení úměrné počtu pro něj odevzdaných hlasů. (Výborně!)

Povinnost volební - toť jest náš dávný požadavek, který právě tryská z oné spravedlnosti, kterou chceme.

Číslo, nic jiného než číslo, které podle starého filosofa jest prý základem všeho, má býti zde základem spravedlnosti a tím také má býti základem štěstí a spokojenosti národů, všech tříd obyvatelstva tohoto státu.

Sotva u čeho jiného dá se lépe dokázat, že číslo je základem všeho, sotva u čeho jiného dá se to dokázat lépe, než právě u spravedlnosti. Zbudujeme-li svůj stát, upravíme-li účast občanstva na veřejných záležitostech, na veřejném životě na tomto základě, na čísle, pak nebude moci vzniknouti ani stín pocitu, že se komu děje křivda, že se komu neděje po právu a spravedlnosti, neboť zde opravdu každý občan tohoto státu, každá strana dostává matematicky přesně jen a jen to, co jim po právu a spravedlnosti patří.

Tím bude provedena také rovnost do všech důsledků. V tomto starém Rakousku měli jsme volební právo, které se nazývalo rovným. Ono snad bylo rovným v tom smyslu, že hlas dělníka platil tolik, jako hlas boháče, a rovným bylo také potud, že hlas prostého člověka platil zrovna tolik, jako hlas vzdělaného, ale tam, kde jeden poslanec, snad dokonce týž poslanec, který kandidoval náhodou ve dvou okresích, - řekněme v městském a venkovském, - kde týž poslanec byl volen na jednom místě 3000 hlasy a na druhém místě 20.000 hlasy, jako tomu bylo u nás na českém venkově, anebo dokonce 50.000 hlasy, jako tomu bylo hlavně u Rusínů - tam není možno mluviti o rovnosti, není možno mluviti o tom, že by ti poslanci byli rovnými jednotkami zvoleni. Ale právě zavedením poměrného zastoupení tato nerovnost - jistě tak křiklavá - úplně se odstraní a to jak v obcích, tak, jak doufám, i při volbách do říšské rady. Neboť zajisté tento řád volební,mnohé jeho zásady zajisté že budou uplatňovány také při vzdělávání volebních řádů do ústředního sboru zákonodárného, ať se jmenuje tak či onak.

Volební číslo bude tedy stejným měřítkem, jakýmsi metrem. ať v obcích, či v celé říši.

Ale právě toto volební číslo má býti - a jak doufám, také bude zcela jistě - také oním kouzelným proutkem, který by dovedl a také dovede rozřešiti i ty nejsložitější, jak národnostní, tak politické problémy, o které, pánové, tak mnohý rakouský diplomat, tak mnohý rakouský ministr si zlomil vaz a o které tak neslavně se rozbila ta velká říše, o níž bylo praveno, že "erit in orbe ultima". Snad právě proto, pánové, že "erat", - ne "erit" - "in orbe ultima", vyplnilo se to, co v posměšném smyslu bylo o ní tvrzeno - že ta říše nedovedla chápati, že lidé 20. století nedají se hnáti jako stádo na jatky a nedají si diktovat ani jedincem, ani snad několika lidmi, že tedy v dnešních dobách nemá místa ani autokracie, ani oligarchie, ale že nemá v dnešních dobách místa ani ochlokracie, ani luzovláda, která po případě za určitých okolností může mnohé státy také rozvrátiti, a že místo tu má jedině a pouze demokracie, a to demokracie zušlechtěné spravedlnosti (Výborně!), která dává, která zaručuje všem vrstvám lidu účast na vládě, ovšem účast pouze úměrnou síle těch dotyčných politických stran, sociálních vrstev. A pouze takováto demokracie, tato "vláda všech" jest jedině možnou vládní formou budoucna.

Také druhá, pánové, tužba, dávná tužba naše, totiž: aby členové sborů správních, obecních, okresních, župních, atd. i zákonodárných byli výkvětem občanstva, také tato tužba dochází uskutečněním tohoto volebního řádu svého splnění. Jest pravda, že my bychom si přáli raději, aby voličové volili programy určitých politických stran a nikoli osoby, sestavené v kandidátní listiny - a teprve po volbách, aby jednotlivé strany delegovaly, jmenovaly své zástupce do oněch sborů v počtu jim přiřknutém. Tento způsob byl by ještě jednodušší, byl by také lacinější, poněvadž odpadla by věc zajisté velmi nákladná, t. j. rozmnožování kandidátních listin a zajisté také pro strany byl by tento způsob volení příjemnější.

Nebude to zajisté, jak každý uzná, nikterak příjemnou věcí pro žádnou stranu (Hlas: To věřím!), až bude míti postaviti kandidátní listinu a na ní jmenovati, který kandidát jest prvý, kdo má býti druhým, kdo třetím a kdo tím posledním. To zajisté pro žádnou stranu nebude příjemnou věcí (Tak jest!), ale rádi uznáváme námitku, že české voličstvo - bohužel, že to musíme konstatovati - není dosud tak politicky vyspělé, aby dovedlo voliti programy, aby abstrahovalo od osob - že tedy spíše voličstvo české táhne se za určitými osobami, než za programy.

Právě tato námitka jest tak velmi závažnou, že uznáváme ji rádi tím spíše, ježto v podstatě se nic na věci té nemění, jestliže strana jmenuje své kandidáty před volbou aneb po volbě.

Hlavním však jest, že nebude ponecháno čiré náhodě, jaká osoba bude zvolena, že strany budou míti možnost výběru osob, že se o to postarají, aby ten výběr byl co nejpřísnější. Aby co nejlepší lidé z každé strany byli vybráni, to myslím, leží již v interesu těch stran a to proto, poněvadž konkurence z jiných stran je bude nutiti a že tedy se o ten nejlepší výběr jistě každá strana postará.

Tím, pánové, se mravní úroveň všech těch sborů, ať již těch obecních, anebo i vyšších, neobyčejně zvedne. Nemůžeme tvrditi, že by ta úroveň byla bývala vždy zrovna vysoká. (Tak jest!) Právě ona úroveň z vídeňského lidového parlamentu byla příčinou mnohým a mnohým, kteří na to poukazovali, že široké vrstvy lidu nejsou schopny, aby se ujaly otěží vládních - aby se tedy tato zbraň proti lidu odpůrcům zastoupení širokých vrstev vyrazila, jest v zájmu lidových vrstev, aby se ona úroveň povznesla, aby právě své nejlepší lidi každá strana jmenovala. (Ta jest!)

To jistě, pánové, bude v budoucnosti veliké plus oproti minulosti, že odpadnou užší volby, volby doplňovací, a tím že se zjednodušší veřejný náš život, to není třeba ani podotýkati.

Avšak, pánové, obraz smýšlení občanstva všech vrstev nebyl by pravý, nebyl by přesný, byl by zkreslen, kdyby nebyla učiněna opatření proti nezřízené agitaci, proti terroru jednotlivých stran, a tomu právě má čeliti volební povinnost a ochrana čistoty voleb.

Volební povinností má se čeliti lhostejnosti a liknavosti voličů. Není to omezení osobní svobody občanů, ježto volební právo není pouze právem, nýbrž, jak myslím, právě v demokratickém státě jest svatou povinností všech občanů státu. A jestliže občan neuznává této své povinnosti, musí být k tomu donucen.

Jestliže jsou děti nuceny k návštěvě školní, tu, aniž by se jim děla křivda nebo násilí a aniž by to za násilí bylo považováno, mohou býti nuceny i "politické děti" súčastniti se veřejného života, aniž by to bylo vykládáno za nějaké násilí. Co znamená volební povinnost, to, pánové, nejlépe ukazuje statistika posledních voleb do říšské rady z r. 1911. Na Moravě, kde volební povinnost byla, odvolilo skoro plných 93% voličstva, kdežto v Dalmacii pouze 56%, v Istrii ne celých 53%. A to jest jasné, že tak se nezískal věrný obraz smýšlení občanstva v říši!

A rovněž tak jest samozřejmým druhý prostředek k ozdravění, totiž ochrana čistoty voleb.

Proto, pánové, shledávám úplně správnými ona trestní ustanovení proti provinilcům, ale pohřešujeme v § 38. ono nejúčinnější opatření, aby volba byla skutečně tajnou, aby totiž volič měl možnost vložiti svůj hlasovací lístek v prostoru odděleném, aniž by kým byl pozorován.

Jest potřeba, aby v tom smyslu ještě v poslední chvíli náprava se stala. Náprava jest velice možna, velmi jednoduchá a také nezbytná, poněvadž jiným způsobem není možno zaručiti tajnost voleb.

Rovněž ustanovení o tak zvaném "quoru" v § 46. neshledávám správným. Znalci sami přiznávají, že tím přichází 7, po případě dokonce celých 20% hlasů voličstva na zmar. Na straně 22. zprávy z ústavního výboru udávají zvláště křiklavý případ, ze strana, která nedostala ani tolik hlasů, kolik činí volební číslo, jest zbavena zastoupení, zatímco straně s polovičním zbytkem je ještě jeden mandát přiřčen! Zrušme toto ustanovení a prohlašme ony hlasy, které ta která strana dostala, aniž by tím dosáhla volebního čísla, za zbytky, kterým případně pak mandát se přidělí, tak jako se v ostatních případech oněm zbytkům přiděluje.

Toto ustanovení má neobyčejně vážný důvod svůj a jest neobyčejně důležité hlavně vzhledem k uplatnění se národnostních menšin. Na to zvláště upozorňuji.

Jsou však ještě jiná ustanovení v podané předloze, která opravdu vyžadují doplnění a také po případě malé změny.

Jsou to celkem malé věci, ale právě ze to jsou malé věci, proto je možno, aby byly odstraněny, aby tato práce, která jistě, jak jsem řekl zpředu, není pouze na několik roků, nýbrž která má případně přetrvati snad i staletí, aby takto práce byla co nejdokonalejší.

Musíme si, pánové, dáti na tom opravdu záležeti, nesmíme to promrskati jen tak zběžně. Těmito našimi opravami návrhy ostatně se - abych tak řekl - toto dílo velkolepé, ty základy našeho státu, které nyní stavíme, nikterak nezdrží, ježto ústavní výbor může ty věci projednati ještě během zítřka, během generální debaty, takže ke specielní debatě může býti věc úplně hotova a odhlasována.

Proto, pánové, prosím, bych směl některé věci přečísti, které opravdu vyžadují opravy a doplnění (Předseda: Jako návrh!), aby ty paragrafy, které toho vyžadují, byly příslušně buď doplněny aneb opraveny.

Předseda: Žádám, aby návrh podání byl písemně s podpisy, anebo po př. učiním dotaz, zdali jest dostatečně podporován.