Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Opakuji, že s ohledem na poměry zemědělské do budoucnosti, jak jsem je byl vylíčil, nebýti veliké lásky k půdě našeho rolnictva, měli bychom tolik volné půdy, že, jak pravím, by byla obava, že by se buď dostatek nepřihlásil, nebo že by se o nezpůsobilost jednotlivců celá akce ztroskotala.

Uzákonili jsme 8hodinovou pracovní dobu s naším souhlasem. Víme, že v zemědělství je toto ustanovení nemožné. Snad po tomto výroku mohl by mne někdo viniti z neupřímnosti neb z nedostatku odvahy. Jedno i druhé nebylo by pravda. My přece nemůžeme našeho zemědělce v naší republice, kde sociální nesrovnalosti vyrovnáváme, degradovati na člověka méně cenného. My přece nemůžeme a nesmíme diktovati zákonem našemu dělníku, který byl vždy v minulosti s ohledem na menší rentabilitu půdy proti průmyslovému v nevýhodě, že na další dobu má míti jiné poměry, než má dělník průmyslový a pod. (Souhlas.) Nikoli, my tuto otázku necháme zodpověděti našim zemědělcům, my to ponecháme jeho volné úvaze, jeho zdravému instinktu. My necháme mluviti jeho srdce, jeho lásku k půdě a, jestliže on, vážené shromáždění, uzná, že také není povinen a nebude a nechce pracovati více než 8 hodin, pak s naší strany není proti tomu žádných námitek. Pak se přičiníme, abychom aspoň za těch 8 hodin tolik vyrobili, abychom měli co jíst a aby ještě něco zbylo pro ty ostatní. (Výborně!) Tam, kde poměry výroby a světového trhu to dovolují, kde je práce těžká a namáhavá, tam musí každý sociálně cítící člověk takové snahy a zákon podporovati.

Otázka pracovní doby není ale dle mého názoru otázkou, jež by se dala účelně a trvale rozřešit cestou zákonodárnou. Poměry výrobní a poměry světového trhu jsou silnější než litera zákona.

Proč zabočil jsem od otázky kolonisace k otázce 8hodinové doby pracovní? Prosím i zde slavné Národní shromáždění o malou shovívavost, když ke konci svých vývodů řeknu otevřeně, že 8hodinová doba pracovní souvisí s velikým problémem vyvlastnění velkostatkův a to indirektně. Kdo chce pracovat 8 hodin denně, žádá klid práce v sobotu odpoledne a úplný klid v neděli, ten se za kolonistu nehodí, ten, pánové, ztroskotá (Výborně!), tím méně však se hodí za nájemce. Náš zemědělec, tudíž i budoucí kolonista, chce-li uhájiti svoji existenci, musí pracovati ne 8, ale až 16 hodin. Byli bychom šťastni, kdyby stát byl s to, aby zjednal nám takové poměry, aby i nám a všemu lidstvu stačilo pracovat méně.

Vrátím se ke konci svých vývodů ještě k systému nájemnému, a to z důvodů ethických, citových, hospodářských a jiných. Pánové, nájemce nikdy nepřilne s takovou láskou ke svému hospodářství a půdě, jako majitel. Ten nájemce nemá takové chuti do různých oprav, staveb, meliorací, ke zlepšování, vysazování stromův, alejí, zahrad atd., na něž ví, že musí dlouho čekat a při nichž není jist, odevzdá-li je svému potomstvu. Naproti tomu položí se snad námitka, že pak by tedy mohli ovšem kolonisovati jedině ti, kteří mají peníze! Nikoli - tuto námitku ihned vyvrátím. Má platiti někdo nájem či úroky? Otázka zřízení kolonisační banky tuto nesrovnalost úplně vyrovná. Má-li někdo platiti z hektaru 40 korun pachtu nebo 40 korun úroků z dluhu, to si zůstává, pánové, stejné. A snad se řekne: zde se jedná ještě o amortisaci. Uvažme, že amortisace může býti víceletá, že se může omeziti na ¹/₂, ³/₄ %, a kdyby i na 1 %. Ta otázka se dá rozřešiti a není potřebí hledati na ní nějaký finanční problém. Ne, pánové, tu otázku rozřeší náš zemědělec a jeho láska k té půdě. Oba budou, zemědělec a kolonista, pracovati 8 hodin na ty úroky a 8 hodin pro sebe a otázka jest rozřešena. (Výborně, potlesk.)

Pánové, my jsme slyšeli také z úst p. ministerského předsedy, že bude uvalena daň z majetku. My ji považujeme za velmi spravedlivou daň a také jsme beze všeho pro to. Ale my, soudím, měli bychom uvažovat o tom a budeme se toho domáhati, aby daň tato u velkostatků byla odevzdávána in natura, v pozemcích. (Výborně! Potlesk.) My můžeme v tom momentu, jak tato daň bude odevzdána, přikročiti k tomu, abychom mohli hlad po půdě ukojiti. Náš domkář může si ihned za malou cenu nakoupiti půdu, náš chalupník může si rozšířiti hospodářství a můžeme ihned začíti s kolonisováním. (Hlas: A co bezzemci?)

Já právě mluvím, že to bude také pro bezzemky, že se může začít ihned s kolonisací. Počátek byl učiněn, k tomu jsme se nedali nutiti. Vy víte, že se podařilo dostati do rozpočtu obnos 5 až 6 milionů korun na počáteční práce kolonisační, zřizujeme již kolonisační kancelář a počneme ihned s prací, se statistikami, vyhledáváním míst, vystavěním vzorných kolonisačních objektů, abychom mohli otázku tuto tempem co nejrychlejším řešiti. My jsme přesvědčeni, když slavné Národní shromáždění, když všechen náš lid, a zejména inteligence zemědělská, budou nám při této práci pomáhati v našich zájmových společenstvech, bude nám pomáhati při našich pokusných a výzkumných ústavech, když nám bude pomáhati v našich kancelářích kolonisačních a rozdělovacích, když zkrátka na všech stranách chopíme se práce, že jsme s to, v krátké době otázku tuto řádně, klidně, věcně, ale opravdově skutečně řešiti.

Tak a ne jinak představujeme si my řešení otázky zemědělské a já jsem povinen, velevážené shromáždění, abych v této velké době, jak jsem dnes řekl, věcně, bez vášně jednou se ohradil proti tomu - odpusťte to ostré slovo - aby se stále jako signál od 28. října štvalo proti zemědělství, abychom viděli takové úkazy, které se jeví, aby naši zemědělci stále byli roztrpčováni. Pánové, není to radno, je to pochybené, my se nebudeme stavěti pak do defensivy, ve které zde stále stojíme, nechtějte, aby rolnictvo přešlo k ofensivě. Já bych varoval před tímto postupem. Vy vidíte, že se od nás apeluje písemně i slovy na naše zemědělce, aby konali svou povinnost k státu, a oni ji také konají. Apeluji na slavné Národní shromáždění, aby náš program, který máme a který nevyžaduje velkých obětí, podporovalo, neboť vězte, pánové, že republika Československá má vlastně převážně charakter zemědělský (Výborně!) a nový blahobyt toho státu nemůže vzniknouti u nás jinak, než na podkladu práce a prvovýroby zemědělské. (Výborně! Potlesk. Řečníku se gratuluje.)

Předseda: Ke slovu přichází člen Národního shromáždění Zemínová; uděluji jí slovo.

Člen Národního shromáždění Zemínová: Slavné Národní shromáždění!

Dříve než přikročím k projednávání vlastního programu dnešní schůze, k analysi vládního prohlášení a jeho dedukcím, dovolte, abych několika slovy obrátila se k projevům mého předřečníka, pana ministra Práška. Zdá se mi, že tvrzení, jakoby v našem národě objevila se atmosféra protiagrární, není správné. To, co objevilo se v národě, pánové, to jest atmosféra protilichvářská (Souhlas) a nikoliv protiagrární a nám, kteří jsme postiženi ve všech směrech hospodářského života, je to naprosto lhostejno, jestli někdo páše zlo a patří k venkovu, nebo do města. Pro nás takový člověk je vždycky zlý, ať je příslušníkem kteréhokoliv stavu.

Pan ministr prohlašoval, že nemají z té válečné doby žádného zisku, že celou spoustu svých produktů proměnili snad za papírové peníze atd. My můžeme říci to samé. Živnostnictvo také není již stav, který by byl na tom lépe. Jedno se musí připustiti: že strana agrární zajisté již v prvních letech se postarala o to, aby četné dluhy, které vázly na živnostech jejích, byly zapraveny, že dále z té tržby se jim umožnilo, aby si mohli zakoupiti potřeb, ku kterým jsme my se nedostali, jako šatstva, nářadí atd.

Dále chci podotknouti: pan předřečník mluvil o hospodářských radách, že dobrovolně přistoupily na zvýšení cen zemědělských výrobků. Dostalo se mi sdělení, že hospodářské rady neučinily to dobrovolně, nýbrž pod tlakem poměrů, a sice proto, poněvadž za maximální ceny ničeho by nedostaly, a když chtěly hospodářské rady něco vymoci pro městské obyvatelstvo, samy učinily nabídku vyšší.

Dále dovoluji si připomenouti, že socialističtí ministři poslanec Klofáč, Stříbrný, Haberman, Soukup, Vrbenský a Winter nevystupovali posud nikde jako socialisté. (Výborně!) A je to poprvé, co ministr vlády československé vystupuje jako příslušník určité politické strany, (Výkřiky: On patří přece k agrární straně!) přehlížeje, že je také ministrem celého československého národa a nikoliv jen ministrem jedné strany politické. Naši ministři klidnili vždy veřejné mínění a nemluvili jako socialisté. Chci podotknouti k otázce vyvlastnění velkostatků toto:

Sám pan minist. předseda dr. Kramář prohlásil, že nemůže vláda sama o sobě řešiti tento těžký problem, ani jednotliví ministři sami, nýbrž že musí býti svolána řádná anketa všech povolaných zástupců československého národa, která o tom rozhodne, a vystoupení pana ministra Práška pro vyvlastnění v té formě, jak sám řekl, jest při nejmenším porušení dohody, kterou ostatní ministři také dodržují. (Ministr Prášek: To jest můj názor, který nemusí býti přijat!)

Je to ale přece poněkud nebezpečné, když před debatou a anketou ministři své názory projevují.

Mluvilo se také o tom, že práce venku jest velice těžká. Přiznávám to i sama. V době, když rakouská vláda mě vypověděla a internovala na venek, zkusila jsem, co to je těžká práce, a viděla jsem, že lidé již ve 4 hodiny musejí vstávati a do pozdní chvíle pracovati. Ale promiňte, musím-li prohlásiti tolik: že viděla jsem v první řadě pracovati domkáře, chalupníky a dělníky na statcích a nikoliv samostatné sedláky, kteří dělají pouze dozorce na svých statcích. (Výborně! Potlesk.) Rozumím tomu, pánové, poněvadž jsem dcera českého sedláka. (Hluk a odpor.)

Předseda: Prosil bych o klid.

Posl. Zemínová (pokračuje). Vážené shromáždění, já si snad dovolím vysvětliti, proč se stalo, že českému venkovu specielně začala se ve větším měřítku vytýkati lichva s denními životními potřebami, proč totéž nestalo se současně městům. (Hluk) Chci to vylíčiti. Mohu mluviti za statisíce městských žen a městského obyvatelstva. (Výborně!) A proč to vzniklo, to ovzduší nebezpečné pro náš klidný život? (Výkřiky) Proto, pánové, že po celou dobu světové války všechno obyvatelstvo městské, cokoliv vydělalo, cokoliv mělo ze svých dřívějších úspor ušetřeno, musilo všechno dáti na živobytí. Nemohli jsme si dopřáti ani haléře na šatstvo, prádlo, boty atd., musili jsme všechno věnovati na potraviny. Proto se vyvinul ten neklid jakýsi, poněvadž jsme nejtíže cítili, co to jest, když nám takovým hrozným způsobem všechno bylo zdražováno právě v oboru obživy.

Jděte se podíval, vážení pánové, dnes do statisíců městských rodin! Co uvidíte, skutečně by vás zarazilo. Vždyť jste četli zoufalé zprávy z "Českého srdce", které podávalo takové neslýchané případy lidské bídy a utrpení, že není toho pamětníka. (Hlas: Kdo mu přispíval?) Já to chci loyálně doznati. Dovolte mi říci, jsem člověk spravedlivý, já vám to přiznám. (Hluk. Různé výkřiky.)

Dnes se mně zdá, že nejsou to jen těžké poruchy hospodářské, ale při nejmenším je to těžká porucha mravní, která schvátila a svedla všechny stavy našeho národa (Výborně!), a my jsme to, ženy, které chceme vystoupiti na obranu budoucnosti republiky a chceme potírati zlo a lichvu, ať se objeví v kterémkoli stavu. (Hlas: Co dělají obchodníci s látkami?) Já k tomu přijdu. Jedno chci konstatovati: že bída a utrpení lidu městského jest příšerná. Po čtyři léta jsme nemohli nic dokoupiti, nic doplniti, naše byty se po tu dobu nemalovaly a nebílily. Dnes máme případy, že lidé nemají ani ručníků, ani kapesníků, ani prostěradel, ani cích. Dnes jsou ohromné tisíce žen, které dávají své staré, pocuchané peří do starých hadrovitých pytlů.

Nebyl to nikdo menší, než pan městský fysik dr. Procházka, který prohlásil, že jest tu ohromné nebezpečí z prodlení, nestane-li se něco, co by značilo hospodářské povznesení vrstev lidových proto, poněvadž na 50 % obyvatelstva ve velikých městech umírá na tuberkulosu; to znamená, že již není snad, řekla bych, jednotlivá vrstva ohrožena, že jest ohrožen celý národ a že jest zapotřebí, aby skutečně všichni vážní političtí činitelé se nad tím zjevem pozamyslili.

To jsou věci, které jsem chtěla k prohlášení ministra Práška pověděti.

Nyní mi dovolte, abych několika slovy dotkla se smýšlení, které se objevuje v širokých řadách žen československého národa.

Bylo již dopřáno jedné ženě té cti, prof. dr Masarykové, která mohla učiniti v Národním shromáždění prohlášení o tom, jakým směrem se má bráti naše práce. My všechny socialisticky smýšlející ženy provázely jsme úspěch dr. Masarykové s velikou radostí. Víme dobře, že velice na to působilo nejen veliké jméno jejího otce, nýbrž zejména ona srdečná forma, s jakou se na Národní shromáždění obrátila, a že mluvila za nejmenší a nejpotřebnější v lidské společnosti, za děti zanedbané, nebyl také nikdo, kdo by se byl mohl opříti jedinému jejímu názoru.

Jedno však mne poněkud zarazilo v její řeči a sice, že způsobem poměrně energickým obrátila se proti tomu, že nebude mluviti vůbec politicky. A přece již následující její čin, zájezd na Kladno, byl činem vysoce politickým, zde se žena odvážila zasáhnouti do vášní politických sporův a působila způsobem uklidňujícím.

Je to nový dokument toho, že žena dovede se v politice uplatniti dobře a správně a že snad nebudeme elementem neklidným a rozrušujícím, nýbrž elementem, který bude smiřovati vrstvy národa a který opravdu chce působiti k nápravě takových pochybných zjevů, jež za války se objevily.

My naproti tomu socialisticky smýšlející ženy československé zdůrazňujeme, že jedním z prvých a nejdůležitějších požadavků našich jest, hlásiti se o plná politická, kulturní a sociální práva, jaká nám přináležejí. Úloha pouhé filantropie nebo výpomoci v otázkách národnostních již nám nepostačuje. Nebylo to nic jiného, než ona veliká vlna světové demokracie, která se převalila přes všechny národy v Evropě a vynesla na povrch všechny, kdož trpěli, ať celí národové, stavy neb jednotlivec; demokracie byla to, která nás ženy vyzvedla z toho zákoutí, ve kterém byly jsme po staletí zaklety, abychom se hlásily ku práci ve veřejném životě. Proto nesmí nikdy československá žena zapomenouti, čím je povinna této demokracii a republikanismu, tedy že nikdy nebudeme agentem zpátečnictví a že žena československá bude pracovati na kulturním povznesení našeho národa a jenom v konkrétním smyslu bude se hleděti uplatniti. (Výborně!)

Nemluvím v tomto okamžiku pouze za sebe, mluvím jistě a jsem si toho vědoma, za ohromné massy československých žen, za celá staletí, po která byly jsme umlčeny, a za ony statisíce žen nešťastných a zoufajících, které tolik trpěly ve světové válce a neměly nejmenšího práva, proti všemu bezpráví skutečně se ohraditi. Nám ženám není politika postrachem, nám jest nejvyšším, ano posvátným úkolem občanským. Nám jest velikou starostí o život celého národa ve všech jeho složkách a bude nám také úsilovnou prací upevňovati základy naší republiky. Demokracie a republika nejsou pro nás pouhá slova, jsou nám oduševnělými formami nového, radostnějšího života, pro který chceme pracovati. Všechna naše práce v minulosti ztrácela se v zášeří domácnosti, v hluku továren, v širém pracovním obzoru venkova, v ztichlých učebnách a kancelářích. Nyní poprvé vyvstáváme hromadně, v massách, abychom manifestovaly pro své požadavky, abychom na ten bílý, nepopsaný list dějin československého národa také psaly historii práce a snah žen československých.

Vzpomínáme vděčně v této chvíli na velikého myslitele Stuarta Milla, který prohlásil mezi jiným:

Dáti ženám politická práva jest tolik, jako upoutati jejich pozornost na zájmy obecné a na blaho národa. Vytrhnete je z úzkého egoismu rodiny a z frivolity duševní zahálky. Budou se více starati a zajímati o změny zákonův a řádů společenských, než o změnu mody. Není nic nutnějšího v demokracii, jako dáti ženám dobré jádro, pevného ducha a lásku k obci i státu.

Vzpomínáme také s upřímnými díky všech, kdož v ústavním výboru našem pro práva žen se prohlásili, kdo čímkoliv o zrovnoprávnění žen se přičinili a kdo bratrsky podali nám ruku, když jevila se snaha, omeziti naše pasivní volební právo. Jsou to v prvé řadě naši bratři Slováci (Hluk, předseda zvoní), kteří bezvýhradně za požadavky žen se postavili. Dále neváhám tímto poděkovati veřejně neúnavnému referentu dr. Meissnerovi, který účinným způsobem pro volební právo žen pracoval. Také celá řada ostatních pracovníků mluvila ve prospěch našeho politického zrovnoprávnění a jsem přesvědčena, že v politických zápasech příštích nebude žena jenom aktivním činitelem, ale že také její pasivní volební právo náležitě bude uplatněno.