Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Na těchto případech, které se týkají všech možných oborů výrobních, ukazuji, že by muselo obyvatelstvo ostatní, které nevyrábí a neprodává, míti zvýšeny své mzdy a platy také o 1000 až 5000 % měsíčně. Tak učitel, který míval 100 K měsíčně, musel by míti nyní 1000 až 5000 K a dělník by měl míti 50 až 250 K.

To jsou věci, které jsem chtěla v zásadě uvésti. Chci připomenouti ještě jedno: že přes všechny tyto strašlivě křiklavé případy máme také my ženy lásku velikou k republice, že dovedeme oceniti práci, kterou ministerská rada v zájmu občanstva provádí, nebo chce provésti.

Máme právo volné kritiky občanské.

My ženy budeme pracovati vždy pro rozkvět republiky. Byla to česká strana socialistická, která v neděli prohlásila, že ať se stane cokoliv, staví všechny síly své strany k disposici republice. Také my ženy tak učiníme.

Žena dává život člověku, jest tedy jejím svatým právem, protestovati proti válkám. Kdyby však nastal případ, že by klid naší republiky byl ohrožen, potom bychom byly první, které by poslaly své muže, syny a bratry, aby šli hájiti a ochraňovati svobodu a neodvislost republiky, a nabídly i všecky své síly k tomu, aby republika naše mohla vzkvétati dále. (Výborně! Dlouho trvající potlesk.)

Místopředseda Udržal: Dalším řečníkem jest pan dr. Jaroslav Stránský. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec dr. Stránský: Velectění pánové a paní!

Dovolte, abych po četných, více nebo méně zajímavých, více nebo méně přesných detailech, které zde byly předneseny, se vrátil zase k otázce, kterou se musíme zabývati, v první řadě k otázce politického významu vládního prohlášení, jež je předmětem této debaty.

Dovolte, abych řekl hned předem, že mám za to, že se politický význam tohoto vládního prohlášení značně přeceňuje. My se ještě všichni pamatujeme, že praeludiem k němu byl onen výstřel, který padl na hradě pražském, a v den, kdy p. dr. Kramář zde vládní prohlášení předčítal, nám zněl tento výstřel ještě příliš silně v uších. My jsme také mysleli více na něj a více na celý význam jeho, na to, že nepřišel z nějakého vzduchoprázdného prostoru, nýbrž z určité teorie, z určité propagandy, která zde jest, a celý, myslím, asi politický význam této debaty musí se týkati oné tehdejší situace, té situace, ze které také vládní prohlášení vyprýštilo.

Velectění přátelé, já jsem toho mínění, že to byly jakési rozpaky, které se projevily tehdy na všech stranách a že jen z jakýchsi rozpaků k onomu všeobecnému přeceňování toho vládního prohlášení došlo. Nejednou jsem četl zejména také v socialistickém tisku úvodníky, podle kterých znamenalo to prohlášení velmi významný fakt. Stejně jsme to slyšeli v debatě z úst socialistických řečníků, kteří zde již mluvili tak, jako by se tímto prohlášením něco významného bylo stalo. Tenor té debaty a těch článků vyznívá jaksi v ten smysl, že prohlášení to je opožděné, - proč pak to vláda neřekla dříve? -, nemuselo pak dojíti k této nepříjemné události, nebylo by žádného teroru a nebude, když se budou ty věci provádět, které se zde slibují a tu jsem, velectění přátelé, toho mínění, že jsou to právě jen rozpaky, že jest to jenom ta známá psychosa, kde najednou se stane něco velmi významného, velmi silného, co rozechvívá mysli nás všech, a z rozpaků se pak mluví o něčem docela jiném.

Velectění pánové, co pak vlastně je v celém tom vládním prohlášení, co jsme se z něho dověděli nového a politicky významného? Především to bylo prohlášení vlády o politických reformách. Politicky bylo toto jeho místo zcela bezvýznamné, poněvadž se jedná o věci, které, jak víte, jsou ve výboru hotovy. To není nic nového, to jsme zde měli hotovo, to se přece rozumí samo sebou. Vláda prohlašuje dále, že bude co nejenergičtěji potírat veškerou lichvu. To je velmi pěkné - ještě pěknější bude, když to bude dělat - ale velectění přátelé, to přece není úkolem Národního shromáždění, to přece není vhodným předmětem politického prohlášení vlády a my se musíme prostě ptát, proč se to dosud dosti energicky nedělo, vždyť zde přece nejde o žádné mysterium, potírání lichvy je přece potírání určitého zločinu a je zcela zřejmo, že při správném spolupůsobení ministerstva pro lidové zásobování s ministerstvem vnitra a ministerstvem spravedlnosti musí tato otázka býti beze všech vládních prohlášení rozřešena, poněvadž, budou-li úřady zásobovací náležitě informovat úřady politické a policejní a bude-li státní policie konat svou povinnost a budou-li justiční úřady i úřady obžalovací přísně postupovat s náležitou bezohledností a rigorosností, je přece tato otázka jistě vyřešena a prohlášení v tom ohledu nemá žádného smyslu. (Souhlas.)

Vládní prohlášení slibuje dále určité sociální reformy. Ale nevím, kdo z nás by nevěděl, že to, co vláda o těch sociálních reformách prohlásila, je méně, než co jednotlivé politické strany, také nesocialistické, mají ve svých programech a co již zde provedly ve svých návrzích. Ale jako vám nestačí prohlášení, že se vláda chce zmocniti distribuce uhlí a disposice s uhlím, stejně ni nám to nestačí - také my počítáme požadavek vyvlastnění uhelných dolů za conditio sine qua non naší sociální politiky. Já nezazlívám vládě, - a nevím co ji k tomu přimělo - že se vládní prohlášení vyjadřuje tak skromně, ale na každý způsob bude nám milejší, když vláda ve svých prohlášeních bude méně slibovat a když se ve skutečnosti bude více plniti, než kdyby tomu bylo naopak. Jisto je, že také ohledně těchto sociálních reforem nepřineslo vládní prohlášení žádné podstatné novoty a že tedy také po této stránce není nějak zvláště významno.

Velectění přátelé! Otázka, jak se k tomuto vládnímu prohlášení stavíme, není obyčejnou parlamentní otázkou důvěry. Tato vláda, tato nynější vláda nemůže vůbec otázku důvěry položiti, poněvadž otázka důvěry nesmí vůbec u této vlády státi se otázkou, tato vláda by nemohla existovati, kdyby ta důvěra neměla býti něčím zcela samozřejmým. To je přece naše vláda, to je náš kabinet. Velectění přátelé, bylo by velice nesprávným názorem, kdybychom dívali se na věc snad tak, že snad má tam každá strana své ministry a ti že budou jejími zástupci a ministry. Já jsem nevolil do vlády jen ministry ze strany státoprávně-demokratické, já jsem také voličem ministra Stříbrného, já jsem také voličem ministra Habermana, my všichni jsme volili celý tento kabinet, tento kabinet je z nás a naší povinností je, abychom jej podporovali. To nemůže býti otázkou důvěry. Ale věc je jiná.

Pan dr. Franke zde ve své řeči a jiní řečníci po něm také správně na to poukázali, že tu jde o koaliční kabinet. Není tu jen koaliční kabinet, jest tu ještě něco jiného. My jsme také koaličním parlamentem, my všichni jsme parlamentem, který nevyšel z voleb, nýbrž z koalice politických stran a to, co je dnes kritické, co je dnes, řekl bych, klíčem k situaci, to není kabinetní otázkou této vlády, nýbrž to jest kabinetní otázkou tohoto Národního shromáždění. (Výborně!) Otázka, jestli my, velectění přátelé, jsme skutečně parlamentem, který představuje onu moc, jíž se zmocnil, který má sílu, který má možnost tu státní moc představovati, anebo jestli jsme arogantními lidmi, kteří jsme se prostě arogancí této moci zmocnili a které by massy lidu, které nebyly na tom súčastněny, prostě odtud právem zahnaly - to je veliká otázka, proto veliká, vážení přátelé, poněvadž byla položena ne odtud, nýbrž z venčí a my musíme na tuto otázku věděti odpověď.

Velectění přátelé, já tedy pravím, že jestli zde řekl pan poslanec Vaněk ve své řeči: "Nemalujte čerta na zeď", že chci tohoto čerta malovati; my nejsme pověrčivi, my se nebojíme, že se čert ukáže, proto že ho někdo namaluje, ale bojíme se, že by se mohl čert ukázati, že by se zlo mohlo uplatniti, kdyby se o něm nemluvilo, kdyby se o něm mlčelo.

Velectění přátelé, že o něm tato vláda nemluví, to není nic divného, v ní je pohromadě 14 příliš dobrých řečníků, než aby tento kabinet musel býti zamlklým kabinetem. Ale, vážení přátelé, my musíme otevřeně dnes také mluviti o jednom. A tu chci říci, že je zde skutečně theorie, a ne již jen theorie, je zde také praktická propaganda, která stojí na stanovisku, že my nemáme práva hráti si zde na parlament, že státní moc, které jsme se zmocnili, kterou vykonáváme vládou, kterou jsme zvolili ze svého středu, není legitimována státní mocí a že musí býti nahražena jinou. Nemůže se již říci: Hanibal před branami, - Hanibal je již tady, je ve středu našem a já pravím docela otevřeně, buďme přece upřímní: choulostivé a smutné jest, že zástupci tohoto směru, tohoto směru, který není snad jen proti vládě, nýbrž proti celému tomuto koaličnímu systému, proti celému tomuto shromáždění, zástupci tohoto směru - já to pravím klidně, také po dnešním úvodníku pana Stivína - zástupci tohoto směru jsou mezi námi, a já to dokáži. Velectění přátelé, ten čert, kterého nemáme tady malovati na stěnu, to je onen bolševismus, o kterém se tady tak mnoho mluví a o kterém říkají, že se ho jen měšťáctvo a rolnictvo bojí a že jenom měšťáctvo a rolnictvo má příčinu toho bolševismu se bát. A já, velectění přátelé, velmi lituji, že tak seriosní řečník jako pan dr. Franke ve své řeči, když mluvil o bolševismu, mluvil o něm jako o něčem problematickém, o něčem, co dosud dobře neznáme. To jest to slovo, které se nám až do omrzení opakuje, že nejsme dosti informováni o tom, co bolševici chtějí, že nejsme informováni, co bolševici dělají. Ne, pánové, to není pravda.

To, čemu se říká bolševismus, to není nic nejasného a nemůže dnes býti nejmenšího sporu o tom, že to, čemu se říká bolševismus, nemá nic společného se socialismem (Dr. Franke: To jsem já již řekl před vámi! Hlas: Tím lépe, shodují se!) Bolševismus znamená pravý opak toho, co zde děláme. My jsme, velectění přátelé, se postavili na stanovisko, že zvolíme vládu všech stran, že připravíme volby a ty volby že rozhodnou o tom, kdo zde bude míti většinu, a kdo bude míti menšinu. Na základě těch voleb, které se musejí vykonati na nejdemokratičtějším volebním řádu a kterým nota bene ještě přidělena volební reforma a volby v obcích, tak že již bude ten vykonavatel těch voleb spravedlivě konstituován, jde o to, jest-li po těch volbách má pak se zde sejíti většina a menšina a utvořiti vládu většiny, bude-li ta většina socialistická, vláda ryze socialistická, anebo nebude-li socialistická, (Výkřiky: To lze těžko předvídati. Nedělejte proroka!) nebo, velectění přátelé, nebude-li té většiny socialistické, zase bude dvojí možnost, má-li býti utvořena vláda na základě většiny, která bude zvolena, nebo - což já považuji, třeba že nemám velkých politických zkušeností, za pravděpodobné - budoucí vláda bude koaliční, jako dosavadní. Proti tomuto plánu stojí názor docela protilehlý, totiž názor, že nemá býti žádných voleb, že nemá býti žádné vlády většiny, nýbrž že má býti tak zvaná diktatura proletariátu.

Velectění přátelé, dovoluji si upozorniti na to, že slovo diktatura proletariátu není slovo z ruské politiky, nýbrž je to slovo Marxovo. Ale mezi socialisty je dnes veliký spor, který nechci rozhodovati: jest-li Marx si pod tím slovem "diktatura proletariátu" představoval určitou vládní formu na demokratickém základě, anebo jest-li si představoval to, co z toho slova udělali maximalisté ruští. Ale co se v Rusku pod tím rozumí, nemůže býti sporno.

Jest velmi poučná kniha, kterou napsal Trocký o revoluci z r. 1905, jest to velice objemná kniha, a jest zajímavo právě, že z té knihy, kde Trocký líčí onu velkolepou revoluci, kterou řídil v r. 1905, jest zřejmo, že Trocký již r. 1905 se díval theoreticky docela stejně, docela tak na ty věci, jak je v r. 1917 provedl, a že to nebylo něco, co vyšlo z dané situace, nýbrž že to bylo něco, co se ne léta, nýbrž desetiletí připravovalo. Z té knihy mohu jen velmi krátce přednésti citáty, které jsou poučné. (Čte):

"Říjnová revoluce ukázala nespornou a neomezenou hegemonii proletariátu v revolučním boji. Město se stalo pánem situace. Soustředilo v sobě ohromná bohatství, podrobilo si venkov železnými pouty drah a přilákalo po těchto drahách k sobě nejlepší síly iniciativní a tvůrčí." Nejen socialistické, prosím. "Hegemonie s revolucí náleží městu a ve městě proletariátu."

Tedy zde Trocký opravdu jen velmi správně charakterisuje skutečnou pravdu, skutečný stav a otázka jest, jest-li má a jest-li může demokratická politika této pravdy a tohoto stavu zneužíti.

Trocký nepopírá, že buržoasie poctivě tehdy šla ruku v ruce s dělnickým stavovským hnutím a hnutí podporovala, a přes to praví: Úkolem dělnické rady delegátů nebylo, aby parodovala parlament, jejím úkolem bylo organisovati stejnoměrné zastoupení zájmů různých sociálních skupin, nýbrž vnésti jednotu ve vražedný boj proletariátu a právě stejnorodost třídního složení odstranila možnost třídních sporů.

Velectění přátelé! Ještě praegnantněji to říká Lenin v článku, který vyšel toho roku v berlínském "Vorwärts". Kautský totiž vydal velice ostrou polemiku proti bolševikům. Kautský není člověk, který mluví na plano a který mluví o něčem, čeho nezná. On v tom článku protestuje proti zneužívání tohoto Marxova výrazu a odvolává se na to, že pařížská komuna spočívala na všeobecném hlasovacím právu, ne na organisaci sovětů, jako celá sovětská ústava, která velké massy zbavuje politických práv, která ve skutečnosti není diktaturou proletariátu, nýbrž diktaturou stran. Vybudování socialistické společnosti, říká Kautský, stojí v cestě překážky větší než uvnitř občanská válka.

A toto stanovisko velice rozčílilo Lenina, takže, ačkoliv to jistě bylo v době, kdy měl velice mnoho práce neodkladné, ve "Vorwärtsu" velice ostrým, energickým způsobem vynadal přímo Kautskému jako renegátu socialismu. Praví tam: "Diktatura proletariátu" - nevím, pane dre Franke, jestli není tato věta docela zřetelná - "to není vláda formy, to jest stát docela nového typu, stát proletářský stojí k potlačování měšťanstva proletariátem. Proletářská demokracie potlačuje buržoasii, neslibuje jí licoměrně žádnou svobodu a žádnou demokracii.

Teprve sovětové Rusko proletariát osvobodilo tím, že na příklad nahradilo měšťácký parlament organisací sovětů, tedy jen zastupitelstvem dělnictva.

Velectění pánové! My tedy víme, že tento názor, který representuje Rusko dnešní a který snad zítra nebo pozítří, nám to musí býti zcela jedno, zda ano či ne, bude representovati také Německo, jde o to, jestli tento názor, proti kterému stojí názory veškerého ostatního civilisovaného demokratického světa, také ostatního socialistického světa, - jde o to, jestli tento názor má býti uplatněn také u nás, jestli my v tom velikém sporu, jehož jevištěm je dnes Evropa i Amerika, v tom sporu, který jaksi nastoupil na místo uhasínající světové války, v tom sporu proletariátu, který chce jaksi prolomením té situace přes noc domoci se vlády a socialistické soustavy společenské s vládami západních mocí, jestli v něm máme my Čechové a Slováci postaviti se na stranu Ruska nebo na stranu Evropy a Ameriky.

To jest ta veliká otázka, o kterou se jedná, neboť tu jest existenční otázka tohoto Národního shromáždění. (Výborně! Potlesk.)

Velectění pánové! Vy víte velmi dobře... (Posl. Vaněk: Záležeti bude na měšťanských stranách západní Evropy!)