Národní shromáždění československé 1918 – 1920

A nyní, velectění pánové, pokud se týče Ruska. My bychom zajisté byli nejšťastnější, kdyby to, co se stalo v Rusku, mohlo býti u nás trvale pochováno. My nechceme jíti tak daleko, abychom mohli říkati, že ti, kteří se v Rusku přihlásili do strany českých komunistů, byli šmahem vedeni jen nečistými motivy. My nemůžeme vylučovati, že i mezi nimi byli mužové, kteří jen z nejideálnějšího zaníceni pro věc ruské revoluce k tomuto hnutí se připojili. My ovšem jsme si všichni dokonale vědomi, že, můžeme-li o těchto věcech usuzovat, byli zde stoupenci dvou revolučních tendencí. Je ovšem otázkou, kdo více vykonal pro revoluci: zda ten, kdo se domníval, že prospěje věci v české straně komunistické, nebo ten, který se zbraní v ruce pokračoval v revoluci proti Rakousko-Uhersku a proti Německu. Ale přes to mám za to, že nemůžeme takovýmto způsobem všechno u nás jen generalisovat, a že by bylo svrchovaným nebezpečím, kdybychom u nás každou sociální snahu chtěli deklarovat jako snahu bolševickou, kdybychom od rána až do večera jako evangelia používali jen těchto výrazů a ničeho jiného.

Mám tudíž za to, že by v takovýchto debatách a v takovémto tónu pokračováno býti nemělo. Je-li co zájmem republiky, je to jedno: aby všechny pracující třídy byly pevně semknuty a sjednoceny, poněvadž v tomto sjednocení spočívá nejpevnější záruka všech fundamentů republiky. Představte si, co znamená tento rozvrat pro Rusko, a uvažte, jaké hrůzy vyvolal tento rozvrat pro Německo. Rusko a Německo jsou dva ohromné státy, které unesou i tyto hrůzy, které se dnes valí tamními kraji. Pro nás, pro republiku československou by to mohlo znamenat zkázu. (Výborně!)

A poněvadž chceme tomuto rozvratu předejíti, poněvadž chceme zabrániti, aby naše města nestala se jevištěm ohromných bojů bratrovražedných, usilujeme o to, aby zde v této práci bylo tímto způsobem také pokračováno. U nás není žádné pochybnosti o tom, že všecken náš lid je si vědom toho, co znamená republika a, kdyby přišlo k nutnosti, že i se zbraní v ruce je hotov věc své republiky hájiti. Ale jde o to, aby práce tato nebyla znesnadňována. Můj názor je ten, že žádnou persekucí, žádným žalářem, žádným stíháním jakékoliv stopy bolševismu v českém národě nevyhladíte. Chcete-li bolševismus odstraniti, pak ho odstraníte pouze dvojí cestou. Na jedné straně veřejnou tribunou, argumentem proti argumentu, na druhé straně velikou tvůrčí prací pro ty vrstvy, které ve státě nejvíce trpí. (Tak jest! Potlesk.)

To jest práce proti bolševismu! My se tohoto bolševismu nelekáme, poněvadž víme, že ti lidé v Rusku, kteří se k nám vracejí, až přijdou mezi nás, až jim budeme moci říci, že u nás jsou poměry takové a takové, oni to pochopí a my v nich můžeme najíti spolupracovníky, ne element, který by sahal na fundament republiky, ale element, který by republiku v jejím rozvoji podepíral. Nám se jedná především o to, aby to, co bylo za hranicemi, u nás přestalo. My všichni jistě víme, co ohromného vykonaly naše legie venku za hranicemi. My si přejeme, aby to, co venku bylo, bylo zahlazeno. Je samozřejmo, že najde republika tolik síly, aby se ubránila všem snahám, které by usilovaly o její život.

Nezapomeňme, že věc naší republiky není ještě hotovou, že před námi stojí ještě ohromná práce, venku za hranicemi i u nás doma. Práce ta musí býti vykonána. A najdeme-li my navzájem cestu k sobě ne persekucemi, ne zatýkáním, ale důvodem proti důvodu, v přesvědčování, věříme my tolik v onu velikou morální sílu, která pomohla tuto republiku založiti a která ji drží, tolik věříme v tuto velikou morální sílu v našem lidu, že my také republiku svou dovedeme k šťastnému konci, a proto naší jedinou touhou jest, aby, co mezi námi se děje, co mezi námi se jedná, aby se to dálo reformou, která nás sbližuje, a ne která nás rozvrací. Naším cílem jest, abychom svoji republiku, jako doposud, udrželi i dále bez občanské války, bez krveprolévání a vraždění. Jest to ohromný úkol, vážení pánové, a promiňte, když mluvím přímo k zástupcům z kruhů městských a venkovských. Vaší povinností jest, abyste Vy dělníky při jejich ohromné, těžké práci podporovali činy i skutky. (Hlas: To se dálo!) Nejedná se zde o vyhánění třídních rozporův až do krajností, jedná se o to, aby věci tyto byly urovnány způsobem, který by republice naší přinesl jen prospěch. (Výborně!)

Situace jest, vážení pánové, neobyčejně vážná a my si této vážnosti doby také musíme býti dokonale vědomi. Naše práce musí čeliti k tomu, aby to, čeho bylo dobyto, bylo udrženo a dovedeno k šťastnému konečnému rozvoji. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má p. dr. Veselý.

Posl. dr. Veselý: Vážené shromáždění!

Vládní prohlášení nepokládám za tvůrčí program, protože v něm, kromě slibu o vyvlastnění velkostatků, zavedení daně z majetku a o dolech uhelných není žádných nových podnětů, není žádných nových úkolů, které by vláda byla určila. Spíše je to jen rozhled po správě veřejné a slibuje se jen důrazné vykonávání některých zákonů. Ovšem, prohlášení vládní slibuje také celou řadu nařízení z různých oborů, neoznačuje ty obory a nám nezbývá, než počkati, až poznáme, jaký duch z těchto jednotlivých nařízení bude patrný. Ale přiznám hned, že od prvního programového prohlášení vlády Československého státu bych byl očekával více, než v něm skutečně obsaženo jest. Vláda, která nás má převésti ze starých poměrů rakouských do nových poměrů republikánských, vláda, která je revoluční vládou, ta měla program svůj vysloviti určitěji, obšírněji, než se stalo.

Vláda sice si stěžuje, že jejím úkolem jest vybudování celého státu od základu, že k tomu nemá dosti sil a dosti úřednictva. Ale ani tyto obtíže neomlouvají chudost jejího programu, zejména úkoly, které plnit bude nejbližší naléhavou povinností našeho státu, nejsou ve vládním programu vytčeny a naznačeny. Víme, že hned, jak se otevře jaro, nastane vládě starost o zaměstnání dělnictva. Víme, že soukromý ruch podnikatelský není dosud tak silný, a vzhledem na drahotu materiálu a vysoké mzdy dělnictva ani stavební ruch nebude tak silný, aby zaměstnal velké masy dělnictva.

Nezbývá, než aby tu zasáhl stát, a tu jest třeba, aby vláda měla už určitý program, jaké stavby a v jakém pořadí míní je prováděti a jak míní zaměstnati lid, který dosud byl odkázán na vyživovací příspěvky, který však si chce poctivou prací mzdu řádně vydělati a ne pouze vyživovací almužnu bráti.

Nápadno jest, že zejména ministerstvo železnic v celém programu vládním žádných úkolů si neustanovilo, ač právě ministerstvo železnic nejspíše může opatřiti práci a zaměstnání lidem; ovšem jest nutno, aby ten plán byl promyšlen a připraven, aby bylo jasno, které práce pokládá ministerstvo železnic za nejnaléhavější a které také skutečně nejvíce potřebám lidu by vyhověly.

Jde přece o starý plán drah místních, jest potřeba celým východním Čechám opatřiti lepší spojení ku Praze, jest potřeba celou síť železniční, která dosud vodila lidi kolem Prahy do Vídně, soustřediti v Praze. O tom všem není ve vládním programu ničeho. Jest potřebí a nejnaléhavější nutností, upraviti spojení Slovenska s Prahou, sblížení Moravy s Prahou.

To přece jsou úkoly, které nestrpí odkladu až do provedení voleb do Národního shromáždění, to jsou úkoly, které nutno řešiti hned, a úkoly, které budou spojeny s velikými stavbami a pracemi státními. Lituji, že v programu vládním, který se omezuje ovšem jen na krátkou dobu, do voleb, není vzpomenuto těchto naléhavých prací. Za takové jen jaksi správní opatření bych pokládal také slib o tom, že daň z válečných zisků bude vybírána ostřeji, a že zákon o ní bude prováděn důrazněji.

Zákon o válečných ziscích trvá od 16. dubna 1916, ale je to téměř zapomenutý zákon, zákon, který vykonáván nebyl. Zbohatlíci se ho obávali, čekali, že jim pomůže od části těch zisků, jejich nepoctivých zisků.

Jsem přesvědčen, že by v tom byli shledávali i úlevu výčitkám svědomí, kdyby byl stát přišel a pořádnou daní jim kus těch nepočestných výtěžků vzal. Čekali však marně a jsem jist, že každým měsícem, o který se předpisování daně opožďovalo, to hryzení svědomí se umenšuje, že stát bude míti s těmi zbohatlíky mnohem těžší úkol, když nyní po letech, bude chtíti daň z válečných zisků, než kdyby byl ihned zákon řádně a důrazně vykonával.

Proč se zákona neužívalo? Myslím, že jednou z příčin byly také příliš blízké styky politických úředníků se všemi těmi zbohatlíky i se všemi těmi mlynáři, se všemi těmi marmeládovnami, se všemi obchodníky s dobytkem, se všemi obchodníky s různým zbožím, obilím atd.

Považte, pánové, že ti úředníci. zejména to byli úředníci berních referátů, kteří mají vykonávati daň z válečných zisků, jezdili po celou dobu války s těmi pány komisionáři obilními, dobytčími, bramborovými každý den po rekvisicích v kočárech po venkově a s nimi byli v nejbližších stycích. A ti pak měli vykonávat proti těmto zbohatlíkům zákon o dani z válečných ziskův a měli státní správě veliké obnosy od nich přiváděti! To jim bylo jistě velmi za těžko. A nápadno jest, že právě ty osoby, které měly styky s finanční správou a s politickou správou, že právě ty osoby, které měly blízké styky s politickými úřady, nejvíce zbohatly a vykazují největší počet zbohatlých komisionářů, mlynářův atd. - Kromě toho úředníci politických úřadů svou výživou - poněvadž nebyli živi z těch 200 gr. které předpisovali jiným lidem - záviseli na svých dodavatelích, na mlynářích, řeznících, a neměli volné ruky proti nim.

Okresní hejtmanství dobře věděla, kdo zbohatl. Při válečných půjčkách jste to pozorovali, prstem byste mohli ukázati na ty, kterým hejtmanství nařídilo: ty upíšeš 50.000 K, ty 100.000 K na válečnou půjčku, neboť okresní hejtmani dobře měli spočítáno, kolik set tisíc který člověk vydělal, a kolik kdo z války nashromáždil. Okresní hejtmanství také věděla velice dobře, a když měly býti odváděny sbírky k různým státním účelům, také dobročinným anebo válečným, tu požadovala dary přímo od známých zbohatlíků. Úřady tedy dobře věděly, kdo zbohatl, ale právě těmi poměry měly ruce svázány a všechno úsilí, vehnati je doměřování daně ze zisku bylo marné.

Ovšem jest škoda, že tolik doby uplynulo od vydání zákona až do skutečného jeho provádění, o němž jsem přesvědčen, že ministr financí tentokráte je míní opravdu. Mnoho z těch zisků bude převedeno na jiné osoby, mnoho bude schováno tak, že nebude už vůbec možno najíti ty zisky; mnoho jest také rozplýtváno, hýřilo se, utrácelo se vesele z takových lehce nabytých peněz. A těch peněz státní správa již tak snadno nenajde. Je to škoda, poněvadž těch pět set milionů korun, které jsme opatřovali půjčkou svobody, jsme mohli snadno nabýti daní ze zisků válečných, a nebylo potřeba, abychom z nich platili 4proc. úrok (Souhlas.)

Kromě toho myslím, že důrazně vykonávaná daň z válečných zisků bude také důrazným prostředkem proti lichvě válečné. My jsme stále hubovali na válečné zbohatlíky, my jsme žehrali na ně, slyšíte v Národním shromáždění v každé debatě tolik a tolik stížností na ně, ale na tu kořist, kterou oni shromáždili, jim dodnes nikdo nesáhl.

Celý svět se rozhořčuje, všechny noviny bouří, my tu křičíme, ale, pánové, krejcaru jsme těm válečným zbohatlíkům nevzali, ti sedí na těch svých pytlících, ve kterých nashromáždili stohy papírových peněz a vysmívají se našemu rozhorlení, poněvadž slova, která mluvíme, jim peněz nevezmou a od dalšího kořistění jich neodvrátí.

Kdybychom vzali jim ty zisky a odňali jim radost, kterou ze své práce mají, a ukázali, že jest marné namáhání po těch dalších ziscích, ježto jim je stát vezme a dovede odejmouti, jistě bychom bojovali účinněji proti lichvě, než pouhým řečněním a rozhorlováním se v Národním shromáždění. (Výborně!)

Také tresty, které byly válečným lichvářům ukládány, neprospěly, všude chytali jenom jednotlivce a bohužel ty malé hříšníky, těm velkým obyčejně se neublížilo. Nemluvím proti tomu, aby byla trestána lichva. Je také toho potřebí, aby soudy zde zakročovaly a pořádek zjednaly, ale neslibuji si od tohoto trestního stíhání mnoho.

Pan dr. Engliš mínil, že jest potřebí odložiti provádění zákona o daních z válečných ziskův až k úpravě valuty. Odpustí mi zajisté, že s tímto jeho míněním nesouhlasím. Mně záleží na tom, aby tato daň byla vymáhána rychle, poněvadž ty válečné zisky jsou taková bahenní květina, která má život krátký, vyroste a brzy zahyne. Jest třeba chytati, dokud jest možno je popadnout.

My jsme 28. října po prohlášení samostatnosti státu československého musili ihned slibovat shromážděným nadšeným zástupům, že budou zbohatlíci stiháni a že jim válečné zisky budou odnímány. Konáme tedy docela spravedlivou povinnost, když připomínáme panu ministru financí, aby podle svého slibu důrazně tento zákon vykonával.

Také při vyvlastňování velkostatkův i velkého průmyslu, o němž ovšem vládní prohlášení nemluví, jest nutno rychle jednati. Vláda slibuje porady se znalci. Jistě je jich potřeba, ale odpusťte, pánové, národ očekává od nás již činy, rychlé skutky, ne již dlouhých porad, poněvadž se mu zdá, že ty dva měsíce času, které uplynuly od státní samostatnosti československé, byly ztraceny marně.

Nemůžeme-li my s lidu sejmouti tíseň o potraviny, tíseň o oděv, obuv, drahotu různou, musíme se starati, aby alespoň spravedlnost byla prováděna ve věcech majetkových. Jest nutno, aby vláda břemena a bolesti válečné rozdílela nejen na chudý lid, nýbrž aby je také uvalovala na vrstvy, které dosud válku málo pocítily. (Výborně!) To je úkolem vlády, a povinností vládní.

Víme, že rovnosti nebude dosaženo nikdy mezi lidmi. Úplné, sociální, stavovské, majetkové rovnosti není možno dosáhnouti, bylo by to nad lidské síly. Ale úkolem vlády jest alespoň tu nerovnost upraviti tak, aby byla snesitelnou. Jestliže lidu kážeme pořád trpělivost a snášení hladu, bídy a zimy, a žádáme od něho, aby vzhledem na naši mladou republiku snášel tyto strasti dále, není žádné jiné pomoci, než abychom ukládali břemena také těm, kteří nebyli válkou postiženi. To je možno jenom zabavováním velkostatků, ukládáním daně ze jmění, která byla ohlášena, a stíháním lichvy.

Naléhavá povinnost vlády jest a sice neodbytná povinnost, aby se starala o reformu veřejné správy, zejména politické správy.

Ani tento úkol není takový, aby bylo možno jej odložiti do provedení nových volen do Národního shromáždění, jest to úkol nejvýš naléhavý.

Reforma veřejné správy má záležeti nejen v tom, že vláda laickým živlům občanským opatří spolupráci při politických úřadech, nýbrž také že udělá mezi politickými úředníky očistu a pořádek. (Posl. Hrouda: Nestačí, že politické úřady, dříve černožluté, byly přetřeny nyní červenobíle!)

Již z důvodů, které jsem uvedl, jest potřebí, aby političtí úředníci byli přesazováni, dáváni na jiná místa, aby ten jejich černožlutý život ve starém Rakousku byl zakončen a aby jim byla poskytnuta příležitost, by mohli jinde, kde nevidí kolem sebe svědky svých starých hříchů z minulých časů, začíti život nový. (Posl. Hrouda: Měli by také za ty hříchy pykati! Jsou případy, že okresní hejtmani dali odstřeliti lidi! To je demoralisace!)

Při politické správě je nutno zaříditi komise občanské, které by spolupracovaly s politickými úředníky. Nestane-li se to, pak naše politická správa se vyvine směrem, který jistě nám způsobí značné škody.

Národní výbory byly zrušeny, poněvadž se prý dopustily jakýchsi přehmatů. Myslím, že tento krok nebyl zcela oprávněn a rozmyšlen. Víme, že Národních výborů bylo potřeba ihned po převratu, poněvadž tu nebylo žádných instancí a pracovníků, kteří by převod ze starých poměrů rakouských do nových poměrů mohli provésti. Politické úřady tehdy k tomu způsobilé nebyly.

Druhý den po zřízení Národních výborů sliboval ústřední Národní výbor, že okresním Národním výborům budou zaslány instrukce na venkov. Tyto instrukce vydány nebyly ani za týden, ani za měsíc, nevyšly do dnes. Pak ovšem se Národní výbory venkovské dopouštěly přehmatů, poněvadž si nebyly vědomy, jaké meze má jejich kompetence. Místo, abychom upravili jejich činnost, odstranili jsme je. To je jistě chyba, kterou bude nutno napraviti tím, že alespoň nyní se dostane politické správě součinnosti občanstva. Nemyslete, že lidu jest lhostejno, jestliže v tom novém československém státě, v té československé republice, která jest jeho láskou, jeho radostí, se setkává s figurami starého Rakouska.