A nyní několik slov
k poměrnému právu volebnímu. Toto
poměrné volební právo samo sebou -
ta zásada přináší, - abych tak
řekl, - disciplinovanost stran i v malých korporacích
a sice stran politických nebo místních; jest
to nutný následek tohoto zastoupení. Jím
nabývají strany politické ovšem ještě
větších práv, než si je osobovaly
dosud. Bylo již řečeno, že volič
není voličem, nýbrž že je strojem.
Nemůže se rozhodnouti pro toho, koho on sám
považuje za schopného, nýbrž musí
se rozhodnouti pro toho, kdo jest mu diktován. Tedy, v tom
ohledu mám za to, že jest to smutné, a možno,
že právě ti, kteří jsou nejschopnější,
budou vyloučeni z toho, aby řídili obec.
A mnoho se mluví také o svobodě hlasovací,
o tajnosti hlasování. Nyní tato tajnost právě
tím způsobem nebude zachovávána. Jest
to znásilnění dvojí: jednou minority
ve straně a jednou potom zase znásilnění
při volbě. Když tedy volič nemůže
vykonávati právo, nýbrž čistě
svou povinnost stranickou, tedy není zapotřebí
velikého aparátu, není zapotřebí
odevzdání listin, nýbrž, jak jsem naznačil
již v ústavním výboru, mohou se
odevzdávati čísla, číslo to
a to, pro tu a tu stranu a není zapotřebí
psáti tolik kandidátů a sčítati.
Avšak, velectěné
shromáždění, když se přijme
zásada poměrného zastoupení, pak jsem
také pro vázanost listin, a sice proto, že
zájem všech stran toho vyžaduje, aby se každé
straně měřilo stejně. Jsou strany
ukázněné, které jdou do boje s 95,
s 99% a z nichž snad nikdo nehlasuje jinak, než se mu
předepíše, to je ukázněnost,
disciplinovanost. Jsou ovšem strany, které tak nečiní,
a proto se může státi, že právě
někdo, na kom straně záleží,
mohl by býti dekapitován. A tu je nebezpečí
takové, proto bych měl za to, že přijme-li
se poměrné zastoupení, že má
býti vázanost listin; nemá býti znásilněno
celé mínění stran, nýbrž,
když se má někdo znásilniti, má
se znásilniti jen volič. Hle, velectění
pánové a dámy! Když jsme vplynuli již
do nového státu ve znamení stran, když
to znamená, býti účastníkem
strany buďto kvalifikací aneb diskvalifikací,
když tato zásada vyvrcholila také v tom, že
podle stran zařídila se vláda a jiné
vlivné složky v našem národě, mám
za to: neznásilňovati strany, nýbrž
znásilňovati jednotlivé voliče.
Mnoho ještě jest důležitých
zásad, o kterých by bylo třeba se zmíniti.
Učiním zmínku jen o některých.
Velezrada nemá za následek ztrátu volitelnosti.
Kdo učiní zločin proti naší republice,
nebude vyloučen z volebního práva aktivního.
Budiž, je to politický zločin, ale mě
to, pánové, přece jde proti srdci. Paragrafem
pátým jsou vyloučeni úředníci
správních úřadů, jimž
přísluší nad obcemi bezprostřední
správní dohled. Přál bych si, aby
toto ustanovení bylo rozšířeno také
na volené členy, neboť právě
vlastně ti rozhodují. Podle našich dosavadních
zásad úředníci v obcích nerozhodují,
byť měli velký vliv. Tedy jen částečně
zmenší se, co právě chtěl ústavní
výbor zameziti, totiž, aby nebyl nikdo ve dvou instancích,
které bezprostředně spolu souvisí.
Ohledně volených byl již učiněn
jednou pokus takový, a sice tehdáž, když
se předložila osnova nového stavebního
řádu pro Prahu. Tam to bylo provedeno, aby volení
členové nemohli býti ve více stolicích.
O námitkách proti volbám
má rozhodovati správní úřad
druhé stolice, nyní zemská vláda a
později snad župy. To považuji za správné.
Bylo by na místě, zmíniti se několika
slovy o župním zřízení, ale nezbývá
na to času.
Pokud se týče přání
českých menšin, aby starosta byl vládou
jmenován a ne volen ve všech obcích, mám
za to, aby se nerušilo to, co se na venku vžilo. Jest
jisto, že právě tato ústava obecní,
pojem o tom, jak velkou moc má dnes obec, nemůže
se rušiti. Jednou z nejhlavnějších zásad
jest, že i maličká obec si má voliti
starostu. Neříkám, že by to bylo správné
pro všecky obce, ale pro malé obce pokládám
to za naprosto správné, nerušiti to. Ostatně
máme dnes jinou vládu než dříve,
a když by němečtí naši krajané
utiskovali české menšiny, má vláda
přece příležitost, rozpustiti obecní
zastupitelstvo a zříditi tam správní
komisi. V tom ohledu nevidím žádného
nebezpečenství.
Nový volební řád
přinese zastupitelstvo všeho lidu, všech vrstev.
Nelze dnes vylučovati nikoho, neboť všichni jsme
lidé, všichni činíme nárok, abychom
byli považováni za součást lidu.
Společná práce
má přece jen v takových těžkých
dobách rušných, jaké prožíváme
nyní, velmi dobré účinky. Přeji
si, aby tento volební řád přinesl
ve všech obcích, v těch nejmenších
i největších, úctu ke každé
práci, nejen úctu k moci a touhu po moci. Ta jest
sice snahou u mnoha lidí a někde vzpruhou jedinou,
ale jedinou vzpruhou nikde nemá býti. Je-li vzpruhou
jedinou, vidíme, že se může státi
velikým neštěstím pro celé národy.
Ta vzpruha Viléma po větší ještě
moci byla to, která do trosek uvedla národ německý,
ten národ, kterému se v posledním padesátiletí
tak vedlo, jako nikdy nikomu a žádnému národu.
Žádný národ snad nepovznesl se na světě
za tak krátkou dobu jako právě německý
národ; ten ovšem své ponížení,
které se mu právem stalo, teprve trpce bude cítiti.
To je také úkol vedoucích
ve státě, aby se řídili vším
jiným, než právě jen tou jedinou touhou.
Komu přinese tato zásadní
reforma prospěch, jest nejisto. Naděje nejsou skutečností.
Teprve den, ve kterém budou volby konány, bude viděti,
kam se vážky nakloní. Možná, ze
se nakloní právě tam, kam se nečeká.
To jest ovšem dnes nejisté. Ať jest jakkoli,
zatím chceme působiti všude k dobru věci,
majíce zřetel na veřejné zájmy
a jen na veřejné zájmy, na život a prospěch
státu, toho státu, který jsme si úsilovnou
prací vydobyli, pro který chceme vzbuditi právě
dnes respekt před celým světem, právě
teď, kdy bude rozhodováno o naší práci,
o nás samých a o významu našem ve světě.
(Výborně! Hlučný potlesk.)
Předseda:
Dalším řečníkem jest pan kolega
Ant. Němec. Uděluji mu slovo.
Posl. Němec: Občané
a občanky!
Máme republiku bez republikánů,
máme republikánské obce bez republikánského
zřízení a máme stát bez republikánské
ústavy. Takový jest, velectění občané,
u nás stav věcí, stav věcí,
které nám zanechalo staré, zpuchřelé
Rakousko, které opíralo se jedině o kapitalism,
militarism a imperialism, kteréžto tři zásady
samy o sobě za dnešní doby zpátečnické
přivodily zase jiné zpátečnické
zásady a živily nám nacionalism, živily
nám klerikalism, živily nám všechno to,
co stálo vývoji národů, vývoji
lidu v cestě. (Výborně!)
Když se podíváte,
vidíte, jaká spoušť po 4 1/2
roku trvala, když se po 4 1/2
roku u nás kradlo, loupilo a vraždilo; vraždilo
se všude, loupilo a kradlo se, kde kdo mohl, nevyjímaje
nikoho, od rakouského císaře do toho nejposlednějšího
úředního sluhy. Kde kdo mohl se k něčemu
dostati, všichni kradli a loupili. A přátelé,
za takových okolností jest ovšem těžko,
když my dnes v důsledku těchto událostí
v tomto spustošeném, zničeném státě
hospodářsky, sociálně a mravně,
máme budovati nový stát, máme budovati
republiku, která v prvé řadě musí
býti opřena o silné mravní zásady,
o solidaritu k obecnosti, o solidaritu k národu a neméně
také o solidaritu k celém pokolení lidskému.
(Souhlas.)
A nyní, prosím, v té
době, kdy není potravin, není oděvu,
není obuvi, není uhlí, není surovin,
není práce, kdy všichni se třeseme před
tím, co nám přinese zítřejší
den, v této době klademe základy k novému
svému státu, k československé republice.
A tu je ovšem otázka, a již zde občané
předřečníci se o tom zmiňovali,
že nelze jinak než základy demokratické
položiti pod československou republiku. Pánové,
já také myslím, že jedině demokracií
lze zjednati nápravu a zejména, přihlížíme-li
k české demokracii, která je z nejstarších
demokracií, která prakticky prováděla
veliké ideály lidstva, rovnost, volnost a bratrství
na celém světě, tato demokracie to byla,
která tehdy povznesla český národ
nad všechny národy celého světa (Výborně!),
a tato demokracie to také bude, která dnes dovede
uchrániti český národ především
toho, co se hrne k nám od západu, co se k nám
hrne ze severu, z východu a neméně, myslím,
také z jihu. (Výborně!)
A právě když se
podíváte na nejnovější, na poslední
dějiny našeho národa, na jeho politický
vývoj, poznáváte, že to byla také
vlastně jedině demokracie, která dovedla
český lid vychovávat pro státní
samostatnost. A jakým způsobem se to dělo?
Vzpomínejte, občané! Když u nás
nebylo o demokracii žádné řeči,
za éry staročeské, čeho se domáhali
naši politikové? Tehdy se domáhali rovnoprávnosti
národní. Když pak přišla modernější
éra, kde již se počaly prvky demokratické
jeviti, přátelé, tu již rovnoprávnost
národní nestačila, již to byla autonomie
národní, které se domáhali, a když
došlo pak k vítězství rovného
práva, už se nemluvilo o rovnoprávnosti národní,
rozuměla se sama sebou, ani o autonomii národní
už se nemluvilo, poněvadž se rozuměla
sama sebou, nýbrž mluvilo se o zbudování
samostatného československého státu
(Výborně!)
S vývojem demokracie vyvíjí
se také to vědomí státoprávní
a vyvíjí se také, abych tak řekl,
páteř české politiky. A jest zajímavo,
jak se to stalo. Dnes ovšem se nám to nejeví
ještě tak velkolepým, poněvadž
jsme to prožívali všichni s sebou a dělali
jsme to s sebou. Ale až budou potomci naši psát
dějiny politické z posledních let a když
vzpomenou toho, ze jsme tři léta úpěli
pod nejstrašnější persekucí a když
nás tehdy poprvé zase volali do poslanecké
sněmovny a když jsme tam přišli a sjednávali
s námi, co všechno napřed musíme splnit,
jaké předpoklady učinit, že se máme
všeho vzdát, každého práva na úpravu
poměrů jazykových, na úpravu poměrů
politických a že máme tam věrně
sloužiti, když jsme tam tedy přišli, na
místo toho nejenže všechno to, co od nás
žádali, jsme zamítli, nýbrž postavili
jsme se a řekli jsme: my žádáme znovuzbudování
českého království, českého
státu. (Výborně!) Občané,
kdo se na to z dálky tehdy díval, neviděl,
co všechno předcházelo, neviděl, - jak
strašlivě to působilo tam v té sněmovně,
když ten Clam Martinic zůstal celý zkoprnělý
a povídá: "To přece nemyslíte,
pánové, vážně, něco takového
zde dnes prohlásit! Vždyť to jest revoluce!"
Řeklo se mu prostě: "Budiž! Je-li to revoluce,
tedy my ji děláme! Od toho neupustíme. (Souhlas).
A od toho se to vyvíjelo dále.
Ovšem, jak pravím, ta síla české
politiky byla proto tak velká, poněvadž se
opírala o všechen lid a poněvadž se zejména
opírala o české dělnictvo.
A, občané, když
slyšíte vypravovat organisátora české
revoluce, kapitána Vosku, ten nám také
pověděl ve schůzi, kde nám vyličoval
její vývoj a její postup: Revoluci nedělali
měšťáci čeští, poněvadž
tam v Americe odepřeli přispívati bohatci
k revoluci tak, jak k ní přispívali i ti
nejchudobnější dělníci. Revoluci
také nedělala čtyřdohoda, - pravil
- nýbrž revoluci organisovali a dělali čeští
sociálně-demokratičtí dělníci
a dělnice. Ti sbírali peníze, ti všechno
to podporovali. Ti umožnili, že jsme v té revoluci
za hranicemi mohli čestně obstát a také
tak čestně zvítěziti. (Výborně!)
Je tedy přirozeno, že
nemůže býti základem budoucího
státu nic než demokracie, nic než široká
správa dělného lidu, poněvadž
dělnictvo musí nabýti vědomí
a přesvědčení, že ani obec ani
stát není mu útvarem cizím nebo nepřátelským,
nýbrž že tento základ veškeré
veřejné správy obcí musí býti
stejně přístupen v řízení
a vedení dělníkovi, jako každému
majetnému člověku. Ale, což je přirozeno,
musí každému poskytovati stejné ochrany
a záštity, poněvadž jinak by ta obec neměla
pro něj žádného zájmu a pak by
také nebyl ochoten pro tuto obec dělat více,
než k čemu bude donucen. Velectění občané
a občanky, za dnešní doby není dobře
někoho přílišně nutit, nýbrž
je lépe přesvědčovat ho, aby to, k
čemu musí býti donucován, konal dobrovolně,
když se mu prokáže, že to nekoná
výlučně pro druhé, nýbrž
že to stejně vykonává také pro
sebe. (Hlas: Tak jest!)
Když se podíváte,
občané, jak se chovají česká
města vůči chudině a všem sociálním
požadavkům vůbec, srovnáte-li to s tím,
co se děje jinde, pak musíte říci:
Takhle to dále nemůže jít! Zejména
potřebujeme ukázati jen na Prahu. Nebudu o tom mluviti,
jak ta Praha uvnitř vypadala, jak ta její správa
byla zkorrumpována, jak byla neschopna vůbec něco
řešiti. Jinde, velectění, kupř.
v Německu, konali přípravy ku demobilisaci,
v německých obcích byla zřízena
stavební družstva, aby mohla stavěti byty,
poněvadž se říkalo: přijde záplava
na nás, nebude bytů, nebude nic.
Prosím, co se dělo
u nás, co dělaly naše radnice? Ničeho
nedělaly, ničeho si nevšímaly. A což
chudinství? Ani jich nenapadlo něčeho si
všimnouti, jak se jinde na to dívají. Když
jsem s kollegou dr. Soukupem byl v Curychu v r. 1914 v novoroční
noc, řekl nám bývalý farář
Pflüger, nynější obecní radní
v Curychu, který má chudinství: "Naše
republika je měšťáckou, naše republika
se mnoho neliší od států kapitalistických.
Také není nijak nadchnuta pro sociální
spravedlnost, musíme i zde těžce za vše
zápasiti. Ale jedno přece máme zde, a to
- povídá - jste zde neviděli, pánové:
žebravé děti, zde jste neviděli mrzáky
po ulicích žebrati, zde jste neviděli hladové,
otrhané starce. A tu jsem přisvědčil:
"Ano, to je pravda!" Dále řekl: "To
je to jediné, co máme, na co jsme hrdi, ale jsme
ještě daleko vzdáleni od nějaké
pronikavé sociální spravedlnosti."
A prosím, co dělají
naše obce venkovské? Jak se chovají vůči
dělnému lidu? Myslím, to by byla taková
kapitola, že neradno o ní mnoho mluviti, každý
to zná z vlastní zkušenosti. Ale jedno jenom
připomenu: když nabyl nový zákon o právu
domovském platnosti, byly to české obce,
které hromadně vypovídaly českou chudinu
a české dělníky, takže se musili
utíkati k německé vládě vídeňské,
aby je chránila před českými držiteli
obcí, kteří způsobem krajně
bezohledným a necitelným v zimě počali
vyháněti chudinu, aby jim museli dávat práva
domovského.
To je velice smutné znamení
a je také jedna z těch příčin,
která skutečně má hlavní vinu
na tom, že ten poměr mezi dělnictvem a mezi
vrstvami nedělnickými je u náš tolik
otráven, že je tak napjatý a rozhořčený.
Když pak dnes přicházíme
k tomu konečně, abychom jednali o řádu
volebním, jest přirozeno, že musíme
dbáti toho, aby byl takový, by zjednal každému
obyvateli rovné právo do obce voliti a stejné
právo v obci rozhodovati. Pro nedostatek času -
ač by se to velice ještě doporučovalo,
o té věci si podrobněji promluviti - není
možno blíže se o tom zmiňovati. Ale jedno
jest jisto: že když dnes měníme základy
obecního zřízení, vlastně měníme
základy státu, poněvadž v tom obecním
zřízení, které jest první naší
veřejnou správní jednotkou, přijdou
nad ně župy, snad stát, budou-li strženy
zemské hranice, nemůžeme ještě
určitě říci, zdá se, že
tomu tak bude, ale obec jest prvním základem všeho
toho a tu jest přirozeno, že musí býti
provedeno vedle rovnoprávnosti muže i zrovnoprávnění
ženy. Myslím, že by to nebyla pravá demokracie,
kdyby nebyla žena v životě veřejném,
v životě politickém a sociálním
postavena muži úplně na roveň. (Výborně!)
Myslím, že netřeba
nám míti obav před ženami zrovnoprávněnými,
jest nám více obavy míti před ženami,
které nemají žádných jiných
povinností, než starati se pouze o rodinu, anebo,
když jsou z vrstev majetných, o svou zábavu,
o svou kratochvíli, kdy život jejich není naplněn
žádným hutnějším obsahem,
když jest jim neznáma solidarita národní,
solidarita sociální, když všechno to neznají.
(Souhlas.) Tam jest v pravdě obava vždycky
na snadě, že se stane nástrojem reakce.
Proto uvědomte ženy,
naplňte jejich život obsahem moderním, obsahem
sociálním a nebude žádného strachu!
Před zpolitisovanými ženami netřeba
nám míti strachu, nýbrž naopak, čeho
se máme báti, jest před ženami indifferentními,
před ženami, které nemají nejmenšího
zájmu na veřejném životě, poněvadž
pro něj nebyly vychovány. (Souhlas.)
Volební právo do obcí
však má u nás nejen ten význam občanský,
demokratický, volební právo má ještě
u nás také zejména v Čechách
a na Moravě význam národně-politický.
My máme celou řadu obcí, které jsou
německé jen proto, poněvadž dělníci
jsou tam vyloučeni z práva volebního. (Výborně!
Tak jest!)
V tom okamžiku, kdy tam čeští
dělníci, kteří jsou z 90% Čechy,
nabudou rovné právo volební, celá
řada měst, která dnes platí za města
německá, budou obratem ruky městy českými.
(Výborně!) Jmenuji, aby se snad neříkalo,
že to není možné, jen města: Duchcov,
Obrnice, Záluží, na Moravě: Jihlavu,
Vyškov atd.
Já znám celou řadu
měst, v nichž v tom okamžiku, kdy dostane dělník
hlasovací lístek do ruky, jest docela po německé
správě veta, aniž bychom se musili toho nějakým
způsobem násilným domáhati. Věci
se změní čistě politickým právem,
zdemokratisováním.
Pokud se týká malých
obcí venkovských, tu jest otázka změny
volebního řádu obecního nanejvýš
důležita, se zřetelem na ochranu obecního
jmění. Právě tyto dny docházejí
z velké řady obcí četné stížnosti
na to, jak hrozným způsobem se zachází
s obecním statkem. Třída rustikalistů,
která má zastaralým řádem privilej
užívání obecního statku, zatím,
co domkáři a dělníci ve venkovských
obcích tohoto práva nemají, podniká
hotové výpravy na plundrování obecního
statku. Lesy obecní jsou proti předpisům
obecního zřízení a proti pravidlům
lesní kultury v pravém slova smyslu zničeny.
Rustikalisté béřou více než potřebují
a přebrané dříví za drahý
peníz odprodávají. Nekonají při
tom zákonem předepsané povinnosti, nespravují
cest, nepodporují místních chudých
a využívají obecního statku do krajnosti.
Domkáři proti tomuto plundrování obecního
statku marně protestují. Rustikalisté mají
ochranu v privilegovaných obecních a okresních
výborech, které mlčky přihlížejí
k ochuzování obecního jmění.
Tisíce a statisíce unikají obcím a
obecní jmění jest zkracováno. Proto
je nutna rychlá náprava. Reforma obecního
řádu volebního způsobí úlevu
i v otázce obecního statku, než bude provedena
podstatná změna obecního zřízení.
Obecní statek nesmí
býti výsadou, nýbrž musí se stát
nezcizitelným jměním obcí. V Heřmanově
Městci na př. prodávají starousedlíci
dříví z obecního lesa po 12 K za krychlový
metr - a vlastně je to řezáno tak, že
jsou to 2 krychlové metry - mezi sebou, chudině
prodávají za to klestí a chvojí po
30 K za krychlový metr. Dříví pro
sebe pilně vozí a prodávají je zase
za drahé peníze jinam. (Souhlas).