Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Nežli své politické vývody budu rozpřádati dále, dovolte, abych stručně dotkl se některých výroků mých pánů předřečníků.

Kol. Biňovec shledává tempo, kterým vláda, resp. ministr Prášek chce řešiti otázku rozdělení velkostatků, příliš pomalým. Ale kdybychom mu položili hned otázku, jak on by si vedl, kdyby vedle ostatních svých kolegů seděl ve vládě, jistě by nám upřímně odpověděl: nemohli bychom prozatím nic jiného dělat. Ta otázka nacházela by se ve stadiu příprav.

Kol. Biňovec ovšem rozchází se s námi v principu, v zásadě. Způsob rozdělování velkostatků, jak jej naznačil náš první řečník p. dr. Vyškovský a ministr orby sám, jmenuje výslovně zcizení půdy, a tu dlužno říci, že zde se naše náhledy diametrálně rozcházejí.

Nevidíme a nebudeme nikdy viděti v rozdělení velkostatků bezzemkům, v utvoření malých drobných zemědělců zcizení půdy, ale naopak: my v tomto způsobu řešení této otázky vidíme něco zcela jiného, my vidíme zvlastnění půdy v nejvlastnějším a nejhlubším slova smyslu. Právě ten zemědělec, který má jen tolik půdy, že postačí na její obdělávání silou vlastní, prací rukou svých, ten jest tím nejpevnějším embryem pojmu státu, pojmu domoviny, ten jest nám, ten je státu samotnému nejdrahocennějším. My chceme toho člověka připoutati k půdě, my nemyslíme na zcizení půdy, nýbrž na připoutání člověka k půdě a půdy k člověku. Zde je to, jak v "Prodané": "láska jen lásku zase ocení." Musí se ten dotyčný naučit milovat půdu, pak miluje půda jeho a odměňuje jeho práci.

Zde se tedy bohužel naše názory diametrálně rozcházejí, zde se stýkají dva světy a bude velmi těžké dorozumění. My jsme ovšem ochotni ke kompromisu tak daleko, že říkáme: - nejsem splnomocněn od vlády, ani od ministra Práška a od nikoho, ale myslím, že to mohu říci - zemědělské a národohospodářské otázky se nejlépe řeší cestou pokusnictví. Chceme tento velký problém na cestě pokusnické řešiti. Jistě že vláda československé republiky bude ochotna, poskytnouti příležitost soc. demokratům, aby oni t. zv. sesocialisováním pokusili se o hospodaření na velkostatcích a aby nedali praxí vyřešiti tuto spornou otázku.

My jistě budeme se přimlouvati, aby dostali velký komplex statků ve velmi výhodné poloze, aby nám ukázali, seč jsou jejich síly. Tím způsobem, cestou hospodářského pokusnictví, přijdeme jistě, nejjistěji ke konečnému výsledku, k rozřešení tohoto sporu.

Pan kol. Biňovec nebyl také spokojen s politikou železniční. Politika železniční neprovádí se prý u nás ve velikých rysech, nemá na sobě nic evropského! Dost možná, že prozatím nemá na sobě nic evropského, ale jest otázkou, zdali na sobě něco evropského mohla míti. Ty věci budou řešeny jistě dle přání kol. Biňovce. My si všichni budeme přáti, aby politika železniční měla veliký ráz, aby jí byla dána veliká široká základna na světovém kongresu v Paříži atd.

My jsme to byli, kteří u vědomí, že v dohledné době, v době zasedání kongresu světového budou řešeny veliké otázky dopravnické, nejen položili jsme veliký důraz na důležitost otázky politiky železniční, ale i na důležitost dopravy vodní. My jsme na místech nejkompetentnějších, nežli se do Paříže odjelo, upozorňovali, jaký význam by pro nás měla volná plavba po Labi, volná plavba po Odře, volná plavba po Dunaji. V tom se tedy snadno domluvíme, ale musíme rozeznávati možné od nemožného, nesmíme chtíti nic více, než co na ten čas je dosažitelno.

Kol. Čuřík zval kolegy sociální demokraty, aby mu dosvědčili, že věřící katolíci neprodávali tak draho chlebovin a obilí, jako ti ostatní agrárníci. (Veselost.)

To jest věc, kterou bych se nerad blíže zabýval, ale jest to zajímavé. Člověk neví, zdali kolega Čuřík zval pány sociální demokraty, aby byli rozhodčími ve věcech víry (Veselost.), to by, jak se mně zdá, nepřišel na pravou adresu. (Veselost.) Člověk dobře neví, z jakých příčin by to svědectví měli vydati. S náboženského stanoviska to tak trošku vypadalo, jako když farizeus říká: "Podívejte se na mne, já nejsem takový, jako tento publikán." (Veselost.) Vážení pánové! S takovým tónem by se zde nemělo začínati, neboť probůh, kam pak bychom to konečně přišli?

Kolega Vaněk ohradil se proti zabití Muny - jistě, že nic takového neměli jsme na mysli, naopak přáli bychom si, aby byl immunisován - a prohlásil zde výslovně, že zabití Muny znamenalo by vypuknutí veliké revoluce. Od té doby byl asi kolega Vaněk poučen vývojem událostí. V Berlíně byli odstraněni lidé ještě daleko populárnější, s velikou tradicí a s velikou silou, a nevypukla revoluce!

Vážení pánové! My bychom si všichni měli uvědomiti jedno, všichni by si to měli uvědomiti, kteří ještě něco od revoluce čekají: lidstvo dlouhou, krvavou válkou je tak znaveno a bylo mu, řekl bych, do té míry puštěno žilou - a to jest třeba, abychom si několikráte připomenuli - takže půda pro revoluci zde není!

Vy se o tom přesvědčíte, budoucnost sama nás o tom poučí, že kdokoliv se odváží na tyto cesty, kdokoliv se odváží vyvolání jakýchkoliv převratů, naposledy sám odnese tento pochybený krok ztrestáním, s krvavou hlavou.

Kol. Bechyně mluvil o generálním pardonu, chválil dra Stránského a my jistě s tím všichni souhlasíme. Jest třeba najíti cestu, abychom předměty těchto ustavičných třenic a bojů nějakým způsobem odstranili, ale čím pak, velectění pánové, máme k tomu přispěti? Co my chceme? Chceme snad toho Munu nějakým způsobem sprovoditi se světa? Ani nás nenapadlo! Ale my chceme, aby k vůli uvolnění míru, pořádku a pokojného vývoje republiky se zde nechodilo ustavičně se zapálenou smolnicí mezi doškovými střechami. My neuznáváme takových členů okrašlovacího spolku, - ustavičně mají paklíček sirek v ruce a jsou hotovi při každé příležitosti škrtnout.

To chceme odstraniti, toho nemůžeme trpěti, to nesmí trpěti ve svém interesu republika a to kol. Bechyně sice velmi pěkně pověděl, ale pak na konec z té hezké, pěkné řeči vyvodil trochu jiné důsledky, nežli by bylo v zájmu veřejného pokoje snad třeba.

Kol. Vaněk se zde naposled povýšeným hlasem tázal celého Národního shromáždění, kdo má zásluhu o vládní prohlášení. On totiž přiznal, že ve vládním programu jest mnoho dobrého, a ptal se, kdo má zásluhu o to vládní prohlášení: našich šest, anebo vašich jedenáct? A dal si sám odpověď, že jejich šest!

Podle Adama Riese by to neodpovídalo, podle všech dosavadních počtářských pojmů také ne. Jestli tam bylo něco sporného v ministerské radě a kdyby tam došlo k hlasování, tak podle principu majority, na kterém republika stojí, by těch 11 musilo přehlasovati těch 6 vašich. Že ano?

Ale já to proto opakuji, poněvadž je v tom něco typického: to je to, čemu my říkáme náklonnost k terroru. (Hlas: Systém.) Pánové si stále chtějí namlouvati a namlouvají to také bohužel svým lidem, že jejich representanti jsou něco zcela jiného, že hlas jejich representantů znamená víc. A to se jim tak vžilo, to jim tak vešlo v krev a tuk, a tím se vysvětluje, že přijdou k takovému matematickému nonsensu. (Posl. Aust /k ministru Práškovi/: Koukejte, pane ministře, jak jste si v něm získal obhájce!) To mně ani nenapadlo, abych zde dělal neplaceného advokáta vlády, ale když, pane kolego, na tuto tribunu jdu, uvědomím si, že nejsem na vídeňské tribuně, že jsou jiné poměry dnes, že ano? - nežli byli pro nás dřív, že žijeme vlastní život, že jsme ve vlastním hospodářství, a právě proto, že celý národ až dosud si bohužel toto neuvědomuje a že si toho také neuvědomuje Národní shromáždění (Posl. Aust: To se klamete!), nacházíme se najednou v chorobném stavu, a tomuto předmětu já jistou část svých vývodů věnuji. Po 300letém bloudění, pane kolego (obrácen k posl. Austovi) pouští plnou běd, žalu, plnou protivenství přišli jsme mořem světové války konečně do země zaslíbené. Jsme doma, ve svobodném státě, na vlastní půdě, ale nemůžeme se tady tak dobře usaditi. Pořád nás, jistou část národa, někde něco tlačí. (Hlas: Velice!), nejsme dost spokojeni. Kdo chce, nedělá - říká se to totiž třeba tady v Národním shromáždění. Jinde na venku zase říkáme, že nechceme tolik a tolik se dřít, že nesmíme tak mnoho dělat, že si ten život hned na počátku naší republiky musíme zpohodlnět, že nesmíme tak dlouho pracovat.

Pánové se budou pamatovat, že s tím počítal již president republiky Masaryk a že ve svém prvním poslání výslovně se zmínil o potřebě převychování, jak on to nazval, a já řeknu: přeorientování.

My si musíme uvědomiti, že pracujeme na svém (Hlas: Zajisté!), že sami si dáváme zákony, že sami je musíme plniti, že sami jsme si tu vládu zde posadili, že sami jsme si tu vládu zde posadili, a že musí ona v našich intencích pracovat a že pracuje.

Já bych se pokusil znázorniti to následujícím způsobem: Palacký, jeden z prvých znalců slovanského světa a jmenovitě našeho národa, řekl, že jsme v neštěstí malomyslní, ve štěstí lehkomyslní. Kdyby Palacký dnes byl mezi námi, kdyby mezi námi býval prožil světovou válku, jistě by nám rád dal plné zadostiučinění, přiznal by, že těžká škola života, těžká škola poroby vychovala nás k jisté dokonalosti, že ve mnohém jsme se polepšili, že dovedli jsme v neštěstí během války všechny živé vlny národa shrnouti v jeden obrovský proud všech jeho sil, který nás konečně přivedl tam, kde jsme.

Ale o správnosti druhé části charakteristiky našeho národa nelze prozatím ještě pochybovati. Zde budeme museti teprve provésti důkaz, je-li to pravda či ne, co o nás Palacký řekl, musíme dokázat, že dovedeme žít i ve štěstí, že se nedáme štěstím zpít k lehkomyslnosti, že dovedeme hospodařit na svém místě. My musíme dokázat, že není pravda to, co se o nás tvrdilo, co jsme všichni slyšeli, při každé příležitosti: že jsme rasou méně cennou, která se nedovede spravovat, která se uplatňuje jen v cizích službách, že jsme plémě, které z čerstva a jasně chápe jen hvíždění cizího karabáče.

Ten důkaz budeme muset teprve provésti a dokázati, budeme musiti si dát na tom záležeti. - To bude pro nás zkouška státníkova. (Posl. Aust: To jest důkazem, jaké proudy vyrůstají a jak každá hlava myslí!) Vážený kolego (k posl. Austovi), já také na to myšlení každé hlavy taky přijdu. Zde jsou v národě našem a jsou zde ve shromáždění elementy, které mají sklon k hazardování, které chtějí hazardovat s nejcennějšími a nejdrahocennějšími našimi statky, s naší mladou, krásnou svobodou.

Ty elementy zde jsou (Hlas: Lichváři!) a také mezi ně patří lichváři, ale vedle lichvářů budou zde ještě jiné lehkomyslné elementy, které si neuvědomily a neuvědomují dostatečně, že ten statek té krásné naší svobody, že ten svobodný souverainní a samostatný český stát není jen jejich majetkem, a není také naším majetkem, není majetkem celého Národního shromáždění, po případě celého žijícího národa, nýbrž že on jest majetkem i minulosti, všech těch, kteří před námi zde zrovna tak pilně, jako my, s týmž sebezapřením, jenže ne s tím štěstím, které jsme my měli, že mohli jsme vstoupiti za živa do země zaslíbené, pracovali.

Budovu české samostatnosti stavěla celá staletí, celá pokolení, všichni synové českého národa přispívali každý dle možnosti, dle síly své k této stavbě a společnou silou povznesli jsme ji na takovou výši, že v době přítomné za šťastné shody velkých světových událostí, přičiněním našich nejlepších synů, prací našich nejlepších synů venku i zde, stalo se nám všem možným i přípustným, že my jsme mohli tu budovu české samostatnosti přivésti pod střechu, a že mohli jsme ji dát firmu.

Že líčím správně, dokladem toho může býti i známý státní akt francouzského vyslance Clémenta Simona u příležitosti jeho akreditování, kde především připomněl jistý akt, který dokazuje, že nejen my, nejen nejlepší lidé české přítomnosti, ale již v minulosti uvědoměle, s rozvahou, s velkou politickou prozíravostí to byli, kteří pracovali k tomu velikému cíli, kterého my jsme měli štěstí dosáhnout.

Čeho má republika zapotřebí? Republika má zapotřebí míru, klidu, pokojného vývoje a pak nám všem všechno může dáti, na všechno stačí její síly, jestliže jí popřejeme pokojného vývoje. Tak výhodně jsme položeni, že když dovedeme využitkovati své položení časové a prostorové, vše bude nám možným a přístupným. Ale ten pokoj jest proto tak nesmírně důležitý. A ten klid k vývoji musíme za každou cenu opatřiti.

Proto nesmíme říkati a nesmíme trpěti, aby se stále říkalo, že se nic neděje a nic se v Národním shromáždění nestalo. Já lituji, že tu nejsou také kolegové sociálně - demokratičtí ve větším počtu, ale oni si to přečtou ve stenografickém protokole a kollega (obrácen k poslanci Austovi) jim to vyřídí. Právě příslušníci jeho strany měli by míti všichni příčinu říci, že z naší iniciativy se mnoho stalo a stalo se tolik, že jednou, až klidně, se stanoviska historie o tom, co se zde stalo dobrého za toho krátkého času, bude se souditi, s největším uznáním bude se mluviti o tom, co se zde právě stalo.

Zrušili jsme tisíciletá privilegia, přemocná tisíciletá privilegia kast, které ovládaly až do zřízení české republiky nás i vás, které ovládaly všecko a které se kryly, jak víte, štítkem "z boží milosti" atd. atd. Uzákonili jsme osmihodinovou denní práci, provedli jsme sociální reformu, s jakou v tom rozsahu nikde na celém světě se neshledáme. (Hlas: Tu již cítíme my! Posl. Aust: Vždyť to je pomoc pro vás, chcete umřít v bídě a nedostatku?)

Stojíme bezprostředně před uzákoněním velkých sociálních reforem, které ve svém celku, až vejdou v nejbližší době v život, nebudou mít zase na celém světě v žádném i nejpokročilejším státě příkladu. Jaké je to tedy neupřímnost, když se zde chce tvrdit, že se nic nestalo? To nepodporuje klidný vývoj, to působí zcela jinak. (Posl. Aust: Kdo to řekl, vždyť to není žádná pravda! Posl. dr. Kubíček: Je to ve všech vašich listech, pořád nám vytýkáte, že nám schází dobrá vůle!) Velectění pánové, vždyť i z vývodů bezprostředního vašeho řečníka, který jinak velmi pěkně mluvil, bylo vidět, že něco zcela jiného si přeje právě on, i když to stejně vyslovuje, a něco zcela jiného Dr. Stránský.

Tento případ je typickým dokladem jisté nedůvěry a podezření a tím dojista nepracuje se k potřebnému prohloubení jistého souručenství, ze kterého, jak jsem řekl, vyšlo Národní shromáždění, vyšla vláda, a jehož linie, pokud toto souručenství trvá, musí býti také znatelna. Nebyl to zase nikdo jiný než president republiky dr. Masaryk, které ve svém poselství nám na jednom místě praví, kdybychom byli méně vykonali, že by to nejspíše znamenalo více.

Tedy i tomu Masarykovi, vracejícímu se ze svobodné Ameriky přes nejstarší konstituční stát, přes Anglii, přes republikánskou Francii, přes svobodomyslné Švýcarsko - i tomu zdá se práce naše více, než překotnou. A zde najednou se tvrdí, že se nic nestalo! Ostatně mohl bych poukázati i na výklady kapitána Vosky, které do věci také vrhly jiné světlo. (Souhlas.)

Předseda vlády dr. Kramář ve své jisté společenské noblesse řekl, že výstřel, který proti němu se obrátil, nic neznamená, než obrat k dobrému a také jisté hlavy naší žurnalistiky zde vypočítaly a dnes nanovo dokázal kol. Bechyně, že výstřel, mířený proti dru Kramářovi, zabil snad komunismus, zabil bolševismus.

Vážení pánové! Já bych si přál, aby to bylo pravda. Ale kdybychom si položili otázku, jak byl ten výstřel ceněn za hranicemi, musili bychom si říci, že na velikou naši škodu, na strašnou naši škodu - a kdybychom tu škodu chtěli vyčísliti - a řekli, že ta škoda nedá se hospodářsky vyčísliti ani jednou miliardou, myslím, že bychom odhadovali správně. (Výborně!) Já se k tomu ještě vrátím.

A nyní několika slovy zmíním se o lichvě. O lichvě trefně řekl náš řečník, že se vyskytuje ve všech stavech a politických stranách a že jest ji dlužno všude potírati - s tím ovšem i já plně souhlasím. Ale lichva naše - lichva zemědělská, jest staršího původu. Pramen selské lichvy nevznikl za války, a na to já chci poukázati, poněvadž jest to pro vývoj věcí velmi důležito. Kdy začalo se na českém venkově poprvé mluviti o selské lichvě? Asi před 22 lety, když byly první volby, všeobecné volby tak zv. páté kurie. Tenkráte strana soc. demokratická poprvé přišla se svými agitátory na český venkov a začala mluviti o selské lichvě, v době svrchovaně nevhodné. A mluvilo se o té selské lichvě stále víc a více a před válkou několik roků, v r. 1908, 1909 a 1910 psaly vaše listy nejvehementněji proti selské lichvě. A jak to tenkrát vypadalo s tou naší lichvou? Kilogram másla stál 2 K a 1 kg bramborů také 2 K. Hospodář, zemědělec, pracoval pod náklady výrobními. Tady pánové, dole v knihovně jest malá knížečka národního hospodáře dra Koženého; jděte tam, vezměte si tu knížečku, čtěte v ní. Knížečka má název: "Knihovní zadlužení a exekuční prodeje nemovitostí" a vy se dovíte, jak v těch letech, když se sedláku, zemědělci nejvíce nadávalo selských lichvářů, jak úžasnou měrou zadluženost jejich majetku stoupala, více než desateronásobně stoupala, než-li zadluženost jiných nemovitostí. Vy se dovíte, že při všech exekučních prodejích bylo daleko přes 90% selských usedlostí, nemovitostí pozemkových (Hlas: Důvody těch prodejů?) a vy užasnete nad tou zvráceností.

Dnes se nám mluví pořád o selské lichvě - tu my potíráme a my, jako váš řečník, voláme: ministr spravedlnosti ať je na svém místě! Ať je na své místě ministr vnitra, ať činí to, co jim zákon ukládá. My chceme potírati lichvu, my se ovšem bráníme, aby jí potíral někdo jiný, aby ji snad potíraly shluky nezodpovědných lidí přepadáváním trhů, poněvadž tím poškozuje dobré jméno (Výkřik), a kdo se tím naposledy nejvíce, pane kolego, poškodí: řada vašeho dělného lidu.