A pane Viktore Dyku, vám bych také
něco řekl. Řekl jste tu nedávno s
velikou rozhodností: "Republiku lidovou ano, socialistickou
nikdy!" (Posl. Dyk: Chcete ode mne vysvětlení?
Socialistická republika je založena na boji třídním
a já ho zamítám! Říkám
že ať zvítězí ta neb ona třída,
zvítězí nespravedlnost!)
Nikoli! Socialistická republika není
založena na boji třídním. Socialistická
republika bude první stát ve světě,
který zruší třídy, a tedy také
boj třídní! (Výborně! Potlesk.
Hlas se strany agrární: Jest to vidět!)
Já bych vám chtěl říci
jedno: Vy jste napsal knihu, která náleží
k mé skoro denní lektuře, a tam jsou verše
- mnohý je prožil se zoufalstvím v srdci! Ty
verše mluví "o dnech nejistých, jež
všechno dáti mohou a také všechno odníti".
Tenkrát jste mluvil k národu a já bych chtěl
ty verše připomenouti v době, kdy v témž
duševním rozpoložení nalézá
se dělná třída. Také ona se
domnívá, že prožívá dny
nejisté, jež všechno dáti mohou a také
všechno odníti. (Poslanec Dyk: Ale když všechno
ztratí!?) Prosím, nedivte se, když nyní
přímo z hlubin národa vychází
ten lidový obr, když tluče na bránu
a když žádá, aby také on byl připuštěn,
aby také pro něj byla vybojována svoboda
politická. (Posl. Dyk: Tam půjdeme s vámi!)
Já velmi dobře rozumím
české buržoasii. (Poslanec Dyk: Kde je ta
buržoasie? Pane kolego, my vám řekli, že
se nepovažujeme za buržoasii! Posl. dr. Stránský:
Machar, Herben, Mareš jsou buržoové? Hluk. Předseda
zvoní.) Pánové, dovolte, kdo zná
teorii socialismu, ví, čemu říkáme
buržoasie. "Buržoa" není nadávka,
nýbrž je to ekonomická kategorie, t. j. ta
třída lidí, která vlastní výrobní
prostředky, která má velkostatky, továrny,
hutě, doly, banky, to jest ta buržoasie. (Posl.
Vaněk: A žije z cizí práce! Posl. Dyk:
Já tedy nejsem buržoa? Hluk.) Račte dovolit,
buržoasie má velké množství ideologických
zajatců, kteří s ní jdou a pro
ni pracují, ačkoli tam nepatří. (Výborně!
Hlučný potlesk. Posl. Vaněk: Výborně
vystiženo!)
Tedy teď myslím, že je
mezi námi jasno, co je to buržoasie. (Posl. Nekvasil:
U nás je víc těch zajatců! Posl. Stránský:
Čím drží ty zajatce?) Snad tradice,
snad nedostatečné pochopení, snad předsudky.
(Posl. Stránský: Hloupost! Veselost.) Když
chcete věci nazvat pravým jménem, já
nemám žádných námitek proti tomu.
(Výborně! Potlesk na levici. Posl. Dyk: Jest-li
jsou někde měšťáci cítěním,
myšlením a kulturou, jsou na vaší straně!
Potlesk ve středu. Předseda zvoní. Posl.
Vaněk: My chceme, aby všem lidem vedlo se dobře!)
My zde nejsme přece proto, abychom
si vzájemně lichotili nebo si říkali
nepříjemnosti. Vy jste se ptali, co je to buržoasie,
a já vám to řekl a myslím proto, že
je mezi námi jasno. (Posl. Stránský: Není!
Jak může býti majitel deskového statku
členem socialistického bloku?) To Vám
vysvětlím. Sociální demokracie a socialismus
není jenom politické a hospodářské
hnutí proletariátu, nýbrž je to také
světový a životní názor, je to
také přesvědčení a může
se stát, že i mezi bohatými lidmi jsou jednotlivci,
kteří se neklaní zlatému teleti, kteří
se raději (Odpor) kloní k bojující
části národa. (Předseda zvoní.)
(Hlas: Může míti plné kapsy zlata
a řekne, že je socialista!)
Pánové, tato bouřka
ve sklenici vody znovu mne přesvědčuje o
tom, jaký je Váš poměr k socialismu
(Výborně) a jaké je Vaše stanovisko
k těm věcem, které polovina národa
béře tragicky vážně. (Posl.
Stránský: Celý národ!) Tedy alespoň
je mezi námi jasno v tom, pánové, že
víte, čemu já říkám
buržoasie. Já této buržoasii velmi dobře
rozumím. Ona až dosud neměla svého státu,
jako jej měla buržoasie německá, francouzská
atd., a nyní se domnívá, že ten stát
má. (Posl. Jonáš: Vy ho máte s námi!)
Ano, to bychom si vyprosili, pánové. Nyní
je buržoasie v samostatném státě, ona
až dosud neměla příležitosti (Posl.
Vaněk: Tak jest!), aby vedla veliké armády.
Ona neměla příležitosti, aby sebe a
své děti uplatnila jako lidi, kteří
vedou státy a dělají světovou velikou
politiku, ona neměla dosud příležitosti,
aby se uplatnila v plném rozsahu na půdě
velkého podnikání, velkých bank, -
až na jednu, dvě výjimky - aby se uplatnila
v řízení a zakládání
ohromných miliardových podniků atd.
Já, pánové, velmi dobře
chápu, že naše buržoasie vidí dnes
svou velikou a skvělou budoucnost právě na
těchto polích. (Posl. Malýpetr: To nevím!)
Pane kolego Malýpetře, vy jste takový dobrák,
vám já to nestrkám do bot. (Veselost.
Posl. Malýpetr: Já věřím!)
Docela jistě naše buržoasie obírá
se těmito sny. A to jest psychologická situace,
z níž roste vůle, kráčeti přes
všechno k "k silným jedincům". Naše
buržoasie (Hlas: My chceme také jiné nechat
žít!) - připouštím, že
chce žíti a chce nechati druhé žíti,
- ale chce jednati, žíti tak, jak žijí
její vrstevníci tam v těch druhých
kapitalistických státech, chce se uplatniti, jako
státník, jako bankéř, jako velkopodnikatel,
jako velkoobchodník, jako vojevůdce, chce se zkrátka
uplatniti jako mladá třída, která
ještě nemá všechno a která by ráda
ke všemu přišla. (Hlas: A vy ne?) Já
to chápu, ale prosím, abyste zase vy pochopili tu
druhou část národa.
Ta druhá část národa
(Hlas: Většina národa!) ví již
v třetí, čtvrté generaci, co to pro
ni znamená ten "silný jedinec". Ta již,
pánové, ví, co to pro ni znamená -
silná, veliká banka, co to pro ni znamená
- veliký podnik v rukou soukromého držitele,
zkrátka ví, co to pro ni jest: soukromo-kapitalistické
podnikání. (Hlas: Souchotiny!)
Prosím, chápejte zase vy,
že tato třída vykořisťovaných
cítí chvíli, kdy může svrhnouti
se svých rukou své okovy; chápejte přece,
pánové, že je to zcela přirozené,
že v tom jest mravní pathos, když tato třída
chce z té tmy, z toho hladu vyjíti ven a osvoboditi
sebe a tím také celý národ! (Souhlas
a potlesk.) Rozumějme si přece navzájem.
Já opakuji: nám nestačí, co vy nám
říkáte o sociálních reformách,
při nichž byste nejraději zachovali základní
kapitalistické řády. (Posl. Dyk: Snad
se dohodneme!)
To jest také moje naděje,
pane kolego, až se před vás přede všecky
postaví všecky ty otázky v naprosté
a ostré jasnosti, že se také rozhodnete a že
tak mnohý v národě teprve uvidí, kde
jest jeho pravé a přirozené místo.
(Výborně! Hlučný potlesk.)
Pánové, my od vás stále
musíme slyšeti, - nedávno to řekl pan
ministerský předseda - že většina
národa není socialistická. Ano, my se teprve
budeme počítati, my to ještě nevíme.
My máme své naděje, vy máte své
naděje. (Hlas: Jsme v naději všichni!)
Počkejme, až přeskočíme; ale
jedno si můžeme říci již dnes:
většina národa není kapitalistická.
(Výborně! Bouřlivý potlesk.)
Většina národa nemá na tom zájmu,
aby byl zachován kapitalistický režim, naopak,
podle našeho dobrého svědomí a přesvědčení
většina národa - a to nejsou jenom dělníci,
to jest také část živnostnictva, a to
jest veliká většina inteligence a to jest značná
část zemědělstva - má na tom
zájem, aby kapitalistické řády byly
odstraněny, aby tyranie kapitálu byla zlomena. (Výborně!
Potlesk.)
jde ovšem o to, - já se k tomu
vracím - jakou cestou k novému řádu.
Jsou dvě cesty. Vlastně jedna cesta a jedna necesta.
Demokracie a diktatura. Co se týče diktatury, řekli
jsme již své jasné slovo, z něhož
není odvolání pro nikoho. Zamítáme
diktaturu, zamítáme ji hlavně proto, že
nevede k cíli. Diktatura menšiny nevede k socialismu,
diktatura menšiny vede k občanské válce
(Výborně!), vede k rozvratu hospodářského
života, vede k vybičování vášní
a fanatismu, vede k ohromnému neštěstí.
Důsledek každé diktatury - o tom nás
poučují dějiny všech revolucí
- je největší a nejčernější
reakce. Proto jsme se my na tuto cestu nedali. My také
víme, že socialismus nelze budovat z rozvratu a z
chudoby. Socialismus lze budovat, když jsou plné špýchary,
když jsou skladiště plna surovin, když je
dosti látek všeho druhu, když jsou hotové
tovary a když jsou připraveny mysli. Ale z chudoby,
z rozvratu, ze zkázy, z křečí vášně
nelze vybudovat nový svět. O tom je, doufám,
dnes v socialismu již rozhodnuto.
Zbývá nám jedna cesta:
cesta demokracie. A tu řeknu, že k ryze socialistické
a sociálně-demokratické práci patří
úkol vybudovat republiku. Práce pro vybudování
nové ústavy, nových právních
řádů v této republice, práce
pro nové zákony, pro novou správu, pro novou
administrativu: to je práce socialistická a to je
první etapou socialistické politiky. Já řeknu
dále, že druhou etapou je zlidovění
a zautonomisování veřejné správy.
Těchto věcí mohu se dotknouti jen zcela zběžně.
Socialistickou prací je také práce pro vybudování
demokratické, lidové branné moci.
Ovšem, pánové, to by
nám nestačilo. My trváme zde na tom, aby
již toto Národní shromáždění
počalo s reformami, které by skytaly záruku,
že zásada soukromého vlastnictví není
národu nedotknutelnou. My akceptujeme program vlády,
jak nám tu byl přednesen. Co bylo potřebí
k němu říci, řeklo se již se
strany ostatních řečníků socialistického
bloku. Program vlády je nám první reformní
etapou. Až bude proveden, budeme naléhati na etapu
další, abychom se dostali ke svému socialistickému
cíli.
Nemohu však vládu, která
je také naší vládou, protože vyšla
z nás, neušetřiti některých výtek.
Koho mám rád, tomu to řeknu hodně
brutálně. (Veselost.)
Já mám dojem, že by někteří
naši páni ministři, jichž si velice vážím,
měli se více zdržovati v Praze. Vím,
že působilo výborně, když pan ministr
veřejných prací odejel do Mor. Ostravy a
Kladna, do hornických revírův a že tato
návštěva opravdu vykonala mezi horníky
své poslání. Je sice dobře, když
páni ministři tu a tam ukážou se mezi
lidem, ale, pánové, nebylo by dobře, kdybychom
měli cestující kabinet. (Veselost.)
My potřebujeme především
a hlavně své ministry v resortech, kde by pracovali
a kde by vedli. My bychom potřebovali, aby ministerstvo
veřejných prací honem, honem zadávalo
veřejné práce. (Tak jest!) Toho potřebujeme
naléhavěji, nežli sebe lépe myšlené,
sebe krásněji provedené řeči
mezi lidem. Mluvím o jednom ministrovi a myslím
tím také jiné. Já pánové,
- výjimky musí být a není to snad
nějaký útok - já pravím, že
jest to dobře, když ministři odjíždějí
mezi lid, ale není možno, aby z těch cest a
návštěv byla trvalá instituce, protože,
pánové, jak to začne dělati jeden
ministr, tu druhý řekne: Tuhle konkurenci já
nevydržím, já jedu také. (Hlučná
veselost. Potlesk.) Pak budeme míti cestující
ministerstvo a v resortech nebude nikdo, tam si sekční
chefové a ostatní pánové budou anebo
nebudou dělati, co budou chtíti.
To jest, prosím, jedna věc.
Naše vláda nám slíbila, že to bude
vláda silné ruky a jak ta silná ruka, pánové,
vypadá, na to vám snesu několik dokladů.
V Prostějově, kde bydlím a žiji, máme
skladiště látek. Převzali jsme to po
starém "Oesterreichu". Znalci to odhadují
všelijak. Jedni říkají, že je toho
za 80 milionů a jiní počítají
válečné ceny a říkají,
že je toho za 500 milionů korun.
Dva dni po revoluci, anebo snad řekněme:
týden po revoluci, šel do Prahy spis a v tom spise
bylo detailně uvedeno, co bylo v Prostějově
v tomto oboru zabaveno. Všechny látky jsme roztřídili
a označili a dali jsme vládě hotové
vypracované návrhy, co s těmi látkami
má se počíti. Teď musím říci,
že na Prostějovsku roste nezaměstnanost krejčí.
(Hlas: Byla zde deputace nezaměstnaných! Jiný
hlas: Právě dostali práci!) Vím
o tom. (Hlas: Měli jíti k intendantuře!)
Roste u nás nezaměstnanost, republika musí
vydávati značné miliony na podpory pro nezaměstnané.
(Hlas: Zbytečně!) Jest tam na 20 tisíc
krejčí v Prostějově a okolí,
a to ještě pracují ženy a děti.
To jest vůbec metropole konfekčního průmyslu
v republice. My jsme sem poslali spis, já jsem vedl do
Prahy 2 neb 3 deputace, poslali jsme 10 telegramův a 20
urgencí jiných, kde jakého ministra jsem
chytil, každého jsem trápil: Ty anebo ty, vyřiďte
nám to, dejte to ven, ať se pracuje! Tam to leží
zapečetěné, lidé chodí nazí,
krejčí nemají co dělati a proklínají
celý svět, oni nechtějí podpory, oni
chtějí práci (Výborně!)
a my s tím nemůžeme hnout. Skladiště
je zapečetěné, krejčí nemají
co dělati a pan ministr musí vydávati z kasy,
což on nerad dělá. (Veselost.) Pánové,
co je to? Co je to za pořádek, kde je ta silná
ruka vlády? (Hlas: Nic se nedělá! Jiný
hlas: Národní shromáždění
se usneslo na vydání surovin!) Ano to se usneslo
a látky jsou zapečetěné a nešije
se. Co se stalo, pánové, dále? Sešli
se dělníci na schůzi do Dělnického
domu, několik tisíc lidí, mnoho se nezlobili,
jen řekli: před 10 nedělemi dali jsme specifikované
návrhy, vše jsme připravili, vzorky na gatě
a kabáty jsme slavné vládě přinesli,
jak by se to mělo dělat, - slavná vláda
nám neodpověděla! (Hlas: Mělo by
se jí střihnouti na gatě! Hlučná
veselost.) Tedy, prosím, ti krejčí řekli:
"My počkáme ještě týden,
a jestli to nebude za týden vydáno, tedy se zase
sejdeme, naši důvěrníci to rozeberou,
rozdají to krejčovským rodinám, zapíší,
co kdo dostal, krejčovské rodiny to ušijí
a odvedou a prodají to každému, kdo to přijde
koupiti, a o výdělek se rozdělí".
Pánové, to řekli prostějovští
dělníci, oznámili mi to zvláštním
kurýrem, a já jsem potom zaklepal u všech příslušných
ministerstev, to bylo v sobotu, a pánům jsem to
hlásil: "Tak, pánové, již se s
tím nemáte namáhati, věc je rozhodnuta,
prostějovští krejčíři
si to rozeberou sami a ušijí to bez Vás. Oni
na to přišli, že Vás k tomu nepotřebují."
(Veselost.)
To bylo v sobotu, - a v neděli tam
jel komisař s plnými mocemi a včera již
začaly látky vydávati. (Posl. Dyk: To
jste mohl před 2 měsíci také zaříditi!)
Já jsem disciplinovaný člověk, pane
kolego Dyku. Teprve teď přicházím k
tomu názoru, že je lepší organisovaná
nezákonitost, nežli zákonitá anarchie.
(Výborně! Potlesk.) Dříve jsem
na tom stanovisku nestál.
Pánové, chtěl bych
ještě něco říci, abych neobviňoval
vládu. Naši ministři jsou náramně
choulostiví, co se týče kompetence. jeden
tu kompetenci strká na druhého. My bychom opravdu
potřebovali nějaký zákon o té
kompetenci, aby bylo úplně jasno. (Výkřiky.)
Vím, že se zřídila
interministeriální komise, která má
vyřizovati věci, jež jsou společny několika
ministrům. (Hlas: Ta se nesvolává!)
Ta se svolává každý týden a tam
se pánové hádají o to, který
si to nevezme a kdo to nerozhodne. (Veselost.) Zkrátka,
nemůžeme ku předu, - potřebovali bychom
méně byrokratismu, trochu činorodé
statečnosti do naší správy. (Souhlas.)
Ale abych tento prostějovský
stín nenechal ležeti na naší vládě,
musím říci, že tu hlavní vinu
má brněnská odbočka říšské
oděvny při ministerstvu výživy. Pánové,
řeknu vám ještě více, já
tu odvahu mám: lidé, kteří tuto odbočku
řídí, mají svá veliká
soukromá skladiště látek a patrně
se bojí, aby jejich látky neklesly na ceně.
(Výborně! Potlesk.)
Prosím, pánové, to
jest ta kapitalistická politika, která nepřihlíží
ani k zájmům republiky, ani k zájmům
pracujícího lidu, nýbrž která
se stará o své vlastní kapsy a profity. (Souhlas.
Výkřiky.)
Chci upozorniti, co jsem nedávno
četl v "Lidových novinách", že
na Kroměřížsku bylo odvedeno teprve
36% všeho předepsaného kontingentu obilního.
(Slyšte!) Chci dále říci, že
v Olomouci nedostává městské obyvatelstvo
mléka, a že správní komisař dr.
Fišer obrátil se s prosbou na celou řadu družstev,
aby mléko dodávala a ona to přímo
odmítla a nabídla, že budou dodávati
máslo. Kde je máslo, tam je i mléko, o tom
není sporu. Na mléku se však méně
vydělá. Zase příklad kapitalistického
smýšlení!
Chci upozorniti, že je nejvyšší
čas, aby pan ministr spravedlnosti vzal tu válku
s lichvou vážně a opravdově do rukou.
(Tak jest!) Já bych si přál, aby si
pan ministr spravedlnosti zavolal státní návladní
a pan ministr vnitra okresní hejtmany, a aby tu válku
s lichvou začali praktikovat doopravdy. (Tak jest!)
Pánové, neklamte se, zde jest veliké nebezpečí
v prodlení. Nyní sice nastalo jisté uklidnění,
poněvadž ceny šly poněkud dolů.
Já řeknu přímo, pod terrorem ulice,
(Tak jest!) pod terrorem šly ceny dolů. A to
jest nebezpečná zbraň, nutí-li se
lidu přesvědčení, že spořádaná
zákonitá správa jest slabá a že
pomůže jen terror ulice, pak naše republika svou
partii prohrála. (Výborně!)
Jest nejvyšší čas,
aby ten zápas s lichvou byl podniknut do opravdy a aby
byl podniknut rychle. V tom směru bych si přál,
aby naše vláda měla pevnou ruku.
Končím, Chci s tohoto místa
mluviti do řad dělníků. Není
dobře, když to děláte Vy, pánové.
Já chci mluviti do řad dělníků,
že socialismus jest práce, a že socialistická
republika nemůže spočívati na ničem
jiném, nežli na práci, že práci
potřebujeme již teď, nyní, a že jest
zapotřebí, aby práce byla opravdu vykonávána.
Já chci mluviti na druhou stranu
a chci říci, že této práci lidské
musí býti ve společnosti příslušející
jí místo dáno. Není možno, aby
jedni pracovali a ti druzí aby užívali jen
ovoce oné práce. Jest nutno, pánové,
abychom všichni vespolek - byl bych rád, kdyby to
bylo bez tlaku těch spodních mas - se rozhodli,
že budeme svoji republiku budovati na zcela nových
základech, že budeme práci vycházeti
vstříc a že vytvoříme zcela nový
typ státu, v němž by byla provedena netoliko
rovnost a svoboda politická, nýbrž také
rovnocennost hospodářská a sociální.
Pánové! Pracujme tak, abychom
dělníkům mohli říci: Dělníci,
republika jest s vámi, buďte s republikou! (Výborně!
Bouřlivý potlesk. Řečníku se
blahopřeje.)
Předseda:
Posledním řečníkem jest pan kolega
Udržal. Uděluji mu slovo.
Poslanec Udržal: Vážené
Národní shromáždění!
Přes ostré polemické
šarvátky a různé dissonance skončí
pětidenní debatta o vládním prohlášení
jistě dosti harmonicky. Finále hlasování
vyzní určitě v jednomyslný projev
důvěry vládě. S výsledkem takovým
byla by jistě za normálních poměrů
každá vláda více nežli spokojena.
Než my musíme si uvědomiti, že posud v
normálních poměrech nežijeme. Národní
shromáždění i vláda jsou povahy
kompromisní, vyšly z jistého souručenství
a proto vlastně výsledek hlasování
o důvěře nemůže býti jiný,
nežli positivní, pokud souručenství
trvá. A bylo by ovšem velikou chybou, kdyby to tak
žádoucí souručenství záhy
bylo snad otřeseno, bylo snad rozbito.