Budeme o tom mluviti, jestli smí
nebo může býti tato věc učiněna
závislou na nějaké podmínce nebo ne.
(Hlas: Kompromisně! Vy si je děláte, Vy
do nich práskáte a nemáte je. Chcete si je
udělati, abyste měli předmět.) Velectění
pánové! Vy víte velmi dobře, že
jsme byli se strany ruských bolševiků již
zařazeni do toho západního tábora.
My jsme v Rusku nejenom národem buržoasním,
národem, ve kterém socialisté prodávají
zájmy dělnictva, my jsme v Rusku také národem
imperialistickým, nám se v Rusku vyčítá
toto uspořádání politické,
které bude uskutečněno a my tedy nemůžeme
- a to je to, co nemohu říci s dosti velkým
důrazem - nemůžeme seděti na dvou židlích:
na bolševické a demokratické (Výborně!),
nýbrž musíme si jednu z nich vybrati. (Výborně!
Bouřlivý potlesk.)
Přistupuji ke konkretní
stránce otázky a budu míti příležitost
reagovati na slova posl. Vaňka, do jaké míry
jest ta otázka již pro nás aktuelní.
Je to, velectění přátelé, především
otázka Munova, otázka, co se má státi
s Munou. (Posl. Mattuš: Imunisovat ho! Veselost.)
Velectění přátelé!
My musíme jednu věc docela otevřeně,
nezakrytě si doznati a sice není nejmenší
pochybnosti o tom, že všichni ti pánové,
kteří s námi nesouhlasí, také
v socialistickém táboře, kteří
jeho politiku nesledují, všichni mi doznají,
že Muna nepřišel do Čech jinak, než
jako exponent, emisař nepřátelského
Ruska. (Výborně! Hlas: Pane doktore, děláte
z něj zbytečně autoritu! Jiný hlas:
Strach má velké oči!) Ano, velectění
pánové, ano, strach má velké oči
a, velectění přátelé, my jsme
povinni, vlastně vy jste také povinni, míti
strach z toho, co by se zde mohlo stát. Nezapírám
toho, my skutečně z toho máme strach. (Výborně!
Dlouhotrvající potlesk, kterého se účastní
i galerie.)
Místopředseda Udržal:
Prosím, aby se galerie nevměšovala žádným
způsobem do jednání Nár. shromáždění.
Posl. dr. Stránský:
Vy víte, že především je zde otázka,
jak má býti u nás likvidována Munova
činnost na Rusku. Velectění přátelé,
já, ačkoli zde snad pronáším
jen osobní mínění - to není
otázka, o které se usnášely politické
strany a usnášely k ní stanovisko - jsem toho
náhledu, že by bylo dobře přes všecko,
co se stalo v Rusku, aby byla jaksi udělána čára,
která to přeškrtává, kdyby to
bylo vymazáno a kdybychom prostě si řekli:
co bylo v Rusku, nechť se nepřenáší
sem, my nechceme občanskou válku z Ruska přenésti
sem a proto myslím, že by bylo dobře, kdyby
naše vláda našla nějaký způsob,
jímž by všecky delikty, které se Munovi
a komunistům z Ruska kladou za vinu, všechny tyto
delikty byly amnestovány, takže by se řeklo:
Ty hříchy, které byly spáchány
proti československé armádě, proti
legionářům, až do onoho dne, kdy zde
u nás byla prohlášena státní
samostatnost, všecky tyto delikty buďte amnestovány!
(Posl. Bechyně: Pane Vraný, ukřižujte
Stránského za to statečné a poctivé
slovo! Trvalý hluk.)
To však není hlavní
otázka. Toto stanovisko, mám-li je nějak
odůvodniti, mně vyplývá prostě
z toho, že se ocitám jako právník v
rozpacích, když hledám způsob, jímž
by bylo cokoliv z těchto věcí v Rusku tady
u nás postiženo. Kdyby dnes vláda nakrásně
chtěla stíhati Munu pro ty věci, které
se odehrály v Rusku, já se domnívám,
- poněvadž přirozeně by to nemohla jinak
udělat, než způsobem právně naprosto
bezvadným - že by dost těžko takový
způsob byl nalezen, poněvadž zatykač
z Ruska není zatykačem zde platným, delikty
proti vládě a vojsku, které nemělo
tehdá ještě vlastně území,
to vše jsou věci dosti nejasné, ale to není
také dnes věcí hlavní. Nejde o to,
co se dálo v Rusku, nýbrž jde o to, co se děje
zde. (Výborně! Potlesk.) A jestliže
vy jste před dvěma dny na schůzi sociálně-demokratických
důvěrníků Velké Prahy řekli,
že se prohlašuje, že jest nutno, aby republika
osvědčila tolik sebevědomí, že
přijme nazpět všechny syny národa, vracející
se z ciziny domů, ať se hlásí k táboru
kterémukoliv, tu pravím, že se to musí
obrátiti, že není otázka, koho a jak
republika přijímá, - ta přijme jistě
ráda všechny syny českého národa
- nýbrž otázka jest, zdali ti synové
národa uznají a přijmou tu republiku. (Výborně!
Potlesk.)
Vy, velectění přátelé,
velmi dobře víte, že ten velký proud,
který se žene na Ostravu a který jest veden
Munou, že ten velký proud není toho mínění,
že by tato republika opravdu měla býti podporována
a podle práva přijata a že by jí měli
býti všichni poslušni, nýbrž že
jest mínění jiného. (Hlasy sociálních
demokratů: Ale ne mínění sociálně
demokratického!) Republika ta musí býti
za každou cenu hájena proti každému, i
proti Munovi i proti všem! (Výborně! Hlučný
potlesk. Posl. Aust: Ale tím současně nepravíme,
že zde v této republice musí býti diktatura
buržoasní!)
Velectění přátelé!
Co se stalo v Rusku, to, myslím, proto nemusí býti
právnicky a juristicky tady likvidováno, poněvadž
ten velký proces mezi českými, řekněme
hloučkem českých komunistů v Rusku
a mezi tím velikým, krásným a slavným
legionářským táborem (Výborně!
Potlesk.), ten velký proces jest rozhodnut! Proces,
v němž na jedné straně stál Masaryk
a na druhé straně Muna, není již dnes
žádným procesem! (Výborně!
Tak jest!)
Jest to velice charakteristické,
a sice pro rozhodnutí toho procesu charakteristické,
že na jedné straně tomu Tomáši
Masarykovi, který nikdy nebyl jako socialista organisován,
když přijel do Prahy, stály špalírem
sociálně demokratické organisace na Václavském
náměstí (Posl. Johanis: Stáli jsme
tam s hrdostí!), kdežto příjezd
Muny, komunisty, organisovaného soc. demokrata, nebyl žádným
špalírem provázen, ba ani žádným
velkým žehnáním! (Posl. Johanis:
My jsme dělali Masarykovi špalíry, když
vy jste ho utloukali! Schůze mohl konat jen pod naší
ochranou! Posl. Vaněk: Mandát musel dostat od nás!
Posl. Aust: Ochrana Masarykova jest u nás, nikoli u vás!
Hluk. - Předseda zvoní. - Posl. Vaněk: Mandát
jsme mu umožnili my! Hluk.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid!
Posl. Vraný (obrácen
k soc. demokratům): Vy jste psali v r. 1914 veliký
článek "Masarykův zločin!"
(Hlasy soc. demokratů: To psal přece "Venkov"!
Posl. dr. Franke: Totéž se dá citovat také
z "Venkova"!)
Posl. Vraný: To psalo "Právo
Lidu" roku 1914. Já vám to zítra přinesu!
(Posl. dr. Franke: Vy jste r. 1914 psali totéž! Hlasy
u agrární strany: Vy jste dělali politiku
Šmeralovskou! Posl. Aust: Šmeral dělal politiku
Švehlovu! Hluk.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid!
Posl. Dr. Stránský:
Velectění pánové, dovolte, abych přešel
k praktické stránce Munově, ne co znamenal
v Rusku, nýbrž co znamená tady. Vy velice dobře
víte, že se jméno Munovo vyskytlo především
v souvislosti s atentátem na dra Kramáře,
a to v souvislosti velice podezřelé. Já zase
nechci zasahovati do té otázky, stačí-li
ten materiál, který tu již jest. My musíme
předpokládati, poněvadž věříme
svým úřadům, že materiál,
který je, nestačí k tomu, aby Muna byl zatčen
pro podezření vzdálené účasti.
(Hlas: Poněvadž to bylo jen v poznámkách
zatčeného!) Ale jedno jest jisto: že ten
čin, který jste vy odsoudili jednomyslně
všichni, vzešel z té propagandy, která
k nám přišla z Ruska, a že tedy Munovo
jméno se v zápisníku zatčeného
neocitlo zbůhdarma. My jsme zde i v této debatě
- jak vláda, tak my - odsoudili a odsuzujeme terror, ale
především se činí rozdíl
docela nesprávný mezi individuelním prý
terrorem, který je odsouzení hodný, a mezi
terrorem mas, který propagoval i Muna ještě
včera na Kladně a který prý odsouzení
hodný není.
Velectění pánové,
tak ta otázka nestojí. Naopak, já bych radil,
aby za těchto okolností, kde nějaký
národ je potlačen, anebo je nesvobodný, kde
nějaká třída je potlačena,
kde je nesvobodná, kde se jí nedostává
demokratických forem, demokratické rovnosti, aby
se uplatnila, kde nějaký jednotlivec je potlačen,
jako nějaký Michael Kohlhaas a nedostává
se mu té možnosti, aby si zjednal práva, v
takovém případě, pravím, kde
je lidská svoboda absolutistickým terrorem potlačena,
je přípustný terror individualistický
i kollektivní; ale, velectění přátelé,
na druhé straně pravím, že tam, kde
demokratické podmínky jsou, není přípustný
žádný terror, ani induviduelní, ani
davový. (Výborně! Hlučný
potlesk.)
A velectění přátelé,
já pravím, že mezi tím induviduelním
a davovým terrorem není ani vlastně žádného
velkého rozdílu, než ten, že v tom individuelním
terroru ten, kdo terrorisuje, také riskuje, kdežto
v davovém ten, kdo terrorisuje, neriskuje, čili,
že mezi tím terrorem individuelním a terrorem
davovým není jiného rozdílu než,
řekněme, mezi Friedrichem Adlerem a panem Stivínem.
(Výborně! Hlučný potlesk.)
Velectění přátelé,
abych vám ukázal teď, že není nauka
bolševická, která má vésti k
bolševické praksi, u nás nějak ojedinělou
a jenom, jak pan posl. Vaněk řekl, z Ruska importovaným
bacilem infekce, nýbrž, že zde již máme
delší dobu, bych tak řekl, v tuzemských
nositelích týž bacil, dovoluji si poukázati
na to, že existuje celá jedna politická strana
u nás, t. j. sociálně-demokratická
strana centralistická, která bolševismus (Hlasy:
Slyšte! Slyšte!) docela vědomě propaguje,
a já si dovolím to na některých případech
demonstrovat.
Předně, jen tak mimochodem,
abyste byli obeznámeni s charakterem této propagandy,
s jejím všeobecným zájmem - poněvadž
to mluví více než ostatní citáty,
které přečtu - dovolím si upozorniti
na to, že do listu, orgánu této strany, jejíž
6 poslanců jsou členy tohoto Národního
shromáždění, a kteří skládali
zde slib se všemi námi ostatními, - že
v listě tomto, "Dělnickém denníku"
brněnském, byla 10. ledna podána zpráva,
první zpráva o atentátu na dra Kramáře,
bez jediného slova, prosím, bez jediného
slova nelibosti. (Hlasy: Hanba!)
Velectění přátelé!
Ale "Dělnický denník" tuto propagandu
pěstuje systematicky. On uveřejnil posledního
dne minulého roku provolání československých
komunistů k českým dělníkům
v Čechách. Tedy, velectění přátelé,
tady již je zjednáno přímé spojení
Leninovy organisace s českým tiskem a s českou
veřejností a zde tedy Leninova organisace přímo
mluví k českému dělnictvu a poslyšte,
jak k němu mluví. Ona mu praví: Že každý
krok, směřující proti ruské,
socialistické republice, jest hanbou a zradou dělnické
věci, zradou socialismu.
"My vždy věřili"
vzkazuje nám p. Lenin a čeští komunisté
v Moskvě - "v sílu a třídní
uvědomělost českých dělníků,
kteří nikdy neskládali zbraň k nohám
Kramářů, Stříbrných
a Švehlů. Proto nás zcela zdrcuje mlčení
české dělnické třídy
v době, kdy její lžiprorok dr. František
Soukup v objetích buržoasie prohlašuje vůdce
amerických miliardářů Wilsona, jakož
i představitele i vůdce protirevolučních
českoslováckých legií, pokoušejících
se získati českou slávu v krvi ruských
dělníků, Masaryka, - osvoboditeli českého
národa a zároveň i českých
dělníků.
Česká buržoasie
nemá nyní vhodnější osoby, jejímž
zvolením by mohla projeviti svoji otrockou oddanost spojeneckému
kapitálu a zatvrzelou nesmiřitelnost k ruské
socialistické revoluci. Profesor Masaryk vše to v
sobě zosobňuje. Česká třída
dělnická, stojící před otázkou,
má-li jíti s buržoasií" - prosím,
zde je praktická stránka té věci -
"proti mezinárodní dělnické třídě,
nebo s dělníky celého světa proti
buržoasii" - tedy otázka má-li se připojiti
k tomu hnutí berlínskému - "nemůže
váhati! Ona musí mohutně protestovati proti
zvolení profesora Masaryka presidentem české
republiky." (Hluk. Nepokoj.) Pánové,
jen klidně si to tu vyřiďme. (Předseda
zvoní. Hluk, nepokoj.) "My protestujeme proti
tomu, aby prvním presidentem osvobozeného národa
byl člověk, stojící v čele
křižáckého tažení proti
ruskému kommunismu."
A za tímto provoláním
se připojuje glosa redakční, která
se staví k tomu velmi sympaticky. (Hlas: To jest cizí
dopis z Ruska!) Ale dále, velectění přátelé!
(Hlas: Ta glosa to osvětlí!) Prosím,
já vám neposloužím přečtením
té glosy. Já vám tím neposloužím,
(Hlas: Já jí nepsal!) - nevím kdo
ji psal. Dvojakost, nemužný charakter, to všechno
je patrno z té glosy.
Tam se praví za komunnistickým
provoláním: "Mluva tohoto provolání
je velmi ostrá. Protestovat proti presidentství
profesora Masaryka (vzhledem k uvedení protirevoluční
činnosti legionářů v Rusku) jest v
Čechách těžko možno, (Veselost)
snad vůbec nemožno. Ale jisto jest, že sociální
demokracie má povinnost, aby rázně protestovala
v nějaké formě proti protirevoluční
činnosti legionářů v Rusku. (Hluk,
nepokoj, předseda opětovně zvoní.)
Velectění přátelé!
Dovolte, abych vám ještě přečetl,
jak naznačuje, jak se říká "po
lopatě", "Dělnický denník"
českému dělnictvu, co se má státi.
V tomto listu se píše (čte):
"O tom, jak revoluční
proletariát může zvítězit, přesvědčil
nás rychlý a snadný pád carismu, jakož
i stejně tak snadný pád Hohenzollernů,
Habsburgů, pád militarismu, ukončení
války jednoduchým složením zbraní
vojáků. Kdykoliv jsme jako socialisté dříve
přemýšleli o revolučním boji
proti těmto reakcionářským mocnostem,
proti absolutismu a militarismu, vždy jsme si ho představovali
nesmírně těžký, namáhavý.
A zatím? Tyrany zahnal proletariát svým hněvem
tak, jak zaháníme zlého a škodlivého
psa. Vyhnal je. Dnes víme, že váhavost proti
monarchismu, proti militarismu a proti válce byla nemístná,
nesprávná, nešťastná." Škoda
opravdu, že teprve dnes (Výborně! Potlesk).
Ale teď se praví (řečník
čte dále): "Neplatí totéž
o kapitalismu? Není také váhavost proti němu
nemístná a nešťastná? Není
také jeho překonatelnost stejně snadná
(za dnešních, válkou vyvolaných poměrů),
jak snadné bylo překonání úžasné
moci carismu a obrovštější ještě
moci Hohenzollernů. Ne svou silou žije kapitalism,
nýbrž žije jen a jen nestatečností
určitých socialistů! I u nás mají
veliký vliv takoví socialisté."
Velectění přátelé!
A zase pravím, docela pravda je to, že skutečně
za dnešních válkou vyvolaných poměrů,
za dnešních poměrů v naší
armádě by nebylo příliš nesnadno,
nastoliti zde diktaturu proletariátu a zahnati nás
a inscenovati to, co bylo v Rusku. (Posl. Brodecký:
To my nechceme dělat!) Když to nechcete dělat,
tedy k tomu neraďte, tedy k tomu neštvete. (Výborně!
Potlesk. Odpor v levo.) Jsem dalek toho, štváti
zde proti někomu. (Posl. Brodecký: Čtěte
"Večer" a "Národní Listy",
ty štvou proti nám!)
Vaší věcí
jest, abyste nás přesvědčili, že
něco takového není vaším úmyslem.
(Posl. Brodecký: Je naší zásluhou,
že jsme zadržovali massy, to je nejlepší
důkaz! Odpor. Posl. Brodecký: Že jste patřili
na soud, je jasno, nestalo-li se tak, je to naším
přičiněním, ovšem že jsme
do té míry zradili také proletariát!)
Vrátím se k tomu, co
zde řekl posl. Vaněk ve své řeči.
On řekl - nemám zde přesného znění,
abych mohl je citovati - že musí soukromokapitalistická,
nebo, jak my říkáme, soukromopodnikatelská
hospodářská soustava býti nahražena
socialistickou státní soustavou, vy že nás
k tomu dílu zvete, že nás vyzýváte,
abychom se tohoto díla súčastnili a, jestliže
tomuto vašemu pozvání vyhovíme, že
se to stane evolucí, a jestliže tomuto pozvání
nevyhovíme, že se to stane revolucí. Velectění
přátelé! To vlastně in nuce jinak
zní, než to centralistické stanovisko, ve skutečnosti
však to není jiné a nevím, jak tomu
mám jinak rozumět. Velectění přátelé!
Já ten velký sociální problém
nebudu zde rozvinovat. Já věřím především
a myslím, že všichni věříme
v jistý sociální pokrok v uskutečnění
sociální spravedlnosti! Jest mezi vámi a
námi, jak víte, veliký theoretický
spor jeden. My pravíme, že kommunistická anebo
ryze kolektivistická, ryze socialistická soustava
by byla možna v nějakém ideálním
prostředí, kde by bylo možno předpokládati,
jak to zde prof. Engliš řekl, že nahradí
se egoistický výrobní motiv motivem jiným,
motivem, o kterém beze všeho doznám, že
jest ušlechtilejším, anebo jestli není
té možnosti nebo pravděpodobnosti.
Tyto spory theoretické nejsou
o to, co chceme, my chceme totéž co vy, sociální
spravedlnost, spory jsou o to, jak nazíráme na něco.
Ten spor není jen tady, ten je také v Americe a
v Anglii, a já myslím, že právě
v této době, kdy vidíme v čele soukromokapitalistického
systému amerického státi velikého
bojovníka proti americkým trustům Wilsona,
kdy vidíme v čele soukromého kapitalistického
systému anglického státi velikého
Lloyda George a jeho sociální reformy a jeho poctivé
úsilí o pokrok na tomto poli, já si troufám
říci, velectění přátelé,
i také u nás si to můžeme doznati: nemáme
žádného v politických řadách
- já mluvím jen o těch - žádného
sprostého, sobeckého kapitalismu, já myslím,
že jsme to zde dobře dokázali, a jestli máte
jen špetku spravedlnosti, tedy musíte přece
doznati, že jsme zde dosud spolupracovali dobře a
že není žádného důvodu k
nějakému pessimismu a rozčilování.
(Hlas: Ještě zde není řečeno
poslední slovo o kapitalismu!)