Bylo již proti tomu učiněno
vše možné, ale není to nic platno, a sice
proto, poněvadž se prohlašuje u nás na
dotyčných úřadech: "To je jejich
právo, vždy se to tak dělalo a vždy to
tak musí býti." Přicházejí
k nám stížnosti, jaké to má důsledky,
přicházejí k nám stížnosti,
že si občané jdou do lesa a tam si kácí
sami dříví, poněvadž v mnohých
obcích starousedlíci jim odpírají
prodati vůbec dříví. Uhlí není,
dříví nedostanou, nemohou vařit, nemohou
vytápět pro děti, a tak si jdou prostě
do lesa, tam si kácejí stromy. Přicházejí
pak hajní nebo četníci a jsou neustále
spory a bitky, ba na mnohých místech došlo
až k velmi vážným zjevům následkem
tohoto stavu. (Tak jest!).
Byla zde předřečníkem
učiněna zmínka o tom, že práce
musí býti ctěna. Po celé jednání
posledních dnů ve sněmovně mluvilo
se o pracovní povinnosti. Poněvadž všecko
bylo značně zplundrováno, všecko zkrachovalo,
to jediné, co zde jest a zůstalo, je práce,
jako jediná, která tvoří nové
hodnoty, práce, která také je jediná,
která zase může zavésti pořádek
a zjednati nápravu. (Výborně!).
A tu neváhám říci,
že jsme přirozeně my socialisté pro
to, aby práce byla všude jako povinnost prohlašována,
poněvadž vlastně nám je socialismus
prací. Ale tím není řečeno,
že jest nutno pracovati do úpadu, nemíti žádného
práva, spoluužívati ovoce této práce,
nemíti žádného práva spolurozhodovati
ve veřejném životě a nemíti nejmenšího
práva, spoluužívati vymožeností
nejlepších synů českého národa,
(Tak jest!) tráviti život ve tmě, v
nedostatku a bídě, zatímco druzí rozmařilostí
a přílišným přebytkem klesají.
(Souhlas.) Tu pravím jedno: práci chceme
vykonávati, fedrovati chceme myšlenku o nutnosti práce,
o pracovní povinnosti, ale nejen pro dělníky,
nýbrž pro všechny, pro všechny stejně,
poněvadž ty doby jsou již pryč, kdy by
se mohlo z nějaké hostiny, z nějakého
banketu dělníkům přikazovati, kolik
mají pracovati a jak bídně mají při
tom živořiti a upadati. (Tak jest!).
Myslím, že bychom se
mohli všichni shodnouti na jedné základní
formuli pro naši československou republiku, a sice,
aby republika vydala příkaz, aby ten, kdo práci
hledá, tomu že má býti opatřena,
kdo pracovati nemůže, toho že musí republika
zaopatřiti, a toho, kdo pracovati nechce, musí ku
práci donutiti. (Výborně! Tak jest!) Myslím,
to by byla formule, na které by se mohli všichni shodnouti,
poněvadž je to také jedině možná
cesta, abychom se dodělali nápravy.
Ke konci mi dovolte ještě
jednu zmínku o resolučním návrhu ústavního
výboru k řádu volení do obcí.
Je to resoluce, kterou ústavní výbor nám
doporučuje a v níž se praví: "Vláda
se vyzývá, aby co nejdříve rozpustila
všechna okresní zastupitelstva. K řízení
správy místo rozpuštěných sborů
buďtež jmenovány správní výbory
nejdéle do dne, v němž volby do obcí
budou provedeny."
Já doporučuji tuto
resoluci ku přijetí proto, poněvadž
všechna naše práva zůstanou jen na papíře,
když budou nynější obecní správy
sdělávati volební seznamy, když je budou
dělati ti, kdož si onoho práva nepřejí.
Zde musí býti provedena náprava hned při
sdělávání volebních seznamů.
(Člen N. S. Hrouda: Ale rozpusťte i obecní
zastupitelstva, nejen okresní!) Zde jest obecní...
(Posl. Hrouda: Ne, okresní!) Ale já myslím,
i obecní... Obecní také chtěl jsem
říci. Obecní i okresní, poněvadž
víme, jakým způsobem věci tyto byly
dělány.
Jest přirozeno, že bychom
mohli ještě leccos podotknouti k této volební
opravě, ale poněvadž je dílem kompromisu,
vzájemné dohody, doporučuji její schválení,
a sice proto, poněvadž tím schválením
této předlohy bude odčiněna křivda,
která na českém lidu dělnickém
po staletí byla páchána tím, že
nebyl rovnoprávným a rovnocenným ve své
rodné obci, a bude také položen bezpečný
základ k zdemokratisování republiky československé.
Čím více bude
lidu dělnému přiznáno v republice
československé práv, čím více
mu bude dokazováno, že tato republika jest zároveň
jeho republikou, jeho státem, čím více
v ní bude nalézati ochrany a záštity
pro svá práva, pro své svobody, tím
více ji bude milovati, tím více ji bude chrániti,
aby nemohly se jí státi se žádné
strany úhony.
Lid dělný pomáhal
českou republiku vybudovati, lid dělný ji
dovede také udržeti proti všem nepřátelům,
když bude v ní rovnoprávným a rovnocenným
činitelem. (Výborně! Hlučný
potlesk.)
Předseda:
Dalším řečníkem jest pan dr.
Horáček. Uděluji mu slovo.
Posl. dr. Horáček:
Vážené shromáždění!
Zdálo by se býti podivným,
že o otázce, ve které bylo docíleno
dohody stran a ve které tedy vlastně nebude nijakých
sporných názorů, rozvinula se tak obšírná
debata, a že zapsán jest také značný
počet řečníků. Ale věc
ta vysvětluje se tím významem, který
otázka tato má pro celý náš veřejný
život. Jsou dvě instituce práva veřejného,
se kterými setkáváme se v celém kulturním
světě. Je to, řekl bych, ten vrcholný
útvar, kterým žije každý samostatný
politický národ, je to útvar státní
a je to ten spodní útvar který tvoří
základ tohoto státu, a to je obec.
Ten vývoj obcí prodělal
historicky velké změny. Původně obce
nebyly než jakási společenstva zájmová
s podkladem ryze hospodářským; tedy na venkově
to byli původně usedlíci, kde se jim jednalo
o správu toho společného pospolitého
stavu těch občin, o ten obor, o to vzdělávání
rolí, a ve městech, jak známo, byly to jisté
zájmy hospodářské, které se
vyjadřovaly zejména starým cechovním
zřízením.
Ale tyto obce se proměnily,
zejména když nastala emancipace třetího
stavu, v jisté útvary s posláním politickým.
Byly to útvary politické samosprávy, kterým
přiznány byly důležité úkoly.
Víme, že to u nás zejména byly jednak
úkoly tak zvané vlastní působnosti,
jednak úkoly tak zvané přenesené působnosti,
kde ty obce vlastně byly jistými orgány moci
státní. Ale vidíme, že čím
dále, tím více tyto obory působnosti
obecní vzrůstají, rozmnožují
se a rozšiřují se a my vidíme, že
obec dnes nemá již jen politické poslání,
nýbrž že má i důležité
poslání kulturní. Mysleme si na příklad
u nás školství, mysleme si u nás ve
velkých obcích zřízení čítáren,
mysleme si zřízení museí, mysleme
si zřízení různých vzdělavacích
ústavů.
My víme, že mají
obce důležitá poslání hospodářská.
Mysleme si zase ve velkých obcích ty obecní
plynárny, elektrárny, městské dráhy,
obecní spořitelny, pojišťovny, a víme
také, že mají tyto obce také dnes důležité
poslání sociální, aneb aspoň
mají je míti! (Hlas: Bohužel, že ho
nekonají!) Mysleme si na příklad v oboru
sprostředkování práce, v oboru
otázky bytové! To jsou jistě úkoly,
kde právě obce jsou v prvé řadě
povolány je plniti.
A nyní se tážeme:
kdo vlastně jsou aneb dosud byli nositeli toho organismu
obecního, aneb jak ty orgány správy obecní
přicházely k místu? A tu zase můžeme
pozorovati jisté prameny v průběhu dějinném.
Ve starých dobách byla to jistá stavovská
zřízení, zejména ve městech,
byly to, jak známo, cechy, které vysílaly
ze svého středu konšele, ty městské
rady, atd. Na venkově, kde bylo ještě tehdy
poddanství, tam vůbec o nějaké samosprávě
obce nebylo řeči, tam to byli jednoduše rychtáři,
kteří málokdy byli voleni občany,
zpravidla jmenováni byli vrchnostmi. Po vyvazení
půdy a zrušení svazku poddanského a
zavedení obecního zřízení vidíme,
že se vyvinula v tom směru jistá samospráva,
že tyto orgány obecní skutečně
občanstvem byly voleny. Ale - a v tom nyní spočívá
ta důležitá hluboká změna dřívější
doby a dnešní: - my se zde tážeme, jaký
to byl způsob, jaký to byl volební řád,
na základě kterého občanstvo své
zástupce do správy těchto obcí vysílalo?
A my ovšem vidíme a, pánové, já
bych to konečně neodsuzoval a nezazlíval
a hledal bych pro to vysvětlení v tehdejším
ovzduší politickém, v tehdejší
době starého liberalismu: že to byli zástupci
tak zvaného třetího stavu, tedy toho, co
nazýváme dnes buržoasií, a že ten
volební řád spočíval tehdy
na tom základě censuálním. Ten, kdo
platil daně, a sice přímé daně,
- to jest zde důležité - ten měl zpravidla
právo volební. Jen výminkou ještě
byly připuštěny tak zvané honorace,
to jest jistí příslušníci intelligence.
Naproti tomu veškeré
ostatní široké vrstvy obyvatelstva byly z tohoto
volebního práva naprosto vyloučeny. A nám
dnes, když na to pohlížíme, zdá
se to býti takřka nepochopitelným, že
skutečně mohl tento stav existovati a že toto
právo volební nepřiznávalo se i těm,
kdo přece v této obci žili, kdo s touto obcí
byli svým osudem životním stejně spjati,
jako ti ostatní, kdo měli největší
zájem na vývoji celé této obce a přece
jenom ze správy této obce byli vyloučeni.
Řekněme si to mezi sebou a musíme si to všichni
přiznati: že to skutečně byla jistá
politická a sociální křivda. A jest
to opravdu pokrok, jestliže dnes jsme odhodláni, a
sice všichni bez rozdílu, jak zde zasedáme,
tuto křivdu tímto novým volebním řádem
napraviti. (Výborně!)
A já vidím, aniž
bych se pouštěl v této povšechné
debatě ovšem do podrobností, hlavně
ve 3 bodech napravení této staré křivdy.
Jeden ten bod je rozšíření
volebního práva na ženy. Pánové,
o úkolech žen ve společnosti lidské
mohou býti různé názory a jistě
příroda sama po případě jim
vytkla jiné jisté úkoly, než snad mužům.
Ale o jednom dnes jistě nesmí býti pochybnosti:
to jest o tom, že nikdo nemá nadále práva
vylučovati ženy - a to je, pánové, celá
polovice lidské společnosti - (Tak jest!)
z práv politických.
A já, pánové
- a v tom se odchyluji zde od p. referenta - nekladu si otázku,
s kým půjdou ty ženy a koho budou voliti. To
jest mně, pánové, docela vedlejší
věcí. Já pravím: spravedlnost to žádá,
abychom ženám to volební právo dali,
a je dalším úkolem politických stran,
aby si ty ženy pro své idee vychovaly. (Výborně!
Tak jest!)
Druhý moment, na který
bych kladl váhu, to jest ta důležitá
novota, že my zavádíme aspoň pro větší
obce - a fakultativně i pro menší - zastoupení
menšin. V tom zase byla jistá nespravedlnost, že
dokud zastoupení menšin zde nebylo, že mohla
snad náhodná majorita jednoho nebo dvou hlasů
rozhodnouti o složení celého zastupitelstva,
kdežto ta menšina byla odsouzena k mlčení.
(Tak jest!) To má přestati a mají
i menšiny dostati takové zastoupení, jakého
dle počtu hlasů svých zasluhují.
A konečně třetí
důležitá novota, na kterou kladu rovněž
veliký důraz, jest ta otázka povinného
volení. A já, pánové, jsem zastáncem
povinnosti volební. Pokládám volební
účast nejenom za právo, které každý
může vykonávati, nýbrž pokládám
ji i za státoobčanskou povinnost, kterou má
a musí vykonávati. (Výborně!)
A i v tom vidím veliký sociální i
politický pokrok.
Tedy to jsou asi ty hlavní
body, které charakterisují naši novou volební
opravu volebního řádu do obcí a které
zde máme všichni jednomyslně odhlasovati. Mluví
se někdy, pánové, o obětech, které
snad jednotlivé strany přinášejí,
když zavádějí všeobecné
rovné hlasovací právo. Snad s toho stanoviska
jsou to skutečně oběti.
Ale tyto oběti jsou úplně
oprávněny a úplně odůvodněny,
a sice především jsou oprávněny
a odůvodněny s jistého, řekl bych,
vyššího stanoviska ethického.
Jestliže jsme o tom přesvědčeni
a jsme si toho vědomi, že dosavadní volební
právo, tak jak bylo obmezeno jen na třídy
privilegované, bylo bezprávím a křivdou,
pak musíme a máme povinnost, nésti tyto oběti
a tuto křivdu odstraniti.
Ale mimo to tu mám na zřeteli
ještě jiné hledisko. Mám naději,
a dle mého mínění odůvodněnou
naději, že toto zreformování volebního
práva přivede docela nový život do naší
samosprávy. Mám, pánové, tu naději
za odůvodněnou proto, že zde máme jistý
příklad: Zde v Praze bylo rozpuštěno
obecní zastupitelstvo a zavedena správní
komise, sestávající z polovice ze zástupců
stran tak zv. měšťáckých a ze zástupců
stran dělnických. A já, pánové,
béřu za svědka ty své kolegy, kteří
se mnou zasedají v této nové správní
komisi a zejména veleváženého pana starostu
zde přítomného, že skutečně
až dosud ten poměr obou těchto stran ve správní
komisi pražské byl co nejlepší, že
obě strany snažily se svorně a souhlasně
pracovati pro dobro a prospěch obce pražské
(Hlas: To jest všeobecné přání!),
a já jsem přesvědčen, že něco
podobného uvidíme a uzříme také
ve všech ostatních obcích tohoto státu,
až bude zavedeno rovné hlasovací právo
(Hlasy: Stykem se protivy mírní! Bude pochopení
na všech stranách! Tak jest!), a to bude znamenat
jistě veliký pokrok v celé naší
samosprávě. (Výborně!)
Ale, pánové, já
bych v tom viděl ještě něco! Proč
klademe dnes takový důraz na toto volební
právo do obcí? Víme, že to nemá
býti nic jiného, nežli příklad
a vzor volebního práva ještě důležitějšího,
totiž budoucího volebního práva do té
naší nové republiky a že ty zásady,
které jsou uskutečněny v tomto volebním
řádě, že dojdou také uskutečnění
ve volebním řádu do příštího
sboru zákonodárného, na který s toužebností
veškeré obyvatelstvo naše čeká.
A to, pánové, zdá se mi býti důležité!
Musíme míti na zřeteli zde, že tento
úkol jest pro nás ten nejhlavnější,
který zde právě máme takto vyplniti.
Jsem přesvědčen,
že všude a na všech stranách toužebně
již se hledí k tomu, aby zde na místě
našem sešel se nový sbor zákonodárný,
vyšlý skutečně z vůle voličstva,
a že tento sbor bude nejlepší zárukou
té budoucí stálosti a prospěchu našeho
nového státu.
Bylo zde již mnoho debat vedeno,
mnoho řečí promluveno a byla to někdy
dosti ostrá slova kritiky, byly to někdy výkřiky,
které vyplynuly z dosti horkého ovzduší
rozvášnění strannického, ale
já jsem zde, pánové, ještě neslyšel
ani jednoho slova, ani jednoho výkřiku, který
by býval směřoval proti existenci našeho
státu, naší republiky. Naopak, vidím
zde na všech stranách, i na té nejkrajnější
pravici i na té nejkrajnější levici:
že jeden cit a jedno vědomí nás všechny
naplňuje, a tento cit a toto vědomí - to
jest ta láska k té naší nové
republice, kterou po tak dlouhém strádání
jsme si vybojovali a kterou chceme hájiti a chrániti,
chrániti a hájiti proti všem nepřátelům
vnějším, ale také proti všem nepřátelům
vnitřním. (Tak jest! Výborně!)
Jsem, pánové, přesvědčen,
že záruky šťastnější
její budoucnosti nejlépe docílíme
tím, když budeme se říditi heslem starého
římského národa, jež znělo:
"Salus rei publicae suprema lex esto!" Blaho republiky
náš nejvyšší příkaz!
(Výborně! Dlouhotrvající potlesk.)
Předseda:
Dalším řečníkem jest člen
Národního shromáždění
p. Slavíček. Uděluji mu slovo.
Posl. Slavíček:
Slavné shromáždění!
Nejprve je přirozeno, že
musíme vzdáti úctu práci, kterou vykonal
v krátké poměrně době ústavní
výbor a kterou nám předložil. Považujeme
to za práci nejen velikou, úctyhodnou, ale přímo
za práci historickou a základní, na které
budeme teprve budovati další věci v naší
republice. Jsme přesvědčeni o tom, že
každý příslušník našeho
národa, když jsme organisovali Nár. výbor
a později toto slavné shromáždění,
byl si vědom jako my, že to je pouhé provisorium
a že teprve na základě řádných
voleb, na základě řádné demokracie
zdola vzešlé může nastati trvalý
stav a trvalé uspokojení.
U této práce základní
tedy se nalézáme a, byť bychom tu a tam narazili
na odlišný názor v mnohých ustanoveních
předlohy samé, přece myslím, že
v několika málo dnech budeme s prací hotovi
a uspokojíme velké naděje našeho národa.
O meritu věci mluviti nebudu,
ponechávaje to zapracovaným kolegům, kteří
týdny, snad dnem i nocí věnovali se práci
této. Ale dotknu se ve své řeči jenom
těch důsledků, které z předlohy
samé a ze zákona budou vyplývati a o kterých
již dnes je viděti takové malé proudění
mezi politickými stranami a malé přípravy
k nim.
Byť bychom mluvili a jednali
vždycky o konkretním programu, přece není
o tom sporu, že od prvého dne Národního
shromáždění vidíme tady určité
šikování se jednotlivých směrů,
jednotlivých programů, jednotlivých zásad,
vidíme tady určité přípravy
- řeknu to docela otevřeně - pro volby; ba
v poslední debatě, na kterou chci navázati,
poněvadž se týkala také velmi mnoho
strany naší, dokonce jsme vycítili určité
sondování půdy, sondování půdy
jedné strany ke druhé, určitého poměru,
vztahu, ze kterého vzniklo dokonce na jedné straně
odsuzování směru toho či onoho a naší
straně dokonce to vyneslo pochvalu strany státoprávní
demokracie. (Hlas: Slyšte! Slyšte!)
Opakuji ještě jednou:
Chci reagovati na tyto věci již také proto,
poněvadž po našem prohlášení
programovém, po našem prohlášení
sjezdovém nastalo tady tolik rozporů v nazírání
na naši stranu a tolik kombinací do budoucnosti, že
považujeme za nutno, podati náležité objasnění
poměru našeho k jednotlivým stranám,
aby zase nevzbudilo mlčení naše dohadů
dalších. O co jde?
Ve svém prohlášení
sjezdovém odsoudili jsme oportunismus a nakonec jsme prohlásili,
že jsme ochotni, třeba se zbraní v ruce, chrániti
naši republiku.
Po prohlášení
našem nastalo ihned jiné ovzduší, a to
stejně u našich přátel se strany sociálně-demokratické,
tak jako také u ostatních stran politických.
Sociální demokraté domnívali se, jako
mnozí, že my polevujeme s toho velkého ideálu
sjednocení všeho proletariátu československého.
Strana agrární prohlásila ve svém
žurnále, že blok socialistický je rozbit,
a strana státoprávní demokracie, myslím,
že se schovala za nás jako za zeď a vyrazila
hodně ostře proti proudu bolševickému,
ale nejen proti proudu bolševickému, nýbrž
také proti proudu socialistickému, nebo demokratickému
a docela i proti bloku socialistickému. (Hlas: Tím
se to vlastně myslí.)