Snad budou někteří
překvapeni příjemně, jiní nepříjemně
(Posl. Bechyně: To je ta vyrovnávající
spravedlnost!), všem zachovati se nelze. Ale jednu věc
bych rád výslovně konstatoval: že všechna
tato opatření, ať již se týkají
daní či úpravy valuty, vynasnaží
se vláda řešiti spravedlivě (Výborně!),
poněvadž stojí na stanovisku, že ani daně,
ani úprava valuty nesmějí býti prostředkem
k tomu, abychom se dopouštěli msty nebo dělali
něco se záští. My budeme hleděti
strhnouti všechny ty neoprávněné zisky,
které zde jsou, měrou daleko větší,
než si to snad myslí tak mnohý z těch,
u nichž ten přesun majetkový nastal, my budeme
hleděti při úpravě valuty vyrovnati
také přesuny mezi jměním, které
za války nastaly, a budeme při tom (Posl. dr.
Horáček: Zameziti spekulaci!) hleděti,
abychom postupovali spravedlivě a abychom při tom
zamezili každému možnost, aby včas o tom
se dověděl a podle toho se zařídil.
(Hlas: Svatý Jan Nepomucký!), ano: při
úplné mlčenlivosti. My přijdeme na
vás také s opatřeními, jakých
v Rakousku nikdy použito nebylo a kterých bychom snad
ani my nepoužili, kdyby jich nebylo potřebí
k úplnému potlačení berní nemorálky,
my přijdeme k vám s velmi ostrými opatřeními,
bychom našli to, co se skrývá (Výborně!),
a to abychom našli i u těch, kteří
nevedou knih a kteří nemají povinnosti, cokoliv
... (Posl. Vaněk: Jak tohle povídáte,
budou to honem skrývat! Posl. Aust: To je vlastně
výstraha pro ně! Posl. Jaroš: To musí
jít i na podvazky, poněvadž ženy keťasů
mají brillanty i na podvazcích! Veselost.) Bez
vás však tato opatření dělati
nemohu a rád bych to udělal tím způsobem,
když mně v příhodný okamžik
dáte k tomu plnou moc. (Posl. Johanis: Jen aby ten příhodný
okamžik brzy nastal, každý odklad znamená
škodu státu! Posl. Vaněk: Dnes s tím
přijít a zítra už to dělat!)
Až to uvidíte, snesu klidně jakoukoliv kritiku.
(Posl. Aust: To není kritika, to je pobízení
k větší práci!) Až všecky
věci budou hotovy a já budu vám moci vylíčiti,
jakým způsobem musilo se postupovat, co vše
muselo se překonat a jaké přípravy
bylo nutno učinit, seznáte, že jsme nezaháleli
ani jedinou hodinu.
Tedy prosím, pánové
(Posl. Aust: To nebylo nechutenství ku práci!),
nemůžeme o detailech všeho toho mluviti a myslím,
že byste to ani nechtěli. Jedno vezměte jen
na vědomí: že ještě dnes nemáme
pevných hranic, a ty pevné hranice budeme míti
až za týden, možná až za 10 dní,
možná ještě později. Tedy prosím,
že při tom přes to přese všechno,
že pevných hranic jsme neměli, jsme nezaháleli,
abychom všechno do posledního puntíku připravili
a mohli k vám přijíti tak, že vás
ve 2 hodiny odpoledne požádáme, abyste nám
dali určité zmocnění a ve 4 hodiny
bude moci jíti všechno do světa, poněvadž
jen tím způsobem si představuji vše,
co se zachytiti dá. Jinak ovšem uznáte také,
že náš postup, jak my ho chceme, je trochu jiný,
než býval za rakouské vlády, a že
ve svém prohlášení zbytečně
jsme svůj úkol tímto způsobem, jakožto
úkol, který musí býti proveden ještě
před volbou do Národního shromáždění,
si výslovně do svého programu nedali.
Jedno ovšem račte, prosím,
vzíti na vědomí. Řekl jsem, že
otázka úpravy valutové není otázkou
finanční, nýbrž že jest otázkou
národohospodářskou (Prof. Horáček:
Obojí!) Ano, finance mohou pomáhati, ale ve
skutečnosti na volném národním hospodářství
a celém jeho rozvoji záleží dobrá
neb špatná valuta.
A proto všichni členové
Národního shromáždění
mohou vládě pomáhati k tomu, aby valuta byla
rychle opravena, jestliže každý v mezích
svého okruhu bude působiti k tomu, aby se rozmnožila
jednak podnikavost, jednak chuť ku práci, abychom
skutečně vyráběli a nahražovali
ty statky, které válka zničila. Když
to se nám podaří, budeme také v budoucnosti
míti dobrou valutu. (Výborně! Hlučný
potlesk.)
Předseda
(zvoní): Slovo má pan Bechyně.
Posl. Bechyně: Dámy
a pánové!
Před půl hodinou mluvil s
této tribuny pan kolega dr. Mazanec, kterýž
nám zde představil československou stranu
lidovou. Představil nám ji tak, jak ji známe
z této síně: kterak tu chodí po špičkách,
kterak ji tu neslyšet, nevidět a necítit.
Pan dr. Mazanec nám řekl,
že jeho strana chce klid a mír v republice, že
všechno se má konati důstojně, bez znásilnění
(Hlas: Slyšte!), zejména volby, že jeho
strana chová se velmi loyálně, že uznává,
že je nutno, aby zájmy a rozpory stran ustupovaly
před zájmy národa. Byla to opravdu řeč
(Hlas: Odvážná!) rozvážná,
moudrá, dobrá.
A mne se velice dotýkaly žaloby,
které jsme tu z úst pana dra Mazance slyšeli.
Prý československá strana lidová přišla
velmi zkrátka, není prý tak zastoupena, jak
by si zasloužila. A prý jsme špatnými
počtáři.
Pánové, tyto žaloby mají
v sobě mnoho oprávněného, a kdybych
měl mluviti za svou stranu, tedy bych se musel připojiti
k tomu, že také naše zastoupení neodpovídá
početnímu i ostatnímu významu naší
třídy, naší strany v národě.
Ale, pánové, zdá se
mi, že poněkud jinak je to s Československou
stranou lidovou.
Pánové jsou dobří
počtáři, rozumějí dobře
cifrám, ale mně se zdá, že rozumějí
špatně hodinám. Přišli totiž
do té republiky československé trochu
později, než všecky ostatní strany.
(Výborně! Potlesk.) Jiné strany dávno
již ve Vídni nasedly do toho pravého rychlíku,
zatím co Československá strana lidová
ještě tam pořád byla a tak se ke své
škodě velmi opozdila. Statistika, bible a dějiny,
povídal to již Disraeli, jsou věci, z nichž
se dá dokázati všechno.
Pan dr. Mazanec - a to jest ten důvod,
proč navazuji na jeho vývody - nám zde představil
jen jednu tvář Československé strany
lidové. Tato strana má ještě jinou tvář,
která se již netváří tak líbezně,
tak diplomaticky a tak milostně, naopak, která se
někdy velmi brutálně kaboní. K té
tváři patří ruka, ne ta ruka, kterou
nám vztyčoval zde p. dr. Mazanec, ruka přátelsky
natažená; k té tváři, která
se ukazuje venku lidovým masám na Moravě,
ve Slezsku, na Slovensku a v jižních Čechách,
k té tváři kabonící náleží
zaťatá ruka, která také hrozí.
(Posl. Johanis: Do kostela politiku nemáte zanášeti!
Různé výkřiky.)
Já jsem po celou řadu týdnů
varoval před takovým postupem; ve své schůzi
předsedů klubův i jednotlivým jsem
domlouval a rovnal cesty a všechno bylo marné. Vy,
pánové, děláte politiku, na niž
musí býti právě s této tribuny
jednou náležitě posvíceno. (Hlas:
Nemáme žádné obavy!) Vím.
My si své zápasy s obvyklou ostrostí vybojujeme
venku, o tom nepochybuji. (Hluk a souhlas.)
Mám zde orgán Československé
strany lidové, "Čecha". (Hlas: To není
orgán přímo strany Československé,
to jest orgán jednotlivce, orgán Kotrbův!)
Na tom by nezáleželo, kdyby to bylo třeba "Právo
Lidu" anebo "Národní Listy". Chci
citovati, co řekl jeden z pánů. Je tu zpráva
o chůzi zemské nepolitické organisace Československých
katolíků. Čtu zde, že delegát
ze Slovenska Andrej Hlinka vyslovoval se na oné
schůzi takovým způsobem. Mluvil o nás
o Češích a řekl: "Vyhánějí
nás z kostelů". Dovolte, abych to označil
pravým jménem: není důstojno katolického
kněze, aby lhal. (Výborně! Tak jest! Potlesk.)
On řekl dále: "Na 100 učitelů
českých jde do Slovenska, a co takový český
učitel dovede, to víme". (Posl. Čuřík:
To známe z Moravy!) Pánové, takto budou
podle úmyslu pana Andreje Hlinky vítáni
na Slovensku čeští učitelé, kteří
tam jdou opravdu s takovým idealismem, jaký bychom
přáli mnohým z těch, za něž
mluvil pan Andrej Hlinka. (Výborně! Souhlas.)
Dále se praví: "90 procentům katolíků
berou náboženství". A kde jsou důkazy
toho? Pánové, jestli katolickému lidu někdo
bral náboženství v té válce,
pak to byli ti feldkuráti, (Výborně! Bouřlivý
potlesk.) to byli feldkuráti (Hlasy: Tak jest! Zcela
správně!), o jejichž činnosti jsou
všichni vojáci věřící
i nevěřící náležitě
informováni.
Pokládal jsem za nezbytno, aby na
tyto věci bylo s této tribuny upozorněno.
Vím velmi dobře, že stojíme před
řešením otázky, která může
býti jednou z osudových otázek našeho
národa, to jest: rozřešení poměru
mezi státem a církví. Pozoroval jsem ve všech
stranách, že závažnost tohoto problému
se všude správně chápe. Nemohl bych
doporučiti, aby československá strana katolická
připravovala svoje věřící na
tyto veliké věci tím, že již nyní
podněcuje ženy proti mužům, vyhrožujíc
jim, že se budou musiti nechati rozváděti a
že jejich mužové budou od nich utíkati.
Já bych si, pánové, přál, aby
naše veřejnost nebyla k tomu velice vážnému
dílu připravována takovým způsobem,
jaký až k nám do srdce království,
do královské Prahy nám přinesl pan
Andrej Hlinka, jehož aureola kolem hlavy jest hodně
falešná. (Různé výkřiky.
Potlesk.)
Dovolte, pánové, abych přistoupil
k jiné věci. Před týdnem byla v užším
kruhu pronesena tato slova: "Naše republika není
ještě hotova. Může se ještě
státi, že po veliké naději přijde
veliké zklamání. Pamatujte, že dílo
není ještě dokonáno. My jsme vedli vaše
věci čtyři a půl roku, skládáme
je nyní do vašich rukou, odevzdáváme
vám také všechnu odpovědnost."
Tato slova promluvil muž, který má dosti autority,
aby mu bylo uvěřeno na slovo, a který si
svou revoluční prací pro republiku získal
právo, aby směl varovati a, uzná-li to za
nutné, také kárati. Byl to českoamerický
kapitán soudruh Emanuel Voska.
Dámy a pánové! Skutečně,
naše republika není ještě hotova. Ne proto
jen, že nemá přesných hranic a že
jí radou národů nebylo dosud vykázáno
pevné místo v organisaci světa, ani proto,
že nemá dosud své řádné
ústavy a svých vlastních zákonů,
ani proto, že její administrativa dosud řádně
nefunguje a že její hospodářský
a sociální život nemohl býti ještě
obnoven. Naše republika není hotova ještě
ani v myslích a srdcích veškerých státních
občanů. (Výborně! Zcela správně!)
Nemluvím o Němcích z okrajových okresů
republiky, ani o Polácích na Těšínsku,
ani o maďarských menšinách v osvobozovaném
Slovensku. Mám zde na mysli ony dva neblahé výstřely
fanatikovy na královském hradě.
Do srdce prazvláštního
milionáře namířena byla ta rána,
do srdce milionáře, který své miliony
hodil větrům na pospas, zatím co jiní,
mnozí jiní nebyli ochotni obětovati ani sešlapané
opatky své obuvi (Výborně!), do srdce
milionáře, který opustil svůj pyšný
palác, kdež byl pánem, zatím co mnozí
jiní nebyli ochotni opustiti ani předsíně
salonů, kdež byli prosebníky.
Pánové, dr. Kramář
je můj politický odpůrce, protože zamítá
socialism, myšlenku, kteráž je vírou,
nadějí i láskou velikých zástupů
lidí ponižovaných a vykořisťovaných.
Já však neváhám říci,
že jméno dra Kramáře vyslovuje se i
v našich řadách s uznáním. (Výborně!
Tak jest!) Neboť dr. Kramař neopustil, dr. Kramář
nezradil, dr. Kramář stál, kdy bylo snad
výhodnější klečeti a kdy tak
mnozí jiní skutečně klečeli.
(Výborně! Potlesk.) Dra Kramáře
neopustila pýcha muže, který ví, že
i mučedníkům je zapotřebí k
svobodě národů, a že smrtí jednotlivců
platí se život celých národů.
(Výborně!)
Ukázalo se, že ani nejperfidnější
mocnost staré Evropy netroufala si konec konců vztáhnouti
ruku na život tohoto muže. Nuže, a on měl
býti sklácen do černé jámy
hrobové rukou pobloudilého, nezralého mladíka.
Já se táži: lze to pochopiti? Pravím
vám, dámy a pánové: kdo v těch
hodinách po atentátu nepochopil, že celá
naše republika, ta naše sladká, milostná
paní, stojí tu jako Hamlet před osudovou
otázkou: být, či nebýt? - ten
není z nás, ten nikdy nebyl náš a nikdy
nebude náš. (Výborně! Bouřlivý
potlesk. Hlas: Ale nebylo jich mnoho!)
Nuže, my jsme viděli, že
to, co následovalo po výstřelech ... (Posl.
Aust: Mezi vámi snad! Posl. P. Rýpar: Kdo vychoval
ho a po čí řeči šel tam na hrad?
Teprve potom jste obrátili!) Vy jste královraždu
uvedli do celého systému v dějinách,
pánové. (Hluk.)
Chci říci, že to, co
se dělo ... (Hluk).
Místopředseda dr. Hajn
(zvoní): Slovo má pan kolega.
Posl. Bechyně: Já nemám
slovo, jak vidíte, pane předsedo! (Veselost a
hluk). Ve slušné společnosti mluví
jen jeden člověk, a když domluví, mluví
zase druhý. (Hluk). Ještě to nepomůže?
Tedy to, co následovalo po atentátu,
to nás všechny přesvědčilo o
jednom: že nikdy netřeba zoufat a že z toho zmatku,
z té ohromné křeče, vstala jako vítěz
naše republika. (Hlasy: Šťastnou náhodou!)
Dnes jsou naše srdce úplně klidna. My dnes
víme, že to, co ohlašovaly ty výstřely
na hradě, nebyl počátek, nýbrž
konec (Výborně!), a že to byl
konec křeče, která se nepřenesla na
celé tělo národa. My dnes již víme,
že se nemusíme obávat hrůz občanské
války, my dnes již víme zcela jasně
a bezpečně, že naše republika nebude krvavým
bojištěm, kde se střetnou otcové a děti
v ryku vášně a krveprolévání,
nýbrž že naše republika bude požehnaným
polem, na němž ze společné práce
otcův a dětí vzroste velká a slavná
žeň. (Výborně! Potlesk.) My víme,
že akkordy, které se budou ozývati z příštího
našeho života československého, nebudou
představovati vzteklou disharmonii krveprolití,
nýbrž že to budou akkordy lásky a práce!
To jest naše pevné přesvědčení,
to jest poučení nás všech z neblahého
atentátu. (Výborně!).
Pánové a dámy! V debatě
o vládním prohlášení bylo mnoho
v této síni i mimo ni hovořeno o českém
bolševismu. Chci k této věci říci
také několik slov.
Stojím samozřejmě na
půdě prohlášení výkonného
výboru československé sociálně-demokratické
strany dělnické, v němž je psáno,
že strana zamítá taktiku diktatury, to jest,
že zamítá militaristické násilí
menšiny proti většině. Já bych
k tomu ještě chtěl dodati, že sociální
demokracie zavrhuje také státní ideál
bolševismu. Je známo, že ruští bolševici
zamítají myšlenku demokratické republiky,
prohlásivše ji za ideál maloměšťácký.
Místo demokratické republiky uvedli v život
federaci sovětů, t. j. dělnických
skupin, které byly dosazeny umělým volebním
řádem. Nezbývá mi tu času k
rozboru; chci jen říci, že československá
sociální demokracie neakceptuje ani tohoto státního
ideálu bolševického. Ona stojí na půdě
republikánského demokratismu a demokratické
republiky (Výborně! Potlesk.), neboť
ideál federace sovětů jest v rozporu s celou
naší národní a politickou tradicí
(Výborně! Potlesk.), on neodpovídá
našim kulturním, našim hospodářským,
našim politickým poměrům. A jako socialisté
máme za to, že tato státní forma bolševická
není účelným nástrojem, jehož
by dělnická třída mohla použiti
k vyvrácení kapitalistického řádu
hospodářského.
Opakuji: že trváme na myšlence
demokratické republiky, kteráž je obrazem veškerých
sil v národě, (Hlas: Výborně!)
spravedlivou politickou organisací všech vrstev národa
československého. (Výborně! Hlučný
potlesk).
Nemůžeme se ještě
dobře vyjádřiti o sociálně-hospodářském
ideálu bolševismu. V této věci měl
po mém soudu pravdu pan Dr. Franke a nikoliv pan
Dr. Stránský. Nemáme ještě
dost objektivních zpráv, jak vypadá sociálně-hospodářská
organisace sovětského Ruska. (Hlas: Desorganisace!)
Neznáme způsob jeho výroby a distribuce.
To ještě nemůžeme docela dobře
posouditi. (Posl. Stránský: Čistá
komuna!) My nepochybujeme o tom, že pokusy ruských
komunistů budou sloužiti všem socialistickým
stranám světa ve všech národech (Posl.
Stránský: Za výstrahu!) jako příklad
buď positivní nebo výstražný. (Posl.
Stránský: Tak jest!)
Účty socialistických
stran o této otázce nejsou uzavřeny. (Hlas:
Tak jest!) Celkem bych chtěl říci k této
záležitosti, že orientace československé
strany sociálně-demokratické je rozhodně
a nekompromisně socialistická, při tom však
rozhodně a nekompromisně česká a demokraticko-republikánská.
(Výborně! Potlesk.)
S otázkou ruského bolševismu
souvisí otázka komunistů českých,
českých bolševiků. A ti dovolte, abych
s tohoto místa vyslovil díky panu Dru Stránskému
ml. za statečná slova, která tu pronesl.
On měl odvahu, že naznačil, nebo skoro úplně
vyslovil myšlenku generálního pardonu pro všechny,
kteří se vracejí do vlasti z ciziny. Na tomtéž
stanovisku stála od počátku naše strana.
Při tom zdůrazňuji, že nám tak
nešlo o ty komunisty, že nám tak nešlo o
ty české bolševiky, nýbrž že
nám šlo o náš stát, o naši
republiku. (Posl. Johanis: Zcela správně!)
My jsme totiž toho názoru, že
mezi námi je tolik konfliktů, že z našeho
hospodářského i politického života
vyvěrá na povrch tolik hořlavin, že
naprosto není zapotřebí, abychom si své
staré i nové konflikty rozmnožovali ještě
o konflikty nové. Pánové, my se domníváme,
že tady je státníkův úkol, a
že zde bude také skládána státníkova
zkouška. Hleďte! Přijíždí
přes hranice republiky bývalý poslanec agrární,
pan Dürich, a my jsme o něm slyšeli věci,
které nebyly vždycky fair. O té věci
nebudu šíře mluvit. On byl vítán
svými sourodáky, zahráli mu "Hej Slované"
a "Kde domov můj." Jest pokládán
mnohými za ctihodného občana československé
republiky. Nedávno byla schůze internovaných
a uvězněných a my jsme z úst těch
lidí slyšeli o hrozném zatěžujícím
materiálu proti lidem, kteří v naší
republice zaujímají dosti význačná
místa, jako zcela řádní a pořádní
občané republiky.
Pánové, a což kdybychom
chtěli nyní, aby všichni lichváři
a aby všichni ti keťasové, kteří
šidili a kteří okrádali, aby vraceli,
co přebrali, kdybychom na ně na všechny uspořádali
hony, kdybychom jim hrozili zatykačem, pánové:
která vesnice a které město mohlo by ztráviti
jednu klidnou noc, jeden klidný den? My máme těch
konfliktův a hořlavin doma dost a nebylo by dobře,
kdybychom je rozmnožovali ještě potížemi
cizími.
Jel jsem nedávno ve vlaku s praporníkem
československých legií, který se vracel
z Ruska, kde byl ještě někdy v prosinci a vyložil
jsem mu, jak se naše strana a náš tisk dívá
na otázku komunistů, vracejících se
z Ruska. On mi řekl: "Pane, to jest názor veskrze
správný; já se na to dívám
také tak a bylo by dobře, kdyby republika poslala
k legionářům na uralské frontě
několik emissařů, kteří by
pro tuto myšlenku smíru připravovali půdu".