Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ministerský předseda dr. Kramář: Slavné Národní shromáždění!

Mám především za svou povinnost, odpověděti panu řečníku, který mluvil za Slovenský klub. Myslím, že ve jménu Vás všech mohu mu poděkovati za jeho vřelá slova oddanosti k československé republice, a zrovna tak nejen jménem vlády, nýbrž vás všech mohu mu říci, že Národní shromáždění i vláda udělá všechno, aby Slovákům ukázaly, co to znamená, žíti ve svobodném státě, ve státě, ve kterém nebudou ani politicky, ani národnostně, ale také ne hospodářsky utiskováni. (Výborně!)

Mohu snad říci dojista v souhlase se všemi, že bude naší největší starostí: abychom bohaté poklady Slovenska skutečně účinnou podporou všemi silami uplatnili a aby slovenský národ sílil zejména hospodářsky, poněvadž jsme přesvědčeni, že hospodářsky silný národ dovede býti také politicky silný, národně silný a odolá každému nebezpečí. (Výborně! Tak jest!)

Co se týče dotazu, který na mne učinil p. řečník ze Slovenského klubu co do odvážení cenností ze Slovenska, rozumí se samo sebou, že učiníme kroky, aby náš likvidační komisař poslanec Hodža podnikl náležité kroky v Budapešti. Bude-li to co platno, nevím, poněvadž protesty, které nejsou provázeny, řekněme, účinnějšími argumenty, obyčejně, zejména u maďarské vlády, nemívají velkých účinkův, ale já doufám, že všecka situace na Slovensku, vojenská a politická, se v neobyčejně krátkém čase úplně změní, poněvadž - a my máme všichni radost, upřímnou a srdečnou radost, -naši českoslovenští vojáci z Italie jsou již mezi námi (Výborně! Tak jest!) a já mohu říci, že to člověka přímo až k slzám dojímá, když slyší, s jakou chutí a ochotou chtějí tam, kde je nejvíce co zachraňovati, právě na Slovensko. (Výborně! Hlučný, dlouhotrvající potlesk.)

Já myslím, že jistě s tím souhlasíte, že jsem jménem vlády - a já doufám, že to smím učiniti i jménem vás všech - srdečně pozdravil naše hrdiny na české půdě a smím jim říci, že jsme šťastni, že je máme mezi sebou, poněvadž jich skutečně potřebujeme - řeknu upřímně - nejen ke své vnější moci, nýbrž i ke svému vnitřnímu životu. (Výborně! Potlesk.)

Nemohu se, bohužel, zabývati všemi otázkami, o kterých zde bylo mluveno, zejména odpusťte, že nebudu se zabývati otázkami finančními, o kterých mluvil kolega Rašín se sobě vlastní otevřeností a upřímností, která někde snad narazí, ale za kterou mu musíme býti vděčni. (Tak jest!)

Dovolte, abych řekl, co jsem řekl ve školském výboru: "Kolega Rašín byl dvakrát zavřen, ale já myslím, že trest, býti finančním ministrem dnes, je ještě horší, než býti zavřen." (Veselost!) Nedělejte si z toho nic, když je někdy trochu ostrý, neplatí to jen vám, v ministerské radě se to jeví také stále (Veselost!); ale to jinak nelze a to proto, poněvadž přímost a otevřenost v otázkách takového dosahu je velkou a vážnou povinností. Nesmíme si budoucnost představovat lehkomyslně.

Budeme mít co nésti tolik hříchů staré rakouské politiky, tolik toho starého rakouského šlendriánu všech válečných let, že skutečně snad i někdy narazíme na otázku, zda i naše bohaté země budou s to, aby všemu tomu čelily a aby nás vedly tam, kam musíme jíti, totiž k tomu hospodářskému rozkvětu všech vrstev národa, který oprávní všechny ty ohromné naděje, jež v nás klade - dnes mohu říci - skutečně skoro celý civilisovaný svět. Budeme mít ohromné úkoly sociální a hospodářské. Náš stát bude, myslím, míti povinnost, aby ukázal, jak jsme hodni té důvěry, kterou nám přinášejí ti, kteří bojovali za svobodu světa. A k tomu bude zapotřebí velikých prostředků. Nechci říci nic jiného, nežli aby si pánové a dámy ráčili vzpomenouti, jakých ohromných nákladů bude vyžadovati upravení vod nejen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nýbrž - jak pevně doufám a jak jest naší povinností - i na Slovensku (Výborně!), jakých ohromných nákladů bude vyžadovati systematická elektrisace, jakých ohromných nákladů bude vyžadovati vybudování železniční sítě v tom smyslu, aby naše území bylo průchodním územím, řekl bych, světového obchodu a transportu mezi Západem a Východem, což jest jistě naší ctižádostí.

To vše jsou ohromné úkoly, ke kterým je ovšem potřeba silného finančního zakladu, a proto musíme svědomitě a úzkostlivě hospodařiti, proto nesmíme zatížiti svůj rozpočet již ze začátku, abychom nebyli finančně ochromeni pro všechnu pozdější dobu, a kromě toho, řeknu to přímo: My budeme potřebovati na sociální úkoly velikých sum; nesmíme si počínati v těch věcech úzkoprse, poněvadž také v tom musíme jít přede všemi, (Výborně!) ne snad proto, abychom se chlubili před světem, že jsme neobyčejně demokratičtí a sociální, ale složení našeho národa nás k tomu nutí. Já stále a stále opakuji, že u nás je otázka sociální otázkou národní. (Výborně!) To se rozumí samo sebou, že nesmíme dělati nic, co by řešením této sociální otázky příliš jednostranným poškodilo naši výrobní sílu, poněvadž zase nesmíme zapomenout, že naše situace bude docela zvláštní. Bude totiž taková, že my budeme míti jednak domácí, velmi silnou konkurenci a potom, přes všechny právní nebo snad i celní hranice a bojkoty německé industrie, budeme míti nebezpečí konkurence industrie německé z Německa, jíž západ zůstane velmi dlouho zavřen a která přirozeně všemi prostředky bude hledati cesty na východ, kde je také naše přirozené odbytiště. S tohoto stanoviska, abychom totiž vydrželi v této konkurenci, abychom udrželi svou výrobnost, pánové, račte mi to dovoliti říci, otázka výrobní síly není jen otázkou zaměstnavatele, nýbrž také otázkou dělnictva. O tom není nejmenší pochybnosti. Aby byla zachována, je jednou z našich národních povinností. Nebudu také dále pouštěti se do těch otázek, zejména nebudu odpovídati p. kol. Svozilovi, jen jedno: ve své řeči nadhodil otázku povahy snad více filologické. On mluvil za odstranění názvu "chlebodárce". Upozornil, když se odstraňuje titul knížat a hrabat, že by se měl odstranit také titul "chlebodárce". Já s tím úplně souhlasím, ale musím říci, že my jsme toho titulu nevynašli, nýbrž ti, kteří jsou mu bližší, poněvadž, že bychom my, kteří nepatříme k jeho směru, se velmi chlubili, že jsme chlebodárci, tomu tak jistě není. (Posl. Anst: My to změnili na "chlebobérc"!

Já nemám nic proti tomu, když odstraníte ten termín; budu velmi spokojen. Bylo zde také mluveno o tom, jakým způsobem máme ustrojiti svůj stát a byly zde proneseny obavy, zejména se strany kolegy Hajna, abychom neutonuli v byrokratismu, a zejména ve vídeňském. Já se vám, velectěné shromáždění, upřímně přiznám, že nemám větší touhy, a celá vláda, - jak jsem pevně přesvědčen - než aby se toto přání stalo skutkem. Já sám již nemám sebe méně talentu k byrokratismu. Já byrokratismu v úřadě naprosto nerozumím. To vám řeknu docela veřejně: v tom jsem jako nezkušené dítě. Ale jsem pevně přesvědčen, že to, co cítí člověk, který je tak naprosto nezkušený byrokratismu, jako jsem já, platí pro všechny naše lidi, kteří jsou ve vládě. Bohudíky, pánové, my nemáme v čele žádných byrokratů. To jsou všichni lidé, kteří vyšli ze života ne snad úplně praktického, - to je pravda - ale ze života, který nemá pro tento byrokratismus žádného smyslu, a vy můžete býti ubezpečeni, že, pokud je to možno za daných poměrův a budeme moci, učiníme všechno, abychom se byrokratismu vyhnuli, poněvadž přece jen tak dobře víme jako vy všichni, že nebylo většího zlořádu a nebylo nic horšího, než ten zkostnatělý vídeňský byrokratismus. Ovšem, vy řeknete: Vy jste si do úřadů centrálních nabrali mnoho vídeňských úředníků! - to je docela pravda.

Já jsem začal úplně nebyrokraticky ve svém úřadě, poněvadž jsem tomu nerozuměl, řeknu to docela upřímně, poněvadž jsem hledal svůj úkol v něčem docela jiném, než ve vyřizování aktů. Za krátko ale byla taková konfuse, že jsem k tomu musil sáhnouti a že jsem musil sáhnout zase k tomu byrokratismu, který přišel z bývalých ministerstev. To není nic platné: Jisté regule byrokratické přirozeně zde musí býti, jinak se to všechno shroutí, jinak bude všecko působit potíže, ale naší snahou musí býti, aby byrokratismus nebyl sám sobě účelem a aby nebyl nezdravou věcí, nýbrž aby nám prospěl, proto musí býti odstraněny všechny hloupé zbytečnosti, všechno to zbytečné psaní a všechno zbytečné - řekněme to tím starým byrokratickým názvem - "Berechtigt" a musí býti zavedeno jednoduché a přesné úřadování. Proto také my již dnes velmi se snažíme o to, aby složité věci nebyly vyřizovány tak, jako v starém Rakousku, nýbrž aby se vyřizovaly ve společných konferencích.

Já vím o jedné věci, která se táhla celých 12 let a nedospěla k vyřízení a teprve tehdy, když jsem žádal ministra financí Becka za vyřízení krátké v meziministerské konferenci, - byla to koupě hradeb pražských - celá ta věc v konferenci řízena byla za 4 hodiny. (Hlas: To jest kobyla, to není kopyto koně. Předseda zvoní.)

To je docela přirozeno, že u nás musíme tyto pořádky zavésti. Já mám za svou povinnost jako předseda ministerstva, bych se ujal úředníků z Vídně. Jest pravda, že mezi nimi jsou lidé, kteří neměli veliké odvahy, hlásiti se k tomu, proč tam přišli, poněvadž byli Češi. Ale to přece byly jen výjimky.

Jedno bych řekl: Býti ve Vídni, nebylo radostí; bylo to pravou obětí. Na něj se dívali skrze prsty, on byl všude odstrkován (Tak jest!), preterován a všechno, co dělal, bylo sledováno s tou nejpřísnější kritikou, které se nikdy proti německým úředníkům neužívalo.

Kromě toho nezapomeňte, co to přece znamená, že neměl tam středních škol pro své děti.

To bylo také něčím, co přirozeně působilo na duševní jejich spokojenost a rozpoložení k té službě, kterou musili konati. Naopak v této příčině myslím, že nesmíme býti k nim nespravedlivi.

Já souhlasím s tím, co řekl jeden z řečníků: jestli jsou snad mezi nimi někteří, kteří byli ve Vídni hodně vlažní, pak ovšem jest jejich povinností, aby nahradili to a zdvojnásobili svou činnost tady. Jejich povinnosti jsou tím větší a my se budeme na to tak dívat. To jest konečně nejen naším právem, ale i povinností. Na každý způsob budeme se snažit, - a to mohu snad váženému Národnímu shromáždění slíbit - že budeme velmi bedlivě bdíti, abychom nedali zavládnouti u nás tomu, v čem oni vlastně ve Vídni vyrostli, poněvadž to bude těžká zkouška, ale doufám, že s dobrou vůlí a s naší pomocí a s pomocí všech těch, kteří se o to starají také v Národním shromáždění, že to konečně provedeme.

Náš program úřednický jest velmi jasný. My nechceme přeplňování úřadů, nýbrž jenom tolik úředníků, kolik jich je potřebí. Chceme ale, když věnují plně své služby státu, aby také za to byli náležitě placeni. (Výborně!)

My nechceme starého systému a prosím, aby nás v tom ctěné Národní shromáždění a budoucí konstituanta podporovaly, abychom nemusili dělat hodnosti k vůli úředníkům, nýbrž jenom úředníky pro potřebu. (Výborně!) Nemůže to být tak, jako ve starém Rakousku. Dovolte, abych vám veřejně řekl tento jediný příklad ze starého Rakouska.

Když byla sestátněna sev.-západní dráha, ptal jsem se přednosty jedné z největších stanic v Rakousku, jak to jde za nového systému, a on mi na to odpověděl: "Výtečně; dříve jsme to dělali čtyři a teď nás to dělá třináct a je to pořád totéž." Tak tomu u nás býti nesmí. Já, řeknu to zcela otevřeně, jsem zvyklý říkat pravdy také nepříjemné a je třeba, abychom nebyli nuceni tlakem zdola a někdy také z parlamentního sboru ke tvoření míst pro osoby, které mají býti umístěny. (Výborně! Potlesk.)

Dovolte, abych ještě také odpověděl kolegovi Heinrichovi.

Kolega Heinrich zde říkal, že lid vlastně necítí našeho revolučního obratu. Je to také těžko. Rozumí se samo sebou: když někdo necítí, že přestal policejní tlak, že jsme se přestali bát, že necítíme pořád nad sebou ruku policie, že máme pocit, že pracujeme pro sebe, že vše, co děláme, je naše, že oběti, které státu přinášíme, nejsou oběti Vídni, nýbrž našemu národu a naší republice - kdo toho necítí, toho těžko poučovat. (Výborně!) Ale přece jen jedno bych řekl: zrovna v Brně se mne zdá, že nemají příčiny, aby nepřiznali, že se nestal žádný převrat. (Hlasy: To je pravda!) Zrovna v Brně, kde přestala vláda radnice německé, kde přestala vláda německého místodržitelství, myslím, že není potřebí naříkati, že nic se nezměnilo. Mám zde na druhé straně zase dotaz pana kolegy Nádvorníka a soudruhů, že bylo vypověděno od brněnských úřadů přes 100 úředníků. Ptal jsem se tedy, proč. Odpověd zněla: poněvadž neuměli česky ani slova. (Hlas: Nebylo jich třeba!) Já bych tedy řekl, že přece jen nelze říci, že by nebyla provedena žádná změna a že tam ji necítili.

Ale já bych prosil, velectěné shromáždění, a také náš národ, o jistou trpělivost, vždyť my budujeme ten stát zcela nově, od začátku, od základů. To vše, co zde bylo, bylo proti nám, my to vše musíme změniti, aby to sloužilo nám! To přece se nedá udělat za den. Je-li však v té příčině přílišná netrpělivost, pak musím říci, že nejsme s to, abychom tuto netrpělivost nějakým způsobem vykořenili nebo odstranili, poněvadž zázraků nedovede ani naše koaliční vláda. (Výborně!)

A nyní dovolte, abych se obrátil k otázce, která je neobyčejně vážná a o které třeba promluviti opravdu v duchu oné rady, podle které nesmíme dělati nic, co by mohlo poškoditi vývoj a upevnění naší mladé republiky.

Kolega Stivín se mne ptal, jak vláda soudí jednak o pogromech, které jsme zde měli, a na druhé straně o poměru k Němcům a židům. Konstatuji, že to nebyl objednaný dotaz, že jsme sami pokládali za svou povinnost, když jsme se včera o tom poradili v ministerské radě, abych já dnes o věci s vámi promluvil. Nemohu zapírati, že se staly věci, kterých upřímně lituji. Já nechci ovšem býti nespravedlivý a myslím, že nesmí býti ani veřejnost, ani kdo jiný nespravedlivý. Především není nejmenší pochybnosti, že hrůzy války nepřispěly k zjemnění mravů. To není naprosto jinak možno a já myslím, že v té věci nejsme právě samotni, nýbrž že je to úkaz všesvětový. (Hlas: Tak jest!) Když se lidstvo brodilo skoro po 5 roků v krvi, když jsme musili čísti o nejstrašnějších hrůzách, které byly prováděny, o největších nelidskostech, o organisovaných vraždách, které se dály, (Hlas: Výborně!) o plenění a rabování, pak je to docela přirozeno, že mentalita národů sesurověla. Řekněme to docela upřímně. A snad dokonce nejen v širokých masách, nýbrž i ve vrstvách, u kterých bychom toho neočekávali. (Hlas: "Demoralisace šla s hora, od generálův a arcivévodů!")

Není třeba, abych rozbíral všechny ty krásné historky, o kterých se nyní z archivu dovídáme. Ale na druhé straně nesmíme zapomínati a nesmíme zase býti nespravedlivi, že na jedné straně máme veliký nedostatek, bídu a na druhé straně že zrovna ten způsob, a nejvíce u nás, válečného hospodaření, který se u nás ukazuje podle těch archivů, ten přímo - bych řekl - vytvořil to umělé zbohatlictví. Když všechny tyto kontrasty vidíme, nesmíme býti nespravedlivi. My musíme míti tolik pochopení, abychom neodsuzovali více, než je to zapotřebí. (Výborně!) Ale jde zde o něco jiného. Jde o to, že přes to přese všechno my máme první povinnost, jedinou povinnost, zachovati klid a pořádek zrovna v této době, kdy tvoříme svou mladou republiku (Výborně! Potlesk!)