Národní shromáždění československé 1918 – 1920

V prvé řadě mluvil p. ministerský předseda ve schůzi páteční o volebním právu do obcí a Nár. shromáždění a jeho prohlášení o možnosti voleb již na počátku května skutečně nás potěšilo. Jest totiž v obcích všeobecná nespokojenost a tam, kde nebyly dosazeny správní komise, jeví se všeobecné snahy, aby i u nich se tak stalo, eventuelně, aby aspoň občanské komise dozorčí nějakým způsobem kontrolovaly dosavadní hospodářství.

Jedno si musíme uvědomiti: všeobecné volby bývaly vždy dobou velikého rozmachu, ale volby r. 1919 budou hotovou sociální a politickou revolucí. Změní úplně tvářnost samosprávy a státu, přesunou mocenské poměry stran i jednotlivých vrstev sociálních, stanou se prvou politickou zkouškou síly schopnosti a rozvoje demokracie. Ku př. jen na Král. Vinohradech, kde je 90.000 voličů, půjde přes 60.000 lidí k volbám. Co to je, to si dnes nikdo nedovede představiti. V celé republice půjde 8,000.000 občanů k volebnímu osudí a záleží na nás všech, zvláště pokrokových lidech, aby tyto ohromné massy šly skutečně za ideami, které by znamenaly upevnění našeho budoucího života. Budou také na věky nezapomenutelny pro nás ženy, poněvadž poprvé budeme manifestovati pro své přesvědčení.

Druhé prohlášení pana ministerského předsedy týkalo se voleb do Národního shromáždění, se kterými odkázal nás až někdy na měsíc září; nebo některý jiný podzimní měsíc. Věc ta nás dosti znepokojuje a sice proto, že v lidových massách je veliký neklid a nespokojenost s dnešním složením Národního shromáždění. Lid jest nespokojen, že v republice a r. 1919 má se říditi podle nějakých zákonů, které byly v platnosti ve shnilém Rakousku někdy r. 1911 a které odsuzují nás, socialisty, k dnes neodůvodněné minoritě 30 % členů v Národ. shromáždění. (Hlasy: Ty zákony budou ještě trvati 10 let!)

V otázce vyvlastnění velkostatků, o které mluvil p. ministr Prášek, bude míti ještě kol. Bechyně příležitost, aby jednotlivé naše názory vypilované přednesl. Já mohu jen prohlásiti toto:

Československé ženy socialistické jsou pro vyvlastnění a zlidovění velkostatků, dopravních prostředků a těžkého průmyslu bez náhrady! Snad se to bude zdáti někomu poněkud tvrdé a nespravedlivé. Znárodníme je a odevzdáme na podporu státu a jeho úkolů, které stát náš očekávají. (Hlas se strany agrární: Tedy je chcete postátniti!)

Jak mohl by mravně a věcně někdo zdůvodniti požadavek, aby se na př. velkostatky vyvlastnily a honorovaly majitelům? Vždyť je to nesmysl, aby ti Schwarzenbergové, Liechtensteinové, Blochové, Baťové, Popprové, Pražská železářská nebo Buštěhradská dráha měli dostati své podniky zaplaceny v plné ceně. To by nebyla než výměna. (Posl. Vaněk: Ty jsou již dávno zaplaceny potem a krví!)

Byl to sám řečník strany státoprávní demokracie dr. Engliš, který prohlásil, že program vládní je průlomem do soukromého vlastnictví, a to mně jest důkazem, že nejsme to již jen my socialisté, kteří se prohlašujeme zásadně pro socialisaci, nýbrž že již i celá řada ostatních vrstev je zachvácena velikými, posvátnými ideami, které mluví proti přílišnému právu jednotlivce na úkor širokých vrstev lidových. (Výborně!)

Když mluvil min. Prášek o velkostatcích, dovoluji si připomenouti jen toto: Došly nás zprávy, že velkostatky šmahem vyprodávají inventář, tažný dobytek atd., nechystají se k jarnímu setí a že je tudíž svrchovaně zapotřebí, aby byly všude dosazeny přísné kontrolní komise na velkostatcích, aby nic nemohlo býti zcizeno.

Ohlášená daň z válečných zisků nás ve formě, jak ji prohlásil p. min. předseda dr. Kramář, neuspokojila a sice proto, poněvadž se mluví jen o dani z válečných zisků, nám však, většině žen československých, připadá jako příkaz občanské spravedlnosti a národní mravnosti, aby bezpodmínečně všecky válečné zisky byly zabaveny, poněvadž jest lhostejno, zdali to někdo vydělal z bot, mouky, marmelády či něčeho jiného.

Jsme přesvědčeni, že to vydělal z těžké křivdy, kterou spáchal na druhých obyvatelích republiky, ze slz a krve vlastního národa, že jest to prokleto od lidí, kteří nevinně trpěli, a bude tedy jen aktem sociální spravedlnosti, když svůj výdělek neoprávněný vrátí. (Výborně!)

Jedině tímto znárodněním ohromných objektů zemědělských, průmyslových, dopravních a finančních zastavíme dílo hospodářské zkázy, která se na nás řítí, upravíme radikálně zničenou naši valutu a upevníme stát hospodářsky pro budoucnost.

Vždyť, pánové, dnes se svolávají stále ankety a porady o tom, abychom svou poškozenou valutu napravili. Když snad přijde devaluace, jako ve státech jižních, nebude to znamenati nápravu úplnou. My přece jsme v tom postavení, že bez potravin ze států západních a surovin nemůžeme dnes započíti žádný hospodářský život.

Řekněte: za co si to máme koupiti? Za co si máme opatřiti ty věci, nezbytné k našemu životu? Buď za řádnou měnu nebo za takové záruky, na které by cizina něco dala. A tu říkám: co máme my? Nemáme než holé ruce a vydrancované příbytky. V této situaci musí stát podepříti ti lidé, kteří nabyli ohromného jmění ve válce a kteří měli již ohromné jmění před válkou a musí v této formě státu a jeho rozvoji býti nápomocni.

Žádáme jasné prohlášení p. ministra financí. Vždyť jsou to již ku př., vážené Národní shromáždění, činovníci finančního světa, který skutečně s velikým znepokojením mluví o tom, že by snad se mělo počkat s úpravou naší valuty až do podzimu. Za tu dobu, zdá se mi, že by se mohlo natropiti za ohromné miliardy škod, že by to nikdo nemohl odčiniti, a zdá se mi, že by bylo zapotřebí, aby vláda zaujala pevné stanovisko v této věci a aby skutečně také dovedla Národnímu shromáždění podati aspoň tresť, aspoň nástin toho, co chce v této nesmírně důležité otázce finanční učiniti.

Zvlášť vřelá slova našla vláda ve svém prohlášení o učitelstvu, o povznesení školství a podpoře mládeže. Jsou to věci, které přirozeně musíme také my podporovati. Ale zdá se mi, že v naší mladé republice se až příliš mnoho mluví o učitelstvu, ale posud skutek není viděti. (Posl. Kouša: Je to totéž, jako ve starém Rakousku!)

Já si nemohu pomoci, ale četla jsem asi před dvěma, třemi dny projev učitelek našich mateřských škol, jimž svěřena jest péče o naši nejútlejší mládež. Je to přece nejzodpovědnější práce, vychovávati nejútlejší mládež a je to ostudným zjevem v republice, když taková učitelka mateřské školy je placena bídným honorářem 2 K denně v dnešní době, kdy tkaničky do bot stojí 2 K 40 h, (Posl. Vaněk: Fuj! Hanba! Kde tak platí?) když učitelé a učitelky obecných škol mají 60, 80 až 100 K měsíčně, co si mají dříve za to koupit? Je to věc přímo nebezpečná a při tom všem zavládla v učitelstvu velká nezaměstnanost. Promiňte, že já, zástupkyně socialistické strany, o této věci a o tomto stavu zvlášť mluvím. Ale jest jisto, že ani úřednictvo ani dělnictvo se nenachází v takové žalostné situaci, jako učitelstvo.

Mezi učitelstvem je veliká nezaměstnanost, děti se toulají po ulicích, propadají zkáze fysické a mravní, ale školy nejsou dosud uvolněny, jsouce obsazeny vojskem. Mám zjištěno, že na Žižkově jest 35 učitelů bez zaměstnání. Školy v Lupáčově ulici a na Pernštýnově náměstí jsou dosud obsazeny vojskem; na Vyšehradě učí se dosud jen půl dne a v jiných okresech školských stáhly se třídy. Důsledky toho jsou, že je v třídách velký nával dětí a že řádná výchova není možná. Naproti tomu celá spousta učitelstva neví, kam by zapadla.

Je proto svrchovanou naší povinností jako lidí upřímně demokraticky cítících, uvolniti všechny školy k jejich původnímu účelu, utvořiti pobočky u přeplněných tříd, zavésti vyučování po celý den a zbytek sil učitelských, který by nebyl zaměstnán, doporučiti co úřední orgány sociální péče.

Nákupní a drahotní přídavek na rok 1919 a 1918 nebyl namnoze dosud vyplacen a požadavek jejich, aby úprava platů byla provedena dle úpravy platů státních úředníků při stejném vzdělání, je jedním z nejoprávněnějších a nejpoctivějších, které zde byly tlumočeny.

V otázkách úřednických by se mně zdálo, že by bylo zapotřebí, aby se v celé řadě ministerstev a v různých zodpovědných státních úřadech nějakým způsobem čistilo. Byl to zástupce dolnorakouského Národního výboru, který prohlásil mi v neděli na konferenci, že jest to přímo zvláštní, že z ministerstev československé republiky nikdo se jich nedotazoval, když brali z Vídně spoustu úřednictva, zdali všichni opravdu za to stojí a zdali jsou dobrými Čechy, zdatnými pracovníky a republikány. Příliš mnoho živlů zpátečních, byrokratů prapodivné kvalifikace, dostalo se k nám na vedoucí místa a myslím, že je to úkolem úřednických organisací, aby na to veřejným projevem poukázaly.

Zajímavým zjevem bylo ve vládním prohlášení, že mluvilo se o sociálních a hospodářských otázkách, ale zrovna jako pan ministr Prášek postrádal věcí, které by se týkaly stavu zemědělského, zrovna tak my jsme postrádali jakéhokoli prohlášení o občanských svobodách, o stěžejním požadavku pokrokovém, o rozluce církve od státu.

Tato otázka jest otázkou ožehavou a je dosti těžko ministerstvu, se jí věnovati. Jest nutno, aby samo Národní shromáždění vzalo tuto věc do ruky, a musí jasně říci, že republika nebude udržovati privilegií jednotlivých církví, ani ochraňovati jednotlivá dogmata církevní. Býti demokratickou, pokrokovou republikou a při tom oběma nohama trčeti v středověku, není možno. Jděme v těchto otázkách za velikými republikami západu, Francií, Amerikou, Australií atd., za nejlepšími státy a pak učiníme to, co od nás doba požaduje.

Zvláště silná slova ozvala se v programu ministerském proti lichvě, řetězovým obchodům atd. Připomeňme si, vzácné shromáždění, jedno: Bylo to na počátku listopadu, když jsme měli velice pohnutou debatu o vyživovacích otázkách; byl to poslanec Slavíček, který prohlásil, že nebude-li proti lichvě jednati vláda, že bude jednat lid sám. Po té jsme viděli, kam to dochází, když lid vystoupil ze své reservy a začal jednat sám. Tím poškodí se jen republika a jest proto první povinností Národního shromáždění i vlády československé, aby hleděli pořádek zjednati sami, aby jakákoli osobní anarchie v tomto směru byla znemožněna. (Výborně!)

Tato přísná slova proti lichvě měli jsme vyslechnout hned při velkém převratu dne 28. října a mohlo do dnešní doby již dojíti k činům. Lichvě mělo se šlápnouti na hlavu a vykořeniti se všechna surová chamtivost.

Co se všeobecně v celém světě uznalo, jest fakt, že převrat v republice československé byl proveden způsobem neobyčejně důstojným a slavnostním.

Nyní, pánové, přiznejte mi jedno: že byl to právě ten lid, který po celá 4 léta nepoměrně trpěl, který snášel všechny možné útisky, pronásledování a vykořisťování, nejen od černožlutých, ale i od červenobílých, ten lid zapomněl na všechnu hořkost a vystoupil jen jako příslušník československého národa, potlačovaného po tři staletí a provedl státní převrat v takové formě uchvacující, že celý svět byl překvapen.

Když se potom dlouho ničeho nestalo, objevily se zárodky něčeho, čeho my všichni občané se bojíme. Byly to totiž začátky onoho hnutí, zvaného bolševismem. Tu si přiznejme jedno: Jestliže se objevily příznaky bolševismu mezi lidem, že nejsou to zjevy ojedinělé. Co jest to bolševismus? Terror jedné třídy nade vším ostatním obyvatelstvem. A nyní, co se to dálo 4¹/₂ léta, po celou dobu války? To bylo též bolševictví nejen rakouského státu, ale i bohatých vrstev našeho národa, které způsobem nezodpovědným a neslýchaným chovaly se k chudším spolubratřím tak, že ještě celá desítiletí budeme míti co napravovat.

Co bylo zjevno v těch prvých dobách převratu? Lichva se strašně zarazila. Proč? Poněvadž bála se dvou věcí: spravedlnosti republik a dovozu z ciziny. Když se ale později ukázalo, že dovoz z ciziny v dohledné době nepřijde, a současně, že representanti spravedlnosti s trestáním těch provinilců to nemyslili tak upřímně, že se příliš mnoho pardonovalo, zdvihla hydra lichvy hlavu takovým způsobem, že si nedovolila tak vystupovati ani ve starém Rakousku. Dovolím si to ukázat na několika příkladech. Po převratu viděli jsme, že rychle ceny klesly, ale o vánocích byly věci již i horší než před převratem. Tak na příklad stála košile po 28. říjnu 38 K, ale o vánocích již 78 K, kilogram vepřového masa stál po převratu 16 K a náš ubohý lid těšil se, že o vánocích bude stát 5 K, stál však 32-36 K. Vajíčko stálo po převratu 1 K, po vánocích a k Novému roku stojí 1 K 80 h až 2 K. Punčochy stály po převratu 18 K, po vánocích zase 50 K. To jsou opravdu věci, nad kterými se musí každý slušný člověk zastaviti. Kde má na to vzít dělník, úředník, učitel anebo jiný chudý člověk, odkázaný na výtěžek své práce?

My můžeme si přiznati, že ten terrorismus, který objevil se v nejširších vrstvách v posledních dnech, měl do jisté míry značný vliv, a sice působil dojmem strachu na celé řady vykořisťovatelů tak, že s cenami šli dolů. Viděli jsme to na př. na konfekční firmě Zikmund Stránský, která prohlásila v posledních dnech, že slevuje z cen veškerého zboží 50 procent a spokojí se s občanským ziskem 25 procent, přiznává tedy, že měla dosud vlastně 75 procent výdělku. Tedy je divu, že za takových okolností lid se rozčílil? Mně to připadá tak, jakoby již ten, kdo nevydělá 100-200 procent, nechtěl vyráběti a prodávati, a že bychom za takových poměrů dospěli k tak kritickým chvílím, že by si obyvatelstvo prostě řeklo: "Co, já se budu starat? Když to nejde tím způsobem, sáhnu k tomu, co se stalo na př. v Rusku. Ale u nás je silný pocit zodpovědnosti, my nejsme nepokojným živlem, my nejsme živlem, který by se práce bál. Já předkládám dva dokumenty - jsou z doby, kdy padlo slovo, že dělnictvo nechce pracovat - dokumenty, ve kterých dělnictvo dovolává se přímo zoufale zaměstnání a výslovně prohlašuje, že nechce žádné podpory v nezaměstnanosti, poněvadž by to bylo pro ně mravní diskvalifikací a demoralisací, a poněvadž by to neznamenalo převrat do normálních kolejí. Mám zde pamětní list panu ministru železnic, ve kterém obyvatelstvo pod Krkonošemi žádá za takové opatření, aby nějakým způsobem získalo práci.

Připomínám, že Podkrkonoší je kraj, který miluje každý upřímně, poněvadž jsou tam lidé, kteří stáli do krajnosti za českoslovanským praporem, kteří i v nejtěžších dobách pronásledování po Bílé Hoře poskytovali mnoha uprchlíkům útulku. Vždyť sám veliký náš mistr Jirásek zvěčnil naše podkrkonošské horaly a myslím, že je naší mravní povinností, abychom těm nejchudším z chudých v našem národě, do něhož nepodařilo se vniknouti bacilu němectví tak, jako v Pošumaví a jinde, vypomohli. Žádají, aby se stavěla dráha z Hořic přes Dvůr Králové, Hronov atd., uvádějíce, že bylo všecko připraveno již před válkou, že jde o důležité momenty národnostní a že při zřízení této dráhy nejedná se jen o prospěch tohoto chudého kraje, nýbrž i o to, aby se odpomohlo nezaměstnanosti.

Nezaměstnanost v našem čistě průmyslovém kraji doléhá daleko silněji, než v kraji rolnickém. Není naděje, že v dohledné době se získá tolik surovin, aby v textilním kraji se mohlo pracovati. Celé Podkrkonoší ale chce pracovati, a to ve prospěch republiky. Na nás jest, abychom umožnili těm, kteří pracovati chtějí, aby pracovati mohli. Proto současně obrací se z tamního kraje se žádostí, aby začala se stavěti údolní přehrada u Slatin nad Úpou, a obracím se v této záležitosti o podporu všech občanských vrstev na pana ministra veřejných prací, aby tento projekt dal uskutečniti.

Něco nebezpečného se provádí zde v posledních létech a v poslední době zvláště, že sáhá se ku zdražování i v těch případech, kde posud byla jistá reserva ukládána si příslušnými kruhy. Týká se to zdražování bytů. Přes vydání zákona pana ministra sociální péče v mnohých případech nezdražili domácí činže o tolik, kolik odpovídalo by vydání, která snad během války měli. V č. 149 na Vyšehradě, kde činže doposud obnášela 540 K za pokoj a kuchyň, byla nyní zvýšena na 800 K, tedy o celých 50 %. V druhém případě pokoj o sobě 260 K, nyní 400 K atd. A ještě činžovní groš. Z toho je vidět, že se nepřiráží 10 % (Hlas: Na 5 roků ho zavřít do kriminálu a on sleví!), že se nepočítá s rozumným súročením, ale že se přizpůsobují lichvářskému počínání kruhův ostatních.

Do jisté míry mne neuspokojuje prohlášení p. ministerského předsedy v otázce uhelné. Mluví pouze o ovládání těžby a nikoliv o sestátnění dolův atd. Je to věc, která se nás všech nesmírně dotýká. V naší republice stále ještě není dosti uhlí. Pánové namnoze odkazují na to, že v poslední době zvláště uhelná těžba v některých revírech klesá. Je v tom také kousek pravdy, pánové, ale co je toho příčina? Že mezi lidem právě tou nepohotovostí proti lichvě zanášela se nechuť k práci, že i mezi tím hornictvem vznikla nespokojenost. Přišly zprávy z Karvínska, že karvínští Poláci přenášejí bolševismus do našich revírův ostravských. (Hlas: Naši horníci říkají, že se nebudou dříti pro soukromé kapitalisty, ale že chtějí pracovati pro republiku!) Všude, a to v pánvi severní i kladenské se hornictvo brání jinak pracovati než na prospěch celého národa a nikoliv na prospěch několika kapitalistů, kteří nejsou mimo to ani příslušníky našeho národa. (Výborně!) A nebyl to nikdo jiný, než náš ministr Staněk, který na poradě kladenské prohlásil, že přišel na celou řadu přečinů proti státu u majitelů uhelných dolův a sice proto, že mohla se zvýšiti těžba, ale že majitelé dolů úmyslně zanedbali obstarání surovin, potřebných technických pomůcek atd., tak aby těžba nemohla se udržeti na výši. (Hlas: Ale dělali i pasivní resistenci!)