My jsme na celém světě
získali přímo neobyčejný respekt.
Když mluvíte s cizinci, kteří sem přicházejí,
anebo když jsme byli venku v Ženevě, bylo to
pravou radostí, slyšeti o tom, jak jsou všichni
plni chvály toho, jak český lid dovedl býti
klidný, a později, když sem přicházeli
cizinci, jak se všichni divili tomu, že veliký
náš převrat minul beze všech bouří,
beze všeho plenění atd., které jinde
jsou téměř na denním pořádku.
To nám vzbudilo onen veliký respekt, který,
to si řekněme zcela upřímně,
pomohl našim lidem venku, Masarykovi a Benešovi, aby
dosáhli s takovou lehkostí jistých věcí,
které se pomalu dějí a budou díti,
poněvadž bylo přesvědčením
nám přátelské ciziny a našich
spojenců, že všechno, co dělají,
dávají národu, který dovede zachovati
pořádek. To jest, pánové, jedna z
nejdůležitějších věcí:
my jsme si zjednali úžasný respekt vnitřní
kázní našich legionářů.
To stalo se přímo legendární. Já
když jsem o tom mluvil s francouzským důstojníkem,
byl jsem přímo dojat tou úctou, kterou měl
francouzský národ před touto vnitřní
kázní. To byl příklad ciziny pro náš
národ a bylo by naším největším
hříchem, kdybychom my tuto dobrou pověst
našich legionářů zkazili tím,
že bychom jim ji poskvrnili nepořádky, pogromy,
loupením a rabováním doma. (Výborně!
Potlesk!) Já prohlašuji zde docela otevřeně
jménem vlády: Vláda je odhodlána
zakročiti co nejpřísněji proti tomu,
co by rušilo pořádek. (Hlasy. To jest správné.
Výborně! Tak jest!) My nebojíme se žádných
prostředkův, ale musíme míti jedno:
musíme věděti, že vy nás v tom
podporujete. Já chápu velmi dobře, co zde
bylo na př. namítnuto v řeči kol.
Stivína.
Řekne se: ale co dělali
ti páni za války? Je to pravda. Není nejmenší
pochybnosti, že chovali se nacionálně, že
chovali se hospodářsky úžasným
způsobem. To podpisuji. Upřímně se
přiznám, že vlastně, řekl bych,
ten instinktivní pohyb člověka, vnitřní
anebo vnější, jest: pomstíti se. To
všechno musí každý nepředpojatý
chápati.
Ale, velectěné shromáždění,
pomsta bývá někdy velice krátkozraká
politika. Politika nesmí se říditi jen, řekl
bych, ukojením momentální pomstychtivosti,
ale politika národa, který staví stát,
musí se dívati dále. A tu dovolte, abych
řekl několik slov o našem poměru k Němcům,
a to proto, že to stále plní sloupce německých
listů, slyším to od Němců, kteří
k nám chodí anebo musí jíti.
Řekl bych o tom, vlastně
bych nemohl říci více, než to, co jsem
řekl jménem vlády, a každé slovo
bylo celou vládou schváleno v první schůzi
Národního shromáždění.
Jsem rád, že kolega Tusar, jak jsem zvěděl
z toho, co mi bylo referováno o jeho řeči,
třeba od počátku nebyl mezi námi,
úplně stejně se dívá na věci,
jako my.
Řekl jsem, že v ničem
nechceme porušovati jazyková a kulturní práva
německých občanů našich, v ničem
porušovati jejich občanská práva, jejich
naprostou hospodářskou rovnoprávnost, ale
stále a stále opakuji jedno každému
Němci, s kterým mluvím, a i nyní před
celou veřejností: tento stát bude český
a jen český. (Výborně, Potlesk.)
A tu dovolte, abych o té věci
trochu blíže promluvil. Nesmíme zapomenouti
na jedno. My to jsme, kteří chceme, aby Němci
zůstali u nás. To jest, prosím, moment, ke
kterému bych prosil, aby při všem posuzování
našeho poměru k Němcům bylo především
přihlíženo. Tedy to, myslím, že
jest, řekl bych, základna, na které musíme
stavěti svůj poměr k Němcům.
Chceme, aby na věky, pokud bude československá
republika trvati, Němci s námi žili; chceme
celistvost a nedělitelnost našich zemí a to
jest naše kredo.
Tu myslím, že jest naší
povinností si říci jedno: totiž, že
jest každé poukazování na naše
vítězství a moc a zejména každý
příliš okatý takový poukaz přímo
hříchem na budoucnosti. (Výborně!)
Musíme konečně do jisté míry
bráti zřetel na psychologii německého
lidu. Hned připomínám, že to bylo přímo
přední vlastností Němců, nikdy
nepřihlížeti k psychologii druhého národa.
Oni se jakživi na nic neohlíželi, oni znali jen
svou moc a využitkování své moci do
krajnosti. Ale myslím, když si řekneme, že
to nebyla pěkná vlastnost Němcův,
a když si řekneme, že tato vlastnost učinila
je nenáviděnými na celém světě,
že jest tato vlastnost poslední příčinou
toho jejich strašného pádu, že nemáme
žádných příčin, abychom
je v tomto následovali a kopírovali, abychom si
řekli, že jsme počeštění
Němci.
Mně se zdá, že
jest nám potřebí něčeho jiného.
My jsme mužně a důstojně bez pláče
a nářku - oni teď pláčou a naříkají
- snášeli všecka utiskování - a
naše utiskování byla o něco horší,
než jejich. (Výborně! Potlesk.) Já
bych si přál, abychom stejně mužně,
klidně a důstojně také snášeli
své vítězství. (Výborně!)
Stejné stejným odpláceti, to je docela dobré,
odpusťte mně, v prostém životě,
to jest někde snad docela v pořádku, ale
ve státním životě jest to, myslím,
trochu hrubá filosofie, filosofie, která by vedla
k nemožným poměrům na venek i uvnitř.
A my, kteří jsme tak rádi, že konečně
zvítězila na světě idea práva,
spravedlnosti, svobody a opravdové demokracie, my přece
k této theorii, která jest tak čistě
tvrdá a německá, se naprosto nemůžeme
přidati. Jak říkám, v tom bych prosil,
abychom se trochu odněmčili a přivykli druhé
filosofii, filosofii práva, svobody a spravedlnosti.
A tu myslím, že jsou
tedy naše povinnosti tyto: my jsme slavnostně slíbili
Němcům, že jich nebudeme utiskovati ani národně,
ani kulturně, ani hospodářsky. Myslím,
když jsme to učinili ve slavnostní chvíli
našeho prvního sedění Národního
shromáždění, že jsme povinni, to
doslova dodržeti. (Výborně! Tak jest!)
Doufáme, že to bude, řekl bych, politikou nejen
několika odpovědných politiků, nýbrž
že si tomu také zvykne náš lid a že
se to stane, řekl bych, že ta politika spravedlnosti,
o které jsme mluvili celá desetiletí, a která
byla našim čistým štítem, krásným
praporem v našem boji, která nás sílila,
zůstane takovou i tenkrát, když my budeme míti
moc a budeme moci rozhodovati nejen o osudu svém, nýbrž
i o osudu druhých, kteří budou s námi
bydleti ve společném státě, ve společné
naší republice.
Němci ovšem jsou, jako
byli vždy dříve. Oni vůbec na to nezvyknou,
že by bylo možno, aby oni bez nějakých
zvláštních garancií a zvláštního
ústrojenství byli také menšinou. Vy,
kdo jste starší, velice dobře se pamatujete
na ten přímo zázračný přemet,
když ztratili většinu v tomto sněmu zde.
Vždy byli pro celistvost země, poněvadž
v ní panovali, poněvadž byli zde většinou.
Byli pro celistvost země; jakmile ztratili většinu,
jakmile se stali menšinou, byli okamžitě pro
roztržení Čech a pro sestrojení zvláštního
německého území. A bylo neobyčejně
zajímavo, jak se v tom lišili ti, kteří
se již vzdali naděje, že by mohli ještě
něco zgermanisovati, byli pro toto rozdělení
Čech, od Všeněmců, kteří
věřili hrubé síle německého
a spíše velkoněmeckého meče a
byli proti roztržení Čech, poněvadž
si říkali: my chceme vládnouti v celém
národě. (Souhlas.)
Jak to vypadá v tom německém
území, víme velice dobře a zejména
jak se tam měly naše menšiny. Pamatujeme na to,
že v posledním programu pro tak zv. "Deutschböhmen",
který uveřejnili ještě v tomto roce,
byl jako hlavní bod programu, že tam nesmí
býti ani českých škol, ani české
řeči. (Hanba!) Tedy tak se chovali Němci.
Když nyní my máme
moc, kdy jsme členy vítězné ententy,
dnes by snad Němci chtěli, abychom jim stvořili
to, proti čemu jsme po léta bojovali, abychom zrušili
to, co bylo naším paladiem, abychom zrušili celistvost
našeho státního území. To od
nás žádati, je věcí, které
nikdo nerozumí, leda jen ten, kdo zná dobře
psychologii Němců.
Němci nemohou a nechtějí
si na to zvyknouti, že se časy změnily, že
tu nestojí za každým Němcem policajt
vídeňský, že tu není stále
a stále rozhodující vídeňská
žurnalistika a vídeňské ministerské
kanceláře, že rozhodujeme nyní my a
že jest šílenstvím žádati
od nás, abychom zapřeli celý svůj
minulý program, to, pro co jsme bojovali a co nám
bylo jediným paladiem: celistvost naší země
a beze všeho jim dali to, co jsme měli za hrob svých
menšin. (Výborně!) My své menšiny
neopustíme (Výborně! Hlučný
potlesk), naopak podporovat a sílit naše menšiny
nebude více úkolem našeho dobročinného
vlastenectví, nýbrž jedním z předních
úkolů československé republiky. (Výborně!
Bouřlivý potlesk.)
Na to si musí Němci
zvyknout! Jestli jejich mentalita dnešní ještě
na to nestačí, doufám, že brzo tomu
přivyknou. Nechci jenom jedno - a o to bych prosil celou
naší veřejnost, zejména také
ty, kteří obsazují německá
města: aby nikde nebylo násilí. (Tak jest!)
Musím říci, že se do duše stydím,
že v německých městech byly strhány
německé nápisy. To se nesmí díti,
to je věc, která nám škodí (Výborně!),
a to daleko více, než si ti pánové myslí.
Anebo jestli jest to pravda, co řekl velmi vážený
Němec, že seděl v kupé, že tam
přišel voják náš a zakázal
mu německy mluvit, - pak je to věc, která
se nesmí trpěti. My nemáme možnost,
za každým stát a musíme počítati
s mentalitou našeho národa a s tím, že
náš národ trpěl tak dlouho příkoří
a utiskování, že se mu nikdo nemůže
divit, když se něco takového stane. Musíme
říci našim lidem, že tu jde o největší
statky našeho národa. Musíme říci,
že všechno to, co vyjde z jich oprávněného
rozhořčení, které všichni chápeme,
že jest to věc, která nám jistě
v budoucnosti uškodí.
Dovolte, abych já, který
mám nejen příležitost, ale i povinnost,
sledovati věci zahraniční a všechno,
co se tam dělá, vám řekl, že
jest vaší povinností pro celou budoucnost,
abychom zachovali vědomí u cizích národů,
zejména u ententy a všech nám přátelských
národů, že nám mohou s dobrým
svědomím osud Němců svěřiti
do rukou (Výborně!), že se mohou na
nás spoléhat, že je národnostně
nebudeme utiskovat, že je nebudeme kulturně tlačiti,
že je nebudeme tlačiti hospodářsky.
Ale musím také říci a jest mé
pevné přesvědčení, že
to ententě úplně stačí. Aby
si myslili Němci, že u ententy najdou pochopení,
že když je někde Němec v menšině,
že se pro něj musí konstruovat zvláštní
území, aby byl docela pán a utiskoval ty
druhé, to se velmi mýlí. Taková nálada
k Němcům u ententy opravdu nepanuje. (Výborně!)
Jestli si to páni myslí, myslím, že
budou velmi nepříjemně překvapeni.
V tomto ohledu jest tedy potřebí,
abychom mluvili docela jasně. Němci budou zrovna
tak plnoprávnými občany demokratického
státu, jako my. Nebudeme je v ničem tisknout, nebudeme
dělat žádné umělé okresy
a všechny ty ošklivé věci, které
dělali Němci proti nám. Ale nebudeme konstruovati
žádnou zvláštní zemi pro ně,
aby tam byli pány. Chceme, aby element laický, ať
český, neb německý súčastnil
se na správě, jak to vyžaduje princip moderní
správy.
Ale abychom to dělali takovým
způsobem, že bychom Němcům zaručili,
že jim tam nikdo nebude mluvit česky, aby to neuráželo
jejich německý útlocit, nebo že budeme
dělat to, abychom snad expatriovali své menšiny
odtamtud, aby jim nepřekážely, nebo abychom
jich nepodporovali s celou silou, aby nám menšiny
zůstaly úplně zachovány a nejen zachovány,
nýbrž aby kulturně a hospodářsky
prospívaly, v tomto požadavku se, pánové,
přece jen mýlí a myslím, že by
bylo lépe pro ně všecky, aby takových
nadějí vůbec zanechali. (Tak jest!)
To by nevedlo k ničemu jinému, nežli k tomu,
že by skutečně jejich život byl otravován.
Řeknu vám docela upřímně:
nechci býti pro budoucnost a nebývám zbytečným
optimistou, naopak já na svět se dívám
velmi realisticky, - tak jsem tomu zvykl, a nestanu se tomu nevěrným
- ale když slyším hrozby o německé
irredentě, tu přece jen myslím, že můžeme
říci toto:
Jestli nebudeme Němce nacionálně
a kulturně utiskovat, pak myslím, že nám
budou Němci děkovati za to, že jsou s námi
v československém státu. (Tak jest! Výborně!
Hlasy: Brzy budou nám děkovati!) Nevím,
je-li to velkoněmectví a pangermanismus u Němců
českých tak silný, aby s takovou chutí
šli a brali účast na těch stech miliard,
které bude platiti Německo. Nevím, je-li
jejich pangermanismus a láska k velkému Německu
tak velká, aby se přímo hnali tam ven, aby
otevřeli své hranice, aby je daleko silnější
a lépe organisovaný německý průmysl
mohl úplně zatlačiti odevšad, kde měli
ještě nějaký odbyt.
Také nevím, zdali jejich
bohatý obchod a průmysl byl by tak šťasten,
kdyby musel s Němci v říši sdíleti
se o ten osud, který bude míti německý
průmysl a obchod, totiž o všechnu tu nenávist,
která bude v celém ostatním světě
a která zůstane největší překážkou
každého rozvoje jejich průmyslu, i kdyby třeba
na konferenci mírové byla prohlášena
zásada otevřených dveří. Neboť,
když člověk mluví s příslušníky
státův ententy a těch ostatních, ví,
že ten morální bojkot, který jest daleko
horší, nežli jakýkoliv bojkot celní
býti může, zůstane velmi dlouho, že
se člověk až hrozí, když to slyší,
jak hluboká jest nenávist všech těch,
kteří museli prodělat válku s Německem.
Jestli Němci touží
po všem tom, pak ovšem musím se obdivovati jejich,
řekl bych, germánskému nadšení,
ale já myslím, že se ukáží,
jako ve všem, velice praktickými počtáři,
tím, co je dovedlo k tomu, že dovedli tak hospodářsky
sesíliti.
Oni si řeknou: "Když
jsme v té československé republice svobodni,
když žijeme opravdu v demokratickém státě,
když jsme tak svobodni jako každý Čech,
když nás nacionálně a kulturně
nikdo neutiskuje, když máme klidně svoje školy
jako dříve, když v úřadě
- tam doma - najdeme právo ve svém jazyku, je přece
lépe, žíti v československé
republice, která má otevřen celý svět
pro hospodářský rozvoj, nežli v Německu,
které musí nésti následky své
hříšné politiky". (Výborně!)
Stejně povím ještě
několik slov o židech. Nebudu se o tom dlouho šířiti,
řeknu jen jedno: Byli dobří židé,
kteří se chovali výtečně (Hlasy:
Těch bylo málo!), a byli židé, kteří
se chovali strašně.
A bylo by hříchem,
kdybychom, myslím, my, - odpusťte mi, že to řeknu,
já jsem starý idealista (Posl. Dyk: Až příliš
velký!) - že by to bylo neštěstí
pro český národ, kdyby se chtěl snížiti
k rasovému antisemitismu. Toho, myslím, v českém
národě nebude. (Posl. Schiezsl: Nikdy nebylo!)
My musíme otázku tu posuzovati tak, jak jsem to
řekl ve veřejné schůzi: Ať je
Žid, Nežid, Němec, Neněmec, ke každému
budeme se chovati tak, jak on se choval k nám a jak on
se bude chovati k nám. (Výborně! Potlesk.)
Nic jinak. Ale při tom řeknu zase, že každé
násilí, které bychom v tom případě
dělali, velectění, by bylo, dovolte mi to
říci, jako tomu, který zde obstarává
také zahraniční věci a má referáty
ze zahraničí, že by to bylo pravým hříchem
na naší svobodě. Nelamme si židovskou
otázkou hlavy, pánové. Žid si ji spraví
sám, pod tou podmínkou, že my budeme co možná
silný a zdravý národ (Výborně!),
pak není pro mne žádné židovské
otázky. Ta se vyřeší sama sebou, a není
potřebí, abychom, jak pravím, si lámali
hlavu. (Hlas: Méně politikův a více
obchodníků! Více se od nich učit!)
Tedy v té věci, myslím,
že je potřeba, abychom zachovali především
klid, a já vás prosím, kteří
máte vliv na lid a na masy, já prosím naši
žurnalistiku (Hlas: Zcela správně!),
aby pokud možno uklidňovala naši veřejnost
(Tak jest!), aby se dala proniknouti přesvědčením,
že nic nám neprospělo tolik, jako naše
vnitřní kázeň v utrpení, jako
ta báječná kázeň našich
legií, jak jsem řekl, a ten pokoj a klid při
tom velkém převratu, který se zde stal. To
je naším čestným titulem, všechno
to, co se proti tomu děje, je hříchem na
naší budoucnosti.
Dovolte, abych opakoval slova Bismarkova:
Každé okno, které se rozbije, musí platit
stát. Já říkám: Každá
tabulka, která se v krámě rozbije, a každý
kus, který se tam snad vezme, nebo se někam zahodí,
bude platiti československá republika svou budoucností.
(Tak jest!)
To nejsou žádné
hrozby. Já se o osud, resp. o náš budoucí
stát nebojím, ten bude, o tom není nejmenší
pochybnosti. (Hlas: Ten je!) Na tom by nezměnily
nic ani ty věci, které se u nás dějí.
V tom ohledu bych nechtěl
strašiti a také bych nechtěl sít nedůvěru
k našemu státu, ale něco bych řekl:
My nebudeme sami na světě, my své samostatné
úkoly hospodářské nemůžeme
prováděti bez srozumění a bez úplné
intimity se západními mocemi. My nejsme sice odkázáni
na jejich pomoc, poněvadž si dovedeme stačiti
sami, ale jestli máme vyplniti ty velké úkoly,
pak musíme si říci, že je nemožno,
abychom vyplnili ty velké úkoly samy a my si musíme
přiznati, že všechno závisí na
tom, jací budeme. Když my dovedeme vyplniti ty ideály,
které jsou dnes ideály, řekl bych, světové
politiky, jak jsou stilisovány v prohlášení
Wilsonově a ve všem tom, na co přistoupily
druhé mocnosti dohodové, když to všechno
chceme vyplniti, pak si musíme říci, že
náš vnitřní stav je proto tím
nejvážnější. My musíme ukázat,
že jsme skutečně přes ta strašná
nebezpečí, která má sociálně
v sobě doba poválečná, přešli
bez pohromy, bez pogromů, bez bouří a že
dovedeme to docíliti dohodou.
A tu ku konci dovolte, abych jedno
řekl: bylo zde řečeno, že naše
vláda je sui generis.
Jest to pravda. Naše vláda
není vládou většiny a není to
vláda, které by předseda ministerstva provedení
jistého programu sám sestavil. Jest to vláda,
která vyšla ze shody stran, vláda, kterou nejmenoval
president, nýbrž kterou si zvolilo samo Národní
shromáždění. V tom jest veliký
element slabosti, o tom není nejmenší pochyby;
v takové vládě není ta jednota vůle,
která se jeví v celé administraci a ve všem.
To jest docela přirozené. Při tom ale na
druhé straně říkáme: v tom
je neobyčejně veliký element síly
a síly tak veliké, že sami o něm nemáme
snad ani ponětí, když se nedíváme
okolo a nevidíme, co tam se děje.
Jsem pevně přesvědčen,
že tato koalice všech stran jest to, která nám
umožňuje, abychom se dostali přes nejnebezpečnější
periody našeho života bez úrazu. (Výborně!)
Tato dohoda to jest, jež nám
pomáhá, abychom všechny ty strašné
otázky, které před nás postavila válka
světová, řešili v klidu, mírně
a organicky, abychom zabránili zde násilným
převratům (Výborně!), a jsem
pevně přesvědčen, že jest-li
se nám to podaří, jest-li se my dostaneme
přes tato strašná úskalí, přes
to úžasné nebezpečí ve vzájemné
dohodě, která je nyní opravdu krásná
a kterou nemohu dosti chváliti, jest-li se dostaneme aspoň
my ve vládě přes toto úskalí
bez úrazu, jestliže svoji lodí proplujeme všemi
těmi nebezpečími bez pohromy a budeme-li
potom moci, až se dostaneme na širé moře,
rozvinouti plně plachty svého korábu a nebudeme
nuceni se báti žádného větru,
žádné bouře, pak to bude zásluhou
toho, že vláda jest sice složena z různých
elementův, ale zejména složena z těch
lidí, kteří předem nechtějí
nic, než blaho a prospěch československé
republiky (Výborně! Dlouho trvající
hlučný potlesk).