Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Velectění pánové, já mám za to, že by to slovo revoluce, ty výhrůžky revolucí v demokratické soustavě nemusely se opakovati. (Posl. Vaněk: To nejsou výhrůžky; jest-li říkám, že může přijíti nějaká bouřka, neříkám, aby do někoho uhodil hrom!)

Jsem přesvědčen, že veliká většina z Vás má poctivé úsilí, zahnati tuto bouřku; to vím, ale, velectění přátelé, tu musím přece na jednu věc upozorniti. Vy nejste v této otázce jednotni, a tady nejde, to mi přece doznáte, o nějakou podružnou... (Hlas: Vy nebudete naším soudcem!) Nechci jím býti. (Hluk. Předseda zvoní.) Nejste ve všem jednotni. Já jen chci říci... (Veliký hluk a vřava. Hlas: Než se den s nocí snoubí, Vaše názory budou jiné! To jste si mohl ušetřiti! Prokazujete republice moc špatnou službu! Vy svou řečí jen posilujete bolševismus! Nepokoj. Předseda zvoní.)

Velectění pánové! Já jsem chtěl říci, já na tom trvám, že zde nejde o nějakou podružnou taktickou otázku, že zde neběží o nějakou podružnou programovou otázku a vůbec o žádnou programovou otázku. Velectění pánové, zde jde - jak to řekl tehdy "Vorwrts", když glosoval Kautského, - o otázku na život a na smrt celého národa a také celých dělnických tříd.

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr. Stránský (pokračuje): Ještě bych chtěl říci, je to moje domněnka, možná že také nebudete v tom se mnou souhlasiti, zda jde skutečně o věc taktiky, a myslím, že i vy, kteří v této otázce stojíte s námi na stejném stanovisku, neužíváte v jedné věci správného prostředku; já si myslím, že hasíte, ale že často hasíte olejem.

Vy máte pro to zvláštní formulku, vy máte theorii o ventilu, který se musí nechati lidu, a tím ventilem že jest ten tisk, který mu jeho bídu a křivdu uvádí na oči, a tento ventil že pak způsobuje, že lid se spokojí s demokratickými formami a že bude hledati nápravu své křivdy. (Výkřik: Vy nám nebude určovati naši taktiku!) Já ji neurčuji, já také nemluvím zde na adresu centralistů, nýbrž mluvím o sociálních demokratech. Nejedná se dokonce o to, abych je poučoval, nýbrž, pánové, když přece jsme si řekli, že určitou věc chceme shodně oba, proč spatřujeme něco urážlivého v tom, když se také společně dohromady budeme raditi o prostředcích, jakými bychom toho cíle dosáhli? To jest moje mínění, a to jsem jen jako svoje mínění uvedl. Strana, která od včerejšího dne jest na straně, řekl bych, republikánské cele, která bez výhrady, cele se prohlásila pro republiku, ne pro republiku vůbec, nýbrž pro tuto republiku, - odpusťte, pánové, že jako buržoa vás kompromituji svým souhlasem, touto stranou jest česká strana socialistická. (Posl. dr. Franke: V tom jest viděti vaši nebezpečnou methodu!)

Žádná methoda v tom není. (Výkřik posl. Slavíčka.) Pane kolego Slavíčku, dovolte, vy také budete proti nám protestovati? Vy jste včera řekli, řekněte koho jste měli na mysli, já to přiznám bez obalu, že to považuji za příliš ostrou formulaci, vy jste řekli: "se zbraní v ruce." Kam byla mířena tato slova? Ne do měšťáckého tábora, na lichváře se chodí s policajtem. (Výkřik: To jest jednostranné!)

To není jednostranné, chci jen říci, že se česká strana socialistická prohlásila pro tábor republikánský, a pravím, že jest potřebí, - neposuzujte tuto otázku tak nenávistně - abychom, třeba že stojíme ve dvou táborech, třebaže máme dvojí, docela různé nazírání na politiku a hospodářský výrobní proces, pravím, že jest zapotřebí, aby ti, kteří jsou republikány ne v tom smyslu, že jsou pro republiku vůbec, nýbrž že jsou pro tuto republiku, pro toto Národní shromáždění, pro tuto vládu, pro tyto volby, které mají rozhodnouti o jeho složení, - že jest zapotřebí, aby všichni ti byli si toho vědomi, že, i když to není organisováno, všichni ti že tvoří spolu jen jednotný koaliční republikánský blok a k tomu bloku však nepatří, ten se k němu také nemá hlásiti, poněvadž tím, když se k němu hlásí, a když, pánové, neuznáte, že toto musí býti radikálním dělítkem mezi námi, bude to míti za následek jen zmatky, stesky, vzájemné štvaní jedněch proti druhým, a nikdy se nedostaneme k tomu, kam se chceme dostati, totiž ku práci positivní a ke vzájemné, dobré důvěře.

Velectění přátelé! Já jsem chtěl jen na adresu české strany socialistické - v tom mne přerušil pan Dr. Franke, já na to zapomněl - říci, že se obávám jednoho, a myslím, že to konečně platí také pro stranu sociálně-demokratickou, pokud stojí na stanovisku klidného vývoje Národního shromáždění. A chtěl jsem říci, že by bylo snad marné, kdybychom se jen zřekli politického terroru a kdybychom eskomptovali předem jeho výsledky, totiž kdybychom prováděli jisté věci, které bychom neprováděli jinak, než s terrorem, kdybychom je prováděli, jen abychom terroru předešli. Já zde nepůjdu do žádných velikých detailů. Na jednu otázku chci upozorniti, ale jen jako přiklad: totiž otázku vyvlastnění, nebo otázku konfiskace.

Velectění přátelé! Podívejte se! My jsme programově pro vyvlastnění latifundií, uhelných dolů, léčebných zřídel, velkého průmyslu, jak Vy jste řekli, také pivovarů, cukrovarův atd. Jsme pro to všechno. My také podali jsme zde příslušný návrh, ale teď je otázka: vyvlastnění nebo konfiskace?

Velectění přátelé! U některých věcí, jako např. vyvlastnění statkův osob, které zavinily tuto válku, nebo vyvlastnění církevních statků, nepovažuji otázku tuto za žádnou otázku, ale když stojíme s Vámi před otázkou, máme-li provésti vyvlastnění nebo konfiskaci velkostatků, tu my, stejně jako Vy, si přejeme, aby veliké latifundie Liechtensteinské, Švarcenberské a velké statky, které jen loupeží, se dostaly do těch rukou, my stejně jako Vy, věřte nám to, poněvadž nemůžete nalézti důvodů, pro které by to nebylo pravda, my přejeme si spíše konfiskaci než vyvlastnění, - přejeme si spíše, aby byly tyto statky převedeny v národní majetek tak, jak byly z národního majetku konfiskací vyvedeny.

Ale prakticky budu tu otázku přece vždy řešiti se zřetele, co jest pro náš národ, i pro jeho dělnickou třídu lacinější. Když dospěji k přesvědčení, že pro náš národ bude lacinější konfiskace, pak budu pro konfiskaci. Mravní zřetele žádné nebudou státi mně v cestě, ale bude mi v cestě, jestli dospěji k názoru, že by ta konfiskace byla dražší, než vyvlastnění. A o tom mně poučí nejlépe náš pan ministr Beneš v Paříži, který v dané otázce řekne našemu ministru financí, co by to neb ono opatření naše stálo; jest-li dojdeme matematicky ke zjištění, že to jedno by bylo dražší než druhé, tedy všichni rozhodneme se pro to druhé. Vzal jsem to jako příklad otázky, na které jsem chtěl ukázati, že my všichni musíme tyto věci řešiti věcně a ne tedy předem, když Vy prohlásíte určitý požadavek, jako jste prohlásili včera vyvlastnění bez náhrady, čili konfiskaci.

Dejme tomu - já neříkám, že se to stane - dejme tomu, že bychom se octli v takové situaci, že by nás pan Clement Simon a náš pan zahraniční ministr přesvědčili, že bychom tím ztížili svůj finanční styk s dohodou. V takovém případě vy sami byste položili překážku do cesty a, jestli to činíte jaksi v tom přesvědčení, že my budeme potom ti, kteří vás v té věci přehlasují, tu se mýlíte. My tento koaliční princip budeme držeti do důsledků, budeme tyto otázky řešiti s vámi. Když se s vámi dopustíme společně chyby, budeme společně s vámi také všechno nésti, její důsledky a následky. My zkrátka se této koalice budeme držet, dokud trvá, a nedáme se z ní žádným způsobem vyloučiti.

Velevážení přátelé! Končím tím, a tlumočím zde, věřte mi to, smýšlení celého našeho klubu: - že vás z upřímného srdce prosím: věřme si! Vy máte svůj program, my máme jiný program. Ale, pánové, já vás prosím v zájmu společné věci a v zájmu usnadnění vašeho vlastního postupu, přestaňte z nás ve svém tisku dělati ty zlé, škaredé obludy, které nemají nic jiného (Hlas: To vy také děláte! Jiný hlas: Máte svolení prohlásit, že vy přestanete?), než jak by vykořistily ten dělný lid. Neboť, velectění pánové, když nás tak stále líčíte, nehledě k tomu, že přece v tom měšťáckém táboře to vzbuzuje nevyhnutelnou hořkost a z toho nic jiného nemůže vzejíti, než hořkost, nehledě k tomu, myslím, že tím ztěžujeme všechno ostatní.

Velectění přátelé! My tady všichni mluvíme s místa, na kterém nás - bude to jeho věčnou slávou - na kterém nás oslovil po svém příjezdu do Prahy náš president - vy se pamatujete, jaká to byla svou prostotou krásná věta, kde jiný byl by řekl: dovoluji si vás zvát a všechny jiné floskule, - jak nám řekl: prosím vás, přijďte zítra do hradu, abyste vyslechli presidentské poselství. Ale jedno slovo řekl, které v jeho ústech bylo pravdivě, poctivě míněno, ale, doznejme si to všichni, skutečnosti neodpovídá. On nás oslovil: bratří!

Velectění pánové! Měli bychom jimi býti. Říkám, mohli bychom jimi býti. Zde jsme přece většinou, a věřme si to, čestní lidé. (Hlas: Bratrství!) Ano, bratrství nemá znamenat nějakou shovívavost vzájemnou. My si přejeme bratrství vlastně kontrolující. Nebude to bratrství, kde bratr bratru nesmí říci, že je blázen. Ale v čem na vás apeluji, je to, abyste si uvědomili, že my všichni jsme čestní lidé, kteří nelhou, kteří nechtějí se navzájem obelhávat, že ty programy, se kterými jsme přišli, míníme upřímně. A když se podíváte na ty programy a návrhy, které jsme podali, myslím, že všichni můžete dojíti k přesvědčení, že je zde možno držet, udržet a všemi prostředky energicky hájit společný republikánský blok. (Výborně! Potlesk. Řečníku se gratutuje.)

Předseda: K slovu se přihlásil pan ministr spravedlnosti dr. Soukup. Uděluji mu je.

Ministr spravedlnosti dr. Soukup: Vážené Národní shromáždění!

Mým úmyslem bylo z počátku, abych se přesně omezil na onu část prohlášení vládního, která mluví o nutných opatřeních proti lichvě, a chtěl jsem poukázat na to, že opatření proti lichvě nejen se konají, nýbrž že i dosavadní právní předpisy v této otázce jsou tak důtklivé a tak přísné, že mohou potřebě okamžiku vyhovět, uvážíme-li, že podle nařízení z 24. března 1917 se lichva vyhlašuje i za zločin, který se stíhá těžkým žalářem až do 3 let a pokutou do půl milionu korun, a chtěl jsem prositi o to, aby vláda byla ve své akci proti lichvě podporována, aby tato svou činnost také s úspěchem a s účinkem mohla vykonávati.

Bude mi však zajisté prominuto, když po tom, co právě řečník předchozí s této tribuny mluvil, budu podle povinnosti své na jeho jednotlivé vývody také stručně reagovati. Můj dojem je ten, že kdybychom vespolek měli vůči sobě argumentovat způsobem, jehož klasickým dokladem byla řeč právě přednesená, že bychom mohli dojíti jen k pravému opaku toho (Tak jest!), čeho dosíci chceme: totiž k tomu, aby všechny názory mezi námi, ať jsou jakéhokoliv druhu, byly ceněny a abychom si byli vědomi, že v této chvíli máme všichni dohromady jeden veliký, ohromný společný cíl. Moje přesvědčení jest, že kdo v této chvíli pronáší, ať ústně nebo písemně, ať na veřejné tribuně aneb ve veřejném listě, jakýkoliv svůj úsudek, že má své každé slovo, každý tón svého výrazu, každý svůj obrat tisíckrát zvážiti na vážkách mathematických, než-li je pronese.

A to proto, poněvadž nežijeme dnes v dobách normálních! My žijeme ještě stále v době permanentní revoluce a v takové chvíli, v takových okamžicích musím pak tím více zvážiti to, co chci říci, dříve nežli to pronesu.

Polemisujeme-li mezi sebou, musíme si býti vědomi jednoho: že totiž musíme polemisovati s krajní objektivitou, poněvadž pouze objektivní soud má svůj účinek a dosáhne toho, čeho dosíci chce, kdežto každý jiný soud může docíliti jen pravého opaku. Jestliže pan koll. Stránský poukazuje k tomu, že mu ten program, jak byl naším ministerským předsedou pronesen, nepředkládá pranic nového, mohu na to jen stručně odpověděti, že program tento konečně vysloven býti musil, poněvadž vláda tato nemůže jenom zůstati ve svých proklamacích isolována na to, že je vládou republiky, nýbrž musí také říci, co chce v této republice činiti. (Hlasy: Tak jest!) A po druhé, tento program musí býti do jisté míry lokalisován, on musí býti omezen časově i prostorově na onen prostor časový, jaký je tomuto Nár. shromáždění vyměřen. To, co vládní prohlášení intendovalo, bylo trojí, byla to demokracie, urychlené volby do obcí a do ústavodárného sněmu, podruhé sociální reformy a po třetí všecka opatření za udržení pořádku a klidu.

Všechno to samo o sobě není jistě novým a nejedná se o to, abychom ve svých programech takováto nova vyhledávali, nýbrž jedná se o to, aby to, co bylo uznáno za opinio, bylo také de facto prováděno.

A nyní pan koll. Stránský sem vnesl otázku, kterou považoval za oportunní, aby před tímto shromážděním bylo o ní mluveno. Můj dojem je ten, že kdybychom tím způsobem o těchto otázkách jednali, vyvoláváme něco, čeho si my sami nepřejeme (Posl. Vaněk: Zcela správně. Tak jest! Výborně!). Věc, kterou pokládám za nejdelikátnější, je, abychom u nás z ničeho netvořili mraky, které by se mohly zdáti nějakým vážným nebezpečím. Toho u nás není.

O otázce Munově jsme my v tomto shromáždění nemluvili. O čem bylo mluveno, je pouze jedno: aby v české republice byla pro každého zachována svoboda přesvědčení. (Tak jest! Výborně!) Dopustí-li se však někdo činu trestného, aby proti němu také bylo se vším důrazem zákona zakročeno. (Posl. Bechyně: Tak jest! Třeba proti Měchurovi!)

Vážení pánové! Proč se u nás mluví o nějaké diktatuře proletariátu? (Hlas ze skupiny agrárníků: Ti si mohou nejméně naříkati!) Proč se mluví o tom, že u nás hrozí nějaké nebezpečí proletariátu? Vemte si dějiny Nár. Výboru a tohoto Nár. shromáždění! Tyto dějiny nejsou dokumentem nějaké vůle po diktatuře! To jsou dějiny vůle po sjednocení a solidaritě celého národa v boji za republiku. (Posl. Johanis: Zcela správně! My jsme pomáhali dělat převrat 28. října!)

Socialismus neznamená diktaturu, socialismus znamená odstranění všeho třídního boje. A proto, můžeme-li míti jakékoliv prosby, spočívají v tom, aby tyto věci byly s neobyčejnou opatrností uváženy a vyslovovány. Jest-li zde bylo panem kollegou Stránským řečeno: "Ano, my máme strach, my máme obavy", my Vám pravíme otevřeně: "My toho strachu a těch obav mít nemusíme, poněvadž tolik věříme v intelekt českého dělnictva, že se nedožijeme toho, čeho bylo svědkem Rusko, a nedožijeme se toho, čeho bylo svědkem Německo (Výborně! Potlesk).

To jest naše velké sebevědomí a to jest naše veliká pýcha, že republika československá nebyla obrazem toho, co bouří kolem nás na všech stranách. (Výborně!) (Hlas: Muna se srovnává s Masarykem! Kdo to jakživ viděl!)

Vážení pánové, já nechci dotýkati se této otázky zvláště jemného taktu, kde zde byla provedena komparace právě vyslovená. Ponechávám kollegovi Stránskému k uvážení nutnost jistého taktu a potřeby, aby právě takováto komparace, jím demonstrovaná, právě zde byla jako komparace předvedena. (Hlas: I nebe a dudy lze komparovat! Jiný hlas: Ale při tom nebe špatně pochodí!) A nyní, vážení pánové, pan kollega Stránský předčítal zde z jednoho orgánu vídeňského, skupiny centralistické, jisté články, aby tím sám podpíral, podškrtával nebezpečí bolševismu, které prý u nás jest. Jest-li bychom z takových detailů, z takovýchto jednotlivostí, z takového pouhého otisku provolání na Rusku chtěli již generalisovat, vyvozovat nějaké nebezpečí všeobecné, myslím, že bychom v této otázce také zbytečně šli příliš daleko.

Zde nesmíme posuzovat to, co se stalo v detailech, ale musíme posuzovat to, co se děje všeobecně.

Když byl zde s jistým smíchem provázen projev pana kolegy Vaňka, že byly masy zadrženy, mohu jednu prosbu vznést, abyste tímto způsobem takovouto akci vícekráte nebagatelisovali. (Poslanec Marek: Berete to ve smích, ale každý vám rozumí! Hluk.)

Vy víte sami, vážení pánové (Nepokoj, předseda zvoní), že kruhy a třídy zámožnější k nijakým sociálním převratům jistě nesáhnou, nesáhnou k nim také zajisté zámožnější kruhy obyvatelstva venkovského, ale je-li zde kde nebezpečí sociálního převratu, pak je to nebezpečí v kruzích průmyslového a zemědělského dělnictva.

Pánové, nepodceňujte tu práci, která se tu koná den co den, chápejte tu práci, ono dnem i nocí vysilující počínání, které směřuje k tomu, aby zde právě tyto masy, které byly touto hroznou válkou nejvíce postiženy, aby si uvědomily, že jakákoliv práce rozvratná znamená jenom zvýšení hrůz a ne jich zmenšení. To, co se zde koná, jest eminentní práce ne proti republice, ale eminentně práce pro republiku. (Výborně!)